milary komentáře u knih

Do Robina jsem se pustila kvůli jednomu bodu Čtenářské výzvy; nějak mi ta knížka přišla momentálně z nabídky nejstravitelnější.
Naběhla jsem si. Neoblibuju úplně humoristické romány. Respektive, čím jsem starší, tím - asi paradoxně - víc a víc rezignuju na to, čemu sama pro sebe říkám "bakalářský humor" ( podle legendární komediální TV série Bakaláři). Nostalgie nefunguje.

Zajímají mě psi. I vztahy. A Zdena Frýbová byla všestranná autorka a obliba jejích knížek mluví za mnohé. A taky měla smysl pro humor jako hrom a mnohé její výroky jsou neodolatelné.
Nikoliv neUdolatelné...
Kdyby třaskavě akční historky o Robinovi & spol. (vylíčené od začátku do konce tím samým hýřivě hutným jazykem a doslova prošpikované trochu stereotypními a přehnaně komickými dialogy) zaujímaly polovinu stávajících stránek, asi bych dočetla bez pocitu zahlcenosti a víc bych se zasmála. Tohle mě spíš zmohlo.

19 11.10.2022

(SPOILER) (+ SPOILER) Zaujala mě zjevná obliba autora čtenáři i téma Alzheimerovy choroby, v literatuře pro děti ne úplně běžné. Nedovedla jsem si moc představit, jak lze to, co je pro nás dospělé jen těžko akceptovatelné, přetavit v nějakou počáteční informaci pro děti; že existuje možnost postupné a nevratné proměny někoho blízkého a milovaného, na kterou jsme my i lékaři krátcí. A nic na tom nemění, že je ten někdo třeba bývalým letcem RAF a vybojoval spoustu jiných bitev vítězně…

Walliams to asi zvládl výborně, nakolik to můžu posoudit jako dospělák. Pokusil se vysvětlit, že se lze i na to měnící se dívat s láskou, to, jak ošidná mohou být na pohled báječná řešení, jak složitá jsou rozhodnutí a jak statečné (a přitom často nemožné) je nepříjmout hned ta nejjednodušší. Jakákoliv. Má můj obdiv za to, co všechno dokázal v tomto ohledu nějak vetknout do dětské knížky, aby zůstala knížkou pro děti.

Já dítě nejsem, a vedle řádně napínavých akčních momentů mi ostatní vyprávění přišlo místy překvapivě ploché a legrácky nedětsky podivné, laciné až trapné (Kost a Maso, pokažený školní výlet v důsledku připojení učitele k dojícímu přístroji, aj.).
I další mi vadilo (v dětské knížce, zdůrazňuju). Třeba obsazení dvojitého záporáka mafiánským vikářem s potetovanými a vyholenými vazaly bez skrupulí. Myslím, že taky církev – stejně jako Alzheimer -, je těžko představitelný pojem. A že, stejně jako Alzheimer, by mohla být ta informace o ní (pokud by už vůbec musela hrát nějakou roli) jen neutrálněji počáteční.
A týká se to i poměrně drsných paralel s válečným děním (např. ředitelčina "přesvědčovacího" bodce) i bezmála hororové grotesknosti, se kterou je vylíčeno zařízení pro staré lidi, se kteroužto institucí prckové zatím asi rovněž moc zkušeností (a tím ani srovnání, zahánějící noční můry) nemají.
Prostě mi to přišlo zbytečně vyhrocené. Komentáře ale mluví o opaku. Že by taky děti – stejně jako my dospělí – potřebovaly čím dál větší hardcore?

Hvězdičkami nehodnotím, to nechávám na těch, kterým je kniha určena.

Audioknihu načetl moc pěkně Jiří Lábus.

Všechny kočky a JÁ milujeme Valerianu. :) Osmdesát procent a nepomůžu si, i když - oproti prvnímu dílu - u druhého trochu, hlavně v závěru, převážila forma nad obsahem.

Pátrání se tentokrát neomezuje jen na vinily. Hledají se lidé, roli hrají ptáci (vč. hlídacích - no fakt!), kočky, houbičky, netradiční střelné zbraně. Obsazené osoby rozhodně neoplývají tuctovostí, autor si hraje a bez zbytečného lpění posílá sám sobě právě vytvořené seriózně vyhlížející dramatické momenty do autu pomocí vtipných hlášek toho kterého hrdiny. (No, spíš toho, než kterého; však víte :)).

Cartmel dovede skvělé věci. Zživotnit vášeň sběratelů - a je jedno, jedná-li se o vinily, knihy, či vintage oblečení. Vzbudit vzpomínky a pocity. Touhu. Připomenout to dobrodružné hledačství, když cosi není nadosah.

Čte se to jedna báseň. A jestli všechno nebere až tak vážně sám autor, proč bych měla já?

13 09.10.2022

Často se píše v komentářích, tohle a tohle by měla být povinná četba. Aby se nezapomnělo. Na to či ono. A tak se divím poměrně nízkému, místy trochu rozpačitému hodnocení ‚Knihy o cintoríně‘ i nevelkému počtu čtenářů.
Protože ona kniha nahlíží nevídaně osobitým způsobem nejen česko-slovenské (a iné :)) soužití v kdysi společném státě, ale taky všemožné lidské nešvary, co se během časů za mák nezměnily. Za první republiky, druhé republiky, za války, nezměnil je komunistický puč po ní, osmašedesátý, léta normalizace, nezměnila je vytoužená demokracie. Ta kniha zahrnuje všechno, co jaksi „logicky“ očekáváme od změn, aniž bychom pocítili sebemenší potřebu sami se změnit. A tak to neproměněné myšlení vždy jen vesele přeneseme do aktuálních událostí, přežvejkáme tu další velkou nespravedlnost a rezignovaně pak máváme rukou a říkáme, - nic se nezměnilo. A co MY s tím naděláme...

Že naši popíranou omezenost zrcadlí retardovaný Samko Tále (smrdí stále :)), mi příjde nanejvýš případné. Nezesměšňuje to jeho, ale utahuje si to z nás.
Laskavý ten humor není, ani trochu. Spíš šibeniční. Ale zasmála jsem se s chutí. Jak díky autorčině schopnosti mistrovského vhledu, imaginaci a smyslu pro kontrast, tak geniální interpretaci L‘uboša Kostelného. (Viz komentář Corso. A ano, jak píše za všechny, kdo slovenskou (audio)verzi zmiňují, tootsie: ...v češtine ako keby jej chýbala duša… Souhlasím všemi deseti.)

Dost komentářů se ale shoduje v podstatném. Mně se zdá zdaleka nejvýstižnější i ve své stručnosti ten úplně první, od bookworm. A Koka.
Za sebe stoprocentně doporučuju.

21 08.10.2022

Jeden z majstrštyků Agathy Christie, tentokrát jako audiokniha načtená Lukášem Hlavicou. Báječná kombinace.
Mnohokrát jsem viděla film; jak s Davidem Suchetem, tak s Peterem Ustinovem. Knihu jsem četla taky víc než jednou, ale už před lety. Moc ráda jsem si tedy znovu dopřála plné znění příběhu se všemi detaily a finesami, které jsou v adaptacích umenšeny, nebo pominuty.

Nelze se neopakovat. Ta atmosféra... Nebyli jste letos u moře? Tak budete. Během pár stránek se ocitnete na ostrově v hotýlku, člověk sedí na terase a blahořečí si. Ještěže mi tohle skvělé místo neuniklo! Určitě se musím co nejdřív podívat na... Jo vlastně, vždyť já si jen čtu. Achjo.
Jenže nemáte čas, být rozmrzelí, neviděni, pohybujete se mezi hosty, nasloucháte hovoru, bavíte se. Cítíte vůni opalovacích olejů, hodnotíte plážové kreace, máte chuť nechat si namíchat si drink, zvednout spadlé klubíčko vlny...
A jako vlna se odvíjí děj. Předehra, vedoucí k šokující smrti v letovisku, vy vraždu čekáte, samozřejmě, ale - čert to vem, že jen čtete! - i tak bez skrupulí fušujete "ruce zákona" do řemesla a Poirotovi v patách (sváděni nesčetnými odbočkami) spěcháte za vyřešením záhady. A že k němu dojde, to se samosebou rozumí, ať je spleť otázek sebeneprostupnější.

Drobounkou pihou na kráse pro mě bylo pár vět, ženskými ústy vyslovených v úplném závěru, jinak zcela uspokojivém :) Trochu mi zatrnulo, a nějak mi to s Agathou nešlo dohromady. Ale možná je na vině knížka Feminismus je pro každého, kterou jsem právě přečetla :) A doba. Tehdejší, samozřejmě. :)))

30 05.10.2022

Původně jen Čtenářská výzva... :) A ona to nakonec výzva je.

...Útlá knížečka, jasné sdělení, pár příkladů z Nigérie... píše Ivule.
Nejen odtamtud. Ale to, odkud a z jakého prostředí pochází tahle pozoruhodná autorka, dělalo pro mě čtení ještě zajímavějším.

Výňatek od anna0480 ...O tom, co feminismus skutečně je a není, proč je důležitý a proč by měl každý z nás o rovnost jako takovou usilovat...
...Výborně a racionálně shrnuté myšlenky, které neprozazují žádný radikalismus...
tohle je od maid.

Já neměla očekávání žádná, vysoká, ani nízká. Můj šálek kávy totiž, jak roztomile píše jedna z recenzentek :), tohle téma - nebo spíš knihy o něm! - taky není.
A tak nežehrám, nevolám po sofistikovanějším pojetí; jako "jednoduchší jedinec", pěkně definovaný v komentáři Dominika76 :)), jsem tuhle stručně sdělnou, vtipnou a pozitivně motivující záležitost vstřebala se zájmem. A nejspíš nebude od této autorky poslední.

15 03.10.2022

Ráda jsem to četla. Bylo to na doporučení. A jakkoliv mě svět youtuberů míjí - i proto, že jsem ho nestihla v tom správném věku a můj vztah k němu je tudíž vágní, představa, že v něm měl a má obrovskou sledovanost náctiletých (i když věkové spektrum současných odběratelů už podle statistik na horní hranici překročilo kristovy roky) člověk jako Kovy, mě naplňuje zvláštní nadějí a radostí.

Knížka je skvělá. Mockrát jsem si musela připomenout, že ji (už dávno slavný!) Kovy napsal v jednadvaceti. Takhle hodnotově srovnané to jen tak někdo nemá. Někdo do smrti. Navíc záviděníhodná schopnost věci předat; a sice věci, které hrozí zavánět moralizováním, poučováním - vybalancovat to tak, aby je lidi chtěli slyšet a dokonce je vyhledávali??
JAK TO DĚLÁ? Musím se podívat :))

Líbily se mi taky kytarové vstupy a moc i "funkční" básničky, které nejsou tak docela poezie, ale zato jim nechybí pointa. Legrácky, zážitky, živost, pestrost, autenticita, laskavost.
Přeju všechno dobré, Kovy!

20 30.09.2022

Stará dáma vaří jed byl první Paasilinna, kterého jsem přečetla před lety po kterýchsi vánocích. Dárek. Neurazilo, nenadchlo :)). Nepamatovala jsem si nic.
Nedávno přečtený Les oběšených lišek, který mě bavil moc, mě přiměl se k dávné četbě vrátit; možná mi to tehdy z nějakého důvodu jen nesedlo, říkala jsem si.

To, co chtěl Paasilinna zohlednit, udělal s důslednou jednoznačností. Všechna čest.
Jenže ouha! Na rozdíl od Lesa oběšených lišek mi vedle toho tentokrát nabídl místo provokativně černého humoru kořeněného sarkasmem jen cynismus.
A místo nečernobílých figur, které do příběhu vnášely - jaksi spíš mimoděk - i laskavost, tady ve mně hlavní postavy budily jen ošklivost.
A to včetně paní plukovníkové Ravaskové.

Četlo (poslouchalo, vzdor profesionalitě podání Mileny Steinmasslové a Jana Zadražila) se mi to hrozně špatně a nelíbilo se mi to. Zjevně mi tady ze sousloví 'černý humor' jedno ze slov vymizelo.
A asi mi - zejména ta první část - připadala mnohem míň absurdní, než bych si přála.

21 26.09.2022

Ačkoli jsem sama nikdy neprovozovala sportovní aktivity na úrovni, která by vzbuzovala přehnaný dojem, že opravdu sportuju, určité disciplíny, prostředí a dění s nimi spojené mě zajímají a baví. Hodně. Když jsem se s lítostí - šetřivě leč neodvratně - blížila ke konci úžasných Příběhů staré dámy od Tomáše Macka, s podtitulem Sto ročníků Tour de France, objevila jsem slibný Pattersonův thriller.

Kdo čeká třeskutý spád a klasický nápor šokujících zvratů, bude možná zklamán.
Já nebyla. S nadšením jsem se vrátila do světa závodní cyklistiky a s chutí se věnovala rozličným pravidlům, strategiím, stájím, lídrům, domestikům, technickému zázemí, celému tomu složitému organismu Tour de France s jeho nejcennější trofejí, žlutým trikotem.
Kriminální linka prostupuje celkem podrobným popisem jednotlivých etap, na jejichž konci nechybí aktuální umístění závodníků. A v každé z popisovaných etap se také mění žebříček podezřelých, hypotéz i důrazů ve vyšetřování, jak se vrší a znovu a znovu bortí důkazy i zprvu přesvědčivé motivace.
Důležitou roli hrají vztahy, často v retrospektivě; což ale celkem přínosně míchá kartami výše uvedeného.

Ke konci autor zdařile blafuje, napětí soupeří s dravostí závěrečné etapy, přesně tak, jak to má být. Takže za pět? Bohužel ne.
Za mě to Patterson prostě přepálil, dějově, a taky o dobrých pár stránek, jako by neodhadl (?), či spíš nepochopitelně pominul ideální příležitost, kdy skončit. (Stává se to i těm uznávaným, například Peteru Mayovi). Škoda.
Mě ale knížka (audiokniha, výborně načtená Zdeňkem Kupkou) průběžně zajímala a bavila. Na 80% určitě.

15 23.09.2022

[audiokniha]
David Novotný mi krásně přečetl doposud snad nejlepší "střípky z dětství", tentokrát z malého města na Vysočině za reálsocialismu 70. a 80. let.

Stručnost to byla, co mě nejvíc fascinovalo; křiklavé disproporce, které zmiňuje anotace, mistrovsky úsporně vypointované v dokonale ostrou tragikomickou podobenku popisovaného času.
Stručnost, kdy se na hraně prolnulo tápavé dětské vnímání reality s žitou zkušeností dospělých.
Stručnost, se kterou v jedné větě či krátkém odstavci dokáže Miloš Doležal proměnit nevinně úsměvné střípky v střepy. Zejména v závěru téhle útlounké knížky.

17 18.09.2022

Knížka, kterou jsem zvolila jako domněle "méně drásavou", když jsem neměla na základě recenzí dost motivace k očekávanému emočnímu výdeji při četbě osobních výpovědí v jedné z knih Niny Špitálníkové. To samozřejmě nemá být srovnání; jde čistě o zcela špatný odhad intenzity pocitů, které mě pak provázely Soběstačným a utkvěly mi v hlavě po dočtení.

Anotace mi načrtla scénář, který působí spíš jako nabídka pro děti a mládež. Což by mohla být vlastně taky pravda. Jenže mezi jedenácti a patnácti lety zeje propastný rozdíl. Přemýšlím, jak by bylo fajn, kdyby to každý z těch jedenácti až patnáctiletých jedinců mohl číst nějak postupně. Prostě, až příjde jeho čas. Ale to nejde. A je to velká škoda, protože Soběstačný je knížka, která vypovídá o strašně moc věcech, které v tom věku může (či musí) člověk žít a které jsou často těžké a nesdělitelné. Nebo není komu je sdělit. Být na ně sám je zlé. Možná jsme už zapomněli, jak moc.

Jakkoliv Štěpán vypadá jako potomek z říše rodičovské fantazie, přece je jeho příběh psán tak, že mu lze věřit. Žádná agitka.
Pevně věřím, že kluci (a holky) s takhle přirozeně dobrým morálním kompasem existují. A že zvládají věci, které jsou nám dospělým kolikrát na obtíž a před kterými zavíráme oči. Abychom cosi nemuseli. Protože je to snazší.

Právě proto je ta knížka pro dospělé. Snad, abychom ty oči nezavírali tak často. Třeba před tím, co se nám teď zrovna nehodí. Třeba před tím, co žijí - i díky nám - ostatní. A nám se nechce vidět, že to k žití moc není...

Poslouchala jsem. Zuzana Kainarová četla svou část tak, že mrazilo. A Lukáš Hejlík doprovodil jedenáctiletého "Štěpu" k patnáctiletému Štěpánovi s uvěřitelností, která mi dávala zapomenout na okolní svět.

40 14.09.2022

Pěkně hodnocenou sérii s dvojkou Rizzoliová & Islesová neznám ani z knížek (ani z TV seriálu, což je možná dobře), ale v knihovně mi padl do ruky samostatný příběh, Hra s ohněm. A bylo to překvapení a moc příjemné, protože knížka byla vynikající a já jsem si už jistá, že i "sériová" hodnocení jsou zasloužená a s Tess Gerritsen se nepotkávám naposled.

Nejsem přes horory a tady, brzy po nevinném začátku, vystrčil děj pořádně temné drápky nadpřirozeného tajemna, a už to tak zůstalo. A vůbec mi to nevadilo.
Tématicky zajímavý a napínavý thriller, v jehož středu se nalézá jedna muzikantka a záhadný notový zápis neznámé skladby od stejně neznámého autora, se štěpí na pátrací detektivku s bezmála špionážní zápletkou, psychologickou hříčku a válečné drama, které bere za srdce.
Strašně dobře se to četlo.

Jo, ten konec.., no, jak říkám. Autorku zatím moc neznám, takže beru v úvahu komentáře přede mnou a těším se na lepší (propracovanější) příští. :)
Ale i tak jsem hodně spokojená.

20 13.09.2022

Hezké. Prostě hezké. Zábavné, poučné - o co, že už bych dokázala zcela samostatně s železnou rudou divy! :)), napínavé.
František Niedl zkrátka umí čtenáře vtáhnout; a podrobně popisné pasáže, související se zpracováváním rudných ložisek i strategií prodeje produktu, :) jsem vstřebala s téměř stejným zájmem jako diplomacii zúčastněných ve prospěch žádoucí pozice markraběte Karla, stále křehké a nejisté kvůli vrtkavosti vztahu s jeho otcem, králem Janem Lucemburským.

Příběh je jinak celkem jednoduchý, ale vedle Chiary je i v tomto díle řada pečlivě vykreslených postav, nových i těch průchozích, které propojují osudy Ondřeje z Rohatce s vřesovskými.
Drobné rekapitulace jsou obratné, nepůsobí násilně a nezdržují, přece však poskytnou po delší pauze ve čtení žádoucí oprášení souvislostí, a to je mi vhod.
Doufám v pokračování.

20 13.09.2022

Po Povídkách jamrtálských a Hagiboru třetí část volné trilogie, Na Betáni.

Těšila jsem se. Bála jsem se. Knížky Mileny Slavické miluju, obdivuju autorčin nezaměnitelný styl, nemilosrdnou otevřenost, ornamenty vět, oprýskanou, poškrábanou něhu.
Vždycky se musím hodně nadechnout, než se odvážím skočit (i lovci perel to takhle mají), vím, že až hluboko pod špinavě zpěněnou hladinou najdu to, co si musím teprve zasloužit. A že se dřív nevynořím.

Ta drobná knížka, co se tak špatně otvírá, jako by se i ona zdráhala vydat své poklady lacino (neodmyslitelně už vybavená autorčinými anonymními mázlými fotkami), má podtitul O nevinnosti a jiných maličkostech.
To čtení o nevinnosti se podobá chůzi po střepech z rozbitého; někým, něčím, námi, kdysi, nedávno. Bolí to. Jedno, jestli ve vzpomínkách či v přítomnosti.

"Jednoduchá" knížka o holce a dospívání. O ubližování, bezelstnosti i krutosti.
O odpuštění a opuštění. O uzdravení malo-mocných. O vykročení od zlého.
Knížka, která z hlavy nezmizí.

Místy mi drobně vadily jaksi nekonzistentní zmínky, náhle podivně konkrétní; devadesátková privatizace, jméno osoby, podniku... Jako by to zcizovalo autorčin vzácný copyright a do hry vstupoval někdo další. Naštěstí ty okamžiky jen probleskly a nezničily punc výjimečnosti, kterým je celistvost, pro celou trilogii charakteristická.

14 09.09.2022

Myslím, že tu není komentář, který by neopěvoval ilustrace. Já je neviděla, poslouchala jsem audioknihu se skvělým Tomášem Juřičkou a neméně vyvedenými hudebními vstupy.
(Obrázky by se mi určitě líbily a plánuju je zhlédnout).

Přestože se na mém hodnocení Spáčky podílí "jen" interpretace místo oslnivých kreseb, tak jako tak by děj zaujímal jen malou část byť z pětihvězdičkové konstelace. Dost mě oslovuje komentář ziriant a ostatních, kteří jeho podíl vidí podobně.

S Gaimanem nerozumím, je mi v jeho příbězích divně. A tak to bylo i tentokrát, vzdor tomu, že první třetina mě zaujala nečekaně; nápad, vtip, příslib napětí i sympaticky poťouchlé vybočení z očekávaného.
S prostřední částí už jsem se srovnávala hůř, ale přesto jsem měla pořád chuť se dozvědět, jak tahle pohádka nepohádka skončí.
A nemůžu si pomoct, závěr byl spíš ambiciózní než přesvědčivý, jako by chtěl nabídnout hodně, ale nějak to vyšumělo.

A? Někde v komentářích zaznívá - děti to zvládnou s přehledem. Možná, a jak které... Ztotožňuju se spíš s pohledem těch, kteří by tohle čtení dětem neuspěchali a třeba o nějaký rok od doporučeného věku odložili. A není to vůbec jen kvůli "zombíkům" či jiným strašidelnostem. Jde spíš o to, kolik z toho všeho děcka dokáží rozklíčovat a neodnést si jenom ty zombíky...

12 07.09.2022

Tentokrát Lizzie putuje z Londýna k vřesovištím na jihu Anglie (nemůže! to nepřipomínat Daphne du Maurier, kterou zmiňuje v komentáři Aghatte :)), aby tu, v domě stojícím poněkud v ústraní, dělala společnici mladinké ženě, stižené, zdá se, poporodní depresí. A aby život v domě sdílela také se dvěma jejími podivnými staropanenskými tetami a personálem v nejrůznějším postavení.

Zajímavou figurou tohoto dílu je distingovaný doktor Lefebre, skrze něhož se dočkáme dobových náhledů na psychiatrické diagnózy, léčbu, a rovněž se nám dostává v náznacích i exkurz do dalších medicinských praktik. :)

A? K detektivce patří mrtvola, více či méně excentričtí sousedé, vesnice, hřbitov a kostel, sezónní poskytovatelé služeb, zpochybněná nemluvňata a jiné matoucí události a samozřejmě - inspektor Benjamin Ross.

Líbí se mi v tom a těším se na čtvrtý díl.

22 07.09.2022

Líbil se mi třetí díl, který jsem četla nejdřív, líbila se mi i jednička, kterou jsem brala do ruky v očekávání odpočinkové četby (a zvědavá, jak to všechno s Lizzie začalo).
Mám ráda viktoriánskou Anglii i poklidné detektivky, vyhlídka na sérii mě potěšila.

Spisovatelku jsem zatím neznala, a píše skvěle. A hodně se mi líbí, jak o knížce referuje Sidonka3: ...Je to oddechové, ale rozhodně ne zbytečné čtení...

Důvodem pro to je, že ani v opravdu skličující redakční "úpravě", kterou zmiňují mnozí, se naštěstí nevytratilo, jak neplytce umí Ann Granger vplést do romantického příběhu sociální rovinu, jak přesně dokáže vykreslit charaktery, formulovat propastnou společenskou rozdílnost, sugestivně a srozumitelně vést čtenáře Londýnem druhé poloviny 19. století.
A to vše je pozadím pro příjemnou čtivou detektivku, která nenudí.

19 07.09.2022

Velmi osobní rozhovor - jak praví anotace, s velmi osobitým člověkem.
Až tak, že jsem se jím místy trochu nesnadno prokousávala. Hlavně na začátku, díky (podle mě) trochu nešťastně zvolené úvodní kapitole, ve které Radek Jaroš mluví o výpravě na Mount Meru a Kilimandžáro, kam doprovodil jako horský vůdce partu businessmanů.
Vůbec nic proti, v kontextu dalšího povídání jen jedna z věcí, které dotvářejí mozaiku, ale na úvod mi to nesedělo.
Pak kousek dětství, mládí - docela dobrodrůžo :), a další část, hódně podrobná, věnovaná nemocniční anabázi v souvislosti s nedobrovolným pozbýváním prstů na nohou...

No jasně, dychtivě jsem očekávala hlavně líčení jednotlivých výstupů a okolností s nimi spojených, jak jinak. Došlo na ně. :)
A jak se rozhovor vyvíjel (nezkrácen a v nanejvýš poslouchatelném podání pánů Švarce a Horáka), krásně se mi zjevovala osobnost Radka Jaroše, mnohé, co ji utvářelo, co k ní patří a co souviselo a souvisí s pozicí špičkového horolezce.
Užila jsem si to. I líčení vedlejších aktivit, jakkoliv jsem u některých zmíněných zážitků rozvahu a předvídavost R. J. horolezce přes všechen ten adrenalin ani nezahlédla. :)

Knížka je hodně zajímavá a to v mnoha ohledech. Takže za pět.
Pohnutky, kterým rovněž nerozumím a nemůžu rozumět, neřeším. Holt, někdo na ten Kokořín (jak zmiňuje níže tereza1198), jezdit musí. :)

12 06.09.2022

Zítra je taky den a Rudolfa Havlíka jsem objevila čistě náhodou a musím říct, že takové nálezy se mi zas tak často nepoštěstí. (Co si vzpomínám, naposledy mi takhle příjemně zaskočilo z Caimh McDonnella).
Pro mě neuvěřitelně vtipně napsaná knížka (aniž by se honosila přízviskem humoristická), humor, který mi bezezbytku sedí, přirovnání, nad kterými se blaženě řežu hlasitým smíchem, živost, spád, - navíc, něco tak plného exotiky a nevídaných eskapád...

A pod tím, tak jednoduše, že se člověku rázem sype jedna naivní či přemoudřelá představa za druhou, žitá zkušenost se dvěma nesourodými světy, přímočará zamyšlení oproštěná od mediálního a jiného balastu, líbivých klišé, agresivních výkřiků ze tmy, alibismu rádoby rychlých a jedinečných řešení vys/čpělých civilizací...

Román? No určitě.., doufám, teda...
Tuplovaná porce smíchu, zaplacená užitečným sebezpytem. Hodně! doporučuju.

23 30.08.2022

Líbilo se mi to hodně. A připomínalo Paasilinnu, o tom žádná. Finové...

Šance ústřední postavy při startu. Veškeré reálie. Bizarní osazenstvo. Nahodilosti, které posouvají děj dopředu, a to se značným spádem, přestože by se podle vší logiky žádný děj odehrávat neměl, naopak by měl skomíravě zhasnout na samém počátku. Nebo po pár stránkách. Maximálně.

Bavilo mě to hrozně moc. Ale co byla úplná paráda; vyšla z toho perfektně motivační kniha. A taky kniha o umírání, - ne!, nebojte se! - prostě knížka, která se jen tak mimoděk mezi absurdním a často přičernale komickým děním, oscilujícím na hraně slušného thrilleru, dotýká průběžně a zcela nenuceně témat, která se nepředkládají a nezpracovávají úplně snadno.
A to by si možná zasloužilo červený čtvereček hodnocení, přestože samotný konec téhle zvláštní a zajímavé knížky - no, i když.., já byla vlastně spokojená. Co taky... :)

Poslouchala jsem audioknihu, načetl ji Martin Hruška. Dobře.

Mimochodem, nečtěte si dopředu anotaci; knížka je sice jen nepatrně obsáhlejší, ale přece jen o mnoho lepší...

16 27.08.2022