milary komentáře u knih

Agatha... Divím se, že dosud nemám čichový orgán přinejmenším dvojnásobné délky. Jak ta dovede člověka "tahat za nos"!
A jak já to miluju... :)

Vražda Rogera Ackroyda patří určitě k jejím nejlepším detektivkám...
Průběh vyšetřování je opět založen (jak je u Poirota zvykem) na trpělivém shromažďování titěrných kousků skládačky - skutečně mi to vždycky připomíná stavbu lodě v láhvi -, až jsou odkryty všechny detaily a zloduch je odhalen.
Klamná pomalost děje ukolébává, člověk se ochotně utvrzuje v nabízených verzích (jasně, je to ten a ten, jinak to být nemůže, proč se to tak vleče?!), ale zdánlivě seriózní až trochu nudné značení cesty je prostě jen návnada, na kterou netrpělivý čtenář zpravidla skočí, aby byl důmyslnými rozuzleními znovu a znovu ohromován a coby amatérský detektiv na hlavu porážen malými šedými buňkami. :)

Tentokrát je můj obdiv zcela mimořádný.
Poslouchala jsem jako audioknihu; nevzrušené, poklidné podání Ladislava Lakomého se hodilo výborně.

29 04.06.2022

Ochutnávka sedmi povídek Sakiho (kterou ve své nahrávce z r. 2007 nabídla AudioStory v nanejvýš adekvátním podání pana Rudolfa Pellara) mě navnadila k přečtení stejnojmenné knížky (ta jich obsahuje 38).
Možná nebudou všechny stejně působivé, to ani ve zmíněném výběru nebyly. Ale nuda určitě nehrozí. Tyhle naprosto současně působící povídky, jež vyšly v roce 1943(!), totiž nabízejí takovou porci poťouchlosti zesměšňující upjatost, kontroverzní legrace až - více než poněkud - cynického humoru, suchých konstatování se sarkastickým podtónem, ozev mysteriózního tajemna, point, při kterých se bezděčně zajíknete a přenádherně obratných a originálních vyjádření... - ani mi nepřišlo, že zrovna já „suchý anglický humor“ moc nemusím. :))

Ota Pavel. Můj oblíbený. Co jsem o něm věděla? Dohromady nic. Je potřeba vědět víc? Ne. Přečtete si knížky z prostředí sportu. Přečtete si - Smrt krásných srnců, třeba. A jiné. Odkoukáte zfilmované. Áchnete. Jaký že to spisovatel! Pravda. K tomu jako by nebylo co dodat.

Často mi anotace ke knížkám připadají zavádějící. Vyzrazující. Glorifikující. Hloupé.
Tahle ne. Vzala mi vítr z plachet, ale já bych to stejně takhle věcně postihnout nedovedla.
...Intimní sága 20. století. Velké události, určující lidský osud, aniž by na ně měl člověk vliv...
(Trochu mi to koncepčně připomíná nedávno přečtené "Věci, kterých jsem se nezbavil" od jiného Poláka).

Ne, některé věci člověk neovlivní. Ale dodat se dalo hrozně moc.
Jak píší kolegové, množství zdrojů, které dobře obeznámený autor kompetentně a přitažlivě zpracoval, sahá hluboko pod povrch(ní) informace o Otovi Pavlovi. Ledacos budí rozpaky, ale nikdy zahanbení z četby, díky níž se člověk vtírá komusi do soukromí.
Neuvěřitelně zajímavé, mnohovrstevné, naprosto úžasně napsané. Moc doporučuju.

20 26.05.2022

Paasilinna není můj úplně nejsrdcovější autor, tohle byla po delší přestávce třetí knížka od něj. Bavila jsem se nicméně výborně: laponská exotika, aktéři, praštěné dění, absurdita i černý humor (místy celkem na hraně), všechno dobře.
Líbilo se mi, jak se vyprofilovaly postavy, a to byl současně trochu kámen úrazu.
Čistý sentiment totiž, který v závěru zcela postrádal nadsázku, působil najednou vytrženě z kontextu, a vějičku dojetí, které by ze mě jakž takž vyždímal svým bezelstným soucitem major, ten těžkopádný halama s věčnými rekovnými vizemi a srdcem na dlani, jsem nesežrala víc než pragmatickému Ojvovi ani náhodou.

Jsou knihy, které je dobré číst, jsou ty, které je dobré poslouchat, a jsou ty, které bych možná četla se zaujetím trochu rozpačitým (jako tuhle), ale poslouchat přestat nelze.
Interpretace audioknihy byla jedinečná.

18 26.05.2022

Audiokniha.
Nevím, jestli je zpracování totožné do puntíku, ale předpokládám, že pod stejným názvem se příliš lišit nebude. Snad jen trochu stylisticky upravené pro knižní podobu budou odpovědi pánů Hanzelky a Zikmunda, které jsem vyslechla v autentické nahrávce, jak ji před časem vyslal do světa v desetidílném seriálu Radioservis.

Redaktorky Eva Lenartová a Hana Krejčová položily oběma pánům (odděleně v jejich bydlištích) totožné otázky, které se týkaly cest, samozřejmě, ale také všeho, co dobrodružná léta na čtyřech kolech s Tatrou vnesla do jejich životů ve všech souvislostech. A že toho bylo.

Vážím si obou. Pro to, co dokázali, pro to, jak vytrvale obhajovali svá stanoviska, i když to bylo "nepohodlné", pro to, jak si byli vědomi svých chyb i limitů.

Škoda, nevědět. Nebo zapomenout. Moc takových lidí není.

18 06.05.2022

Nultou hodinu jsem nikdy nečetla. A takovou Christie jsem doposud neznala.

Perfektně vymyšlený děj je odkrýván pozvolna a obsahuje víc časových rovin. Charaktery vystupují z vrstev konvencí, náznaků minulých i aktuálních okolností, spleti dohadů, vyhrocených emocí a zavádějících odboček. Vyšetřování balancuje na vší té suti a klouže po nestabilním povrchu skrytého, zamlčovaného, podsouvaného. Jakoby bez konce se situace proměňuje, “důkazy” ztrácejí na hodnotě, nahodilosti získávají na ceně...

Protápala jsem do samého konce. Tentokrát byla úžasná nejen atmosféra, prostředí a vůbec to, co u A. Ch. dobře znám a miluju, ale právě ta absence známého. Jiný detektiv, jiná kvalita napětí, trochu jiný způsob psaní.

Poslouchala jsem rovněž mně doposud neznámého interpreta. Zdeněk Kupka byl vynikající.

27 04.05.2022

A kromě toho, co se shodně píše v anotaci zde i na obálce, jsou "Věci" také o -

... V okázalosti jejích rysů bylo cosi cynického. Měla, ehm, vzhled. Vzhled osoby, která má, ehm, ehm, původ. A jaký že původ? Ehm, uff...
..."A teď jsem já, ta stará Židovka", prohlásila jednoho dne roku 1984. Rozhodně tehdy byla mladší než já dnes. Ale vážně. Měla ehm. Ehm jedna báseň...

- o Židech. A to vůbec ne jen v souvislosti s holokaustem. Taky o 60. letech, vrcholících březnem 68., kdy jich antisemitská kampaň vyhnala z Polska odhadem 10 až 20 tisíc.

... Naše ekonomika potřebovala devizy. Turisté vystupovali ze zářivých autobusů. Procházeli se po městě. Prohlíželi si ho. Mohli mít nějaké otázky.
A tak se v roce 1983 objevila deska. Umístili ji u zadního vchodu do kina, na místo, kam technik chodil na cigaretu...
... A kam ji měli dát? Zepředu visela vitrína s programem. A na jiné místo se nehodila. Umístit pamětní desku vedle? Jak by jen mohli? Oběti fašismu vedle Náčelníka Velkého hada (prod. NDR, mládeži přístupný).
A tak ji dali zezadu. V textu - představuji si, kolik času jim dalo vybrat tu správnou formulaci - je řeč o někdejších obyvatelích. "Někdejších" - jako by se jednalo o demisi. Jako by je někdo zbavil statusu obyvatele.
Na památku tří tisíc padlých občanů židovské národnosti, někdejších polských obyvatel...

... Následující roky měly přinést koncerty klezmeru. Restaurace s macesovými knedlíčky. Stánky a obchůdky. Prodej kosmetiky z Mrtvého moře...
A také postavičky Žida s penízkem. Žida s houslemi. Žida s vědrem. Nesmělost pominula. A všichni na tom vydělávali.
S výjimkou těch někdejších, samozřejmě...


Doslov, který zmiňují freejazz i Kolombus, jsem k vyplnění značných mezer v povědomí o polských dějinách potřebovala taky. (A dohledávala jsem si i jiné, třeba spoustu knížek, o kterých byla řeč). Ale toho se vůbec nelekejte. Čtení je to náramné.

17 28.04.2022

Dočetla jsem, přesto bez hodnocení. Nemůžu napsat: špatná kniha. To jistě není.
Zjišťuju, - a vlastně nedovedu úplně formulovat proč -, že mi určitý způsob zpracování příběhu (a cosi i v něm) připadá nestravitelný. Nedotkne se mě, nedojme mě, jenom mě štve. Čtu ho „zvenčí“, spěchám ke konci, chci ho „mít z krku“.

Tak jako u knížky Kde zpívají raci, se kterou jsem měla podobný problém, mě ale bezpodmínečně vtáhlo prostředí. Tam bažina, pobřeží a oceán. Tentokrát Aljaška.
Úplně mě to pohltilo, psala jsem po pár stránkách kamarádce. Předčasně.

Nakolik věrohodná, co se způsobu života na Aljašce týče, pro mě byla spřátelená rodina Jacka a Mabel, natolik nereálně na mě působili výběrem odlehlého nového domova i naivitou oba podivně pozdní osobní ztrátou zkrušení padesátníci, vícečetně sami sebe označující za „starého muže“ a „starou ženu“. (Jakkoliv taky moje oblíbená Betty McDonald měla s farmařením zkušeností, asi co by se za nehet vešlo, přece byla o mnoho mladší, stejně jako její muž, který rozhodně věděl, do čeho jde).
Nevěřila jsem na mnoha místech, i když mám velký respekt k zázrakům, jež dokáže přátelství, k síle lásky, k odvaze nevzdávat se. Nedovedla jsem si třeba představit – ne, že by Mabel nemohla objevit radost, a třeba i netušenou fyzickou výdrž ke spoluúčasti na farmaření, ale – že vedle toho stejnýma rukama kreslila drobnokresby, šila náročné oděvy, filigránsky vyšívala...

Celé mi to nějak nedávalo smysl, vč. toho, že co začalo jako křehký příběh o Sněhulce a prolínalo něžnými záchvěvy tajemna příběhem lidské holčičky, které se upil táta a jí se podařilo nějakým zázrakem přežít, začalo brzy ztrácet jakékoliv reálné rysy (které třeba v Racích byly aspoň jakž takž zachovány), až se mi vše propadlo do přemrštěné a násilné paralely s pohádkou.
Vlastně jsem úplně neporozuměla tomu, kam takový děj žánrově zařadit. Magický realismus? Není pro mě. A i když nejsem... muž, pro které ho jsou pohádky, kouzla a poetičnost ztráta času... (jak níže píše Josh), :) mé srdce posud neokoralo a představivost běžně nenosí „jézéďácký holínky“, musím svá snění zjevně sytit jinde.

Covidu se přičítají následky různé. Mám ale dojem, že nečekané zaujetí pro sci-fi a fantasy patří k těm doposud méně zmiňovaným.
Sotvaže jsem totiž doposlouchala Weirova Spasitele a mocně jím dotčena mu nasázela plný počet hvězd, už totéž hrozí – co, hrozí, tak to prostě je! - u Pratchetta. (No ano, Dobrá znamení jsem vstřebala s naprostým nadšením, ale rozuměla jsem tomu tak, že to je zkrátka jedna z výjimek).

K Zeměploše jsem původně ochladla v okamžiku, kdy jsem usoudila, že prostě není možné, aby cosi bylo v oblibě tak všeobecné a já se, byť s ohledem na žánr, nebavila, a rozposlouchala jsem první díl. Doléhalo to ke mně jako vzdálené dunění bubnů. V maďarštině. Absolutně nula. Tragický přednes pana Kantůrka, naprosto geniálního překladatele, tomu nepomohl. Takže nic.

Nevzdala jsem to. Objevy chtějí oběti. Rozpitvala jsem Zeměplochu na příslušné oddíly, pročetla komentáře, skoukla hodnocení a - celkem v souladu s výsledkem - u nás vzápětí (díky kamarádovi, který je načetl) přistály první dva díly Noční hlídky. Můj muž byl nadšen. Já se první kapitolku či dvě zahanbeně plížila příbytkem a strádala.
Bylo! to místy strašně vtipné. Ale „maďarské bubny“, stále vzdáleně přítomné, mi text porcovaly na pouhé fragmenty, jasně - kolosálně vtipné, úžasně interpretované (Janem Zadražilem), ale přesto jednotlivosti.
Vydrž, než se rozjede příběh, radil muž, rochnící se v posledních kapitolách. Zatnula jsem uši a vydržela.

Co vám budu povídat, beztak jste to všichni četli. Je to přesně tak, jak píšete v komentářích. Je to závislost. :)
(Po)bavila bych se ještě víc (pokud by to ovšem vůbec bylo možné), kdyby mi to tak neodbytně nepřipomínalo Farmu zvířat. Kdyby to nebylo tak vnukavě nadčasové. Kdyby - kde že se to vlastně..? Ankh-Morpork? Hmm...

22 23.04.2022

Za to, jak mi seděl způsob rozhovoru, 3.
Za Václava Vacka 5.
Ve výsledku tedy (celkem ve smyslu naší lidské spravedlnosti) nedostatečné 4 hvězdy za knížku, která mě čím dál víc vtahovala otevřeností pana Vacka vůči nepohodlným tématům, jeho odvahou je promýšlet, mluvit o nich poučeně kriticky a vidět je v souvislostech bez časté zapšklosti nerevidovaného tradičního pojetí, ale rozhodně bez podbízivosti a zpronevěry.
Škoda toho čtení, ráda bych Václava Vacka slyšela aspoň párkrát "naživo".

14 13.04.2022

Včera večer jsem slzela při usínání. Ráno jsem si to zopakovala, jelikož jsem se bála, že jsem něco zaspala a nechtěla jsem o nic přijít. A teď si vemte, že Spasitel je v podstatě jedna dlouhá lekce fyziky (v rádoby šetrnějším případě chemie, biologie, či jiné vědy) a ta mě nikdy moc nebrala. Přiznávám bez mučení: kdyby to nečetl Lukáš Hlavica, ten nej ze všech nejlepších, nedovedu si úplně představit, že bych na začátku nepřeskakovala, ale...

Zprvu jsem - povzbuzena částmi na Zemi, předcházejícími misi - , chtěla porozumět všemu. Vracela jsem se pořád dokola a rušila si poslech neustálým: Cože? Cože?? - než jsem pochopila, že to opravdu NENÍ kurz fyziky, ale lekce zcela jiná, když už... A ono to najednou samo přeskočilo do úplně jiného módu, zdánlivě nekompatibilní kostičky stavebnice vytvořily pevné základy úžasného příběhu a pak už se vůbec nešlo odtrhnout.

Strašně moc se mi líbí komentář TaLu. Básník. Umělec... A asi taky nimrod. Protože tohle byl zásah přímo "na komoru".

A tak jako se žertem tvrdí, že sladkosti nejdou na tloušťku, jelikož padají rovnou do srdíčka ;), tak taky Weir jakýmsi záhadným způsobem obešel mé dávné školní averze, pominul, že sci-fi téměř nečtu, nevzal na zřetel mou odtažitost, která se vinula počátky poslechu, špikována v duchu stylizováním komentáře ve smyslu jakože na tohle se teda já! můžu vykašlat, a -
přiměl mě poslouchat a slyšet. Trnout. Usmívat se v dopravním prostředku :). Dojímat se, aniž by mi to přišlo trapné. Nechat si zarůstat sluchátka do uší. Etc...
Zážitek z těch, co potřebuju. (A ještě jednou smekám před interpretem).

43 13.04.2022

Nabyla jsem Boudu v podobě divně rozházeného e-textu, což v počátku čtení
neprospělo. Nehledě na to:
Fanfán pozbyl věrný montgomerák, obluzen trampskou femme fatale páchal nehodné skopičiny, případ se bez obvyklého elánu jaksi kašírovaně kodrcal a na mě to působilo, že má knížka dva až třikrát víc slov, než je vzhledem k danému rozsahu možné. Jakkoliv tradičně vtipné, přišlo mi to tentokrát zbytečně okecané.
Boudu jsem využila na tři až čtyři hvězdičky max., ale protože jsem dotčená, anebo jí spíš nedotčená, dávám tři. Což je stará známá "dobrá" s trochu zdviženým prstem.

17 30.03.2022

Pro mě pocitově příliš dlouhá detektivka s nevalným spádem; také díky nadměrně podrobnému obeznamování čtenáře s chovem dostihových koní a zejména škálou a pravidly dostihů samotných. Rozumím argumentům petrarka72; za mě to bylo moc a ubíralo to na tempu (ruku v ruce s nemalým prostorem věnovaným romantické lince :)).

Vůbec nejsem proti, když mi knížka nabídne bonus v podobě informací o čemkoliv zajímavém, právě naopak. Ne nadarmo jsem kdysi dychtivě přelouskala všechno, co napsal Dick Francis; svět dostihů je atraktivní téma. U Francise staršího se mi ale nestávalo, abych četla laxně a zdlouhavé rozuzlení očekávala bez velkého zaujetí. Nemyslím, že by to bylo jenom "antikorozními vlastnostmi" starých lásek. :) Srovnávání autorů je ošemetná věc, v tomto případě je ale nasnadě.

Také překladům Jaroslavy Moserové se hned tak něco nevyrovná. S Dickem Francisem tvořili dvojici, které je hodně těžké konkurovat, ale...
Poslouchala jsem. I interpretace oblíbeného Jana Zadražila byla překvapivě ne víc, než průměrná; kdo ho slyšel číst například Dobrá znamení, bude tentokrát nejspíš trochu zklamán.
A tak nečekaně pouhé tři hvězdy, spíš z nostalgie.

17 25.03.2022

Knížka pro někoho, kdo zrovna propadl novému koníčku jménem Agatha Christie. :))

Knížka, kterou člověk nejspíš jen tak nepřelouská a neodloží, ale vytahuje ji opakovaně s každou zhlédnutou adaptací příběhů s Herculem Poirotem, aby si zjistil - takříkajíc přímo u pramene - okolnosti vzniku té které série, drobné perličky spojené s natáčením, herecká obsazení, data uvedení, ohlasy... A také narůstající počet zemí, které seriál zakoupily a úspěšně uvedly.

Knížka, která přináší vhled do toho, co všechno znamenalo pro profesionální dráhu i osobní život Davida Sucheta přijetí nabídky herecké práce, jež nakonec trvala (s přestávkami věnovanými ostatním závazkům ve filmu i divadle) dlouhých pětadvacet let.

Knížka o zodpovědné píli, kterou D. S. své postavě věnoval, podobě, kterou jí vtiskl, kterou usilovně zachovával i posouval, aniž by se zpronevěřil představě autorky (k tomu mu mmj. sloužil jím vytvořený předlouhý seznam poznámek, postihujících předlohu geniálního detektiva do nejmenších podrobností).

Knížka, kde se Suchet netají emočními nároky, které takovéto čtvrtstoleté splynutí s postavou provází.

Knížka obsahující fotografie, z nichž zejména ty portrétní představují další hřivnu sira Davida.
Díky za ni.

Jen drobnůstka stran vády ohledně dámy Agathy... Mě to nerušilo, rozuměla jsem smyslu stejně jako metrolog, který píše v komentáři z května 2017:
... roku 1971 jí královna Alžběta II. udělila titul „Dáma britského impéria“, z nějž vyplývalo právo na titul dáma. Díky tomu, že byl její druhý manžel Max roku 1968 pasován na rytíře a tak se stal sirem, mohla užívat titul lady...

22 16.03.2022

Kdyby byl Eduard Ingriš vymyšleným hrdinou nějakého literárního počinu, myslela bych, že se autor zbláznil, požil, nebo oboje, v libovolném pořadí. Jenže Ingriš smyšleným hrdinou nebyl a jeho nepochopitelně a skoro neuchopitelně barvité životní osudy a neuvěřitelná dobrodružství jsou opravdové.

Zdaleka nebyl jen mořeplavcem. A už vůbec ne prvoplánovým dobrodruhem. Vynikající hudebník a dirigent, vyhledávaný fotograf, člověk mnoha talentů uplatňovaných na vysoké úrovni, inteligentní a skromný vizionář, odvážný a schopný člověk s řadou pozoruhodných i oslnivých kontaktů, sám filmař s vpravdě filmovým životem.

Poslouchala jsem audioknihu namluvenou pány Fridrichem, Čepelkou a Soukupem, moc se mi líbilo, jak. Těm, co rádi "čtou ušima", můžu vřele doporučit; jen určitě stojí za to doplnit si následně poslech o zhlédnutí fotek, map a dalších příloh v knize.

Dost jsem se vracela; smršť různorodých informací nenechávala člověka lelkovat, hned ztrácel nit. Ale to připisuji na vrub zcela a jen sobě, svým neznalostem a nepřipravenosti na text tak velkoryse všezahrnující, poskytující inspirující souvislosti i odpovědi ve smysluplném oblouku vyprávění, které mě nadchlo.

21 28.02.2022

Scénu i děj popisuje výstižně Rade. Krásný komentář napsala airamka. A další...

Agatha Christie.., - i u mě hraje podstatnou roli pocit, rozpoložení, do kterého se dostávám už s první větou, či odstavcem. Pocit pohody, natěšenosti, pocit, že mi nic neutíká, neuniká, pocit, že vidím obrazy, slyším zvuky, cítím vůně i pachy, vstupuji do knihy, žiju ji, v bezpečí a bezčasí svého vnitřního světa.
Pro tu zcela výjimečnou atmosféru (a díky nepřebernému množství literárních počinů světově nejprodávanější autorky detektivek a nejznámější spisovatelky všech dob) se úplně nezalamuju zasvěceně kritickými poznámkami ani u těch titulů, které se mi zdají slabší; a beztak stesky často padají na vrub nevhodného překladu, či interpretace knihy, kdy to či ono nemilosrdně odvádí pozornost od obvyklého libého vytržení. :))

Ale ano, protože jsem se teď do lady Agathy pustila zevrubně a takříkajíc "od podlahy", ověřila jsem si (byť - hurá! - zatím pouze částečně), že obzvlášť povídky mají úroveň kolísavou, že příběhy s Herculem Poirotem jsou - asi víceméně objektivně - hodnoceny lépe, než případy slečny Marplové, a že taky filmová zpracování kauz slečny M. jsou většinou natolik "na motivy", že po přečtení výborné knihy člověk v duchu lomí rukama, cože všechno lze na naprosto dokonalé předloze pozměnit. (Jakkoliv - kdyby před tím nečetl tu knihu, nepřipadala by mu asi ani ona "volná adaptace" úplně nekoukatelná). :)

Viděla jsem vraždu je ovšem jedna z těch hodně povedených detektivek. Poslouchala jsem Růženu Merunkovou a Jitku Ježkovou - jako z partesu, dámy! :)

A vzápětí viděla verzi z r. 2004 s Geraldine McEwan. Na sl. M. Margaret Ruttheford z r. 1961, kdy film slibuje komediálnější polohu, si zatím netroufám; tahle výborná herečka je svou tělesnou konstitucí přece jen výrazně mimo mé představy o křehkosti staré dámy, jak ji stvořila Christie. Ale slibně vypadá zpracování s Joan Hickson z 87. roku. Třeba bude trochu lépe zachován i originál příběhu, aspoň co do osob a obsazení, než se děje v prvně jmenované verzi. No ano, jsem tro-šič-ku konzervativní. Ale mně! se to u geniální A. Ch. zdá na místě. :)
A přece mi připadá fér citovat kousek z knihy Davida Sucheta, "Poirot a já":
...největší obdivovatelé autorčin díla někdy protestují, když se v TV seriálu nedržíme předlohy...odepisuji, že je mi to líto, ale některé její povídky se do podoby scénáře televizní adaptace nepřepisují snadno. V takových případech proto uvádíme, že...díl byl natočen "volně podle původního příběhu". Rozhořčení skalních příznivců dobře rozumím, zároveň však věřím, že nám odpustí...

Rozumíš nerozumíš, k tomu JÁ můžu říct jenom jedno. I ty, Brute??? :))

23 23.02.2022

Přemýšlím, jak děsivě snadné je, zneužít. Moc, úmysly, ideály, sebe sama...
Jako už poněkolikáté jsem ráda, že i k Lidskému faktoru jsem se dostala až teď. Líp ho chápu a - nezmeškala jsem. Jsou věci, které se nemění, bohužel.
Úprava pro rozhlas je opět skvělá a interpretace bezchybná, jako vždy, když je podepsán Radioservis.

(K odpočinku v odpoledni prolenošeném na lehátku by mě tenhle Greene asi sotva donutil, ale to "náročnější období" dost sedí, tak díky za doporučení, aetos). :)

16 17.02.2022

Zase jedna pozapomenutá, skoro se mi zdá nikdy nečtená (?) detektivka se slečnou Marplovou...
Slečna M. je tentokrát drobátko "naftalínovější", jak jsem tuhle - bez znevažující nactiutrhačnosti samosebou :) - nadhodila v komentáři k Zapomenuté vraždě (kde se ovšem jednalo o opak). Křehčí a méně potutelná, ale stejně všímavá, obdařená neslábnoucí pamětí, schopná vyvolat si v pravou chvíli vzpomínku na situaci, osobu, či chování, jež vrhá na aktuální dění nové světlo.

Příběh se mi moc líbil. Bylo to nádherně zamotané, vzrušující, a rozuzlení bylo opravdu nečekané. V jistých chvílích jsem vnímala určitá úskalí, která se týkala proveditelnosti toho, či onoho; šlo hlavně o fyzickou kondici konajícího (nechci spoilerovat). Ale cenila jsem si domyšlenosti detailů, které hrály roli, toho, že nic nešlo dovytracena, vše, co bylo zmíněno, bylo řádně zužitkováno. Žádná samoúčelnost kvůli vodění čtenáře za nos, naopak, - řada indicií ukrývala poctivou nápovědu. Tedy, aspoň pro někoho. :))

Co dál? Nádherná atmosféra, člověk se do ní úplně zachoulí. A? Dáma Agatha měla skvělý smysl pro humor, mimo všechno to ostatní...

Opět jsem poslouchala a znovu to byl zážitek. Obzvlášť Jitka Ježková v roli Mici, - to nemělo chybu. :))

29 17.02.2022

Pět hvězd za závěr, za to, že:
SPOILER
pan Niedl nepodlehl našemu - patrně většinovému - utajenému přání, aby "všechno dobře dopadlo". I když.., středověk měl zkrátka jiná kritéria, takže vlastně...

Přišlo mi, že právě tím lehkým setřením doposud průběžně udržovaného romanticky hrdinského nátěru z posledního dílu dramaticky vrcholící série (zde mmj. z neúprosné krvavé pomsty, kterou johanita Wolfram přesvědčeně a s nasazením vykonal, prokládaje ji modlitbami), mi autor ještě víc přiblížil měřítka doby, její zákonitosti, podněty k nejrůznějšímu (byť ne vždy srozumitelnému) uvažování a konání, i tehdejší zásady a hodnoty. Bavilo mě o tom číst i přemýšlet.

Díky (víc než osmeré) za hodiny skvělého čtení. Jsem zvědavá na další dění na Rohatci, nebo-li druhý díl s hrdinou Ondřejem. Těším se.

24 15.02.2022

Vděčně jsem se vrátila k sérii o rytířích z Vřesova, která patří k tomu nejlepšímu od mého oblíbeného autora. A protože to bylo s větším než malým časovým odstupem, děkuju i za rekapitulace předchozího, což by mě - možná - při bezprostředně navazujícím čtení taky trochu "zdržovalo". Ale s obratným uvedením do obrazu se dá přelouskat i samostatný díl, což je fajn, i když to nedoporučuju; okradli byste se o potěšení poznat líp dobu, okolnosti, postavy, o řadu dobrodružství, napětí i vtipu, ze kterýchžto ingrediencí pan Niedl dovede tak obdivuhodně upříst tenata, do nichž se víc než ochotně necháváme lapit.

Souhlasím s TaLu; ona celá tahle část svou kvalitou dokládá, že eventuální usínání na vavřínech se v žádném ohledu nekoná. A tak tentokrát nevyčkávám. S obnovenou vášní pro osudy mých přátel rytířů se pouštím do osmého dílu. :)

25 13.02.2022