Nomia komentáře u knih
Brrrr... Šálek silné kávy. Autorka nám naservírovala všechno litost, soucit, zhnusení, strach i absolutně rozporuplné pocity.
Pokud bych dopředu věděla, jaký zvrat v knize nastane, dobrovolně bych se do toho nepouštěla, ale ve výsledku jsem ráda, že jsem knihu četla.
Čtivé, tísnivé i smutné, ale zároveň nesmírně zajímavé. Rozhodně se nejedná jen o nějakou teologickou rozpravu.
Na staré křivdy a hříchy se nezapomíná a když se do toho ještě přimíchá trocha té sudetské ráznosti, drsnosti a atmosféry, tak nám vzniká třaskavě zajímavá kombinace. A jak už říkal Nohavica - větry fučí ze všech směrů, tak se žije tady na severu.
Nápad s alternativní realitou brilantní, atmosféra vykreslená na výbornou, ale mišmaš postav nakonec ubírá knize na kráse. Přílišný chaos a obcaš i hluchá místa.
Převeliká škoda, Sudetendland má perfektní nápad, ale průměrné zpracování.
Hartl a jeho vcítění se do ženského myšlení mě nakonec bohužel příliš neoslovilo. Nechapejte to špatně, pořád je to pohodová oddechovka, u které se občas zasmějete, ale očekávala jsem víc.
Můj zásadní problém tkví v hlavních postavách, ani jedna z Gazel mě nijak neupoutala a v podstatě mi ani nejsou sympatické. Její charaktery byly trochu stereotypní. Chyběla tomu sťáva.
Nikdy nevíte, co se děje u někoho doma za zavřenými dveřmi. Velká i malá drama jedné rodiny.
Realistické, syrové, čtivé. Pozor, kniha způsobuje tísnivé pocity.
Ze začátku jsem měla pocit, že King už ztrácí dech. Kniha plynula až příliš pozvolna a někde v polovině jsem měla pocit, že je to sice vypravěčsky dobře odvedená práce (ostatně to už je u Kinga tradicí), ale bez jakéhokoliv sexappealu navíc. Chyběla tomu šťáva a říz.
K blížícímu se závěru se můj postoj ke knize postupně měnil a ke konci skoro ukápla slza.
“By then I was a teenager, and teenagers say anything to hurt when they are hurting.”
Přiznejme si to, ten nápad s předstíráním vztahu byl naprosto přiblble vykonstruovaný. :)
O tom, že tamní renomovaní vědátoři se chovají spíš, jak osazenstvo Školy zlomených srdcí nemluvě. Ale bylo to milé, vtipné a čtivé.
Omlouvám se, ale u této knihy mě napadala jediná myšlenka - I'm too old for this shit.
Jakkoliv přiblble může název knihy působit, tak zdání klame. Bible vagíny je chytře napsána kniha, plná zajímavostí, která může fungovat jako výborný manuál k ženskému klínu od A do Z.
Ale raději ještě drobné upozornění. Já osobně jsem tak trochu hypochondr s odvěkou fobii z pohlavních nemocí, zároveň mě vždy bavilo studovat lidské tělo a rozličné choroby, ale pokud někdo nemá zrovna fetiš na čtení "domácího lékaře" atpd, tak ho neoslní ani Bible vagíny, která se všem chorobám a infekcím věnuje opravdu velkolepě. :)
"It’s not faith you need. Only rationality."
Ishigurovi tahle kombinace sci-fi a psychologického vyprávění opravdu perfektně sedí. Je to kniha plná kontrastů a hloubky.
Nálada i vyznění knihy se v průběhu času mění. V prvopočátku se kniha jeví spíše jako další sci-fi příběh, který se postupně dotýká vícero žánru a do popředí se víc a víc dostává citová část příběhu.
Zajímavá a skvěle napsáná směsice, která je chvíli depresivní a tisnivá a za nedlouho pro změnu milá a hřejivá.
"We’re both of us sentimental. We can’t help it. Our generation still carry the old feelings. A part of us refuses to let go. The part that wants to keep believing there’s something unreachable inside each of us. Something that’s unique."
Boží, naprosto boží. Omlouvám se, ale dnes nebudu šetřit superlativy, Spasitel mě naprosto nadchl.
"Human beings have a remarkable ability to accept the abnormal and make it normal."
Pokud rádi posloucháte vědecko-technické podcasty nebo vás obecně baví podobné zajímavosti, ať už vesmír, věda, technika, pak si budete chrochtat blahy.
Ale nejen to. Rozhodně se nejedná o suchou nezáživnou sci-fi. Příběh je skvělý a poutavý. Weir opět vše vypráví nesmírně chytře, poutavě a s notnou dávkou humoru i lidskosti. Ještě o chlup lepší než Marťan. Já a Andy Weir - to bude velká láska. :)
"I penetrated the outer cell membrane with a nanosyringe."
"You poked it with a stick?"
"No!" I said. "Well. Yes. But it was a scientific poke with a very scientific stick."
Píseň oceli je přesně ta kniha, nad kterou, když se trochu zamyslíte, tak si uvědomíte, že je ve všech směrech průměrná, ba dokonce někdy působí až jako vykradačka známějších děl.
Občas jsem se nemohla ubránit pocitu, že autorka má dlouhý seznam všech osvědčených žánrových klišé a jen jen poctivě implementuje do příběhu a odškrtává.
A teď přijde ono pověstné ale... Ale nakonec jako celek kniha působí příjemně a čtivě. Jako velké plus vidím fungující chemii mezi hlavními postavami, jejich dialogy jsou hravé a chytlavé. Nesmí samozřejmě chybět i dostatek (respektive možná až lehký přebytek) ironie, sarkasmu, prcání a nasávání. :)
Nevím, co to se mnou je, ale i slza ukápla. Silné kafe. Skvěle napsané.
Pro někoho je Nesnesitelná lehkost bytí svatý grál a autor geniální myslitel, pro druhého je naopak Kundera arogantní pózer a pseudointelektuál, jehož dílo je esencí prvoplánovitosti a rádoby filozofování.
A jak to vidím já? Potkávám se někde mezi oběma tábory.
Kniha servíruje pro každého něco - od hlubokých filozofických úvah odkazující na staré myslitele; lásku, sex, erotiku až po ironickou kritiku komunistického režimu. Brilantně převyprávěný příběh, který mě překvapivě bavil a zaujal navzdory tomu, že ani jedna z postav si příliš nezískala mé sympatie.
"V říši totalitního kýče jsou odpovědi předem dány a vylučují jakoukoli otázku."
"Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelná lehkost bytí. "
Nějak jsem si nedokázala představit kombinaci Nesbo & povídky, ale zafungovalo to výborně. Nevěra, zapeklité vztahy a jejich dopady na všechny možné i nemožné způsoby.
Nápaditě napsané a s dobrou pointou na závěr. Obzvlášť Londýn byl majstrštyk.
Jak pravil Nesbo:
"There’s only one thing worse than not satisfying a desire. And that is not to feel any desire."
Prsa a vajíčka mají možná trochu kontroverzní název, ale nečekejte žádnou divočinu. Jde spíš o sondu do ženské duše. A ona se sonda se pohybuje opravdu hoooodně pomalu.
Celá kniha je velmi ženská, jemná, hlubokomyslná. Dotýká se spousty stránek ženství, ať už je to dospívání, nebo urputná touha po dítěti, ale mě nebavila. Máma vždycky říkala, že jsem nepovedený kluk, tak asi na tom něco pravdy bude.
Ona myšlenková zacyklenost postav a rozvláčnost celého vyprávění mě s každou další stránkou naprosto ubíjela.
V prvé řadě musím zmínit, že Kulhánek není můj oblíbený šálek kávy. Nejsem jeho fanda, jeho knihy mi často přišly jako přílišný fantasmagorický bordel, který nabízí hektolitry krve, notnou dávku brutálního humor, ale tím to obvykle hasne. Ale Stroncium mě k mému vlastnímu údivu vážně bavilo.
Nenechte se mýlit, on to opravdu je neskutečný bordel, ze začátku až tak velký, ze si říkáte, co já to zase čtu za zhovadilost. Humor občas tak debilní, že se tomu ani nejde nesmát. Hrdina, co by holýma rukama naprocoval Chucka Norrise na řízečky a řežba taková, že ani ten nejbéčkovější akční film by se za to nemusel stydět.
Světě div se, ale ono to jako celek vážně ladí a funguje. Je to přesně taková ta nápaditá kulervoucí jízda - s vícero zákoutími, která vás nenechá vydechnout, knihu zhltnete a ještě se u toho královsky pobavíte. Naprostý bizár, ale rozhodně ho zkuste. :)
Planeta idiotů je dost netradiční kronika jedné apokalypsy, při které vám místy nad tou děsivostí přeběhne mráz po zádech, aby byl zanedlouho vystřídán hurónským smíchem nad některou z peprných hlášek, hodné mistra černého humoru.
Bureš píše jednoduše, lidsky, čtivě, ale přesto opravdu poutavě. Miluju jeho mixování emocí a zároveň schopnost přidat i do tísnivého tématu notnou dávku nadhledu a humoru. Opět nezklamal. :)
Nu což - i ženy mají své dny. Pokud jste naprostý klasik, který touží po nenáročné a čtivé slaďárně, bez příliš výrazných nebo zvláštních charakterů; knihu, u které přesně víte, jak vše bude probíhat a jak vše skončí, tak série Romantické útěky jsou asi tou správnou volbou.
Oceňuji, že průměrná romance je okořená barvitými popisy míst, zemí, chutí. Fajn, ale na mě je to pořád trochu málo.
Mé staromilské rockerské srdéčko zaplesalo a dýchla na mě atmosféra doby, kdy drogy, sex a rock'n'roll byly na vzestupu.
Hudba, co rozproudí krev v žilách, láska, rozpolcenost, spousta chlastu a sexu, drogy, přátelství a pár démonů z minulosti. Živelná kniha, které věříte, že takhle nějak to skutečně mohlo být.
Když k tomu přičteme čtivost a originální formu vyprávění, mé čtenářské choutky byly vrchovatě uspokojeny.
"I had absolutely no interest in being somebody else's muse.
I am not a muse.
I am the somebody.
End of fucking story."