milan.valden komentáře u knih

Nejspíš to taky znáte: nikdy by vás nenapadlo číst o nějakém pro vás vzdáleném či neznámém tématu, kdyby o něm nenapsal spisovatel, kterého máte rádi a jehož knihy čtete všechny, ať už jsou o čemkoli. A to je přesně případ knihy Oči moře slavného italského spisovatele, esejisty, literárního historika a germanisty Claudia Magrise (*1939), autora Dunaje či Mikrokosmů, jehož mám moc rád (více tedy jako esejistu než jako romanopisce). To je na čtení úžasné, že vám pořád rozšiřuje obzory...
Magrisova knížka z roku 2019 má podtitul Sochy z lodních přídí a zabývá se tedy něčím, o co bych se asi jinak nikdy nezajímal. Jistě, člověk ty sochy zná z filmů, z obrazů či z fotek nebo modelů historických lodí, ale blíž se o ně nestará. A přitom, jak jinak, je to téma zajímavé a Magris v něm našel spoustu příběhů a podnětů k zamyšlení. Píše o těch sochách poetickým jazykem, nijak systematicky, nepíše monografii, ale esej.
Ty sochy byly převážně ženské, byly to sochy bohyň, múz nebo sirén, ale i královen nebo manželek, milenek či dcer kapitánů apod. Byly to však i sochy bohů, draků, mytologických zvířat, příšer či mužských osobností. "Socha na přídi je něco jako štít mezi mořeplavcem a vznešeností, která ho obklopuje ze všech stran." – "Pro námořníky a jejich nostalgii je socha na přídi duší lodě, její podobou, její tváří, z níž lze vyčíst niternou povahu lodě samotné, její nadutou odvahu, její bachratou nenasytnost, její nemotornost či eleganci."
Magris popisuje řadu soch z námořních muzeí, soch zachráněných a nalezených a dnes vystavených očím veřejnosti; jejich tvůrce či předlohy; i úpadek a zánik tohoto umění. Zmiňuje i pár literárních děl inspirovaných galionovými figurami. To vše dokumentuje bohatým ilustračním doprovodem. A číst Magrise je potěšení!

1 08.02.2023

Americko-britský spisovatel Henry James (1843–1916) se u nás nikdy netěšil příliš velké přízni čtenářů ani vydavatelů; má pověst obtížného klasika jak pro čtenáře, tak pro překladatele, zvláště jeho velké romány. Ostatně z nich byl do češtiny přeložen zatím pouze Portrét dámy, jedno z Jamesových vrcholných a nejznámějších děl (před lety ho poněkud melodramaticky a příliš plačtivě zfilmovala Jane Campionová s Nicole Kidmanovou v hlavní roli). Marně čekáme na překlady Křídel holubice, Vyslanců či Zlaté číše, velkých vrcholných psychologických románů. Naopak tu vyšla řada kratších románů či novel, jako Daisy Millerová, Washingtonovo náměstí, Utažení šroubu či Listiny Aspernovy, výbor z duchařských povídek a tři knihy cestopisné. A teď k nim přibyl kratší román Evropané (The Europeans, 1878), vydaný jako e-kniha.
Jako Američan usazený v Anglii se James zabýval rozdíly mezi Američany a Evropany, což nechybí ani v tomto díle. Sourozenci Eugenie Münsterová, provdaná za německého knížete, a bohémský malíř Felix Young na tom nejsou dobře, a proto odjedou z Evropy do Bostonu za příbuznými, za bohatým strýcem Wentworthem. Ten má dcery Gertrudu a Charlottu a syna Clifforda. Clifford je okouzlen Eugenií, Felixe zase zaujme Gertruda. Jenže na ni si myslí pan Brand, do něhož je pro změnu zakoukaná Charlotta. A do Eugenie se zamiluje Robert Acton, jehož krásná sestra Lizzie miluje Clifforda... Typický Jamesův vztahový propletenec je rozehraný...
Překlad není žádný zázrak, redakce i zlom (PDF) jsou taky odbyté, ale v angličtině bych si na četbu netroufl, tak jsem rád aspoň za toto, je to pěkný román...

08.02.2023

Tahle malá novelka Jaroslava Rudiše, Trieste Centrale, potěší všechny, komu se líbil jeho nedávný velký román Winterbergova poslední cesta (obě díla napsal Rudiš původně v němčině a do češtiny je přeložila Michaela Škultéty). Opět se tu setkáme se skoro stoletým Winterbergem a jeho "záchvaty historie" a s jeho monology, kterým trpělivě naslouchá ošetřovatel Kraus. Pan Winterberg vzpomíná na svou cestu vlakem, jak jinak, do italského přístavního města Terst, kam se vypravil se svou nemocnou manželkou, aby zde na jihu pookřála. Nevím, jak dalece novela obstojí samostatně, bez znalosti Winterberga (i když nutně ho znát nepotřebujeme, ale čtenářský zážitek se tím násobí), ale mně se ten návrat k postavě, která čtenáře těší, provokuje i rozčiluje, líbil a potěšil mě, navíc je umocněný ilustracemi Haliny Kirschner, které z malé knížky dělají opravdu pěknou publikaci...

1 08.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

08.02.2023

Román Lexikon světla a tmy norského spisovatele Simona Strangera (*1976) získal Cenu norských knihkupců za rok 2018. Autor v něm líčí temnou kapitolu norských dějin, a sice pronásledování Židů a kolaboraci některých Norů s nacisty za druhé světové války, kdy Norsko okupovali Němci. Všechno začalo tím, když se autor dozvěděl, že předkové jeho manželky jeden čas po válce bydleli ve vile v Trondheimu (Barák hrůzy), v němž měl za války základnu Henry Oliver Rinnan, norský mladík, který jako dvojitý agent pracoval pro nacisty a podílel se udáváním, mučením a vraždami na nacistické okupaci...
Román není vyprávěn přísně chronologicky, ale spíše mozaikovitě. Postupně vysledujeme několik základních dějových linií: osud Henryho Rinnana od dětství přes jeho spolupráci s nacisty až po jeho zatčení na konci války a proces s ním a jeho bandou; osudy židovské rodiny Komissarových; osud Hirsche Komissara vězněného za války v koncentračním táboře a popraveného nacisty v roce 1942; autorovo odkrývání rodinné minulosti a studium pramenů a Rinnanova života, když se připravoval na psaní svého románu.
Vyprávění je ozvláštněno tím, že v souladu s názvem knihy tu máme svého druhu "lexikon": místo kapitol jsou tu písmena abecedy od A do Z; jednotlivá písmena autorovi evokují různé pojmy, slova a události a on pak rozvíjí své úvahy a příběh (překladatelka musela vynaložit značnou vynalézavost). Román je to velmi působivý a čtivý a tahle forma "lexikonu" docela zajímavá... A v Norsku se za války tedy děly hrůzné věci...

08.02.2023

Knihy o knihách, o čtení a o literatuře mám rád, a tak mě zlákal Nekonečný zázrak španělské autorky Irene Vallejo (*1979). Podtitul Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka je výstižný. Kniha je dokonalý vynález a předmět, bez něhož si dnes neumíme představit naši kulturu, náš život, naše volné chvíle, naše vzdělávání a zvídavost, ale taky třeba spoustu filmů natočených podle knih apod. Irene Vallejo se vydává k samým počátkům knih, do starověku, a svoji rozsáhlou publikaci (566 stran, z toho téměř 60 stran poznámek a rejstřík) dělí na dvě části: první, delší má název Řecko si domýšlí budoucnost a druhá, kratší, má název Po cestách Říma. Líčení dějin knižní kultury začíná v egyptské Alexandrii, kde stávala legendární velká knihovna, a obrací se k celé řecké společnosti, ale i do Egypta či jiných starověkých světů. Ovšem autorka současně překračuje věky a příběhy a příklady si bere i z pozdějších období i ze současnosti. V druhé části, kterou mám teprve před sebou, bude centrem pozornosti antický Řím, opět s mnoha "výlety" jinam.
Témata jsou tu nejrůznější a velice čtivá kniha je plná zajímavostí a příběhů a úvah o tom, co znamenají pro člověka knihy a co dal člověk knihám, a to včetně autorčina vlastního vášnivého vyznání lásky ke knihám a četbě, tak trochu jako nádherné Dějiny čtení Alberta Manguela, ale zase trochu jinak. Alexandr Veliký, Kleopatra, Homér, Aristotelés, Platón, Hérodotos, Sapfó, řečtí dramatici, filozofové a řečníci, vládci a aristokracie, knihovny, svitky, papyrus, rukopisy, ztracené knihy, obchod s knihami, uspořádání knihovny, písmo, ženy-spisovatelky, studium, přednášky, ničení knih, nebezpečné knihy a zakazované čtení, gramotnost, smích a satira, tragédie a komedie, Ovidius, Julius Caesar, literární kánon, iluminace, knihtisk atd. atd.

1 08.02.2023

V létě roku 2020 způsobila veliký poprask devítisetstránková biografie Milana Kundery z pera spisovatele Jana Nováka (Kundera. Český život a doba; Argo/Paseka); poprask, jaký jsme v našich literárních vodách dlouho nezažili. O Novákově kontroverzně pojaté knize se v médiích a tisku vyjadřoval kdekdo, ať už Novákův přístup hájil nebo kritizoval. Polemiky kolem této knihy a také kolem obvinění vznesenému proti Milanu Kunderovi v týdeníku Respekt roku 2008 (údajné udání agenta-chodce Miroslava Dvořáčka v roce 1950) shrnuje publikace editora Jiřího P. Kříže Český spor o Milana Kunderu (vydal Galén, 2021).
Na jednom místě tu máme téměř padesát článků, recenzí, kritik či rozhovorů vztahujících se především k Novákově knize, jak se objevovaly v tisku a médiích kolem vydání Novákovy biografie. Takto shrnuty v jedné publikaci nabízejí čtenáři možnost připomenout si onen poprask a seznámit se s pohledem zajímavých osobností na Nováka, ale i na Kunderu. Některé studie byly napsány přímo pro Křížův sborník.
Jména autorů zastoupených ve sborníku: Jiří Přibáň, Karel Steigerwald, Karel Hvížďala, Kateřina Tučková, Jan Novák, Petr Onufer, Vladimír Just, Jan Lukeš, Pavel Janoušek, Pavel Kosatík, Milan Uhde, Jan H. Vitvar, Petr Fischer, Martin Reiner, Radim Kopáč, Petr A. Bílek, Ondřej Slačálek, Sylvie Richterová, Václav Bělohradský, Pavel Kohout a další.
Milana Kunderu čtu rád a stejně tak rád čtu knihy a studie o něm, čili jsem si nemohl nechat ujít jak Novákovu knihu, tak tento sborník.

1 08.02.2023

Na novou knihu slavného britského spisovatele Juliana Barnese (*1946), od něhož mám rád romány Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Hukot času, jsem se velmi těšil a hned se do ní pustil. Muž v červeném kabátě (The Man in the Red Coat, 2019) není román, ale něco mezi literaturou faktu, životopisnou knihou, esejem a románem – a takové knihy "na pomezí" mám rád (jako jsou třeba Magrisův Dunaj, Illiesovo 1913, Památce paměti Mariji Stěpanovové, Běguni Olgy Tokarzcukové nebo V existencialistické kavárně Sarah Bakewellové, která mě teprve čeká).
Ale nejde jen o oblíbeného a výborného spisovatele, jenž je známým frankofilem, nýbrž i o témata, která v knize pojednává, a ta mě přitahovala neméně: doba přelomu 19. a 20. století, Fin de siècle, Belle Époque (zhruba 1871–1914), Paříž a Londýn té doby, symbolismus, dekadence, dandysmus, impresionismus, svět aristokracie, buržoazie, umělců, umění, literatury, divadla, hudby, ale díky titulní postavě též medicíny...
Kolem tří hlavních protagonistů, jimiž jsou skladatel kníže Edmond de Polignac (1834–1901), dandy, básník, sběratel a estét hrabě Robert de Montesquiou (1855–1921), předobraz Jeana des Esseintese z Huysmansova románu Naruby a barona de Charluse z Proustova Hledání ztraceného času, a především Samuel Pozzi (1846–1918), chirurg a gynekolog, jenž je na Sargentově obraze na obálce v červeném plášti, rozvíjí Barnes bohatou síť slavných i méně známých osobností té doby a jejich vztahů a spoustu faktů, zajímavostí, příběhů a úvah, o nichž píše nejen s obrovským rozhledem a sečtělostí, ale také s neodolatelnou lehkostí, čtivostí, ironií, vtipem a smyslem pro detail a paradoxní situace. V knize se setkáme se jmény jako Proust, Whistler, Sarah Bernhardtová, Henry James, Oscar Wilde, Joris Karl Huysmans, Maupassant, Flaubert, Daudet, Degas, Sargent, bratři Goncourtové a s mnoha dalšími (až musím litovat, že tu není jmenný rejstřík). Dojem z četby umocňuje bohatý ilustrační doprovod. Zkrátka, to je zase parádní počteníčko!

5 08.02.2023

Dmitrij Šostakovič (1906–1975) patří spolu se Sergejem Prokofjevem a Igorem Stravinským k trojici největších ruských skladatelů 20. století. Autor zhruba 150 děl symfonických, komorních, vokálních i operních, ale také filmové hudby, byl postavou kontroverzní: geniální skladatel, který se proslavil již v útlém mládí, trpěl strachem v područí totalitního systému a nevyhnul se nejrůznějším úlitbám stalinskému režimu, aby měl klid (který stejně nikdy neměl) a mohl tvořit co nejsvobodněji, protože nechtěl Rusko opustit (na rozdíl od Stravinského, který po bolševické revoluci z Ruska navždy odešel; Prokofjev sice také, ale pak se zase do vlasti vrátil a byl na tom podobně jako Šostakovič). Téma střetu tvůrčí umělecké osobnosti s totalitní mocí zaujalo známého britského spisovatele Juliana Barnese (1946), autora románů Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Roviny života. Šostakovič je hlavní postavou jeho nového románu Hukot času (přeložil Petr Fantys, vydal Odeon). Barnes v knize zachycuje klíčové okamžiky skladatelova života i ohlas některých jeho děl, především však ony „dialogy s mocí“ a Šostakovičův strach a morální dilemata. Působivá kniha, psaná úsporným, místy až esejistickým a aforistickým stylem, jenž může připomenout Milana Kunderu, přitom není beletrizovaným životopisem ani dějově bohatým románem, ale spíše čtivou meditací nad osudem nadaného člověka, který chtěl jen skládat co nejlepší hudbu, ale jehož ohrožovala nevyzpytatelná moc; člověka, který nebyl hrdinou a v podřízení se mocným zašel možná dál než mnozí jiní; člověka, který byl svobodný pouze ve své tvorbě, v níž mohl vyjádřit své skutečné cítění, své strachy, bolesti i naděje a odpoutat se také od znechucení nad sebou samým. Byly to jakési vlny, které Šostakoviče provázely po celý život: jednou oslavován, pak zatracován; jednou vynášen, pak zakazován; jednou označován za autora správné „sovětské“ hudby, podruhé za autora buržoazního a formalistického. První útok byl na jeho slavnou a úspěšnou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu – když ji v roce 1936 shlédl Stalin, vyšel pak v Pravdě nechvalně známý kritický článek „Mišmaš místo hudby“. A od té doby se útoky opakovaly. Šostakovičův úděl nebyl jednoduchý, jako člověk sice jisté meze nepřekročil, ale čistý štít také nemá, morální korupci se nevyhnul. Naštěstí jeho nejlepší díla k nám promlouvají hluboce a stále.

3 08.02.2023

Z pokračování úspěšného a výborného románu Olive Kitteridgeová (2008, č. 2010 a 2021), za který americká spisovatelka Elizabeth Stroutová (*1956) získala Pulitzerovu cenu a který se stal námětem povedené minisérie (2014) s Frances McDormandovou v titulní roli, jsem měl trochu obavy, přece jen "nevstoupíš dvakrát do téže řeky". Ale ty se při čtení románu Olive Kitteridgeová je zpět (Olive, Again; 2019) brzy rozplynuly. Olive, bývalá učitelka matematiky, je svérázná stará žena, ne zrovna sympatická a oblíbená, která čtenáře trochu rozčiluje, což mám rád, ale zároveň vzbuzuje i neodolatelné sympatie. Její příběh se prolíná s osudy dalších postav, obyvatel městečka Crosby ve státě Maine, a to ve formě třinácti propojených povídek, stejně jako v románu prvním. V některých je Olive jen okrajovou postavou, v jiných je tou hlavní.
Olive se musí vyrovnat se ztrátou manžela, s novým vztahem a se stářím a osamělostí; má složitý vztah se synem, který má na její vkus až moc dětí (dvě vlastní a dvě nevlastní), i s jeho ženou. Olive neodolatelně upřímně glosuje události či sousedy a přátele, za její tvrdou maskou se ale skrývá citlivá žena plná životní moudrosti, která mimochodem pomůže porodit i dítě nebo navštěvuje bývalou žákyni procházející chemoterapií, od níž se jinak skoro všichni odvrátili, protože mají strach z nemoci a smrti. Což má i Olive, ale nebojí se o tom mluvit.
Některé povídky, jako třeba úchvatná Pomoc, by vydaly na samostatný působivý román. Kniha se čte doslova jedním dechem a je plná humoru, tragiky i tragikomiky a především (ne)obyčejných lidských příběhů se vším, co k životu patří (láska, smrt, nemoc, stáří, osamělost, nevěra, rozchody, vztahy ve všech formách, rodiče vs. děti, zločin, drogy, kariéra...). Oba romány mohu vřele doporučit! (Škoda, že nebyl čas přečíst si ten první znovu, ale někdy se k němu snad vrátím, stejně jako k minisérii.)

5 08.02.2023

Za víkend jsem doslova zhltal román Holandská vila (The Dutch House, 2019) americké spisovatelky Ann Patchettové (*1963), od níž už jsem četl romány Bel canto a Společenství. Po náročném a dlouhém, ale pěkném Zrcadle a světle Hilary Mantelové jsem potřeboval přesně něco takto čtivého a normálního rozsahu a ještě s tématy, které mám rád. Holandská vila byla ve finále Pulitzerovy ceny (porazil ji Colson Whitehead s románem The Nickel Boys).
Příběh, odehrávající se od konce druhé světové války během následujících pěti dekád, se točí kolem titulní krásné přepychové a velké vily ve Filadelfii, která rozvrátí celou jednu rodinu. Sourozenci Maeve a Danny Conroyovi ztratí v dětství matku a zůstanou s chladným, nepřístupným otcem, který zbohatnul na realitách. Ten se pak podruhé ožení a spolu s manželkou Andreou do vily přivede i její dvě malé dcery. Jenže po pár letech pan Conroy zemře a Andrea své nevlastní děti vypudí z domu. Již dospělá Maeve a ještě studující Danny tak zůstanou sami a musí se vypořádat nejen s radikální změnou života, ale postupně i se svou minulostí...
Čtivý román o dědictví, lásce, odpuštění a stínech minulosti má překvapivý vývoj a ještě překvapivější konec a obě ústřední postavy (přičemž Danny je vypravěčem románu) prožijí zajímavý život a jejich vzájemný sourozenecký vztah je po celé roky drží nad vodou. Kdo má rád příběhy o rodiných vztazích, bude spokojen. Román má i svá slabší místa a chvílemi ztrácí tempo a rozkročen je snad až do příliš dlouhého časového rozpětí, ale i tak se mi dost líbil.

2 08.02.2023

Prozaik, publicista a esejista Josef Jedlička (1927–1990) je autorem pouhých dvou beletristických děl – novely Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a rozsáhlé románové kroniky Krev není voda (1991), v níž zachytil historii vlastního rodu od poloviny 19. století do druhé světové války i smysl své životní cesty –, přesto patří k nejvýznamnějším českým poválečným spisovatelům.
Z české literatury byl dvakrát vyhoštěn, nejprve po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany a byl vyloučen ze studií estetiky a etnografie na Univerzitě Karlově (pracoval pak jako dělník, učitel, vychovatel a etnograf a od roku 1953 žil v Litvínově); podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu (žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a oženil se tam s básnířkou Violou Fischerovou).
Je autorem literárněvědných studií (např. o Kafkovi) a řady esejů, z nichž nejznámější je soubor České typy (1992), v němž s fejetonovou lehkostí ironicky analyzoval typické české vlastnosti demonstrované na známých literárních postavách (Babička, otec Kondelík, Jan Cimbura, Jan Ratkin, Švejk aj.).
Jedličkova prvotina s dantovským názvem (jedná se o první verš Dantova Pekla) vznikla v Litvínově v letech 1954–57, vyjít však mohla až o desetiletí později. Miroslav Zelinský ji pokládá za „jedno z nejpronikavějších a zároveň nejnemilosrdnějších svědectví o prvních letech budování socialismu v naší zemi“ (Slovník české prózy). Podle Jiřího Zizlera zde Jedlička „poúnorovou realitu spodobnil s nesmírnou kondenzovaností, syrovostí i výsostnou lyrikou“ (V souřadnicích volnosti).
Když próza v roce 1966 vyšla, ptalo se Rudé právo, jak je možné toto psát a toto vydat? Esejista Peter Urban o německém vydání (1969) uvedl, že nezná v české literatuře po roce 1948 knihu, „která by s takovou koncentrací, s takovou intenzitou a agresivní melancholií a přitom tak věrohodně zobrazila ono tristní bezčasí těch, kteří – bez budoucnosti – měli být integrováni do nejistého světa její vize a kteří se tomu vzpírají, vědomě – a z dobrých důvodů.“
Reflexivní novela nemá celistvý příběh, vypravěč se zamýšlí nad svým životem od války do 50. let a zaznamenává tragické či tragikomické příběhy většinou litvínovských občanů (třeba osamělé stařeny rozprodávající knihovnu se zastaralými lékařskými knihami po manželovi a čekající na jakýkoli telefonát; nebo hádku, jíž vrcholí jedna manželská krize: po večerech studující manžel zanedbává manželku a když ta mu vytrhne knihu o Máchovi, on ji bije v rytmu pětistopého rozměru verše).
Beznadějná krajina města s chemickými závody a ubikacemi přestavěnými z bývalého německého koncentráku je pozadím filozofických i zvláštně lyrických pasáží: „Ano, moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta: nepíšu příběh, ale vydávám svědectví. A říkám, že je to pravda, že tomu tak bylo, říkám to teď, zde, kde život náš je v půli se svou poutí (…)“
"Hledám motivaci svého osudu."

1 08.02.2023

Raný román Marcela Prousta – nedokončený Jean Santeuil vyšel až třicet let po jeho smrti, v roce 1952 (přeložil Michal Novotný, vydala Academia 2009). Nebyla to četba jednoduchá, navíc rozsáhlá (728 stran), a musel jsem ji prokládat něčím jiným (Brendelovy básně, Lichtenbergovy aforismy). Kniha, s níž jsem měl občas chuť praštit nebo to vzdát, která mě místy strašlivě nudila a rozčilovala, kniha zdlouhavá a chvílemi velice nudná a nestravitelná nekonečnými popisy. Ale také kniha, která tyto pasáže naštěstí pravidelně vyvažuje stránkami, kvůli nimž stojí za to se s tím poprat a vytrvat: úžasné myšlenky a úvahy (v málokteré knize jsem si zaškrtnul tolik míst jako v této), ironické popisy vysoké pařížské společnosti, líčení milostných vztahů a žárlivosti, úvahy o lásce...
Příprava na četbu Hledání ztraceného času je dokončena, do sedmidílného Hledání o třech tisících stran se pustím od června a už vím, co mě čeká, tedy že jednoduché to nebude, ale těším se...
"Blahobyt, koketerie, mlsnost a přepych jsou příjemní vládci, jejichž nesčetné zločiny, páchané denně a beztrestně už dlouhá staletí, udržují blaženost a zajišťují moc." (s. 111)
"Politika hodně ubližuje. I když máte nejlepší úmysly." (s. 431)
"Velké změny v našem životě se odehrávají bez varování, sami se na nich podílíme jen bezděčně..." (s. 622)
"Láska nás velmi sbližuje a také nás velmi korumpuje. Přizpůsobuje si nás, odcizuje nás." (s. 693)

08.02.2023

Mladá fronta vydala už jedenadvacátý svazek z díla amerického spisovatele Philipa Rotha (1933) – novelu Ňadro z roku 1972 (přeložil Jiří Hanuš). Hlavní postavu, profesora literatury Davida Kepeshe, známe z pozdějších románů Profesor touhy a Umírající zvíře, poprvé se ale Kepesh objevil právě v Ňadru. Roth se inspiroval Kafkovou Proměnou či Gogolovým Nosem (obě díla si v novele, jejímž je vypravěčem, Kepesh také připomíná) a nechal svého hrdinu proměnit se nikoli v brouka jako u Kafky, nebo mu nechat utéct vlastní nos jako u Gogola; ne, Kepesh se jedné noci promění v obří ženské ňadro s velkou a velice citlivou bradavkou. Proměněný Kepesh, následně hospitalizovaný v nemocnici pod dohledem udivených lékařů, slyší, cítí, mluví, ale nevidí. Pak se roztočí vtipný kolotoč Davidových úvah o tom, proč se mu to stalo a zda je to pravda, jestli není šílený a zda je opravdu v nemocnici; má také obavy, jestli jeho proměna není vysílána v přímém přenosu do televize a neinformují o ní zvědavá média. Komu má věřit, když nevidí a všichni mu mohou leccos namluvit a lhát mu? Má věřit lékařům? Svému otci, který ho navštěvuje, nebo své milence Claire, jejímiž dokonalými a krásnými ňadry byl tak trochu posedlý? Stalo se mu to kvůli této jeho posedlosti a jednou vyřčenému skoro přání, protože ta ňadra své milence záviděl? Nebo se mu to stalo posedlostí literaturou? Kolikrát svým studentům přednášel právě o Kafkovi a Gogolovi? David Kepesh si stále dokola klade otázky a hledá vysvětlení své proměny, jakou lékařská věda nedovede vysvětlit. A čtenář se baví, protože Roth píše ironicky a celkem vtipně. Smích vyvolává hlavně Kepeshova posedlost sexem i poté, co se promění v ňadro, nebo jeho představy, jak mu nejlépe porozumí mladý kolega z fakulty, pověstný svým bohatým sexuálním životem… Ňadro nepatří k Rothovým nejlepším dílům, ale pobaví a dobře se čte. Bohužel končí jaksi do prázdna, tedy na rozdíl od tragického konce Kafkova Gregora Samsy nebo od Gogolova Nosu, v němž se nos ke svému majiteli nakonec vrátí. Roth končí citátem jedné Rilkovy básně, jež se uzavírá slovy: „Svůj život musíš změnit.“ Roth tak nechává nezodpovězené otázky nejen svému hrdinovi, ale i čtenáři.

3 08.02.2023

Čtenář nemusí nutně vědět, že román ŽÍT JAKO MUŽ amerického spisovatele PHILIPA ROTHA (1933) je silně autobiografický, ale pokud to ví, dodává to četbě přece jen další rozměr: neuvěřitelná postava hrdinovy manželky tím možná získá na větší uvěřitelnosti, i když nemůžeme přesně vědět, co si Roth v románu přidal a co vychází z jeho vlastního příběhu. Románem z roku 1974, nyní poprvé vydaným česky v Mladé frontě v překladu Jiřího Hanuše, se Roth pokusil vyrovnat s traumatem nepovedeného manželství s notorickou lhářkou, žárlivou hysterkou a manipulativní psychopatkou, která není schopná pracovat, ale myslí si o sobě, že je umělkyní (herečkou, malířkou, řezbářkou, flétnistkou, spisovatelkou, abychom jmenovali pár oblastí, ve kterých zkouší vyniknout) a že ze svého třetího, o čtyři roky mladšího manžela, začínajícího spisovatele a vysokoškolského učitele, udělá zodpovědného a dospělého muže a bude jeho múzou. Hrdina románu, Peter Tarnopol, se i vlastní vinou ocitne v několikaleté pasti, z níž ho vysvobodí až manželčina smrt, jak se dozvíme na začátku knihy. Než začne Tarnopolovo vlastní vyprávění, předešle nám Roth na začátek knihy dvě Tarnopolovy „užitečné fikce“, autobiografické povídky „Rozverné mládí“ a „Flirt s katastrofou“, v nichž svého hrdinu pojmenoval Nathan Zuckerman – tedy jménem pozdějšího Rothova alter ego v románu Elév a dalších osmi. V těchto povídkách, napsaných již po smrti manželky Maureen, se Tarnopol vyrovnává se svým mládím a právě s nepovedeným manželstvím (v druhé povídce navíc včetně volné variace na Nabokovovu Lolitu). Teprve pak začíná „Můj skutečný příběh“, jak se nazývá druhá, delší část románu Žít jako muž. K Maureen se Tarnopol dostává zprvu oklikou, nejdřív vypráví o milence Susan, kterou poznal po odluce s Maureen a s níž udržoval několikaletý vztah, přesto se nakonec rozhodl, že si ji nevezme. Má z dalšího manželství hrůzu a nechce mít děti. Pak vypráví o Maureen, která mu po třech letech manželství, naplněného hádkami a nekonečným bojem, prozradí, jakým podvodem ho do manželství vlákala, což Petera konečně donutí manželku opustit. V New Yorku začne chodit k psychoterapeutovi doktoru Spielvogelovi, takže jednu část vyprávění sledujeme z psychoterapeutovy pohovky. Maureen manžela následuje také do New Yorku, jsou soudem odloučeni, ale protože Maureen odmítá rozvod, nemůže Peter nic dělat, naopak musí manželce platit výživné. Útěchou mu může být Susan, mladičká, bohatá, krásná vdova, jež je ovšem také psychicky nepříliš vyrovnaná, byť naštěstí ani zdaleka takovým šíleným způsobem jako Maureen. Peter, který se proslavil románem „Židovský otec“, je následně ochromený i ve své tvorbě, na pokraji sil, zoufalý, přesvědčený, že snad jedině zavraždění Maureen by mu pomohlo. A čtenář s napětím sleduje, jak jejich zápas probíhá, co dalšího si Maureen na tápajícího Petera vymyslí a jak tento nezralý spisovatel, který chce žít jako zásadový muž, jenž drží slovo, ale je trochu mimo realitu a snad až příliš žije „v literatuře“, již miluje, najde východisko z pasti hororového manželství a stane se znovu svobodným mužem. Vyprávění nechybí ani ironie a humor, jak jsme u Rotha zvyklí, byť je ho tu méně než v jiných dílech. Je zkrátka znát, že tento román o manželství je především Rothovou terapií. Snad mu pomohla.

08.02.2023

Vladimir Nabokov (1899–1977), rusky a anglicky píšící spisovatel ruského původu, je i u nás známý hlavně díky světovému bestselleru Lolita, který byl dvakrát zfilmován; Nabokovovi zajistil po svém vydání v roce 1955 nejen skandální úspěch a slávu, ale konečně i dostatek peněz na to, aby se mohl věnovat už jen psaní a žít s manželkou a synem v luxusu (od roku 1960, po dvacetiletém pobytu ve Spojených státech, kde Nabokov učil na univerzitách, žili Nabokovovi ve švýcarském Montreux, kde měli pronajaté apartmá v hotelu Palace; žili zde až do Nabokovovy smrti). Nabokovovo dílo u nás soustavně vydává Paseka a dvorním překladatelem Nabokova je Pavel Dominik. Kromě Lolity už česky vyšla většina autorových románů včetně dalších slavných děl, jako jsou Král, dáma, kluk, Lužinova obrana, Pozvání na popravu, Dar, Pnin, Bledý oheň či Ada aneb Žár, autobiografie Promluv, paměti i kompletní povídkové dílo (ve třech svazcích). Také u nás vyšly nabokovovské monografie Leszka Engelkinga a dvojdílná Michala Sýkory. Zatím však u nás nevyšla žádná Nabokovova biografie. Tuto mezeru nyní alespoň zčásti zaplňuje novela Moniky Zgustové Revolver v kabelce s podtitulem Životy Vladimira Nabokova (vydal Odeon). Zčásti proto, že jde právě o novelu, která sice vychází z Nabokovova životopisu a reálných událostí, ovšem autorka si ponechává možnost spekulací a domýšlení si skutečnosti, protože přece jen píše fikci (tím se autorčina novinka liší od jejího románového životopisu Bohumila Hrabala V rajské zahradě trpkých plodů, který vznikal z Hrabalových rozhovorů s autorkou).
Monika Zgustova se v útlé knize soustředila na několik témat a na tři období života Vladimira Nabokova a jeho ženy Véry. V první části sledujeme poslední měsíce spisovatelova života až do jeho smrti 2. července 1977 ve Švýcarsku. Druhá část se odehrává v Cannes v roce 1937, kdy se Nabokov ocitl mezi dvěma ženami, manželkou Vérou (s níž už měl tehdy jediného syna Dmitrije) a milenkou Irinou. Třetí část zachycuje Nabokovovu poslední návštěvu Spojených států v roce 1964, kdy měl autorské čtení v Bostonu. Poslední část se odehrává již po Nabokovově smrti, v roce 1990. Ve všech částech se ovšem v autorčině vyprávění Nabokov i Véra vracejí do minulosti a k různým jiným událostem svých životů. Zgustová ve zkratce či v několika scénách líčí Nabokovovo mládí v Rusku, první lásku, emigraci v Berlíně a v Paříži, pobyt v USA i život rodiny v Montreux, kde jim díky hotelovým službám zcela odpadla starost o praktické a všední stránky života. Dozvíme se, jak se Nabokov seznámil se svojí osudovou ženou, tedy Vérou Slonimovou, jaký měl vůbec o ženy zájem, takže si ho Véra musela střežit pro sebe; jak psal a tvořil; jak si jeho syn Dmitrij vybral životní dráhu operního pěvce, aby nebyl v otcově stínu (nakonec se ale i on po automobilové nehodě, kvůli níž se musel s operním zpěvem rozloučit, věnoval otcovu dílu jako jeho překladatel a propagátor a správce pozůstalosti).
Postava Véry, „ledové královny“, je v novele až démonizována (v kabelce nosí nabitý revolver, což Nabokov dobře ví – bojí se jí?); těžko říci, do jaké míry je to fakt, ale Véra jistě měla na Vladimira velký vliv a díky ní a její přísnosti a nesmlouvavosti, s níž dohlížela na Vladimirův život i tvorbu, se Nabokov dostal tam, kde byl: na výsluní nejen zájmu čtenářů, ale i kritiků a publicistů, mezi ty nejlepší a nejslavnější spisovatele 20. století. Nabokov byl do jisté míry elitář, stejně jako jeho žena. Byl si vědom své ceny a velikosti dosáhl nejen v rusky psaných dílech, ale i v těch psaných anglicky, ačkoli zpočátku s angličtinou zápasil a nebyl se svým psaním v novém jazyce spokojený (Lolitu málem spálil, rukopis zachránila Véra, tedy alespoň podle Zgustové). Monika Zgustová také přichází s vlastní, možná trochu odvážnou, ale celkem pravděpodobnou interpretací týkající se vzniku právě Lolity – proč ji vlastně Nabokov napsal? Novela Revolver v kabelce čtivým způsobem odkrývá leccos o Nabokovovi, až zamrzí, že je tak útlá a že se autorka nevydala ještě dál; protože odkrýt tajemství Nabokova na tak malé ploše není možné; je-li to vůbec možné…

2 08.02.2023

Román BLEDÝ OHEŇ (Pale Fire) z roku 1962 (česky Paseka, 2011, přeložili Pavel Dominik /próza/ a Jiří Pelán /verše/; autorem nádherného doslovu je Václav Jamek) patří spolu s Darem, Lolitou či Adou k jeho vrcholným dílům. Není to četba lehká (ale zase ne tak těžká, jak by člověk čekal), ale krásná, místy i velice zábavná a napínavá, opět rozkoš, podobně jako před časem u Daru. Román obsahuje několik témat, pro které je mi velmi blízký: poezie, literatura, knihy, četba, básník, komentátor a editor homosexuálního zaměření, fiktivní země (království Zembla) a osudy jejího posledního krále, o jehož život po útěku ze země usiluje vrah, překvapivá identita hlavní postavy, narážky na jiná literární díla i na sebe samého (hurikán Lolita apod.), jak je u Nabokova obvyklé... Navíc si tu vlastně autor tropí trochu žerty z komentátorů a editorů už formou svého románu (sám takto vydal Puškinova Evžena Oněgina - originál, Nabokovův neveršovaný překlad a rozsáhlý komentář, celkem 4 svazky).
Román je koncipován jako kritické vydání nějakého díla: Předmluva editora Charlese Kinbota, báseň o čtyřech zpěvech Bledý oheň od Johna Shadea, Komentář Ch. Kinbota a Rejstřík (ano, u tohoto románu je potřeba si přečíst i rejstřík!); dále jsou v knize vysvětlivky překladatele P. Dominika a doslov V. Jamka.
V komentáři k básni (a vlastně už v předmluvě) Kinbote čím dál víc odbíhá od tématu a vypráví o své vlasti Zemble, z níž uprchl po revoluci v roce 1958, a o jejím králi Karlu II. Milovaném, který po revoluci a po věznění v králosvkém paláci tajně Zemblu také opustil. Kinbote o Zemble a králi vypráví v Americe svému sousedovi, básníku Johnu Shadeovi (oba učí na jedné univerzitě v Appalačských horách, kde vedoucím katedry rusistiky je profesor Pnin - tedy Pnin z předchozího Nabokovova stejnojmenného románu, o němž je v Bledém ohni několik zmínek). Kinbote se domnívá, že Shade použije jeho vyprávění v básni, kterou právě píše. Je to Bledý oheň, který po Shadeově smrti Kinbote připravuje k vydání. Mezitím, co Shade píše svoji báseň o 999 verších, pronásleduje uprchlého krále vrah Jack Grey neboli Gradus...

2 08.02.2023

Román přední anglické spisovatelky A. S. Byattové (1936) Posedlost (Possession: A Romance, 1990) je považovaný za jeden z nejlepších britských románů devadesátých let, který se stal literární událostí i bestsellerem a získal uznání kritiky a prestižní cenu Booker Prize. V roce 2002 byl dokonce ve hvězdném hereckém obsazení zfilmován. Po vydání knihy byla autorka rázem přirovnávána k takovým jménům jako Borges, Nabokov či Eco. A nikoli náhodou.
Autorka, sama píšící též zasvěcené studie o literatuře, nezapře své intelektuální zázemí. Její „romance“, jak zní podtitul (což je v českém vydání bohužel zamlčeno), je mnohovrstevným dílem, ecovskou směsí detektivky, univerzitního románu, historické a literární studie, náročné četby a romantického milostného příběhu, prolínání fikce a reality.
Děj začíná ve chvíli, kdy mladý anglista Roland Mitchell v 80. letech 20. století náhodně objeví koncepty dopisu slavného viktoriánského básníka Randolpha Henryho Ashe neznámé ženě, s níž se setkal na party u přítele literáta. Rolanda dovede pátrání k profesorce Maud Baileyové, jež se zabývá tvorbou a životem pozapomenuté básnířky téhož období Christabel LaMotteové, neboť vše nasvědčuje tomu, že právě této básnířce byl určen Ashův dopis. Spolu pak na venkovském šlechtickém sídle, kde Christabel zemřela, náhodně objeví celou jejich bohatou korespondenci, jež provázela milostný vztah, který měl zůstat navždy utajen. Začíná honba za odhalením společného soukromí obou tvůrců, čímž by se změnil všechen dosavadní výzkum. Roland a Maud ovšem nejsou jediní, kdo se oběma básníky zabývají. Pátrání se stává posedlostí, podobně jako byli básníci posedlí svou tvorbou a vášní jednoho k druhému, podobně jako jsou sebou posedlí i oba mladí badatelé, neboť minulost se promítá do přítomnosti. A konečně posedlý knihou a příběhem může být sám čtenář, pokud se do čtivé a napínavé knihy s dojemným, ale ne sentimentálním koncem ponoří.
Osudy Ashe a Christabel se zrcadlí v příběhu Rolanda a Maud: Ash je ženatý a Christabel žije s žárlivou lesbicky založenou přítelkyní, malířkou Blanche, jež spáchala sebevraždu; Roland má přítelkyni, která ho v podstatě živí, a Maud je chladná nepřístupná a upjatá blondýna, jen pomalu pookřívající ve vztahu k Rolandovi (nádherná scéna, v níž Maud prvně odhodí zábrany, což je symbolizováno rozpuštěnými krásnými dlouhými vlasy, které jinak schovává spletené v copech a pod šátkem). A vše je pak ztíženo doslova závodem za odhalením privátní minulosti sledovaných osobností, čímž autorka navíc upozorňuje na stále aktuální téma, zda a do jaké míry toto soukromí zveřejňovat, když za tvůrce by mělo hovořit především jeho dílo (vzpomeňme na Franze Kafku, jehož odkaz tvoří z jedné třetiny právě soukromé deníky a dopisy…). Tato dějová vrstva je dohnána až k jakési satiře či parodii, obohacené navíc o konfrontaci britských a amerických literárních vědců (dva další odborníci na Ashe a Christabel jsou Američané – mj. se svým kapitálem a nečistými praktikami oproti poctivým vlasteneckým Britům), a vrcholí jedné deštivé noci dramatickou scénou nad básníkovým hrobem, v němž se ukrývá konečné vysvětlení celé záhady.
Přitom nejde o nijak jednoduché čtení. Autorka bohatě střídá úhly pohledu a styly. Protože oba její básníci jsou fiktivní, musela Byattová sama vymyslet, napsat a napodobit viktoriánskou poezii, korespondenci a deníkové záznamy a zároveň současné literární studie a životopisy, které hojně „cituje“ v rozsáhlých pasážích: některé kapitoly tvoří pouze celé básně či dopisy nebo deníky, básně také uvozují jednotlivé kapitoly a vše se prolíná s pohledem vševědoucího vypravěče. Ashovy básně tak připomínají Roberta Browninga či Dante Gabriela Rossettiho, Christabeliny zase Elizabeth Barrett Browningovou, Christinu Rossettiovou nebo Emily Dickinsonovou.
Byattová je brilantní vypravěčka se skrytou ironií v pohledu na svět literárních badatelů, univerzitního prostředí i viktoriánské éry a dokonale napodobuje všechny používané žánry, což musel být jistě tvrdý oříšek pro překladatele, s čímž se v BB artu vyrovnali ne zcela adekvátně: vcelku dobře přeložené popisné pasáže a rozsáhlé fiktivní citáty a básně jsou narušovány nevhodně použitou až hrubě znějící hovorovou češtinou v četných dialozích; jistěže ani literární hrdinové nemusí mluvit spisovným knižním jazykem, ale i hovorovou češtinu lze použít citlivě, zvlášť když jí hovoří postavy, které jsou téměř všechny intelektuály a vědci. Jinak je ovšem kniha prosta tiskových chyb a má pěknou grafickou úpravu a obálku.
Byattová tedy vytvořila pozoruhodnou a nevšední knihu s bohatým dějem a informační hodnotou a navíc ještě dobře a inteligentně napsanou v tom nejlepším slova smyslu.

08.02.2023

Susan Sontagová (1933) je známá americká esejistka, kritička a publicistka, autorka pronikavých esejistických knih širokého záběru, z nichž česky vyšly zatím pouze Nemoc jako metafora (1978) a AIDS a jeho metafory (1989; č. společně 1997), letos pak vydala Paseka slavný soubor esejů O fotografii (1977). Sontagová je však také autorkou čtyř románů a svazku kratších próz. Za poslední román, V Americe (In America, 1999), vyprávějícím o osudech polské herečky v USA na konci 19.století, získala dokonce Národní knižní cenu. Předchozí román, vydaný pětadvacet let od druhého románu (Death Kit, 1967), vyšel česky taktéž v nakladatelství Paseka.
Vulkán s podtitulem Romance (The Volcano Lover, A Romance) se stal v době svého vydání (1992) bestsellerem a byl pro literární veřejnost překvapením hned z několika důvodů, neboť takový román právě s tímto podtitulem by od Sontagové asi čekal jen málokdo. Přesto ani její „romanci“ nelze brát doslovně. Sontagová přistupuje – jak jinak – k historickému románu velmi originálně. K napsání knihy, jejíž název by se dal přesněji přeložit jako Obdivovatel či milovník vulkánu, autorku inspirovaly kolorované rytiny Vesuvu z roku 1799, objevené a zakoupené v Londýně, o nichž zjistila, že vznikly na objednávku sira Williama Hamiltona, britského vyslance v Neapoli v poslední třetině 18. století, a začala se zajímat o jeho životní osudy. V románě ho důsledně nazývá Cavaliere (Rytíř) a s jeho postavou, jak přiznala v úvodní poznámce, „zacházela zcela volně, ale tak, aby to odpovídalo jeho povaze, právě tak jako s ostatními historickými postavami uváděnými pod jejich vlastními jmény“. Hamilton se poté, co mu zemřela milovaná manželka Catherine, podruhé oženil s mladou milenkou jeho synovce Emmou, ženou z nejnižších kruhů, nevzdělanou, avšak inteligentní, učenlivou a krásnou, která má dokonce v Anglii nemanželskou dceru. O Emmě se nejdříve hovoří jako o krásce; to když je zpočátku pouze Cavalierovou milenkou a on sám jakýmsi Pygmalionem, o třicet šest let starším, který krásku vzdělává a kultivuje. Emma ho oddaně miluje, ale zároveň ve vztahu pochopitelně cítí svoji velkou příležitost, jak se povznést nad svůj původ, což se jí vskutku podaří, když v Neapoli oslní všechny včetně královského páru a sir Hamilton se s ní ožení navzdory skandálnosti takového sňatku; pak už ji autorka důsledně nazývá Cavalierovou ženou. Na scénu pak vstupuje hrdina – totiž admirál lord Horatio Nelson, jenž od roku 1793 bojoval proti revoluční a později napoleonské Francii a který se stane Emminým milencem za tichého přihlížení stárnoucího Cavaliera. Přitom milenecký pár nepůsobí nijak zvlášť romanticky: hrdina je malý, hubený, jednooký a jednoruký po zraněních v bitvách a Cavalierova žena léty ztloustla, propadla alkoholu a pozbyla své krásy.
Sontagová tak netypicky vstoupila do romantizované historie (vzpomeňme na Dumasovu Lady Hamiltonovou; na scénu vstupuje také postava z jiné „skutečnosti“, totiž baron Scarpia, známý z Pucciniho opery Tosca, jejíž děj a postavy – diva, milenec-malíř, Angelotti – zde autorka obratně vsune do kontextu dalších událostí) a experimentálním přístupem nezapře své intelektuální zázemí: do barvitě vylíčené historie vstupuje současnost a objektivní autorské reflexe, odstup od mytizované romance a smysl pro humor a ironii, což se projevuje již v tom, jak označuje své hlavní postavy, jejichž pravá jména zmíní jen jednou či dvakrát. Její vyprávěcí styl je poměrně strohý, vůbec nepoužívá přímou řeč v uvozovkách a do barvitého líčení organicky zasazuje esejistické pasáže. Jelikož je Cavaliere nadšeným sběratelem knih, obrazů, soch, váz a antických vykopávek ze zničených Pompejí, věnuje se autorka podrobně právě fenoménu sběratelství, takže z románu by se dal vyabstrahovat jakýsi samostatný esej o sběratelství. Svou roli zde pak hraje i titulní vulkán, tedy Vesuv se svým velkým výbuchem v roce 1794, který Cavaliere pozoruje, obdivuje a miluje s jeho děsivou krásou a ničivou silou, jež symbolizují povahu a jednání některých postav i bouřlivou dobu, v níž se jejich osudy odehrávají. Vulkán zde vystupuje vlastně jako další hlavní postava, jež si žije svým vlastním životem. V závěru románu pak autorka opouští er-formu a propůjčuje hlas několika postavám v podobě jakýchsi posmrtných monologů, v nichž komentuje události a stručně je dovede až do jejich konce, přičemž zde projeví svůj ženský pohled. Všechny tyto prvky dodávají knize na zvláštnosti i poutavosti; Sontagová jakoby nastavovala v různých úhlech zrcadla, v nichž je jednání postav podrobováno nenápadné kritice.
Netradičně pojatý zajímavý historický román ve výborném překladu a pečlivé redaktorské práci (škoda jen, že zde chybí doslov, který by představil Sontagovou a pozadí jejího románu) dokazuje šíři zájmů své autorky, a tak si jen můžeme přát, aby se k nám dostala i další její díla, zejména již jmenovaný poslední román.

(Část IV)
Román o lásce --- Jak ve svém doslovu k románu (stejném, jaký byl použit i v prvním českém vydání u Škvoreckých v Torontu 1985) připomíná Květoslav Chvatík, „všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce“. To schvaluje a vítá i sám Kundera v poznámce k nynějšímu vydání: „Označení je přesné i samozřejmé.“ Chvatík má naprostou pravdu hned dvakrát: Nesnesitelná lehkost bytí je román velký a je to román o lásce. Jeho děj je poměrně jednoduchý, složitá (ale virtuózní a mistrovská) je naopak jeho kompozice. Tomáš, skvělý chirurg, v němž se snoubí láska donjuanská i tristanovská, se v lázeňském městě seznámí se servírkou Terezou, zamiluje se do ní a později s ní začne v Praze žít. Tereza jej miluje bezmezně, kdežto Tomáš jí nedokáže být věrný. Po srpnových událostech roku 1968 oba odejdou do Švýcarska. Tomáš se tam setkává i se svou bývalou milenkou, malířkou Sabinou, která také opustila Čechy. Sabina naváže vztah s levicovým intelektuálem Franzem, ale její složitá a věčně nespokojená a hledající povaha ji nakonec žene dál a pryč od Franze i od své vlasti až do Ameriky. Tereza není ve Švýcarsku spokojená, navíc zjistí, že ani tady jí Tomáš není věrný. Proto se vrátí do Prahy. Zanedlouho se za ní vrátí i Tomáš, ačkoli riskuje své postavení. Následky na sebe nenechají čekat dlouho: z chirurga je postupně degradován až na umývače oken. Nakonec oba odcházejí na venkov, kde konečně najdou krátké chvíle štěstí. Onen Karenin z názvu sedmého dílu je jejich pes. Franz se zatím vydává na svůj „Veliký pochod“ a umírá v Kambodži (v jeho postavě Kundera kritizuje západní levicové intelektuály). Sabina se v Americe dozví o konci Tomáše a Terezy: zemřeli tragicky, náhodně, absurdně při automobilové nehodě. Můžeme tento děj prozradit, neboť Kundera jej nevypráví přísně chronologicky. Vrací se k jednotlivým dějovým a myšlenkovým motivům, rozvíjí je a upřesňuje. Tak se o smrti Tomáše a Terezy dozvíme už na s. 134, tedy dříve než v polovině románu, v předposlední kapitole třetího dílu, kdy Sabina dostane do Paříže, kde v té době žije, dopis od Tomášova syna (z prvního manželství), kde jí oznamuje smrt Tomáše a Terezy. Znovu pak – jakoby letmo – ještě na s. 291, ve čtyřiadvacáté kapitole šestého dílu, kdy právě jemu, Tomášovu synovi, přijde telegram s oznámením o jejich smrti. Román samotný končí idylou na vesnické tancovačce, ve chvíli jakéhosi usmíření mezi Tomášem a Terezou. Na konci tedy není beznaděj, zmar či smutek, ale naopak lyrická atmosféra naděje a idyly, po níž všichni tak toužíme.

Množství myšlenek je v románu věnováno právě lásce a jejím různým podobám: Tomáš, jak jsme již uvedli, je donjuanem, který náhle pozná opravdovou, tristanovskou lásku, a neví si s ní rady. Tereza, která miluje až za hrob a jejíž pokus o nevěru jako pomstu skončí fiaskem, se trápí Tomášovými nevěrami. Její láska zvítězí, ale jedině za cenu nejvyšší, za cenu smrti. Vztah Sabiny a Franze je založen na neporozumění slovům, na jejich odlišném výkladu, jak se můžeme přesvědčit v již zmíněném Malém slovníku nepochopených slov ve třetím díle. Ten je přesnou analýzou právě toho, jak různě může být vnímáno a chápáno jedno slovo, jeden obraz, jedna myšlenka. Především je však román obrazem lásky ve složité době, v „pasti, kterou se stal svět“, na „planetě nezkušenosti“, mezi „lehkostí a tíhou“, „duší a tělem“, mezi „nepochopenými slovy“ a „Velikými pochody“ historie a kýče. „…právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.“ (s. 150)

9 08.02.2023