Moggie komentáře u knih

O nejnovějším přírůstku od Jojo Moyesové se nedá ani náznakem říct, že by byla pro "příznivkyně romantiky", protože na knize není romantického prakticky nic. Je to příběh o údělu ženy ve středním věku, o síle a ceně ženské solidarity a přátelství, ve kterém je radost i hořkost. Kniha je jako vždycky moyesovsky čtivá a nepostrádá humor.

7 09.11.2024

Erica Bauermeister je autorka, kterou fascinují smysly. To se projevilo už v její předchozí knize Škola milostných chutí. Tentokrát dostává hlavní roli čich a vůně. Emmeline vyrůstá s otcem na opuštěném ostrově, kde žijí jen sami dva a živí se tím, co naleznou a vypěstují (ale občas také tím, co jim nadělí "mořské panny"). Otec učí Emmeline poznávat svět prostřednictvím smyslů - ale zejména a hlavně prostřednictvím čichu. V jeho podání vůně vyprávějí příběhy, konzervují vzpomínky i celé světy. Takových světů se v jejich malém srubu skrývá spousta.

První část se mi líbila pravděpodobně nejvíc, je tajemná a má v sobě určité prvky magického realismu. Ve druhé části je Emmeline nucena ostrov opustit a naučit se žít v moderním světě a mezi cizími lidmi. Schopnosti, které jí na ostrově pomáhaly přežít, jsou najednou téměř na obtíž. Ve třetí části potom Emmeline dospívá a objevuje, jakou jí její schopnosti dávají moc - a že se ta moc dá i zneužít. Poslední část je bohužel slabší než dvě předchozí, jako by autorka náhle nevěděla, co si s tak slibně rozvinutým příběhem počít.

Příběh v lecčems připomíná knihu Kde zpívají raci Delie Owensové. Pokud máte rádi literaturu v podobném stylu, nebudete zklamaní.

3 13.09.2024

Vincent Bugliosi je právník. To je obrovská přednost - a menší slabina - této veleknihy (přes 700 stran!). Celý případ Mansonovy sekty nám autor prezentuje tak, jako bychom byli soudcem a porotou a on nám musel předložit veškeré důkazy a následně je před námi obhájit. Přednost je v tom, že je v tom naprosto důkladný, takže celý případ, včetně zázemí všech aktérů, máme před sebou jako na dlani. Máme fotografie z místa činu, plánky budov. Autor v rámci spravedlivého procesu nezamlčí ani to, že úroveň policejního vyšetřování nebyla často ani zdaleka optimální. Přesto se nakonec podařilo zdánlivě nemožné: usvědčit obžalovaného z brutálního vraždění, které nařídil, ale osobně se ho nezúčastnil.

Ona menší slabina vyplývá z předchozí silné stránky: tohle není žádná strhující próza brilantního stylisty. Bugliosi píše věcně, až suše. Právník prostě. Pokud chcete číst knihu napsanou tak poutavě, že se od ní neodtrhnete od začátku do konce, asi ji tady tak úplně nedostanete. Pokud se ale chcete dozvědět o Mansonovi, jeho sektě a jejich vražedném řádění prakticky všechno, co se dozvědět lze, dostane se vám toho vrchovatou měrou. Helter Skelter je v podstatě ztělesněním i etalonem žánru "true crime", podobně jako se Pán prstenů stal ztělesněním a etalonem žánru fantasy.

4 11.05.2024

Raynor a Moth chodí, aby žili. Tedy aby žil především Moth, jehož nemoc se začne zhoršovat, kdykoliv chodit přestane. A vyberou si k tomu pravděpodobně tu nejtěžší turistickou trasu v Británii, kterou lidé chodí jen na vlastní nebezpečí - Cape Wrath Trail. A taky že ji zvládnou - jenomže to je jenom začátek. Když už jsme to došli, proč nepopojít ještě kousek? Nebo se svézt na kole?

Kromě odhodlání nepoddat se zákeřné nemoci a splnit si dávné sny se tentokrát knihou proplétají ještě další témata. Raynor a Moth byli ekologicky založení od mládí, ale teď jim stav britské přírody začíná dělat opravdovou starost. Velkokapacitní zemědělství zničilo biodiverzitu krajiny a ta teď pomalu umírá. Nikde to není vidět lépe než na rozlehlých anglických rašeliništích, z nichž osmdesát procent je dnes zničených a mrtvých, ačkoliv tak na první pohled nevypadají. Dá se přírodní katastrofa ještě vůbec zastavit?

A v neposlední řadě je tu zajímavé téma, které by nás v Česku na první pohled nenapadlo. Právo volného pobytu v krajině není samozřejmost. Krom Česka už je v Evropě zákonem zakotveno jen ve Skandinávii, v pobaltských zemích, v Rakousku a na Islandu - a taky ve Skotsku, ale už ne v Anglii. Ve většině Evropy si prostě nesmíte zajít jen tak do lesa nebo se brouzdat po lukách. Jakmile Raynor a Moth přejdou ze Skotska do Anglie, spojnice v podobě přirozeně vyšlapaných stezek se přeruší, odteď už smíte zůstat jen na vyznačených turistických trasách, všude jinde porušujete zákon.

Po stezkách, v originále Landlines, tak bezděčně připomínají něco, čeho bychom si u nás měli nesmírně vážit a nikdy si to nenechat vzít.

8 04.12.2023

Formát povídky Jojo Moyesové evidentně sedí. Některé jsou velmi vtipné, jiné dojemné, další hořce smutné či rezignované. Úvodní a nejdelší povídka, po níž se kniha i jmenuje, je roztomilý romantický příběh, ale na mě spíše zapůsobily ty kratší, kde Moyesová na prostoru pár stránek dokáže dobře vystihnout každodenní starosti i životní zklamání.

7 23.10.2023

Kromě obálky se jméno "Jack Rozparovač" v knize téměř neobjeví. Je totiž o něčem mnohem zajímavějším než o jednom hnusném vrahovi. Ačkoliv se jedná o literaturu faktu, jejíž autorkou je renomovaná historička, je kniha tak poutavá, že je těžko ji odložit. Prostřednictvím pěti obětí - Polly, Elizabeth, Annie, Kate a Mary Jane, nahlížíme do světa chudých lidí, a především chudých žen, ve viktoriánském Londýně. Dozvíme se spoustu věcí, které nejsou tak všeobecně známé: třeba že se chudí lidé vzbouřili a po několik měsíců tábořili na Trafalgar Square, nebo že už v téhle době vznikalo cosi jako "sociální bydlení", jak se chudé ženy oblékaly nebo jak strašlivé podmínky panovaly v chudobincích. Za zvlášť zajímavý a přínosný považuji rozbor toho, jakým způsobem získaly všechny oběti nálepku "prostitutek", aniž by jimi nutně musely být, a jejich vrah se tak stal "vrahem prostitutek", což mohlo přispět k tomu, že ho nikdy neodhalili, neboť jeho motivace mohla být ve skutečnosti zcela jiná.

Přestože se jedná o regulérní historické pojednání s poznámkovým aparátem, je kniha psána velmi čtivě a poutavě. Zájemcům o danou dobu ji mohu jen doporučit.

8 28.09.2023

"Je to smlouva, pane Poirote?" "Ne, není to smlouva."
Škoda, že tolik knih Agathy Christie, zejména těch přeložených v devadesátých letech, utrpělo opravdu příšernými překlady. Tenhle je obzvlášť výživný. Ale většinovému českému čtenáři na tom stejně nezáleží.

Jak to bylo s Raynor a Mothem dál? Jak se jim žije v novém domově? Jaké následky na ně rok na Pobřežní cestě zanechal? Na to všechno Bouřlivé ticho odpovídá, a ještě mnohem víc. Raynor během roku bez domova ztratila důvěru k lidem, ale postupně ji znovu nalezne, když se rozhodne jejich příběh sepsat - a získá ještě mnohem víc.

Bouřlivé ticho je napsané stejně skvěle jako první díl, Raynor Winn zkrátka píše úžasně. Obsah není tak přelomový jako Pobřežní cesta, ale opět v sobě nese úžasnou náladu. Všechno, co Raynor líčí, jako byste viděli přímo před sebou.

Uvidíme, zda Raynor Winn dokáže využít svůj nepochybný spisovatelský talent i v nějakém jiném než autobiografickém příběhu. Moc bych si to přála.

8 04.05.2022

Impulsivní koupě na Světě knihy nelituju, knihu jsem přečetla za několik odpolední, což je vzhledem k tomu, že v současnosti louskám jednu knihu tak půl roku, co říct. Ale ze všeho nejvíc mi Listopád připadá jako promarněná příležitost. Pro půdorys vývoje traumatem poznamenaného vztahu matky a dcery nebylo nutné složitě se vytvářet s alternativní historií, která vlastně alternativní historií ani není, protože po intermezzu připomínajícím ze všeho nejvíc padesátá léta vlastně jenom pokračuje trochu přitvrzená normalizace. Atmosféra je patřičně tísnivá a vyústění záměrně a dobře nejednoznačné. Celkově je to taková ani ryba, ani rak, a připadá mi to škoda.

10 31.10.2021

Pobřežní cesta je krásná - jak kniha, tak ona cesta samotná, tedy Jihozápadní pobřežní stezka, obkružující anglické pobřeží. Raynor Winnová napsala pozoruhodnou prvotinu, která dokáže být naturalisticky syrová i lyricky poetická. Dokáže stejně živě vylíčit nádherné, temně modré zátoky s bílými kameny, pobřežní útesy a vřesoviště, lásku i sounáležitost, ale i déšť, puchýře, hlad, žízeň a beznaděj. Příběh je víc inspirující než všechny inspirační příručky dohromady.

12 06.11.2020

Mladičký spisovatel napsal rodinnou ságu, za kterou by se nemusel stydět leckterý jeho zkušenější kolega. Hořce komický příběh se hrdě hlásí k tomu nejlepšímu z amerického románu. Andrew Ridker napsal živý, břitký román, který spolknete jako jednohubku.

4 14.02.2020

Katerina je taková esence raných devadesátek - tedy toho, jak rané devadesátky prožívali mnozí mladí Američané, ale i Češi v tom možná leccos poznají. Euforie z možnosti cestovat, kam se mi zlíbí, divoký (ne)studentský život, jedna party za druhou, žádné obavy z budoucnosti a celosvětová společenská krize, která provází dnešní mileniály a mladší generace, alkohol, drogy a sex v množství větším než velkém... a pak deziluze a vystřízlivění z toho, že je třeba stejně zapadnout do dospělého života, konformovat a vydělávat. Katerina je divoká jízda, která nutně musí brzo skončit, ať už jakkoliv.

6 16.01.2020

Neskutečně vtipný komiks, který díky množství narážek a hlášek bude bavit i dospělé. Do češtiny převedený s jiskřivou kreativitou a hravostí, díky níž neztrácí vůbec nic oproti originálu.

3 11.03.2019

Neobyčejně milý, lehce ulítlý, roztomile sentimentální příběh, plný lásky, humoru a sounáležitosti. A ještě se dozvíte spoustu zajímavostí o hudbě.

2 27.02.2019

Kniha, která se navzdory rozsahu čte úplně sama. Napínavý příběh, jehož všechny nitky rozplétáme jen pomaličku a postupně. William Pinkerton, syn zakladatele slavné detektivní agentury, který celý život bojuje se stínem svého otce, hledá muže jménem Edward Shade. Kdo to vlastně je a co tak hrozného udělal, že po něm jeho otec nepřestal až do své smrti pátrat? Každý ho zná jinak, každý o něm ví něco jiného. Někdo dokonce tvrdí, že Shade nikdy neexistoval. Co je pravda?

Oba hlavní hrdinové jsou fascinující, úžasně vykreslené postavy. Kniha má neskutečně působivou atmosféru, ať už jsme uprostřed americké občanské války nebo v Londýně plném hnědé mlhy a syčivého světla plynových lamp. Román je psaný krásným jazykem, který plyne lehce a přece je poetický a bohatý.

Máte-li rádi neoviktoriánskou literaturu, bohatství historických detailů, napětí a strhující příběh, v "Plynových lampách" to najdete všechno. Rozhodně doporučuju.

11 06.11.2018

Příběh je poněkud jednoduchý a až moc mravoličný, a to i na cílové publikum raných teenagerů, ale knížka je hezky napsaná a chvílemi i dojemná, a v neposlední řadě také hezky a pečlivě přeložená. Kontrast starostí dvou dospívajících chlapců, které od sebe dělí přesně sto let, by si zasloužil i větší prostor. Příběh bych si ale dovedla představit pěkně zfilmovaný.

2 20.07.2018

Purity může znít v češtině jako zvláštní název. Román se česky jmenuje stejně jako anglicky - název je totiž zároveň jméno jeho hlavní hrdinky. Ano, v češtině se tím poněkud ztrácí jeho mnohovrstevnost: slovo PURITY znamená v angličtině čistota, nevinnost, neposkvrněnost. Románová Purity si svoje jméno svévolně zkrátila na Pip, což je další záměrný odkaz - k Dickensovým Nadějným vyhlídkám. Franzen bývá s Dickensem často srovnáván, což ho nepochybně velmi těší. Ztráta vnitřní nevinnosti, konfrontace se špinavostí světa, to je hlavní téma, kolem kterého se v Purity točí osudy víceméně všech postav: ať už je to sama Pip, dívka z lesní samoty, která netuší nic o svém původu, kdysi mladičký a idealistický novinář Tom, anebo nejvíc fascinující - a odpuzující - postava celé knihy, charismatický Andreas, který o nevinnost přišel tak dávno, že už si ani nepamatuje, jak vypadala.

Husákovy děti mohou rezonovat s výstižně popsanou dobou 80. let v někdejším východním Německu. Mladá generace se možná najde ve světě současných internetových neziskovek, virtuálního aktivismu, projektů jako wikiLeaks. Franzen toho, jako ostatně vždycky, naložil do Purity opravdu hodně. Naštěstí mu nechybí ani humor a sebeironie, s nimiž třeba vsunul do příběhu postavu Významného Spisovatele, léta se mořícího s Velkým Románem, který mu následně kritika nemilosrdně sestřelí.

Purity se čte velmi dobře, nicméně - podobně jako u všech předchozích Franzenových románů - je těžké najít si v knize postavu, se kterou by se čtenář mohl ztotožnit, kterou by mohl mít rád. Některé postavy jsou ve své excentričnosti až groteskní (Anabel), jiné působí na první pohled sympaticky, ale už vzápětí zjistíme, že v sobě mají cosi odpudivého. Samotná hlavní hrdinka Purity je přitom až zvláštně schematická a nečitelná, jako by Franzen jejím prostřednictvím chtěl čtenářům něco sdělit, ale nepovažoval už za nutné udělat z ní uvěřitelnou postavu z masa a kostí.

V knize najdeme některé opravdu krásné a fascinující pasáže, od kterých se nelze odtrhnout, a vzápětí chce člověk vzteky celou kapitolu přeskočit. Je to kniha plná rozporů, což je pro Franzena typické. Za přečtení ale nepochybně stojí.

9 10.09.2017

Řekla bych, že Noc s Marilyn je o fous lepší než předchozí díl s Audrey Hepburnovou. Trochu víc humoru (scénka s elastickým... čímsi!, cokoli, kde vystupuje Bogdan) a hlavně zjevení Marilyn je využité mnohem lépe a zapojené do děje funkčněji, než předtím Audrey. Pořád je to nenáročná oddechovka na pláž pod slunečník, ale čte se příjemně.

2 09.09.2017

Všechno, co jiní čtenáři mají této knize za zlé, se mi na ní líbilo. Začátek je naprosto realistický. Konec v Než jsem tě poznala byl krásný a optimistický, ale ruku na srdce, opravdu by to tak mohlo být? Opravdu by Lou, zdrcená ztrátou milovaného muže a ještě za tak kontroverzních okolností, mohla odtančit vstříc zářné budoucnosti? Na začátku knihy nalézáme Lou deprimovanou, osamělou. Nekonal se žádný zázrak, jaký si pro ni (naprosto naivně a vlastně trochu sobecky) představoval Will. Cestování jen pro cestování ji obohatit nemohlo, všechny muže porovnává s Willem, má podřadnou, ale bezpečnou práci, bydlí v neosobním bytě, který si podvědomě odmítá zařídit a udělat z něj domov. Ustrnula v čase a ví to o sobě. Není to veselé čtení, ale je to živé, reálné, smutné. Cesta, kterou projde, aby se z této situace konečně vyhrabala a začala opravdu plně žít, je nakonec vlastně úplně jiná, než jakou jí Will nalinkoval, ale možná právě proto na ní Lou konečně "vyroste", konečně se přestane bát překročit vlastní stín.

Chápu, že tato kniha zklame všechny, kdo čekali tsunami romantiky jako v prvním dílu. Pro mě je to ale důstojné, vyzrálé pokračování.

Všechno, co jiní čtenáři mají této knize za zlé, se mi na ní líbilo. Začátek je naprosto realistický. Konec v Než jsem tě poznala byl krásný a optimistický, ale ruku na srdce, opravdu by to tak mohlo být? Opravdu by Lou, zdrcená ztrátou milovaného muže a ještě za tak kontroverzních okolností, mohla odtančit vstříc zářné budoucnosti? Na začátku knihy nalézáme Lou deprimovanou, osamělou. Nekonal se žádný zázrak, jaký si pro ni (naprosto naivně a vlastně trochu sobecky) představoval Will. Cestování jen pro cestování ji obohatit nemohlo, všechny muže porovnává s Willem, má podřadnou, ale bezpečnou práci, bydlí v neosobním bytě, který si podvědomě odmítá zařídit a udělat z něj domov. Ustrnula v čase a ví to o sobě. Není to veselé čtení, ale je to živé, reálné, smutné. Cesta, kterou projde, aby se z této situace konečně vyhrabala a začala opravdu plně žít, je nakonec vlastně úplně jiná, než jakou jí Will nalinkoval, ale možná právě proto na ní Lou konečně "vyroste", konečně se přestane bát překročit vlastní stín.

Chápu, že tato kniha zklame všechny, kdo čekali tsunami romantiky jako v prvním dílu. Pro mě je to ale důstojné, vyzrálé pokračování.

17 19.08.2016