Noctua8 komentáře u knih
Zajímavé pokračování osudů Hany a zajímavý vhled do života sultánových žen v harému. Co mi ale vadilo bylo několik dějových otoček vlivem sultánovi matky Valide, která zasahovala principem "Deus ex machina". Děj se tak stal málo uvěřitelným.
Dobrodružný příběh pro děti, ale jako dospělá jsem si ho užila taky. Napínavý, trochu strašidelný a bez problémů uvěřitelný. Myslím, že nejbáječnější byla skutečnost, jak rychle jsem si vytvořila vztah k postavám a fandila jim po celou dobu. Možná jsem také omládla.... :-)
Zdráhám se ohodnotit tuto knihu hvězdičkami, protože se nemohu rozhodnout za kolik vlastně stojí. Z jazykového hlediska je to spíš odpad. Literárně neurazí, ale ani nenadchne. Jako sonda do "života" random hobbymarketu je to hodně zajímavý zážitek, a bezesporu vyvolá v čtenáři velké množství emocí - smích, údiv, zděšení, opovržení a možná i určitou sebereflexi, jak se sám chová jako zákazník a jestli by jeho vlastní e-mailová adresa nebyla na seznamu těch "zajímavých". A taková škála emocí je něco, čeho si u literatury velmi cením.
Doporučuji přečíst na jeden zátah, aby měla hlava možnost odfiltrovat všechny použité vulgarismy, kterých je tu vážně až moc a zůstal prostor jen na ten absurdní humor všedního dne. Na spoustě míst, jsem se od srdce zasmála, i když je to spíš k zazoufání - realita je na obou stranách pokladny krutá.
Mimochodem, viděla jsem na DVTV rozhovor s autorem , panem Křepelkou a je to celkem vtipný, sofistikovaný a milý chlapík. I když jeho ztráta iluzí je nepřehlédnutelná.
Rozhodně nejsem cílová skupina, nicméně jsem si čtení moc užila. Knihu jsem slupla za 2 dny. Nemohla jsem se od ní v podstatě odtrhnout, což by samo o sobě mohlo jako hodnocení stačit.
Oceňuji nápaditou zápletku s dušemi mrtvých a jejich vývojem a přerodem do něčeho mnohem víc mýtického. Jak říkám, nemám načteno téměř nic v YA, tak netuším, jestli se v tomto žánru stejné zápletky objevují častěji. Pro mě to byl velmi příjemný žánrový výlet. Také oceňuji velkou míru spravedlnosti a naděje, která postavy provází. To je něco, co mě v příběhu YA literatury velmi těší.
Co mě naopak překvapilo možná i zarazilo, a s čím se zatím ještě mentálně vyrovnávám, je přítomnost proletářských myšlenek. Chápu, že dobově do příběhu zapadají, ale i tak mě v knize sepsané v 21. století zvláštně zasáhly. Jen ještě nevím jestli je to dobré nebo spíš alarmující.
Výborně jsem se pobavila. Zábavné, svižné, nápadité a vtipné vyprávění zapeklitých kriminálních případů, tak jak je mohli zažít hrdinové v Londýně ve 14. století. Na začátku jsem měla trochu obavy, jestli mi nebude vadit "fantasy", ale nakonec těch nadpřirozených jevů není v knize tolik a dobře zapadají do celkového děje a posouvají ho dobrým směrem. Naprosto jsem si zamilovala hlavu Williama Wallace.... Autorka má hodně načteno (jak se dovíme v doslovu) a zároveň umí skvělým způsobem použít vlastní fantazii, které má naděleno očividně vrchovatě. Je prima, že nezůstává jen u kreslení a pustila se i do psaní. Doufám, že bude ve vymýšlení a psaní příběhů pokračovat. Vřele knihu doporučuji.
Zajímavá sonda do mysli ženy, která náhodou zjistí, že její minulost, resp. rodinná historie, je mnohem "divočejší" než si doposud myslela. Srovnat se s takovou novou skutečností určitě není lehké a domnívám se, že všechny popsané emoce, obavy a otázky jsou tu zcela oprávněně. Kniha je psána jednoduchým, svižným jazykem a dá se přelousknout za dvě odpoledne.
Mě zaujala a zároveň naprosto vyděsila citovaná myšlenka/přiznání spisovatele H. E. Holthusena, který ve své knize popisuje vysvětlení proč se mladí Němci přidávali k očividně zločinecké organizaci SS: "Organizace v černých uniformách s emblémy lebek byla považována za elitu, mysleli jsme si, že je šik a elegantní, a proto ji mnoho zhýčkaných mladíků upřednostňovalo. Považovali se totiž za příliš fajnové na to, aby nosili, podělané hnědé hadry SA, nacistických úderných oddílů." - No, jak jsou některé věci jednoduché. Žádná ideologie, ale slušivé hadry.
Taky mě zaujala zmínka o tom, že se v koncentračních táborech používal k tetování vězňů inkoust od firmy Pelikan. To mě, jako inkoustového nadšence, hodně překvapilo. Rozhodně mě to nasměrovalo na hledání dalších informací.
V zásadě se knize nedá nic vytknout. Jak píší čtenáři níže, je to taková klidná detektivka, na dvě odpoledne. Pěkně napsaná. Hlavní postavy si lehce oblíbíte. Snad jen trochu víc napětí a méně předvídatelnosti by bylo fajn najít v příštích dílech.
Zajímavá kniha, která dává lehce nahlédnout pod pokličku práce kriminalistů. Formát rozhovoru byl přijatelný, i když na papíře působí přeci jenom trochu "sterilně". Líbilo by se mi víc emocí. Asi to mělo opravdu víc připomínat výslech (bez emocí), než přátelský pokec.
Pro ty, kteří shlédli seriál Případy 1. oddělení bude možná trochu zklamání, že většinu popisovaných případů/příkladů už znají z telky. Ale něco nového se tu také najde. Mě třeba zaujala informace, že kriminalisté a policisté nemají v rámci služebního poměru povinnost odevzdat svůj DNA profil a otisky do databáze, tudíž občas zmatou forenzní vyšetřování vlastními stopami.
Dobrodružný a zároveň trochu romantický příběh na pozadí starožitných drobností, obchodů, spolků a zajímavostí. Tajemství hlavního "hrdiny", a sice starověké obří vázy s výjevy o stvoření světa sice autorka jen maličko poodhalila (pravděpodobně k nelibosti všech, kteří jako já, očekávali nějakou "bombu"), ale i tak to byl pěkný příběh se zajímavými postavami, ke kterým si můžete vytvořit vztah (náklonost, nenávist, podezření, lítost...). Příběh udržel moji pozornost celé odpoledne, takže jsem četla a četla. Líbil se mi i styl autorčina vyprávění.
Samozřejmě nelze opomenout a je nezbytné vyzdvihnout krásnou obálku, která skutečně zaujme na první pohled i dotek.
Chvilku jsem si myslela, že pan Vašíček objevil nové záhady, se kterými se touží rozdělit s hladovými čtenáři. Ale v podstatě jen ponovu zpracovává "případy", které už pozorný čtenář/divák zná z příběhů Strážce duší, nebo jiných "Záhad". A kdo by byl na pochybách, tak si při přečtení nemůže nevšimnout několika doslovných replik z dílů Strážce duší - Maska smrti a Démoni noci. Předpokládám, že úvodem "Případy vedené pod krycím názvem Operace sfinga neměly být nikdy zveřejněny...." chtěl nakladatel přilákat jen nové platící čtenáře. Ti "staří" se nic nového nedozvědí.
Knize se ale nedá upřít pěkný jazyk vyprávění, napětí a humor. Postavy jsou sympatické a mají potenciál na román nebo další seriál. Trojici Sumara-Šímová-Runa zde nahrazuje trojice nová - komisař Marten, profesor Richter a geniální rebelka s IQ 160 Denisa. Tak si počkáme co dalšího předvedou.
To byla taková krása... Z téhle knihy jsem naprosto nadšená. Ze všech jejích aspektů. A krásný přebal je to "nejmenší" co může nabídnout. To, co se skrývá uvnitř, je ještě úžasnější. Plynulý a napínavý příběh, který je plný, dobrodružství, tajemství, přátelství, odvahy a naděje, vyvolá v čtenáři mnoho emocí, věřím že bez rozdílu věku a na dlouhou dobu. A vůbec nevadí, že vypravěčem příběhu je malý kluk, právě na prahu první třídy ve škole, která má strašidelnou pověst. Jeho příběh je vlastně úžasným podobenstvím zápasu nás dospělých z každodenního života. A možná i návodem, jak se s tím zápasem vypořádat a s nadějí, že na blízku je vždycky nějaký přítel... Kniha je vyprávěna krásným jazykem a mě se z půvabné "staročeštiny" 19. století občas tajil dech. Pocta Karlu Jaromíru Erbenovi je tu obrovská a mě při čtení několikrát napadlo, jak je možné, že k tomu došlo až teď. Samozřejmě, že jsem se při čtení neubránila nutkání, přibrat si i Kytici a občas se začíst do jednotlivých částí jejích balad. To se prostě nabízelo samo sebou. Takže ji při čtení Staré školy mějte určitě po ruce.
Pro mě rozhodně zajímavější než první díl. Hodně asi proto, že děj prvního dílu jsem znala z filmu a nečekalo mě žádné překvapení. Ale druhý díl, je překvapení od začátku do konce. Charlotta je opět v nesnázích, ale už to není ta naivní panenka, nad kterou kroutíte hlavou a dokáže být i chvílemi akční a dost ostrá. Kolem je spousta intrik a postav, které skrývají mnohá tajemství. A když se na scéně objeví anglický profesor a vědec se záhadnou truhlou, je to už jen ta správná "romanticko-dobrodružná radost".
Taková klasická aristokratická romantika. Nijak komplikovaná, ani překvapivá.
Co mě ale překvapilo velmi, byl fakt, jak moc je kniha stejná jako film. Vlastně naopak. Jak film doslova kopíruje knihu včetně většiny dialogů. Scénárista si to značně ulehčoval... Snad kromě umístění zámku, které je ve filmu na pobřeží moře a v knize v hlubokých lesích. Nicméně ve mě kniha probudila zvědavost, přečíst si i druhý díl....
Směsice romantiky a mystiky. Chvíli jsem byla napnutá, chvíli jsem byla znuděná. Nálady se u mě střídaly během celého (krátkého) čtení. Přítomná mystika mě každopádně bavila moc a těšila jsem se, kam až to spisovatelka rozvede. Myslím, že měla velmi dobrý nápad na zápletku, bohužel jí pak došla odvaha opustit bezpečné vody oné romantické zápletky dvou hrdinek a pustit se do větší hloubky tajemství, které bylo skryté v nenápadné kouzelné knize a na pomezí mezi životem a smrtí. Možná to chápu. Není přece bezpečné a moudré pouštět se do hry s časem, duchy a osudy lidí, když si člověk není jistý, jestli se dokáže vrátit. Potenciál na skvostný zážitek tu byl velký, jen jsme nakonec zůstali spíš u toho "románu pro ženy". Podle mě je to škoda.
Čekala jsem na to "temné tajemství" ve starém londýnském knihkupectví a dostala jsem jen předvídatelný romantický příběh. A ta předvídatelnost byla asi hlavním mínusem celé knihy. Hlavní hrdinka vede bohatý vnitřní monolog o tom co bude dělat a co nebude dělat, jak se k čemu postaví a jak co vyřeší. Přihlouple tím čtenáře upozorňuje na to, co se dočte na dalších stránkách, jen v opačném smyslu - pokaždé. Mě to dost otravovalo. V zásadě mi Charlotte vlastně nebyla ničím sympatická. Jednoznačně nejmilejší postava příběhu byl kocour Tennyson a taky dvě zaměstnankyně knihkupectví. Těm fandím ještě teď.
Srdcovka z dětství. Vytáhla jsem ji z půdy v rámci ČV a zaplavily mě vzpomínky na čtení pod dekou. Kniha je ohmataná, obouchaná a sem tam i pomalovaná, ale na půvabu jí to neubralo. A Otylku bych chtěla domů hned, stejně jako když jsem byla malá.
Srdcovka z dětství. Vytáhla jsem ji z půdy v rámci ČV a zaplavily mě vzpomínky na čtení pod dekou. Kniha je ohmataná, obouchaná a sem tam i pomalovaná, ale na půvabu jí to neubralo. A Otylku bych chtěla domů hned, stejně jako když jsem byla malá.
Mám vtíravý pocit, že Darcy Coates dochází nápady jak a kam umístit další Strašidelný dům (kdo by se nakonec divil, u sedmé knihy, že?). Všechno bylo takové povědomé - dlouhá zarostlá příjezdová cesta, kovová brána, zpustlá zahrada, dveře obrostlé neprodyšnou zelení, ... a tak. Pak se sice nějaké "nové" prvky objeví, ale není to nic světoborného. Hlavní hrdina není ani moc sympatický a jen těžko jsem si k němu vytvářela vztah. A držet mu palce, mi vážně nešlo. Vývoj jeho osobnosti měl jistý potenciál, ale jak jsme si všimli už v předchozích knihách, má DC snahu vždycky nakonec ze strašení vykřesat nějakou tu romantiku. Takže Guyova nadějná psychóza se nakonec, k mému zklamání - přetavila. Chybí mi také vysvětlení schopností a "prokletí" Amy. Konec je příliš zahalený v šedi pavučiny.
Podtrženo - sečteno, nejsem si jistá, jestli tři hvězdičky nejsou moc.
Mě celou dobu neuvěřitelně štvala hlavní hrdinka Mara. Snažila jsem se jí pochopit, ale nakonec jsem se s ní nedokázala ztotižnit. Chápu její traumata z dětství, chápu i jistý odmítavý postoj vůči spiritualismu, ale její chování i tak nechápu. Nechápu ani její závěrečný osobní "vývoj" .... Tím chci jen říct, že kniha má sice zajímavý duchařský nápad, ohledně motivace nejsilnější entity, ale toto téma je vlastně naprosto nevyužité. Obrovská škoda. Postavy a jejich chování jsou tak málo uvěřitelné, že touto neopravdovostí odvádějí pozornost čtenáře od děje a tím ho úplně zabíjejí.
Pro mě je kniha zklamáním.