milan.valden komentáře u knih

Péter Nádas (*1942), nositel Ceny Franze Kafky (2003), patří k nejvýznamnějším poválečným maďarským spisovatelům, vedle třeba Magdy Szabóové, Pétera Esterházyho, Tibora Déryho, Györgyho Spiróa, Istvána Örkényho, Lászla Krasznahorkaie, Ádáma Bodora, Györgyho Konráda, Sándora Máraie či Imre Kertésze (zatím jediného maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu). Od Nádase u nás vyšel jeho slavný monumentální román Kniha pamětí a kratší román Konec jedné ságy, já jsem si teď konečně přečetl výbor z próz Dům paní Kláry. Obsahuje celkem sedm textů ze 60. let, jimiž Nádas vstoupil do literatury a hned se značným ohlasem.
Už jako dvacetiletý na sebe upozornil brilantní psychologickou novelou Bible, v níž se, podobně jako v dalších povídkách výboru Zeď a Sanyika, inspiroval svým dětstvím v rodině prominentních komunistů, žijících v chráněných čtvrtích budínských kopců. Nádherná jímavá povídka Zahradník vypráví o muži zlomeném žalem po smrti milované manželky a jeho malém synkovi. Beránek, věnovaný Ladislavu Fuksovi, se odehrává v jedné osadě, kde obyvatelé nevraží na samotářského pana Rótha, který jako Žid prošel koncentrákem a spravuje místní park. Novela Dům paní Kláry vypráví o staré vyhaslé komunistické intelektuálce, sepisující své paměti, a její mladé hospodyni, kterou svádí mladíček ze sousedství. V jednolitém textovém proudu povídky Mínótaurus pojímá Nádas skutečnost v žánru absurdního divadla; tato poslední povídka výboru se mi jako jediná příliš nelíbila a nezaujala mě, ostatní ale byly skvělé, navíc když si uvědomíme, jak mladý byl autor, když je psal – jsou vyzrálé, přesvědčivé, výborně napsané a i na malé ploše jdou do hloubky...
(Mmch strašně se mi líbí ta minimalistická obálka Jiřího Troskova.)

08.02.2023

Asi nejslavnější slovinský spisovatel Drago Jančar (*1948) je dobře známý i z českých překladů, vyšla tu řada jeho románů, povídek, her i esejů (např. Kateřina, páv a jezuita, Chtíč chtíc nechtíc, Pohled anděla, Dnes v noci jsem ji viděl, Brioni, Halštat aj.), jako první u nás ale v roce 1990 vyšel Jančarův slavný román Galejník z roku 1978. Historický román se odehrává v druhé polovině 17. století, za vlády císaře Leopolda I. (1657–1705), který se v knize dokonce objeví v nezapomenutelné kapitole, kdy navštíví jedno město ve Štýrsku a kde mu přivedou do postele svéhlavou milenku, manželku místního obchodníka, s níž je zapletený i hrdina románu. Tím je běženec Johan Ot, který touží najít klidný koutek k životu, v časech honů na čarodějnice, heretiků, inkvizice a moru...
Johan je stále na cestách nehostinnými temnými lesy, vesnicemi a městy a stále uniká různým nebezpečím. Putuje z rodného Nisského knížectví, několikrát se dostane nejen do vězení a málem přijde o život, ale nakonec skončí jako galejník na galéře. Stále však věří, že ten klidný kout je možné najít a nevzdává se, ať je sebevíc zraněný, zmučený, vězněný, hladový, nemocný a na pokraji sil.
Pochmurný, velmi působivý román o nelehkých časech se sice nečte nijak snadno, ale vtáhne čtenáře a nepustí ho; jsem rád, že jsem si od Jančara konečně něco přečetl (kdysi jsem četl jen hru Halštat).

08.02.2023

Román litevského spisovatele Alvydase Šlepikase Jmenuji se Maryte je syrovou, působivou, strhující jednohubkou, která na dlouhou dobu uvízne svými až filmovými obrazy ve čtenářově mysli. Upomene třeba na Nabarvené ptáče nebo na díla Vladimíra Körnera z konce nebo po konci druhé světové války. Snad se i tento román jednou dočká zdařilé filmové verze...
Autor líčí příběh několika tzv. vlčích dětí, především šestileté Renaty, která se litevsky naučí větu "Jmenuji se Maryte", aby přežila. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Krátce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, autor líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit a že s koncem války samotné běsnění a zlo nekončí, protože nenávist Rusů k Němcům je nekonečná a nezastaví se ani u žen a dětí...

4 08.02.2023

I mé druhé setkání s tvorbou francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise (*1950) se velmi vydařilo. S nadšením jsem přečetl jeho výborný román Život po francouzsku (2004, č. 2006 a 2020), za který dostal cenu Femina, nyní se mi stejně tak líbil jeho román Na světě žijeme každý jinak (2019, č. 2020), oceněný Goncourtovou cenou. Od autora vyšel u nás ještě humoristický román To nemyslíte vážně, pane Tanner (2006, č. 2014), ale ten mě neláká.
Že "na světě žijeme každý jinak", dokládá Dubois ve čtivém, nepříliš rozsáhlém díle na příkladu několika velmi zajímavých postav kolem vypravěče Paula, který si odpykává dvouletý trest za napadení v montrealském vězení. Celu sdílí s hromotluckým příslušníkem Hells Angels Patrickem, před nímž mají ostatní vězni respekt a Paul se těší jeho přízni a ochraně. Patrick miluje svoji motorku, bojí se krys a trpí komickou fobií ze stříhání vlasů. Paul nám postupně odhaluje svůj život od dětství až po událost, která ho přivedla do vězení, a vzpomíná na své blízké, které postupně ztratil...
Paulův otec je protestantský pastor původem z dánského Skagenu, který se oženil s Francouzkou Annou, která v Toulouse provozuje úspěšné kino. Po rozpadu manželství odjede otec do Kanady, kde však propadne sázkám a hráčské vášni. V Kanadě se ocitne i Paul, který pak léta pracuje jako správce velkého bytového domu v Montrealu a naváže vztah s indiánskou míšenkou Winonou, pilotkou hydroplánu. Důležitou součástí jejich života je i fenka Nouki. A samozřejmě obyvatelé bytového domu.
S Paulem a jeho blízkými zažíváme různé vzestupy a pády života, v němž nic není černé ani bílé, hluboké emoce i jemný ironický humor, chvíle štěstí i nespravedlnosti, prostě to, co život přináší a který každý žijeme jinak, někdy se setkáme a jindy se míjíme...

2 08.02.2023

Za svůj osmý román Dívka, žena, jiné (Girl, Woman, Other; 2019) získala oceňovaná britská spisovatelka Bernardine Evaristová (*1959) Booker Prize, o niž se podělila s Margaret Atwoodovou a jejím románem Svědectví. V češtině vyšel také její veršovaný historický román Císařovo kotě (2001, č. 2003). Autorka mě uchvátila. To je četba, to je požitek! Šťavnatý, dějově bohatý propletenec dvanácti hrdinek a mnoha dalších postav, stylisticky originální (jakýsi volný verš či jak to nazvat, viz ukázka), realistický, smutný, drsný, ale místy i velmi vtipný, se spoustou trefných postřehů o dnešním světě a společnosti i vztazích, velmi čtivý...
Postavy jsou různě propletené buď příbuzenstvím, nebo milostnými vztahy, nebo přátelstvím. Ve čtyřech kapitolách vždy tři oddíly věnované třem hrdinkám. Např. v první kapitole je to dramatička Amma, která má právě premiéru hry v londýnském Národním divadle, její dcera Yazz a Ammina bývalá partnerka Dominique. Ve druhé kapitole úspěšná bankéřka Carole, která má na premiéru vstupenku, její matka Bummi a Carolina bývalá spolužačka LaTisha. A tak dále, třeba učitelka z Caroliny střední školy. V závěru, v páté kapitole, je raut po premiéře Amminy hry. Postavy pocházejí z různých vrstev a mají rozličnou, pestrou, kontrastní minulost, stejně jako jejich rodiče či partneři. Trocha feminismu a multikulturalismu. Nelehká cesta barevných žen k úspěchu či lásce, k prosazení se v patriarchální společnosti, k lepšímu životu z chudých poměrů, někdy v nové zemi (Británii), kam odešly ze své vlasti apod.

4 07.02.2023

Alias Grace mohu směle zařadit mezi nejlepší díla Margaret Atwoodové. Kniha by mohla zaujmout každého, kdo si oblíbil třeba viktoriánské romány Sarah Watersové (Špičkou jazyka, Náklonnost, Zlodějka) nebo Faberův Kvítek karmínový a bílý, kdo rád čte historické příběhy vycházející ze skutečných událostí, kdo si libuje v příbězích o zločinech a pátrání po tom, jak to opravdu bylo a v odhalování minulosti, a kdo má rád záhadné a nejednoznačné hrdinky.
Rozsáhlý a propracovaný historický román vychází ze skutečné události, která v polovině 19. století otřásla Kanadou, tehdejší britskou kolonií. Mladičká služebná Grace Marksová a sluha James McDermott byli v roce 1843 obviněni z vraždy svého pána Thomase Kinneara a jeho hospodyně a milenky Nancy Montgomeryové. Oba byli odsouzeni k trestu smrti, McDermott byl vzápětí popraven, ale šestnáctileté Grace Marksové byl trest změněn na doživotí. Trest si odpykává ve věznici v Kingstonu a na některé události si přesně nepamatuje, nebo to alespoň tvrdí. Po patnácti letech, v roce 1859, se jejím případem začne zabývat mladý americký psychiatr Simon Jordan, jehož požádal výbor usilující o milost pro Grace, aby vypracoval zprávu o Graceině duševním zdraví a o celé smutné záležitosti. Kolem zločinu a následného procesu totiž stále panují pochybnosti, a tak mnozí věří, že je Grace nevinná.
Doktor Jordan začne za Grace docházet a ona mu vypráví celý svůj příběh. Scházejí se v domě ředitele věznice, kde Grace vypomáhá přes den v domácnosti, s úklidem či šitím. Grace vzpomíná na dětství v bídě v chudém Irsku, na strastiplnou cestu lodí s imigranty do Kanady, na první službu a na přátelství s Mary Whitneyovou, jejíž osud je pro Grace varováním, aby se nenechala zlákat mužskými sliby a krásnými řečmi, které by ji přivedly akorát do maléru. Zprvu postupuje příběh v pomalém tempu. Atwoodová ústy své hrdinky podrobně popisuje, jak vypadala tehdejší služba ve velkém domě u bohatých lidí či jaké byly tehdejší zvyklosti. Dozvíme se tak opravdu mnoho zajímavých věcí. A toto pečlivě zobrazené pozadí dodává románu na plastičnosti a uvěřitelnosti. Jak se postupně Graceino vyprávění blíží k osudnému zločinu, napětí roste. S ním se ale do čtenářovy mysli – stejně jako do mysli dr. Jordana – čím dál více vkrádají nejrůznější pochybnosti a otázky kolem Grace a jejího podílu na onom hrůzném zločinu…
A tyto pochybnosti nás neopustí ani po dočtení románu, což slouží ke cti autorky, která se nenechala zlákat možností jednoznačnějšího výkladu a ponechala nejasnosti, jež kolem Grace panují, i v knize. Stejně tak nepodlehla lacinému lákadlu milostné zápletky mezi Grace a Simonem Jordanem, naopak dr. Jordan se zaplete s někým docela jiným a nijak romanticky. Také duchařský motiv, stejně jako motiv ztráty paměti, využívá Atwoodová umně k tomu, aby spíše všechny pochybnosti a otázky o vině či nevině Grace prohloubila a nestaví na tom celý příběh, jak jsem se trochu bál.
Většinu příběhu vypráví sama Grace, ale části vyprávění jsou střídavě podávány také z pohledu dr. Jordana (ovšem v er-formě); součástí románu jsou také četné dopisy a každou z 15 kapitol uvádí motta a citáty, jednak z beletrie, jednak z dobového tisku. Autorka si rovněž potrpí na jistou symboličnost, a tak v příběhu hrají důležitou roli např. vzory vyšívaných dek a přehozů či jedna dívčí věštba. Čtenář by měl číst pečlivě a všímat si i drobností, neboť mohou v závěru hrát důležitou roli; a my si zpětně uvědomíme, proč se o tom v knize psalo.
Moc bych si přál, aby se i u nás stávaly takto skvěle napsané a inteligentní, a přitom čtivé a nijak komplikované romány bestsellerem. Což se asi bohužel nestane (Aristokratky, Hartlové, Třeštíkové či skandinávské a jiné thrillery a detektivky budou prostě vždy populárnější), ale i tak doufám, že Alias Grace zaujme co nejvíc čtenářů – román i vynikající autorka Margaret Atwoodová si to zaslouží. A celkem se vydařila i šestidílná televizní adaptace románu, včetně dobře vybraných herců, i když kniha je kniha; minisérii chybí více napětí a působila na mě celkově trochu chladným dojmem, na rozdíl od románu. Grace Marksová mi od dočtení knihy nedá spát, a zřejmě ještě dlouho na ni budu myslet a přemýšlet, jaká byla, co byla pravda a co lež a jak dalece si s Jordanem (a s námi) pohrávala… A to mám na podařených románech rád: když uvíznou ve čtenářově mysli a jen tak neproletí kolem, když postavy vyvolají nejednoznačné emoce.

10 07.02.2023

Tak tenhle debut se opravdu povedl... Tomasz Jedrowski (*1985) se narodil polským rodičům v tehdejším Západním Německu a svůj debut, útlý román Plavec ve tmě (Swimming in the Dark, 2020), napsal v angličtině a má s ním velký úspěch u čtenářů i kritiky. Romány s tematikou LGBT+ vztahů a životů cíleně nevyhledávám, ale ty kvalitní si ujít nenechám; líbil se mi Alan Hollinghurst, hlavně Linie krásy oceněná Booker Prize, před časem Less Andrewa Seana Greera oceněný Pulitzerovou cenou a letos Dívka, žena, jiné Bernardine Evaristové (Booker Prize). Plavec ve tmě se jistě zařadí mezi nejlepší romány s gay tematikou, jaké jsem četl. Má totiž ještě mnohé navíc...
Vypravěč Ludwik žije v Americe, poslouchá zprávy o dění v Polsku v prosinci 1981 kolem Solidarity a vyhlášení výjimečného stavu a vzpomíná na události z léta 1980, kdy se na brigádě na venkově seznámil s Januszem a oba se do sebe zamilovali. Po idylickém létě, stráveném pak ve dvou u jezera pod stanem, se oba vrátí do šedé a pochmurné socialistické Varšavy a musí svůj vztah tajit. Navíc vycházejí na povrch rozdíly mezi nimi: zatímco Ludwik touží odjet na Západ a vidí zápory života v totalitním státě s všudypřítomným strachem a nedostatkem čehokoli od svobody po zboží v obchodech, Janusz je k vládnoucím pořádkům daleko méně kritický a dokonce začne pracovat na cenzuře... Víc prozrazovat nebudu.
Důležitou roli na počátku hraje četba jedné v Polsku zakázané knihy, Giovanniho pokoje Jamese Baldwina (toto zásadní dílo americké gay literatury stále ostudně nevyšlo v češtině!) a nesmělé sbližování obou mladíků. Jedrowski píše nádherně, úsporně, velmi citlivě, bez laciných erotických scén; máme navíc pocit jakési veliké důvěrnosti, neboť vypravěč Ludwik se často obrací na Janusze v druhé osobě, když o něm vypráví a vzpomíná na vztah s ním. Kolem navíc realita totalitního Polska a strach z prozrazení jejich vztahu. Jsou tu i pěkné poetické popisy přírody nebo naopak chmurné popisy Varšavy apod. A ještě mnohá jiná témata. Zkrátka, čtení románu si vychutnávám a vidím před sebou i filmové obrazy, protože tohle jednou (doufám) bude i pěkný film... Ale především je to báječný román o první lásce se zajímavým a dramatickým dobovým pozadím.
PS: Potěší autorovo věnování "Laurentovi, který je mi domovem" a hezká slova na jeho adresu v poděkování: "Konečně chci poděkovat svému nejlepšímu příteli a manželovi za všechna ta léta podpory a za jeho nádherně jemné oko, ucho a srdce. Laurent, je t'aime."

5 07.02.2023

Novela či krátký román Poklad (1881) patří k Jiráskovým raným dílům, i ten jsem myslím kdysi na gymplu přečetl, ale nejsem si tím úplně jistý, každopádně mě Poklad přitahoval svým námětem a protože se odehrává v mém kraji, totiž na Potštejně, kde v zámku žije hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré (1737–1808), který pátrá po tajemném pokladu v ruinách hradu Potštejna. Hrabě mj. vystavěl můj milovaný rokokový zámek v Nových Hradech u Litomyšle. A kdysi se mi docela líbila filmová verze Pokladu, kterou natočil v roce 1984 Zdeněk Troška pod názvem Poklad hraběte Chamaré.
Děj se odehrává v letech 1780–1781, začíná zprávou o smrti císařovny Marie Terezie, kterou v prosinci 1780 přiveze do Potštejna mladý svobodomyslný doktor Václav Kamenický. Setkává se zde s dávným přítelem, knězem Vojtěchem Rokytou z Těmic, a Renátou, schovankou hraběnky, ve které Václav nachází zalíbení. Spolu s ní pomáhá Václav mladému evangelickému emigrantovi Václavu Horákovi a jeho milé Frantině proti intrikám exjezuity abbé Josefa Steydela a Tomáše Celera. Do toho všeho musí Renáta utíkat před náklonností zamilovaného hraběte, který se zase musí smířit s tím, že žádný poklad na hradě nejspíš není... Nepříznivá doba pro emigranty končí 13. října 1781 tolerančním patentem císaře Josefa II., který zákonně povolil svobodu vyznání.
Nedlouhé dílo (200 stran) se docela dobře čte, má spád i napětí a bohatý děj. A když zná člověk dějiště, tedy Potštejn, obec, zámek i zříceninu hradu, je mu to ještě bližší.

1 07.02.2023

Od milovaného, uctívaného i proklínaného Aloise Jiráska (1851–1930) jsem kdysi na gymnáziu přečetl první díl F. L. Věka, Poklad, Filosofskou historii a část Starých pověstí českých. Později jsem četl jeho hry Lucerna, Vojnarka a Otec. Teď se k němu vracím a chci si znovu přečíst Filosofskou historii a Poklad, tentokrát celé Staré pověsti české a konečně i jeho nejznámější román Temno. Ať už si o Jiráskovi myslíme cokoli a máme ho zprotiveného povinnou školní četbou nebo vyzdvihováním jeho díla za minulého režimu, přece jen je důležitou a nepominutelnou osobností české literatury.
Novelu Filosofská historie (1878) mám ve dvou vydáních: Čs. spisovatel, edice Slunovrat, 1979; a letošní krásné nové vydání s ilustracemi Františka Šmilauera, komentáři a vysvětlivkami, které vydalo Regionální muzeum v Litomyšli ve spolupráci s Městskou galerií Litomyšl a nakladatelstvím Arbor vitae.
Filosofská historie, odehrávající se v prostředí studentů filosofického ústavu v Litomyšli v letech 1847–1848 a za revoluce 1848 v Praze, patří mezi vrcholná díla české literatury. Jde o archetypální příběh horkokrevného mládí, lásky, odhodlanosti a touhy po svobodě, zasazený do maloměstského prostředí. Líčením revolučních událostí roku 1848 však přesahuje lokální zakotvení a podává obecný dobový portrét. V průběhu času lákala novela uměleckou obec natolik, že se dočkala nejen filmové (1937, režie Otakar Vávra), ale i divadelní, rozhlasové, baletní a nakonec i muzikálové adaptace. Byla také přeložena do několika cizích jazyků. Sám Jirásek v Litomyšli žil, tvořil a vyučoval dějepis na gymnáziu v letech 1874–1888.
Musím říci, že novelu čtu s opravdovým potěšením a že to nové vydání je nádherné a obsahuje spoustu zajímavých informací a krásný obrazový doprovod. Jirásek v krátkém díle (120 stran) nenudí a zdlouhavě nepopisuje, děj je bohatý, postavy zaujmou a čeština je krásná. A musím se znovu po mnoha letech podívat i na Vávrův filmový přepis...

4 07.02.2023

(SPOILER) Rozsáhlý historický román Temno (1915) patří k nejznámějším a vrcholným dílům Aloise Jiráska (1851–1930). Je to také jeho poslední velký román, pak už následovala jen díla drobnější a nedokončený Husitský král. Temno se odehrává mezi lety 1723, kdy byl v Praze na českého krále korunován císař Karel VI., a 1729, kdy byl za svatého prohlášen Jan Nepomucký a v Praze se konaly mohutné oslavy, jimiž román vrcholí. Dějištěm je jednak Praha a jednak zámeček Skalka u Dobrušky ve východních Čechách. Román zobrazuje dobu pobělohorské rekatolizace, kdy katolíci a zejména jezuité pronásledují nekatolíky, kteří se musí tajně scházet, svoji víru a náboženské knihy tajit a nejednou opustit i vlast...
Hlavními postavami jsou jednak nekatolíci Machovcovi, myslivec Machovec na Skalce a jeho dospívající děti Tomáš a Helenka, jednak pražská katolická rodina Březinových, zejména mladý student Jiří. Důležitou roli hraje také vrchnost na Skalce a mnoho dalších postav v Praze. Po Machovcově útěku do ciziny se Tomáš s Helenkou dostanou do Prahy a sledujeme jednak různé tajné schůzky nekatolíků a Tomášovu touhu uprchnout za otcem, jednak Helenčino okouzlení katolickou vírou a jejími obřady a velmi zvolna se probouzející milostný cit mezi Helenkou a Jiřím Březinou, u jehož babičky je dívka ve službě.
Musím říci, že Temno, které má hroznou pověst, mě mile překvapilo. Jistě, je to zdlouhavé a četba Jiráskova jazyka nelehká, ale děj je bohatý, většina postav mě zaujala a byl jsem velmi zvědav, jak to všechno dopadne, protože napětí nechybělo. Postava pátera Koniáše tu má mnohem menší prostor, než jsem čekal. Zkrátka, Temno jsem přečetl s velikým potěšením podobně jako nedávno Filosofskou historii.
V roce 1950 bylo Temno zfilmováno (režie Karel Steklý).

7 07.02.2023

Musím říci, že podobně náročné Durychovo Bloudění a triptych povídek Rekviem mě oslovily mnohem více než tato epopej o jezuitských misionářích na přelomu 16. a 17. století, která začíná v Praze a v Itálii a pak se odehrává v Brazílii, Indii nebo Číně, ale především v Japonsku. Nicméně jsem rád, že jsem toto zcela výjimečné české historické dílo zdolal a autor má můj obdiv už jen za to, co vše musel kvůli svému mohutnému románu prostudovat. Učíst to bylo ale málem nad moje síly...
"Durychův styl je sugestivní, poučený na básnické i řečnické próze, funkčně proměnlivý a v mnoha směrech kontrastní, střídmě archaizovaný a exotizovaný, ironický a slavnostně vznešený," píše se v Slovníku české prózy 1945–1994.

4 07.02.2023

Rekviem (1930), "menší valdštejnská trilogie" Jaroslava Durycha (1886–1962), vyšla rok po rozsáhlé "větší valdštejnské trilogii" Bloudění (1929) a obsahuje tři povídky, které již předtím vyšly samostatně a vznikly, když Durych pracoval na románu Bloudění: Kurýr v roce 1927, Budějovická louka a Valdice v roce 1928. Jak píše v doslovu Mojmír Trávníček, tři povídky "nejsou odpadem nebo nevyužitým stavebním materiálem Bloudění. Byly koncipovány samostatně. Chronologií vzniku i postupným vydáním předešly ,větší valdštejnskou trilogii'. Jsou-li chápány jako dějový i myšlenkový dovětek a dozvuk Bloudění, rovnou měrou mají význam a platnost preludia." Tyto tři prozaické skvosty se odehrávají po zavraždění Albrechta z Valdštejna, jímž vyvrcholilo a skončilo Bloudění.

1 07.02.2023

Román Jaroslava Rudiše (*1972), který autor napsal v němčině a vydal jej v roce 2019 pod názvem Winterbergs letzte Reise a který do češtiny báječně přeložila Michaela Škultéty, jsem si velmi užil. Winterbergova poslední cesta je velký a působivý evropský román, který obsahuje řadu témat, která mám rád a přitahovaly mě, ačkoli se jinak současné české literatuře vyhýbám a od Rudiše jsem nikdy nic nečetl. Je tu cestování vlaky, je tu starý baedeker z roku 1913, je tu historie, je tu jistá nostalgie po minulosti i její traumata, je tu zaniklé Rakousko-Uhersko, je tu Berlín, Liberec, Hradec Králové, Linec, Vídeň, Budapešť a mnoho dalších měst, je tu dávná tragická láska, vlastně rovnou dvě, jsou tu třinácté komnaty hlavních postav, jsou tu mrtví, hřbitovy a žároviště, bitvy a tunely a tramvaje...
Těmi postavami jsou témeř stoletý Winterberg, který se narodil v roce 1918, a jeho průvodce (pečovatel) na cestě do říše mrtvých Kraus, který na sklonku 80. let emigroval do Německa. Kraus doprovází starého muže z Berlína, který se ale narodil v Liberci, na cestě po bývalém Rakousku-Uhersku a stařec mu vypráví o historii míst i o své minulosti a předčítá ze starého baedekru. Svá traumata má i Kraus, jenž musí snášet Winterbergovy dlouhé a hlučné samomluvy a předčítání z knihy o zaniklé monarchii, jeho "záchvaty historie", která "prochází skrze něj", a vzpomínky na židovskou milenku Lenku, po jejíchž stopách chtějí doputovat až do Sarajeva. Jsou tu tóny tragické, tragikomické, nostalgické i komické – tak dlouho jsem se u žádné knihy nezasmál i nedojal. Winterberg se stále vrací hlavně k bitvě u Hradce Králové z roku 1866, v níž padli dva jeho pradědové, nebo k libereckému krematoriu, prvnímu u nás...
Vyprávění odkazuje k Haškovi, Hrabalovi či Škvoreckému, já tu cítím také vliv mého oblíbeného Thomase Bernharda, ale především jsou Rudiš a jeho Winterberg sví a originální. Rudišovi se povedlo docílit toho, že Winterberg vzbuzuje u čtenáře stejné pocity jako u Krause: ten vitální a skoro pořád mluvící stařík, který občas náhle usne uprostřed věty, vás bude bavit, dojímat i rozčilovat a věci, o kterých vypráví, vás budou zajímat, i když se opakuje a i když konec je možná předvídatelný, ale o to přirozenější.

12 07.02.2023

(SPOILER) Jeden z největších a nejkrásnějších, byť velmi "temných", českých nejen historických románů... alespoň pro mne určitě... (první četba, 2016)
-----
(EDIT 2024, po druhé četbě)
Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), první, nejznámější a nejlepší román prozaika, básníka a dramatika Jiřího Šotoly (1924–1989), patří k vrcholům poválečné české literatury. Poprvé jsem ho četl v roce 2016 a byl jsem z něj naprosto nadšený. Nic dalšího (četl jsem ještě romány Kuře na rožni a Osmnáct Jeruzalémů a několik divadelních her) se mi už od autora tak nelíbilo. A když teď vyšel román znovu v České knižnici (celkově jde o 4. vydání), neodolal jsem a přečetl ho znovu, stejně jsem to měl někdy v plánu. A opět to byl vrcholný čtenářský požitek, ba ještě větší než poprvé, protože člověk si všímá zase jiných věcí a čte to trochu jinak. Pečlivá edice je doplněna komentářem a vysvětlivkami Erika Gilka.
Román vychází ze skutečných historických událostí rekatolizace Čech po třicetileté válce a z osudů skutečných postav a odehrává se v kraji, který dobře znám, čímž je mi dílo ještě bližší. Šotola sleduje události let 1667 až 1696 na hradě Košumberk a v městečku Luži na Chrudimsku, kam přichází jezuita páter Vojtěch Had jako zpovědník hraběnky Marie Maximiliány Žďárské ze Žďáru (1633–1690), která je dvojnásobnou vdovou (po Slavatovi a Hýzrlem), přišla o dva syny a zůstala jí jen dcera a košumberské panství, na němž nyní hospodaří. Páter Had je pověřen zabránit hraběnce v novém sňatku a na cestě zbožnosti ji přesvědčit, aby financovala působení jezuitů na svém panství. Hraběnka složí slib vdovské čistoty a zaplatí stavbu poutní kaple na Chlumku, kde bude vystaven obraz Panny Marie Pomocné (kopie Cranachova obrazu), jenž má zázračnou pověst. Pak se pod kaplí staví jezuitská rezidence, hraběnka přenechá hrad a panství Tovaryšstvu a vše vrcholí stavbou poutního chrámu na Chlumku, který v Luži stojí dodnes.
Autor v románu nezapře básníka v bohatém obrazném vyprávění a dramatika v jiskřivých dialozích, u nichž se zcela vyhýbá charakteristice mluvčích a stylu jejich promluv. Zavede nás i do jezuitských kolejí v Hradci Králové a v Praze v Klementinu a mezi další členy Tovaryšstva i církve a sleduje jejich vztahy, zájmy a intriky. Román v tragické poloze je prosycen skepsí, ironií a relativizací. Páter Had je slepě oddaný dogmatice jezuitského řádu, aby nakonec dospěl k pochybnostem a deziluzi, že sloužil jiným mocnostem. Hraběnka je proti moci jezuitů slabá a pozdě pochopí své omyly stejně jako páter. V totalitní represi ani jeden z nich nemá šanci se vzepřít...
Není divu, že po prvním vydání v roce 1969 román za normalizace znovu nevyšel, to až v roce 1990. Téhož roku byl uveden v dramatizaci Jaroslava Vostrého ve Vinohradském divadle a v roce 2004 byl zfilmován v Chorvatsku.
Vydal Nadační fond Česká knižnice / ÚČL AV ČR / Host, 2024.

8 07.02.2023

Irská spisovatelka Sally Rooneyová (*1991) se díky dvěma svým úspěšným románům Rozhovory s přáteli (2017, č. Argo, 2019) a Normální lidi (2018, č. Argo, 2020) stala oslavovanou celebritou; druhého románu se prodalo přes milion výtisků, byl nominován na Booker Prize a oceněn Costa Novel Award a Irish Book Award a už letos byl podle něj natočen údajně povedený televizní seriál (a chystá se i seriál podle románu prvního). První román jsem nečetl, ale druhý mě zlákal, i když k podobným bestsellerům a fenoménům bývám ostražitý. Ale zvědavost byla silnější...
Jsem z knihy trochu na rozpacích, což může zčásti souviset s tím, že si nejsem jistý, jestli jsem ta správná cílová skupina. Autorka je o 18 let mladší než já a postavám je kolem 20 a příběh se odehrává v letech 2011–2015, čili úplně jiná generace a jiná doba, než ve které jsem dospíval a své první lásky prožíval já. Také autorčin styl je na mne příliš jednoduchý a strohý a místy až příliš banální. Nicméně jsem knihu přečetl s chutí a rychle, čte se dobře, taky není tlustá (224 stran), a byl jsem pořád docela zvědavý, jak se vztah Connella a Marianne vyvine – ty skoky v čase mi vyhovovaly. Postavy mě trochu rozčilovaly, což mám ale rád.
Nejsem tedy z knihy nijak u vytržení, ale nelituji, že jsem ji přečetl a asi i dokážu pochopit, proč se těší takové popularitě, zřejmě i kvůli tomu stylu, který může vyhovovat části mladé "facebookové" generace (a to nemyslím nijak pejorativně, prostě s facebookem a dalšími sociálními sítěmi vyrůstají). Stejně tak ale rozumím, proč ji spousta lidí nesnáší. Pro mě to nakonec byla docela příjemná oddechovka; i na seriál se rád podívám. Teď ale zase něco hlubšího a s více vrstvami...
Připomenu ještě, že příběh sleduje čtyři roky ze života dvou studentů, kteří se do sebe zamilují už na konci střední školy a pak jejich vztah komplikovaně pokračuje i na univerzitě. Connell je synem matky samoživitelky, zatímco Marianne je z bohaté rodiny, v níž Connellova matka pracuje jako hospodyně. Na střední v malém irském městě je oblíbený Connell za hvězdu, kdežto "divná" Marianne outsiderkou. Na univerzitě v Dublinu se jejich role obrátí. Oba svůj vztah dlouho skrývají, Marianne má navíc sklony k submisivitě, rozcházejí se a zase se dávají dohromady. Jejich přitažlivost je velmi silná, stejně jako touha nejen po lásce a sexu, ale i po přátelství a porozumění se spřízněnou duší.

4 07.02.2023

Před pár dny jsem poprvé četl něco z díla významného současného maďarského spisovatele Pétera Nádase (výbor z novel a povídek Dům paní Kláry) a náhoda tomu chtěla, že se teď poprvé seznamuji i s dalším významným Maďarem, jímž je s Nádasem generačně spřízněný György Spiró (*1946). V češtině už od něj vyšlo několik románů (např. Pod značkou X) a je znám i jako dramatik, mne ale zlákal až jeho román Diavolina z roku 2015.
Spisovatel Maxim Gorkij (vl. jm. Alexej Maximovič Peškov, 1868–1936) patří k nejkontroverznějším osobnostem ruské/sovětské i světové literatury. Já jsem četl jen jeho slavné hry Na dně a Letní hosté a kdysi jsem se pokoušel číst často vysmívaný sociálně politický román Matka (a to mi tak nějak od Gorkého stačí). Gorkij, ve své době velmi úspěšný a proslulý prozaik, dramatik a básník, žil dlouhá léta (1906–1913, 1921–1928) v emigraci, hlavně v Itálii, a nebál se kritizovat bolševiky ani Lenina a pomáhat mnoha lidem. Současně však sloužil sovětské propagandě, zejména když se na Stalinovu výzvu v roce 1928 vrátil do Ruska, odkud ho vypudil Lenin. Byl také průkopníkem socialistického realismu.
Vypravěčkou Spiróova románu je Olympiada Čertkovová řečená Diavolina, která byla nejprve služkou v domácnosti Gorkého a jeho milenky, herečky Marie Fjodorovny Andrejevové. Pak se stala ošetřovatelkou a gynekoložkou a po letech odjela za Gorkým do Itálie jako jeho pečovatelka. Nakonec se stala jeho poslední láskou. Byla při všem, co Gorkij prožil někdy od počátku 20. století a tedy i při tom, co se tehdy dělo v Rusku.
Diavolina je útlý román (ani ne 160 stran) a až zamrzí, že není delší, protože některé příběhy, témata či postavy a jejich osudy by si zasloužily větší prostor; ale na druhou stranu právě v tom je jeho kouzlo a přednost: Diavolina vypráví strhujícím způsobem a nemá čas u všeho se zastavit stejně podrobně, vzpomínek je mnoho a také postav kolem ní a Gorkého je hodně. Je to vyprávění neveselé, místy mrazivě groteskní, o děsivých časech revolucí, intrik, budování sovětského státu, inscenovaných procesů a mnoha mrtvých, v němž samozřejmě nechybí ani bolševické zrůdy Lenin, Stalin či Zinovjev. Vyprávění o časech, jejichž hrůzy si musíme stále připomínat, aby se neopakovaly. Vyprávění ženy, která byla při tom.

07.02.2023

Román Hamnet britské spisovatelky Maggie O'Farrellové (*1972) vzbudil velkou pozornost a měl úspěch a vyhrál Women's Prize for Fiction za rok 2020. Titulním hrdinou je jediný syn dramatika Williama Shakespeara, který zemřel v roce 1596 ve věku pouhých 11 let. Shakespeare měl ještě starší dceru Susannu a mladší dceru Judith, Hamnetovo dvojče. Dalo by se ale říci, že hlavní postavou románu, jíž autorka věnuje největší pozornost, je Shakespearova manželka Agnes (Anne) Hathawayová (1556–1623). Naopak jméno Shakespeare v románu nepadne ani jednou, dramatik tu vystupuje jako Will, otec, manžel, rukavičkářův syn apod. Agnes je krásná postava, silná, svérázná žena s hlubokou intuicí a léčitelskými schopnostmi, kvůli níž se mladík Will vzepře konvencím a také Agnes se za něj provdá proti vůli nevlastní matky.
Sledujeme namlouvání Willa a Agnes a posléze jejich rodinný život v domě Willových rodičů, kde vládnou napjaté vztahy, zejména mezi vznětlivým otcem Johnem a synem Willem. V druhé linii pak autorka líčí umírání malého Hamneta a to, jak se se smrtí syna (o níž ví čtenář už od prvních stran, resp. z anotace, takže nic neprozrazuji) vyrovnává celá rodina. Hamnet je totéž jako Hamlet; netrvalo dlouho a Will napsal slavnou tragédii Hamlet...
Autorka využila toho, jak málo informací o Shakespearovi a jeho rodině máme a mohla se opřít hlavně o svou fantazii a vypravěčské umění se smyslem pro detail, rytmus a strhující napětí. Dramatik je tu v pozadí, teprve začíná, později se i ve Stratfordu tuší cosi o jeho úspěchu v Londýně. Je rodině vzdálený a rodina se musí spoléhat hlavně sama na sebe. Krásně napsaný (a přeložený!) román mě po stránce dějové sice trochu zklamal, ale bylo to jinak moc pěkné počtení; navíc je tu strhující konec, na který se nezapomíná, a něha jednak lásky mateřské, jednak sourozenecké mezi dvojčaty Hamnetem a Judith a také lásky muže a ženy na počátku vztahu.

4 07.02.2023

Tak tohle byl jeden z nejdivnějších a nejzvláštnějších románů, jaké jsem kdy četl. Těšil jsem se na něj, spíše mě zklamal, chvílemi mě strašně nebavil a rozčiloval, nicméně jsem ho dočetl... Arturův ostrov je román z roku 1957, druhý ze čtyř románů slavné italské spisovatelky Elsy Morante (1912–1985), která za něj dostala Premio Strega. Další její dva romány vyšly i v češtině v překladu Zdeňka Frýborta: Příběh v historii (1974, č. 1990) a Aracoeli (1982, č. 1988); na slavný Arturův ostrov jsme si museli počkat dlouho. Příběh v historii se mi kdysi velmi líbil (v roce 1985 byl zfilmován s Claudií Cardinale v hlavní roli), Aracoeli jsem si teď pořídil a brzy si přečtu. Připomenu ještě, že i Arturův ostrov byl zfilmován, a to v roce 1962 v režii Damiana Damianiho.
Hlavní postavou a vypravěčem Arturova ostrova je Arturo Gerace, který vzpomíná na své dětství a mládí až do svých 16 let, které prožil na ostrově Procida v Neapolském zálivu a opustil ho až právě v 16 letech. Arturo vyrůstá málem jako divoch na ostrově v zámečku, jeho matka zemřela při porodu, otec Wilhelm s německými předky odjíždí na kratší či dlouhé cesty a k synovi se chová poněkud chladně a odtažitě, svoji lásku k němu neumí dávat moc najevo. O Artura se stará vychovatel, později vlastně nikdo, po smrti milované fenky Immacolaty je skoro pořád sám, hodně čte. Je to až pohádka či jakási báj...
Vše se změní, když je Arturovi 14 let a otec na ostrov přivede svoji novou nevěstu Nunziatu a brzy opět odjede. Děj se pak odvíjí spíše nečekaně a překvapivě, Arturo mladičkou šestnáctiletou a poněkud hloupou a nepříliš hezkou Nunzii nesnáší, ovšem my tušíme, že za tou nenávistí potlačuje zcela jiné city a také probouzející se tělesné touhy...
Víc neprozradím, jen ještě to, že v lyrickém románu je skrytý i homosexuální motiv. Postavy se ovšem na můj vkus chovají dosti zvláštně a nevyzpytatelně, Arturo je chvílemi dost nesnesitelný kluk, který prostě musí jednou dospět a odejít ze svého ráje a jeho otec to nemá v životě jednoduché, stejně jako Nunziata, která se potácí ve svých citech a změní se po narození syna... Opravdu zvláštní dílo; i když se mi román příliš nelíbil, budu na něj asi často myslet...

5 07.02.2023

Po zklamání z opětovného čtení Stepního vlka po mnoha letech jsem se rozhodl dát Hermannu Hessemu (1877–1962), nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1946), ještě jednu šanci a přečetl jsem konečně jeho další slavné a vrcholné dílo, román Narcis a Goldmund (1930). Líbil se mi, ale asi bych si ho užil mnohem víc, kdybych ho četl kolem svých dvaceti let, kdy se člověk ještě hledá a tápe a více řeší různé rozpory; nyní mi místy přišel trochu naivní a odtažitý. Nicméně jsem ho četl s chutí a zájmem až do konce a rozčarování naštěstí nenastalo.
Příběh se odehrává někdy ve středověku a svede dohromady dva mladé muže, kteří snad nemohou být rozdílní. V klášteře Mariabronnu žije asketický a vzdělaný Narcis, který se spřátelí s Goldmundem, umělecky nadaným mladíkem neposedného ducha, který v dětství ztratil matku. Zatímco Narcis má svoji životní dráhu mnicha a učence jasně danou, neklidný Goldmund prahne po něčem jiném než po životě v klášteře a když jednou okusí lásku ženy, z kláštera odejde a roky pak putuje krajinou a městy, zažívá různá dobrodružství a setkání včetně morové rány a delší či kratší milostné románky. Nakonec se u jednoho mistra řezbáře a sochaře vyučí řemeslu a v umělecké tvorbě najde smysl života. To ale neznamená, že by se jeho duše uklidnila...
Hesse proti sobě v románu staví dva životní postoje, rozpor mezi duchem a smyslovostí, rozumem a citem, etikou a estetikou, vědou a uměním; logos a eros, život myslitele a umělce. Je nasnadě, že žádný postoj nevítězí, rozpor není vyřešen, neboť obě cesty jsou možné, dokonce se najdou i tací, kteří oba tyto světy dokážou skloubit. Krásným jazykem psaný lyrizující román s mnoha filozofickými úvahami i bohatým dějem a nezapomenutelnými kontrastními titulními postavami.
"Že v něm však přebýval duch a vůle, že byl umělcem, proto byl jeho život bohatý a těžký. Vždyť každý život se stane bohatým a rozkvete teprve rozpolcením a rozporem. Co by byl rozum a střízlivost bez znalosti opojení, co by byla slast smyslů, kdyby za ní nestála smrt, a co by byla láska bez věčného smrtelného nepřátelství pohlaví?"
Přeložil Vratislav Slezák, vydal Odeon, 1978.

1 07.02.2023

Občas se asi každému stane, že ho zaujme a baví kniha, která by ho přitom možná na první pohled zaujmout nemusela. Co asi tak já a hory, lezení po horách, život na horách a na salaši, venkov? Jenže v románu italského spisovatele Paola Cognettiho Osm hor (Le otto montagne, 2016) je vedle tohoto převládajícího prostředí, které je mi dost vzdálené, ještě mnoho jiného, a proto se mi ta kniha velmi líbí a čtu ji s nadšením. Jsou to témata vztahu rodičů a dětí, zejména otce a syna (a to je pro mě z osobních důvodů vždy dost zajímavé téma); přátelství mezi dvěma muži od dětství do dospělosti (což mě v životě bohužel minulo), ač jsou velice rozdílní, ale mnohé je spojuje; kontrast mezi životem ve městě (v údolí) a na horách a na venkově, v přírodě; postava otce s jeho rozpory a chladem, ale i citlivostí; rodinná minulost; osudové volby a jak málo by stačilo, aby šel život jinak; domov; samota...
Vypravěč Pietro vzpomíná na svůj složitý vztah s komplikovaným otcem a na přátelství s venkovanem Brunem a popisuje svoji lásku k horám a horolezecké výstupy nejen v Itálii, ale i v Himálaji. Úsporným stylem, čtivě, tak, že se od nedlouhého románu (220 stran) nemůžete odtrhnout. A možná dokonce zatoužíte do hor se vypravit...
Když ještě dodám, že román získal nejprestižnější italskou literární cenu Strega, stal se bestsellerem v Itálii i ve světě a že ho přeložila Alice Flemrová, je pozornost na místě o to větší. Vydal Odeon, 2017.
"Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou."
"'Když jde někdo žít nahoru, znamená to, že tam dole ho nenechají na pokoji.' / 'A kdo je tam dole?' / 'Panstvo. Vojska. Kněží. Vedoucí oddělení. To je různý.'"
"V dospělosti se vám místo, které jste jako malí milovali, může jevit úplně odlišné a přinést vám zklamání, anebo vám může připomenout to, čím už nejste, a zavalit vás velikým smutkem."

11 07.02.2023