mirektrubak komentáře u knih

„Tak ponížen, že sahám do kořenů,
tak sevřen, že se jádra dotýkám,
tak sám, že sebe sama zapomenu,
tak vzdálen ode všech, že vidím k vám,
duchové světla, ohně milování,
a nesu vás, jak strom vždy bez plodu,
na ohořelých větvích, do nichž vhání
naděje bez ustání
mízu všech zašlých i budoucích jar.
Dík, Bože můj, dík za tvou svobodu,
jež v srdci jásá, na jazyku sténá!
Dík za ramena křížem obtížená!
Neb vše je dar.“

Znal jsem dosud Václava Renče vlastně jen z jeho dlouhé básně Popelka nazaretská, ze které jsem získal pocit, že tím nejcennějším v jeho tvorbě je jeho oddaná zbožnost, že víc, než mimořádně talentovaným veršotepcem je člověkem, který veškerými svými uměleckými dovednostmi slouží své víře. Čtení jeho vybraných spisů můj pocit do značné míry korigoval – Renč dokáže být přesvědčivý i jako autor objevující a opěvující ženskou polovinu světa, kochající se přírodou nebo deklarující svoje vlastenectví tváří v tvář hrozícím totalitám – je zkrátka mnohem víc, než jen autor veršovaných modliteb.
Jeho křesťanství, zejména mariánská úcta, je samozřejmě stále přítomné, stále snadno čitelné, a to nejen tam, kde je přímo tématem. Prostupuje to vším, co píše a já si myslím, že by tuhle příchuť ze své poezie asi nedokázal odstranit ani kdyby chtěl.

„O hrozen vína, o jediný hrozen
bych nechtěl chudší být.
Jedinou z běd, do kterých jsem tu zrozen,
bych nechtěl neprožít.

Jsou cesty světa mnohé jako listí;
pro mě jen jeden strom.
Což směl bych odejít a nepojistí
co sládne v stromě tom?

Dík za vroucnost, jež jako údiv dětský
den za dnem přijímá!
Mám dnů tak právě. Kdy se zavřou všecky?
Ne dřív než láska má.“

Oslovovala mě tvorba psaná ve vezení, stejně jako u Jirousových Labutích písní se zde ukazovalo, že mnohdy je méně více a že pokud musí autor bojovat s počtem slov (protože píše své básně na cigaretové papírky nebo si je dokonce musí celé zapamatovat), odřeže vše přebytečné a zůstává jen to nejsilnější v srdci básně.
Úplně nejblíž jsem měl k Václavu Renčovi tam, kde ve své tvorbě spojuje svoji lásku k Bohu s láskou k lidem a pokorným přístupem k vlastnímu životu. Tam to bylo občas tak krásné a silné, až se mi tajil dech. Také jistě není náhoda, že mottem celé jeho sbírky je věta „Je na dně každé lásky Bůh“, což jsou slova, které si denně připomínám a líbí se mi tak moc, že si až říkám, že pokud bych někdy dostal k Vánocům jako dárek voucher do tetovacího salónu... ;-)

„Vím o hvězdě, jež svítí potulným
a vede je do teplých chlévů jejich,
vím o temnotách zlých a o nadějích
a o lásce a vírech žalu vím,
o úzkosti, a Bože, o rouhání,
žernovy viny a tvém slitování -
ale mé srdce je jen prach a dým,
jak kdyby nebylo tvé Krve – ceny světa,
vytrysklé žárem nesmírného léta
a darované svatým hořem tvým.

Košaté nebe hvězd ti chválu vzdává,
srdce vzňatá se připojují k nim.
Buď na výsostech tvému Jménu sláva!
a na zemi buď pokoj uštvaným.“

Četl jsem Renčovy vybrané spisy tři měsíce. Pomalu, postupně. Jeho básně mi dělaly dobrou společnost ve dnech, kdy jsem prožíval radostnou spokojenost, ale i tehdy, kdy bych nejraději do všeho kopnul. Ne každá báseň na mě udělala hluboký dojem, ne každou z jeho sbírek bych nadšeně doporučil (zejména Trojzpěvy se mi jeví příliš formalistní a v Loretánském světle je někdy náboženské uctívání až příliš jednotvárné), ale v celkovém pohledu převládá vděčnost za setkání s tak působivou poezií – už jsem si na Vrstvení achátu na nočním stolku nebo na opěradle pohovky zvykl a až ji budu vracet do knihovny, bude se mi stýskat.

„Ale vy všichni citlivého srdce,
slyšte ten vzlykot hlubin ve své písní
a pátrejte po chvěních ve svém nitru,
když vinou hlasů básníků a dětí
se na obzoru nebe otevírá“

9 13.01.2020

Historické knihy věnující se mimoevropským oblastem jsou pro mě vždy užitečné, mám tam vědomostní bílá místa kamkoli se podívám. A dozvědět se něco víc o vzniku tak významného fenoménu, jakým je islám, to mě lákalo. Pronikání do komplikované problematiky muselo být časově i intelektuálně náročné, ale Tom Holland to v zásadě zvládl a je nám informovaným průvodcem. Dokázat udržet tolik rozbíhavých témat na uzdě a sestavit je do souvislého vyprávění – to jistě nebylo snadné.
Bohužel ale ve své knize nahání víc zajíců najednou, jako by se nedokázal rozhodnout, jakou knihu vlastně chce napsat. Takže se mísí pokusy o historicko-teologické výklady s popisnou historií (několik stránek věnovaných tomu, jak vypadal běžný život v Konstantinopoli) a neodpustí si ani až únavně velký počet nepodložených legend a samoúčelně použitých kuriozit (třeba, že rabíni do záznamů uváděli i délku svých penisů nebo že Abdulmalikovi nepříjemné zavánělo z úst).

Kniha se mi ovšem nečetla snadno, nevyhovoval mi použitý jazyk, zejména nadužívání metafor a rozkošatělé věty. Obraty typu „jako ghul vynořující se z dávno zapečetěné hrobky se za Theodorichem táhl odér zla“ nebo „Nenechavé prsty Arabů mohly nyní v poklidu znesvěcovat královskou korunu“ mně s postupem času lezly na nervy víc a víc. Připouštím, že to není zásadní výtka, ale myslím si, že forma by měla odpovídat obsahu a číst si vyprávění o vážných věcech slovníkem víkendové přílohy Blesku mi prostě nebylo příjemné.
Méně pochopení jsem měl pro místa v textu, kde si Holland ve snaze objasnit dějinné události zjednodušuje nebo vymýšlí motivace aktérů. Například věta „I když by to šáhanšáh nikdy nepřiznal, skrýval se v jeho rozhodnutí napadnout Západ i osten žárlivosti.“ která nám přibližuje, jak šáh přemýšlel, není nic víc, než naroubování autorovy představy o motivacích východních velmožů (která je nezbytně ovlivněna Hollandovou vlastní mentalitou a životní zkušeností) na reálnou historickou postavu – bylo by to naprosto v pořádku v historickém románu, ale není to vhodné v literatuře faktu. S různými černobílými hodnoceními událostí a charakteristikami dějů je vůbec Holland často až příliš rychle hotov. Jeden příklad z mnoha: šáhanšáh Kavád osobně dohlíží na stavbu kanálu a pro Hollanda je to „důkaz neochvějného rozhodnutí“, že se rozhodl nešetřit na rozpočtu. Opravdu si může být Holland tak jist? Opravdu může vyloučit, že na zmíněnou stavbu Kavád nedohlížel z právě opačného důvodu?

Ve stínu meče je, z mého pohledu, nejproblematičtější v pasážích, ve kterých se Tom Holland pouští do teologických témat. O drobné nepřesnosti (třeba když nechá Eudicii se v Jeruzalému na konci starověku modlit růženec nebo ve stejné době zakládat ve Svaté zemi farnosti) nejde, bylo by spíš s podivem, pokud by se v tak rozměrné knize podobným maličkostem nevyhnul. Větší rozpaky už vyvolává, když tvrdí, že se víra křesťanů a pohanských Arabů značně překrývá, protože obě skupiny věří na anděly. Nebo když o muslimských asketech prohlašuje, že se jen snažili napodobit syrské stylity. Hm.
To zásadní míjení u Hollanda nastane, když se má na něco podívat očima člověka víry – toho prostě není schopen, jeho zorné pole je zúženo jeho profesí historika. Proto nemůže chápat náboženské motivace postav, o kterých vypráví. Takže třeba o Theodorichovy prohlásí, že se dal na ariánství „v úporné snaze odlišit se od císařů v Konstantinopoli i od víry poddaných“ - že by něčí jednání mohlo být ovlivněno reflektovanou zbožností prostě nepovažuje Holland za reálnou možnost, vše je pro něj buď mocenský cynismus nebo fanatismus.
Tohle nepochopení vlastně prostupuje celou knihou. Holland zpochybňuje historickou věrnost svatých knih a když je v tom úspěšný, vypadá zklamaně, že věřící lidé zůstávají nadále věřící. Za muslimské čtenáře mluvit nemohu, ale u křesťanských a židovských kapitol jsem to docela často vnímal. Jako by si Holland říkal: Tak já jim tady tak pečlivě vyložím, že není doložitelné, že Kristus řekl tohle, nebo že Mojžíš kráčel tudy, ale s jejich vírou to vůbec nehne, tak to jsou asi hloupí (nechápou to), zfanatizovaní (zavírají před tím oči) nebo vypočítaví (ví, že nemají pravdu, ale hodí se jim tvářit, že to vlastně nevadí). Jako by nebyl schopen vidět, že dospělá víra moderního věku už dávno není založena na doslovném čtení Bible a místo reálného křesťanství tak komunikoval s jakýmsi slaměným panákem. Možná je i tohle příčinou Hollandova sarkasmu, který někdy přerůstá až k pošklebování a přezíravosti.
Abychom si rozuměli: V žádném případě netvrdím, že aby někdo mohl psát knihy o historickém pozadí náboženství, musí být sám věřící. To by byla hloupost. Jen chci říct, že když autor knihy o náboženství neprojeví ochotu pochopit způsob přemýšlení věřících lidí, výsledek nenaplní svůj potenciál, část námahy bude vynaložena zbytečně a nevyhnutelně dojde k nedorozumění. Že to není nemožné, dokazuje třeba Simon Sebag-Montefiore v podobně eklektické knize Dějiny svatého města, nebo Tony Judt v eseji o Janu Pavlu II.

Očima si procházím, co jsem zatím o knize napsal a říkám si, že to možná vypadá, že na ni nevidím skoro nic pozitivního. Tak to ale určitě není. Ve stínu meče je poutavě podaná kniha, napsaná s velkým vypravěčským talentem, nestranně, a se zjevnou (a záslužnou) snahou o zprostředkování neznámého tématu přístupným způsobem. Přináší spoustu nových a zajímavých informací. Mé výhrady vychází částečně z toho, že mi záleží na jiných věcech než Hollandovi a také je to asi žánrová záležitost – nejsem typickým čtenářem historické beletrie a zkrátka mi nesedí ten beletrizující styl psaní. Za to ale Tom Holland nemůže: těžko vyčítat popularizátorovi, že píše tak, aby jeho knihy byly populární.

9 04.11.2019

V neposlední řadě musím vyjádřit své nadšení nad Kleistovou kresbou. Obecně mám u grafických románů slabost pro černobílé (v tomto případě černošedobílé) podání a v této knize bylo o mé estetické vnímání postaráno velkolepě. Bylo by přehnané tvrdit, že úplně každý jeden obrázek je samostatné mistrovské dílo, ale mnoho z nich si klidně dokážu představit zarámované na zdi – především celostránkové detaily a závěrečná galerie je skutečná pastva pro oči.

Příběh Johny Cashe je hodně typický (podoba s Nickem Cavem, kterého Kleist taktéž perfektně knižně portrétoval je značná) a očekávatelný. Jdeme po obvyklých zastaveních: outsider hladový po slávě – vyjevení z prvních úspěchu - nezvládnutá popularita, pocit všemocnosti a následné propadnutí nějaké formě drog - sestoupení na dno, katarze a zklidnění.
Skoro to vypadá, jako by podobný osud byl pro hudební a filmové hvězdy nevyhnutelný a říkám si, jestli je jim to vůbec možné nějak vyčítat, jestli to vystřelení z nuly na superhvězdu prostě je v lidských silách ukočírovat (když alkoholu a pyšným pocitům nadřazenosti nad vším podlehla i taková Zuzana Navarová, jak můžeme čekat, že budou vůči explozi slávy imunní sebestřední muži :-).

Román je, podle mě, nejsilnější v těch místech, kde se stýká realita s fantasknem, kde Cash potkává postavy ze svých písní nebo svého naznačeného strážného anděla. Žánr grafického románu je pro podobné přesahy, myslím, dokonale vhodný, Reinhard Kleist toho skvěle využil a připravil mi další pětihvězdičkový zážitek.

9 02.10.2019

„Před chvílí, když bolest dostoupila vrcholu a vše se hroutilo, skučel jako opuštěné zvíře, kterým venkoncem byl, a myslel, že je konec. Ale byl to jen konec té bolesti a strachu z ní. Teď už necítil ani jedno, necítil už vlastně nic, jenom byl, jako je kámen na cestě, brambora v řádku, písmeno ve slově, slovo ve větě, peníz v dlani. Byl tam, kde jsou slova, když je nikdo nevysloví, a obrazy, když je nikdo nevidí, brambory, když je nikdo nezasadí, a peníze, když je nikdo nemá. Věděl, že takto byl vždycky, teď už se jen nesnažil být jinak. Věděl, že jeho nádoba je naplněna po okraj, nic nechybí. Jeho celoživotní obava, že prožije svůj život jako jakousi fušku, jako nedodělek, bez krásy a slávy, se nepotvrdila, všechno bylo úplné. Ještě se jednou obrátil, hlava na krku se pohnula, oči se namáhavě otevřely a rozsvítily se prvními paprsky nového dne. Srdce se zastavilo.“

Jsme tady je moje nejoblíbenější Balabánova povídková sbírka. Dost možná je to moje nejoblíbenější sbírka vůbec. Řada z povídek je pro mě výjimečná: Mléčná dráha je první, kterou jsem od Balabána četl. Tchoř je nejdrásavější, Světlana nejdojemnější, Dona nobis pacem nejvíc nadějeplná.
Zdá se mi, že Jan Balabán zde našel tu nejlepší kombinaci toho všeho, co na něm mám tak rád. Trochu delší stopáž povídek znamená, že tyto nejsou jen kamínkem do mozaiky celkového dojmu, ale dokážou stát samy o sobě. Zároveň se mu povedlo najít dokonalou kombinaci dějovosti i schopnosti popsat vnitřní svět svých postav srozumitelným a literárně působivým způsobem – jeho slova se mi plynule měnila na obrazy a pocity.

Pro mě je Jan Balabán spisovatelem naděje (teď jsem se díval a zjistil, že slovo naděje mám minimálně jednou u každého svého dosavadního komentáře Balabánových knih :-) a tady ji vnímám nejvíc zřetelně, už ne jako tušenou možnost, ale jako vyslovené východisko. A není to tím, že by Jan Balabán svoje hrdiny šetřil, to vůbec. I ve Jsme tady je protáhne lecčíms: žalem, hněvem, vzdorem i sklíčeností. Vidíme je, jak ztrácí odvahu i jak se stydí sami za sebe, jak už tady na světě snad takhle ani nechtějí být. Ale ta temná místa jejich (našich) srdcí a myslí nám Balabán neukazuje, aby nás zdeptal. Ukazuje nám je – alespoň já to tak čtu! -, aby nám ukázal, kolik v sobě máme prostoru, ve kterém se dá něco vystavět. Ukazuje nám, že v těch nejtemnějších zákoutích sebe dokážeme najít něco, co může mít sílu přežít, zakořenit a později vydat plody. I kdyby to zatím bylo maličké jak hořčičné zrno.

A ještě jeden fragment, který si dovoluji brát i trochu osobně: „Vždyť já jsem ji našel, vždyť já s ní jsem! Hans zakoušel neuvěřitelný pocit štěstí. Štěstí je pochopit, že všechny zmatené pohyby dávají smysl, že je všechno v pořádku. V pořádku jsi mne, pane Bože, doručil až sem, do mých dvanácti a dvaačtyřiceti let.“

9 30.08.2019

Věda a technika mě nefascinuje. Fascinují mě lidé. Technologické inovace mě tedy zajímají jen do té míry, nakolik ovlivňují lidskou společnost (když poletí parta astronautů na cizí planetu, bude mi vcelku lhostejné, jak si tam zajistí dýchatelné ovzduší, ale budu chtít vědět, jak budou snášet odloučení od Země atp.).
Asimovovy zákony robotiky jsem ale náhodou znal, tak jsem byl zvědavý, jaká rizika jejich uplatnění v praxi uznávaný autor svého oboru vidí – zvlášť když se téma potenciálního konfliktu mezi člověkem a umělou inteligencí zdá být stále aktuálnější. Nicméně, čekal jsem něco o dost jiného, než čeho se mi dostalo. Měl jsem při čtení pocit, že se Asimov nepouští do hloubky, že jeho zápletky, dilemata a paradoxy jsou docela triviální – jakoby určené mladým čtenářům.
Cítil jsem například dost silné rozpaky, když v jedné z povídek byla největší esa robotiky překvapena tím, že se robot zasekne v situaci, kdy by jeho akce způsobila jednomu člověku dobro a druhému zlo. Jako by to do té doby nikoho nenapadlo – to je ale přece hloupost, vždyť žádný člověk nemůže tyhle otázky okolo prvního zákona minout: Jak robot pozná, co je dobré? Podle čeho se rozhodne, pokud akce způsobí malé dobro teď, ale potenciální větší zlo později. Podle čeho se rozhodne, když jedna akce někomu pomůže a jinému uškodí?
Až na hranu nechtěné parodie se pak Asimov dostane v povídce Malý ztracený robot, když robot začne důsledně vykonávat v afektu vyřčený příkaz a plní ho doslova. Hrdinové povídky jsou bez ironie vykreslováni jako zkušení a inteligentní vědci, elita lidstva, ale jsou tím zaskočeni. To bylo opravdu zvláštní, vždyť každé malé dítě při rozhovoru o robotech během chvilky přijde na to, že pokud má být robot ovládán hlasem a reagovat na příkazy v nestrukturované podobě (tedy, že je dekóduje z plynulé řeči), nemůže se chovat jak v pohádce Hrnečku, vař! - není přece žádoucí, abych když v emocích robotovi povím, aby mi něco políbil, aby se to jal doslovně provést :-)

V dalších povídkách byl Asimov přesvědčivější, nabídl leccos zajímavého k přemýšlení. Ve větším čtenářském prožitku mě ale bránil styl psaní, který na mě působil dost toporným dojmem. Třeba když postava v ohrožení života řekne „Umřeme, slyšíš? Mimochodem, kolik máme kyslíku?“ - pardon, ale to je formulace jak z mexické telenovely.

9 23.07.2019

Čtenář se dozví, že emocionálně prázdní lidé žijí prázdné životy. Že „přátelské“ vztahy, ve kterých dominuje sobeckost, nestojí za nic. Že úporná snaha zobrazovat se před druhými v lepším světle je směšná a jako směšní se vposled budeme jevit i ostatním. Že když si na oltář postavíme hodnoty konzumního života, tak nám to štěstí nepřinese.

Čtenáři, který už na výše zmíněné věci přišel dříve – třeba proto, že chodí po světě s otevřenýma očima a zjistil, že smysl života je diametrálně jinde – toho Masłowska nenabídne mnoho. Pár trefných metafor, sem tam vtípek nebo povedenou absurditu. Ale to je tak všechno, po většinu času jsem se prostě jen nudil.

Přemýšlel jsem nad tím, jak se kniha jako je tahle, dostane do výběru edice, zaměřené na kvalitní tvorbu. Protože ... přístup k lidem to má jako Babovřesky (s rozkoší zobrazuje postavy jako beznadějně odpudivé), slovní humor je jak v Aristokratkách nebo C. D. Paynovi (jakoby podle hesla „Čím víc metafor, tím líp, však ona se nějaká chytne“) a myšlenkový přesah? No, nenašel jsem.
Takže jaký je teda rozdíl mezi povrchním mainstreamem a literaturou pro náročné? Měl jsem silný pocit, že nebýt postmoderního propojení autorky (vstupující do děje) a postav v některých kapitolách a kulturních odkazů, tak bychom sotva mluvili o uměleckých kvalitách románu. Prostě se mi zdá, že tahle kniha není o nic hlubší, než dejme tomu Deník Bridget Jonesové – že jediný rozdíl je, že se používá mnoho vulgarit a dost nepřirozeným způsobem se aplikují narážky na Lynche, P.K. Dicka a Woody Allena - jakoby na nás Masłowska vědoucně pomrkávala a dávala najevo společnou příslušnost k „vyšší kulturní kastě“ (ve smyslu: Já jsem autorka s jistou úrovní a vy jste moje chytré publikum, vyvolená menšina, protože koukáte na Twin Peaks a ne na Ulici). To by mi přišlo dost smutné, protože by to o nás, takzvaně náročnějších čtenářích, nic moc pěkného nevypovídalo.
Tak velmi doufám, že se pletu, že tu objektivní kvalitu prostě jen nevidím.

9 07.07.2019

„Takhle teď tedy každý po svém přežíváme, napadlo mě. I kdybychom bylo fatálně ztraceni, i kdyby nás obrali o jakkoli důležité věci, i kdyby z nás samých zbývala už jen kůže, ve které vězí někdo docela jiný, můžeme ještě vždycky tímhle stylem mlčky žít svůj život dál. Napřahovat ruce, přitahovat si stanovené množství času a hned ho zas pouštět dozadu. Pořád stejně, den co den - v některých případech dokonce opravdu obratně. Při tom pomyšlení jsem se cítil hodně prázdný.“

Tahle várka Murakamiho podivínů pro mě byla stravitelnější než postavy z Norského dřeva, četli se mi dobře. Hladkému přijetí jistě také napomohla jak nastolená téma, tak atmosféra knihy – popisované pocity ztrácení se sobě a nacházení v osudech jiných. Trvalá nejistota, ve které se jako v mlze objevovaly zajímavé otázky: Můžu se sám sobě vzdálit tak moc, že duchovně zcela zmizím? Můžu najít sám sebe projektováním se do osudu jiného člověka? A není náhodou obětování kusu sebe sama podmínkou pro to, abych mohl hrát roli v životě druhých?
(Jsem si jist, že jiný čtenář bude mít jiné dotazy. Murakami je hodně nejednoznačný a pokus zápletky definitivně vyložit by vypovídal víc o vykladači románu, než o jeho autorovi)

Přestože má Sputnik všechno, co má zajímavý román mít, zaujal mě a donutil přemýšlet, nějak jsem se nedokázal přinutit s Fialkou, Mjú nebo vypravěčem soucítit, byli mi hodně vzdálení. Upřímně řečeno, bylo mi vlastně docela jedno, jak to s nimi dopadne. Obvykle vnímám beletrii právě opačně, prožívám ji často až příliš a musím si připomínat ať neblbnu, že jsou to jenom knížky ... ale u Murakamiho je to pro mě prostě jinak, jeho postavy jsou pro mě chladné, jsou mi zkrátka cizí. Pořád nedokážu přijít na to, proč to tak je. Třeba to zjistím u nějakého dalšího Murakamiho díla.

9 27.06.2019

„Myšlenky, kterými uvažujeme o pravdách víry, nejsou hotové jako ražené mince, které jsou, jaké jsou, jen připraveny k použití. Jsou živé. A žít, znamená růst. Zvěst o skutečnostech viry přichází do duše jako živá setba – ať už slovem rodičů, slovem učitele nebo církve. Tato zvěst pak žije v bytosti toho, kdo ji slyší. Raší a roste.“

Přijmout pozvání do myšlenkového světa Romana Guardiniho je velká radost. Nejde jen o jeho nesporně hlubokou znalost témat a schopnost precizního popisu. Jde také o způsob, jakým ke mně otec Guardini hovoří – cítím totiž, že jsem to opravdu já, ke komu mluví. Získávám pocit, že s ním vstupuji do vztahu, že nejsem na přednášce předního teologa, ale že vedeme dialog, že se se mnou vzdělaný a života znalý starší přítel dělí o své zkušenosti.

Otec Guardini není dogmatik, neválcuje nás svojí představou pravdy. Naopak, do svých myšlenkových konceptů začleňuje i poctivě zamýšlené protiargumenty. Navíc nemám pocit, že Guardini předkládá opoziční postoje proto, aby je smetl z cesty, ale aby je zakomponoval do přesnějšího obrazu. Doslova říká: „Takové námitky bychom měli brát vážně, dokonce velmi vážně. Poctivá negace je cennější než všechno vciťování se do něčeho, co člověk nemá.“ Někdy to bylo až úsměvné, četl jsem si Guardiniho argumenty a přes obecný souhlas si říkal „no jo, ale...“, abych se hned v dalším odstavci dočetl něco jako „Dalo by se namítnout...“ a mé otázky byly zodpovězeny. To bylo skvělé. Necítil jsem se tím pádem jako čtenář teologického elaborátu, ale jako součást nesmírně zajímavého hledání. Hledání živého Boha.

Významnou součástí mého duchovního zážitku a příčinou nadšení je i jazyk, kterým Guardini píše. Je z něj cítit zaujetí pro téma, vášeň, osobní angažovanost. Snad to příliš nepřeženu, když napíšu, že některé pasáže jsou tak krásné, že se dají číst jako báseň v próze.
Posuďte sami: „Útěcha nastává tam, kde byl někdo zraněn, avšak někdo, kdo ho miluje, v něm znovu probouzí skrytou životní sílu, aby proudíc z nitra hojivě promývala ránu...
Útěcha nastává tam, kde někdo vyprahl, avšak někdo, kdo ho miluje, dovede otevřít stavidla proudu vnitřního života, takže se všechno svlaží...
Útěcha nastává tam, kde bylo někomu odňato něco vzácného, bylo mu zničeno dílo a byl zbaven všech nadějí, avšak někdo, kdo ho miluje, se spojí s tím, co zůstává hlouběji než majetek i dílo, s vůlí k činu, a probudí ji k nové tvorbě. Když se spojí s tím, co je nejhlouběji v nitru, co je mimo všechny proměny a ztráty: se silou srdce, které tíhne k věčnosti; a srdce uznává, že všechno ztracené je v čase ztraceno, ale získává znovu z nadčasové věrnosti Bohu...
Útěcha nastává tam, kde má někdo srdce poskvrněné, avšak někdo, kdo ho miluje, se umí dotknout toho, co je čisté a žije hluboko pod vinou, a odtamtud se znovu probouzí naděje, že je možno překonat všechnu ošklivost...
Útěcha nastává, když ten, kdo miluje, umí obměkčit všechno ztvrdlé a dát všemu strnulému roztát pod svým hřejivým dotykem, když umí nalézt pro mysl, která se dostala na scestí, správný směr...“

9 09.06.2019

Já prostě nevím.
Mezi veřejně činnými osobnostmi bych našel jen velmi málo lidí, kteří jsou mi tak nesympatičtí jako paní Fibingerová. Vadí mi jak intuitivně (tónem hlasu, nadužíváním zdrobnělin...), tak i při racionálním pohledu (nereflektováním své minulosti, nepoctivou prací s argumentací). Je to zkrátka žena, která si vyloženě říká o zesměšnění, u které mám pocit, že si zesměšnit zaslouží, že je to snad i společensky prospěšné – drsným způsobem si na jejím příkladu ukázat, jak trapná a lidsky nedůstojná je taková kariéra, jakou udělala. A jak směsní jsme my, pokud obdivujeme někoho takového.
Navíc je to celé fakt vtipné, trefné, chytře udělané, precizní v detailech. V podání Pavly Tomicové skvěle zinscenované. A v tom je možná problém – tahle hra je tak dobrá, že je věrohodná ... až moc. Posluchač tak (na rozdíl od pořadů jako bylo Tele Tele a podobných) nemusí rozeznat, co je nadsázka a co je pravda o jejím životě. To mi přišlo vůči paní Fibingerové kruté příliš, nakonec mi jí – k mému překvapení! - bylo dokonce i líto. Měl jsem totiž pocit (zde připouštím, že se může jednat pouze o moji přecitlivělost), že takového zacházení ze svým soukromým a intimním prostorem by měla být uchráněn i někdo tak protivný, jako je Helena Fibingerová.

„Žádný Evropan se nestará o důkazy. Když je člověk černý, podezření je totéž, co důkaz.“

Omezenost a přezíravost britských obyvatel Barmy je děsivá. Vyvolávala ve mně kombinaci vzteku a znechucení a ve svém hodnocení téhle „elity“ bych byl ještě příkřejší než sám autor, který o nich tvrzí, že jsou to „slušní, lež zabednění lidé, kteří si svou zabedněnost pěstují a upevňují za hradbou čtvrt milionu bajonetů.“ Bylo by ovšem falešnou útěchou, myslet si, že podobný způsob uvažování o světě je minulostí, že se to týká lidí „tehdy a tam“, vzdálených od nás časem i prostorem. Protože ono se vlastně jedná o modelovou situaci, o krutý popis důsledků toho, když se skupina lidí vnímá jako „instituce v obležení“, když podřídí obecný humanismus loajalitě ke své – zdánlivě! - ohrožené skupině. Tím promlouvá George Orwell i k nám, což je pro něj typické, všechna jeho díla jsou užitečná i jako vztyčený prst současným čtenářům.

George Orwell je skvělý pozorovatel a analytik. To z něj dělá autora tak skvostných esejů a tak přesvědčivých reportáží. A dokáže to promítnout i do své beletrie, v Barmských dnech se mu povedlo už v prvním románu stvořit velmi působivé dílo. Především je to zásluhou Floryho, ten se Orwellovi opravdu povedl, je to výborně prokreslená, živá postava – skoro jako by si ji vypůjčil od Grahama Greena :-)
Floryho vývoj je uvěřitelný a jeho vnitřní svět popisuje Orwell s velkou pečlivostí, jako tragického hrdinu. Vinou své introvertní, nevýbojné povahy se nedokáže projevovat v souladu se svým pohledem na svět a zároveň se nedokáže natolik zanořit do sebeklamu, aby dokázal svá morální selhání bagatelizovat nebo odsunout do nevědomí. Zůstává tak v trvalém pocitu neklidu, nespokojenosti se sebou, žije svůj život jakoby mimo sebe – mimochodem, je příznačné, že v celé knize není zmíněno ani jednou jeho křestní jméno. Orwell to popisuje takto: „Trpět bolestí, která je téměř bezejmenná, je peklo. Blahoslavení ti, jejichž neduhy se dají klasifikovat! Blahoslavení chudí, nemocní či nešťastně zamilovaní, protože druzí přinejmenším vědí, co jim je, a budou naslouchat jejich výlevům se soucitem. Ale kdo z těch, kteří neprošli vyhnanstvím, porozumí jeho trpkosti?“
Bohužel, ostatní postavy už nejsou tak zdařilé, působí občas až plakátovitě, řekl bych. Všemocný pletichářský domorodec, povrchní potenciální nevěsta a další. Vypadají trochu černobíle, místy až jako karikatury, jako vzorová vyobrazení určitých lidských typů. Ale nevadilo to příliš, nebylo to nic, co by mi bránilo dát tomuto skvělému, neprávem opomíjenému románu plný počet hvězdiček.

9 11.04.2019

Velmi čtivě a plasticky podaný popis práce ruských tajných služeb. Vyvolává pocity strachu z blízké existence silné regionální mocnosti s tak odlišně jiným vnímáním hodnot. A vyvolává také pocity bezmoci, při vědomí toho, jak málo si hrozbu uvědomujeme, jak snadno se jako stát činíme zranitelnými, svojí liknavostí a neochotou k poctivé práci s informacemi.
Knížce přesto něco – z mého pohledu – chybělo. Nepůsobila celistvě, spíš jako sborník článků z Respektu, které mají společné téma (Rusko) - jako by chytala víc zajíců najednou. To vyvolávalo dojem jisté roztroušenosti – zvlášť v porovnání s Taberyho Opuštěnou společností (i když zde jde o jiný žánr, chápu že esejům se snáze dá vtisknout zastřešující myšlenkový rámec) nebo s knihami Timothy Snydera.
Jako vstupní portál do problematiky ale funguje perfektně, srozumitelně vymezuje základní témata a představí zajímavé osobnosti, které se vztahům s Ruskem věnují a je užitečné je sledovat: Snydera, Lucase nebo úžasnou Anne Applebaumovou. Čtenářům tím nabízí možnost samostatného vykročení směrem k dalšímu prohlubování znalostí.

Jak se dá snadno pochopit, kniha je nejsilnější tam, kde se promítne globální politika do osudů konkrétních lidí. Případ Browdera a Magnitského chytne za srdce. Pro mě je ale nejemotivnější situace kolem Marie Anschlagové – případ dvacetiletého děvčete, které v tomto věku zjistí, že její rodiče jsou ruští agenti a že vše, na čem stál její život je lež, že není milovanou dcerou, ale že je jen krycím prostředkem pro zvýšení věrohodnosti špionů nepřátelské země... Vůbec si nedokážu představit, jak se asi musela cítit.

9 12.03.2019

„Ano, přátelé moji, jsme zde v slzavém údolí a naše cesta je cesta křížová – ale netrpíme, před námi jde Kristus Spasitel a my jdeme v jeho šlépějích – a kříže, které na nás posílá, trpělivě a pokorně neseme, abychom jedenkrát skrze umírání jak z kříže ke slávě vzkříšeného přivedeni byli. AMEN“
- Závěr kázáni otce Toufara 25. září 1949 při slavnosti svěcení obrazu Ukřižovaného v chrámu sv. Petra a Pavla v Ledči nad Sázavou

Tváří v tvář příběhu tak silnému a člověku tak statečnému nenacházím dost odvahy k připojení jakýchkoli pokusů o komentář. Nechám raději mluvit otce Tomáše Petráčka: „Ale jako křesťané věříme a vyznáváme, že zlo a nenávist nebudou mít poslední slovo, a královský důkaz máme zde. Ten, jehož život a odkaz měl být zmařen a pošpiněn a zapomenut, se stal přítelem a životním hodnotovým majákem pro tisíce lidí, stal se symbolem krutých českých dějin dvacátého století a jeho tvář je němou, a přitom velmi výmluvnou výzvou, abychom nic podobného již nikdy nedopustili, abychom si žárlivě střežili svobodu a demokracii. Není jen symbolem, ale působí skrytou silou, která mění životy k lepšímu.“

9 26.01.2019

Tělesný chtíč vysvětluje mnohé, ale zcela uspokojivou odpověď na otázku, proč je Bea tak fascinována Erikou, nabídnout nemůže. Skoro jsem měl pocit, že se k tomu vysvětlení Bea utekla, když už nevěděla kudy kam. Přiznání ji sice stálo mnoho sil, ale zároveň poskytlo účinné alibi, vášeň jako vysvětlení pro sebedestruktivní a masochistický přístup ke vztahu, erotická přitažlivost jako omluva všeho – vždyť srdci přece neporučíš a kdo se chová rozumně, ten asi miluje málo. Hmm. Možná, že si to nakonec Bea (jakkoli to zní paradoxně) svým soukromým coming outem ulehčuje...

Erica je pro mě rozhodně hlavní postavou novely, její portrét je vykreslen úsporně, ale je neokázale působivý. Oblíbit jsem si ji mohl jen těžko, je to velké dítě, člověk se silnou citovostí, ale bez empatie a odvahy převzít odpovědnost za sebe, natož za druhé. V době sílící nacistické hrozby je její povaha pohromou nejen pro své okolí, ale stává se životním ohrožením i sama sobě.

Myslím si, že číst tuhle novelu optikou toho, že se jedná o „lesbický příběh“ je zbytečně omezující. Ono se to nabízí, bylo to psáno v době, kdy se o homosexuálních vztazích psalo málo, dnes se o nich může psát hodně, takže čtenář může mít pocit, že ho kniha nutí nakukovat klíčovou dírku tam, kde dnes může klidně otevřít dveře, vstoupit a podívat se zblízka. Řekl bych ale, že by to byla chyba, že Strážkyně mají víc co nabídnout, že je lze číst obecněji, jako příběh o rizicích nevyrovnaných vztahů. A řekl bych taky, že je to příběh popsaný velmi přesvědčivě, napohled jednoduše chronologicky, ale pod povrchem je hodně otazníků. Mnohem víc otázek než odpovědí.

9 15.01.2019

Příběh, kterému se nedá vlastně nic vytknout. Je poutavě napsaný a vtipný, chvílemi nás mrazí a místy dojímá. Má všechno, co má dobrý román mít a při vědomí, že se jedná o debut, je nutné chválit.
Jenže kvality téhle knihy jsou, alespoň v mých očích, zároveň její největší slabinou. Vše je zde totiž až příliš správně, všech ingrediencí je právě tak akorát, jako by někdo vzal návod na vytvoření chytré knihy a velmi přesně ho aplikoval. Tím se čtení stalo dost předvídatelné a pro mě ztratilo i dost chuti – chyběl mi prvek překvapení, něco osobního, co by se mi dostalo pod kůži.
Ale nechci Černé ovce zatracovat, četlo se to hezky, plynule, chytré postřehy byly opravdu chytré, ne pouhé stokrát vyslovené banality, morální ponaučení bylo zjevné (pravdivost nezatíženého dětského pohledu v kontrastu s předsudky a lhaním si do kapsy, které provozovali dospělí obyvatele ulice), velmi jsem s ním souzněl a donutilo mě trochu přemýšlet i o mém vlastním okolí, jestli někoho nesoudím příliš přísně nebo zcela nespravedlivě.

„‚Od začátku jsem měla pravdu,‘ pronesla jsem při pohledu na kříž. ‚Hledaly jsme ve špatných domech.‘
‚Ale já bych neřekla, že tohle je znamení, že tady Bůh opravdu je,‘ opáčila Tilly. ‚Moje máma má spoustu kuchařek, ale nikdy pořádně nevaří.‘“

9 10.09.2018

„(...) vše neznámé je člověku organicky nepřátelské, a Homo sapiens je teprve tenkrát v plném smyslu slova člověkem, když v jeho základních pravidlech neexistují žádné otazníky, ale jen vykřičníky, čárky a tečky.“

Měl jsem pořád tendence číst My spíš jako podobenství o boji, který se v každém člověku odehrává – o souboji mezi volností a jistotami, mezi fantazií a řádem, mezi opojným pocitem vlastní osobitosti a uklidňujícím zakotvením v přístavu konformity. Vím, že Zamjatin to tak nemyslel, že psal dystopii zaměřenou na konkrétní režim, na konkrétní situaci. A nemohu než ho pochválit za řadu velmi přesných zásahů. Přesto jsem ten společensko-politický aspekt nějak nebral jako hlavní téma. To jistě může být i porovnáním s 1984, Orwellův román měl, podle mě, mnohem propracovanější popis logiky režimu z hlediska uplatňování moci a propagandy. V My se dozvíme víc o tom, jak to měl hlavní hrdina těžké s ženami (vztah s I byl pro děj zásadní, jistě, zato zbylá dvě děvčata a jejich zápletky jsem vnímal jako docela nadbytečné, ale možná, že jsem je jenom nepochopil).

Dlouho jsem přemýšlel, co mi na knize nehraje a přišel jsem na to až daleko za polovinou: Vypravěč se definuje jako přísně rozumový typ, a přitom jeho zápisky jsou extrémně květnaté (příkladem: „Ženské rty byly jako krvavě rudé květy a dětské tváře v prvních řadách připomínaly něžné girlandy“). Nesoulad mezi tím, co se říká a jak se to říká – zde musím znovu porovnat s 1984, kde Orwell uplatnil svoji genialitu právě tím, že propojuje téma úpravy používané řeči s možností ovládat mysl občanů.
Vlastně mě to nějak tlouklo do očí v celém románu – to jak se v přísně kontrolovaném a na racionalitu zaměřeném státu většina postav chovala emotivně. To ubíralo na věrohodnosti, stejně jako přehnané množství odkazů na stovky let staré uspořádání (reálné totalitní režimy spíš minulost mažou než vytahují jako špatný příklad).
Ale celkový dojem mám pozitivní. Román My mě zaujal a před Zamjatinovou bystrozrakostí nelze než smeknout. A potlačování lidské osobnosti ve prospěch anonymní většiny, na úkor jistotu dodávajícího MY, no, to je samozřejmě také stále aktuální téma a příběh tak vyznívá, i po téměř stovce let po napsání, velmi varovně.

9 19.06.2018

V jednoduchosti je krása.
Zdálo by se, že tak závažné téma, jakým je život v kruté náboženské diktatuře, si vyžaduje serióznější formu než komiks v podobě jednoduchých obrázků. Ale je to právě naopak – prostota vyprávění i kreseb umožní odstranit vše přebytečné a dovolí ukázat realitu bez balastu zbytečných slov. Působivě a s velkým emocionálním dopadem. S postavami, které jsou sice kreslené a černobílé, ale přesto velmi živé.
Dětský úhel pohledu nabízí dvojí druh emocí. Jednak naději – je zřetelně vidět, že i v těžkých společenských situacích je stále prostor pro běžnou radost z mezilidských vztahů, pro lásku i pro humor (malá Marjane má velký talent na pozorování okolí a lakonické komentáře). To je povzbuzující. Ale je zde také neustále přítomno vědomí, že dětská léta skončí, že se jedná pouze o jakýsi půjčený čas nevinnosti, že si režim, ve kterém Marjane dospívá, vybere svoji daň. Že dřív nebo později už nebude možné se konfrontaci vyhnout.

V druhé části je Marjane dospívající žena. Zde se nálada trochu mění a pro čtenáře může být náročnější udržet si k ní sympatie. Na první pohled totiž vidíme nevděčnou holku, která si neváží pohostinnosti evropské civilizace a která nejeví přílišnou ochotu k asimilaci. Může dokonce naplňovat i stereotyp nekompatibilního přistěhovalce z jiné kultury, který přes všechnu naši snahu nemá šanci být jako jeden z nás – a na spisovatelce Satrapi je sympatické, že se tuhle část svého příběhu nesnaží lakovat na růžovo a je dost sebekritická.
Pro mě má tahle část jiné hlavní téma – ukazuje se zde, jak je pro každého člověka důležité, aby zažil pocit přijetí, aby byl respektován takový, jaký je.

Četl jsem Persepolis už kdysi, viděl i film, teď jsem se vrátil po letech ke knize a znovu jsem zažíval tu zvláštní, trochu nepochopitelnou, kombinaci dojetí, vzteku, naděje a smutku. A znovu si připomněl, jak podobné jsou si osudy lidí v různých částech světa. Jak diktátorské režimy používají podobné metody, ať už je to fašismus, komunismus nebo fanatická teokracie. Ale jak lidé v každé situaci vždy nějak dokážou dát průchod lidskosti. „Nějak to selže, něco vás zdolá, život vás zdolá,“ říká zlomený a ponížený Winston Smith ve slavném Orwellově románu. Postavy z knihy Persepolis dávají téhle poslední naději za pravdu.

9 12.06.2018

„Kalich je lžíce a hostie jsou z veky.
Pán Bůh je s námi po všechny věky.“
Ivan Jirous, sb. Magorovy labutí písně

Emocionálním těžištěm knižního rozhovoru jsou pasáže, kde otec Kolář vypráví o osmi letech v komunistickém vězení a mnoha dalších v těžkých dělnických profesích. Zapůsobilo na mě, že ho tato krutá zkušenost nepřivedla ani k zahořklosti, ani k pocitům hněvu. Naopak se za své trýznitele modlil. S argumentací, že oni sami to neudělají, zřejmě ani nikdo jim blízký, a tak může pomoct přímluvná modlitba jejich obětí. Připomnělo mi to výrok jiného vězněného duchovního, Josefa Zvěřiny: „Nikdo mě nedonutí nenávidět.“ Považuji to za osobní inspiraci.

Zajímavé byly i další etapy života otce Koláře. Náboženská výuka za první republiky, válečné zkušenosti, papežská kolej Nepomucenum, hnutí fokoláre... otec Bohumil je poutavý vypravěč, ale ještě důležitější je, že jeho slovy neustále prostupuje laskavost, vděčnost a pozitivní přístup k lidem okolo. To dělalo ze zajímavého čtení ještě větší zážitek – takové spojení užitečného s příjemným.

Ke knížce jsem se dostal šťastnou náhodou, dostal jsem ji darem od svého faráře (otec Bohumil dožil svůj život na „naší“ karlínské faře). Na jednu stranu je trochu smutné, že takhle zajímavý život je stranou zájmu (a já si říkám, kolik je dalších podobných osudů, o kterých vůbec nemám ponětí), ale je v tom také notný kus naděje, protože to ukazuje na fakt, že zde mezi námi evidentně žije mnohem víc statečných a dobrých lidí, než si myslíme.

9 11.03.2018

Gordon odmítá peníze a začlenění se do společnosti (připomíná tím hodně antihrdinu z Dostojevského Zápisků z podzemí, který byl ale ještě o notný kus odpudivější) a v jeho opovržení světem je jistě kus autonomie a já mám pro jeho přístup dokonce i drobet toho pochopení. Ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že v Gordonově postoji je ze všeho nejvíc strach z konfrontace – trochu ve stylu Ezopovy bajky O lišce a kyselých hroznech. Prostě se mi zdá být zbabělcem – než aby vstoupil s otevřeným hledím do světa a zkoušel se v něm prosadit, tak se raději dopředu rozhodne, že snaha o vybudování si svého místa na slunci nemá cenu a jako zástupný důvod si vybere peníze a jejich nedostatek. Nemám peníze – nemůžu tvořit. Nemám peníze – nemůžu mít partnerský vztah. Nemám peníze – nemůžu být přítelem. Je to zjevně nesmysl, ale Gordon se ho drží jako klíště. A protože zároveň po společenském úspěchu a respektu vnitřně touží, tak nemůže být nic jiného než nešťastný.

Orwell mě v tomto románu překvapil tím, jak živě dokázal vytvořit vnitřní Gordonův svět – podle mého názoru je tohle možná jeho nejčtivější román hned po fascinujícím 1984. Některé scény jsou opravdu podmaňující. Především popis Gordonova chování poté, co nenadále přijde k velkým penězům je skvělý a výstižný – čtenář nemusí být zrovna mistr světa v dedukci, aby pochopil, jak to asi dopadne, ale i přesto se jedná o mimořádně působivou pasáž.

9 26.02.2018

„Dvě těla do sebe propletená
jak houska,
dvě těla milostí posypaná
jak mákem,
dvě těla z kůže svlečená
dvojitým hadem,
fenyklem provoněná“ (sb. Ochranný dohled)

Přelet nad Magorovým dílem byl pro mě velkým zážitkem. Přečetl jsem napoprvé rychle, pak podruhé pomalu (souběžně s autobiografií Terezie z Lisieux, což mi v hlavě a srdci - možná překvapivě - dobře souznělo) a pak ještě vybrané oblíbené kousky.

Ranné básně mi příliš nesedly, krátké slovní hříčky a experimenty (třeba seznam lidí, kteří Jirousovi dlužili peníze jako báseň) - to mi nešlo do noty. Také jsem se necítil osloven tam, kde IMJ reaguje – v dobrém i zlém - na konkrétní situace a lidi (tahle část tvorby zůstává svým významem v době svého vzniku a četl jsem ji jen jako záznam o tom, jak se Jirous vyvíjel).
Ale nejpozději od sbírky Magorovy labutí písně se nálada hodně mění a Jirous předvede to všechno, pro co ho mám tak rád – hluboce prožívanou víru, něhu a lásku, obdiv k přírodě a loajalitu k lidem, které má rád. Možná paradoxně je nejněžnější, nejpokornější a nejvíc intimní v těch básních, které vznikají v době, kdy je jeho situace objektivně nejhorší - ve knihách Magorovy labutí písně a Ochranný dohled.
Zároveň v něm zůstává vzdor, hrdost, pýcha... Takový ten vnitřní oheň, který Jirousovi nedovolí něco zjemnit nebo zamlčet. Nesmiřitelnost, která ho nutí se vyjádřit ke všemu, k čemu cítí potřebu se vyjádřit. Tohle vlastně dává celému Jirousovu dílu ten punc opravdovosti.
A ještě musím zmínit sbírku Magor dětem, říkal jsem si, že to jen tak očima proletím, že je to pro děti a nebude to mít pro dospělého čtenáře význam, ale nakonec to pro mě bylo nejpříjemnější překvapení z celé Summy - tolik hravosti a něhy a pochopení pro dětský způsob přemýšlení z pera muže, který se jinak s nikým nemazlil.

Přestože jsem si na začátku roku dal předsevzetí, že budu kupovat míň knih, aby mi knihovna nebobtnala, tak Magorovu Summu určitě, zcela nutně, potřebuji mít a poběžím si pro ni, jen co bude další dotisk :-)

A ještě jedna ukázka:
„Tolik šťastných dnů
dávno jsem neviděl
a přesto smutek vane z nich

Víš? Víš to? Víš?

Ve dlaních Pane držíš nás
a přesto ve vymezených dních
trápíš nás mučíš a zkoušíš

Víš? Víš to? Víš?“ (sb. Magorův soumrak)

... a ještě mi dovolte jednu, pro mě vůbec nejosobnější:

„Neplavil jsem se po mořích
a přece sedím v lodi
nade mnou nebe ve mně hřích
dva věrní lodivodi

Namísto stěžně vztyčen kříž
tak pořád doufám že mě něžně
nad vodou podržíš“ (sb. Magorovy labutí písně)

9 14.01.2018

Převládající pocit po dočtení Chudé ženy jsou rozpaky. Přes snahu pochopit Bloyovy záměry jsem pro jeho román nenašel dostatek pochopení.

Ta základní otázka asi je, jestli existuje nějaká míra prožitého utrpení a chudoby, která opravňuje člověka k nenávisti, která legitimizuje jeho absenci soucitu. To se z tepla našich domovů nedá říct, alespoň já si na to netroufám. Že si Léon Bloy zažil mnoho traumatizujícího je zřejmé a to, že se své zkušenosti rozhodl podat zcela nelítostně v té podobě, v jaké mu slova přicházejí na jazyk je vlastně svým způsobem sympatické - v porovnání s tím, jak moc časté ve světě literatury je (a vždy bylo) kalkulované psaní, kdy se odhadují čtenářské preference a podle toho se uzpůsobuje výsledná podoba textu. To Bloy nedělá ani náhodou - ve své knize ukazuje, že nehodlá přehlížet ani zlehčovat to všechno zlé a nízké ze svého okolí čeho je denně svědkem.
Já se přesto nemohu smířit s tím jednostranným - až fanatickým - zobrazením světa, kde si vybere skupinku osob (jak jsem se na internetu dozvěděl, tak zřejmě mají zpodobňovat jeho samotného a jeho přátele), které zobrazí jako jakousi hrstku vyvolených, kteří jsou postaveni do kontrastu se zbytkem lidstva, které si nezaslouží žádný soucit a ve kterém nevidí a nechce vidět nic, kvůli čemu by měli být hodni spásy. Tedy „vznešení nadějenosiči“ proti „morálně bezcenným, pohodlně přežívajícím“, kterým není ochoten přiznat vlastně ani právo na existenci. Což o to - tomu pocitu docela rozumím, skoro pokaždé, když se zapomenu a vstoupím třeba do diskuze na novinkách, tak mě taky někdy napadne, že by našemu národu a civilizaci velmi prospělo něco jako „velký Boží reset“, že zde není nic, co by zasloužilo opatrovat, zachovat do dalších generací ... jenže právě tyto nesmiřitelné, radikální pocity, když jsou ventilovány přinášejí víc škody než užitku. To přece také vidíme kolem sebe dnes a denně: projevy hněvu, nenávisti, která se tváří jako ctnost (například nenávist maskovaná jako sebeobrana - „situace je tak vážná, že musíme nenávidět a být krutí, jinak budeme poraženi a svět bude zničen“). To vidím jako něco, co není možné podporovat - touha po radikální změně společenského zřízení vedená hněvem a vztekem snad ještě nikdy nic pozitivního nepřinesla - na to stačí znát dějiny dvacátého století i velmi zběžně.

Pro mě bylo tedy setkání s románem nakonec užitečné spíš nezamýšleným způsobem - místo abych se rozohnil nad tím, jaký je svět krutým místem, které si nezaslouží existovat a jal se ho radikálně měnit (nebo se na něm alespoň nepodílel ve smyslu působení směřujícím k jeho zlepšování), tak jsem si to vzal jako varování před tím, jak černobíle nespravedlivý pohled na společnost může mít někdo, kdo se nechá pohltit vztekem - jakkoli ten vztek může být - paradoxně - spravedlivý (nebo jako spravedlivý velmi intenzivně vnímaný).

Nad samotný příběhem jsem se vlastně nezamýšlel - je to tím, že Bloy není žádný úžasný vypravěč (teď mám zrovna rozečtenou Brodeckovu zprávu a rozdíl v literárním talentu je obrovský), ale to asi ani nemá být. No, možná by chtěl, ale - alespoň podle mě - romanopisec to prostě není. Ale jeho kniha nevznikla proto, aby nás čtenáře potěšila, ale aby nás drsným způsobem přinutila přemýšlet nad námi a nad naším přístupem k životům, které žijeme. A to se mu nakonec, v mém případě, povedlo - už dlouho jsem si nad nějakým románem tak „nezafilozofoval“, jako v posledních dnech po dočtení Chudé ženy.

9 20.12.2017