Mayaku komentáře u knih

Příjemný humoristický román. Na rozdíl od druhého dílu série (Náklaďáky volvo), kterým jsem neprozřetelně začala a který mě docela otrávil, bylo setkání s Dopplerem nepoměrně příjemnější, a nelituji, že jsem knize přeci jenom dala šanci. Příběh je zde takový sevřenější, postavy sympatičtější a humor tolik netlačí na pilu.

2 06.05.2019

Tohle je hodně hutné čtivo. Velmi naturalisticky a sugestivně podaný příběh, mapující pro mě dosud neznámou a velmi šokující kapitolu v dějinách Jižní Koreje. Vzhledem k událostem, které jsou podkladem této knihy, není její čtení lehké, a několikrát jsem si musela dávat při čtení pauzy, protože je to místy vážně silná káva. Rozhodně stojí za přečtení, ale není to úplně příjemný zážitek.

2 06.05.2019

Kniha se skvělým příběhem a otřesnou obálkou. Obálku zmiňuji cíleně, protože Krvavý duben jsem už držela v rukou několikrát a vždy mě jeho obálka přiměla jej odložit, a tak jsem se k němu odhodlala až díky letošní čtenářské výzvě. Kniha je skvěle a působivě napsána a příběh sám působí jak z jiného světa - jednomu skoro nejde do hlavy, jak je vůbec možné, že se na evropském území může takovýto systém krevní msty udržet i ve dvacátém století.

2 06.05.2019

Vzhledem k tomu, že povídky, které jsem dosud od Palahniuka četla, mě na rozdíl od jeho románů příliš nepřesvědčily, přistupovala jsem k této knize značně obezřetně, až skepticky. Ale musím říci, že mě Palahniuk nadmíru příjemně překvapil. Až na několik výjimek jsou povídky v této sbírce velmi dobré až výborné. Neotřelé náměty, klasické palahniukovské nechutnosti, černý humor a zpravidla skvělé vypointování příběhu činí z této knihy velmi solidní počtení. Některé povídky po sobě sice zanechávají silnou pachuť, ale kdo má Palahniukův styl rád, určitě s touto knihou nesáhne vedle.

2 09.01.2019

Krásná poetická kniha, která mi svou náladou a elegickým pojetím smutku a osamění hodně připomněla o mnoho mladší Jasno lepo podstín zhyna. Anne Michaels ale na rozdíl od Sary Baume vytvořila pro mě mnohem příjemnější postavy, jejichž příběh a jeho citlivé podání mě hluboce zasáhlo. Je poznat, že autorka je primárně básnířkou, popisy v knize jsou krásně bohaté a neotřelé, vyvolávající hodně emocí. První tři čtvrtiny knihy sledující příběh Jákoba jsou naprosto fenomenální a zdá se mi, že oproti nim působí poslední čtvrtina s příběhem Bena poněkud zkratkovitě a nadbytečně. Ale ani Benův příběh nedokázal změnit můj pětihvězdičkový dojem.

"Myslíme si, že ke změnám dochází náhle, ale i já jsem už pochopil, že tomu tak není. Štěstí je nespoutané a nahodilé, ale není nenadálé." (s.133)

2 11.06.2018

Ano, vlažný je to správné adjektivum, které dobře definuje tento druhý díl ze série Pohraničí. Přišlo mi to jako taková ta typická béčková dějová linie, používaná hlavně v seriálech k nastavení děje, která nikoho v zásadě moc nezajímá, ale zároveň úplně neurazí. Tenhle díl je prostě standardní filler. Sledujete nějaký příběh, který se odehrává zejména na již známém Centru a Zemi (na přebalu knihy avizované "jiné světy" se s výjimkou Homeostatu jaksi tak úplně nekonají), o nějakém napětí a gradaci děje nemůže být ani řeč a postavy jsou také (možná snad s jedinou světlou výjimkou v podobě Maxe) poměrně nezajímavé, takže vám je úplně jedno, co se s nimi stane. No a co se týče Viry, tak se nového dozvíte také nula nula nic. Jediná věc, kterou vyloženě oceňuji, je představení dalších oblastí Centra - zejména Onneli a Surganu - a celkových vztahů mezi oblastmi. Toť vše.

2 06.05.2018

Severská krimi - žánr, který běžně nečtu, a myslím, že po přečtení Hlavolamu se na mém přístupu nic nezmění. Četlo se to dobře, za jediný den jsem měla knihu přelouskanou, kdo je vrah jsem také neodhalila hned, ale to nic nemění na faktu, že ve mně kniha nezanechala prakticky žádný dojem. Nevím, jestli je to mnou, nebo autorem, ale pro mě byla tahle kniha doslova ekvivalentem ovesné kaše - bezvýrazná barva i chuť, dostatečně vás zasytí, ale žádný zvláštní zážitek z toho mít nebudete.

2 15.01.2018

Příjemná jednohubka na deštivý večer. Britskost z této útlé knížečky čiší, ale spíše disponuje milou nadsázkou, než pořádným suchým britským humorem. Smíchy jsem se u ní rozhodně nelámala.

2 04.01.2018

Nevím, jestli jsem zrovna nebyla naladěná na tu správnou vlnu, ale tohle je první kniha od Rudiše, která mi tak úplně nesedla, a to je trochu s podivem i vzhledem k tomu, že normálně mám knihy sledující vzájemně se prolínající epizody jednotlivých hrdinů hodně ráda. Asi to bude tím, že v případě Potichu mi byla valná většina postav silně nesympatická - v podstatě jediná postava, která ve mně nějakým způsobem budila sympatie, byla Hana, a pak postupem času ke konci příběhu ještě Petr. Ostatní postavy byly otravné, někdy až na pěst, a jejich dějové linie mě tím pádem příliš neoslovovaly, což má vliv na moje celkové hodnocení této knihy.

2 20.09.2017

Rudiš, Rudiš, ty mě prostě bavíš. Tentokrát sondou do hlavy pravověrného antihrdiny Fleischmana s jeho nebesky pokřiveným vnímáním světa, který společně s ostatními podobně bizarními postavami chycenými do ještědských osidel dotváří kolorit dalšího skvělého literárního počinu. Honimír je stav duše. Howgh.

2 04.09.2017

Zvláštní knížka s velmi originálním námětem a způsobem vyprávění, která se velice lehko čte (za den jsem měla přelouskáno). Bohužel i přesto, že kniha v podstatě mapuje dost niterní příběh, nedokázala mě do něj pořádně vtáhnout a já Budův a Maxův svět opustila, aniž by ve mně zanechal hlubší emocionální stopu.

2 07.08.2017

S Johnem Taylorem, tím frajerem v bílém trenčkotu, co má nadání k nalézání věcí a čaj rád tak černý, že v něm koroduje lžička, jsem se poprvé setkala asi před deseti lety. Jeho styl nebyl dokonalý, ale přesto mě jeho příběhy z odvrácené tajné strany Londýna něčím oslovily a já se na Noční stranu vždy (s tu většími, tu kratšími prodlevami) ráda vracela, abych se tam znovu a znovu setkávala se známými ujetými postavičkami dotvářejícími její kolorit. Je to důstojné zakončení jedné ságy, ale i tak mi budou staří známí od Alexe Morriseye, přes Mrtvého Chlapce, až po Břitváka Eddieho asi trochu chybět.

2 02.07.2017

Občas krásně střelené, většinou však velmi utahané, s dost antiklimaktickým závěrem (hehe). I když je i zde Adamsův příjemný styl hodně zřetelný, je pro mě Dirk Gently obsahově o třídu a humorně o dvě třídy slabší než Stopařův průvodce galaxií.

2 30.05.2017

"Z interview uvnitř novin se dozvídám, že jsem z legendárního komika postoupil na boha komedie. Myslím, že ten cyklus probíhá takhle: aspirant - kult - legenda - bůh - zašlá veličina. Ať je to jak chce, v téhle chvíli jsem patřičný bůh komedie. Nebezpečně blízko k patřičně zašlé veličině."

Monty Python jsem vždycky vnímala spíš jako celek a na samostatnou tvorbu jednotlivých členů jsem se příliš nezaměřovala. Když na mě však deník chamtivého parchanta vykoukl v knihovně, řekla jsem si - proč ne? - a dala se s chutí do čtení. Eric Idle je neskutečně vtipný člověk. Prakticky celou knihu jsem četla přes závoj slz v očích, z valné většiny způsobených krutými záchvaty smíchu, které ve mně vyvolávala, ale nestydím se přiznat, že v pár případech (slovy: dva) to bylo způsobeno slovy dojetí a smutku (ano, i to zde najdete!). Takže to radši nečtěte v tramvaji, neb budete vypadat jako pako, až se budete svíjet u tyče v křečích smíchu, nebo tahat nudli při vzpomínkách na George Harrisona.

2 18.05.2017

Literární delikatesa, která ale ne každému zachutná. Já se ovšem opájela jazykovou bohatostí O'Brienovy tvorby a rochnila se v těch předlouhých souvětích a archaických výrazech, dovedených k dokonalosti geniálním překladem Martina Pokorného. Opravdu obrovský klobouček panu překladateli, protože tenhle překlad je vážně Meisterstück s velkým M. Já bych se tady v originále absolutně nechytala, i v češtině si text vyžádal dost soustředění, ale za ten zážitek to stálo.

2 09.05.2017

Nevím, jestli je to Umezakiho psaním samým, nebo geniálním překladatelským umem paní profesorky Švarcové a doktora Winkelhöfera, ale tahle knížka mi nesmírně sedla a výborně se mi četla. První povídka "Třešňový ostrov" se mi asi líbila nejvíce, sice je psána trochu suchým a odtažitým způsobem, ale i tak na mě zapůsobila nejvíce a příznivě mě naladila na zbytek knihy. Při čtení jsem si říkala, že mi stylem hodně připomíná podstatně výživnější a emocionálně zdrcující Ohně na planinách od Šóheie Óoky, a pak zde na databázi vidím, že i na překladu této se podílel dr. Winkelhöfer...prostě kdo umí, ten umí :) "Krátká historie jedné barabizny" mi zase lehce připomínala některé groteskní příběhy E.A.Poea a párkrát jsem se u ní docela zasmála ("V cizině mají přísloví, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Následující vývoj situace ukázal, že my jsme se smáli napřed a až příliš mnoho"). Závěrečná novelka "Bláznivý drak" pak ve mně zanechala nejrozporuplnější pocity. Příběh osudů bratrů Eisukeho a Džósukeho a jejich rodiny byl velmi zajímavý, ale chvílemi mi trochu vadila určitá zmatečnost v tom, jakým způsobem byl příběh psán - neorganicky podané flashbacky by mi ani tolik nevadily, ale nemám ráda, když se při vypravování nahodile střídá minulý a přítomný čas, a také mi chvílemi unikalo, z čí perspektivy je příběh vyprávěn. Jinak pěkné.

2 09.05.2017

Asi bych měla začít pořádně číst anotace, pak by mě nepřekvapovalo, že kniha byla docela jiná, než jsem původně předpokládala. Vzhledem k podtitulu "kritika politické rozlišovací schopnosti" jsem očekávala, že půjde o nějakou socio-politickou studii, primárně zaměřenou na hranice společenství ve smyslu spíše politickém z hlediska společnosti, a ono ejhle - hranic tam byla spousta, ale všechny směřovaly spíše k hledisku rozličných hranic z pohledu jedince a jedince ovlivňujících. Ovšem pozor, to že zaměření knihy mě trochu zaskočilo, rozhodně neznamená, že by šlo o špatnou publikaci. Koncepce knihy je poměrně zajímavá a Liessmann bere matérii dost obšírně - od pojmu hranice, hranice lidskosti a humanity, lidské důstojnosti a ochoty riskovat, přes hranice státní (bez)moci, hranice otevřené Evropy, udržitelné budoucnosti, urbanity, až k hranicím vyplývajícím z pracovního nasazení člověka a kultu mládí střetávajícího se s otázkou stárnoucí populace. Liessmann dokazuje, že určité pomyslné hranice jsou všude kolem nás a jsou v našem vnímání hluboce zakořeněné (ať už chceme nebo ne), rozhodně mají podstatný význam a nebylo by úplně moudré je smazávat, ač jsme k tomu nezřídka vnějšími okolnostmi puzeni.

2 27.03.2017

Mám takový dojem, že knihy (stejně jako lidé), které máte ve svém životě potkat, si k vám cestu prostě najdou. Přesně tak to bylo s Mužem, který miloval Yngveho, o něhož jsem letmo zavadila pohledem při odchodu z knihovny a hned po rychlém přečtení prvních řádků jsem věděla, že tohle přesně bude moje krevní skupina. Všichni jsme do určité míry někdy byli v Jarleho botách, asi každý zná ten pocit rozpolcenosti při hledání sebe sama a potřeby se nějak odlišit od většinové společnosti. Tenhle aspekt dospívání se prostě nemění a je jedno, jestli se píše rok 1990, 2003 nebo 2017. To téma je zkrátka nadčasové a Renberg podal vnitřní pochody sedmnáctiletého Jarleho tak luxusním způsobem, že zůstane stále aktuální...každý z nás si totiž kus svého "Jarleho" v sobě nese už napořád.

"Oukej! Zeptejte se svýho srdce, kdo jste! My jsme Mathias Rust Band a vy jste sekaná proti zdi!"

2 06.03.2017

Nevím jak je to možné, ale Fuks dokázal stvořit velmi niterní příběh, aniž by mě byť jedinkrát emocionálně zasáhl. Pro mě bylo vyprávění dost chladné a odosobněné (paradoxně - vzhledem k tomu, že zachycuje vnitřní pochody páně Mudstockův). Popravdě řečeno jsem se u čtení často docela nudila, a to rozhodně nebylo dáno skutečností, že závěr knihy mi byl znám již od dob gymnaziálních, ale prostě tím, jak byl příběh napsán. Vcelku zklamání.

2 26.02.2017

Frank Lehmann je jednou z nejpohodovějších literárních postav, s nimiž jsem se kdy setkala. Taková zvláštní a luxusní kombinace Alexe Morissey ze série Noční strana, Bernarda Blacka z Black Books a Briana Jacksona z Otázky za deset. Táhne mu na třicet, žije si svým rutinním barmanským berlínským životem, jenž mu úplně vyhovuje, a veškeré epizodky jeho života, které sleduje děj knihy jsou podtržené dokonale ironickým humorem. Za těch 200 stran mi Frank záhadně přirostl k srdci, jako by v něm byla zosobněna určitá esence vlastní mnoha mým blízkým přátelům a do určité míry i mně samé.

Přijde mi jako velká škoda, že tato kniha zůstává v našich luzích a hájích prakticky neznámá (ostatně i já jsem na ni narazila jen náhodou, když jsem si ji před lety random zakoupila ve slevě, nevěda o jaký poklad se jedná), neb Frank Lehmann je takový sympaťák, že by si své čtenáře určitě našel.

2 20.02.2017