milan.valden komentáře u knih

Po Penězokazích jsem si přečetl další slavné dílo francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947). Vatikánské kobky (1914), "Bláznovská fraška", se mi líbily víc než Penězokazi, i když i z této knihy jsem na rozpacích. Jednou z postav je Lafcadio Wluiki, který se v 19 letech dozví, že je šlechtickým levobočkem. Spolu s dalšími postavami je zapleten do zvláštní hry kolem údajného věznění papeže Lva XIII. v Andělském hradě, kam ho zavřeli Svobodní zednáři a místo něj nasadili dvojníka. Román je výsměchem náboženské bigotnosti i různým spiknutím...

1 06.08.2023

Ruská avantgarda ve výtvarném umění, poezii, literatuře či divadle před sto lety, to je pojem, za nímž se skrývá bohatá a nesmírně zajímavá, dramatická historie a osudy umělců, kteří chtěli změnit umění i celou společnost; umění změnili, ale společnost za ně měnili jiní a ovlivňovali i jejich tvorbu a životy. Ruská avantgarda se totiž protnula s převratnými událostmi revolučního roku 1917 a následné občanské války a budováním Sovětského svazu a totalitního státu. Všechno se měnilo od základů, takže i staré buržoazní a tradiční umění bylo zavrženo a mělo být nahrazeno uměním moderním a progresivním. Zpočátku tak v čele revoluce stanuli vedle bolševiků také avantgardní umělci. Jejich umělecká svobodomyslnost však po pár letech začala komunistické ideologii vadit a bylo potřeba jejich umění podřídit jednotnému stylu socialistického realismu. Kdo se nepřizpůsobil, byl terorizován nejrůznějšími způsoby včetně vězení a trestů vyhnanství či dokonce smrti, v lepším případě označen za formalistu bez možnosti dál pracovat. Tak by se dal stručně shrnout příběh, který v obsáhlé knize Avantgardisté. Ruská revoluce v umění 1917-1935 vypráví nizozemský slavista a historik umění Sjeng Scheijen.
Ústředními postavami jsou malíř a teoretik umění Kazimir Malevič (1879-1935), průkopník geometrického abstraktního umění a zakladatel avantgardního hnutí suprematismu, a malíř, sochař, architekt, scénograf a průmyslový výtvarník Vladimir Tatlin (1885-1953), jeden ze zakladatelů ruského (sovětského) konstruktivismu. Důležitou roli hráli v revolučních časech také slavní malíři Marc Chagall a Vasilij Kandinskij, ale ti na rozdíl od Maleviče a Tatlina Rusko posléze opustili, Kandinskij v roce 1921 a Chagall v roce 1923. A pochopitelně mnozí další, ať už to byli avantgardní malíři kolem Maleviče a Tatlina nebo básník Vladimir Majakovskij či představitelé nové komunistické moci jako třeba lidový komisař pro vzdělávání Anatolij Lunačarskij. Svou roli sehráli samozřejmě i sovětští vůdci Lenin a především Stalin, za jehož teroru ve třicátých letech byla ruská avantgarda tvrdě potlačena. A pak různí průměrní a podprůměrní umělečtí slouhové nového režimu, závistivci a udavači.
Autor knihy podrobně sleduje působení a soupeření zejména Maleviče a Tatlina, dvou protikladných umělců, jimž nechyběla ctižádost a sklon k výstřednostem; Tatlin například jednou prohlásil, že umění se neobejde bez podivnosti a vedle proslulého a nikdy nerealizovaného projektu Věže třetí internacionály toužil naučit člověka létat a konstruoval létající velocipedy zvané letatlin. Malevič zase proslul vůlí překonat předmětný svět, jako třeba ve slavném obraze Černý čtverec z roku 1915. Scheijenova výborně napsaná kniha je bohatou a skvělou kombinací kolektivní biografie, uměnovědného pojednání a historické kroniky bolševické revoluce a rudého teroru, v níž nechybí dramatické ani tragické okamžiky. Knihu doprovází i obrazové přílohy.

1 20.06.2023

(SPOILER) Loni jsem si po letech připomněl film italského režiséra Maura Bologniniho Dědictví Ferramontiů (L'eredità Ferramonti; 1976) s hudbou Ennia Morriconeho a s Anthonym Quinnem a Dominique Sandovou v hlavních rolích a zapátral jsem po autorovi románové předlohy; když jsem zjistil, že román z roku 1884 vyšel pod názvem Dědictví i v češtině, sehnal jsem si ho v antikvariátu a teď ho s chutí přečetl, protože podobné náměty mám rád. Autorem díla je Gaetano Carlo Chelli (1847-1904), úředník a později redaktor jednoho římského časopisu; většina jeho především povídkového díla ovlivněného poetikou naturalismu a verismu je dnes zapomenuta, ale jeho jediné dva romány z roku 1884 (tím druhým je méně zdařilá Blančina vina) si zaslouží pozornost jako příspěvek k římskému verismu - odehrávají se totiž v prostředí středostavovského Říma po sjednocení Itálie, města zbaveného iluzí, ideálů a skrupulí. Zájem o Dědictví vyvolalo až nové vydání z roku 1972 a právě Bologniniho zdařilá filmová verze (Sandová za svou roli získala cenu na festivalu v Cannes).

(POZOR, SPOILERY) Román líčí morální a fyzický rozklad jedné římské rodiny způsobený intrikami "femme fatale", jež touží po bohatství a společenské prestiži. Bohatý ovdovělý majitel pekařství Gregorio Ferramonti nemá dobré vztahy se svými dvěma syny a dcerou. Prodá živnost, dětem dá menší částky a už je nechce vidět s tím, že je později vydědí. Syn Pippo se ožení s Irenou, od jejíchž rodičů koupil obchod s železářským zbožím. Syn Mario si vydělává finančními machinacemi a dcera Teta se provdala za úředníka. Irena skrývá pod krásnou nevinnou tváří intrikánku toužící po penězích a celou rodinu si postupně omotá kolem prstu. Pippa podvádí s Mariem a později se vloudí i do přízně jejich otce, který je mladou ženou okouzlen. Zdá se, že Ireně spadne do klína všechno jeho bohatství... Vskutku působivý nedlouhý román o rozkladu jedné rodiny zaslepené chamtivostí a honbou za penězi.

1 23.04.2023

Sir Andrew Marbot (1801-1830) byl anglický šlechtic, především však zřejmě první skutečný kritik výtvarného umění, který sám sice nebyl tvůrcem, ale malířství rozuměl jako senzitivní člověk. Dovedl se zamýšlet nad vztahem umělce a jeho díla a patrně jako první si položil otázku, která vlastně dodnes nebyla zodpovězena: „Umělec hraje na naši duši, kdo však hraje na duši umělcovu?“ Dva roky po jeho záhadné smrti byl vydán výbor z jeho celoživotních Zápisků, v nichž nesystematicky soustředil své názory na malířství a umění vůbec. Během svého života a cest do Paříže, Německa a zejména Itálie se setkal s celou řadou slavných současníků: s Goethem, Byronem, Berliozem, Blakem, Corotem, Delacroixem či Turnerem, na něž pohlížel obdivně i tvrdě kriticky, což se nebál vyslovit nahlas. Byl také milencem Goethovy snachy a Byronovy milenky.

Prvním Marbotovým životopiscem byl roku 1888 Frederic Hadley-Chase. V roce 1981 se pak objevil životopis z pera známého německého spisovatele a výtvarníka Wolfganga Hildesheimera (1916-1991) nazvaný prostě Marbot. Autor zde napravil některé nepřesnosti první monografie a především se nevyhýbal temným stránkám Marbotova krátkého a tragického života. Mohl zde uplatnit své široké intelektuální zájmy a znalosti právě z dějin malířství a zároveň napsal velice čtivou knihu. U nás je známý řadou povídek či her a je též autorem pozoruhodné biografie Mozarta (1977; vyšla slovensky roku 1989).

Kniha o Marbotovi je však dokonalou nakladatelskou fikcí, skoro literárním podvrhem. Marbot je smyšlená postava a Hildesheimer na ní mohl mj. dokumentovat svůj přístup k historickým monografiím, kde požadoval nevynechávat také zákulisí života, to, co není běžně vidět nebo co se dokonce skrývá. V Marbotově případě jde o incestní milostný vztah s vlastní matkou, který naplno propukl po otcově smrti a před nímž oba milenci marně prchali celý zbytek života. Tyto pokusy o únik je dovedly k tragickým koncům: Marbot si stanovil datum sebevraždy a v Itálii beze stopy zmizel, matka zemřela předčasně dva roky po něm. Předtím ještě zničila řadu důkazů ve vzájemné korespondenci, která se k ní vrátila ze synovy pozůstalosti, a svěřila vše svému zpovědníkovi, který byl zároveň Marbotovým mentorem. Tento velmi shovívavý jezuita probouzel od dětství ve svém svěřenci zvídavost a zájem o literaturu a umění i kritického ducha. Marbot vyrostl v tichého podivína, který stále něco skrýval. Považoval se za ztroskotance také proto, že se nestal sám malířem, a raději se rozhodl se životem skoncovat.

Hildesheimer čtenáře mate dokonale: O fiktivním hrdinovi píše vědeckou biografii plnou smyšlených a apokryfních citátů, doplněnou dokonce i rejstříkem osob a dokumentární přílohou. Marbot se setkává se slavnými současníky, kteří o něm píší v dopisech nebo ve svých pamětech. Autor cituje především z Marbotových Zápisků a dopisů, čímž jasně odkazuje na román v dopisech či deníkových záznamech. Sleduje hrdinu pokud možno krok za krokem a domýšlí i nejasné a temné okamžiky jeho životní cesty. Zároveň zde pochopitelně vyjadřuje Marbotovými ústy své názory na umění a své pochybnosti o tvorbě, které ho provázely celý život. Kniha je současně i jakýmsi ironickým románem výchovným a přehlídkou duchovního ovzduší první třetiny devatenáctého století. Vhodně vybraní skuteční umělci jsou velmi různorodí, což umožňuje ukázat tuto dobu v širokém záběru. V pasážích intimních přitom autor nesklouzává k lacinosti a zůstává spíše u náznaků. Dává přednost reakcím obou ústředních postav na jejich poklesek, který však oni sami vnímali jako téměř přirozené vyvrcholení láskyplného vztahu a netrpěli příliš výčitkami svědomí, ale spíše bezvýchodností situace. Hildesheimer tu vychází z Freuda, jehož ostatně Marbot jakoby v lecčems předstihl, ale zůstal bohužel zapomenut.

Hildesheimer je ve své fikci naprosto důsledný a nikdy neopustí styl nadšeného životopisce, který nedokáže svého hrdinu neobdivovat, i když ho nijak neomlouvá. Polemizuje také s neexistujícím Hadley-Chasem. Jeho životopis však není suchopárnou četbou, ale barvitou freskou. Plátnem, na němž na pozadí počátku moderního věku defilují postavy – skutečné i fiktivní – jako živé, skvěle vykreslené osobnosti.

Výborný český překlad doplnila překladatelka vyčerpávajícím doslovem.

1 16.02.2023

Švédský prozaik a dramatik Per Olov Enquist (1934) pokračuje ve svém posledním románu Kniha o Blanche a Marii (Boken om Blanche och Marie, 2004) v linii, kterou známe i u nás např. z jeho knih Strindberg – život, Hamsun, Návštěva osobního lékaře nebo z některých divadelních her (např. Ze života žížal nebo Obrázkáři): za hrdiny si vybírá skutečné, často velmi slavné osobnosti (v minulosti to byli vedle Augusta Strindberga a Knuta Hamsuna dále např. Selma Lagerlöfová či Hans Christian Andersen), ale nepíše biografie, nýbrž romány, v nichž – někdy až neuctivě – mísí fakta s fikcí, zaměřuje se i na detaily z jejich života, které nejsou právě lichotivé nebo sympatické. Jeho styl je zvláštní směsí strohosti faktů na jedné straně a poetických úvah, vizí a domýšlení skutečnosti na straně druhé. Jeho románové „biografie“ jsou vždy především romány o lásce a jejím hledání, o bolesti, kterou způsobuje, neboť láska není nikdy jednoduchá nebo černobílá.

V Knize o Blanche a Marii uvádí na scénu jednak slavnou vědkyni Marii Skłodowskou-Curieovou (1867-1934), dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny (1903 za fyziku, 1911 za chemii – stále zůstává jedinou laureátkou oceněnou dvakrát ve dvou rozdílných oblastech), jednak Blanche Wittmanovou, což je postava sice méně známá, ale o to zajímavější: v poslední čtvrtině 19. století byla oblíbenou pacientkou (a v románu i milenkou) francouzského lékaře (neurologa) Jeana-Martina Charcota (1825-1893), který na ní veřejně demonstroval léčbu hysterie pomocí hypnózy, přičemž skutečnými svědky těchto ve své době proslulých a oblíbených podívaných byli např. Freud, Strindberg či Munthe. Blanche se později setká s Marií a stane se její asistentkou i přítelkyní. Marie právě prožívá těžké chvíle: krátký, leč skandální vztah s ženatým mužem, kolegou Langevinem, ji málem připraví o druhou Nobelovu cenu, neboť veřejné mínění se postaví ostře proti ní. Obě ženy zápasí s láskou, Blanche i s následky laboratorních experimentů: postupně se z ní stane „torzo“, jak přichází o další a další části svého těla. Příběh je pojat mozaikovitě, román má fragmentární formu: je složen z osmi zpěvů a závěrečné Cody. Enquist se až umanutě vrací k jednotlivým situacím, motivům, myšlenkám i větám a dále je rozvíjí a v jednotlivých zpěvech variuje jako hudební skladbu. Toto jakoby „urputné“ opakování, podané strohým stylem, souzní i s urputností a umanutostí obou hrdinek, s jakými se potýkají s vědou, se životem i láskou. Obě se sobě navzájem velmi podobají, jejich příběh je jakoby zrcadlový. Vhled do jejich soukromého světa je velice působivý a odkrývá nám i odvrácenou stranu vědeckého bádání a kýžené slávy.

1 16.02.2023

Každý se může ocitnout v krizi, kdy je nespokojen se svým dosavadním životem či kariérou a má pocit, že je v pasti, z níž by nejraději utekl. Pokud člověk navíc vede dvojí život jako hrdinka románu Pýthie kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (*1939), pak je ta touha zmizet asi ještě větší. Joan Fosterová to v románu vyřeší tak, že předstírá smrt a z Toronta tajně odjede do malého městečka v Itálii. Jenže se ukáže, že ani útěk nic nevyřeší: Joan se ocitne v pasti jiné.

Atwoodová si ve svém třetím románu z roku 1976 (v originále Lady Oracle) klade otázku, zda člověk vůbec může uniknout sobě samému a své minulosti a také tomu, jak se na nás dívají ostatní, jak si nás zaškatulkovali. Její hrdinka potají, pod pseudonymem Louisa K. Delacourtová píše historické hororové románky pro ženy, které chtějí uniknout vysilující všednodennosti („Únik pro ně nebyl luxus, ale nutnost.“); sama však svou touhu po úniku vezme hodně vážně („eskapistická literatura by měla být únikem jak pro čtenáře, tak pro spisovatele“). O její předstírané smrti a útěku do Itálie se dovídáme hned na počátku knihy. Joan pak vzpomíná na své dětství, kdy byla ohavně tlustou holčičkou a tloustla ze vzdoru ke své akurátní matce; vypráví o svérázné tetičce Lou, k níž měla z rodiny nejblíže a po níž si později zvolila svůj literární pseudonym, o svém manželovi Arturovi, levicovém politickém aktivistovi, o svém dvojím životě (před každým něco tají a Arturovi se chce přizpůsobit jako „správná“ manželka), o dlouho nepřítomném otci, jenž do jejího života výrazněji nezasahuje ani po návratu z války, což Joan samozřejmě hodně poznamená. Skoro všechny postavy románu ale vedou dvojí život, něco předstírají, něčím chtějí být a něčím jiným skutečně jsou – nejvýraznější je to u Joanina londýnského milence, polského hraběte Paula, který také píše laciné románky pod pseudonymem, či u jejího pozdějšího torontského milence s honosnou přezdívkou Královský Dikobraz, jenž pod maskou extravagantního umělce skrývá obyčejného, tuctového chlapíka Chucka Brewera. Joanin otec byl za války vrahem zrádců odboje a po válce pracuje jako anesteziolog v nemocnici…

Joan nežije ve lži až po své předstírané smrti, žila tak už předtím: před manželem tajila své psaní i fotografie z dětství a školních let, aby nevěděl, jak bývala tlustá. Bojí se mluvit o svých citech a být upřímná („Z vlastní zkušenosti mohu říct, že upřímnost a vyjadřování vlastních pocitů může vést jen k jedinému. Ke katastrofě.“). Byla vlastně vždy na útěku („O úniku jsem věděla všechno, vyrostla jsem s ním.“). Chtěla mít víc než jeden život („Proto jsem si opakovaně vymýšlela svůj život: pravda nebyla přesvědčivá.“). Jinou osobností se stává i poté, co radikálně zhubne. Už v devatenácti uteče z domu a změní si identitu, aby ji matka nevypátrala; delší čas pak žije v Londýně, kde začne i psát právě pod vlivem svého tamějšího milence.

Atwoodová vytváří parodii na červenou knihovnu, a to už v samotném komplikovaném ději svého románu či přímo v ukázkách z Joaniných dílek. Joan se proslaví i pod vlastním jménem jako básnířka knihou Pýthie a hned dostane nálepku feministky. Nejen tím se vše ještě různě zamotá (místy je děj možná až příliš překombinovaný) a Joan nezbývá než další útěk. Ten ji ale dovede zase do pasti: ví už, že útěk není řešením, že touží po svém manželovi; v Itálii ji navíc zachvátí (logicky) i paranoia, protože se zároveň bojí, že ji vypátrají a že se jí chce někdo zbavit.

Bohatý děj doplňuje neodolatelný atwoodovský humor a samozřejmě i ironický feminismus („Většina žen podle mě dělá jednu základní chybu: očekávají, že jim manželé budou rozumět. Promrhají spoustu vzácného času vysvětlováním, překládáním svých emocí a reakcí, své lásky, vzteku a jemnocitu, svých požadavků a nedostatečností, jako by pouhým vylíčením těchto záležitostí něčeho dosáhly.“). Její hrdinka se sice motá v začarovaném kruhu, své konání ale reflektuje s dokonalým odstupem: Joan se snaží řídit svůj vlastní život jako život svých romantických románových hrdinek, ale vůbec se jí to nedaří, život se jí vymyká z rukou. Každá další maska je jen komplikací, z níž už není cesty zpět. Snad jen ta schopnost nadhledu ji ještě drží nad vodou. A že se nedočkáme laciného happyendu, jaký by nechyběl v Joaniných románcích, či naopak nějaké konečné tragédie, je nasnadě.

1 16.02.2023

(Komentář I)
Právě čtu: Novákův Kundera (1. 7. 2020)
Knihy Milana Kundery (*1929) vesměs miluju, všechny jsem četl opakovaně a jistě se k některým zase vrátím. A čtu taky rád knihy a studie o něm. Takže ani kniha Jana Nováka (Argo / Paseka), věnovaná Kunderovu životu a tvorbě do odchodu do Francie v roce 1975, mi nemohla ujít. Je to už asi patnáctá, kterou o Kunderovi čtu. Tahle je samozřejmě nejobjemnější a nejpodrobnější (a nejvíc z ní bolí ruce, jak je těžká a velká). Čte se dobře, je na ní znát rozsáhlá Novákova práce s prameny, výzkumem a rozhovory. Obsahuje veliké množství informací a citací, takže je místy slast to číst, pokud vás Kundera zajímá. A protože podtitul knihy zní Český život a doba, je tam také spousta informací o tehdejších poměrech v literárním provozu, školství, vydavatelstvích, svazu spisovatelů atd.
Ale každopádně i po prvních 250 stranách mi z toho vysvítá, že je to spíš Novákův Kundera než Kundera od Jana Nováka... Vyčítat mu, že byl na peníze? Že rád mystifikoval a asi se tím bavil? Že dobře zvládal marketing kolem svých knih (to dnes přece chce každý)? Že si přibarvoval minulost? Kdo z nás to nedělá? A umělci zvlášť... Že nechrlil vyprávění jako Hrabal? Že "recykloval" myšlenky a texty a opečovával každý nápad? Argumentovat tím, že když něco popsal přesvědčivě a dobře v románu, že to musel i prožít, že se to muselo stát? Na mnoha místech cítím našeptávání pro čtenáře a jakési podprahové, nepřímé narážky: tohle dělal špatně, takhle se dobrý člověk nechová...
Případ s udáním agenta-chodce Dvořáčka v roce 1950 je ale popsán věcně a zasazen do kontextu doby a následná kapitola o osudech Dvořáčka je strhující.
O Kunderovi si nedělám žádné iluze, ale Novákův pohled na něj je místy až příliš jednostranný, některé jeho závěry dost spekulativní a těch otazníků, kterými se zaštiťuje, je tam snad až příliš mnoho. Je to ale jeho pohled, střípek do mozaiky, tedy spíš pořádný střep, a má na něj právo. A vyvolal diskuzi, za kterou jsem rád. Knihu samozřejmě s napětím a zvědavostí (a možná i únavou) v příštích dnech dočtu...

1 16.02.2023

Tlustý román Grandhotel Evropa (2018) o 640 stranách, jehož autorem je nizozemský spisovatel Ilja Leonard Pfeijffer (*1968), mě lákal obálkou, názvem i tématy: spisovatel Ilja se po rozchodu s přítelkyní usadí ve starém hotelu Evropa, aby se vyrovnal se zkrachovalým vztahem, něco napsal a vzpomínal na minulost, do čehož se mu připletou nejen hoteloví hosté, majordomus, poslíček Abdul, nový čínský majitel hotelu nebo tajemná bývalá majitelka žijící v pokoji č. 1, který nelze najít, ale také četné zajímavé úvahy o minulosti a budoucnosti Evropy (kontinentu, který je tak nabitý minulostí, že už v něm nezbývá místo pro budoucnost), o umění a fenoménu masového turismu či imigrantů z třetího světa. Důležitou roli hraje nejen Iljův rozpadlý vztah k italské kunsthistoričce Clio a jejich život v Janově a pak v Benátkách, ale také pátrání po zmizelém posledním obraze malíře Caravaggia nebo skupina filmařů, která chce natočit jakýsi dokument ve spolupráci s Iljou.
Jenže udržet čtenářovu pozornost a zájem na více než šesti stech stranách se nepodaří každému, alespoň u mne se to autorovi nepodařilo. Zhruba poslední třetina už pro mě byla spíše nudou a utrpením a nezachránil to ani konec, u něhož jsem měl pocit, že prostě nic lepšího autora nenapadlo a že bych si u tak dlouhého románu zasloužil něco lepšího. Škoda, zpočátku mě román bavil, i když postavy Ilji a Clio mě děsně štvaly, stejně jako celá linie se skupinou filmařů; ani téma Caravaggio mě nakonec neuspokojilo. Leckteré autorovy úvahy však stojí za pozornost, jen se pak už spíš opakovaly...

1 16.02.2023

K nejvýznamnějším poválečným americkým spisovatelům se řadí Don DeLillo (1936). V češtině vyšlo zatím šest DeLillových románů, z nichž nejstarší je Prašivý pes; Bílý šum, jeden z vrcholů autorovy tvorby (Národní knižní cena 1985), bohužel vyšel v dosti problematickém českém překladu (kéž bychom se někdy dočkali překladu lepšího!); rozsáhlé Podsvětí je považováno za DeLillovo opus magnum; tři romány z poslední doby Cosmopolis (filmovou verzi Davida Cronenberga s Robertem Pattinsonem v hlavní roli mladého miliardáře známe i z našich kin), Padající muž a Bod Omega byly spíše zklamáním; o to větší pozornost a nadšení naopak vzbudila v roce 2011 DeLillova první sbírka povídek Anděl Esmeralda, kterou vydalo Argo v překladu Petra Onufera. DeLillo do knihy vybral devět starších povídek, publikovaných do té doby pouze časopisecky, a to od konce 70. let do současnosti. Hlavními tématy DeLillovy tvorby jsou odcizení v moderní společnosti, složitost lidské komunikace, odlidštěnost a přetechnizovaný svět, paranoia a strach, neurčitý pocit ohrožení. To všechno najdeme jak v jeho románech, tak právě i v povídkách, které mohou být i jakýmsi úvodem do DeLillova světa. Charakteristické také pro tyto povídky je, že se obejdou bez pointy a většinou mají otevřený konec; zanechají ve čtenáři nezodpovězené otázky, podnítí ho, aby si domyslel, co se s postavami dělo dál a především vyvolají pocit neklidu – na čtenáře se přenese něco z obav či myšlenek DeLillových postav i melancholie, která tyto povídky provází. Další důležitou kvalitou je pak DeLillův působivý jazyk, záliba v paradoxech, rafinovanost, s jakou na čtenáře přenáší onen podivný neklid. V povídkách se toho ani moc neděje, nemusí to být hned drama, a přesto je čtenář zasažen. V povídce Stvořený svět uvíznou dva milenci na malém karibském ostrově a nedaří se jim dostat do přeplněných letadel. Projevy lidskosti ve třetí světové válce sledují dva kosmonauty ve vesmíru, zatímco na Zemi zuří válka. Jedním z vrcholů knihy je krátká povídka Běžec o mladíkovi, který při běhání v parku zahlédne odjíždějící auto a má pocit, že se něco stalo. Ptá se jedné starší ženy, která mu vysvětlí, že z auta vyskočil muž, popadl dítě, s nímž byla venku matka, a odjel. Žena se domnívá, že to byl otec dítěte, který se s ním nemůže vídat, a proto ho unesl. Mladík se pak dozví od policisty, že matka dítěte toho muže neznala, ale mladík pak pochopí, že pro starší ženu bude lepší, když ji nechá u její konstrukce s otcem-únoscem… Akrobatka ze slonoviny vypráví o Kyle, která žije v Athénách a učí zde angličtinu. Kyle má strach z dalšího zemětřesení poté, co jedné noci prožila hned dvě krátce za sebou. Anděl Esmeralda se odehrává v Bronxu, kam jezdí skupina jeptišek rozdávat jídlo a pomáhat chudým, feťákům, bezdomovcům či problematické mládeži. Baader-Meinhofová jsou jména německých teroristů ze 70. let. Na cyklus obrazů inspirovaných těmito zločinci se chodí do muzea dívat jedna žena, kterou tam osloví cizí muž. Žena ho pozve k sobě domů, ale pak se ho chce zbavit, když dostane nevysvětlitelný strach. Půlnoc v Dostojevském vypráví o dvou studentech univerzity na americkém maloměstě, které zaujme neznámý starý muž, o němž si pak oba mladíci vyfantazírují celou jeho identitu, aniž kdy zjistí pravdu. Srp a kladivo vypráví o vězni, který v televizi sleduje své dvě malé dcery vystupující v dětských zprávičkách, kde informují o světě financí. A konečně Hladová je příběhem muže, který denně navštěvuje několik filmů v různých kinech a pak sleduje ženu, která tráví den podobně; marně se s ní snaží navázat kontakt…

1 08.02.2023

Druhý svazek z edice Stručných historií od Paseky nabízí pohled na dobu, kterou jsme si zvykli nazývat Temno podle slavného románu Aloise Jiráska. Historička Ivana Čornejová (*1950) v knize nabízí stručný, hutný a hlavně čtivý přehled toho nejdůležitějšího z více než stodvacetiletého období mezi lety 1618 a 1743, pro které jsou charakteristické válečné utrpení (třicetiletá válka), utužení moci Habsburků v českých zemích, násilná rekatolizace a emigrace elit. Ale je to také doba monumentální barokní kultury a vzdělanosti, doba, kdy se české země otevírají světu; stopy baroka v české krajině jsou dodnes nepřehlédnutelné a také mise jezuitů často provázelo horoucí vlastenectví. Autorka začíná stavovským povstáním a pokračuje přes třicetiletou válku a svatořečení Jana Nepomuckého až k pokusu o českou rebelii proti Marii Terezii v letech 1742–43.
Vyvážený pohled na tuto dobu je potřebný a autorce se to podařilo. Čtenář zjistí, že "temno" nebylo tak temné, jak se traduje a jak to máme často zkreslené z různých zdrojů. Ostatně i "temno" Jiráskovo může být jiné, než jak se nám to snažil vtloukat do hlavy jeho pomýlený vykladač Zdeněk Nejedlý a další...
Knihu doprovází řada ilustrací, každá ze 16 stručných kapitol navíc obsahuje malý medailon osobností (Postavy příběhu) té doby; najdeme mezi nimi Jindřicha Matyáše Thurna, Jana Campana Vodňanského, Albrechta z Valdštejna, císaře Ferdinanda III., Jana Amose Komenského, prince Evžena Savojského, Bohuslava Balbína, pátera Antonína Koniáše či architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera a další.

1 08.02.2023

Po mnoha letech jsem se vrátil k některým nejznámějším esejům Václava Havla (1936–2011), a to ve výboru Moc bezmocných a jiné eseje. Ten kromě titulního slavného eseje z roku 1978 obsahuje další čtyři zásadní Havlovy texty z dob, kdy působil jako disident v totalitním Československu: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Děkovná řeč za Erasmovu cenu (1986), Příběh a totalita (1987) a Slovo o slovu (1989), což byla děkovná řeč za Mírovou cenu německých knihkupců. Kniha je dále doplněna úvodem Martina Palouše a předmluvou Daniela Kroupy Pozvání k četbě Havlových esejů; v závěru pak fotografickou přílohou, přehledem života a díla Václava Havla a ediční poznámkou.
Stručně řečeno: eseje jsou to skvělé, nadčasové a stále čtivé; podávají brilantní analýzu totalitní společnosti a života v ní nebo filozofickou úvahu o slovech. Havel jako politik byl jistě rozporuplný (který politik není), ale jako esejista a dramatik byl vynikající a já ho jako spisovatele mám pořád velmi rád...
"Člověk je nucen žít ve lži, ale může k tomu být nucen jen proto, že je takového života schopen. Nejen tedy, že systém odcizuje člověka, ale odcizený člověk zároveň podpírá tento systém jako svůj bezděčný projekt. Jako pokleslý obraz své vlastní pokleslosti. Jako dokument svého selhání." (Moc bezmocných)
"Smícháme-li všechny barvy, vznikne špinavá šeď. Intencí totality je totální zestejnění, jejím plodem je uniformita, stádnost, glajchšaltace." (Příběh a totalita)
"...slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, /.../ ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!" (Slovo o slovu)

1 08.02.2023

Nový román Salmana Rushdieho Quijote mě velmi bavil, což jsem moc rád, protože několik posledních autorových děl mě příliš nenadchlo... Je vtipný i vážný, trochu ujetý a absurdní, čtivý, s originálními postavami a bohatým propleteným mnohovrstevnatým dějem; a řeší se zde témata jako populární kultura a televize, sláva, láska v mnoha podobách, rasismus, závislost na opiátech a obchod s nimi, vztahy v rodině a především mezi sourozenci, odpuštění, víra v blížící se konec světa, psaní knihy... Nakonec mě víc baví postavy vedlejší než ta titulní, což je bývalý obchodní cestující, který putuje Amerikou za svým idolem, televizní hvězdou, do které se zamiloval a píše jí dopisy pod jménem Quijote, a to ve společnosti svého velmi zvláštního syna jménem Sancho. Těch literárních či filmových narážek je ale v románu mnohem víc, třeba kapitola, v níž se lidi mění v mastodonty, je variací na Ionescovu hru Nosorožec. A nechybí ani zápletka špionská jak z nějakého thrilleru apod. Je to takový kaleidoskop žánrů a motivů, který překvapivě funguje a baví a má mnoho vážných podtónů. A Rushdie tady na uzdě udržel i svůj jindy květnatý styl a jazykovou ekvilibristiku, což je dobře.
"Televize zničila myšlení celé Americe..."
"...možná nejpřesněji se dá dnešní skutečný život popsat prostřednictvím surreálna, nebo dokonce absurdity."
"Kyberválka je útok lží na pravdu. Je to znečištění skutečného neskutečným, faktů fikcí. Je to nahlodávání a rozkládání empirického intelektu a jeho nahrazení donekonečna potvrzovanými starými předsudky."

1 08.02.2023

Komorní psychologický román Věrnost italského spisovatele Marca Missiroliho (*1981) byl v roce 2019 oceněn Premio Strega Giovani (tedy "pro mladé") a líčí příběh manželské dvojice Carla, redaktora a vysokoškolského učitele, a Margherity, realitní makléřky, kteří žijí v Miláně, jejichž ideály pohltila šedá realita a jejichž věrnost je právě pokoušena: on se zakouká do jedné studentky a ona do svého mladého fyzioterapeuta. I tito dva mladí lidé však mají své problémy a všichni tápají a hledají jistotu v dnešním světě... Román dokáže čtenáře překvapit nečekaným vývojem a přesvědčivými postavami, jejichž problémy, touhy a hledání nám mohou být blízké.

1 08.02.2023

Po pěti česky vydaných knihách ruské spisovatelky Ljudmily Ulické (*1943), kterou jsem si oblíbil (Soněčka a jiné povídky, úžasný Zelený stan, Případ Kukockij, Daniel Stein, překladatel, Ženské lži), čtu její další tři romány, které česky nevyšly, ale jsou dostupné ve slovenských překladech. Po románu Medea a jej deti (1996), který mě příliš nezaujal, jsem nyní přečetl Veselý pohreb (dokončený roku 1997), a ten mě zklamal ještě víc, naštěstí byl krátký a celkem čtivý. Ale už v průběhu jeho čtení jsem si říkal, proč to autorka vlastně napsala? Není tu žádná hloubka a ani příliš zajímavý příběh či postavy a jako pokus o jakousi melancholickou grotesku to také selhává. Snad jen vhled do života ruských emigrantů v New Yorku je celkem zajímavý...
Děj se točí kolem umírajícího bohémského malíře Alika, jehož v rozpáleném letním New Yorku v ateliéru-bytě doprovázejí na jeho poslední cestě různí přátelé, manželka, bývalá manželka s dcerou, milenky atd., do toho lékař, pravoslavný kněz či rabín. Víc k tomu nějak nemám co říct...

1 08.02.2023

Nejspíš to taky znáte: nikdy by vás nenapadlo číst o nějakém pro vás vzdáleném či neznámém tématu, kdyby o něm nenapsal spisovatel, kterého máte rádi a jehož knihy čtete všechny, ať už jsou o čemkoli. A to je přesně případ knihy Oči moře slavného italského spisovatele, esejisty, literárního historika a germanisty Claudia Magrise (*1939), autora Dunaje či Mikrokosmů, jehož mám moc rád (více tedy jako esejistu než jako romanopisce). To je na čtení úžasné, že vám pořád rozšiřuje obzory...
Magrisova knížka z roku 2019 má podtitul Sochy z lodních přídí a zabývá se tedy něčím, o co bych se asi jinak nikdy nezajímal. Jistě, člověk ty sochy zná z filmů, z obrazů či z fotek nebo modelů historických lodí, ale blíž se o ně nestará. A přitom, jak jinak, je to téma zajímavé a Magris v něm našel spoustu příběhů a podnětů k zamyšlení. Píše o těch sochách poetickým jazykem, nijak systematicky, nepíše monografii, ale esej.
Ty sochy byly převážně ženské, byly to sochy bohyň, múz nebo sirén, ale i královen nebo manželek, milenek či dcer kapitánů apod. Byly to však i sochy bohů, draků, mytologických zvířat, příšer či mužských osobností. "Socha na přídi je něco jako štít mezi mořeplavcem a vznešeností, která ho obklopuje ze všech stran." – "Pro námořníky a jejich nostalgii je socha na přídi duší lodě, její podobou, její tváří, z níž lze vyčíst niternou povahu lodě samotné, její nadutou odvahu, její bachratou nenasytnost, její nemotornost či eleganci."
Magris popisuje řadu soch z námořních muzeí, soch zachráněných a nalezených a dnes vystavených očím veřejnosti; jejich tvůrce či předlohy; i úpadek a zánik tohoto umění. Zmiňuje i pár literárních děl inspirovaných galionovými figurami. To vše dokumentuje bohatým ilustračním doprovodem. A číst Magrise je potěšení!

1 08.02.2023

Tahle malá novelka Jaroslava Rudiše, Trieste Centrale, potěší všechny, komu se líbil jeho nedávný velký román Winterbergova poslední cesta (obě díla napsal Rudiš původně v němčině a do češtiny je přeložila Michaela Škultéty). Opět se tu setkáme se skoro stoletým Winterbergem a jeho "záchvaty historie" a s jeho monology, kterým trpělivě naslouchá ošetřovatel Kraus. Pan Winterberg vzpomíná na svou cestu vlakem, jak jinak, do italského přístavního města Terst, kam se vypravil se svou nemocnou manželkou, aby zde na jihu pookřála. Nevím, jak dalece novela obstojí samostatně, bez znalosti Winterberga (i když nutně ho znát nepotřebujeme, ale čtenářský zážitek se tím násobí), ale mně se ten návrat k postavě, která čtenáře těší, provokuje i rozčiluje, líbil a potěšil mě, navíc je umocněný ilustracemi Haliny Kirschner, které z malé knížky dělají opravdu pěknou publikaci...

1 08.02.2023

Knihy o knihách, o čtení a o literatuře mám rád, a tak mě zlákal Nekonečný zázrak španělské autorky Irene Vallejo (*1979). Podtitul Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka je výstižný. Kniha je dokonalý vynález a předmět, bez něhož si dnes neumíme představit naši kulturu, náš život, naše volné chvíle, naše vzdělávání a zvídavost, ale taky třeba spoustu filmů natočených podle knih apod. Irene Vallejo se vydává k samým počátkům knih, do starověku, a svoji rozsáhlou publikaci (566 stran, z toho téměř 60 stran poznámek a rejstřík) dělí na dvě části: první, delší má název Řecko si domýšlí budoucnost a druhá, kratší, má název Po cestách Říma. Líčení dějin knižní kultury začíná v egyptské Alexandrii, kde stávala legendární velká knihovna, a obrací se k celé řecké společnosti, ale i do Egypta či jiných starověkých světů. Ovšem autorka současně překračuje věky a příběhy a příklady si bere i z pozdějších období i ze současnosti. V druhé části, kterou mám teprve před sebou, bude centrem pozornosti antický Řím, opět s mnoha "výlety" jinam.
Témata jsou tu nejrůznější a velice čtivá kniha je plná zajímavostí a příběhů a úvah o tom, co znamenají pro člověka knihy a co dal člověk knihám, a to včetně autorčina vlastního vášnivého vyznání lásky ke knihám a četbě, tak trochu jako nádherné Dějiny čtení Alberta Manguela, ale zase trochu jinak. Alexandr Veliký, Kleopatra, Homér, Aristotelés, Platón, Hérodotos, Sapfó, řečtí dramatici, filozofové a řečníci, vládci a aristokracie, knihovny, svitky, papyrus, rukopisy, ztracené knihy, obchod s knihami, uspořádání knihovny, písmo, ženy-spisovatelky, studium, přednášky, ničení knih, nebezpečné knihy a zakazované čtení, gramotnost, smích a satira, tragédie a komedie, Ovidius, Julius Caesar, literární kánon, iluminace, knihtisk atd. atd.

1 08.02.2023

V létě roku 2020 způsobila veliký poprask devítisetstránková biografie Milana Kundery z pera spisovatele Jana Nováka (Kundera. Český život a doba; Argo/Paseka); poprask, jaký jsme v našich literárních vodách dlouho nezažili. O Novákově kontroverzně pojaté knize se v médiích a tisku vyjadřoval kdekdo, ať už Novákův přístup hájil nebo kritizoval. Polemiky kolem této knihy a také kolem obvinění vznesenému proti Milanu Kunderovi v týdeníku Respekt roku 2008 (údajné udání agenta-chodce Miroslava Dvořáčka v roce 1950) shrnuje publikace editora Jiřího P. Kříže Český spor o Milana Kunderu (vydal Galén, 2021).
Na jednom místě tu máme téměř padesát článků, recenzí, kritik či rozhovorů vztahujících se především k Novákově knize, jak se objevovaly v tisku a médiích kolem vydání Novákovy biografie. Takto shrnuty v jedné publikaci nabízejí čtenáři možnost připomenout si onen poprask a seznámit se s pohledem zajímavých osobností na Nováka, ale i na Kunderu. Některé studie byly napsány přímo pro Křížův sborník.
Jména autorů zastoupených ve sborníku: Jiří Přibáň, Karel Steigerwald, Karel Hvížďala, Kateřina Tučková, Jan Novák, Petr Onufer, Vladimír Just, Jan Lukeš, Pavel Janoušek, Pavel Kosatík, Milan Uhde, Jan H. Vitvar, Petr Fischer, Martin Reiner, Radim Kopáč, Petr A. Bílek, Ondřej Slačálek, Sylvie Richterová, Václav Bělohradský, Pavel Kohout a další.
Milana Kunderu čtu rád a stejně tak rád čtu knihy a studie o něm, čili jsem si nemohl nechat ujít jak Novákovu knihu, tak tento sborník.

1 08.02.2023

Prozaik, publicista a esejista Josef Jedlička (1927–1990) je autorem pouhých dvou beletristických děl – novely Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a rozsáhlé románové kroniky Krev není voda (1991), v níž zachytil historii vlastního rodu od poloviny 19. století do druhé světové války i smysl své životní cesty –, přesto patří k nejvýznamnějším českým poválečným spisovatelům.
Z české literatury byl dvakrát vyhoštěn, nejprve po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany a byl vyloučen ze studií estetiky a etnografie na Univerzitě Karlově (pracoval pak jako dělník, učitel, vychovatel a etnograf a od roku 1953 žil v Litvínově); podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu (žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a oženil se tam s básnířkou Violou Fischerovou).
Je autorem literárněvědných studií (např. o Kafkovi) a řady esejů, z nichž nejznámější je soubor České typy (1992), v němž s fejetonovou lehkostí ironicky analyzoval typické české vlastnosti demonstrované na známých literárních postavách (Babička, otec Kondelík, Jan Cimbura, Jan Ratkin, Švejk aj.).
Jedličkova prvotina s dantovským názvem (jedná se o první verš Dantova Pekla) vznikla v Litvínově v letech 1954–57, vyjít však mohla až o desetiletí později. Miroslav Zelinský ji pokládá za „jedno z nejpronikavějších a zároveň nejnemilosrdnějších svědectví o prvních letech budování socialismu v naší zemi“ (Slovník české prózy). Podle Jiřího Zizlera zde Jedlička „poúnorovou realitu spodobnil s nesmírnou kondenzovaností, syrovostí i výsostnou lyrikou“ (V souřadnicích volnosti).
Když próza v roce 1966 vyšla, ptalo se Rudé právo, jak je možné toto psát a toto vydat? Esejista Peter Urban o německém vydání (1969) uvedl, že nezná v české literatuře po roce 1948 knihu, „která by s takovou koncentrací, s takovou intenzitou a agresivní melancholií a přitom tak věrohodně zobrazila ono tristní bezčasí těch, kteří – bez budoucnosti – měli být integrováni do nejistého světa její vize a kteří se tomu vzpírají, vědomě – a z dobrých důvodů.“
Reflexivní novela nemá celistvý příběh, vypravěč se zamýšlí nad svým životem od války do 50. let a zaznamenává tragické či tragikomické příběhy většinou litvínovských občanů (třeba osamělé stařeny rozprodávající knihovnu se zastaralými lékařskými knihami po manželovi a čekající na jakýkoli telefonát; nebo hádku, jíž vrcholí jedna manželská krize: po večerech studující manžel zanedbává manželku a když ta mu vytrhne knihu o Máchovi, on ji bije v rytmu pětistopého rozměru verše).
Beznadějná krajina města s chemickými závody a ubikacemi přestavěnými z bývalého německého koncentráku je pozadím filozofických i zvláštně lyrických pasáží: „Ano, moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta: nepíšu příběh, ale vydávám svědectví. A říkám, že je to pravda, že tomu tak bylo, říkám to teď, zde, kde život náš je v půli se svou poutí (…)“
"Hledám motivaci svého osudu."

1 08.02.2023

Susan Sontagová (1933) je známá americká esejistka, kritička a publicistka, autorka pronikavých esejistických knih širokého záběru, z nichž česky vyšly zatím pouze Nemoc jako metafora (1978) a AIDS a jeho metafory (1989; č. společně 1997), letos pak vydala Paseka slavný soubor esejů O fotografii (1977). Sontagová je však také autorkou čtyř románů a svazku kratších próz. Za poslední román, V Americe (In America, 1999), vyprávějícím o osudech polské herečky v USA na konci 19.století, získala dokonce Národní knižní cenu. Předchozí román, vydaný pětadvacet let od druhého románu (Death Kit, 1967), vyšel česky taktéž v nakladatelství Paseka.
Vulkán s podtitulem Romance (The Volcano Lover, A Romance) se stal v době svého vydání (1992) bestsellerem a byl pro literární veřejnost překvapením hned z několika důvodů, neboť takový román právě s tímto podtitulem by od Sontagové asi čekal jen málokdo. Přesto ani její „romanci“ nelze brát doslovně. Sontagová přistupuje – jak jinak – k historickému románu velmi originálně. K napsání knihy, jejíž název by se dal přesněji přeložit jako Obdivovatel či milovník vulkánu, autorku inspirovaly kolorované rytiny Vesuvu z roku 1799, objevené a zakoupené v Londýně, o nichž zjistila, že vznikly na objednávku sira Williama Hamiltona, britského vyslance v Neapoli v poslední třetině 18. století, a začala se zajímat o jeho životní osudy. V románě ho důsledně nazývá Cavaliere (Rytíř) a s jeho postavou, jak přiznala v úvodní poznámce, „zacházela zcela volně, ale tak, aby to odpovídalo jeho povaze, právě tak jako s ostatními historickými postavami uváděnými pod jejich vlastními jmény“. Hamilton se poté, co mu zemřela milovaná manželka Catherine, podruhé oženil s mladou milenkou jeho synovce Emmou, ženou z nejnižších kruhů, nevzdělanou, avšak inteligentní, učenlivou a krásnou, která má dokonce v Anglii nemanželskou dceru. O Emmě se nejdříve hovoří jako o krásce; to když je zpočátku pouze Cavalierovou milenkou a on sám jakýmsi Pygmalionem, o třicet šest let starším, který krásku vzdělává a kultivuje. Emma ho oddaně miluje, ale zároveň ve vztahu pochopitelně cítí svoji velkou příležitost, jak se povznést nad svůj původ, což se jí vskutku podaří, když v Neapoli oslní všechny včetně královského páru a sir Hamilton se s ní ožení navzdory skandálnosti takového sňatku; pak už ji autorka důsledně nazývá Cavalierovou ženou. Na scénu pak vstupuje hrdina – totiž admirál lord Horatio Nelson, jenž od roku 1793 bojoval proti revoluční a později napoleonské Francii a který se stane Emminým milencem za tichého přihlížení stárnoucího Cavaliera. Přitom milenecký pár nepůsobí nijak zvlášť romanticky: hrdina je malý, hubený, jednooký a jednoruký po zraněních v bitvách a Cavalierova žena léty ztloustla, propadla alkoholu a pozbyla své krásy.
Sontagová tak netypicky vstoupila do romantizované historie (vzpomeňme na Dumasovu Lady Hamiltonovou; na scénu vstupuje také postava z jiné „skutečnosti“, totiž baron Scarpia, známý z Pucciniho opery Tosca, jejíž děj a postavy – diva, milenec-malíř, Angelotti – zde autorka obratně vsune do kontextu dalších událostí) a experimentálním přístupem nezapře své intelektuální zázemí: do barvitě vylíčené historie vstupuje současnost a objektivní autorské reflexe, odstup od mytizované romance a smysl pro humor a ironii, což se projevuje již v tom, jak označuje své hlavní postavy, jejichž pravá jména zmíní jen jednou či dvakrát. Její vyprávěcí styl je poměrně strohý, vůbec nepoužívá přímou řeč v uvozovkách a do barvitého líčení organicky zasazuje esejistické pasáže. Jelikož je Cavaliere nadšeným sběratelem knih, obrazů, soch, váz a antických vykopávek ze zničených Pompejí, věnuje se autorka podrobně právě fenoménu sběratelství, takže z románu by se dal vyabstrahovat jakýsi samostatný esej o sběratelství. Svou roli zde pak hraje i titulní vulkán, tedy Vesuv se svým velkým výbuchem v roce 1794, který Cavaliere pozoruje, obdivuje a miluje s jeho děsivou krásou a ničivou silou, jež symbolizují povahu a jednání některých postav i bouřlivou dobu, v níž se jejich osudy odehrávají. Vulkán zde vystupuje vlastně jako další hlavní postava, jež si žije svým vlastním životem. V závěru románu pak autorka opouští er-formu a propůjčuje hlas několika postavám v podobě jakýchsi posmrtných monologů, v nichž komentuje události a stručně je dovede až do jejich konce, přičemž zde projeví svůj ženský pohled. Všechny tyto prvky dodávají knize na zvláštnosti i poutavosti; Sontagová jakoby nastavovala v různých úhlech zrcadla, v nichž je jednání postav podrobováno nenápadné kritice.
Netradičně pojatý zajímavý historický román ve výborném překladu a pečlivé redaktorské práci (škoda jen, že zde chybí doslov, který by představil Sontagovou a pozadí jejího románu) dokazuje šíři zájmů své autorky, a tak si jen můžeme přát, aby se k nám dostala i další její díla, zejména již jmenovaný poslední román.