milan.valden komentáře u knih

Vrcholným a nejznámějším dílem Jana Otčenáška (1924 - 1979) je novela Romeo, Julie a tma (1958), známá též z vynikajícího filmu režiséra Jiřího Weisse z roku 1959 (existují i další dvě verze televizní a také zpracování zahraniční). Příběh gymnazisty Pavla, který skrývá židovskou dívku Ester v Praze za heydrichiády, jsem nikdy nečetl a rád jsem to konečně napravil; je to výborně napsaná novela o tragické první lásce v nelehké době... Mimochodem Otčenášek, autor vzorového díla socialistického realismu Občan Brych (1955), byl také plodným scenáristou, vedle spolupráce na scénářích k filmům Romeo, Julie a tma či Občan Brych podle vlastních předloh je také spoluautorem vynikajícího seriálu Byl jednou jeden dům (1974) a krásného televizního filmu Romeo a Julie na konci listopadu (1971) s Karlem Högerem a Danou Medřickou o vztahu dvou postarších lidí (na jejich herecký koncert se můžu koukat pořád). Překvapilo mne, kolik změn je oproti předloze ve filmové verzi Romea, Julie a tmy, na kterou jsem se po mnoha letech znovu podíval.

7 12.08.2023

Nádherný román, který na malé ploše obsáhne tolik závažných témat a myšlenek, s nezapomenutelnou postavou dona Fabrizia, knížete Saliny... A filmová verze od Luchina Viscontiho z roku 1963 je mistrovským dílem italské kinematografie, jednou z nejlepších adaptací, výpravnou, epickou, s hvězdami Burtem Lancasterem, Alainem Delonem a Claudií Cardinale (nezapomenutelné scény, když se Claudia Cardinale jako Angelica poprvé objeví u Salinů a hned na sebe svojí krásnou strhne veškerou pozornost, stejně jako pak ve scéně z plesu na konci filmu; nebo scéna, v níž Tancredi (Delon) a Angelica bloudí neobydlenými částmi paláce Salinů v Donnafugatě...).

7 26.03.2023

Podle názvu zná román Salmana Rushdieho (1947) Satanské verše z roku 1988 snad skoro každý, málokterá kniha posledních desetiletí totiž proslula tak jako tato, ovšem bohužel nikoli svými literárními kvalitami nebo tím, že by se stala světovým bestsellerem, ale spíše neblahými okolnostmi, které tento čtenářsky náročný, ale výborný román provázejí: 14. února 1989 totiž íránský ajatolláh Chomejní uvalil na Rushdieho fatwu vyzývající zbožné muslimy k likvidaci spisovatele i dalších osob a institucí, které se na vydání knihy podílely. Rushdie se pak musel několik let skrývat (píše o tom ve svých pamětech Joseph Anton, což bylo jeho krycí jméno) a ani dnes si ještě nemůže být jist svým životem, byť aféra již poněkud odezněla. Zastínila však samotné kvality románu, který pochopitelně jen těžko kdy vystoupí ze své skandální pověsti. Ortodoxní muslimy totiž pobuřuje jedna dějová linie Satanských veršů, která popisuje vznik jistého monoteistického náboženství vykazujícího množství společných rysů s islámem i s jeho prorokem Mohamedem, což mohlo být vykládáno jako záměrná urážka tohoto proroka. Nejvíce provokující je pasáž, v níž jsou Mohamedovy manželky údajně popisovány jako prostitutky. To je však příliš zjednodušující výklad a je typické, že je to tak rozšířené; stejně tak se ukazuje, že odsoudit něco je velmi jednoduché a že málokteří z těch, kteří štvali či štvou proti románu a jeho autorovi, román skutečně četli a pochopili ho. Ono také číst Rushdieho není nikdy jednoduchá záležitost a pro Satanské verše to platí dvojnásob, protože se bezpochyby jedná o autorův román nejsložitější: jazykově, dějově, myšlenkově. Český čtenář byl navíc – pokud si nemohl román přečíst v originále – doposud znevýhodněn prvním českým překladem, který vyšel anonymně v roce 1995 ve velmi špatné kvalitě; text románu se v českém vydání ocitl až na hranici srozumitelnosti, naprosto deformovaný myšlenkově i stylisticky, a to kvůli překladatelově omezené znalosti angličtiny i neschopnosti porozumět správně originálu. Později vyšlo najevo, že překlad je dílem indologa Vladimíra Miltnera (1933–1997), tedy jistě odborníka ve svém oboru, ale nikoli v překladu náročné umělecké prózy. (Sám si vzpomínám, že když jsem Satanské verše v tomto překladu kdysi sotva dočetl, byl jsem románem celkově zklamán, tak může špatný překlad čtenáře znechutit a zkazit mu dojem z celého díla.) Dvacet let po tomto prvním českém vydání si ale konečně můžeme Satanské verše vychutnat v plné kráse, a to zásluhou nakladatelství Paseka (jež u nás Rushdieho dílo vydává soustavně už od roku 2001), které vydalo nový, kvalitní, mnohem přesnější a jazykově vynalézavější překlad románu od Jana O. Tichého (z důvodů bezpečnosti jde o pseudonym a totožnost překladatele je neznámá). Můžeme pro srovnání uvést začátek románu v Miltnerově překladu: „Aby ses znovuzrodil“, pěl Džibríl Farišta padaje z nebes, „musíš nejdřív zemřít! Hej, hej! Hola hej! Abys přistál na ňadrech země, musíš předtím letět. Jak by ses vůbec mohl smát, kdybys předtím nezaplakal? Jak si dobýt lásku milenčinu bez vzdechu, pane? Bábá, chceš-li se znovuzrodit…“ A v překladu Jana O. Tichého: „Chceš narodit se znova,“ prozpěvoval si Džibríl Farišta, zatímco se řítil dolů z nebe, „pak smrti nevyhneš se, věru. Džaj ho! Živijo! Snést se zemi do klína, pak letu dopřej zdaru. Pam-pa-dá! Pam-pa-dá! Znova se smát, o slzách nemít páru? Dobýt lásku milované nejde bez vzdechu a sváru. Bábá, chceš narodit se znova…“

7 08.02.2023

(Část II)
Planeta nezkušenosti --- Jak v autorské poznámce k nynějšímu vydání v Atlantisu Kundera píše, začal román psát někdy v roce 1980 nebo 1981 (dokončil jej v prosinci 1982) pod pracovními názvy Odejít a později Planeta nezkušenosti. Oba pracovní názvy, zejména druhý, jsou přiléhavé, ne však tak výstižné jako název konečný. Odejít evokuje hlavní dějový zvrat: odchod tří hlavních postav, Tomáše, Terezy a Sabiny, z Čech do Švýcarska po srpnu 1968, ale také pozdější odchod či návrat Terezy a vzápětí i Tomáše ze Švýcarska zpět do Čech i odchod Sabiny ze Švýcarska do Paříže a pak do USA. Druhá varianta, Planeta nezkušenosti, evokuje jednu ze zásadních filozofických a existenciálních otázek románu: „Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech. (…) Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije hned napoprvé a bez přípravy. (…) Život se proto vždycky podobá skice. (…) Einmal ist keinmal, říká si Tomáš německé úsloví. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jen jeden život, je to, jako by nežil vůbec.“ (s. 16-17)

Vezmeme-li název Nesnesitelná lehkost bytí jako filozofický problém, vysvětluje jej Kundera na příkladu Sabiny takto: „Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.(…) Cíl, za kterým se člověk žene, je vždycky zahalen. (…) To, co dává smysl našemu počínání, je vždycky něco pro nás totálně neznámého. (…) Nesnesitelná lehkost bytí, to je ten cíl?“ (s. 134)

Román se točí kolem protikladů lehkosti a tíhy, duše a těla. První a pátý díl se jmenují Lehkost a tíha, druhý a čtvrtý díl se jmenují Duše a tělo. Tyto protiklady jsou evokovány hned v druhé kapitole prvního dílu románu: „Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem (…) Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná? (…) Nietzsche nám připomíná, že si tuto otázku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo–tma; jemnost–hrubost; teplo–chlad; bytí–nebytí. (…) Co je pozitivní, tíha, nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní. Měl pravdu, či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha–lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamovější ze všech protikladů.“ (s. 13-14)

Od těchto základních otázek se odvíjí děj románu a jeho esejistické pasáže. Hlavní postavy se potácejí mezi svými rozhodnutími, o jejichž správnosti mohou jen pochybovat, mohou je jen jednou vyzkoušet a nemají možnost nápravy ani zkoušky. Bytí se tu jeví jako lehké, ale tato lehkost života je skutečně nesnesitelná.

Dalšími důležitými motivy myšlenkového světa románu jsou „nepochopená slova“ (jak se jmenuje třetí díl), kde jsou různá slova (v Malém slovníku nepochopených slov) rozebrána z pohledu malířky Sabiny a jejího milence, švýcarského intelektuála Franze. Každý z nich chápe určitá slova, určité kategorie či obrazy zcela jinak. Jejich svět je neslučitelný. Každý z nich chápe jinak i kýč, o němž román rovněž pojednává. Sabina jako umělkyně je nepřítelkyní kýče v jakékoli podobě.

7 08.02.2023

(Kvůli délce je můj text rozdělen na čtyři části - Část I)
Milana Kunderu považuji za jednoho ze svých nejoblíbenějších autorů. Nesnesitelnou lehkost bytí jsem četl před lety v angličtině, letos (2005) na jaře a v létě jsem se díky různým náhodám dostal i ke Kunderovým nedostupným románům, vydaným zatím jen v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers, a mohl si tak konečně přečíst Život je jinde, Knihu smíchu a zapomnění a opět Nesnesitelnou lehkost bytí. A to jsem netušil, že za pár měsíců (2006) se dočkám i jejího vytouženého knižního vydání v Atlantisu a budu si tak moct přečíst skutečnou knihu (a ne xerokopii torontského vydání). Hned na úvod mohu říci, že mne tento román nezklamal, naopak. Domnívám se, že jeho české vydání je literární událostí tohoto roku.

Již v době, kdy román poprvé vyšel (ve francouzském překladu v roce 1984 u Gallimarda, česky v Torontu v roce 1985), vyvolal řadu polemik mezi exulanty (A. Tomský jej označil za „intelektualizovanou pornografii“) i u nás: jednak mezi disentem, jednak dokonce i v oficiálním tisku (známý článek J. Čejky Kýč třetí generace, Tvorba 3/1988). Velmi kriticky se Kunderovi věnoval např. Milan Jungmann v rozsáhlé stati Kunderovské paradoxy (Obsah 1985), velká diskuse k tématu pak následovala ve Svědectví (1986, č. 79; K. Chvatík, J. Škvorecký, P. Král, I. Bock). Na Západě se román stal bestsellerem a záhy byl přeložen do všech možných jazyků, postupem času vyšel např. i polsky, maďarsky, rusky a čínsky. V Česku oficiálně tedy až nyní, v době, kdy je považován málem za klasiku.

V roce 1988 byla uvedena filmová adaptace režiséra Philipa Kaufmana The Unbereable Lightness of Being. Scénář napsal s Kaufmanem známý francouzský scenárista Jean-Claude Carriére a film vznikl v produkci Saula Zaentze, který mj. stojí u zrodu dvou nejslavnějších filmů Miloše Formana (Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus). Natáčelo se v Lyonu a záběry ze srpnové okupace Prahy v roce 1968 poskytl režisér Jan Němec. Hlavní role vytvořili Daniel Day-Lewis, Juliette Binocheová a Lena Olinová, v dalších rolích se objevil např. polský herec Daniel Olbrychski, švédský bergmanovský herec Erland Josephson nebo tehdy v Rakousku žijící Pavel Landovský. Hudební doprovod velmi vhodně tvoří skladby Leoše Janáčka (což je Kunderův oblíbený skladatel). Po filmařské stránce se film vydařil: navození atmosféry působí celkem přesvědčivě, vynikající je zejména práce kameramana Svena Nykvista (dvorního kameramana Ingmara Bergmana). Film byl nominován na Oscara v kategoriích nejlepší adaptovaný scénář a kamera. Srovnání s knihou však vyznívá v neprospěch filmu: zůstal v něm jen povrch, jen pozlátko, jen erotika, možná jen ta „lehkost“, ale už ne závažnost, filozofie, hravost formy, hloubka témat a otázek či ironie. Navíc působí téměř tříhodinový film dosti zdlouhavě. Nelze se tedy divit, že Kundera byl s výsledkem velmi nespokojen, že se od filmu distancoval a již nikdy nedovolil žádné své další dílo zfilmovat či jakkoli jinak adaptovat. Film však splnil alespoň dvě funkce: zvýšil popularitu knihy samotné a dvacet let po srpnu 1968 upozornil svět na tehdejší události a osudy lidí, na něž dolehla tíha doby. Je však jen otázkou, jak by snímek dopadl, kdyby se jej chopila (jak navrhoval Kundera) polská filmařka Agnieszka Hollandová nebo kdyby se české tematiky ujal Miloš Forman… Ale to jsou ta „kdyby“, o nichž mj. román samotný také nepřímo pojednává.

7 08.02.2023

(SPOILER) Utrpení mladého Werthera (1774; druhá verze 1787), nejslavnější román německého básníka, dramatika a spisovatele Johanna Wolfganga Goetha (1749- 1832), který založil autorovu světovou slávu a stal se největším dobovým bestsellerem, jsem už před lety četl ve starém překladu E. A. Saudka, teď jsem si přečetl překlad nový (Jana Zoubková, Odeon, 2022) vycházející z Goethovy přepracované verze. Krátký milostný román v dopisech (až v dovětku máme závěrečnou zprávu vydavatele) o ztroskotání nadaného a senzitivního mladíka má autobiografické pozadí, ovšem Goethe na rozdíl od svého hrdiny neskončil tragicky.
Werther ztroskotává nejen v lásce k Lottě, snoubence a později manželce jeho přítele Alberta, ale také ve své seberealizaci v zaměstnání a ve společenském životě. Přecitlivělý mladík bohatého vnitřního života nejprve od své lásky uteče, ale po návratu poté, co neuspěl v zaměstnání, znovu trpí vztahem k Lottě, která si s ním sice velmi rozumí, ale zároveň věrně miluje manžela. Nakonec Werther volí jako východisko ze své situace sebevraždu pistolí, kterou si půjčil od Alberta...
Román s minimem děje, plný pozoruhodných hrdinových úvah, postřehů a pozorování, vypovídá mj. o tématu odporu k životu, o znechucení životem. Werther "je schopen se nejen zamilovat, ale je zamilován do zamilování se, pociťuje pocity a prožívá prožitky," jak píše v Goethově biografii Rüdiger Safranski. Je to "milostný příběh a zároveň i líčení, co dokáže z okolností a osob udělat jeho /Wertherova/ síla obraznosti."
"Člověk potřebuje jen malou hroudu, aby na ní žil, a ještě menší, aby pod ní spočinul." (Werther)

6 29.08.2024

Román Oblomov (1859) je posledním z velkých děl ruské literatury 19. století, který jsem dosud nečetl. Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 - 1891) v tomto svém nejslavnějším díle zobrazil osudy titulního hrdiny, Ilji Iljiče Oblomova, lenivého a pasivního bývalého úředníka žijícího v Petrohradě z výnosů svého malého venkovského panství Oblomovka o tří stech duších, kterého z jeho apatie nedokáže vytrhnout ani aktivní a podnikavý přítel Andrej Štolc, ani láska k inteligentní a upřímné Olze Iljinské. Sám říká, že je líný i žít. Štolc jeho život označí termínem "oblomovština", což je jev, kdy charakterově dobrý a upřímný jedinec, což Oblomov je, z nedostatku vlastní vůle propadne apatii a stává se zbytečným člověkem, jaké známe i z jiných děl ruské literatury (Puškinův Oněgin, Lermontovův Pečorin, Turgeněvův Rudin aj.).
Román pomalého tempa a řídkého děje vyniká psychologickou hloubkou a nádhernými postavami Oblomova a Olgy; méně vydařenou postavou je Štolc, jehož aktivita, cestování a činnosti jsou dány do kontrastu s Oblomovem, který není ani schopný odjet na svůj statek nebo dokončit plán změn, o němž jen sní a mluví. Oblomov je zvláštní postava, která není příliš sympatická, ale nakonec sympatie vzbuzuje a klade i provokativní otázku, co má vlastně smysl a zda je jeho apatický život opravdu tak špatný a zbytečný, zda třeba Štolcova aktivnost není také na škodu...
Jsem rád, že jsem tento skvělý román konečně přečetl. Znal jsem ho z povedeného filmu Nikity Michalkova s Olegem Tabakovem (z roku 1979) a ze dvou dramatizací (Dejvické divadlo s Ivanem Trojanem a Divadlo v Dlouhé s Michalem Isteníkem).
Přeložil Prokop Voskovec, SNKLHU, 1956 (existuje i nový překlad Libora Dvořáka, Odeon, 2015, ale já jsem dal přednost vynikajícímu staršímu).

6 12.04.2024

Ve svém novém románu Anatomie rodu (Ancestry, 2022) se britský spisovatel Simon Mawer (*1948) vydal po stopách svých předků z 19. století, aby přišel na kloub jedné rodinné historce; a jak zjistil nebo si domyslel, všechno bylo nejspíš trochu jinak, protože rodinné historky bývají zkreslené a poznamenané předáváním z jedné generace k druhé - a leckdy podobné historky poněkud přikrášlují skutečnost. Mawer každopádně napsal pozoruhodný román, v němž se fakta mísí s fikcí, protože z matrik a jiných úředních záznamů všechno samozřejmě vyčíst nelze. Především ale působivě popsal těžkosti života svých prapředků kolem poloviny 19. století v kontrastu s tím, jak nám různé vymoženosti dnes existenci usnadňují.
Než se v závěru spojí dvě linie rodu, aby z nich povstal Mawerův dědeček, sledujeme nejprve rodinu námořníka Abrahama Blocka od roku 1837 a pak rodinu kaprála George Mawera od roku 1847. Abrahamova vnučka Emily a Georgův vnuk Gordon byli rodiče autorova otce. Oběma hlavním hrdinům, Abrahamovi a Georgovi, je věnován největší prostor, stejně jako jejich manželkám Naomi, resp. Annie, které obě musí snášet podobný úděl: chudobu a dlouhá odloučení od svých manželů, aniž by třeba věděly, co s nimi je a zda jsou vůbec naživu - to když je Abraham dlouhé měsíce na moři; to když je George na dlouhé měsíce odvelen s plukem, a to až do Gallipoli a pak k Sevastopolu. Jak to zvládnou jejich manželky s dětmi? A jaký byl život námořníků a vojáků na tom nejnižším stupni hierarchie?
Mawer uvádí fakta, občas i archivní fotografie nebo kopie úředních záznamů či citáty z dávných novin, a k tomu spekuluje a živě vypráví příběhy drsné i dojemné a především strhující a čtivé. Nezastírá, že přesně neví, jak to bylo, ale doufá, že se přibližuje pravdě. Zamýšlí se nad tím, co je vlastně minulost, kterou nevyčteme jen z artefaktů, a ptá se: "Co byli ti lidé zač? Co prožívali? Kam se poděli?" - "Můžeme se pokusit je poznat jen prostřednictvím útržků, jako jsou zápisy při sčítání lidu, rodné a úmrtní listy nebo ojedinělé památeční předměty, které se dědí z generace na generaci. A přesto žili, milovali, plakali a smáli se, spali a snili, ráno se probouzeli a nakonec umírali. Tohle víme, protože takové jsou atributy lidského života; zbytek si můžeme jen domýšlet."
Z toho, co jsem od Mawera četl (dále Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík a Evangelium podle Jidáše), se mi Anatomie rodu líbila nejvíc.

6 09.07.2023

Próza nejvýznamnější současné kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (*1939) je příspěvkem do mezinárodního projektu Mýty, v němž známí autoři nově převyprávějí mytologické příběhy. Iniciátorem je britské nakladatelství Canongate; u nás se k projektu přidalo nakladatelství Argo, kde dosud vyšly tyto svazky: Karen Armstrongová: Stručná historie mýtu, Jeannette Wintersonová: Tíha, Viktor Pelevin: Přilba hlíny a konečně příspěvek český, Pole a palisáda Miloše Urbana (který převyprávěl příběh kněžny Libuše a Přemysla ze Stadic).

Atwoodová si vybrala mýtus Penelopy a Odyssea a podívala se na něj očima Penelopy, proto již název napodobuje Homérovu Odysseu. Autorka převyprávěla příběh moderně, vtipně, ironicky, ale ne výsměšně nebo parodicky ústy samotné Penelopy, která je v podsvětí, odkud místy štiplavě komentuje i dnešní dobu. Představuje se nám jako nepříliš krásná, zato však chytrá sestřenice krásnější Heleny, která se má později stát příčinou Trojské války a tím i Penelopina dvacetiletého neštěstí, neboť do války odejde bojovat i její manžel, ithacký král Odysseus. Penelopa okouzlí Odyssea právě tím, že je podobně jako on velmi bystrá a chytrá. Samu sebe vidí takto: „Byla jsem však chytrá: na svou dobu hodně chytrá. Tím jsem se nejspíš proslavila: chytrostí. A ještě tkaním, oddaností manželovi a taktem.“ Penelopa není jen manželka věrně čekající na Odysseův návrat (deset let trvala válka a dalších deset let jeho bloudění), ale statečná, chytrá žena, která musí vzdorovat houfu nápadníků i vlastnímu dospívajícímu synovi Télemachovi. Zkrátka, antická Penelopa řeší problémy, které jsou věčné a osloví i dnes, zvlášť když jsou podány skvělou vypravěčkou tak čtivě. Penelopino vyprávění je přerušováno chórem dvanácti služebných, které Odysseus po návratu zabil v domnění, že přisluhovaly nápadníkům a byly proti Penelopě. Chór, který byl obvyklý v antickém dramatu, využila Atwoodová tak, že se pokaždé nese v jiném duchu: je tu dětská říkanka, žalozpěv, lidový a námořnický popěvek, idyla, balada, drama, přednáška, proces (natočený na video) a milostná píseň. Služebné, taktéž v podsvětí, obviňují nejen Odyssea, ale i Penelopu.

Tato moderní verze starého mýtu je vskutku pěkná a z dosavadních v edici česky vydaných titulů ji považuji za nejzdařilejší: není nudná a rádoby filosofická (jako Wintersonová), ani zbytečně experimentující a modernizovaná za každou cenu (jako poněkud neprůhledný Pelevin); pojetím je ovšem zase modernější než poměrně tradiční Urban (což ovšem není v jeho verzi mýtu o kněžně a sedlákovi na škodu). U Atwoodové najdeme i špetku feminismu, Penelopa je sebekritická i sebeironická a šlehá kolem sebe výstižné charakteristiky a postřehy, pohled z podsvětí je vlastně jen logický, stejně jako povzdech nad tím, že dávní bohové a hrdinové už dnes nemají žádný vliv. I když Penelopiáda bude spíše nenápadnější položkou v rozsáhlém a rozmanitém díle Margaret Atwoodové, rozhodně tato próza opět potvrzuje kvality autorky i to, proč má dnes v kanadské i světové literatuře takové postavení.

6 16.02.2023

(SPOILER) (III)
Kniha je pěkně vypravená i na pohled: od zvoleného písma přes nevtíravé černobílé ilustrace Portie Rosenbergové až po obě nápadné obálky. Také redakční práce je nebývale kvalitní. A pak je tu samozřejmě překlad Viktora Janiše, který je jedním slovem vynikající: čtivý, plynulý, jazykově bohatý, inspirovaný skvělými překlady románů Jane Austenové z pera Evy Kondrysové; přitom překladatel musel překonat řadu problémů, jak o tom píše i na webových stránkách, které český nakladatel k románu připravil (zde najdeme i další zajímavosti); překonal je a na výsledku je to znát.

Komu přijde Harry Potter přece jen příliš dětský, koho ani většina současné fantasy literatury neuspokojuje, kdo hledá fantasy inteligentně a vtipně napsanou fantasy třeba i přesahující rámec žánru (skutečně příhodnější je označení fantastický román, které použil i Neil Gaiman, a novel of fantastic), pak by měl sáhnout právě po románu Susanny Clarkové. Spojení obou žánrů – fantastického a historického románu, který je zde i přes přítomnost magie pojat velmi realisticky – může mnohé nadchnout.

6 16.02.2023

Osamělost prvočísel, prvotina italského spisovatele a fyzika Paola Giordana z roku 2008, je dnes už proslulý román, který si získal oblibu i u českých čtenářů (vyšel u nás již třikrát). Autor (nar. 1982) za něj získal Premio Strega jako nejmladší vítěz a román byl v roce 2010 zfilmován. Já jsem se k němu dostal až nyní, v sérii románů italských autorů oceněných prestižní Premio Strega, které postupně čtu – po Osmi horách Paola Cognettiho a Kolibříkovi Sandra Veronesiho; ještě mě čeká starší Rodinná kronika Natalie Ginzburgové a čekám, až v Argu vyjde Arturův ostrov od Elsy Morante. Mimochodem, až na Ginzburgovou všechny tyto knihy přeložila Alice Flemrová. V jejím překladu se těším i na Giordanův nový román Dobývání nebe (další dva mě nelákají).
Jako osamělá prvočísla jsou hlavní postavy románu, Alice a Mattia, které sledujeme v časových skocích v letech 1983–2007, od jejich dětství, dospívání a studií až po dospělost a věk přes třicet let. Pochmurný román (což mám rád) o jejich přátelství a zvláštním vztahu, kdy tušíme, že jsou pro sebe možná jako stvoření a jsme napjatí, jestli se jejich vztah naplní, mě nadchnul – na ty italské romány mám zatím štěstí. Oba hrdinové si z dětství nesou traumata, kterých se nikdy nezbaví, důsledek rozhodnutí, který si pak nesou celý život. U Alice, pozdější fotografky, je to nehoda na lyžích, po níž kulhá, spojená s nenávistí k otci, navíc se pak přidá anorexie. Mattia, nadaný matematik s Aspergerovým syndromem, má mentálně postiženou sestru-dvojče, s jejíž ztrátou, kterou zavinil, se nikdy nevyrovná...
Kolem těchto dvou osamělých lidí jsou i další postavy kolem nich ne právě šťastné, ať už jsou to rodiče Alice i Mattii, Alicina chůva, Mattiův kamarád a další. Vedle osamělosti a (ne)schopnosti milovat a mít vztah se tu řeší i kamarádství, vyloučenost odlišného jedince mezi spolužáky ve škole a později i ve společnosti, neschopnost učinit jednoduchý krok ke změně a naplnění citu (přitom o tom kroku postavy ví, ale neudělají ho), vztah mezi dětmi a rodiči, kariéra.
Mám samozřejmě rád, když jsou mi postavy a témata knih blízké, a to jsem v Osamělosti prvočísel našel vrchovatě; stejně tak se mi líbil střízlivý, odtažitý, až chladný, jazykově přesný autorův styl (kdo má raději metaforičtější a jazykově bohatší vyprávění, tady si na své nepřijde); a nevadil mi ani některými kritizovaný, možná trochu uspěchaný konec, který je však takový, jaký jsem čekal, i když bych si přál jiný... A jsem docela zvědav, jak si s předlohou poradili filmaři, takže se brzy podívám i na film. (PS: Film se bohužel moc nepovedl...)

6 07.02.2023

(SPOILER) Novela Kronika ohlášené smrti (1981), kterou kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez (1927 - 2014) vydal rok předtím, než získal Nobelovu cenu za literaturu, patří k jeho nejznámějším a nejčtenějším dílům. Kdo by však čekal Garcíu Márqueze "magického realistu", bude zklamán - Kronika je realistickým příběhem vraždy ze msty. Magický realismus García Márquez opustil po předchozím románu Podzim patriarchy (1975); ani ve slavné Lásce za časů cholery (1986) a dalších dílech už tento styl nenajdeme. Já jsem si Kroniku, mé oblíbené dílo, přečetl po letech potřetí a opět jsem byl nadšen.
O vraždě se dozvíme hned v první větě: Santiaga Nasara zavraždí dvojčata Pablo a Pedro Vicariovi, protože zneuctil jejich sestru Angelu. Ta se den předtím provdala za boháče Bayarda San Romána, ale ten ji po svatební noci vrátil rodičům, protože nebyla panna. A tak se bratři rozhodnou pomstít její ztracenou čest... Jsme v malém kolumbijském městečku někdy v první třetině 20. století.
García Márquez je skvělý vypravěč a i když víme od začátku, jak to dopadne, dovede vyvolat napětí a od krátké novely se nelze odtrhnout. Vypravěčem je bezejmenný bratranec Vicariových a Santiagův přítel, který byl svědkem událostí a po mnoha letech se příběh snaží zachytit ve své pseudo-žurnalistické kronice, kdy se i vyptává svědků. To dodává novele na sugestivnosti. Stejně jako to, že se svým úmyslem se Vicariovi netajili a přesto zločinu nikdo nezabránil, ať už úmyslně nebo vinou nedorozumění. A také to, že nikdy s jistotou nezjistíme, zda byl Santiago opravdu oním Angeliným svůdcem, jak ona tvrdí...
Mistrovská novela byla v roce 1987 docela pěkně zfilmována (režie Francesco Rosi) s hvězdným obsazením: Ornella Muti, Rupert Everett, Anthony Delon, Gian Maria Volonté, Irene Papas, Lucia Bosé, Alain Cuny. Existuje i broadwayský muzikál z roku 1995.

5 28.07.2024

Se čtyřmi francouzsky psanými romány Milana Kundery (1929 - 2023) mám trochu problém, podle mého názoru ani zdaleka nedosahují kvalit jeho šesti česky psaných románů a jedné knihy povídek. V Atlantisu již vyšla v překladech Anny Kareninové Slavnost bezvýznamnosti (2013, č. 2020), Nevědění (2000, č. 2021) a nyní Totožnost (1997); zbývá už jen Pomalost (1995). Všechny čtyři romány jsou krátké, spíše novely, a jsou dosti komorní. Totožnost mi z těch čtyř přijde asi nejslabší, má banální zápletku a ještě banálnější rozuzlení, u něhož se nemohu zbavit dojmu, že z toho Kundera poněkud bezradně "vybruslil" – ale nechci spoilerovat.
Děj se točí kolem dvou hlavních postav, postarší Chantal a jejího druhého manžela Jeana-Marca. Pár dalších postav je zcela epizodních, takže Totožnost je asi nejkomornější Kunderův román. Stárnoucí Chantal, šťastná po boku milovaného a milujícího muže, se povzdechem, že už se za ní muži neotáčejí, zaplete do hry, která málem vyústí až v krach jejího manželství. Jean-Marc jí začne pod anonymní zkratkou CDB posílat dopisy, ale netuší, že ho Chantal brzy odhalí a pokračuje ve hře po svém. Je z toho řada nedorozumění a mylných dojmů a celé to upomene na Kunderovu skvostnou povídku Falešný autostop z knihy Směšné lásky. Jakub Češka v doslovu navíc odhaluje jisté souvislosti s Kunderovou básnickou sbírkou Monology.
Kolem chatrného děje roztáčí Kundera naštěstí kolo zajímavých úvah o lásce, stárnutí, věrnosti, nevěře, otcovství, ženskosti, mužnosti, paměti, možností a hranic hry s druhým, přátelství, manželství, erotiky, smrti či snů, které v příběhu hrají důležitou roli, jak je ostatně u Kundery zvykem.

5 05.07.2024

Konečně jsem přečetl biografii Toyen. První dáma surrealismu, kterou napsala spisovatelka, scenáristka, režisérka a střihačka Andrea Sedláčková (*1967) a která loni vzbudila velkou pozornost i úspěch (vítěz ankety Kniha roku Lidových novin; opomenutí na Magnesii Liteře nechápu). Rozsáhlá kniha je výborně napsaná a je za ní spousta práce, čtení, rozhovorů a pátrání někdy až detektivního, jak autorka pečlivě dokládá v popisu zdrojových materiálů. Život malířky Toyen, kterou mám odedávna moc rád, byl zajímavý a pestrý a ona byla pozoruhodná osobnost plná tajemství. Oceňuji, že autorka jen velice střízlivě beletrizuje, zbytečně nespekuluje a její velice čtivá kniha není senzacechtivá. A přitom přináší řadu odhalení.
Autorka si předsevzala vyvrátit čtyři mýty kolem Toyen, které se kolem ní vytvořily a které ona sama ráda podporovala a přiživovala: "Dítě bez rodiny. Žena bez milostného vztahu. Tajemná bytost. Chudobná umělkyně." A to se podařilo. Včetně dobového rámce a lidí kolem Toyen, včetně osudů mnoha jejích obrazů i "posmrtného" života. A navíc je ta kniha, plná fotografií a reprodukcí obrazů, nádherně vypravená. Tohle byl zase jednou čtenářský požitek po všech stránkách!

5 22.06.2024

Spisovatel Jaroslav Rudiš (*1972) má rád vlaky a železnici, což vědí všichni, kdo četli třeba jeho Aloise Nebela nebo Winterbergovu poslední cestu. Sám chtěl být jako dítě železničářem, jako byli jeho děda Alois a strýc Miroslav, ale oční vada mu v tom zabránila, a tak alespoň vlaky rád a hodně cestuje a o železnici píše. V knize Návod k použití železnice, která v německém originále vyšla v roce 2021, o tom všem píše nejpodrobněji. Je to směs autobiografie a vyprávění o tématu, které autor miluje. Rudišova nejosobnější a nejvíc autobiografická kniha.
Mám takové knihy "na pomezí" rád. A mám rád, když člověk hoří pro nějaké téma, pro nějaký koníček. Rudiš sám sebe označuje jako železničního člověka. A protože i já cestuji převážně a často vlakem už od gymnaziálních let (z Pardubic na přeloučský gympl) a pak hlavně mezi Prahou a Pardubicemi, ale také do ciziny (řidičák nemám, autobusy jsou pro mě kvůli mé výšce nepohodlné a letadlem poletím poprvé až letos), knihu jsem si velmi užil. Je to čtivá, zábavná a poučná kniha o cestování, o historii železnic, o evropských trasách, o nádražích a o lidech z vlaků a nádraží; plná historek, zajímavostí a také fotografií, ale vlastně i tipů na cestování. Hned máte chuť nasednout do vlaku a někam jet. Z Prahy přes Brno do Vídně a přes Semmering až do Lublaně a Terstu. Z Prahy do Drážďan, Berlína a Hamburku až do Kodaně a klidně až do Stockholmu. Přes Alpy. Na Sicílii. Do Paříže a do Marseille. Do Amsterodamu či Bruselu, ke kolínské katedrále... Dát si v jídelním voze nebo v nádražní restauraci něco dobrého. Prohlížet si malá či velká nádraží (katedrály, kostely, kaple, jak se jim říká, to podle velikosti) nebo se na trase kochat pohledem ven. Nebo si přečíst knihy, o nichž se Rudiš zmiňuje a ve kterých se, jak jinak, cestuje vlakem ("Kafka, Hrabal, Hašek, jízdní řády – pro mě jsou jízdní řády součástí světové literatury.").
"Nejlepší železniční výhled ze všech je ze strojvůdcovské kabiny. Okna lokomotiv jsou okna do světa."
"Nejrychlejší spoje a tratě nejsou vždycky ty nejhezčí. Je tomu dokonce úplně naopak. Často jsou to ty pomalejší, a abyste si je naplánovali, musíte mít v kufru jízdní řád."
"...ze sebemenšího místa v Evropě se dá dostat na jiné místo v Evropě za jediný den."
"Vždycky se najde nějaký vlak, který vás odveze dál."

5 13.10.2023

Biografie čtu rád a kdyby byl čas, četl bych je i víc. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu jednou číst biografii matematika, protože tato oblast je nad mé chápání. To by ovšem nesmělo jít o brněnského rodáka Kurta Gödela (1906 - 1978), jednoho z největších, nejvlivnějších a nejzáhadnějších matematiků a logiků všech dob, který skoro jako všichni géniové neměl úplně jednoduchý život a vyrovnanou psychiku. Dětství a mládí prožil do 18 let v Brně, studia a začátek kariéry ve Vídni, před nacisty pak uprchl v roce 1940 do USA a působil v Princetonu. Doba, v níž žil, byla neméně zajímavá a turbulentní, takže i to slibovalo čtenářský zážitek. A ten se dostavil. Biografii Na okraji rozumu. Život Kurta Gödela napsal americký spisovatel a historik Stephen Budiansky (*1957).
Gödelův význam spočívá ve "větě o úplnosti" (1929) a ve dvou "větách o neúplnosti" (1931) z oblasti matematické logiky. Albert Einstein, Gödelův přítel, prohlásil, že Gödel je nejvýznamnějším logikem od dob Aristotela. Autor skvěle napsané biografie se snaží vysvětlit Gödelův přínos k vědě a filozofii jistě srozumitelně, ale ani tak jsem z toho nic nepochopil (ani jsem nic jiného nečekal). Naštěstí je ale kniha jinak natolik zajímavá, že četby rozhodně nelituji. Gödel je tu někdy až v pozadí, protože Budiansky pečlivě popisuje události doby Kurtova mládí v Brně a dlouholetý pobyt a studia ve Vídni (1924 - 1940). To byla léta antisemitismu (Kurt ale nebyl žid), rostoucího vlivu nacistů a připojení Rakouska k Německu (1938) i následného Kurtova dramatického odchodu do USA s manželkou Adele (1940). Ale také léta, kdy se projevila jednak Kurtova genialita, jednak jeho psychické problémy.
Od roku 1940 působil Gödel v Princetonu v Institutu pro pokročilá studia, spřátelil se s Einsteinem a s ekonomem Oskarem Morgensternem a do Rakouska se už nikdy nevrátil. Opakovaně zápasil s paranoiou a hypochondrií i s pocitem, že už nic nedokáže. Tyto stavy se prohlubovaly čím dál víc a vedly až k vědcově smrti v podstatě zemřel na podvýživu a vyčerpání z nedostatku jídla (odmítal jíst) sekundárně způsobené poruchou osobnosti.
Těžko se k takové osobnosti nějak proniká a Budiansky asi tušil, že to ani není možné; přesto je kniha pozoruhodným portrétem rozporuplného génia s množstvím zajímavých podrobností např. o atmosféře Vídně 20. a 30. let, stejně jako o Princetonu od 40. let dále i výkladů matematických, logických, fyzikálních i filozofických problémů a otázek.

5 10.09.2023

Císařské fialky (1958), druhý díl pentalogie Vladimíra Neffa o rodu Bornů a Nedobylů, si naprosto udržují vysokou úroveň, kterou nasadil díl první, Sňatky z rozumu (1957). Geniálním tahem autora je, že vyprávění obohatí hned na začátku rodinou akurátního jurisdoktora Mojmíra Váchy (v seriálu Sňatky z rozumu ho kongeniálně a nezapomenutelně ztvárnil Miloš Nedbal) s jeho pokornou manželkou Magdalénou a „přeslicemi“, tedy dcerami Hanou a Bětuší (v seriálu Jiřina Jirásková a Iva Janžurová), přičemž Hana se pak stane druhou manželkou Jana Borna. A opět je tu mnoho míst s úžasnou autorovou ironií, kdy se čtenář – tedy já určitě – směje nahlas. Když čtu Váchovy repliky, zní mi v uších tón hlasu Miloše Nedbala, jak je pronáší v seriálu… A líbí se mi, že část děje se odehrává v Hradci Králové kolem let 1865–66 (tehdy ještě pevnostním městě) a pak v mé rodné Chrudimi, takže zhruba vím, kde Váchovi bydleli a kudy chodili… Také v tomto díle se objevují i postavy reálné, například Vojtěch Náprstek a Antonín Dvořák. Opět čtenářská slast!

5 08.02.2023

Na novou knihu slavného britského spisovatele Juliana Barnese (*1946), od něhož mám rád romány Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Hukot času, jsem se velmi těšil a hned se do ní pustil. Muž v červeném kabátě (The Man in the Red Coat, 2019) není román, ale něco mezi literaturou faktu, životopisnou knihou, esejem a románem – a takové knihy "na pomezí" mám rád (jako jsou třeba Magrisův Dunaj, Illiesovo 1913, Památce paměti Mariji Stěpanovové, Běguni Olgy Tokarzcukové nebo V existencialistické kavárně Sarah Bakewellové, která mě teprve čeká).
Ale nejde jen o oblíbeného a výborného spisovatele, jenž je známým frankofilem, nýbrž i o témata, která v knize pojednává, a ta mě přitahovala neméně: doba přelomu 19. a 20. století, Fin de siècle, Belle Époque (zhruba 1871–1914), Paříž a Londýn té doby, symbolismus, dekadence, dandysmus, impresionismus, svět aristokracie, buržoazie, umělců, umění, literatury, divadla, hudby, ale díky titulní postavě též medicíny...
Kolem tří hlavních protagonistů, jimiž jsou skladatel kníže Edmond de Polignac (1834–1901), dandy, básník, sběratel a estét hrabě Robert de Montesquiou (1855–1921), předobraz Jeana des Esseintese z Huysmansova románu Naruby a barona de Charluse z Proustova Hledání ztraceného času, a především Samuel Pozzi (1846–1918), chirurg a gynekolog, jenž je na Sargentově obraze na obálce v červeném plášti, rozvíjí Barnes bohatou síť slavných i méně známých osobností té doby a jejich vztahů a spoustu faktů, zajímavostí, příběhů a úvah, o nichž píše nejen s obrovským rozhledem a sečtělostí, ale také s neodolatelnou lehkostí, čtivostí, ironií, vtipem a smyslem pro detail a paradoxní situace. V knize se setkáme se jmény jako Proust, Whistler, Sarah Bernhardtová, Henry James, Oscar Wilde, Joris Karl Huysmans, Maupassant, Flaubert, Daudet, Degas, Sargent, bratři Goncourtové a s mnoha dalšími (až musím litovat, že tu není jmenný rejstřík). Dojem z četby umocňuje bohatý ilustrační doprovod. Zkrátka, to je zase parádní počteníčko!

5 08.02.2023

Z pokračování úspěšného a výborného románu Olive Kitteridgeová (2008, č. 2010 a 2021), za který americká spisovatelka Elizabeth Stroutová (*1956) získala Pulitzerovu cenu a který se stal námětem povedené minisérie (2014) s Frances McDormandovou v titulní roli, jsem měl trochu obavy, přece jen "nevstoupíš dvakrát do téže řeky". Ale ty se při čtení románu Olive Kitteridgeová je zpět (Olive, Again; 2019) brzy rozplynuly. Olive, bývalá učitelka matematiky, je svérázná stará žena, ne zrovna sympatická a oblíbená, která čtenáře trochu rozčiluje, což mám rád, ale zároveň vzbuzuje i neodolatelné sympatie. Její příběh se prolíná s osudy dalších postav, obyvatel městečka Crosby ve státě Maine, a to ve formě třinácti propojených povídek, stejně jako v románu prvním. V některých je Olive jen okrajovou postavou, v jiných je tou hlavní.
Olive se musí vyrovnat se ztrátou manžela, s novým vztahem a se stářím a osamělostí; má složitý vztah se synem, který má na její vkus až moc dětí (dvě vlastní a dvě nevlastní), i s jeho ženou. Olive neodolatelně upřímně glosuje události či sousedy a přátele, za její tvrdou maskou se ale skrývá citlivá žena plná životní moudrosti, která mimochodem pomůže porodit i dítě nebo navštěvuje bývalou žákyni procházející chemoterapií, od níž se jinak skoro všichni odvrátili, protože mají strach z nemoci a smrti. Což má i Olive, ale nebojí se o tom mluvit.
Některé povídky, jako třeba úchvatná Pomoc, by vydaly na samostatný působivý román. Kniha se čte doslova jedním dechem a je plná humoru, tragiky i tragikomiky a především (ne)obyčejných lidských příběhů se vším, co k životu patří (láska, smrt, nemoc, stáří, osamělost, nevěra, rozchody, vztahy ve všech formách, rodiče vs. děti, zločin, drogy, kariéra...). Oba romány mohu vřele doporučit! (Škoda, že nebyl čas přečíst si ten první znovu, ale někdy se k němu snad vrátím, stejně jako k minisérii.)

5 08.02.2023

Druhý román Milana Kundery Život je jinde, dokončený v Čechách v roce 1969, možná stojí trochu ve stínu slavného prvního románu Žert nebo pozdějšího světového bestselleru Nesnesitelná lehkost bytí, ale spolu s nimi a s posledním česky psaným románem Nesmrtelnost bezpochyby patří k vrcholům Kunderova díla. Život je jinde vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1973 (a byl oceněn Prix Médicis), česky až v roce 1979 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých ‘68 Publishers. Vydání na domácí půdě se román dočkal až letos, jako vždy v nakladatelství Atlantis. Z česky psaných Kunderových děl tak u nás dosud nevyšla už jen Kniha smíchu a zapomnění. Francouzsky psané eseje postupně Kundera sám překládá do češtiny a vydává je v malých brožovaných knížkách v Atlantisu (zatím jich vyšlo sedm); čtyři francouzsky psané romány zatím zůstávají v češtině nedostupné.
Hlavní postavou románu Život je jinde je mladý básník Jaromil, jehož sledujeme od narození, resp. početí, až do jeho předčasné smrti ve věku dvaceti let. Jaromil se narodil zhruba ve stejné době jako sám autor románu (Kundera je ročník 1929) a dospívá kolem roku 1948. Po únorovém komunistickém převratu dá svoji poezii i osobu do služeb nového režimu. Básně píše od dětství, chce se proslavit jako básník, vzhlíží k básnickým vzorům minulosti (útržky ze životů Rilkeho, Rimbauda, Wolkera, Puškina, Lermontova či Shelleyho se prolínají celým románem), představuje si slavnou smrt („Který básník nesnil o své smrti? Který básník si ji nevymalovával v představách?“), ovšem nakonec zemře za tragikomických okolností a jako udavač. Nejdůležitější roli v Jaromilově životě hraje jeho matka. Zklamaná sňatkem s mužem, s nímž po kratičké známosti otěhotněla a který ji nemiluje, projektuje matka veškeré své touhy, sny i zklamání do syna. Hned na začátku románu se dozvíme, že hrdinou bude básník, který z matky vyklouzl „na znečištěné prostěradlo světa“. Po celý svůj krátký život se bude Jaromil marně snažit vymanit z matčina vlivu; otec v jeho životě hraje jen okrajovou roli, i když chlapci samozřejmě o to víc chybí. Básníkova poněkud zakomplexovaná, maloměšťácká matka žije jen pro syna, obětuje pro něj dokonce i nadějný milenecký vztah s malířem, k němuž Jaromil chodí na hodiny kreslení; o to víc upírá matka k Jaromilovi své naděje. Když je jasné, že malíř z Jaromila nebude, podporuje matka chlapce v jeho literární tvorbě, ačkoli jí ne tak úplně rozumí. Matka ovšem na syna také žárlí, resp. na jeho případné partnerky i na to, jak se jí Jaromil, čím je starší, logicky vzdaluje. Komická situace nastane, když se Jaromil seznámí s nehezkou dívkou, obyčejnou pokladní v samoobsluze, zrzkou. Když se mladík s dívkou miluje a matka se předčasně vrátí domů a slyší vzdychání dívky, předstírá, že neví, co se v ložnici ve skutečnosti odehrává, a „zachraňuje“ dívku, které se podle ní udělalo špatně. Když se Jaromil seznámí s krásnou filmařkou, cítí matka ještě větší ohrožení. Spřátelí se proto s filmařkou, a když dívka točí o Jaromilovi dokument, je právě matka hlavní „režisérkou“ celého projektu. A Jaromil se jen marně brání. O to vypjatější je jeho vztah se zrzkou, na kterou chorobně žárlí a požaduje od ní, aby se mu absolutně oddala. To také nakonec vede k Jaromilově tragikomické smrti i k nešťastnému osudu zrzky, která si vymyslela komplikovanou lež, aby na ni Jaromil nežárlil, když se jednou opozdí na schůzku s ním; neuvědomí si však, kam taková lež může vést… Jaromil je narcista, naivní idealista, zahleděný do sebe, snílek, který se projektuje do Xavera, jakéhosi svého alter ega, který je v Jaromilově fantazii úspěšným a sebevědomým svůdcem. Kundera v románu především analyzuje „lyrický“ postoj k životu: „Lyrika je opilství a člověk se opíjí, aby snáze splýval se světem.“ „Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení stává pravdou. (…) Lyrik nemusí nic dokazovat; jediným důkazem je patos prožitku. Génius lyriky je génius nezkušenosti. Básník ví o světě málo, ale slova, která z něho vycházejí, řadí se do krásných skupenství, která jsou definitivní jak krystal; básník je nezralý, a přesto jeho verš má v sobě definitivnost věštby, před kterou i on sám stojí v úžase.“ Kundera je k takovému postoji k životu kritický a jeho román je plný ironie.

5 08.02.2023