milan.valden komentáře u knih

Legendární Elizabeth Taylorová (1932 - 2011) nepatří k mým nejoblíbenějším herečkám, ale přinejmenším za role ve filmech podle slavných divadelních her Kočka na rozpálené plechové střeše (1958) a Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966) a v pár dalších (Místo na výsluní, Gigant, Náhle minulého léta, Zkrocení zlé ženy) si jí vážím, stejně jako za její pozdější humanitární činnost v boji proti AIDS a za práva komunity LGBT+. O jejím bohatém a bouřlivém životě jsem si moc rád přečetl výbornou rozsáhlou biografii Elizabeth Taylorová. Lesk a bída ikony od americké autorky Kate Andersen Browerové. Ta vyzpovídala desítky lidí z rodiny, přátel a spolupracovníků a měla přístup ke korespondenci či deníkům. Napsala portrét herečky, která patřila vedle Marilyn Monroe, Jackie Kennedyové, Madonny či Alžběty II. k nejslavnějším ženám světa. Pozornost přitahovala nejen na stříbrném plátně a později v televizi, ale také díky svému soukromému životu. Bulvární novináři dělali možné i nemožné, aby ji sledovali téměř na každém kroku a mohli informovat o jejích osmi manželstvích se sedmi muži (za herce Richarda Burtona byla provdána dvakrát), o problémech s nadváhou, alkoholem, léky a drogami, o její velkolepé sbírce šperků nebo o její humanitární činnosti.
Nejslavnějším (ale nikoli nejlepším) filmem, v němž se Taylorová objevila, je Kleopatra (1963), jejíž natáčení se protahovalo a prodražovalo; Taylorová se zamilovala do Burtona, který hrál Marca Antonia, a skandál byl na světě, protože ona byla vdaná a on ženatý. Autorka otevřeně popisuje život hvězdy, která na plátně zazářila už jako dvanáctiletá a jako jedna z mála dětských hvězd měla úspěšnou kariéru i dál. Čtyři roky za sebou byla nominována na Oscara, až při čtvrté nominaci to vyšlo a za film Telefon Butterfield 8 (1960) získala Taylorová prvního Oscara, druhý následoval za Virginii Woolfovou. Po roce 1980 to šlo s její hereckou kariérou z kopce, o to razantněji se vrhla na boj proti AIDS. Celý život se potýkala nejen s bulvárem, ale také s četnými zdravotními problémy, které zaháněla léky a alkoholem. A také se svojí povahou: byla "laskavá, kreativní, pohotová, poživačná, empatická, sebestředná, hamižná, romantická, přecitlivělá a dětinská," jak ji charakterizuje autorka. A také "upřímná, hrubá, brutální a bizarní, ženská, jemná i agresivní, laskavá, něžná a vřelá i jízlivá. Byla všezahrnující," jak o ní řekl herec Colin Farrell. Sama Taylorová se netajila tím, že se nechala ovládat svými vášněmi a že nedělala nic polovičatě. A dobře věděla, že měla mimořádný život.

2 21.07.2024

Po Svatyni (1931) a Když jsem umírala (1930) další román amerického nobelisty Williama Faulknera (1897 - 1962). Hluk a vřava (The Sound and the Fury, 1929) patří k vrcholům jeho díla a k největším, ale také nejnáročnějším americkým románům. Konečně dílo, kterým si mě Faulkner získal, protože ty dva předchozí romány mě nenadchly. Ani ta čtenářská náročnost nebyla tak hrozná, i když zabrat to teda dá (vyznat se v ději mi pomohla chronologie nalezená na netu, heslo ve Slovníku světových literárních děl a na Wikipedii – bez toho bych se dost ztrácel). Ovšem překážky klade Faulkner značné nejen modernistickými postupy (střídání hledisek vyprávění, vnitřní monolog, asociativní proud vědomí, psychologické i interpunkční a grafické experimentování se syntaxí, svérázný jazykový amalgám), ale také tím, že postavy jsou vesměs nesympatické a děj dosti temný.
Faulkner v románu, jehož název je převzat z Macbetha, vypráví tragickou historii rozpadu jižanské rodiny Compsonových, a to nejprve pohledem tří sourozenců, nejmladšího idiota Benjyho (7. 4. 1928), nejstaršího citlivého bratra Quentina, který spáchá sebevraždu (2. 6. 1910), a prostředního pragmatika Jasona (6. 4. 1928). Ve čtvrté části (8. 4. 1928) je autorská er-forma. Zejména první dvě části jsou plné výše zmíněných experimentů, až ty dvě další jsou přístupnější a čtenář si díky nim lépe složí mozaiku příběhu, v němž důležitou roli hraje zavržená sestra tří bratrů Caddy a pak její dcera Quentin (ano, tohle stejné jméno pro dvě postavy způsobí dost zmatků), kterou Caddy nechá na vychování u rodičů. Nejsympatičtější postavou je černošská hospodyně Compsonových Dilsey. A jak už vidno z dat, během nichž se čtyři části odehrávají (a samozřejmě se vypravěči dostávají i hloub do minulosti, přičemž idiot Benjy žádný čas nerozlišuje), vyznat se v tom je docela oříšek.
"...člověk je souhrn všech neštěstí, jaká ho kdy postihla."
Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi, vydal Odeon a BASET, 1997 (na rozdíl od většiny dalších Faulknerových románů na překlad tohoto jsme si museli počkat skoro sedmdesát let).

2 19.07.2024

Osmdesátá léta 20. století. Když začala, bylo mi sedm, když končila, bylo mi sedmnáct. Tedy klíčová léta dětství a dospívání. Doba, z níž už si leccos pamatuju a na kterou vzpomínám rád, ale zároveň s pachutí, protože v čem jsme to vyrůstali, že... Připomenout si tu dobu je potřebné a občas to díky knihám či filmům nebo seriálům dělám. Knihu Osmdesátky! Od Husáka k Havlovi napsal Martin Ježek, který nabízí pohled na desetiletí, v němž u nás pokračovala normalizace, v němž se ale velmi pozvolna uvolňovaly okovy totality, až přišel rok 1989. Autor připomíná, jak se tehdy žilo, bydlelo, (ne)cestovalo, co se jedlo, nakupovalo či poslouchalo, na co jsme chodili do kina, na co jsme koukali v televizi, co jsme četli, co jsme mohli a nemohli a jaké změny ta doba přinesla, jaké byly ceny a platy v době "gulášového socialismu", čemu jsme se smáli, jaká byla škola a vojna, jak se drolil režim... Docela povedená mozaika doby, byť se jistě najdou daleko lepší; jen škoda, že v knize není více fotografií...

2 05.07.2024

Hlavními postavami tohoto "románu faktu" jsou Václav Havel, Jiří Kuběna, Josef Topol, Pavel Švanda, Viola Fischerová či Věra Linhartová, z nichž většinu spojoval stejný rok narození (1936) a literární tvorba. V knize se dále objeví třeba Jan Zábrana, Jan Grossman, Jiří Kolář, Violin otec J. L. Fischer, Josef Šafařík, Havlova matka Božena, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Miloš Forman a další. Kniha zachycuje existenci skupiny Šestatřicátníků od její prehistorie na počátku 50. let (kdy členům skupiny a přátelům bylo kolem 18 let) přes "slavná léta" jejích členů v 50. a 60. letech až po jejich životní osudy v letech pozdějších.
Peripetie vztahů autor bohatě prokládá citací z dochované korespondence a vše uvádí na pozadí dobových souvislostí a společenských a kulturních proměn. Václav Havel napsal ke knize krátkou předmluvu, v níž mj. píše, že nad lecčíms "jen žasl, nad lecčíms se velmi červenal, hlavně tváří v tvář svým infantilním pokusům dávat všemu nějaký pozitivní obsah a smysl". Asi nejvíc mě zaujala linie vztahu mezi citově exaltovaným Jiřím Kuběnou a chladnějším Josefem Topolem, který nepřijal jeho dvoření a svádění, až to vedlo k narušení jejich přátelství. Nebo jak se Kuběna zamiloval do Havlova bratra Ivana a spřízněnou duši našel v jejich matce Boženě. Nebo jak se Topol stal uznávaným dramatikem. V této bohaté mozaice osudů je toho ale samozřejmě mnohem více; a vlastní biografie členů skupiny potvrdila, že i v nejobtížnějších dobách útlaku a totalitní cenzury tvůrčí princip v člověku může zvítězit nad tlaky okolí.

2 28.06.2024

(SPOILER) Ani nový román francouzského spisovatele Laurenta Bineta mě nenadchnul, tedy stejně jako jeho předchozí Civilizace. Perspektivy se odehrávají ve Florencii v roce 1557 a jsou psány v dopisech. Děj se točí kolem vraždy malíře Jacopa Pontorma, ale i kolem politiky či zakázané lásky. Rozbíhá se to dobře, ale pak mi to přišlo čím dál únavnější a nijak napínavé – a (pozor, SPOILER) učinit zločincem jednoho z nejslavnějších umělců všech dob mi přišlo přitažené za vlasy a přehnané...

2 19.06.2024

(SPOILER) Biografický román americké spisovatelky Kerri Maherové Američanka v Paříži je beletrizovaným příběhem komplikovaného přátelství Sylvie Beachové a Jamese Joyce a zrodu jednoho z nejslavnějších románů 20. století, tedy Joyceova Odyssea. Američanka Sylvia Beachová (1887 -1962) se usadila v Paříži, kde si v roce 1919 s podporou své přítelkyně a později milenky Adrienne Monnierové, taktéž knihkupkyně, otevřela knihkupectví Shakespeare and Company. Původně sídlilo v rue Dupuytren č. 8, od roku 1921 až do uzavření v roce 1941 v rue de l'Odéon č. 12. Postupně se stalo proslulým místem, zejména když v roce 1922 Sylvia vydala Odyssea, kterého kvůli cenzuře nechtěl nebo nemohl vydat nikdo v Británii či USA. Příběh se odehrává v letech 1917 - 1936 a vystupují v něm třeba i Pound, Hemingway, Steinová, Gide, Benjamin aj. Sice bych si o událostech kolem bojů za Odyssea přečetl raději nějakou nonfiction, ale v češtině máme jen toto. Není to žádná velká literatura, ale autorka se drží faktů docela věrně a dobře se to čte...

2 03.06.2024

Po přečtení Dumasova románu Královna Margot a po opětovném zhlédnutí jeho filmové verze s Isabelle Adjani (podařilo se mi najít původní dlouhou verzi!) jsem si řekl, že by mě zajímalo, jak to bylo s fascinující postavou Markéty z Valois řečené Margot (1553 - 1615), královny navarrské a francouzské, doopravdy, protože, jak víme, Dumas si s historií hlavu příliš nelámal ("Historie je jen hřebík, na který věším své příběhy."). Je to navíc mé oblíbené historické období už od dospívání, kdy jsem postupně hltal Merleho ságu Dědictví otců. Doma mám knihu o Kateřině Medicejské, což byla matka Margot, ale zatím jsem dal přednost útlejšímu životopisu Královna Margot od francouzského spisovatele André Castelota.
Margotin život byl tak pestrý a bohatý a její postelí prošlo tolik milenců, že není divu, že se o ní píšou romány a točí filmy. O její nymfomanii a promiskuitě Dumas kupodivu mlčí, ve filmu to naopak zdůrazněno je. Kniha přibližuje Margotin život od dětství, které poznamenala smrt otce Jindřicha II. v souboji v roce 1559. Na trůně se pak postupně vystřídali tři její bratři, František II., Karel IX. a Jindřich III. Ani jeden z nich neměl legitimního mužského potomka, a tak rod Valois vymřel po meči a na trůn v roce 1589 nastoupil Jindřich Navarrský jako Jindřich IV. Právě za něj, za hugenota, byla Margot provdána v roce 1572, takže nejprve byla královnou navarrskou a od roku 1589 pak i francouzskou.
Oslavy jejich svatby v srpnu 1572 vyvrcholily tragickou bartolomějskou nocí, tedy vražděním hugenotů v Paříži. Jindřich konvertoval ke katolictví, pak uprchnul a vrátil se k protestantské víře. S Margot si nikdy nebyli věrní, on měl četné milenky, ona zástupy milenců včetně hraběte de La Mole, s nímž to bylo trochu jinak, než jak je tomu v Dumasově románu. Později nechal Jindřich IV. nepohodlnou Markétu uvěznit na zámku Usson, kde strávila takřka devatenáct let. V roce 1599 bylo jejich bezdětné manželství rozvedeno a Jindřich se oženil s Marií Medicejskou, s níž zplodil budoucího Ludvíka XIII.
Margot přežila jak své bratry, tak i Jindřicha, který byl v roce 1610 zavražděn. Krásná Margot byla vzdělaná, uměla latinsky a další jazyky, četla, psala básně a ve stáří napsala i paměti. Vskutku pozoruhodná žena!
(Na obálce knihy Isabelle Adjani ve filmu Královna Margot z roku 1994.)

2 24.03.2024

Po Třech mušketýrech, k nimž jsem se vrátil po 35 letech, jsem si od francouzského spisovatele Alexandra Dumase (1802 - 1870) chtěl vždycky přečíst ještě román Královna Margot (La Reine Margot, 1846), který patří vedle Mušketýrů a Hraběte Monte Cristo (ten mi stačí z četných filmů a seriálů) k Dumasovým nejznámějším dílům. Rozsáhlý historicko-dobrodružný román se odehrává v letech 1572 - 1574 na francouzském královském dvoře a začíná svatbou Jindřicha Navarrského s Markétou z Valois řečenou Margot, dcerou zesnulého Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské a sestrou krále Karla IX. Sňatek měl usmířit katolíky a hugenoty, ale vyvrcholil naopak nechvalně proslulou Bartolomějskou nocí na 24. srpna 1572, kdy bylo zavražděno tisíce hugenotů shromážděných na svatbě. Jindřich Navarrský poté raději přestoupil na katolickou víru, ale ani tak nebyl v bezpečí v ovzduší plném intrik a spiknutí, jež ovládá zejména královna-matka Kateřina Medicejská.
Margot, zamilovaná do hraběte de La Mole, drží s Jindřichem, ačkoli je nespojuje láska, ale spíše odpor ke Kateřině. Slabošský nemocný a umírající Karel IX. si Jindřicha oblíbí, ale ani on mu zaručit bezpečnost nemůže. Dumas zachází s historií velmi volně a pod jeho perem se Kateřina Medicejská mění v temnou intrikující postavu, která se nebojí ani zabíjení jedy apod. Obává se proroctví, že po smrti jejího manžela budou postupně vládnout všichni tři její synové, ale že na francouzský trůn nakonec nastoupí nenáviděný Jindřich Navarrský, a dělá vše pro to, aby tomu zabránila. Leč marně, jak víme z dějin, nakonec se tak stalo...
Četbu jsem si docela užil, protože Dumas je čtivý a dílo má spád, i když těch složitých intrik a spiknutí je tam až moc a Dumasovy nekonečné dialogy jen zbytečně navyšují počet stran. Ale je to mé oblíbené historické období a prostředí a i když ne všechno bylo tak, jak to Dumas líčí, stálo to za to. A uvědomil jsem si, jak skvěle si počínali ve filmové verzi Královny Margot z roku 1994 (režie Patrice Chéreau, hlavní role Isabelle Adjani, Daniel Auteuil, Vincent Perez, Jean-Hugues Anglade a Virna Lisi), kterou miluju, kdy Dumasův spletitý děj zjednodušili a učinili přehlednějším.

2 15.03.2024

Colum McCann (*1965), irský spisovatel žijící v New Yorku, je u nás známý z překladů románů Co svět světem stojí a Zoli (oba Odeon, 2011); s velkým odstupem u nás loni vyšel román Apeirogon z roku 2020. Píše se mi o něm těžce, protože jistě není špatný, McCann je výborný spisovatel, ale mně bohužel vůbec nesedl. Svojí roztříštěností, roztěkaností a věčným rušivým odbíháním od hlavního tématu a příběhu (který sám o sobě je velmi silný a poutavý) mě upřímně řečeno nesmírně rozčiloval, nutil přeskakovat a sotva jsem ho dočetl...
Román se zabývá věčným konfliktem mezi Izraelem a Palestinou a složitou situací na tomto území. Hlavní pozornost je upřena na dva muže, Ramiho a Bassama, a jejich osudy, jež se odvíjejí z opačných stran Zdi, ale nakonec se spojí. Autor vypráví pravdivý příběh dvou otců, kteří přišli o dcery, dvou přátel usilujících o to samé, ačkoli jeden je Izraelec a druhý Palestinec.
Román je složen z tisíce a jedné kapitoly, což samozřejmě upomíná na slavnou středověkou arabskou sbírku pohádek, bajek, anekdot a příběhů. Aby tento počet autor v knize o 496 stranách naplnil, vkládá do hlavního příběhu všechno možné, často jen v kratičkých kapitolách o jedné nebo pár větách, od poslední Mitterandovy večeře po ukřižování Krista, od historie Izraele po současnost, od migrace ptáků po archeologii; úvahy, anekdoty, střípky i delší historky. Vrací se samozřejmě ke smrti dcer obou hrdinů i k jejich minulosti. Všechny linie vyprávění vzájemně souvisejí, komunikují spolu a proplétají se, napříč staletími i kontinenty, jako Příběhy tisíce a jedné noci. Apeirogon je příběh lidství. Nenávisti, lásky a naděje. Pro mne se tohle všechno ale někde v té přebohaté mozaice bohužel vytratilo...

2 08.03.2024

Po výborném románu Stříbrný kouzelník a povídkách Lední medvěd jsem si přečetl i první knihu spisovatele, scenáristy a režiséra Jindřicha Manna (*1948). Autobiografickou prózu Poste restante napsal autor nejprve v němčině na popud nakladatelství Rowohlt a vyšla v roce 2007. Pro české vydání ji Mann nejen přeložil, ale i přepsal, doplnil a stylisticky pozměnil. Jak uvádí v poznámce, byla to zajímavá možnost, jak se s odstupem několika let vrátit ke svému textu a znovu s ním pracovat.
Zájem německého nakladatele byl pochopitelný, protože Jindřich Mann je členem slavné rodiny: jeho dědečkem byl spisovatel Heinrich Mann, prastrýcem nobelista Thomas Mann a otcem spisovatel a scenárista Ludvík Aškenazy, který si vzal dceru Heinricha Manna Leonii. Po srpnové okupaci 1968 rodina emigrovala do Mnichova. Jindřich Mann vystudoval filmovou akademii v Berlíně a pracoval jako režisér a scenárista pro německé televize.
V knize líčí nejen střípky z vlastního dětství, z odchodu do emigrace a z návratů do Čech, ale i příběhy ze spletité minulosti svých rodičů a prarodičů. Občas to dobarví snovými nebo smyšlenými pasážemi, ale především se drží faktů nebo rodinných historek a snaží se dopátrat svých kořenů. Nechybí bizarní, dramatické ani humorné momenty. A já jsem si opět početl...

2 03.02.2024

Německý spisovatel Florian Illies (*1971) se po dvou skvělých a úspěšných knihách o roce 1913, v nichž formou mozaiky a desítek krátkých příběhů zachytil kulturní a společenský var jednoho roku, v novém díle Láska v časech nenávisti zaměřil na celé jedno desetiletí, jak napovídá podtitul Kronika citů 1929 - 1939. Lásky manželské i milenecké a propletené vztahy, vzplanutí a rozchody i nejrůznější milostné víceúhelníky ožívají opět v desítkách příběhů a tentokrát na delší ploše a na pozadí čím dál hustější atmosféry desetiletí před začátkem druhé světové války. I proto zde důležitou roli hraje odchod do exilu. Dějištěm jsou především Německo, Rakousko, Švýcarsko a Francie, ale podíváme se i do Anglie či Spojených států. Zlomem je rok 1933, kdy se v Německu dostává k moci Hitler. Léta předtím jsou posledním záchvěvem svobody a moderny, jak je přinesla 20. léta. Roky poté už jsou dramatičtější a osudovější, a to nejen pro umělce židovské, ale i pro mnohé ostatní, kteří se stali pro nacisty nepohodlní, a tak museli přetrpět pálení svých knih a různé zákazy a často i za dramatických okolností opustit svoji milovanou vlast. Láska je ale všudypřítomná v každé době a jako vždy má mnoho podob.
V knize, psané pro Illiese typicky svižným stylem, v němž nechybí ironie a nadhled i kritický pohled a který má daleko k bulvárnosti, defilují desítky slavných i méně známých jmen kulturní Evropy té doby. Některým je věnováno více prostoru a autor se k nim opakovaně vrací, jiné se tu jen mihnou. Čtenář je až zaplaven všemi těmi složitými vztahy, láskami i nenávistmi, ale kdo rád čte o umělecké scéně, přijde si na své. Já jsem měl skoro chuť začít číst hned znovu, tolik je tam příběhů a postav. Láska je tu často zdrojem materiálu pro další knihy nebo obrazy, některé milostné příběhy jsou krásné, jiné tragické a složité, některé postavy sympatické, jiné naopak, prostě lidé se svými chybami i přednostmi.
Ve variaci na slavnou první větu Tolstého Anny Kareninové Illies docela vystihuje, o čem mj. vypráví: "Všechny šťastné páry jsou si navzájem podobné. Ale každý nešťastný pár je nešťastný svým způsobem."
Největší prostor autor věnuje těmto osobnostem: Konrad Adenauer, Theodor W. Adorno, Hannah Arendtová, Josephine Bakerová, Simone de Beauvoir, Walter Benjamin, Gottfried Benn, Bertolt Brecht, Salvador Dalí, Marlene Dietrichová, Lion Feuchtwanger, Francis S. a Zelda Fitzgeraldovi, Gustaf Gründgens, Hermann Hesse, Lotte Lenya, Alma Mahlerová-Werfelová, Thomas, Heinrich, Klaus a Erika Mannovi, Henry Miller, Pablo Picasso, E. M. Remarque, Leni Riefenstahlová, Jean-Paul Sartre, Kurt Tucholsky, Kurt Weil aj.

2 23.12.2023

Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová (*1940), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2022), si mě získala knihou Roky (2008, č. 2022), a tak jsem se těšil i na její další autobiografické prózy. Místo (1983), oceněné prestižní Prix Renaudot, vypráví o autorčině otci, zatímco Obyčejná žena (1987) o její matce. A Paměť dívky (2016) vypráví o tom, jak osmnáctiletá dívka přišla na letním táboře o panenství. Ve svazku Místo / Obyčejná žena (E.W.A. Edition, 1995) překladatelka Anna Kareninová v doslovu výstižně charakterizuje styl a témata Ernauxové, která je podle ní "jednoduchá, avšak ve své oproštěnosti leckdy i drastická prozaička", takto:
"Jejím záměrem je vzít naše každodenní slova, gesta, postoje a v jistém literárním uspořádání se za oněmi nejbanálnějšími samozřejmostmi dobrat jejich neviditelného, leč determinujícího významu. /.../ vydala několik zdánlivě nenápadných textů, které jsou spíš nevýbojným vyprávěním než románem v pravém slova smyslu, útvarem na pomezí literatury a sociologizujícího zamyšlení. Jejich autorka tiše sbírá střípky všední skutečnosti a sestavuje z nich mozaiku konkrétního života v konkrétních podmínkách – mozaiku, která se postupně stává nejen individuálním svědectvím, ale také obrazem obecné reality. Píše výhradně o sobě a nesnaží se nijak zastírat, že jejím tématem je vlastní životní zkušenost, ve svém vlastním příběhu se však pokouší nalézt širší společenskou pravdu."
Příběh otce i matky začíná jejich smrtí a pak se autorka vrací do jejich minulosti. Obraz otce je širší, obraz matky intimnější. Ernauxová se vymanila z jejich dělnického prostředí tím, že vystudovala literaturu, začala učit a pohybovala se v intelektuálních kruzích. Její rodiče ji v tom podporovali a přáli si to, ale zároveň je to jejich dceři velmi vzdálilo, což si všichni uvědomují. Autorka přesně, otevřeně a ostře popisuje jejich komplikované vztahy, až jakousi směs lásky a opovržení či neporozumění dvou vzdalujících se světů. V příběhu matky se nevyhýbá ani drsnému popisu jejího stárnutí a demence.
V Paměti dívky (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023) Ernauxová vzpomíná na rok 1958, kdy měla na letním táboře poprvé sexuální styk s mužem, do něhož se zamilovala, ačkoli on ji měl jen jako povyražení. Následkem jsou její styky s dalšími mladíky a bulimie. Dále autorka vzpomíná na rok 1959, kdy nastoupila na učitelský ústav a pak odjela jako au pair do Londýna, načež se rozhodla studovat literaturu na filozofické fakultě v Rouenu. Tady se možná autorka "hrabe" ve vlastní minulosti, osobě, pocitech a paměti až moc, ale prokládá to pozoruhodnými sociologickými i filozofickými úvahami; navíc se na sebe dokáže podívat s neuvěřitelným nadhledem, kritičností a odstupem (vypráví o té "dívce z osmapadesátého" a o "dívce z Londýna" ve třetí osobě).

2 05.11.2023

Třicetiletá válka 1618 - 1648 je fascinující historické období, k němuž se nepřestávají vracet historici i umělci. Pokud si chcete o dlouhém a složitém evropském válečném konfliktu přečíst stručnou, shrnující, přehlednou a čtivou knihu, pak mohu vřele doporučit Třicetiletou válku z edice Stručná historie, kterou napsal historik a autor četných publikací Jan Kilián (*1976); připomenu třeba jeho vynikajícího Měšťana a šelmu z loňského roku.
Hned na začátku autor upozorňuje, že si nelze "představovat, že boje trvaly kontinuálně celých třicet let a že válka střední část starého kontinentu bez rozdílu zcela zdevastovala a zbavila obyvatel". Zároveň je ale jasné, že tak dlouhý konflikt plný jednotlivých bojů a bitev, který se přeléval z území na území, ovlivnil silně vývoj v celé Evropě. A byl také plný silných, významných osobností, s nimiž nás kniha seznamuje, ať už to byli císař Ferdinand II. a jeho nástupce Ferdinand III., švédský král Gustav II. Adolf, který padl v bitvě u Lützenu v roce 1632, dánský král Kristián IV., český "zimní král" Fridrich Falcký, kardinál Richelieu, vojevůdci Albrecht z Valdštejna, Matyáš Gallas či Lennart Torstenson a mnozí další.
V úvodu nás autor seznámí s Evropou před válkou a s českými zeměmi doby předbělohorské, s náboženskými rozpory; následuje vylíčení stavovské rebelie a potrestání českých povstalců po bitvě na Bílé hoře. Další kapitoly přinášejí popis nejdůležitějších bojů a událostí a složitých vztahů mezi zeměmi a jejich panovníky a mírových jednání, které vyvrcholily vestfálským mírem v roce 1648. Samostatné kapitoly jsou věnovány bojům v českých zemích, vojsku a vojákům té doby, každodenní realitě a jak to bylo s múzami. Podrobně komentovaná je barevná obrazová příloha na 48 stranách.

2 13.10.2023

U nás dosud neznámá francouzská spisovatelka Brigitte Giraud (*1960) má za sebou už třináct knih (první vydala v roce 1997) a za román Žít rychle (Vivre vite) získala prestižní Goncourtovu cenu 2022, a to jako teprve třináctá žena v historii tohoto ocenění, které se uděluje od roku 1903. V krátkém stotřicetistránkovém autobiografickém díle se po více než dvaceti letech vyrovnává s životní tragédií, která ji zasáhla v roce 1999: právě když kupovala v Lyonu dům a chystala stěhování s manželem Claudem a synem prvňáčkem, přišel Claude o život při nehodě na motorce, a to ve chvíli, kdy Brigitte byla v Paříži za svým vydavatelem a Claude jel vyzvednout syna ze školy.
Nečekejte však sentimentální vzpomínky na šťastné manželství s milovníkem a znalcem rockové hudby a motorek ani terapii psaním, i když terapeutický účinek literatura jistě má a pro autorku bylo nepochybně důležité vyrovnat se nějakým způsobem s něčím, s čím se vyrovnává jen těžko. Giraudová na to jde jinak: v textu, v němž není ani slovo navíc a který je ostrý jako břitva, přímý a upřímný, se po krátkém úvodu a před krátkým závěrem nazvaným Zatmění v dlouhém oddílu s názvem Kdyby ve 23 kapitolách zabývá tím, že všechno mohlo dopadnout jinak a k tragédii nemuselo dojít, kdyby... kdyby např. nekupovala dům, neodjela do Paříže, zavolala manželovi, že nemusí vyzvedávat syna, kdyby si manžel nevzal bratrovu motorku, kdyby si bratr neschoval motorku do jejich garáže atd.
Autorka ví, že všechna ta "kdyby" jsou nesmyslná a že "existují pouze špatné otázky", ale známe to asi všichni, pořád na ta "kdyby" myslíme a zabýváme se jimi: "Vracím se k litanii těch ,kdyby', kterou jsem byla po všechny tyhle roky posedlá. A která způsobila, že se z mého života stala realita v podmiňovacím způsobu času minulého."

2 09.10.2023

Průzračné věci (1972) jsou předposledním románem Vladimira Nabokova (1899 - 1977); po nejrozsáhlejším románu Ada aneb Žár (1969) následoval ten naopak nejkratší, spíše novela. V češtině nám tak už chybí jen autorův poslední román Podívej, harlekýni! (1974), případně nedokončený posmrtně vydaný Originál Laury. Průzračné věci jsem už kdysi četl ve slovenštině, ale teď jsem si je rád přečetl znovu v jako vždy parádním překladu Pavla Dominika. V příběhu redaktora Hugha Persona, který během dvaceti let navštěvuje jedno švýcarské městečko, se tvůrčí genialita potkává s tématem paměti, zločinu, lásky i šílenství. Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století tak zpřítomňuje erbovní motivy a postupy, které známe z jeho předcházejícího díla.
Hugh Person prostřednictvím autora vzpomíná útržkovitě a nechronologicky na čtyři cesty do Švýcarska, během nichž ztratí otce a má první sexuální zážitek, navštěvuje jednoho spisovatele z pověření své redakce, zamiluje se do Armande, ožení se s ní a pak ji za tragikomických okolností ztratí, přičemž zešílí... Cesta poslední je cestou po stopách jeho minulého života, kdy jako by hledá a nachází "průzračné věci, jimiž prosvítá minulost".
U Nabokova vždy hrají důležitější roli než děj jiné věci: jazyk, styl, metafory, obrazy, nepostižitelné vjemy, nespolehlivá paměť a vzpomínky prolínající se s přítomností, rozdílné časové vrstvy; čtenář se v tom všem někdy trochu ztrácí, někdy je zahlcen Nabokovovým stylem, který nám může připadat místy až pozérský, jako by autor říkal a pomrkával na nás, podívejte, co já dokážu se slovy! Ale kdo má Nabokova rád jako já, ztrácí se v tom s nadšením a požitkem. Nejinak je tomu u Průzračných věcí, ačkoli má Nabokov lepší knihy.
Přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka, 2023. Pro mne po všech stránkách nejhezčí a nejlepší edice jednoho autora, která teď vychází (v Pasece už od roku 2009), se rozrostla na 18 svazků.

Když dostal v roce 2021 Nobelovu cenu za literaturu Abdulrazak Gurnah (*1948), britský spisovatel narozený na Zanzibaru, znal ho asi málokdo, já o něm slyšel poprvé. A tak jsem byl zvědavý, jak a o čem píše, protože u nás nic nevyšlo, až teď jsme se dočkali českého překladu jeho průlomového románu Ráj z roku 1994. Gurnah je autorem deseti románů, píše též povídky a eseje. K českému vydání se připravuje také jeho zatím poslední román Dozvuky (2020). Gurnah ve svých dílech tematizuje především problematiku kolonialismu a postkolonialismu z oblasti Afriky, Karibiku a Indie, popisuje pocity vykořeněnosti, střet kultur a koloniální minulost. Jeho mateřštinou je svahilština, ale knihy píše anglicky. Gurnah opustil rodný Zanzibar ve 20 letech a odešel studovat do Velké Británie.
Román Ráj se odehrává na počátku 20. století v Tanzanii, kam postupně začíná pronikat evropská moc. Sledujeme život a zrání chlapce Júsufa od jeho 12 let zhruba v šestiletém období. Jeho postava je inspirována biblickým Josefem, místo bratrů ale Júsufa prodá v podstatě do otroctví jeho zadlužený otec, a to bohatému arabskému obchodníkovi Azízovi. Z venkova se tak Júsuf dostane do složitého městského prostředí různých ras, národností a jazyků. Sledujeme také jeho výpravu do vnitrozemí. A především jeho iniciaci v běžném životě, vzdělání, mýtech i lásce, a to na pozadí odkrývání složitých mocenských a ekonomických vztahů a každodenní reality nemajetných lidí, ale také barvitého obrazu divoké, exotické krajiny a jejích obyvatel, historie a kultury.
Ačkoli je mi oblast mimo euroamerický "západní" svět čím dál vzdálenější a čtu o něm čím dál méně, rád jsem se seznámil se zcela odlišným světem koloniální Afriky před sto lety. Gurnah píše podmanivým jazykem a osudy Júsufa nenechají čtenáře chladným, i když mě úplně nestrhly; určitě budu ale zvědavý i na další autorovo dílo.

2 01.10.2023

Anglický esejista a autor biografií Lytton Strachey (1880 - 1932) byl členem Skupiny Bloomsbury a přátelil se tak třeba s Virginií Woolfovou nebo E. M. Forsterem. Proslavil se knihou Významní viktoriáni (1918), napsal biografii Královna Viktorie (1921), kterou si chci také přečíst, a k jeho dalším slavným knihám patří Alžběta a Essex (1928), strhující vylíčení tragického příběhu lásky a nenávisti anglické královny Alžběty I. (1533 - 1603; vládla od roku 1558) a jejího favorita Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu (1565 - 1601).
Na pozadí mocenských bojů mezi Anglií a Španělskem a irského odboje se střetávají dvě vášnivé osobnosti: vzdělaná, duchaplná, nevyzpytatelná a nerozhodná královna a o 32 let mladší krásný, ctižádostivý, pyšný a výbušný dvořan. Vrcholem jeho kariéry byla funkce místokrále v Irsku (1599), kde však selhal v boji proti povstalcům vůči anglické nadvládě. Po návratu do Anglie byl souzen a po propuštění v roce 1600 inicioval vzpouru proti Alžbětě. Vzápětí byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven v Toweru. Důležitou roli při Essexově pádu sehrál slavný filozof a dvořan Francis Bacon, autor Esejů. V knize se setkáme i s dalšími výraznými osobnostmi Alžbětina dvora, jako byli rádce lord Burghley, jeho syn Robert Cecil, básník a mořeplavec Walter Raleigh, Baconův bratr Anthony a další.
Barvitá mozaika přináší vedle četných citací z korespondence a dobových dokumentů i přesvědčivé psychologické portréty obou protagonistů. Výborná kniha zaujme každého, kdo má rád historii. A protože já odjakživa obdivuji královnu Alžbětu I., jsem rád, že jsem si Stracheyho proslulou knihu konečně přečetl.

2 23.09.2023

Kdo má rád První republiku a její osobnosti, výtvarné umění a romány více faktografické než fiktivní, neměl by si nechat ujít román 1923 s podtitulem Historická faktografická fikce, který je prozaickým debutem 86letého švýcarského imunologa narozeného v Československu Ivana Lefkovitse (*1937). Současné české próze se vyhýbám a když udělám výjimku, většinou jsem zklamaný. Tentokrát jsem nadšený podobně, jako jsem byl u Rudišovy Winterbergovy poslední cesty. 1923 je svými tématy i stylem románem přesně pro mne.
Na začátku je ministr financí Alois Rašín umírající v nemocnici po atentátu; na srdci mu mj. leží chystaná výstava francouzského umění a nákup obrazů pro státní sbírku (budoucí Národní galerii). První polovina knihy se točí kolem této výstavy, která proběhla v Obecním domě v květnu a červnu 1923. Sledujeme činnost historika umění a sběratele Vincence Kramáře a dalších, jak výstavu chystají. Do děje se vedle řady skutečných osobností té doby připletou i dvě postavy fiktivní, Kramářův asistent Jiří Winkler a jejich řidič Pavel Rohan. V knize, mimochodem graficky velmi pěkně upravené, nechybí ani barevná příloha s obrazy nakoupenými pro stát (a v závěru biogramy osobností).
Další děj se pak točí kolem oslav 5. výročí vzniku Československa. Tady se kniha více mění v román, Winkler i Rohan vystupují více do popředí a dokonce je tu jeden fantastický motiv, který je však do děje zakomponován citlivě a nijak mi nevadil, ba naopak, tu knihu to osvěžilo; a nechybí ani jemný motiv milostný, protože Winkler pozná ve Vídni velmi zajímavou mladou ženu...
Výborné čtení, které jsem si vychutnával a nemohl se od něho odtrhnout. Více či méně se tu mihnou T. G. Masaryk, Karel a Josef Čapkovi, Eduard Bass, Milena Jesenská, Ferdinand Peroutka, Jindřich Waldes, Daniel-Henry Kahnweiler, Walter Gropius a mnozí další. A krásně je tu zobrazena atmosféra té doby.

2 01.09.2023

Román Překladatelka haiku Moniky Zgustové žijící ve Španělsku volně navazuje na její loňský román Potmě jsme se viděli lépe; zčásti autobiografická témata rodiny a emigrace a vztahu matky a dcery tam byla psána z hlediska dcery, v novém díle se autorka zaměřuje na postavu matky a její složitý vztah s vlastní matkou a cestu k sobě samé poté, co se život rodiny radikálně změní emigrací do USA a pak smrtí manžela... Předchozí román se mi líbil víc...

2 06.08.2023

Spisovatel Ivan Bunin (1870 - 1953), první ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu (1933), který začínal jako básník a proslul svými novelami (Vesnice, Suchodol, Míťova láska aj.) a povídkami (cyklus Temné aleje aj.), je autorem jediného románu Život Alexeje Arseňjeva (1930/1939/1952), patřícího k vrcholům jeho tvorby i ruské literatury první poloviny 20. století.
Lyrický autobiografický román se odehrává v posmutnělé atmosféře rozpadlých "šlechtických hnízd" v 80. a 90. letech 19. století. Vypravěč a titulní hrdina Alexej, syn zchudlého, nepříliš praktického šlechtice, vzpomíná na dětství, dospívání, gymnaziální léta a mládí v provinciálním městě, na své mladistvé vzpoury, na to, jak zanechal studií a snil o psaní, na své literární začátky a první pracovní povinnosti. V poslední části vzpomíná na svou první velkou lásku k dívce Lice, jak jinak než lásku tragickou...
Dílo je naplněno poetickými reminiscencemi na zmizelou Rus; ve svém sugestivním a jemném časovém předivu připomíná slavnou Proustovu metodu "vzpomínky na vzpomínku". Román mě zaujal trochu méně než Buninovy nejlepší povídky a novely, v těch je jeho největší síla, ale i tak to byla pěkná četba, a to především díky krásnému a nesmírně bohatému jazyku.
Román vznikal dlouho, prvně se jím Bunin zabýval už v roce 1920 ve Francii, pak ho psal v letech 1927 - 1929. První čtyři knihy z pěti, do nichž je román rozdělen, vyšly knižně v lednu 1930 v Paříži. Kniha pátá, nejdelší, vyšla v roce 1939 nejprve samostatně v Bruselu pod názvem Lika. Celý román byl publikován až v roce 1952.
Přeložili Taťjana Hašková (kniha první až třetí) a Jan Zábrana (kniha čtvrtá a pátá a oddíl Z raných verzí).

"Těch opuštěných panství, těch zpustlých zahrad v ruské literatuře a té lásky, s jakou byly vždy líčeny! Proč ruská letora tolik holduje, proč si tak libuje v chátrání, spoušti, v rozkladu?"
"Lidé stále čekají na něco šťastného, zajímavého, sní o nějaké radosti, o nějaké události. Tím mě také láká cestování. A pak ta volnost, prostor... všechno nové je vždycky sváteční, znásobuje to pocit života, a vždyť my všichni nic jiného nechceme, v každém silném citu hledáme právě tohle."
"Život by měl být úchvatný..."

2 10.07.2023