milan.valden komentáře u knih

Román přední anglické spisovatelky A. S. Byattové (1936) Posedlost (Possession: A Romance, 1990) je považovaný za jeden z nejlepších britských románů devadesátých let, který se stal literární událostí i bestsellerem a získal uznání kritiky a prestižní cenu Booker Prize. V roce 2002 byl dokonce ve hvězdném hereckém obsazení zfilmován. Po vydání knihy byla autorka rázem přirovnávána k takovým jménům jako Borges, Nabokov či Eco. A nikoli náhodou.
Autorka, sama píšící též zasvěcené studie o literatuře, nezapře své intelektuální zázemí. Její „romance“, jak zní podtitul (což je v českém vydání bohužel zamlčeno), je mnohovrstevným dílem, ecovskou směsí detektivky, univerzitního románu, historické a literární studie, náročné četby a romantického milostného příběhu, prolínání fikce a reality.
Děj začíná ve chvíli, kdy mladý anglista Roland Mitchell v 80. letech 20. století náhodně objeví koncepty dopisu slavného viktoriánského básníka Randolpha Henryho Ashe neznámé ženě, s níž se setkal na party u přítele literáta. Rolanda dovede pátrání k profesorce Maud Baileyové, jež se zabývá tvorbou a životem pozapomenuté básnířky téhož období Christabel LaMotteové, neboť vše nasvědčuje tomu, že právě této básnířce byl určen Ashův dopis. Spolu pak na venkovském šlechtickém sídle, kde Christabel zemřela, náhodně objeví celou jejich bohatou korespondenci, jež provázela milostný vztah, který měl zůstat navždy utajen. Začíná honba za odhalením společného soukromí obou tvůrců, čímž by se změnil všechen dosavadní výzkum. Roland a Maud ovšem nejsou jediní, kdo se oběma básníky zabývají. Pátrání se stává posedlostí, podobně jako byli básníci posedlí svou tvorbou a vášní jednoho k druhému, podobně jako jsou sebou posedlí i oba mladí badatelé, neboť minulost se promítá do přítomnosti. A konečně posedlý knihou a příběhem může být sám čtenář, pokud se do čtivé a napínavé knihy s dojemným, ale ne sentimentálním koncem ponoří.
Osudy Ashe a Christabel se zrcadlí v příběhu Rolanda a Maud: Ash je ženatý a Christabel žije s žárlivou lesbicky založenou přítelkyní, malířkou Blanche, jež spáchala sebevraždu; Roland má přítelkyni, která ho v podstatě živí, a Maud je chladná nepřístupná a upjatá blondýna, jen pomalu pookřívající ve vztahu k Rolandovi (nádherná scéna, v níž Maud prvně odhodí zábrany, což je symbolizováno rozpuštěnými krásnými dlouhými vlasy, které jinak schovává spletené v copech a pod šátkem). A vše je pak ztíženo doslova závodem za odhalením privátní minulosti sledovaných osobností, čímž autorka navíc upozorňuje na stále aktuální téma, zda a do jaké míry toto soukromí zveřejňovat, když za tvůrce by mělo hovořit především jeho dílo (vzpomeňme na Franze Kafku, jehož odkaz tvoří z jedné třetiny právě soukromé deníky a dopisy…). Tato dějová vrstva je dohnána až k jakési satiře či parodii, obohacené navíc o konfrontaci britských a amerických literárních vědců (dva další odborníci na Ashe a Christabel jsou Američané – mj. se svým kapitálem a nečistými praktikami oproti poctivým vlasteneckým Britům), a vrcholí jedné deštivé noci dramatickou scénou nad básníkovým hrobem, v němž se ukrývá konečné vysvětlení celé záhady.
Přitom nejde o nijak jednoduché čtení. Autorka bohatě střídá úhly pohledu a styly. Protože oba její básníci jsou fiktivní, musela Byattová sama vymyslet, napsat a napodobit viktoriánskou poezii, korespondenci a deníkové záznamy a zároveň současné literární studie a životopisy, které hojně „cituje“ v rozsáhlých pasážích: některé kapitoly tvoří pouze celé básně či dopisy nebo deníky, básně také uvozují jednotlivé kapitoly a vše se prolíná s pohledem vševědoucího vypravěče. Ashovy básně tak připomínají Roberta Browninga či Dante Gabriela Rossettiho, Christabeliny zase Elizabeth Barrett Browningovou, Christinu Rossettiovou nebo Emily Dickinsonovou.
Byattová je brilantní vypravěčka se skrytou ironií v pohledu na svět literárních badatelů, univerzitního prostředí i viktoriánské éry a dokonale napodobuje všechny používané žánry, což musel být jistě tvrdý oříšek pro překladatele, s čímž se v BB artu vyrovnali ne zcela adekvátně: vcelku dobře přeložené popisné pasáže a rozsáhlé fiktivní citáty a básně jsou narušovány nevhodně použitou až hrubě znějící hovorovou češtinou v četných dialozích; jistěže ani literární hrdinové nemusí mluvit spisovným knižním jazykem, ale i hovorovou češtinu lze použít citlivě, zvlášť když jí hovoří postavy, které jsou téměř všechny intelektuály a vědci. Jinak je ovšem kniha prosta tiskových chyb a má pěknou grafickou úpravu a obálku.
Byattová tedy vytvořila pozoruhodnou a nevšední knihu s bohatým dějem a informační hodnotou a navíc ještě dobře a inteligentně napsanou v tom nejlepším slova smyslu.

08.02.2023

Susan Sontagová (1933) je známá americká esejistka, kritička a publicistka, autorka pronikavých esejistických knih širokého záběru, z nichž česky vyšly zatím pouze Nemoc jako metafora (1978) a AIDS a jeho metafory (1989; č. společně 1997), letos pak vydala Paseka slavný soubor esejů O fotografii (1977). Sontagová je však také autorkou čtyř románů a svazku kratších próz. Za poslední román, V Americe (In America, 1999), vyprávějícím o osudech polské herečky v USA na konci 19.století, získala dokonce Národní knižní cenu. Předchozí román, vydaný pětadvacet let od druhého románu (Death Kit, 1967), vyšel česky taktéž v nakladatelství Paseka.
Vulkán s podtitulem Romance (The Volcano Lover, A Romance) se stal v době svého vydání (1992) bestsellerem a byl pro literární veřejnost překvapením hned z několika důvodů, neboť takový román právě s tímto podtitulem by od Sontagové asi čekal jen málokdo. Přesto ani její „romanci“ nelze brát doslovně. Sontagová přistupuje – jak jinak – k historickému románu velmi originálně. K napsání knihy, jejíž název by se dal přesněji přeložit jako Obdivovatel či milovník vulkánu, autorku inspirovaly kolorované rytiny Vesuvu z roku 1799, objevené a zakoupené v Londýně, o nichž zjistila, že vznikly na objednávku sira Williama Hamiltona, britského vyslance v Neapoli v poslední třetině 18. století, a začala se zajímat o jeho životní osudy. V románě ho důsledně nazývá Cavaliere (Rytíř) a s jeho postavou, jak přiznala v úvodní poznámce, „zacházela zcela volně, ale tak, aby to odpovídalo jeho povaze, právě tak jako s ostatními historickými postavami uváděnými pod jejich vlastními jmény“. Hamilton se poté, co mu zemřela milovaná manželka Catherine, podruhé oženil s mladou milenkou jeho synovce Emmou, ženou z nejnižších kruhů, nevzdělanou, avšak inteligentní, učenlivou a krásnou, která má dokonce v Anglii nemanželskou dceru. O Emmě se nejdříve hovoří jako o krásce; to když je zpočátku pouze Cavalierovou milenkou a on sám jakýmsi Pygmalionem, o třicet šest let starším, který krásku vzdělává a kultivuje. Emma ho oddaně miluje, ale zároveň ve vztahu pochopitelně cítí svoji velkou příležitost, jak se povznést nad svůj původ, což se jí vskutku podaří, když v Neapoli oslní všechny včetně královského páru a sir Hamilton se s ní ožení navzdory skandálnosti takového sňatku; pak už ji autorka důsledně nazývá Cavalierovou ženou. Na scénu pak vstupuje hrdina – totiž admirál lord Horatio Nelson, jenž od roku 1793 bojoval proti revoluční a později napoleonské Francii a který se stane Emminým milencem za tichého přihlížení stárnoucího Cavaliera. Přitom milenecký pár nepůsobí nijak zvlášť romanticky: hrdina je malý, hubený, jednooký a jednoruký po zraněních v bitvách a Cavalierova žena léty ztloustla, propadla alkoholu a pozbyla své krásy.
Sontagová tak netypicky vstoupila do romantizované historie (vzpomeňme na Dumasovu Lady Hamiltonovou; na scénu vstupuje také postava z jiné „skutečnosti“, totiž baron Scarpia, známý z Pucciniho opery Tosca, jejíž děj a postavy – diva, milenec-malíř, Angelotti – zde autorka obratně vsune do kontextu dalších událostí) a experimentálním přístupem nezapře své intelektuální zázemí: do barvitě vylíčené historie vstupuje současnost a objektivní autorské reflexe, odstup od mytizované romance a smysl pro humor a ironii, což se projevuje již v tom, jak označuje své hlavní postavy, jejichž pravá jména zmíní jen jednou či dvakrát. Její vyprávěcí styl je poměrně strohý, vůbec nepoužívá přímou řeč v uvozovkách a do barvitého líčení organicky zasazuje esejistické pasáže. Jelikož je Cavaliere nadšeným sběratelem knih, obrazů, soch, váz a antických vykopávek ze zničených Pompejí, věnuje se autorka podrobně právě fenoménu sběratelství, takže z románu by se dal vyabstrahovat jakýsi samostatný esej o sběratelství. Svou roli zde pak hraje i titulní vulkán, tedy Vesuv se svým velkým výbuchem v roce 1794, který Cavaliere pozoruje, obdivuje a miluje s jeho děsivou krásou a ničivou silou, jež symbolizují povahu a jednání některých postav i bouřlivou dobu, v níž se jejich osudy odehrávají. Vulkán zde vystupuje vlastně jako další hlavní postava, jež si žije svým vlastním životem. V závěru románu pak autorka opouští er-formu a propůjčuje hlas několika postavám v podobě jakýchsi posmrtných monologů, v nichž komentuje události a stručně je dovede až do jejich konce, přičemž zde projeví svůj ženský pohled. Všechny tyto prvky dodávají knize na zvláštnosti i poutavosti; Sontagová jakoby nastavovala v různých úhlech zrcadla, v nichž je jednání postav podrobováno nenápadné kritice.
Netradičně pojatý zajímavý historický román ve výborném překladu a pečlivé redaktorské práci (škoda jen, že zde chybí doslov, který by představil Sontagovou a pozadí jejího románu) dokazuje šíři zájmů své autorky, a tak si jen můžeme přát, aby se k nám dostala i další její díla, zejména již jmenovaný poslední román.

(Část IV)
Román o lásce --- Jak ve svém doslovu k románu (stejném, jaký byl použit i v prvním českém vydání u Škvoreckých v Torontu 1985) připomíná Květoslav Chvatík, „všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce“. To schvaluje a vítá i sám Kundera v poznámce k nynějšímu vydání: „Označení je přesné i samozřejmé.“ Chvatík má naprostou pravdu hned dvakrát: Nesnesitelná lehkost bytí je román velký a je to román o lásce. Jeho děj je poměrně jednoduchý, složitá (ale virtuózní a mistrovská) je naopak jeho kompozice. Tomáš, skvělý chirurg, v němž se snoubí láska donjuanská i tristanovská, se v lázeňském městě seznámí se servírkou Terezou, zamiluje se do ní a později s ní začne v Praze žít. Tereza jej miluje bezmezně, kdežto Tomáš jí nedokáže být věrný. Po srpnových událostech roku 1968 oba odejdou do Švýcarska. Tomáš se tam setkává i se svou bývalou milenkou, malířkou Sabinou, která také opustila Čechy. Sabina naváže vztah s levicovým intelektuálem Franzem, ale její složitá a věčně nespokojená a hledající povaha ji nakonec žene dál a pryč od Franze i od své vlasti až do Ameriky. Tereza není ve Švýcarsku spokojená, navíc zjistí, že ani tady jí Tomáš není věrný. Proto se vrátí do Prahy. Zanedlouho se za ní vrátí i Tomáš, ačkoli riskuje své postavení. Následky na sebe nenechají čekat dlouho: z chirurga je postupně degradován až na umývače oken. Nakonec oba odcházejí na venkov, kde konečně najdou krátké chvíle štěstí. Onen Karenin z názvu sedmého dílu je jejich pes. Franz se zatím vydává na svůj „Veliký pochod“ a umírá v Kambodži (v jeho postavě Kundera kritizuje západní levicové intelektuály). Sabina se v Americe dozví o konci Tomáše a Terezy: zemřeli tragicky, náhodně, absurdně při automobilové nehodě. Můžeme tento děj prozradit, neboť Kundera jej nevypráví přísně chronologicky. Vrací se k jednotlivým dějovým a myšlenkovým motivům, rozvíjí je a upřesňuje. Tak se o smrti Tomáše a Terezy dozvíme už na s. 134, tedy dříve než v polovině románu, v předposlední kapitole třetího dílu, kdy Sabina dostane do Paříže, kde v té době žije, dopis od Tomášova syna (z prvního manželství), kde jí oznamuje smrt Tomáše a Terezy. Znovu pak – jakoby letmo – ještě na s. 291, ve čtyřiadvacáté kapitole šestého dílu, kdy právě jemu, Tomášovu synovi, přijde telegram s oznámením o jejich smrti. Román samotný končí idylou na vesnické tancovačce, ve chvíli jakéhosi usmíření mezi Tomášem a Terezou. Na konci tedy není beznaděj, zmar či smutek, ale naopak lyrická atmosféra naděje a idyly, po níž všichni tak toužíme.

Množství myšlenek je v románu věnováno právě lásce a jejím různým podobám: Tomáš, jak jsme již uvedli, je donjuanem, který náhle pozná opravdovou, tristanovskou lásku, a neví si s ní rady. Tereza, která miluje až za hrob a jejíž pokus o nevěru jako pomstu skončí fiaskem, se trápí Tomášovými nevěrami. Její láska zvítězí, ale jedině za cenu nejvyšší, za cenu smrti. Vztah Sabiny a Franze je založen na neporozumění slovům, na jejich odlišném výkladu, jak se můžeme přesvědčit v již zmíněném Malém slovníku nepochopených slov ve třetím díle. Ten je přesnou analýzou právě toho, jak různě může být vnímáno a chápáno jedno slovo, jeden obraz, jedna myšlenka. Především je však román obrazem lásky ve složité době, v „pasti, kterou se stal svět“, na „planetě nezkušenosti“, mezi „lehkostí a tíhou“, „duší a tělem“, mezi „nepochopenými slovy“ a „Velikými pochody“ historie a kýče. „…právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.“ (s. 150)

9 08.02.2023

(Část III)
Kundera nepopírá umělost svého světa a svých postav; je jeho/jejich nezastřeným stvořitelem: „Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři namluvit, že jeho postavy skutečně žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.“ (s. 49) „Postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky, nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl.“ (s. 236)

Přesto jeho postavy nepůsobí uměle, naopak jsou velmi přesvědčivé a životné právě na pozadí myšlenek, k jejichž ilustraci a zživotnění postavy autorovi slouží. Obvinění z povrchnosti a zkreslování československé reality 60. a 70. let, které se po vydání románu objevily, zcela odmítám. Jistěže tu (zčásti i s ohledem na západního čtenáře) došlo k jistému zjednodušení, ale toto zjednodušení je velmi účinné, neboť čtenář, té době již vzdálený, si lépe onu tehdejší realitu uvědomí a představí. Postavy románu se občas chovají jako určité modely či typy, ale vždyť kolik takových osudů, jaké jim Kundera určil, známe? Bylo jich hodně: po srpnu 1968 lidé utíkali na Západ, hledali zde své uplatnění či štěstí, někteří se i vrátili zpět do vlasti a snášeli různá příkoří a ústrky. Tomáš s Terezou se vracejí, Sabina zůstává. Paradoxně spíš Tomáš s Terezou nakonec naleznou (byť krátké) štěstí na venkově (další důležitý motiv díla: problém idyly); složitá osobnost Sabiny, stále utíkající dál a dál od své vlasti, toto štěstí naleznout nemůže nikdy. „Lidský čas se neotáčí v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování.“ (s. 316)

Promyšlená kompozice románu, rozvrženého do sedmi dílů a dále do krátkých číslovaných kapitol (jak je u Kundery ostatně zvykem od Žertu až po Nesmrtelnost s výjimkou Valčíku na rozloučenou), je velmi uvolněná a jakoby „lehká“, hudební: motivy se tu vracejí a rozvíjejí, každý díl má také své „hlavní“ postavy (motivy, myšlenky), k nimž se většina děje a esejistických pasáží daného dílu váže: díl první Lehkost a tíha (17 kapitol) – Tomáš; druhý Duše a tělo (29) – Tereza; třetí Nepochopená slova (11) – Sabina a Franz; čtvrtý Duše a tělo (29) – Tereza; pátý Lehkost a tíha (23) – Tomáš; šestý Veliký pochod (29) – Sabina a Franz; sedmý Kareninův úsměv (7) – Tomáš a Tereza. Nezbývá než obdivovat, s jakou lehkostí je román napsán i zkonstruován, s jakou lehkostí se čte, aniž by přitom ztrácel na závažnosti kladených otázek.

9 08.02.2023

(Část II)
Planeta nezkušenosti --- Jak v autorské poznámce k nynějšímu vydání v Atlantisu Kundera píše, začal román psát někdy v roce 1980 nebo 1981 (dokončil jej v prosinci 1982) pod pracovními názvy Odejít a později Planeta nezkušenosti. Oba pracovní názvy, zejména druhý, jsou přiléhavé, ne však tak výstižné jako název konečný. Odejít evokuje hlavní dějový zvrat: odchod tří hlavních postav, Tomáše, Terezy a Sabiny, z Čech do Švýcarska po srpnu 1968, ale také pozdější odchod či návrat Terezy a vzápětí i Tomáše ze Švýcarska zpět do Čech i odchod Sabiny ze Švýcarska do Paříže a pak do USA. Druhá varianta, Planeta nezkušenosti, evokuje jednu ze zásadních filozofických a existenciálních otázek románu: „Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech. (…) Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije hned napoprvé a bez přípravy. (…) Život se proto vždycky podobá skice. (…) Einmal ist keinmal, říká si Tomáš německé úsloví. Co se uděje jen jednou, jako by se nestalo nikdy. Smí-li člověk žít jen jeden život, je to, jako by nežil vůbec.“ (s. 16-17)

Vezmeme-li název Nesnesitelná lehkost bytí jako filozofický problém, vysvětluje jej Kundera na příkladu Sabiny takto: „Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí.(…) Cíl, za kterým se člověk žene, je vždycky zahalen. (…) To, co dává smysl našemu počínání, je vždycky něco pro nás totálně neznámého. (…) Nesnesitelná lehkost bytí, to je ten cíl?“ (s. 134)

Román se točí kolem protikladů lehkosti a tíhy, duše a těla. První a pátý díl se jmenují Lehkost a tíha, druhý a čtvrtý díl se jmenují Duše a tělo. Tyto protiklady jsou evokovány hned v druhé kapitole prvního dílu románu: „Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzsche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem (…) Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.Ale je tíha opravdu hrozná a lehkost nádherná? (…) Nietzsche nám připomíná, že si tuto otázku kladl Parmenides v šestém století před Kristem. Viděl celý svět rozdělen na dvojice protikladů: světlo–tma; jemnost–hrubost; teplo–chlad; bytí–nebytí. (…) Co je pozitivní, tíha, nebo lehkost? Parmenides odpověděl: lehkost je pozitivní, tíha je negativní. Měl pravdu, či ne? To je otázka. Jisté je jen jedno: protiklad tíha–lehkost je nejtajemnější a nejmnohovýznamovější ze všech protikladů.“ (s. 13-14)

Od těchto základních otázek se odvíjí děj románu a jeho esejistické pasáže. Hlavní postavy se potácejí mezi svými rozhodnutími, o jejichž správnosti mohou jen pochybovat, mohou je jen jednou vyzkoušet a nemají možnost nápravy ani zkoušky. Bytí se tu jeví jako lehké, ale tato lehkost života je skutečně nesnesitelná.

Dalšími důležitými motivy myšlenkového světa románu jsou „nepochopená slova“ (jak se jmenuje třetí díl), kde jsou různá slova (v Malém slovníku nepochopených slov) rozebrána z pohledu malířky Sabiny a jejího milence, švýcarského intelektuála Franze. Každý z nich chápe určitá slova, určité kategorie či obrazy zcela jinak. Jejich svět je neslučitelný. Každý z nich chápe jinak i kýč, o němž román rovněž pojednává. Sabina jako umělkyně je nepřítelkyní kýče v jakékoli podobě.

7 08.02.2023

(Kvůli délce je můj text rozdělen na čtyři části - Část I)
Milana Kunderu považuji za jednoho ze svých nejoblíbenějších autorů. Nesnesitelnou lehkost bytí jsem četl před lety v angličtině, letos (2005) na jaře a v létě jsem se díky různým náhodám dostal i ke Kunderovým nedostupným románům, vydaným zatím jen v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers, a mohl si tak konečně přečíst Život je jinde, Knihu smíchu a zapomnění a opět Nesnesitelnou lehkost bytí. A to jsem netušil, že za pár měsíců (2006) se dočkám i jejího vytouženého knižního vydání v Atlantisu a budu si tak moct přečíst skutečnou knihu (a ne xerokopii torontského vydání). Hned na úvod mohu říci, že mne tento román nezklamal, naopak. Domnívám se, že jeho české vydání je literární událostí tohoto roku.

Již v době, kdy román poprvé vyšel (ve francouzském překladu v roce 1984 u Gallimarda, česky v Torontu v roce 1985), vyvolal řadu polemik mezi exulanty (A. Tomský jej označil za „intelektualizovanou pornografii“) i u nás: jednak mezi disentem, jednak dokonce i v oficiálním tisku (známý článek J. Čejky Kýč třetí generace, Tvorba 3/1988). Velmi kriticky se Kunderovi věnoval např. Milan Jungmann v rozsáhlé stati Kunderovské paradoxy (Obsah 1985), velká diskuse k tématu pak následovala ve Svědectví (1986, č. 79; K. Chvatík, J. Škvorecký, P. Král, I. Bock). Na Západě se román stal bestsellerem a záhy byl přeložen do všech možných jazyků, postupem času vyšel např. i polsky, maďarsky, rusky a čínsky. V Česku oficiálně tedy až nyní, v době, kdy je považován málem za klasiku.

V roce 1988 byla uvedena filmová adaptace režiséra Philipa Kaufmana The Unbereable Lightness of Being. Scénář napsal s Kaufmanem známý francouzský scenárista Jean-Claude Carriére a film vznikl v produkci Saula Zaentze, který mj. stojí u zrodu dvou nejslavnějších filmů Miloše Formana (Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus). Natáčelo se v Lyonu a záběry ze srpnové okupace Prahy v roce 1968 poskytl režisér Jan Němec. Hlavní role vytvořili Daniel Day-Lewis, Juliette Binocheová a Lena Olinová, v dalších rolích se objevil např. polský herec Daniel Olbrychski, švédský bergmanovský herec Erland Josephson nebo tehdy v Rakousku žijící Pavel Landovský. Hudební doprovod velmi vhodně tvoří skladby Leoše Janáčka (což je Kunderův oblíbený skladatel). Po filmařské stránce se film vydařil: navození atmosféry působí celkem přesvědčivě, vynikající je zejména práce kameramana Svena Nykvista (dvorního kameramana Ingmara Bergmana). Film byl nominován na Oscara v kategoriích nejlepší adaptovaný scénář a kamera. Srovnání s knihou však vyznívá v neprospěch filmu: zůstal v něm jen povrch, jen pozlátko, jen erotika, možná jen ta „lehkost“, ale už ne závažnost, filozofie, hravost formy, hloubka témat a otázek či ironie. Navíc působí téměř tříhodinový film dosti zdlouhavě. Nelze se tedy divit, že Kundera byl s výsledkem velmi nespokojen, že se od filmu distancoval a již nikdy nedovolil žádné své další dílo zfilmovat či jakkoli jinak adaptovat. Film však splnil alespoň dvě funkce: zvýšil popularitu knihy samotné a dvacet let po srpnu 1968 upozornil svět na tehdejší události a osudy lidí, na něž dolehla tíha doby. Je však jen otázkou, jak by snímek dopadl, kdyby se jej chopila (jak navrhoval Kundera) polská filmařka Agnieszka Hollandová nebo kdyby se české tematiky ujal Miloš Forman… Ale to jsou ta „kdyby“, o nichž mj. román samotný také nepřímo pojednává.

7 08.02.2023

Druhý román Milana Kundery Život je jinde, dokončený v Čechách v roce 1969, možná stojí trochu ve stínu slavného prvního románu Žert nebo pozdějšího světového bestselleru Nesnesitelná lehkost bytí, ale spolu s nimi a s posledním česky psaným románem Nesmrtelnost bezpochyby patří k vrcholům Kunderova díla. Život je jinde vyšel poprvé ve francouzském překladu v roce 1973 (a byl oceněn Prix Médicis), česky až v roce 1979 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých ‘68 Publishers. Vydání na domácí půdě se román dočkal až letos, jako vždy v nakladatelství Atlantis. Z česky psaných Kunderových děl tak u nás dosud nevyšla už jen Kniha smíchu a zapomnění. Francouzsky psané eseje postupně Kundera sám překládá do češtiny a vydává je v malých brožovaných knížkách v Atlantisu (zatím jich vyšlo sedm); čtyři francouzsky psané romány zatím zůstávají v češtině nedostupné.
Hlavní postavou románu Život je jinde je mladý básník Jaromil, jehož sledujeme od narození, resp. početí, až do jeho předčasné smrti ve věku dvaceti let. Jaromil se narodil zhruba ve stejné době jako sám autor románu (Kundera je ročník 1929) a dospívá kolem roku 1948. Po únorovém komunistickém převratu dá svoji poezii i osobu do služeb nového režimu. Básně píše od dětství, chce se proslavit jako básník, vzhlíží k básnickým vzorům minulosti (útržky ze životů Rilkeho, Rimbauda, Wolkera, Puškina, Lermontova či Shelleyho se prolínají celým románem), představuje si slavnou smrt („Který básník nesnil o své smrti? Který básník si ji nevymalovával v představách?“), ovšem nakonec zemře za tragikomických okolností a jako udavač. Nejdůležitější roli v Jaromilově životě hraje jeho matka. Zklamaná sňatkem s mužem, s nímž po kratičké známosti otěhotněla a který ji nemiluje, projektuje matka veškeré své touhy, sny i zklamání do syna. Hned na začátku románu se dozvíme, že hrdinou bude básník, který z matky vyklouzl „na znečištěné prostěradlo světa“. Po celý svůj krátký život se bude Jaromil marně snažit vymanit z matčina vlivu; otec v jeho životě hraje jen okrajovou roli, i když chlapci samozřejmě o to víc chybí. Básníkova poněkud zakomplexovaná, maloměšťácká matka žije jen pro syna, obětuje pro něj dokonce i nadějný milenecký vztah s malířem, k němuž Jaromil chodí na hodiny kreslení; o to víc upírá matka k Jaromilovi své naděje. Když je jasné, že malíř z Jaromila nebude, podporuje matka chlapce v jeho literární tvorbě, ačkoli jí ne tak úplně rozumí. Matka ovšem na syna také žárlí, resp. na jeho případné partnerky i na to, jak se jí Jaromil, čím je starší, logicky vzdaluje. Komická situace nastane, když se Jaromil seznámí s nehezkou dívkou, obyčejnou pokladní v samoobsluze, zrzkou. Když se mladík s dívkou miluje a matka se předčasně vrátí domů a slyší vzdychání dívky, předstírá, že neví, co se v ložnici ve skutečnosti odehrává, a „zachraňuje“ dívku, které se podle ní udělalo špatně. Když se Jaromil seznámí s krásnou filmařkou, cítí matka ještě větší ohrožení. Spřátelí se proto s filmařkou, a když dívka točí o Jaromilovi dokument, je právě matka hlavní „režisérkou“ celého projektu. A Jaromil se jen marně brání. O to vypjatější je jeho vztah se zrzkou, na kterou chorobně žárlí a požaduje od ní, aby se mu absolutně oddala. To také nakonec vede k Jaromilově tragikomické smrti i k nešťastnému osudu zrzky, která si vymyslela komplikovanou lež, aby na ni Jaromil nežárlil, když se jednou opozdí na schůzku s ním; neuvědomí si však, kam taková lež může vést… Jaromil je narcista, naivní idealista, zahleděný do sebe, snílek, který se projektuje do Xavera, jakéhosi svého alter ega, který je v Jaromilově fantazii úspěšným a sebevědomým svůdcem. Kundera v románu především analyzuje „lyrický“ postoj k životu: „Lyrika je opilství a člověk se opíjí, aby snáze splýval se světem.“ „Lyrika je území, na němž se jakékoli tvrzení stává pravdou. (…) Lyrik nemusí nic dokazovat; jediným důkazem je patos prožitku. Génius lyriky je génius nezkušenosti. Básník ví o světě málo, ale slova, která z něho vycházejí, řadí se do krásných skupenství, která jsou definitivní jak krystal; básník je nezralý, a přesto jeho verš má v sobě definitivnost věštby, před kterou i on sám stojí v úžase.“ Kundera je k takovému postoji k životu kritický a jeho román je plný ironie.

5 08.02.2023

Lze popsat život druhého člověka? Skutečný život? Když ani často neznáme a nedokážeme popsat ten svůj? To jsou jen jedny z mnoha otázek v pozadí románu Skutečný život Sebastiana Knighta, který vyšel u nás poprvé v překladu Pavla Dominika jako patnáctý svazek v edici souborného díla Vladimira Nabokova (1899–1977) v nakladatelství Paseka. Jedná se o Nabokovův první anglicky psaný román, vydaný v roce 1941 po odchodu Nabokova do Spojených států. Výtečný, nepříliš rozsáhlý román stojí ve stínu vrcholných děl, Daru, Lolity, Bledého ohně a Ady aneb Žáru, přitom je čtenářsky přístupnější než jmenovaná díla (vyjma Lolity). Nabokov tu řeší i téma opuštění rodného jazyka (ruštiny) a nutnost psát v jazyce jiném (angličtina), stejně jako nutnost opuštění rodné vlasti po bolševickém převratu a život v cizině. Román je také hrou s mystifikací: vypravěč píše o životě a díle fiktivního spisovatele, vypráví obsah jeho děl, vypořádává se s jinou, povrchní biografií, která o spisovateli vyšla. Spisovatelem je titulní Sebastian Knight, narozený ve stejném roce a v Petěrburku jako Nabokov a zemřelý na srdeční chorobu v roce 1936 v jedné venkovské nemocnici dvě hodiny cesty od Paříže. Vypravěčem je jeho o šest let mladší nevlastní bratr. Bratři měli společného otce, Rusa; Knight používal příjmení po své matce, Angličance, která rodinu brzy opustila. Otec se pak po rozvodu znovu oženil. Otec zemřel v roce 1913, když se zotavoval z průstřelu plic po souboji, ale pak si uhnal nastuzení. O oba bratry se poté starala vypravěčova matka. Cesty obou bratrů se rozdělily v roce 1919, kdy Sebastian odjel studovat do Cambridge a žil pak převážně v Londýně, zatímco bratr v Paříži. Vídali se zřídka, což bratra po Sebastianově smrti mrzí. Vypravěč obdivuje bratrovy knihy: čtyři romány (Faseta prismatu, Úspěch, Ztracené věci, Tajemný asfodel) a soubor tří povídek (Žertovný vrch, Albíni v černém, Odvrácená strana Měsíce) a po jeho smrti se rozhodne napsat o něm knihu. K tomu jej ještě více pohání, když se mu do rukou dostane kniha Tragédie Sebastiana Knighta, kterou napsal Knightův bývalý tajemník Goodman (vypravěč ji řadí do „léthéjské knihovny“, tedy mezi díla hodná zapomnění, což je krásný Nabokovův pojem); podle vypravěče je to kniha zlá, povrchní, nepřesná a plná pouhých domněnek. On chce popsat „skutečný život“ svého bratra, ale nechce stvořit další životopisný román, což je podle něj nejhorší literární žánr, „jaký byl kdy vynalezen“.
Splní bratrovu vůli a spálí dopisy, které měly být zničeny, ačkoli by se z nich jistě mnohé dozvěděl („Milostné dopisy se musejí rozhodně spálit. Minulost nádherně hoří,“ říká jedna z postav). Hovoří s mnoha lidmi, kteří Knighta znali, ale nepodaří se mu promluvit si s jeho první velkou láskou Clare Bishopovou. Nejsložitější je pátrání po tajemné ženě, která byla Sebastianovou druhou láskou a kvůli níž Clare opustil. Jedinou stopou je, že se seznámili v jednom německém sanatoriu. Vypravěč se domnívá, že tato žena je klíčem k Sebastianovu tajemství, k jeho osobnosti, chybějící podstatný kamínek do mozaiky jeho života, který, „byť nebyl úplně nudný, v jistém smyslu postrádal ohromující energii jeho literárního stylu“. Dalším složitým úkolem je rozlišovat mezi pravdou a legendou z úst vypravěčů, s nimiž mluví o Knightovi: „Pamatuj, že vše, co se dozvídáš z vyprávění, je ve skutečnosti trojí: vytvořené vypravěčem, přetvořené posluchačem a skryté před oběma tím mrtvým hrdinou z příběhu.“
Otázky ale zůstávají i na konci. Pro vypravěče i pro čtenáře. Podařilo se autorovi popsat skutečný život svého bratra? Lze to vůbec? Odhalila vypátraná druhá osudová Sebastianova milenka něco víc o něm? Přiblížil se bratr Knightovi opětovným pročítáním jeho knih a jiných zachovaných dopisů, nebo promluvami s jeho přáteli a známými? Nebo domnělým setkáním s umírajícím spisovatelem ve venkovské nemocnici? Nebo prostě jen tím, že byli bratři? „Sebastianova maska mi přilnula k obličeji, podobnost se nedá smýt. Já jsem Sebastian, anebo Sebastian je já, nebo jsme možná oba někdo jiný, koho nikdo z nás nezná.“

08.02.2023

Hamsun patří k nejproslulejším, ale také nejkontroverznějším norským spisovatelům. Je autorem rozsáhlého díla, dále např. románů Pan, Viktorie, Blouznivci či Matka země, psal i dramata. Do češtiny byl hojně překládán už od začátku 20. století. Bohužel jeho poslední léta byla poznamenána příklonem k nacismu a zradou národa, za niž byl po válce po průtazích (internace ve starobinci a na psychiatrické klinice) odsouzen k vysoké pokutě. Jeho výše zmíněná poslední kniha byla psána právě v této době. A o tomto neslavném období vypráví mj. působivý film Hamsun (1996) režiséra Jana Troella, k němuž napsal scénář známý švédský spisovatel Per Olov Enquist (u nás vyšel i knižně); titulní roli skvěle ztvárnil Max von Sydow.
Hlad (Sult) je prvním a patrně nejslavnějším Hamsunovým románem a mezním dílem celé skandinávské literatury, který přinesl autorovi senzační úspěch. Inspirován vlastními hladovými léty začínajícího spisovatele v Kristianii (dnešní Oslo) vytvořil Hamsun formou vnitřního monologu první velký dušezpytný román, vystihující složitou psychiku moderního člověka (jak se píše ve Slovníku severských spisovatelů). Čtu překlad Milady Lesné-Krausové, vydalo SNKLHU v roce 1959, kdy uplynulo sto let od autorova narození. Vím, že v roce 2016 (a podruhé loni) vyšel nový překlad Heleny Kadečkové, ale já mám doma toto vydání v mé oblíbené edici Světová četba, tak jsem si nové nepořizoval...
Musím říct, že je to četba velmi působivá. Protagonista a zároveň vypravěč románu, začínající spisovatel, se snaží prosadit bez valného úspěchu v norském hlavním městě a trpí chudobou a nedostatkem jídla. Dlouhá období fyzického hladu se podepisují nejen na jeho tělesném zdraví, ale vyvolávají v něm i nezvládnutelné proměny psychického stavu, nepředložené činy a chaotické projevy mysli a až halucinační deliria. Hlad je zde metaforou hledání vlastní identity v existenciální prázdnotě, jakési vnitřní emigraci ze zavedených společenských pravidel. (To je z výstižné anotace na Kosmasu k novému vydání.)
"Bylo to v době, kdy jsem o hladu chodil po Kristianii, po tomto podivuhodném městě, které nikdo neopustí, dokud jím nebyl poznamenán..." – tak zní první slavná věta Hamsunova Hladu.

3 08.02.2023

Jednou z knižních událostí konce (ale i celého) roku 2015 bylo první české vydání jednoho z vrcholných děl Vladimira Nabokova (1899–1977), spisovatele ruského původu, píšícího rusky a posléze anglicky. Ada aneb Žár (přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka) z roku 1969 je Nabokovův nejrozsáhlejší román a patří i k jeho nejsložitějším. Vyšel jako 14. svazek souborného českého vydání Nabokovova díla (1. svazek vyšel v nakladatelství H & H v roce 1998, ostatní svazky vycházejí v Pasece od roku 2002). Mezi dosud vydanými knihami dále najdeme tři svazky kompletního povídkového díla V. Nabokova, vzpomínky Promluv, paměti (právě jimi celá edice začala), novely Slídil a Čaroděj a romány Mášeňka, Král, dáma, kluk, Dar, Ve znamení levobočka, Lolita, Pnin a Bledý oheň. V češtině pak mimo edici vyšla i další autorova díla, některá vyšla v nabokovovské řadě znovu, jiná zatím jen mimo edici (romány Lužinova obrana, Pozvání na popravu, Zoufalství a Smích ve tmě), další teprve na český překlad čekají (mj. romány Hrdinský čin, Skutečný život Sebastiana Knighta či Průzračné věci), takže se můžeme těšit, že v budoucnu vyjdou i další svazky.
Většinu Nabokovových děl přeložil do češtiny Pavel Dominik. A sám přiznává, že „Ada je Nabokovův nejsložitější román, nejtěžší úkol, před jakým jsem kdy v celé své dosavadní překladatelské kariéře stál,“ jak stojí v tiskové zprávě nakladatelství Paseka. A P. Dominik pokračuje: „V našem chronologicky nesoustavném vydávání autorova sebraného díla jsem mu dal před pár lety přednost v přesvědčení, že se s ním musím poměřit v době, kdy mám na tak náročnou práci ještě dost energie. Každá stránka v sobě skrývala spoustu více či méně obtížných problémů, z nichž největší zřejmě nebyly mezijazykové slovní hry a hříčky, literární aluze a sledování fiktivních reálií, ale udržení suverénně strukturovaného řádu ve zdánlivém nabokovovském chaosu, v němž není žádný detail zbytečný.“ A čím Ada svého překladatele uhranula? „Ohromuje mě bezbřehá fantazie autora, okouzlují nesčetné popisy a situace, dojímá osud sestry dvou hlavních hrdinů. V Adě je Nabokov mnohem víc sám sebou než v kterémkoli jiném svém díle. Ada je krystalický Nabokov.“ Pavel Dominik opatřil Adu také vysvětlivkami, přičemž v knize najdeme ještě i vysvětlivky jisté Vivian Darkbloom, což je – jak jistě milovníci Nabokova dobře vědí – anagram jména Vladimir Nabokov, tedy poznámky samotného autora.
Ada aneb Žár je opatřena podtitulem Rodinná kronika (na začátku najdeme dokonce i rodokmen) a začíná citátem: „Všechny šťastné rodiny se od sebe více či méně odlišují, všechny nešťastné jsou si více či méně podobné.“ Citát je z románu Anna Arkaďjevič Karenina. Tolstoj samozřejmě žádný takový román nenapsal, napsal Annu Kareninovou a její začátek je trochu jiný. Nabokov se tu vysmívá zpackaným překladům ruské klasické literatury a úvodní větu Tolstého románu obrací naruby. Už začátek určuje jedno z témat Ady: literaturu. Ani podtitul Rodinná kronika nesmíme brát úplně doslova, i když román v mnohém takovou kroniku připomíná. Především je to však příběh velké lásky titulní postavy, Ady, a Vana Veena. Jsou nevlastními sourozenci, ale pozorný čtenář zjistí, že jsou ve skutečnosti bratr a sestra, tudíž je jejich vztah skandální, zapovězený, incestní. Jenže Ada ani Van si nemohou pomoci, tak je to k sobě celý jejich dlouhý život táhne. Spisovatel však své hrdiny neodsuzuje, nad milenci ani nevisí žádná hrozba. Ada je román filozofický a erotický a také zvláštním způsobem fantastický, protože se odehrává na planetě Antiterra, která se ne tak úplně podobá planetě naší a autorovi to skýtá možnost řady komických efektů. Je to román o čase a o psaní: Adu píše Van Veen, jeho text místy komentuje Ada a občasné redakční poznámky přináší ještě i jistý Ronald Oranger. Je to mnohovrstevnatý, jazykově přebohatý román, lyrický, poetický, humorný, provokativní a především vskutku ojedinělý…

4 08.02.2023

Hrdinský čin (1932) je pátý rusky psaný román Vladimira Nabokova (1899–1977), jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů. On sám měl toto dílo z rusky psaných nejraději spolu s Pozváním na popravu a vrcholným Darem. Děj je tu tentokrát poněkud slabší a vlastně vedlejší, což není u Nabokova nic zvláštního, důležitější je styl a jazyk, jak je dílo psáno. A to je opět krásné a nutí čtenáře vychutnávat si tu krásu a nespěchat. Autor si potrpí na nejrůznější detaily, nádherné metafory a pěkné popisy, ale přitom text nezahltí ani tím nenudí (ostatně román má ani ne 200 stran). Jsou tu vzpomínky na hrdinovo dětství a na jeho studia v Cambridge (kde studoval i Nabokov), na život v emigraci po revoluci v Rusku, na vztah s otcem, matkou a otčímem; je tu nešťastná láska k dívce, která hrdinu Martina odmítá; přátelství se spolužákem Darwinem; a je tu především zvláštní napětí vycházející z toho, že od začátku tušíme něco neblahého, co se s hrdinou stalo; že jeho hrdinský čin z titulu románu, ačkoli ho Nabokov jen naznačuje a příliš podrobně se mu nevěnuje, nedopadl nijak slavně (v ruštině se román jmenuje Podvig, v anglické verzi Glory). Je to příběh o mládí, které je plné snů a ideálů a touhy něco dokázat sobě i ostatním; příběh o tom, jak je ale mládí slepé a žene se s odvahou i do zkázy... Kongeniální překlad Pavla Dominika je u Nabokovových knih již trvalou zárukou čtenářského zážitku.

1 08.02.2023

Přečetl jsem další Nabokovův román. PNIN (přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka, 2001) je autorův čtvrtý anglicky psaný román, poprvé vyšel v roce 1957, mezi vrcholnými romány Lolita (1955) a Bledý oheň (1962). Je to asi nejvtipnější Nabokovův román, čtenářsky velmi přístupný a vděčný („nejzábavnější, nejdojímavější, nejpřímočařejší“, jak ho charakterizoval Nabokovův životopisec B. Boyd), s notnou dávkou nostalgie (hrdina Timofej Pnin je ruský porevoluční exulant, studoval v Praze, od roku 1925 žil v Paříži, v roce 1940 odjel do Ameriky); a je to také specifický příspěvek k tzv. univerzitnímu románu – Pnin učí na jedné provinční americké univerzitě ve fiktivním městě Waindellu, což je nejednou zdrojem Nabokovových ironických poznámek (sám na amerických univerzitách léta přednášel). Román je sledem víceméně uzavřených epizod z Pninova života v letech 1950 až 1955 (ze sedmi kapitol vyšly čtyři časopisecky jako povídky, než byl celý, ani ne dvousetstránkový román vydán knižně). Dozvíme se však i vše podstatné z Pninovy minulosti. Padesátník Pnin je milovníkem a znalcem ruské literatury (zajímavé jsou např. úvahy o čase v Tolstého Anně Kareninové), ne zcela dokonale ovládá angličtinu (což je v románu zdrojem řady komických epizod), je to dobrosrdečný, laskavý, neprůbojný, nepříliš praktický muž, smolař, který není vybaven pro americký způsob života a často střídá bydlení po pronájmech (nesnáší hluk a průvan); mezi kolegy není příliš oblíbený a někteří ho i rádi parodují a vyprávějí o něm anekdoty, má ale i své zastánce, zejména kolegu Hagena. Byl – a stále je – zamilovaný do své bývalé manželky Lizy (básnířky-plagiátorky Anny Achmatovové a později psychoanalytičky), jež má nadaného syna Victora s jiným mužem – Victor jednou přijede k Pninovi na návštěvu (a je až škoda, že zrovna tato epizoda není v románu rozvedena ještě více). Román končí nuceným odjezdem profesora Pnina z univerzitního městečka a o jeho dalších osudech už se čtenář nic nedozví. Ovšem pokud si přečteme následující román Bledý oheň, tak se tam profesor Pnin mihne, a to ve vedoucí funkci na jiné univerzitě. Nebyl by to Nabokov, aby čtenáři nepřipravil jisté překvapení v závěru románu. Týká se vypravěče, kterým může a nemusí být přímo sám Nabokov. Vypravěč se považuje za Pninova přítele, ale jak se ukáže, v očích samotného Pnina je to trochu jinak… Jak už to u Nabokova bývá, celý text je mnohem rafinovanější, než se na první pohled zdá.
„Někteří lidé – včetně mě – nesnášejí šťastné konce. Cítíme se podvedeni. Přirozená je přece nespravedlnost. Rány osudu nesmějí padnout vedle. Lavina, která se zastavila pár kroků před vesničkou choulící se strachem, se chová nejenom nepřirozeně, ale i neeticky.“ (Pnin, s. 23)
„…se náš přítel pustil do příjemného úkolu pninizace svého nového bytu.“ (Pnin, s. 32)
„…není náhodou zármutek jedinou věcí na světě, která lidem skutečně patří?“ (Pnin, s. 48)
„Nezahrajeme si ping-pong, Pnine?“ – „Hry malých dětí již nehraju.“ (Pnin, s. 59)
„…pak se jednou objevili dělníci a začali vrtat díry do ulice – Lebeční ulice v Pningradu…“ (Pnin, s. 59)
„Za chvíli už všichni zase spali. Nikdo bohužel nebyl svědkem toho, jak na pusté ulici jitřní větřík zkrabatil velkou zářící kaluž a proměnil telefonní dráty odrážející se v ní v nečitelné verše z černých cikcaků.“ (Pnin, s. 102)
„Pnin zvolna kráčel pod velebnými sosnami. Nebe umíralo. Nevěřil v autokratického Boha. Věřil však, tak trochu, v demokracii duchů. Duše mrtvých se možná sdružují ve výbory, které na nepřetržitých zasedáních rozhodují o osudech živých.“ (Pnin, s. 125)
„Na univerzitě šlo přitom všechno jako dřív. Pilní aspiranti obtížení těhotnými manželkami stále psali dizertace o Dostojevském a Simone de Beauvoirové. Literární katedry stále trpěly dojmem, že Stendhal, Galsworthy, Dreiser a Mann jsou velcí spisovatelé.“ (Pnin, s. 127)
„Leonard Blorenge, vedoucí katedry francouzského jazyka a literatury, se vyznačoval dvěma zajímavými vlastnostmi: neměl rád literaturu a neuměl francouzsky. To mu však nebránilo podnikat daleké cesty a účastnit se konferencí moderní jazykovědy, na nichž se blýskal svou nejapností jako nějakým velkolepým vrtochem a mocnými výpady zdravého zednářského humoru odrážel všechny pokusy vlákat ho do rafinovaností parlevú.“ (Pnin, s. 129-130)

2 08.02.2023

Jeden z nejkrásnějších románů, co jsem kdy četl...

3 08.02.2023

Jedinému tureckému nositeli Nobelovy ceny za literaturu Orhanu Pamukovi (*1952) už vyšly v češtině (v Argu a převážně ve skvělých překladech Petra Kučery) všechny romány kromě prvotiny a ještě další dvě nerománové knihy, celkem již 11 titulů. Zatímco dva u nás posledně vydané romány mě trochu zklamaly – raný Tichý dům (1983) svou chaotičností a nejnovější román Rusovláska (2016) jistou schematičností a chladností (Pamuk má zkrátka mnohem lepší kousky) –, na předposlední román Cosi divného v mé hlavě (2014), který vyšel česky nedávno, jsem se těšil, protože sliboval, že půjde o "starého dobrého Pamuka", pečlivého kronikáře rodného a milovaného Istanbulu, který vypráví obšírně, podrobně, někdy možná i trochu zdlouhavě, ale pro mě neodolatelně...
A vskutku, přesně takový tento téměř pětisetstránkový román je a nejspíš bude patřit k těm lepším autorovým dílům, kterých je ostatně většina, protože spisovatel je to skvělý a udržuje si velkou kvalitu. Titul díla je citátem z Wordsworthovy Předehry. Odehrává se během více než čtyřiceti let, od roku 1969 do roku 2012, a jeho hlavním hrdinou je Mevlut, pouliční prodavač jogurtu a tradičního lehce alkoholického nápoje bozy. Mevlut pochází z chudé vesnice ve střední Anatolii a ve věku 12 let přichází za otcem do Istanbulu tak jako mnoho chudých přistěhovalců. Má své sny a touhy a později se zamiluje do jedné dívky, kterou vidí na svatbě. Píše jí několik let dopisy a pak ji unese z její vesnice. Touto událostí román začíná, v roce 1982. Jak však Mevlut zjistí, došlo k podivné záměně a unesená dívka je sestra té, do níž se Mevlut původně zakoukal... Pak se autor vrací v čase zpět. Vyprávění ve třetí osobě je ozvláštněno tím, že do něj občas krátce promluví postavy, které mají s Mevlutem něco společného, a doplňují tak děj i portrét doby a proměny Istanbulu svým pohledem... A nebývá časté, aby v románu byl také rejstřík osob a chronologie událostí; na začátku je i přehledný rodokmen.

1 08.02.2023

Německy píšící spisovatel Gregor von Rezzori (1914–1998) prožil velmi pestrý život: narodil se na Bukovině jako občan Rakouska-Uherska, později žil v Bukurešti, Vídni a jinde v Evropě bez státní příslušnosti, v roce 1984 přijal rakouské občanství a zemřel v Toskánsku. Byl novinářem, kritikem, sběratelem umění, filmovým scenáristou i hercem (zahrál si např. ve filmu Viva Maria! s Brigitte Bardot). Proslavil se v 50. letech sbírkou povídek ze smyšlené balkánské země Maghrebinische Geschichten, vydal i několik románů a dalších děl. V roce 1979 vyšly jeho Paměti antisemity (Denkwürdigkeiten eines Antisemiten), které se staly jeho nejslavnější knihou, kterou Péter Nádas v předmluvě označil za "mistrovské dílo realistického vidění".
Pětice autobiografických povídek tvoří dohromady román, který vypráví nejen o autorových pestrých osudech, ale také o střední Evropě, o bývalé mnohonárodnostní habsburské monarchii, o vztazích mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem, o všudypřítomném a hluboce zakořeněném antisemitismu, předávaném z generace na generaci.
Rezzori vzpomíná na jedno léto na Bukovině u strýce a tety a na krátké přátelství se synem židovského lékaře, nadaným pianistou. Na své mládí v Bukurešti, kde pracoval jako aranžér výloh a prožíval erotická dobrodružství; a pak bydlel v penzionu, kde se setkal se svéráznými nájemníky (miluji příběhy o majitelích a obyvatelích penzionů!). Ve Vídni pak zažil v roce 1938 oslavy anšlusu i velkou lásku a v poslední povídce se prochází Římem a rekapituluje další kapitoly svého barvitého života a svých lásek, své vzestupy a pády i to, jak ho ovlivnily dějiny i jeho povaha.

08.02.2023

Péter Nádas (*1942), nositel Ceny Franze Kafky (2003), patří k nejvýznamnějším poválečným maďarským spisovatelům, vedle třeba Magdy Szabóové, Pétera Esterházyho, Tibora Déryho, Györgyho Spiróa, Istvána Örkényho, Lászla Krasznahorkaie, Ádáma Bodora, Györgyho Konráda, Sándora Máraie či Imre Kertésze (zatím jediného maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu). Od Nádase u nás vyšel jeho slavný monumentální román Kniha pamětí a kratší román Konec jedné ságy, já jsem si teď konečně přečetl výbor z próz Dům paní Kláry. Obsahuje celkem sedm textů ze 60. let, jimiž Nádas vstoupil do literatury a hned se značným ohlasem.
Už jako dvacetiletý na sebe upozornil brilantní psychologickou novelou Bible, v níž se, podobně jako v dalších povídkách výboru Zeď a Sanyika, inspiroval svým dětstvím v rodině prominentních komunistů, žijících v chráněných čtvrtích budínských kopců. Nádherná jímavá povídka Zahradník vypráví o muži zlomeném žalem po smrti milované manželky a jeho malém synkovi. Beránek, věnovaný Ladislavu Fuksovi, se odehrává v jedné osadě, kde obyvatelé nevraží na samotářského pana Rótha, který jako Žid prošel koncentrákem a spravuje místní park. Novela Dům paní Kláry vypráví o staré vyhaslé komunistické intelektuálce, sepisující své paměti, a její mladé hospodyni, kterou svádí mladíček ze sousedství. V jednolitém textovém proudu povídky Mínótaurus pojímá Nádas skutečnost v žánru absurdního divadla; tato poslední povídka výboru se mi jako jediná příliš nelíbila a nezaujala mě, ostatní ale byly skvělé, navíc když si uvědomíme, jak mladý byl autor, když je psal – jsou vyzrálé, přesvědčivé, výborně napsané a i na malé ploše jdou do hloubky...
(Mmch strašně se mi líbí ta minimalistická obálka Jiřího Troskova.)

08.02.2023

Asi nejslavnější slovinský spisovatel Drago Jančar (*1948) je dobře známý i z českých překladů, vyšla tu řada jeho románů, povídek, her i esejů (např. Kateřina, páv a jezuita, Chtíč chtíc nechtíc, Pohled anděla, Dnes v noci jsem ji viděl, Brioni, Halštat aj.), jako první u nás ale v roce 1990 vyšel Jančarův slavný román Galejník z roku 1978. Historický román se odehrává v druhé polovině 17. století, za vlády císaře Leopolda I. (1657–1705), který se v knize dokonce objeví v nezapomenutelné kapitole, kdy navštíví jedno město ve Štýrsku a kde mu přivedou do postele svéhlavou milenku, manželku místního obchodníka, s níž je zapletený i hrdina románu. Tím je běženec Johan Ot, který touží najít klidný koutek k životu, v časech honů na čarodějnice, heretiků, inkvizice a moru...
Johan je stále na cestách nehostinnými temnými lesy, vesnicemi a městy a stále uniká různým nebezpečím. Putuje z rodného Nisského knížectví, několikrát se dostane nejen do vězení a málem přijde o život, ale nakonec skončí jako galejník na galéře. Stále však věří, že ten klidný kout je možné najít a nevzdává se, ať je sebevíc zraněný, zmučený, vězněný, hladový, nemocný a na pokraji sil.
Pochmurný, velmi působivý román o nelehkých časech se sice nečte nijak snadno, ale vtáhne čtenáře a nepustí ho; jsem rád, že jsem si od Jančara konečně něco přečetl (kdysi jsem četl jen hru Halštat).

08.02.2023

Román litevského spisovatele Alvydase Šlepikase Jmenuji se Maryte je syrovou, působivou, strhující jednohubkou, která na dlouhou dobu uvízne svými až filmovými obrazy ve čtenářově mysli. Upomene třeba na Nabarvené ptáče nebo na díla Vladimíra Körnera z konce nebo po konci druhé světové války. Snad se i tento román jednou dočká zdařilé filmové verze...
Autor líčí příběh několika tzv. vlčích dětí, především šestileté Renaty, která se litevsky naučí větu "Jmenuji se Maryte", aby přežila. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Krátce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, autor líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit a že s koncem války samotné běsnění a zlo nekončí, protože nenávist Rusů k Němcům je nekonečná a nezastaví se ani u žen a dětí...

4 08.02.2023

I mé druhé setkání s tvorbou francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise (*1950) se velmi vydařilo. S nadšením jsem přečetl jeho výborný román Život po francouzsku (2004, č. 2006 a 2020), za který dostal cenu Femina, nyní se mi stejně tak líbil jeho román Na světě žijeme každý jinak (2019, č. 2020), oceněný Goncourtovou cenou. Od autora vyšel u nás ještě humoristický román To nemyslíte vážně, pane Tanner (2006, č. 2014), ale ten mě neláká.
Že "na světě žijeme každý jinak", dokládá Dubois ve čtivém, nepříliš rozsáhlém díle na příkladu několika velmi zajímavých postav kolem vypravěče Paula, který si odpykává dvouletý trest za napadení v montrealském vězení. Celu sdílí s hromotluckým příslušníkem Hells Angels Patrickem, před nímž mají ostatní vězni respekt a Paul se těší jeho přízni a ochraně. Patrick miluje svoji motorku, bojí se krys a trpí komickou fobií ze stříhání vlasů. Paul nám postupně odhaluje svůj život od dětství až po událost, která ho přivedla do vězení, a vzpomíná na své blízké, které postupně ztratil...
Paulův otec je protestantský pastor původem z dánského Skagenu, který se oženil s Francouzkou Annou, která v Toulouse provozuje úspěšné kino. Po rozpadu manželství odjede otec do Kanady, kde však propadne sázkám a hráčské vášni. V Kanadě se ocitne i Paul, který pak léta pracuje jako správce velkého bytového domu v Montrealu a naváže vztah s indiánskou míšenkou Winonou, pilotkou hydroplánu. Důležitou součástí jejich života je i fenka Nouki. A samozřejmě obyvatelé bytového domu.
S Paulem a jeho blízkými zažíváme různé vzestupy a pády života, v němž nic není černé ani bílé, hluboké emoce i jemný ironický humor, chvíle štěstí i nespravedlnosti, prostě to, co život přináší a který každý žijeme jinak, někdy se setkáme a jindy se míjíme...

2 08.02.2023

Za svůj osmý román Dívka, žena, jiné (Girl, Woman, Other; 2019) získala oceňovaná britská spisovatelka Bernardine Evaristová (*1959) Booker Prize, o niž se podělila s Margaret Atwoodovou a jejím románem Svědectví. V češtině vyšel také její veršovaný historický román Císařovo kotě (2001, č. 2003). Autorka mě uchvátila. To je četba, to je požitek! Šťavnatý, dějově bohatý propletenec dvanácti hrdinek a mnoha dalších postav, stylisticky originální (jakýsi volný verš či jak to nazvat, viz ukázka), realistický, smutný, drsný, ale místy i velmi vtipný, se spoustou trefných postřehů o dnešním světě a společnosti i vztazích, velmi čtivý...
Postavy jsou různě propletené buď příbuzenstvím, nebo milostnými vztahy, nebo přátelstvím. Ve čtyřech kapitolách vždy tři oddíly věnované třem hrdinkám. Např. v první kapitole je to dramatička Amma, která má právě premiéru hry v londýnském Národním divadle, její dcera Yazz a Ammina bývalá partnerka Dominique. Ve druhé kapitole úspěšná bankéřka Carole, která má na premiéru vstupenku, její matka Bummi a Carolina bývalá spolužačka LaTisha. A tak dále, třeba učitelka z Caroliny střední školy. V závěru, v páté kapitole, je raut po premiéře Amminy hry. Postavy pocházejí z různých vrstev a mají rozličnou, pestrou, kontrastní minulost, stejně jako jejich rodiče či partneři. Trocha feminismu a multikulturalismu. Nelehká cesta barevných žen k úspěchu či lásce, k prosazení se v patriarchální společnosti, k lepšímu životu z chudých poměrů, někdy v nové zemi (Británii), kam odešly ze své vlasti apod.

5 07.02.2023