milary komentáře u knih

Moc se mi tahle úžasně zajímavá knížka plná informací a krásných fotek líbila.
Žiju celý život v Brně poblíž vily Tugendhat; kolem mnoha budov jsem chodila v dětství a dodnes chodím, k mnoha místům mám hodně osobní vztah.
Člověk si ani neuvědomuje, jak rychle mizí mnoho jemu důvěrně známých míst, jak mizí názvy, objekty, jak se mění tvář měst, obcí i krajiny. Změny jsou určitě přirozené, jen je smutná ta lhostejná lehkost, která charakteristickou, ještě tak nedávnou minulost Brněnska jako průmyslového centra regionu odsuzuje k zapomenutí. I s mnoha industriálními památkami, hodnými pozornosti.
Přeju si, aby se pro záchranu aspoň části z nich našlo řešení, jak o to usilují ve světě a v posledních letech - naštěstí - občas také u nás.

16 31.10.2023

Dagmar Pecková je osobností ve světě hudby, který mám ráda. Vážím si jí, obdivuju ji pro to, co v něm dokázala. A považuju si i autora Lukáše Kuty, který - sám muzikant, skladatel a hudební publicista - rozhovor vedl zasvěceně a citlivě zpřístupňoval a posouval občas trochu příliš se košatící teorii do čtenářsky plynulého celku.
Kniha je opatřena krásnými fotkami, které vybrala a komentovala sama paní Pecková, případnou předmluvou autora, medailonkem D. P. od Jana Králíka a doslovem lékaře W. Diddena.

13 31.10.2023

Maigret a tulák...
Krásná nahrávka, zajímavý případ. Tentokrát jde o člověka bez domova, bytem pod mostem. Bývalý lékař, hmmm... Kdosi ho praštil a hodil do vody. Dva lodivodi poblíž ho vytáhli. Teď leží v nemocnici. Nemluví. Komisař naslouchá nečetným svědectvím. Vyslýchá. Neklape to. Nejvíc mužův příběh v souvislosti s jeho identitou. Všechno je jaksi - posunuté.
Konec je zvláštní. Vyšetřování dramatické a... Jednoduchý argument. Jednoduchá věta. Nic víc.

12 29.10.2023

Maigret hodně jinak. Nahrávka se jmenovala Magnetofon a z interpretace tohohle drásavého příběhu mrazilo. Nejvíc mě sebral konec.

13 29.10.2023

Opět lahůdka pro uši. A navíc zajímavý případ bez mrtvoly, o jejíž existenci v domě, kam se vloupal, píše své družce (komisařově dávné "známé z galerky") vyděšený stárnoucí kasař, prchající před obviněním z vloupání a - kdovíčeho. Bývalá prostitutka má ale pro strach uděláno, bojuje za svého druha jako lev a otravuje komisaře tak dlouho, až se, navzdory naprostému nedostatku mrtvol i důkazů, pustí do vyšetřování.

16 29.10.2023

Poslouchala jsem... Jak už níže psáno, v podání hereckých bardů. A líbilo se mi to.
Maigret naštěstí vždycky podlehne "škemrání" bývalých kolegů; lázně nelázně, vždyť jen tak neoficiálně přicmrnduje, že, jaksi ze zájmu, místo křížovek...
A paní Maigretová, "svatá" to žena, dění nečelí. Jsou s Maigretem spolu už dlouho a rádi. Takže VÍ. Trochu špičkuje, trochu se stará, trochu zpovzdálí koriguje a hlavně - stojí za ním. Jako vždycky.
Maigret se decentně drží zpátky; je přece dbalý pravidel, ale kolegové ho (i sebe) ušetří upejpání a požádají oficiálně o komisařovu spoluúčast. No, co si budem; vyšetřování už tak jako tak běží na plné obrátky. :)

15 29.10.2023

Když je doba roztříštěná odobně jako za Výmarské republiky, je snadné udělat si špatný úsudek. Rozpoznat, co kam směřuje, vyhnout se fanatizmu (většinou zaštítěnému ošidně ušlechtilými ideály), zaujmout morálně správný a nezviklatelný postoj, - to naopak snadné vůbec není a nikdy nebylo.

Höfgen ten chaos přezíravě podcenil. Dopřál mu pozornosti jen jako prostředku k dosažení svých kariérních cílů a uspokojení svého ega, stravujícího sebe sama. Ignoruje stále zřetelnější signály, platí čím dál víc za cosi, co je už jen uměle vyvolanou glorifikací jeho hereckých exhibicí, jimž obětoval kohokoliv a cokoliv. Nakonec sebe celého. Upsal duši - za nic.

Přesah díla a klady či zápory zpracování popsali jiní. Já se dobrala ke čtvrté hvězdě skrze seznámení s Gustavem Gründgensem; rozkrylo mi to divně osobní předpojatost, se kterou autor Höfgena líčí.

16 25.10.2023

Příjemné = odpočinkové čtení to je.
(A u jediného filmu s Exnerem Jiřím Kodetem můžu přece taky jen obtížně sdílet vlažné hodnocení z ČSFD.cz).
Přesto: jak tak znovu čtu a porovnávám jednotlivé "exnerovky", najednou vidím něco, co jsem dřív neviděla.

Napadlo mě, že Smrt talentovaného ševce oplývá spoustou postav a nedostatkem děje. Což o to, postavy pan Exner umí, ale tady místy jen tak statují, kafíčko sem, kafíčko tam, hrají své epizodky a vytvářejí falešné stopy. Kapitán markýruje dovolenou, flámuje a trousí bonmoty (tzv. "je v roli"), zároveň je ale, skoro jakoby z donucení, bdělý a - ignoruje únavu - spolehlivě navádí svůj tým k cíli. Ale unavený je asi doopravdy; je v tom totiž pramálo espritu, jako by se knížka držela obvyklého mustru a to mělo, spolu s atraktivním prostředím, stačit.
Včetně poměrně dost nenápaditého závěru.

12 23.10.2023

Od Simony Bohaté jsem četla kdysi knížku Máňa a my druzí. Moc si z ní už nepamatuju, ale to nejdůležitější ano. Zaujala mě stylem i tématicky a líbila se mi.
Klikaře Bennyho mi audioknihy přihrály až teď, od Dobrých znamení a Pratchettovy série s Noční hlídkou mám moc ráda interpretaci Honzy Zadražila.

Benny byl úžasný; doba, která mě oslovuje, mimořádně nádherné figury, naprosto skvělé dialogy, barvité světy sběrny, fabriky, fotografování... Laskavost a sranda, obyčejnost, ale taky hloubky lidské zášti, ať už ji vyvolává - snad srozumitelná a přesto sebezničující - pomstychtivost, anebo primitivní potřeba ponižovat...

Z rozvolněného konce, který vlastně - byť otevřeným - koncem nebyl, jsem pochopila, že asi bude něco dalšího a z anotací jsem si potvrdila, že některé osudy předcházely v jiné knize, a některé budou volně pokračovat, asi, v následující.

Rozumím. Dává mi to smysl. Ale je mi to líto. Myslím, že tahle knížka byla tak nádherná, že pokud by vyústila trochu konkrétněji, nic by nemuselo předcházet ani následovat. Sama o sobě by si určitě zasloužila maximální hodnocení.

15 21.10.2023

Fronta v knihovně byla dlouhá. Ale i kdyby se mi nepoštěstilo jinde dřív, počkala bych si. Knížky o Harrym & comp. mám moc ráda. (Jednou za čas si s mým mužem uděláme "maraton" a skoukneme filmy takřka v jednom zátahu. I když mě vždycky berou čerti z pár posledních scén v samotném závěru). :)

Obdivuju hluboce J. K. Rowlingovou za způsob, jakým dokázala připomenout dětem (i dospělým) roli věrnosti a přátelství v odvěkém a nikdy nekončícím zápase dobra a zla. Díl za dílem je střet pronikavější, zlo je krutější a rozpínavější, postavit se mu se zdá nemožné, je to nesnadné, nebezpečné a - nevyhnutelné.

Tom Felton namixoval ve své autobiografii idylické pošťuchování i to, kdy byl v ringu dosavadního života odpočítáván. Přes roztomilou a značně humornou úvodní část, ve které líčí své dětství a první počiny "na place", se dostává ke konkurzu na film o H. P., roli Draca a nečekaně dlouhému "období odbarvených vlasů".
Své usilování o život "normálního puberťáka" špikuje střídavě ne vždycky šťastnými pokusy, jak ho dosáhnout :) a objevováním světa "seriálového" dětského herce v dlouhodobém angažmá.
Ten svět je plný povinností, omezení, zajímavých lidí, neprofesionálního blbnutí dorostu, k prasknutí napjaté tolerance dospěláků a balancování na hraně popularity a touhy po "normálním životě". To tam zaznívá mnohokrát.
A nezvykle mnohokrát taky zazní přejný obdiv k podobně starým kolegům a pokorná úcta zejména k - většinou už dávno - věhlasným profesionálům, kterého je tam sice až dost a někdy působí jako dojemné díky při předávání Oskarů, - ale víte co? Já mu to fakt věřím. I kvůli zmínkám o četných přetrvávajících přátelstvích s "nebelvíráky" a kdekým z toho "světa", té zvláštní a nesnadné zkušenosti, kterou žil.

No a nakonec taky Tomův zápas mezi dobrem a zlem. Tentokrát natvrdo.
Jím líčený je ale očividně jaksi pro úplnost. Bulvár v ničem nepřipomíná.

Proč to píšu tak dlouhé? Protože to stručněji nechci. Původně jsem to sfoukla pár větami a třemi hvězdami. Ale nebylo to ono, přestože mi v knížce ledasco přebývalo i chybělo. Stojí za víc.

20 21.10.2023

Ariadne Oliverovou nemám nijak zvlášť v oblibě. A ty štítky! Okulťárna od Agathy?? To zas bude... A BYLO.
Exaltovaná Ariadne tu tentokrát byla jen jako další komparzistka. A komparz, panečku, neměl chybu. Samé opravdové role, žádné "štěky". A moc hezky zahrané. Jedna postava vedle druhé vycizelované do poslední drobnůstky, stejně tak prostředí. A ta atmosféra! Vážně to nahánělo hrůzu a některé výroky se až prorocky dotýkaly doby o mnoho let budoucí.
Ani Hercule Poirot, ani slečna M. tentokrát hřivnami nepřispěli. Vzdor tomu mě zrovna tahle krajně napínavá a skvěle domyšlená detektivka plná podezřelé magie a zdánlivě nevystopovatelných zločinů moc bavila.
Byla jsem spokojená i s poslechem; audioknihu četl Petr Jeništa.

15 16.10.2023

Prostě potěšení. Myslím tím větší, čím víc se věk čtenáře překrývá s dobou, o které je řeč.
Kreativita pana Třeštíka mi svým záběrem trochu připomíná Terryho Pratchetta. :)
"Hodně jsem nikde" je zajímavé i tím, že člověk ví, o čem a o kom se mluví a kde se vše odehrává.
Poslouchá se to nádherně, čte Jiří Schwarz.

Michaela Třeštíka mám po téhle knížce ještě raději. Ne každý dokáže prozradit o svém životě, byť pozoruhodném, tolik, aby to čtenáře bavilo a zajímalo, ne každý dokáže nedělat se hezkým, ani se zbytečně neshazovat, ne každý dokáže neubližovat svými vzpomínkami ostatním, nezamlčovat, ale zároveň neodhalovat, co má zůstat soukromé.
A hlavně glosovat životaběh s nezaměnitelným humorem, lehkým jako peříčko a místy skrytým.
Líbilo se mi to moc. Stálé zdraví, pane Třeštíku!

19 14.10.2023

Agatha nás měla dokonale přečtené. V téhle úžasné detektivce je toho hodně o tom, jak málo se mění podstata lidské mysli přes všechny novoty, které často připadají stárnoucí generaci obtížné a ta mladší po nich dychtivě baží. Opakuje se to jako přílivové vlny, intenzita může být podle situace různá, ale prohlašovat, že MY teda nikdy! je k smíchu.

A paralely mezi pečovatelským žargonem a jinými nešvary staroušky opatrujícího personálu, co nebere na zřetel duševní svěžest, ale pouze tělesnou vetchost svěřenců... Kdyby to nebylo popsáno s takovým vtipem a "obětí" nebyla slečna M., která se, jak tušíme, rozhodně nedá...

Slečna Marplová sice už příliš nevychází, ale to ničemu nevadí. Tamtamy pracují spolehlivě skrze přátele a známé. A tak se, vzdor útiskům děsivé pečovatelky :), může naše oblíbená "vetchá stařenka" věnovat své zálibě: rozplétání mordů.

Jitka Ježková si nádherně notovala s Růženou Merunkovou v další z vydařených audioknih.

16 08.10.2023

Kdo by nikdy neslyšel jméno Lucie Výborná... Na druhou stranu - slyšet je jedna věc a vědět druhá. Já si nikdy cíleně Luciiny počiny nevyhledávala, tak jsme se setkaly obsáhleji poprvé.
A hned jsem pochopila, co na téhle sympatické, svérázné, urputné a chytré ženské lidi mají. No, přesně TO právě zmíněné. (Protože titul "Matka roku" by v klasických disciplínách získala možná s jistými obtížemi. :)) Ale o to v knížce fakt nejde).

Mezi světy... Tak výstižný titul. Lezení po horách. Vjemy, zážitky, pocity, které člověk zažívá pod nebem, když cesta dál nevede (nebo vede, ale jinak, jinudy, někde uvnitř), prolínají do rozhovorů i životaběhu, kde se objevuje něco podobného.
Ty "světy" mají v knížce spoustu významů, představují spoustu rovin, probouzí spoustu myšlenek. A ty inspirují. Někdy tíží. Nabíjejí. Otravují. Blaží. Ohromují...

Oželela jsem fotky (to se dá vždycky dohnat). Upřednostnila jsem audioknihu; autorčin krásně osobitý projev, adrenalin proudící do uší, otevřenost, vtip a to mnohé, co je mezi řádky "mezisvětů".
Zážitek.

17 08.10.2023

Václava Erbena čtu (poslouchám) obecně moc ráda. I tentokrát.
Detektivka Osamělý mrtvý muž obsahuje všechno potřebné; vraždu, provedenou netuctovým způsobem, vyšetřování, mmj. v atraktivním prostředí ZOO, početné postavy, které - jak je u pana Erbena zvykem - větví případ svými pozoruhodnými osobními příběhy.
A dialogy: jako vždycky živé a přirozené, často hodně vtipné, zejména mezi Exnerem a jeho podřízenými.

Jenže, "můj kapitán" byl tentokrát až trochu příliš okázale neomalený, takže úplně nešlo nyvě propadat jeho obvyklému šarmu.
A konec detektivky byl sice z psychologického hlediska dost dobře vymyšlený, mně ale zčistajasna se zjevivší sehraní strůjci v pozadí přišli jako improvizace; tak trochu nakvap.
Mám raději jiné erbenovky, ode mě tentokrát spokojených 70%.

Audioknihu mi četl Jiří Stránský. A tomu se nedá vytknout vůbec nic. :)

14 03.10.2023

Taky moje "čekatelka", tahle knížka. Už nečeká, už je přečtená. A já jsem nadšená, kolik věcí jsem se dozvěděla a kolik si jich ujasnila. Na kolik otázek, které bych stěží dokázala formulovat, se mi dostalo jasných a zřetelných odpovědí, se kterými můžu nějak pracovat.
Kolik témat (která mají mnozí, zdá se, dávno "vyřešená", neb jsou křesťané odjakživa a vědí, jak se věci mají), já teprve - uznávám, mnohdy nevhodně až trucovitě, - předkládám dokola pánubohu. A hle - ono prý to nevadí! Hlavní prý je se ptát, přemýšlet a hledat. A nebát se nemít nikdy "hotovo".

Nejde vybrat rozhovor, který mě zaujal nejvíc. Všechny mi toho přinesly spoustu. Čtyři generace řeholních sester předkládají vlastní osudy, náhledy, zkušenosti, výpovědi o době, změnách, zápasech.
A vedle líčení toho, co obnáší být sestrou, je respektuhodný obraz služby, kterou, navzdory nejrůznějším překážkám, sestry vykonávají a vždycky vykonávaly.

Knížka je nejen skvěle napsaná, ale taky sestavená. A fotky jsou nádherné.

19 02.10.2023

Tohle mi prostě nějak nesedlo. Neprokousala jsem se skvěle hodnoceným seriálem a tak jsem se zkusmo uchýlila k audioknize. Že uvidím.
Nejvíc mě bavily části o šachu; o soupeřích, taktikách, prostředí a pravidlech, studiu partií, vlastně všechno, co se odehrávalo nad šachovnicí. Bylo to tak skvěle popsané, neuvěřitelně zajímavé a napínavé, - nešlo mi to vůbec dohromady s tím, že sama šachy nehraju a vím o téhle krásné hře hodně málo.
A Jana Plodková to všechno nádherně četla, jako by nenabízela cosi v neznámé terminologii a málo srozumitelného, ale naopak. Člověk seděl, díval se a tajil dech.
SPOILER:
Beth mi ale neučarovala. Její příběh mi připadl sudený, odtažitý a často málo srozumitelný. Jako ve chvíli, kdy se zčistajasna rozhodla, že její vztah s alkoholem má dojít naplnění. A bum, obklopila se chlastem a plánovitě ho do sebe den po dni lámala do bezvědomí. Až ze sebe vytvořila alkoholičku. A pak tam je věta: Možná jsem alkoholička, ale nejsem blbá...
Tak nevím. Alkoholikem se člověk většinou stane, aniž by si to naplánoval, myslím. A když se potká Beth s kamarádkou (která vzala ze stejné "startovní čáry" svůj život do rukou úplně jinak), poté, co si zjevně odrovnala část "malých šedých", zapřemýšlí, že by s tím pitím měla asi přestat; protože pak by nemohla hrát - a co by dělala jiného? Jde párkrát do posilky, přestane, a všechno je jako předtím. Aspoň v knížce.
Závislost na zelených pilulkách v ní vypěstoval daremný ústav, beru. Tahle ctižádostivá dívčina se bez nich sice dokázala obejít, ale proč by to dělala? Když je to tak příjemný doping...
Dál: paní, co ji adoptovala, byla skvělá matka. Nevím proč. Něco jsem asi prošvihla.
Soupeři, se kterými se dostala do úzkých, v ní vzbuzovali spalující nenávist. No jasně, prohra je k vzteku, ale..?
A vztah(y)? ...

Body za aspoň trochu lidský závěr a za to, jak Beth odmítla příspěvek od "nezištných" dárců na turnaj v Rusku.

Znáte to, jak někdy hodně chcete, aby se vám cosi líbilo, stejně jako ostatním, a ono ne? Tak přesně to se mi s Dámským gambitem stalo. :)

16 27.09.2023

Neměla jsem dojem, že by první detektivka z řady Vražd v Österlenu byla ve stylu Agathy Christie, nač to srovnávání? Klasická krimi? To ano. A ty já mám ráda, většinou.
Autor mě ostatními svými knihami doposud nezlákal. Tuhle svižnou a čtivou věc jsem si ale přečetla s chutí; zaujala mě zápletka, prostředí, zajímavé postavy i nový muž zákona, "Stockholmák" Peter Vinston, t.č. na zdravotní dovolené.
Rádoby. Relaxaci totiž moc nedá. Volky nevolky sekunduje - přizván jejím šéfem - místní policistce Tove Espingové ve vyšetřování okolností smrti jedné populární dámy. A sotva Tove překoná svou napruženost, pramenící z toho, že se jí někdo plete do šetření jejího prvního opravdového případu, tentýž šéf se ze všech sil snaží Vinstonovu pomoc ukončit. Proč?
Já se to už dozvěděla a moc se těším na další díl(y).

25 27.09.2023

Moc prima retro. Jako knížka i jako rozhlasová hra, bohatší o skvělý zvukový doprovod. Má to atmosféru. A ano, člověk nesmí zapomínat, že už je to pěkných pár pátků, co se vyšetřující inspektor McFaverham, poněkud příliš sebevědomý ;), pouští na nejistou půdu (místy doslova) případu, zavánějícího zásvětím.
Případu ponurého po všech stránkách. Jupí, je to nádhera!


A tak člověk rád odpouští, co odpustit musí, pokud si nechce hloupě pokazit jedinečný požitek ze čtení téhle maličko zaprášené krimi. A to včetně - abrakadabra! - "odhalení" pachatele. :))

17 20.09.2023

Já "špiónky" od své milované Christie nemusím. Takže do svého dlouhatánského TOP žebříčku si "holubů lačnou kočku" nezařadím. Ale...

Líbilo se mi po celou dobu v prestižní dívčí škole, líbily se mi veškeré popisy jejího fungování, charakteristiky ředitelky, učitelek, studentek, personálu, rodičů, - všech, kteří se třeba jen mihli na scéně.
Jako vždycky: Agatha neokolkuje, máchne perem jako štětcem, připíše pár dialogů a jste tam. Chcete, nechcete.
Zápletka je jako obvykle originální, děj se hbitě přesouvá z místa na místo, motivace pro zločinné jednání je víc než dostatečná a tradááá! Dochází k vraždě. Na posvátné půdě školy.

Vlastně, nakonec mi ani nevadily rafinované metody tajných služeb, politické změny v exotických končinách, tajemné osoby v pozadí i popředí.., ne. Nakonec mi vadil konec. Ten mi tentokrát připadal, řekněme, neagathovsky přitažený za vlasy.

21 20.09.2023