Pablo70 komentáře u knih
Abdul Haq se obrátil na mě a zeptal se: "Za kolik se v Anglii koupí manželka?"
"Ale ty už jsi ženatý."
"Chci druhou manželku."
"Nic. V Anglii nemusíš platit."
"Tak proč tedy nezajedu do Anglie a nedostanu jednu zadarmo místo toho, abych tady platil pět tisíc dolarů?"
"Nevím."
Abdul Haq se na mě podezřívavě podíval.
Pokud se vám zdál Lovec draků (Hosseini) dost drsný, nutno podotknout, že Stewartův cestopis je prost romantizujících prvků a la Hollywood. Je to kniha, kde se nejvíc o obyvatelích Afghanistánu dozvíte z četných dialogů: jak myslí, jaké mají představy o světě, jak se chovají k sobě navzájem. Kdepak, ti lidé nemají vůbec pojem o něčem, čemu tady říkáme multikulti.
Dr. Ibráhím, nový guvernér Ghúru, se postavil před mikrofon, aby promluvil o demokracii.
"Nepoužívejte slovo demokracie. Je to neislámské," zakřičel mulla vedle něj.
"Demokracie není arabské slovo, je z angličtiny," odpověděl Dr. Ibráhím.
"V tom případě je to tedy v pořádku, " prohlásil mulla. Nevěřím, že tato výměna pro někoho něco znamenala, všichni se však zdáli spokojeni.
Tenhle člověk ví, o čem píše. Zažil to na své pěší tůře z Herátu (kde slouží i naši vojáci) do Kábulu.
Proč tu jsme, ptáme se v snách.
Proč jsme tu byli, ptáme se probuzeni.
Proč tu budeme, až nebude nás víc?
Jeho odpověď je zázrak.
Krása!
Sbírka Mozartiana začíná a končí na Bertramce. Básník nás vede ke skladateli F.X. Duškovi, v jehož vile Mozart komponoval operu Don Giovanni, a to prý na objednávku pražské zednářské lože, do které pak sám vstoupil.
V Mozartových stopách pojďme dál a opusťme Prahu: vydejte se na sever a navštivte malou osadu Chtěborky nedaleko Jaroměře, kde se F.X.D. narodil a Mozart tam také zavítal - pořádají se tam letní hudební slavnosti.
Zajeďte do Chotče u Jičína, kde se v září 2020 odehrál koncert Vivat Kuchař!, neboť to je rodiště varhaníka a cembalisty Jana Křtitele Kuchaře, který hrál při Mozartovských premiérách oper v Praze a byl také členem zednářské lóže.
Mozartova hudba je v Čechách stále doma. A Holanova sbírka jí vzdává hold.
Tuhle knížku mi věnoval kamarád, s kterým jsem hrával divadlo... za dva roky emigroval do Paříže. Je to má vzpomínka na něho.
I knížka je výběrem Holanových básní, ve kterých vzpomíná na kraj dětství, vyrůstal v Podolí u Bělé pod Bezdězem, kde rodina žila v letech 1911-19. Zde také prožil bratrovu smrt, kterou se pak po celý život zabýval: „A já od té doby nevím, co je život. Kdybych tak aspoň tušil, co je smrt!"
S tím také konvenuje tragický osud K.H. Máchy, Holan nejen vídal starý hrad, ale chodil i do augustiniánského kláštera v Bělé na hodiny latiny a tyto vlivy se v něm mísily, představoval si, že je mnichem, „ovšem středověkým mnichem, který by měl strohé lůžko, v koutě librář a v záhlaví Toho, který byl navěky ukřižován..." K tomuto dětskému snu však vzápětí dodal: „Už jako mladý hoch, jak jsem slyšel šustnout sukýnku, zapomněl jsem na cely, na klášter, na mnišství."
Krajská nakladatelství se v 60.letech odvážila vydávat nekonvenční knihy, tato je jednou z nich. Díky!
Kniha poezie je jako jezero, z kterého se můžete napít, ale celé ho naráz nezdoláte. Knihu jsem měl dlouhá léta v přihrádce poezie, ale častěji jsem do ní zavítal po smrti mé ženy... I Holan se seznámil už v dětství se smrtí a jak už tu bylo řečeno, verše ze sbírky Bolest psal v letech po komunistickém převratu, kdy nesměl publikovat. Tehdy vyjádřil své pohrdání a zoufalství v básni Nepřátelům (1949):
„A už mám dost vaší sprostoty, / a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto, / že jsem si nedal život/ a že kohosi miluju, protože miluju sebe... / Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice / a raněného Achilla jen Briseovna. / Být není lehké... Lehká jsou jen hovna..."
Rozumím ti, básníku, i tvé bolesti, cítil jsem ji také.
Knihy o knihách jsou prima. Víte, že Sarajevská hagada byla k vidění i v ČR? I když jsem si početl, musím se přiklonit k otázce, "zdali by nakonec mocnější než skutečností vágně inspirovaná fikce nebyl román-dokument". Viz recenze Hany Zahradníkové v Respektu (mrkněte do recenzí).
Víte, kterou píseň Jardy Hutky označili soudruzi za absolutně antikomunistickou? Budete se tomu smát, je to halekačka Kamna s verši:
Potvora jedna, zlověstně hučí,
je celá zarudlá, všechny nás zničí,
sálá a myslí si: však já vám zatopím,
jenže já, hrdina, vůbec se nebojím, uá, uá ...
Mňačkova kniha Jak chutná moc byla také zakázaná. Mj. i proto, že Mňačko bez okolků popisoval soudruhy ze stranické špičky, jak chčijou svorně, generálního tajemníka strany nevyjímaje, u příkopu silnice, obklopeni svými ochrankami a doma jsem se ušklíbal nad tím, že Bůh nad námi je prost tělesných potřeb, kdežto Brežněv musí někde smrdět na hajzlu. Smích je potravou duše chudých a ponížených.
Barokní Praha se mi otevřela poté, co jsem přelouskal tlustospis Český barok a mohl se volně toulat po kostelích a náměstích, v létě i po zahradách pobělohorské šlechty, které neztratily svůj půvab ani po třech staletích. Vůbec tu nešlo o nějaké skončené děje dávných dob, ty všechny domy, mosty a paláce nebyly pouhé relikvie neboť do nich bylo možno vstoupit nebo je přehlédnout z vyvýšeného místa a k tomu se nejlépe hodilo místo nad Zámeckými schody, všechna ta barokní nádhera tvořila tu adorovanou Prahu a mně nezbylo, než hledat dveře kudy vstoupit do její současnosti, a dveří jste při troše snahy nacházeli nespočet, zvláště když jste měli ještě trochu štěstí, že vám přednášeli znalci jako doktorka Neradová, která třímala jako nejsvětější svátost bleďounce zelenou knížečku Růže ran (Světová četba svazek 203, SNKLHU 1959) a během jedné lekce vám zjevila souvislosti a proudy barokní německé poezie a jeho návaznosti české, ("Barok je poslední obsažné slovo staré Evropy. Co přišlo bezprostředně po něm, jsou toliko útržky jeho souvislé řeči, jednotlivé barvy spektra, v něž se rozložilo bílé světlo baroka. Části, spjaté dotud v dramatický, protože vratký celek, neustále hrozící sesutím a tím právě schopný rozvoje..."), cítili jsme v těch chvílích hroznou statičnost, ztrnulost celého systému v kterém žijeme, neschopnost naší Alma Mater nám poskytnout dobré vzdělání, sehnal jsem pak tuhle brožovanou knížečku v zapadlém koutě antikvariátu a když jsem ji otevřel, našel tam napsáno roztřesenou rukou starého antikvariátníka 27T762/ 1,- tolik dnes stály Saudkovy překlady německé barokní lyriky XVII. století, a ptal jsem se, jak dlouho ještě budou trpět na naší univerzitě katolíky, jako byla dr. Neradová, byla určitě katolička, protože jsem takové lidi znal už od dob, kdy mne učil jako dítě hudební nauku pan Čakrt, varhaník v našem kostele, kterému se nenápadně houpal pod ohryzkem zlatý Ježíšův kříž, a později, když jsem tajně chodil na vojně s kytarou do kostela před kasárnami a za doprovodu jednoho apsíka z Brna, který také hrál na varhany a shora s kůru se díval na paní lékárnici Boženu, jak otáčí hlavu, když jsem svým jasným hlasem začal zpívat Truvérskou mši. Byla ze stejného těsta jako barokní poezie:
Vzduch plakat poustal, obloha snímá šlář
černavých oblaků, už jenom zdáli hřímá,
lehounkou horečkou van větru lesy jímá,
svou slunce spanilou zas pozdvihuje tvář,
květiny na lukách i v hájích řadíc k reji:
slast chutná sladčeji, ba milost milostněji.
(Paul Fleming – Po dešti)
Nebylo pochyb. Slast chutnala za slunečního jasu stále sladčeji i po třech stech letech! Já ty lidi znal! A se studem zakrýval své mezery, které nezacelí jedna přednáška v roce 1977...
"Slyšel jsem pár vyjádření o hudbě, která na Keithe sedí. Víte, kdysi dávno se říkalo, že zvuk kytary dokáže léčit dnu a epilepsii, ischias i migrény. Myslím, že dneska lidem chybí údiv. Keith se dokáže pořád něčemu divit. Zastaví se, zvedne kytaru nahoru a chvíli se na ni jenom tak dívá. Jako by ho mystifikovala. Je to jako se všemi těmi velkými věcmi na světě, ženami, náboženstvím a vírou: žasnete nad nimi a žasnout nepřestáváte. " (Tom Waits)
Myslím, že právě taková je i tahle kniha. Opravdu si ji užijete, jestli máte hudbu Stones rádi.
"Bídák nebo hrdina, všichni jedna rodina!" :-)
Nenechte se mýlit pestrou směsicí hrdinů knihy, tím hlavním tu je Trockij. Nebyl to jen tak někdo, dáme malý exkurz do historie?
Lev Trockij, vlastním jménem Lev Davidovič Bronštejn, byl od mládí zapáleným marxistou a kvůli svým názorům a pokusům o revoluci strávil mnoho let ve vyhnanství na Sibiři. S Leninem se sice v některých bodech názorově rozcházel, ale nakonec spolu úspěšně podnikli rázný krok, který změnil ruské dějiny: na konci října roku 1917 se Trockij postavil do čela rudých gard, které po výstřelu z Aurory zaútočily na Zimní palác v Petrohradě.
Od té doby byl Lenin s Trockým jedna ruka. Nikdo by se zřejmě nedivil, kdyby se byl Trocký po Leninově smrti postavil do čela Svazu. Povahou by se na to hodil, protože proslul jako charismatický řečník i jako nemilosrdný revolucionář - během občanské války nechal popravit řadu lidí jen kvůli pouhému podezření ze vzpoury.
Za nitky v té době už ale tahal někdo mnohem krutější a bezcitnější. Josif Stalin nejprve Trockého zesměšnil tím, že mu poslal chybné datum Leninova pohřbu. Trockij pietní akt zmeškal a jeho popularita šla dolů. Netrvalo dlouho, a Stalin ho zbavil významných funkcí a spolu se svými kumpány vypískával jeho řečnické projevy.
Trockij se však nenechal umlčet a neúnavně kritizoval Stalinův způsob vlády, z něhož vycítil, že v Sovětském svazu nebude vládnout dělnický lid, jak se za revoluce plánovalo, ale úzká skupina bezcharakterních byrokratů v čele s tyranem.
V roce 1927 byl Trockij vyloučen ze strany a o dva roky později musel opustit zemi. Chladnokrevného strůjce krvavé revoluce, která smetla i životy členů carské rodiny, však na své půdě nechtělo ani zahraničí. Dočasný azyl našel Trockij v Turecku, chvilku pobýval ve Francii a Norsku, až si za svůj nový domov zvolil Mexiko.
Dál si to už přečtěte sami.
Pamatujete na Forrestovu hlášku: Máma vždycky říkala - život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš-?
Proto jsou i životopisy a autobiografie podobnou směsicí. Márquez má kouzelné vzpomínky na dětství a mládí, zajímavé jsou i obrázky z kolumbijské revoluce a potom tu jsou stránky vzpomínek na nám neznámé redaktory, spisovatele a politiky. Stejně si je nezapamatujete, zkuste v těchto pasážích rychločtení a vychutnejte si tuto knihu jako bonboniéru (u ní také víte, co vám nejvíc chutná).
Řekni ďáblovi "Ne!", praví staré blues a Jan Vladislav je jedním z mála lidí, kteří si dokázali stát na svém a nezaprodali se husákovským normalizátorům. Ať už narazíte na jeho překlady Shakespeara nebo lidových pohádek národů, budete stát u pramene čistého českého jazyka nejvyšší ryzosti.
Jan Vladislav po nuceném odchodu z Prahy pobýval na své chalupě v Radči u Úpice, kde jsem ho kolem roku 1980 navštívil. Hovořili jsme hlavně o literatuře, ale ani jednou si nepostěžoval na svůj osud vyhnance, jenom mi naznačil, jaký úpadek naše vzdělanost právě prodělává ve srovnání s jeho mládím. Doma jsem si pak zapsal celý náš rozhovor v předtuše, že se možná už neuvidíme... Záhy jsem se ze Svobodné Evropy dozvěděl, že emigroval.
Pokud se nechcete prokousávat jeho rozsáhlými memoáry nazvanými "Otevřený deník", přečtěte si tento skromný výtah z jeho života. Ke svým zápiskům napsal: „Spíš je to pokus, jistě taky chimérický, jak pro sebe a případného čtenáře zachytit co nejvíc z toho, co jsme vlastně všichni vespolek žili; co to vlastně bylo zač, ten náš svět v jeho všední, každodenní, konkrétní podobě. Podobě, jež historii uniká, protože ji dřív či později s velkorysým pohrdáním vůči člověku, který to zakoušel na vlastní kůži, shrne pod nic neříkající etikety útlak, pronásledování, oběti, krátce nacismus, fašismus, leninismus, stalinismus, maoismus a tak dál.“
Klobouk dolů, pane spisovateli!
Dva mniši se dohadovali o vlajce na střeše chrámu, která se třepotala ve větru.
Jeden řekl: Vlajka se pohybuje.
Druhý řekl: To vítr se pohybuje.
Šestý patriarcha řekl: Není to ani vítr, ani vlajka, co se pohybuje, je to vaše mysl, která se pohybuje.
Oba mniši strnuli hrůzou.
Tohle je sbírka zenových příběhů a koanů. Nemyslete si, že je vyluštíte a všechny pochopíte. Ostatně Wu-men k této příhodě napsal:
Vítr, vlajka, mysl se pohybují -
vše je tentýž klam.
Věděli jen, jak otevřít svá ústa,
nevěděli však, že upadli do tlachání.
Na této vzácné knize jsou nejcennější komentáře Róšiho Roberta Aitkena, které vám odhalí mnoho ze zenu i ze života. Naleznete zde výklad historických souvislostí, informace o protagonistech příběhů a nahlédnete do základů buddhismu. Budete se muset pokusit odhalit skryté možnosti svého myšlení, které je vám vlastní. Ucítíte, že váš rozum je zahnán do kouta a zoufale se snaží vyhlédnout "ven", ucítíte, že nechápete a uvědomíte si své vlastní hranice, které byste měli zdolat, přeskočit a popřít, jak to právě dokáže koan, který není slovem, ale performancí.
Tato kniha je dobrá ke studiu.
Jedna z nejkrásnějších knih vydaných Klubem přátel poezie. Bylo mi 15 a přijel jsem do Prahy. Poblíž hlavního nádraží bývalo knihkupectví a já zůstal v úžasu stát před jeho výlohou: byla plná pouze jedné knihy. Bílé knihy čtvercového formátu s úžasným názvem Alkoholy života. Začal jsem tušit, že "v touze je síla nesmírná" a za pár korun československých jsem si tu zvláštní knihu odvážel do pohraničí. Byla to má první kniha poezie!
Pokud na ni narazíte, neváhejte a kupte ji nebo alespoň si ji vypůjčte, Apollinaire je stále nedostižný i s jeho tajemnou výpravou do Prahy - stál na prahu moderní doby a čeští básnici ho kongeniálně překládali.
Tím starým světem přec jsi znaven nakonec
Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes
Řecký i římský starověk se ti už přežily
Zde antické se zdají být už i ty automobily...
Je to úžasná kniha! A navýsost aktuální, 16 let po svém vydání: "Boj, který dnes vedeme, je boj, jehož výsledek bude rozhodovat o duchovním přežití lidstva. My Evropané musíme mít stále na paměti, že s naším příchodem do obou Amerik i do Austrálie započal na těchto kontinentech nepřetržitý proces úpadku, vedoucí ve svých důsledcích k zániku několika set tamějších jazyků i kultur, a že tento neblahý proces pokračuje dodnes. ... Toto pochmurné evropské panorama, plnící hroby našich spoluevropských kultur a jazyků, varuje, že jsme na pokraji propasti naší vlastní civilizace. Zbývá nám ještě naděje?
Naděje je utajena - čekajíc na své objevení - v nekonečném utrpení 300 miliónů Evropanů, kteří se osvobozují z hrůz komunistické tyranie. ... (Tato) zkušenost... zcela minula západní Spoluevropany. Tehdy a jen tehdy, budou-li se i Západoevropané touto těžce vykoupenou zkušeností řídit, vezmou si ji za svou, dostane i ono utrpení svůj pozitivní rozměr, svoji vlastní, pozitivní budoucnost. ... Lidské tragédie Evropy posledního desetiletí ... jsou výsledkem nezájmu o základní duchovní hodnoty, o základní principy skutečné, tj. niterně lidské, duchovní ekologie. Je to nezájem, na němž nese komunistický Východ i kapitalistický Západ stejnou vinu."
Pokud se podíváme na dnešní dění v USA a západní Evropě, vidíme, že k žádnému takovému pochopení ještě nedošlo. Zdá se, že si západní svět vč. Spojených států musí prožít svá vlastní "padesátá léta".
Citováno z kapitoly 60. Za obrodu Evropy a její duše.
Pane profesore, díky!
Diskutuje se tu, jestli se Eco dá nebo nedá číst. Mrkněte, jaký je hrdina téhle knihy: "... osvítil (mě) Duch svatý: vždyť to znamená, že mám řemeslo! Rozhodl jsem se, že si otevřu kancelář kulturních informací. Něco jako Sherlock, ne však na vraždy, ale na znalosti. Místo abych vytloukal noční podniky a bordely, budu navštěvovat knihovny, knihkupectví a univerzitní ústavy. A pak se posadím v kanceláři, nohy na stole, papírový kelímek s whisky od prodavače na rohu před sebou, a budu čekat, až někdo zavolá a řekne mi dejme tomu: Překládám tu a tu knihu a narazil jsem na nějaké mutakallimy. Zaboha nemohu přijít na to, oč jde."
A on by to zjistil a zákazník by klopil.
No, bylo to ještě před internetem, já zkusil ty mutakallimy najít na netu a opravdu se mi to povedlo. Ovšem úžasný musel být jeho propojený věcný rejstřík, pomocí něhož se "má s pomocí asociací dojít od vuřtu k Platónovi. Třeba takhle: vuřt, vepř, štětiny, štětec, manýrismus, idea, Platón."
Haha - pak že je Eco suchar, no řekněte! Když se aspoň trochu uvolníte, těch 700 stran zdoláte! (No, možná jsem mohl hvězdičku ubrat, protože Jméno růže bylo lepší, ale kdo z nás by takovou knihu uměl napsat, že?)
A musím pochválit Sisssy za vtipný komentář: vrcholem humoru je snad kapitola 66, kde je automobil vykládán jako metafora stvoření - strom sefir (najdete ho v záhlaví knihy a na něm je celý román postaven). Pan Eco si s námi hraje a baví se!
Zenový mistr Seung Sahn po knihách s korespondencí se svými žáky vydal i sbírku 365 kong-anů pro každenní čtení. Jednou z kvalit knihy je její ekumeničnost. Vedle kong-anů korejského a čínského zenu jsou zde kong-any Lao-c´a křesťanských mystiků. Spojení mezi buddhismem a taoismem je tu zřejmé. "Náboženství jsou jazyky, které jazyk přesahují. Na začátku bylo Slovo, ale před začátkem nebyl ani šepot. Když Buddha zvedl květinu, když Ježíš vzal do náručí dítě, oba říkali totéž."
Chodil jsem meditovat do školy Kwan Um.
Kwan Um znamená "vnímejte zvuk" - tzn. vnímat své pravé já. Zkuste ho najít! Každý den vašeho života.
Ten chytrý lišák Eco všechno zpochybil! Kdysi jsme četli Daenikena, Součka, hltali Jitro kouzelníků, ale on tomu dal nový rozměr, vysmál se jim všem do očí! Lidi se rádi baví a hrají si, nač všechno brát vážně jen proto, že se domníváme, že se vážně musí brát celá historie? Vždyť sporná je i naše současnost!
Četl jsem pěkný článek zabývající se vzkazem lidstva Vesmířanům, onou zlatou plaketou s modelem sluneční soustavy a nahými Pozemšťany, který nese sonda Pioneer 10, co má za 4 miliony let dorazit k první sousední hvězdě. Autor článku se zamýšlí nad tím, zda vzkaz na destičce vyslaný do kosmu počátkem 70. let, odpovídá duchu naší doby:
"Samozřejmě ne.
Vyobrazení bradavek a penisu ve vesmíru? To je zhola nepřípustné. Zkuste dnes pánské přirození, případně ženské ňadro sdílet na sociálních sítích, zablokují vám je s odkazem na porušení zásad komunity.
Ti dva lidé jsou zjevně zástupci bílé rasy. Jak je to možné? Do nebe (obrazně řečeno i reálně) volající rasismus.
Podobně zjevná homofobie. Jak k tomu přijde dalších několik desítek pohlaví, jejichž zástupci se na pozlacenou destičku nedostali? Cožpak nemají nezadatelné právo, aby o nich vesmířané dostali informace?
V tom vzkazu je příliš mnoho složité matematiky, postavené na binární soustavě. To také není správně. Jak tvrdí například profesorka Rochelle Gutiérrezová z Univerzity Illinois, algebra a geometrie ve společnosti upevňují výhody bílých."
Co teď? Vyslat novou sondu? A koho na destičce zobrazit?
Nechám to na vaší fantazii, pokud jste zdolali Baudolina, určitě něco trefného vymyslíte! Dávní Baudolinové si s námi dozajista již pohráli.
Zatím jsem zdolal jen Justinu (1. knihu) a chystám se na další. Čtení mi přerušila zvědavost a zařadil jsem vtipnou vložku O mé rodině a jiné zvířeně, kde jsem se z úst Geralda D. dozvěděl, jaký byl v mládí jeho starší bratříček. Moc jsem se nasmál! Zkuste to také! :-)))
Jsem jedním ze 100 000 000 lidí, co si tuto knihu koupili a přečetli. Perfektní. Ovšem "nová doba" si žádá svoje: ve Francii už tuto knihu nekoupíte pod známým názvem, černoušci musí pryč. Nový titul někdejšího celosvětového bestselleru zní: Bylo jich 10. Nešlo ale jen o změnu titulu, v návaznosti na něj bylo nutné provést řadu textových úprav. James Prichard (pravnuk spisovatelky), který spravuje dědictví Agathy Christie, nechce, aby tento titul šokoval nebo ubližoval. Ostatně v USA byla kniha vydávána pod názvem Ten Little Indians, ale i ten byl postupně variován.
"Když byla kniha napsána, jazyk byl jiný a užívala se dnes už zapomenutá slova," vysvětluje své rozhodnutí pravnuk slavné autorky detektivek. Tento příběh je založen na populárním rýmu, který Agatha Christie nenapsala. Chtěla tím podle něj lidi především pobavit, ne někomu ublížit. "Dnes to naštěstí můžeme napravit, aniž bychom se (původnímu názvu) zpronevěřili. A je přijatelný pro všechny ... Dává mi to smysl," uvedl pravnuk.
Jak napsal Orwell: přepište dějiny, změňte názvy, historie jako taková je na obtíž!
Sorry, jako...
Není mnoho knih, ve kterých vám autor dá nahlédnout do své kuchyně: jak psát. Pohyblivý svátek není jen o dobrých starých časech v Paříži. Je návodem, jak napsat dobrou povídku. A povídka je pro spisovatele totéž, co singl pro zpěváka. Až budete číst o povídce Nahoře v Michiganu, hned si ji přečtěte: tak to je papá Hemingway!