milan.valden komentáře u knih

Norská spisovatelka Sigrid Undsetová (1882–1949), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (1928), se proslavila hlavně historickou trilogií Kristina Vavřincova, ale psala i romány ze současnosti, z nichž k nejlepším patří Jenny (1911), tragický příběh mladé, vzdělané a citově bohaté norské malířky, která touží po lásce i po umělecké tvorbě.
Sedmadvacetiletá malířka Jenny Wingová pobývá v Římě s přítelkyní Francescou a seznámí se zde s norským mladíkem Helgem Gramem. Zamilují se do sebe. Jenny se po čase vrátí k matce do Norska a čeká na návrat Helgeho. Mezitím se ale sblíží s jeho otcem Gertem a seznámí se i s žárlivou Helgeho matkou Rebekkou. Po Helgeho návratu se potácí mezi dvěma muži, otcem a synem, a ve lžích a poznává, že s city, s láskou, se vztahy a s životem i tvorbou je to někdy ještě složitější, než by člověk čekal...
Docela pěkný román, s úvahami o lásce, tvorbě a postavení ženy. Jako seznámení s tvorbou slavné nobelistky ideální.
Jenny Wingovou si zahrála slavná norská herečka Liv Ullmannová v televizním filmu Jenny z roku 1983, který jsem kdysi viděl a od té doby jsem si chtěl předlohu přečíst; no, trvalo to... Mimochodem, kvůli roli Jenny musela Ullmannová odmítnout spolupráci se svým dvorním režisérem a bývalým milencem Ingmarem Bergmanem na filmu Fanny a Alexander (1982) a pak toho trpce litovala, když natáčení Jenny probíhalo velmi složitě. A když pak Liv viděla Fanny a Alexandera, film prý probrečela jednak proto, jak byl krásný, a jednak proto, o jakou nádhernou roli přišla. I když role Jenny byla také pěkná...
Přeložil Hugo Kosterka, vydalo Lidové nakladatelství, 1972.

07.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

07.02.2023

Německý spisovatel Theodor Fontane (1819–1898) psal básně, balady či cestopisy a první prózu vydal až v 59 letech. K vrcholům jeho díla i celé německé literatury 19. století patří jeho román Effi Briestová (1895), který můžeme tematicky řadit k jiným velkým románům o nešťastném manželství podaným z pohledu ženy, jako jsou Flaubertova Paní Bovaryová a Tolstého Anna Kareninová. Sedmnáctiletou Effi provdají rodiče za barona Innstettena, který je o dvacet let starší. K Effi se chová hezky, není to žádný tyran, ale je citově chladný a pracovně zaneprázdněný, pořád samé povinnosti a řád, a citlivé mladé dívce nerozumí. Ta se také velmi nudí v pomořanském městečku Knessin, kde manžel působí jako okresní přednosta. Ani narození dcerky ji z nudy provinciálního prostředí a manželova citového chladu nevytrhne...
Pozor, SPOILER!!! Effi prožije dobrodružství se světáckým (a ženatým) majorem Crampasem, což autor přímo nespecifikuje, ale čtenář se domyslí. Po Innstettenově povýšení se rodina přestěhuje do Berlína, kde Innstetten až po několika letech objeví díky dopisům, které náhodou najde, co se kdysi stalo mezi Effi a Crampasem. Vyzve Crampase na souboj a zabije ho, Effi zapudí a dceru si nechá u sebe... Effi trpí, zapuzena nejdřív i rodiči, samotou. A tragický konec je neodvratný, jen to tentokrát není sebevražda jako u Emmy Bovaryové nebo Anny Kareninové, ale spíš zlomené srdce...
Realistický, psychologický, nijak rozsáhlý román, jehož si velmi cenil třeba Thomas Mann (jeden ze svědků souboje mezi Instettenem a Crampasem se jmenuje Buddenbrook!), byl celkem čtivý, už dlouho jsem si ho chtěl přečíst, ale musím říci, že Anna Kareninová a zejména moje milovaná Paní Bovaryová mne oslovily daleko více. Effi Briestová byla několikrát zfilmována, mj. v roce 1974 Rainerem Wernerem Fassbinderem s Hannou Schygulla a v roce 2009 s Julií Jentsch a Sebastianem Kochem.
Přeložil Josef Menzel, vydalo SNKLHU, Světová četba, 1954.

2 07.02.2023

Osamělost prvočísel, prvotina italského spisovatele a fyzika Paola Giordana z roku 2008, je dnes už proslulý román, který si získal oblibu i u českých čtenářů (vyšel u nás již třikrát). Autor (nar. 1982) za něj získal Premio Strega jako nejmladší vítěz a román byl v roce 2010 zfilmován. Já jsem se k němu dostal až nyní, v sérii románů italských autorů oceněných prestižní Premio Strega, které postupně čtu – po Osmi horách Paola Cognettiho a Kolibříkovi Sandra Veronesiho; ještě mě čeká starší Rodinná kronika Natalie Ginzburgové a čekám, až v Argu vyjde Arturův ostrov od Elsy Morante. Mimochodem, až na Ginzburgovou všechny tyto knihy přeložila Alice Flemrová. V jejím překladu se těším i na Giordanův nový román Dobývání nebe (další dva mě nelákají).
Jako osamělá prvočísla jsou hlavní postavy románu, Alice a Mattia, které sledujeme v časových skocích v letech 1983–2007, od jejich dětství, dospívání a studií až po dospělost a věk přes třicet let. Pochmurný román (což mám rád) o jejich přátelství a zvláštním vztahu, kdy tušíme, že jsou pro sebe možná jako stvoření a jsme napjatí, jestli se jejich vztah naplní, mě nadchnul – na ty italské romány mám zatím štěstí. Oba hrdinové si z dětství nesou traumata, kterých se nikdy nezbaví, důsledek rozhodnutí, který si pak nesou celý život. U Alice, pozdější fotografky, je to nehoda na lyžích, po níž kulhá, spojená s nenávistí k otci, navíc se pak přidá anorexie. Mattia, nadaný matematik s Aspergerovým syndromem, má mentálně postiženou sestru-dvojče, s jejíž ztrátou, kterou zavinil, se nikdy nevyrovná...
Kolem těchto dvou osamělých lidí jsou i další postavy kolem nich ne právě šťastné, ať už jsou to rodiče Alice i Mattii, Alicina chůva, Mattiův kamarád a další. Vedle osamělosti a (ne)schopnosti milovat a mít vztah se tu řeší i kamarádství, vyloučenost odlišného jedince mezi spolužáky ve škole a později i ve společnosti, neschopnost učinit jednoduchý krok ke změně a naplnění citu (přitom o tom kroku postavy ví, ale neudělají ho), vztah mezi dětmi a rodiči, kariéra.
Mám samozřejmě rád, když jsou mi postavy a témata knih blízké, a to jsem v Osamělosti prvočísel našel vrchovatě; stejně tak se mi líbil střízlivý, odtažitý, až chladný, jazykově přesný autorův styl (kdo má raději metaforičtější a jazykově bohatší vyprávění, tady si na své nepřijde); a nevadil mi ani některými kritizovaný, možná trochu uspěchaný konec, který je však takový, jaký jsem čekal, i když bych si přál jiný... A jsem docela zvědav, jak si s předlohou poradili filmaři, takže se brzy podívám i na film. (PS: Film se bohužel moc nepovedl...)

6 07.02.2023

K nejslavnějším mexickým spisovatelům patřil Carlos Fuentes (1928–2012), z jehož díla vyšly česky např. slavné romány Nejprůzračnější kraj a Smrt Artemia Cruze. Já jsem od něj kdysi četl jen novelu Vlad, moderní variaci na upírský mýtus, která mě zklamala. Teď jsem sáhl po jeho románu Starý gringo (1985) a bohužel to bylo také velké zklamání...
V útlém románu, na němž Fuentes pracoval s přestávkami dvacet let, se vydáme do Mexika na přelomu let 1913/1914, kdy zde probíhala revoluce Pancha Villy. Do Mexika přijede starý Američan, spisovatel a novinář, který zde chce zemřít a je zvědavý i na průběh revoluce. Setká se s učitelkou španělštiny Harriet Winslowovou a s generálem Tomásem Arroyo. Ten starý gringo je ve skutečnosti slavný Ambrose Bierce (1842 – asi 1914), autor povídek z americké občanské války nebo Ďáblova slovníku, který opravdu odjel v roce 1913 do Mexika a jehož zmizení a smrt nejsou dodnes vysvětleny... Fuentes nabízí jeho možný příběh po odjezdu z USA i jeho možnou smrt...
Bohužel ani příběh ani autorův zvláštní styl mě nijak zvlášť nezaujaly. Ale nevzdávám to a ještě si chci od Fuentese přečíst knižní kultorologickou esej Pohřbené zrcadlo.
Mimochodem, Starý gringo byl v roce 1989 zfilmován, Bierce hraje Gregory Peck a Harriet Jane Fondová, ale film se příliš nezdařil a komerčně propadl a Fondová si vysloužila dokonce nominaci na Zlatou malinu za nejhorší herečku...

07.02.2023

Vedle pěti velkých, obsáhlých románů, pro každé desetiletí jeden – Plechový bubínek (1959), Psí roky (1963), Platejs (1977), Potkanka (1986) a Širé pole (1995) –, napsal německý spisovatel Günter Grass (1927–2015), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), řadu dalších rozsahem kratších románů či novel, jako jsou Kočka a myš (1961), lokální umrtvení (1969), Žabí lamento (1992), Jako rak (2002), nebo soubor próz Mé století (1999) a autobiografické knihy Při loupání cibule (2006) a Příběhy z temné komory (2008), které všechny již vyšly i v češtině. Mezi nimi zaujímá zvláštní postavení dlouhá povídka Setkání v Telgte (1979), která nyní konečně vyšla česky jako 13. svazek Grassových spisů v nakladatelství Atlantis v překladu Jiřího Stromšíka, který již pro tuto edici přeložil šest jiných svazků.
Proč zvláštní postavení? Grass se v tomto dílku vydává hluboko do historie, do doby barokní, do doby sklonku třicetileté války, konkrétně do roku 1647, do městečka Telgte poblíž Osnabrücku, kde se právě dojednávají podmínky míru, který do dějin vzešel jako mír vestfálský a který ukončil třicetiletý krvavý evropský válečný konflikt. Grass se tu ale vydává do světa literatury, válečné hrůzy stejně jako složitá mírová jednání nechává v pozadí a soustředí se na zdánlivě odtažité problémy literární, básnické. Jenže politika samozřejmě proniká i sem…
Nebyl by to ovšem Grass, kdyby v jeho próze nebyl ještě jiný, skrytější druhý plán, kdyby sem nepronikala současnost: totiž lehce ironický obraz známé Skupiny 47, jejímž byl Grass členem a která se poprvé sešla tři sta let po fiktivním setkání básníků v Grassově povídce, a sice v roce 1947. Z iniciativy Hanse Wernera Richtera, jemuž je Setkání v Telgte věnováno, se Skupina 47 scházela každoročně na různých místech Německa i v zahraničí až do roku 1967. Literáti si na setkáních předčítali svá díla, kritizovali je a diskutovali o nich. A přesně tak činí sedmnáct barokních německých básníků v Telgte v roce 1647. Přidají se k nim i dva hudební skladatelé, mezi nimi slavný Heinrich Schütz, a jeden teoretik a filolog. Všichni kromě jednoho zde vystupují pod svými jmény, ale Grass je obdařil i vlastnostmi některých členů Skupiny 47 (například Hans Werner Richter je vyobrazen jako Simon Dach), takže dobová kritika ráda hádala, kdo je kdo v Grassově povídce. Pouze slavný Grimmelshausen, autor pikareskních románů Dobrodružný Simplicius Simplicissimus a Poběhlice Kuráž, zde vystupuje pod jménem Gelnhausen nebo pod přezdívkou Stoffel. Kuráž, to je zase původem česká hostinská Libuška, která se o básníky stará. Ti se přou o poezii, předčítají, hádají se, jedí, pijí a někteří z nich se i nezávazně milují se služkami z hostince.
Celé je to rozkošně napsané, Grass se tentokrát drží na uzdě a není tu jeho obvyklé stylistické a jazykové obžerství, v němž se čtenář někdy ztrácí, naopak, tady je vše přehlednější, poklidnější, doplněno autorovými ilustracemi. Vypravěč je záhadně vševědoucí, ví totiž nejen o tom, co se událo v roce 1647, ale i to, co se děje o tři sta let později („Včera bude to, co zítra už bylo.“).

07.02.2023

Vždycky jsem si chtěl přečíst něco od autorů, po kterých je pojmenována nejprestižnější francouzská literární cena, Prix Goncourt... Bratři Edmond de Goncourt (1822–1896) a Jules de Goncourt (1830–1870) napsali společně od roku 1850 až do Julesovy předčasné smrti několik kulturně-historických prací a šest románů; Edmond pak sám pokračoval v jejich deníku a napsal další čtyři romány. Založil Académie Goncourt, která začala fungovat v roce 1900 a od roku 1903 uděluje Goncourtovu cenu. Asi nejznámějším společným románem bratří Goncourtových je Germinie Lacerteuxová (1865). Děj krátkého románu o smutném životě jedné služky a jejím pádu až na dno je inspirován skutečnou služkou Goncourtových Rosou, po jejíž smrti bratři zjistili, že vedla dvojí život, s milencem měla dvě děti a okrádala své pány.
Germinie slouží v Paříži u slečny de Varandeuil, staré panny dobrého srdce, která si v životě také užila své, především se sobeckým otcem. Slečna k Germinii přilne jako k dceři a vůbec netuší, že její pracovitá služka vede druhý tajný život, beznadějně zamilovaná do mladíka, který ji jen využívá spolu se svojí matkou. Germinie se kvůli němu dostává do dluhů, začne i pít, když prozře, najde si jiného milence, ale na prvního nemůže zapomenout. Pak ji posedne nymfomanie, jindy zase naprostá apatie a lhostejnost ke všemu. Jenže podobný život může vést jen k naprostému dnu a jaký je to pak pro slečnu šok, když zjistí o Germinii pravdu...
Román bez sentimentu a pravdivě líčí mravní i fyzický úpadek pařížské služebné a připravil cestu francouzskému naturalismu. Na typ "klinické studie" okamžitě navázal Émile Zola svojí Terezou Raquinovou (1867) a dalšími díly, zejména Zabijákem (1877).

07.02.2023

Přečetl jsem nejen svoji letošní "knihu roku" (2022), ale také jednu z nejlepších, jaké jsem četl v posledních letech. Americká spisovatelka havajsko-japonsko-korejského původu Hanya Yanagihara (*1974) napsala vskutku velký a výjimečný román Malý život (A Little Life, 2015), a to nejen rozsahem, ale především hloubkou a záběrem, s nimiž zpracovala temný a silný, místy velmi tragický příběh o velkém celoživotním přátelství, o dospívání a zrání, o nadějích i zklamáních, o kariéře a vztazích, o nesmírných jizvách z dětství a o tom, že tyto jizvy nedokáže úplně spravit ani sebevíce hojivá síla lásky, o nemoci a bolesti, s nimiž se taky musí žít, a o tom, jaké hrůzy někdy mohou páchat lidé na druhých... Jeden z nejsilnějších a nejdrásavějších románů, jaké jsem kdy četl. U málokterého díla jsem se tolik nabrečel nebo měl minimálně v očích slzy a málokteré jsem musel tak vydýchávat a při čtení si dělat pauzy. Ale přes všechnu tu bolest a krutosti, o nichž autorka píše, je to román nádherný, který se mi dobře četl a ani ta délka (640 stran většího formátu) mi nevadila.
Příběh čtyř přátel z vysoké školy, které pak sledujeme po několik desetiletí, jak žijí v New Yorku a plní si své sny a kariéry. Hezký a nesmírně laskavý herec Willem Ragnarsson, bystrý a břitký gay černošský malíř Jean-Baptiste Marion zvaný DžejBí, skvělý architekt Malcolm Irvine a postava ústřední, Jude St. Francis, vynikající právník a geniální znalec mnoha dalších oblastí, rezervovaný, tajemný, skrývající děsivou minulost, s níž se nedokáže zcela vyrovnat a z níž si nese následky na celý život – vskutku nezapomenutelná postava! A kolem nich další, z nichž vyniká zejména Judeův obětavý a věrný lékař Andy a Judeův profesor práva Harold, stejně jako postavy záporné z Judeovy minulosti, bratr Luke či doktor Traylor.
Přeložila Petra Diestlerová, vydal Odeon, 2022 (první české vydání 2017).

11 07.02.2023

Monika Zgustová je spisovatelka a překladatelka děl českých autorů jako Hrabal, Kundera, Havel, Škvorecký, Čapek, Seifert či Hašek do španělštiny a katalánštiny; od 80. let žije v Barceloně. Její tvorbu sleduji už dlouho, četl jsem např. její knihu o Bohumilu Hrabalovi V rajské zahradě trpkých plodů, prozaický triptych Grave cantabile (mj. o Boženě Němcové a Nině Berberové) nebo knihu o ženách, které přežily gulag Oblečené k tanci na sněhu. Autorčin nový román Potmě jsme se viděli lépe je zčásti inspirován osudy vlastními a její rodiny a nastoluje závažná témata: exil a jak se s ním vyrovnat; exil rodičů, kteří se pro něj rozhodli, a nedobrovolný exil dětí, kteří s rodiči museli svoji vlast také opustit; rodina rozdělená tím, že se rozletěla po celém světě; komplikovaný vztah matky a dcery; pochopení a porozumění tomu, proč byla matka tak komplikovaná; stáří, nemoc a smrt; to, že spolehlivé jsou možná hlavně dcery; to, že "na nejdůležitější otázky člověk nakonec odpovídá celým životem". Zaujala mě také autorčina zamyšlení nad údělem exulantů: "Když člověk jednou odjede ze své země, může potom už žít kdekoli." – "Když žiješ mimo svou zemi, svět se ti stane malým a můžeš žít kdekoli."
Vypravěčka Milena, nakladatelská redaktorka žijící v Barceloně, líčí svůj vztah s matkou Janou, věčně nespokojenou ženou, která žije v USA, kam rodina kdysi emigrovala z Československa; vzpomíná i na otce, úspěšného a uznávaného archeologa, a bratra Míšu, který žije v Baku a je také archeologem. Milena vypráví o tom, jak před rokem letěla za nemocnou matkou do Ameriky, a to v čase, kdy se začal šířit koronavirus... Román klade spoustu závažných otázek a je plný naděje, že nikdy není pozdě najít smíření a dojít k pochopení...

2 07.02.2023

Dvacátým svazkem edice Xin, kterou vydává nakladatelství Verzone a která se soustředí na čínskou literaturu, je Rod rudého čiroku, slavná románová prvotina čínského spisovatele Mo Jena (*1955), který v roce 2012 získal Nobelovu cenu za literaturu, a to za svůj „halucinační realismus, v němž se snoubí lidové vyprávění, historie a současnost“. Toto zdůvodnění Švédské akademie přesně sedí i na jeho první román z roku 1986. Připomeňme, že z Mo Jenova díla zatím v češtině vyšly romány Krev a mlíko a Země alkoholua novela Velký třesk, všechny v překladu Denise Molčanova, který přeložil i Rod rudého čiroku.
Čirok je travnatá rostlina blízká prosu a v Číně se z něj pálí oblíbená kořalka, v románu zvaná čirokovka. Pole plná rudého čiroku hrají v Mo Jenově románu velkou roli, skoro na každé stránce je čirok zmíněn a autor se nejednou opájí lyrickými popisy čirokových lánů, jeho vůně i barev; v čirokových polích se odehraje i několik klíčových událostí románu, odehrávajícího se v letech 1923 až 1976 a sledujícího osudy tří generací jednoho rodu. Hlavní děj se ale soustředí na dvacátá a třicátá léta, vypravěč vzpomíná na osudy své babičky a dědečka z otcovy strany a na otcovo dětství, jak je zná z vyprávění. Důsledně o svých předcích mluví jako o babičce, dědečkovi, tátovi, mámě, tudíž čtenář musí dávat pozor, aby se v postavách neztratil, poněvadž někdy to může být trochu matoucí; jindy o nich zase píše pod jejich jmény, případně přezdívkami. Jsou to obyčejní vesničané z Náhorních pustin a čirok je pro ně důležitý, protože z něj pálí široko daleko proslulou čirokovku. Nejsou to ale také žádní andílci, děda je bandita, babička se zřekne svých rodičů a žije s milencem, děda má pak i druhou milenku. Vesničané bojují s tlupami banditů, s komunisty, s úředníky a pak s Japonci.
Vyprávění se nese v tragikomickém duchu a je po všech stránkách barvité, jak se na Mo Jena sluší, ostatně k jeho vzorům patří Faulkner, García Márquez či Grass. Především je ale Mo Jen osobitý, jeho jazyk bohatý a klobouk dolů před překladatelem, který to vše musí vystihnout i v mnoha odstínech češtiny. Ústřední postavou románu je vypravěčova babička, úžasná postava na svou dobu neohrožené a svérázné ženy, kterou rodiče provdají na malomocného majitele palírny na čirokovku, ale jež se zamiluje do jiného muže a po smrti manžela s ním žije. Není jí dopřán dlouhý život, ale ve vypravěčově podání se z ní stává legenda…
Veliké množství příběhů i postav vytváří pozoruhodný obraz čínského venkova. V Číně je román nesmírně populární a už v roce 1988 byl podle první části díla natočen film Rudé pole, první čínský film, který se stal hitem na Západě (byl oceněn Zlatým medvědem na festivalu v Benátkách).

07.02.2023

Jeden z nejslavnějších italských spisovatelů Alberto Moravia (1907–1990) se proslavil hned svým prvním románem Lhostejní (Gli indifferenti, 1929), který začal psát v 18 letech a vydal ho, když mu bylo 21. A ačkoli pak napsal takové slavné romány jako Římanka, Horalka, Konformista, Pohrdání či Nuda nebo cyklus Římské povídky, podle některých kritiků svoji prvotinu už nepřekonal. Každopádně napsal nebývale vyzrálý psychologický román, v němž vytyčil základní témata, která prolínají celou jeho tvorbou: neschopnost člověka (nejčastěji dobře situovaného intelektuála) nalézt smysl existence, vést "normální" život a vytvořit upřímný "autentický" milostný vztah, vymanit se z lhostejnosti a nudy, začít "nový život". Přízeň čtenářů i kritiky provázela v případě Lhostejných ale nepřízeň fašistického režimu pro příliš pochmurné vylíčení tehdejší atmosféry. Fašistická cenzura román dokonce posléze zakázala jako nemravný, škarohlídský a nerealistický. Moraviův záměr hodit svůj román společnosti do tváře jako políček se vydařil... Já jsem se k Lhostejným vrátil po mnoha letech, poprvé jsem je četl v červenci 1993.
Komorní drama líčí morální úpadek jedné římské měšťanské rodiny. Odehrává se během několika podzimních dní a vystačí si s pouhými pěti postavami. Mariagrazia je vdova, žije ve velké vile v dobré čtvrti a již 15 let má milence Leona Merumeciho, který rodinu drží v šachu tím, že je mu zadlužena. Leo chce vilu prodat, aby rodina splatila dluh. Stárnoucí a žárlivé milenky se dávno nabažil a jeho zrak se obrací k milenčině dceři Karle, která právě slaví 24. narozeniny. Karle není poměr či dokonce sňatek s Leonem proti mysli. Její mladší bratr Michal vše lhostejně pozoruje. Po Michalovi touží matčina přítelkyně Líza, dávná Leonova milenka. Tento vztahový propletenec rychle spěje k tragikomickému finále, když Michal cítí, že by měl přece jen něco udělat v zájmu rodiny a proti cynickému Leonovi, jímž pohrdá...
Román byl třikrát zfilmován, já jsem kdysi viděl televizní adaptaci režiséra Maura Bologniniho z roku 1988 s hudbou Ennia Morriconeho a hvězdným obsazením: Liv Ullmann, Peter Fonda, Sophie Ward, Laura Antonelli.

07.02.2023

Jsou knihy, o kterých toho nepotřebujete vědět mnoho, a přesto vás přitahují až jakousi magickou silou a vy víte, že to bude "ono". Pak se začtete a ten zázrak pokračuje hned od prvních stran a trvá až do konce... O ruské básnířce a esejistce Mariji Stěpanovové (*1972) jsem ještě před třemi měsíci neměl ani ponětí, až se objevila na FB informace, že Nakladatelství Akropolis chystá k vydání překlad jejího prvního románu se zvláštním názvem Památce paměti a s podtitulem Romance (Pamjati pamjati. Romans, 2017), který byl právě nominován na International Booker Prize (tu nakonec bohužel nevyhrál). Stačilo mi přečíst si anotaci a něco o autorce, přidat k tomu onu nominaci a to, že román získal ruskou cenu Bolšaja kniga a jméno české překladatelky Aleny Machoninové, a nemohl jsem se vydání dočkat (až se mi o knize dvakrát zdálo!). A z mnoha novinek, které se mi v posledních týdnech nahromadily, jsem po ní nyní sáhl na začátku mé dovolené, natěšen jako málokdy...
Stěpanovová v rozsáhlém metarománu rekonstruuje rodinnou historii a v četných esejistických pasážích se zabývá tématy lidské paměti a vzpomínek, reaguje na posedlost dneška minulostí a reflektuje psaní knihy samotné a své pátrání po minulosti svých předků s židovskými a ukrajinskými kořeny. Příslušníci autorčiny rodiny jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin 20. století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá?
Stěpanovová se zabývá literaturou, filmem, fotografií i výtvarným uměním. Hemží se to tu jmény jako Rembrandt, Rimbaud, Cvetajevová, Achmatovová, Mandelštam, Charms, Nabokov, Sebald, Sontagová, Proust, Barthes, Celan, Benjamin, Pamuk, Salomonová, Tarkovskij, Cornell a mnoha dalšími. Je to psáno krásným, kultivovaným jazykem, s četnými rodinnými dopisy nebo popisem archivních fotografií. Místy na mě román dýchá až nabokovovskou atmosférou a náladou i jazykovým bohatstvím, jindy zase dílo upomene na Ulickou, Pasternaka či jiné ruské klasiky. Především je však autorka svá, přemýšlivá, filozofující, hutná; místy je text úvahami snad až zahlcen, takže jde více o esej a méně o román, děj tu není žádný, ale to se ani neočekává.
Vynikající překlad doplnila překladatelka rozsáhlým zasvěceným doslovem s několika ukázkami z básní Stěpanovové a já bych si moc přál, aby se v češtině objevil také výbor z její poezie a esejů...
Román vřele doporučuji všem, kteří mají rádi náročnou četbu o rodinné historii, v níž převažují úvahy, odkazy, aluze, citáty zjevné i skryté apod., a ruskou literaturu, která má stále co nabídnout.

2 07.02.2023

Předposlední přečtená kniha tohoto roku (2022) a jedna z nejlepších, co jsem letos četl. Shuggie Bain, románový debut skotsko-amerického spisovatele Douglase Stuarta (*1976), který pracuje jako módní návrhář v New Yorku, byl oceněn Booker Prize 2020 a v současnosti se připravuje jeho televizní adaptace pro BBC. Předtím ale román odmítlo přes třicet nakladatelů a po vydání se zpočátku špatně prodával. Pak se stal oceňovaným bestsellerem, byl přeložen do řady jazyků a dosud se prodalo skoro dva miliony výtisků. Stuart se stal teprve druhým skotským spisovatelem oceněným Booker Prize. V roce 2022 vydal druhý román Young Mungo.
Stuartův román je zčásti autobiografický. Autor vyrůstal na zanedbané periferii skotského Glasgow se dvěma nevlastními staršími sourozenci a s matkou, která se propadá do alkoholismu. A stejně je na tom titulní hrdina románu, Hugh Bain řečený Shuggie, chlapec, který miluje svou matku Agnes a současně trpí jejím alkoholismem; a předčasně dospívá, když se o ni musí starat poté, co nejprve z domova odejde sestra a pak i bratr, který byl stejně většinou nepřítomný (a který díky matčině špatné péči zanedbává své velké výtvarné nadání). Matka, krasavice typu Elizabeth Taylorové, zapíjí svůj smutek a svá nepovedená manželství a další nevydařené známosti v prostředí, kde bují nezaměstnanost a kde je závistivě sledována nepřejícími sousedkami ("Pila, aby na sebe zapomněla, protože nevěděla, jak jinak se bránit bolesti a osamění."). Shuggie je kluk, který se také dost odlišuje, mluvou, oblečením, chůzí, gesty, aniž ještě tuší, co se děje, ale co instinktivně vycítí ostatní děti i dospělí včetně učitelů a dávají mu to najevo nevybíravě nadávkami, o nichž Shuggie zpočátku ani neví, co znamenají (bukvice, teplouš apod.).
Syrový, nepřikrášlený, působivý a skvěle napsaný obraz Shuggieho dětství v osmdesátých letech ukazuje také odvrácenou stranu vlády Margaret Thatcherové i to, jak nelehké je vyrůstat, když se odlišujete a vyčníváte a jste šikanováni a ještě máte matku, o niž musíte pečovat spíš vy než ona o vás. Nešťastná, život si ničící Agnes je ústřední postavou, kolem níž se vše točí. Je stejná jako její přátelé: "Kvůli chlastu na léta uvízli, jako by zamrzli, alkohol je obral o celá desetiletí, vyždímal je ze světa a vysál z nich život." Oceňuji, že román nevypráví sám Shuggie (dětské vypravěče nemám rád), ani nejde o vzpomínky dospělého Shuggieho; autor používá er-formu. Chlapci dlouho trvá, než si připustí, že se matka nikdy nezmění a i přes světlé chvilky se alkoholu nikdy nevzdá a že jediné, co se tady dá zachránit, je on sám...
Přeložila Lenka Sobotová, vydala Paseka, 2022.

3 07.02.2023

Annie Ernauxová (*1940) patří k nejvýznamnějším francouzským spisovatelkám, u nás je ale bohužel málo známá. V češtině od ní dosud vyšly jen dvě prózy Místo a Obyčejná žena, a to v jednom svazku v roce 1995 (nakl. EWA, přel. Anna Kareninová). Až letos jsme se dočkali dalšího překladu, jímž jsou autorčiny memoáry Roky (2008), které ve Francii i jinde vzbudily velkou pozornost a jsou považovány za jeden z vrcholů tvorby Ernauxové.
V The New York Times Book Review napsali, že "takovou autobiografii jste ještě nečetli". A myslím, že mají pravdu. Ernauxová o sobě píše ve třetí osobě, čímž má nad sebou a svým životem nadhled a zachovává si odstup, navíc sobě nevěnuje hlavní pozornost, mnohem více ji zajímají proměny doby a společnosti, jimiž za svého života prošla. Takže v působivé zkratce tu máme všechny ty mohutné změny od roku 1940, kdy se autorka narodila, až do roku 2006, kdy knihu napsala. Přitom to není učebnice dějepisu ani žádný výklad, spíše místy strohý záznam kulturních, společenských i politických změn a fenoménů ve Francii i ve světě, jak prošly kolem a jak je autorka coby dítě, studentka, mladá žena, provdaná matka dvou synů či rozvedená žena s milenci a úspěšná spisovatelka vnímala. Mezitím se dozvídáme o jejím životě a najdeme tu třeba i komentáře k fotkám či k tomu, co si zapsala do deníku.
Při četbě si čtenář uvědomí, jak bouřlivými proměnami jsme si prošli za sedm desetiletí, jež Ernauxová popisuje. Každému se její styl asi líbit nebude, můžeme mít pocit neosobnosti a jen výčtu událostí, osobností, filmů, knih či písní, jak šly kolem, ale mně se takové memoáry velmi líbily.
Přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2022.

1 07.02.2023

Svět včerejška (Die Welt von gestern, 1942) jsou slavné Vzpomínky jednoho Evropana (jak zní podtitul, v prvním českém vydání zamlčený), tedy rakouského spisovatele Stefana Zweiga (1881–1942). Vyšly u nás poprvé až v roce 1994 a já jsem si je koupil v roce 1997; dosud jsem z nich přečetl jen nějaké úryvky, třeba ten o vzniku a premiéře opery Richarda Strausse Mlčenlivá žena (1935), k níž napsal libreto právě Zweig, a to podle komedie Bena Jonsona. Nyní jsem knihu konečně přečetl celou a ihned se zařadila nejen mezi nejlepší letos přečtené knihy, ale také mezi celkově nejlepší knihy, jaké jsem kdy četl.
Zweig, rodák z Vídně, byl ve své době jedním z nejslavnějších a nejpřekládanějších spisovatelů, usadil se v Salcburku a hodně cestoval nejen po Evropě, ale navštívil také Indii, Ameriku či Sovětský svaz. Před Hitlerem uprchl v roce 1934 nejprve do Anglie a v roce 1940 nakrátko do New Yorku a nakonec do Brazílie. Rukopis svých pamětí odeslal nakladateli den předtím, než se svou ženou spáchal sebevraždu. Kniha pak vyšla po jeho smrti ve Stockholmu.
Zweig ve Světě včerejška pozoruhodným způsobem zkombinoval osobní vzpomínky s širokým a zasvěceným, místy strhujícím i nostalgickým portrétem doby, kultury a společnosti od přelomu století přes první až po druhou světovou válku; svou osobnost přitom drží dosti v pozadí, do popředí vystupuje právě ona doba, kterou Zweig prožil: doba císaře Františka Josefa I., moderních nejen uměleckých, ale i společenských proudů a změn na přelomu století, první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska, nadějné doby meziválečné i s jejím problémy, jako byla poválečná inflace, nástup Hitlera k moci a vypuknutí nové světové války...
Autor probere školní i univerzitní vzdělávání té doby, erotiku mládeže, kulturní ovzduší Vídně, postavení Židů, své spisovatelské počátky i pozdější úspěchy a slávu, cestování a spoustu slavných osobností, které znal a přátelil se s nimi (Rolland, Gorkij, Strauss a spousta dalších). Líčí napětí před první světovou válkou i počáteční nadšení mnoha lidí z války a jejich brzké vystřízlivění, stejně jako nástup Hitlera k moci. Dozvíme se i o jeho soukromé sbírce autogramů, autografů a rukopisů slavných velikánů. Zweig se nevyhýbá ani politice a samozřejmě je zde množství pozoruhodných úvah. Pro poznání doby, kterou Zweig tak sugestivně popisuje, jsou jeho vzpomínky velmi důležité.
Přeložila Eva Červinková, vydal Torst, 1994.

11 07.02.2023

Román Život po francouzsku (Une vie française, 2004, č. 2006, 2020) francouzského spisovatele Jeana-Paula Duboise (*1950) byl oceněn Prix Femina a stal se bestsellerem; zcela právem: byla to zase jednou literární lahůdka po všech stránkách, od které jsem se nemohl málem odtrhnout. Příběh, postavy, styl, překlad, to všechno na vysoké úrovni. Autor sleduje svého hrdinu Paula Blicka po dobu více než čtyřiceti let, od dětství, kdy na konci 50. let ztratil o dva roky staršího bratra, až po první roky nového tisíciletí a druhého mandátu prezidenta Jacquese Chiraca, kdy je Paulovi přes padesát a musí se vyrovnat s nenadálými otřesy ve svém životě. Ne že by je nezažil už předtím – bratr mu chybí celý život –, ale teď, kdy si začne užívat roli dědečka a je hmotně zabezpečen, by takové otřesy už nečekal...
Dubois román člení podle funkčních období pěti francouzských prezidentů (de Gaulle, Pompidou, Giscard d'Estaing, Mitterand, Chirac), k nimž je levicově zaměřený vypravěč Paul nebývale kritický, jako ostatně k celé politice, ať je levicová, pravicová nebo liberální. Vedle tragických momentů a běžných životních situací nebo menších či větších pohrom má v románu silné místo také ironie až sarkasmus, stejně jako nadhled, s nímž Paul o svém životě v Toulouse a o Francii vypráví. Byl sportovním novinářem, pak fotografem, který vydělal jmění na dvou úspěšných knihách o stromech; oženil se s podnikatelkou a sám se v domácnosti staral o dvě děti. Měl rodiče, přátele, milenky i svoji samotu a odtržení od reality, do níž ho prudce vrátí náhlá nutnost opět pracovat a znovu najít vztah k odcizeným dětem. Podnikání jeho ženy zažije krach a ani o jeho fotografie už není zájem...
Autor citlivě popisuje proměny doby i hrdinova života až k období, kdy, jak si povzdechne Paulův tchán, "...já na tomhle světě už ničemu nerozumím. Zdá se mi, že někdo změnil pravidla hry, aniž nás předem varoval." Vyprázdněnost dlouholetých manželství různých postav kolem Paula i jeho samého, kolotoč nevěr, soužení a chvilek štěstí. Hodně sexu a hledání místa v životě. Trochu to upomene na Michela Houellebecqa a ještě víc na americké autory, na Johna Updika, Philipa Rotha či Johna Irvinga... Ještě si chci přečíst autorův román Na světě žijeme každý jinak (2019), za který získal Goncourtovu cenu.
Přeložila Alexandra Pflimpflová, vydal Odeon, 2020 (2. vydání).

07.02.2023

(SPOILER) Historický román Bloudění Jaroslava Durycha (1886–1962) má podtitul "větší valdštejnská trilogie" a vyšel v roce 1929. Je to nepochybně jedno z největších, nejkrásnějších, ale také nejnáročnějších děl české literatury. Román rozsáhlý (ve vydání, které mám, je to 680 stran, zbytek jsou komentáře editorů, celkem 840 stran), krásně napsaný na vysoké jazykové a stylistické úrovni, náročný na četbu díky bohaté archaické češtině a formě. Odehrává se během třicetileté války, v letech 1621 až 1634, od popravy českých pánů po stavovském povstání (autor se ale vrátí i k bitvě na Bílé hoře) po zavraždění Albrechta z Valdštejna, který je jednou z hlavních postav. Román o třech částech v roce 1930 zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku a autor za něj získal Československou státní cenu. Volným pokračováním je sbírka tří povídek z roku 1930 Rekviem, "menší valdštejnská trilogie", o událostech po smrti Valdštejna.
Bloudění vyžaduje pomalé, soustředěné čtení a trpělivost, ale já jsem byl nakonec odměněn velkým zážitkem. Množství postav a událostí a spousta politiky, debat a intrik mě sice zpočátku rozčilovala, stále jsem něco googloval a dohledával (škoda, že v knize nejsou i historické vysvětlivky a medailonky historických postav, kterých v Bloudění vystupují desítky), ale pak jsem toho víceméně nechal a jen "bloudil" v textu a mezi postavami, které se vynořují a zase mizí, protože tak to Durych zamýšlel, když dal románu takový název, jenž je metaforou politických, ideových, mravních, duchovních a válečných zmatků doby, v níž osoby historické, od císaře Ferdinanda II. po Valdštejna a mnohé další, i fiktivní bloudí.
Bloudění se odehrává na mnoha místech, v Praze, Jičíně, Vídni, Katalánsku, Magdeburku, Plzni či Chebu. Zčásti na mě působilo poměrně chladně a nedramaticky, ale konec je pak dojímavý, stejně jako celá milostná linka; k vrcholům patří líčení zkázy Magdeburku, bitvy u Lützenu, v níž v roce 1632 padl švédský král Gustav II. Adolf, nebo posledních dnů Valdštejna v Plzni a pak v Chebu. Dojímá postava katalánské dívky Andělky, která najde v Čechách po dlouhém bloudění novou vlast. Poslední věty románu, kdy Andělka opouští Cheb, zní:
"Šla. Sama, neznámá, do bídy a zimy, do nejistoty věku, s jistotou v srdci.
Nešťastná země! Cizí země! Moje požehnaná vlasti!"
Na závěr ocituji (protože lépe bych to nenapsal) Martina C. Putnu, který v monografii Jaroslav Durych (Torst, 2003) napsal, že Bloudění "není apoteózou ani Bílé hory, ani rekatolizace, ani barokní kultury. Bloudění je velká česká tragédie, tragédie české země – a současně meditace o kořenech této tragédie a o cestách z ní. Tragédie se odehrává na dvojí scéně a ve dvojím rozměru, ,velkém' a ,malém'.
Ve ,velkém' rozměru, ve ,velkých' dějinách, jde o tragédii vojevůdce Albrechta z Valdštejna. (...) Valdštejnův pád roku 1634 znamená (...) definitivní pád světské naděje na českou národní neporobu.
(POZOR, SPOILERY) V ,malých' dějinách jde o tragické osudy drobných lidí, kteří bloudí v děsivém labyrintu, v nějž se tělesně i duchovně proměnily Čechy (a celá střední Evropa) za třicetileté války. Španělská dívka Andělka a dva čeští muži, protestant Jiří a katolík Kajetán, oba vojáci (jak jinak v tomto čase!), vytvářejí názorový i citový trojúhelník, jehož řešením je po mnoha peripetiích až smrt: Kajetán zahyne v bojích, Jiří je smrtelně zraněn při císařem nařízené likvidaci Valdštejna a teprve v této chvíli se stává Andělčiným mužem.
,Velké' a ,malé' dějiny se ovšem prolínají, a to právě v nejdramatičtějších okamžicích: Andělka poprvé vstupuje na scénu v den odsouzení českých pánů. Jiří se s ní seznamuje pod staroměstským popravištěm. Celý trojúhelník se setkává roku 1631 při hrůzných scénách dobývání Magdeburku, kde je Jiří na straně obhájců a Kajetán na straně císařských obléhatelů. Nové setkání všech tří následuje téhož roku za jen o málo příjemnější situace při saské okupaci Prahy. Rozuzlení se svatbou, početím a smrtí se odehraje jako ,velkými' dějinami nezaznamenaný ,malý' příběh in margine ,velkého' Valdštejnova konce v Chebu roku 1634."
Kdo má rád náročnou četbu a historická témata, neměl by Durychovo Bloudění minout.
Vydal Host, Česká knižnice, 2015 (celkově 9. vydání).

5 07.02.2023

Čarodějnické procesy v americkém Salemu z roku 1692 patří k těm nejproslulejším; nejznámějším literárním zpracováním je drama Arthura Millera Čarodějky ze Salemu (The Crucible, 1953). I v něm se objevuje postava černé otrokyně z Barbadosu Tituby, která je obviněna z čarodějnictví, a protože se ke svým činům přizná, je ušetřena popravy. O jejích dalších osudech panují jen dohady, čehož využila francouzsky píšící spisovatelka z Guadeloupe Maryse Condéová (*1937) ve svém nejznámějším románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu (Moi, Tituba sorcière… Noire de Salem, 1986), který konečně vyšel v češtině jako vůbec první kniha slavné autorky u nás. V roce 2018 získala Maryse Condéová alternativní Nobelovu cenu za literaturu, když ta "pravá" nebyla ten rok udělena.
V románu vypráví sama Tituba příběh svého života, v němž salemský proces je jen jednou z dramatických epizod, byť samozřejmě velmi důležitých. Tituba se narodila na Barbadosu, její matku znásilnil anglický námořník, matka pak brzy zemře, protože napadla svého bílého pána. Tituba si přes všechny krutosti života černých otroků zachovává naději na to, že by mohlo být líp a že ne všichni bílí jsou jen zlí a krutí. Snad i díky tomu a také díky svým nadpřirozeným a léčitelským schopnostem se jí daří dlouho přežívat všechen ten marasmus kolem a zákruty dramatického života. Zamiluje se do Johna Indiána a i s ním je pak prodána do otroctví k puritánskému pastorovi Samuelu Parrisovi, s jehož rodinou odpluje do amerického Salemu nedaleko Bostonu. Tam zažije nejdramatičtější chvíle ve slavném procesu, ale její příběh tím zdaleka nekončí, neboť nakonec se vrátí na rodný Barbados, jak po tom vždy toužila. Ani tam jí ale nemůže být dopřán klid...
Působivý román se zabývá otázkami lidské svobody, údělu žen či kolonialismu. Tituba má jakousi přirozenou moudrost, vášnivou touhu po svobodě i dar pomáhat, což se jí nejednou vymstí. Na své cestě se v salemském vězení setká i s cizoložnicí Hester, kterou známe z románu Šarlatové písmeno Nathaniela Hawthorna, a do budoucna vidí i to, jak na ni historie zapomene a učiní z ní jen epizodní postavu velkého dramatu. Je dobře, že jí Maryse Condéová dala vlastní hlas a veliký příběh.

5 07.02.2023

Ruská spisovatelka Ljudmila Ulická (*1943) se i u nás prosadila svými velkými romány Zelený stan, Daniel Stein, překladatel a Případ Kukockij. Ulickou jsem si velmi oblíbil a na její nejrozsáhlejší román Jákobův žebřík (2015) jsem se moc těšil. A jsem opět nadšený! Rodinná kronika zahrnuje sto let ruských dějin, od počátku 20. století po rok 2011, a několik generací jedné rodiny. Autorka do románu zahrnula fragmenty dopisů z rodinného archivu a výpisky ze spisu, který KGB vedla na jejího dědečka Jakova Ulického.
Ústřední postavou románu je divadelní scénografka Nora Osecká. V roce 1975 se jí narodí syn Jurik a ve stejném roce zemře její babička Marusja. S dědečkem Jakovem, který zemřel už v roce 1956, se Nora setkala jen jednou jako malá holka. Po babičce zůstane rodinná korespondence, která odhaluje minulost její a Jakovovu. A tak sledujeme dvě hlavní dějové a časové linie: v jedné Noru, její lásky a práci, celoživotní přerušovaný vztah s milencem, režisérem Tengizem, a život se složitým synem Jurikem; a v druhé linii minulost jejích prarodičů Marusji a za stalinského režimu vězněného Jakova a také Nořiny rodiče Genricha a Amálii, která má po rozvodu s manželem láskyplný vztah s jiným mužem...
Ulická nevypráví chronologicky, ale přeskakuje v čase, nicméně její čtivý román je přehledný (případně pomůže rodokmen na konci knihy) a především nabitý dějem a mnoha postavami se zajímavými osudy. Se zatajeným dechem jsem četl třeba o osudech Nořina syna Jurika, nadaného hudebníka, který odjede za svým otcem do USA, kde propadne drogám, ale nakonec se z problémů vyseká i díky pomoci své milující matky. Nora je také svérázná žena, navíc je tu díky její práci prostředí divadla. V románu je mnoho dalších témat a samozřejmě i to, na co jsme u Ulické zvyklí: tedy zásahy velkých dějin do života postav... Nádherný román!

Současné české beletrii, zvláště té od českých autorek, se vyhýbám, ale tentokrát jsem udělal výjimku a řekl jsem si, že Bílou Vodu, dlouho očekávaný nový román Kateřiny Tučkové (*1980), si přečtu. Od autorky jsem dosud četl vlastně jen divadelní hru Vitka; román Vyhnání Gerty Schnirch jsem kdysi vzdal asi po 50 stranách a Žítkovské bohyně jsem spíš proletěl a prolistoval, protože téma mě nelákalo. Zato Bílá Voda (Host, 2022) mě námětem a tématy přitahovala velmi.
Lena Lagnerová má problematickou minulost a aby se s ní vyrovnala a zároveň se schovala před světem, odjede v roce 2007 do kláštera Bílá Voda u polských hranic, kde je jí svěřena péče o knihovnu a písemnosti. Díky nim Lena proniká do minulosti kláštera i jeho obyvatelek a také do minulosti své. Dalšími tématy jsou skrytá církev za komunistického režimu, chování kněžích za normalizace, kteří kolaborovali s vládnoucím režimem, internace řeholnic v roce 1950 či postavení žen v církvi. Autorka střídá časové roviny ve složitě propleteném vyprávění, které prokládá různými dokumenty, dopisy či deníky jedné z řeholnic.
Rozsáhlý román (688 stran) si po celou dobu udržuje značnou čtivost a jisté napětí a také čtenářovu zvědavost, což jsou samozřejmě přednosti. Na druhou stranu textu místy dochází dech, na můj vkus je v ději až příliš mnoho zázračných proměn některých postav a také vyvrcholení linie kolem Leny a kněze Jana je jednak trochu násilné, jednak podané tak, že románu chybí větší dějový oblouk. A hlavně bych text aspoň o čtvrtinu zkrátil, a bylo by kde, zejména dokumentární pasáže jsou někdy až neúnosné. Autorka také bohužel málo rozlišuje různé jazykové roviny jednotlivých linií a kapitoly nazvané Evangelium podle (Jana, Marty atd.) jsou plné klišé.
Tučková jistě vypátrala spoustu věcí a našla bohatý materiál, ale v románu by nemuselo být vše, stejně jako těch témat, někdy jen naznačených a nerozvinutých. Také to, jak mísí fakta s fikcí, je někdy trochu podivné, např. si vymyslela řád Anežčiných panen a do Bílé Vody "přesunula" poutní místo Mariahilf. Román jsem nakonec dočítal s rozpaky, ale na druhou stranu mi přinesl spoustu zajímavých informací a podnětů k zamyšlení.
Na závěr dvě zajímavosti: román Bílá Voda vyšel v nákladu 125 tisíc výtisků, což je na dnešní poměry neuvěřitelné, a je to v Hostu jubilejní publikace č. 2000.

18 07.02.2023