Pablo70 komentáře u knih

Jestliže jste prožívali Beatlemánii a následující boom bigbeatových kapel ve Východočeském kraji, v této knížce najdete fotky, obsazení a historii amatérských kapel, které jste dozajista znali a na jejichž hudbu jste chodili trsat do hospod a kulturáků. Toto vzepjetí "hudební tvořivosti mládeže" se už nikdy tak masově neopakovalo a režim ve snaze "zajistit kulturní vyžití mládeže" umožnil vznik stovek rockových kapel a zadělal si na "ideologické problémy", které pak musel hasit za husákovské normalizace. My se bavili dobře. Tak si zavzpomínejte! :-))

Kniha vyšla roku 1969 a pak už byl Kolakowski zakázán. Byl profesorem filosofie na Varšavské universitě a Nebeklíč je vlastně kniha apokryfů. Pro ty, co to nikdy nečetli, cituji z Wikipedie:
V moderní době slovo „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie týkající se Piláta Pontského).
Poku jste četli Čapkovy apokryfy, najděte si tuto vtipnou knížečku a opravdu se pobavíte. Bible je tu stále a Kolakowského příběhy (např. Rút aneb Dialog lásky a chleba, Král Herodes aneb Bída moralistů, Ezau aneb Poměr filosofie k obchodu...) vás upozorní na životní momenty a situace, s nimiž se člověk setkává od pradávna a které v různých dobách a společenských podmínkách nabývají různého morálního akcentu.
Mimo Nebeklíče tu najdete i Rozhovory s ďáblem. Tak např. Pokoušení svatého Petra, Apoštola je vylíčení všech útrap a mučení, které ho čekají, když Ježíše nezapře a výčet blaženství, která přijdou, když se na něj vykašle... Ach, ten ďábel! Stále nám něco našeptává! Jen si to přečtěte!

04.11.2020

Cuboi prošel složitým vývojem od anarchismu přes marxismus (jako mnoho jiných před 2.sv.válkou) až k moderní poezii. Ovšem nejlepší jsou jeho básně čerpající z tradičních japonských forem haiku a tanka:

NEBE

Celý den
jsem hleděl na nebe
Na nebi
bylo jen nebe

I KDYŽ MLČÍM

I když mlčím
přemýšlím
Nepleťte si mě se zdí
jen proto že nic neříkám

Težko říct, jak autentické jsou překlady z japonštiny Miroslava Nováka a přebásnění Jana Vladislava. Některé básně svou prostotou a hloubkou volné představivosti evokují Nanaa.

OBLÁZEK

Jdu ulicí a kopu do oblázku
zatažené odpoledne
studený vítr

Jdu ulicí a kopu do oblázku
Kulatý oblázku který se kutálíš
ach oblázku
kam až tě dokopu než se probudíš

...Ty mám nejradši.

2 04.11.2020

"Puberta je věk, kdy všechno víte, aniž něco víte."

Ne, není to příběh o dekadentní mládeži, ale o pubertálním hledání, zkoušení a nalézání a ztrácení... Dobře se pamatuji naše první mejdany a Silvestry, kdy nám bylo 15-16 let. Všechno bylo tak opravdové a přitom nepodobné našim životům s rodiči! A pomalu jsme ztráceli nevinnost jako hrdinové knihy (a filmu).
Ta "zapomenutá revoluce" se odehrávala na jaře 68 v pařížských ulicích a my ji sledovali ve studentském tisku (tenkrát se na chvíli "smělo") a stále si pamatuji některé nápisy na tamnějších zdech, kupř.: "Je to prima, řekl Mao, ale ne moc často!"
Rozuměli jsme si a pokud si neumíte sami sebe představit v roli hrdinů knihy (a filmu), těžko se nadchnete. Já se stále usmívám. Chtěli jsme být jedineční.

„Součástí dospívání je pocit, že kolem dokola není nikdo, kdo by se člověku natolik podobal, aby mu rozuměl.“ (John Irving)

2 03.11.2020

Hartwigová píše lehce a zajímavě, kdo z nás má tak pestrý život jako král moderních básníků Apollinaire? A jestli vás láká Paříž a její ztracená bohéma, dejte se do čtení! Jen pár pikošek jen a jen pro vás:

Mladý Apollinaire v roce 1901 miluje Annu Playden a píše pro ni veršíky, přitom si však musí vymýšlet údaje o své rodině, kdyby tak věděla, že je nemanželským dítětem a že jeho polský dědeček utekl po nepodařeném povstání až do Říma, aby zachránil holou kůži, a že jeho matka už má dalšího "přítele" a je známá hazardérka v hernách v Monaku a Nizze... (Stejně Annu nezískal.)

Bar Criterión, Paris, nedaleko nádraží Saint-Lazare, kde obvykle A. ponocoval. Jednoho dne tam narazí na Picassa. "Picasso," představí se nevysoký Španěl, který se za 30 let stane největším géniem malířství XX. století.
"Apollinaire," odvětí vlídně mladík, jehož sláva za pár let proběhne Evropou a pokračuje svůj výklad o Neronovi. (Tak to začínalo.)

Apollinairův bájný podrovní byt plný fetišů a hudebních nástrojů z Afriky a "umělecké veteše", s vikířem, kde mohl sedávat a přehlížet střechy Paříže! (Podobný najdete v povídce Spinoza z Trhové ulice od I.B. Singera.) A také plný prapodivných knih od pařížských bukinistů, které si A. kupoval na procházkách podél Seiny. (Lze ho stále navštívit?)

A A. pověrčivost! V domě bydlel tajemný dr. Mardus, lékař a orientalista, překladatel Pohádek 1000 a jedné noci. A. věřil, že zná orientální kouzla a komínem mu do bytu pouští ďábla... Když ho potkal na schodech, celý se klepal strachem. Ale doktor ho přivedl na název Caligrames, kterým byla pojmenovaná jeho slavná posmrtná sbírka...

A ještě - líčení banketu na A. oslavu. Snad nejzábavnější bylo básnické menu, skladající se z chodů pojmenovaných podle osob z A. knih: nejprve byly kubistické, orfické a futuristické předkrmy, pak ryby a maso a la Croniamantal, salát z Estetických úvah, sýry v družině Orfeově, ovoce z "Ezopovy slavnosti", bílé víno Čaroděje, dělostřelecké šampaňské...

Byl také u zrodu surrealismu. Napsal: "Když chtěl člověk napodobit chůzi, vymyslel kolo, které v ničem nepřipomíná nohy. A tak stvořil surrealismus, aniž o tom věděl."

Tak žila pařížská bohéma. Myslím, že nelze knihu přečíst a nenasáknout tou opojnou vůni Alkoholů z dob mezi starým a moderním světem, kde mnoho věcí končilo a začínalo (jak tomu bývá).

2 02.11.2020

Detektivky s Phill Marlowem nebo Maigretem vždycky jedou jako namazaný stroj, tenhle případ s Carellou drncá jako auto jedoucí v kamenolomu, hybridní neučesaný styl a neumělá zkratkovistost... A to má vydání z roku 1969 na obálce vznostně napsáno Detektivní román! Přesto všechno bych chtěl upozornit na sociologické momenty příběhu, které se snaží ukázat běžné rozhovory a starosti policajtů v New Yorku (včetně večeře u Meyerů, kde taťka líčí dětem krvavou historku z práce a mamka ho okřikuje), a pak také na dva nečekané výlety do světa umění: "Jaktěživ neviděl tak studený vzorek moderny. Jako když nešťastnou náhodou šlápne do Picassa. Užuž čekal, kdy ho klepne nějaká ručička z Dalího ciferníku. Měl pocit, že ho do pasti chytil a drží Mondrian." (Kdo z vás zná Mondriana, přihlaste se! Snad aspoň znáte Dalího hodiny...) Na návštěvě u majitele kořalny je to pak ocenění starožitností v bytě. Páni, Ed byl opravdu vzdělaný! Už tolik nepřekvapí, že Carella vyhlížel "jako kobra" a Kling mohl být "tak starý jako Elvis Presley".
Oddechovka.

1 31.10.2020

Bylo mi právě 15, když tahle knížka vyšla. Chodil jsem do místního divadelního souboru malých forem, zkoušeli jsme po vzoru Semaforu hrát různé textappealy (pásma) a moderní verše Vaska Popy přímo vyzývaly k recitaci:

Vrať mi moje hadříky
Jenom si mně padni na paměť
Moje myšlenky ti rozškrábou tvář
Jen se přede mnou objev
Moje oči se na tebe rozštěkají
Jenom otevři ústa
Mé mlčení ti rozbije čelisti
Jen se mi připomeň
Mé vzpomínky ti rozmetají půdu pod nohama
Tak daleko to mezi námi došlo
Vrať mi moje hadříky
Moje hadříky z čistého snu
Z hedvábného úsměvu z proužkované předtuchy
Z mé krajkové tkáně...

Popa se po válce, kterou taktak přežil, připojil k surrealistům, ale dál šel vlastní cestou. Své básně řadil do cyklů, básně také zdůrazňují jeho dar vytvářet mytologie, které jsou magické a živé, s nápaditými detaily, epickými a precizními. Popovy básně jsou jako zaklínadla. Mám je v prvním vydání v edici Plamen. Přečtěte si je a zkuste znovu objevit jejich naléhavost, krutost i něhu.

28.10.2020

Knihy aforismů se dozajista nedají číst na jedno posezení jako beletrie. Je třeba je mít po ruce a hledat v nich téma, které je aktuální a právě vás zajímá. Tak třeba tenhle Hazlittův postřeh, byť jistě 200 let starý, je přesto navýsost aktuální:

Lidé zakládající si na své moudrosti bývají povýšení a odměření. Ti, kteří se snaží o vtipnost, jsou příjemní a družní. Kdo je trvale závislý na potlesku společnosti, musí si získávat jeho přízeň všemi dostupnými prostředky. - Šaškovo štěstí přebývá v uchu toho, kdo mu naslouchá. - Snižuje-li vtipkování člověka, pak na úroveň ostatních. Vtipnost vede k nicotnosti; moudrost v sobě má mnohem více hrdosti.

Bóže, že by ten starý Anglán znal našeho bonmotistu??? Počtěte si!

1 27.10.2020

Jak posuzovat mladé básníky? Četli jste Wolkera, Ortena, Rimbauda? Kosovel žil krátce a zemřel podobně jako náš Wolker, bylo mu teprve 22 let. V jeho básních najdete dychtění po životě a lásce, ale i ohlasy doby, ve které žil.

Rád bych chodil
v malém plášti slov.
Však pod ním ať se skrývá
teplý jasný svět.
Co je to bohatství?
A co přepych?
Pro mne platí jedno:
mám malý plášť
a ten plášť
jinému se nepodobá.

Kosovelovy básně dozrávají na konci jeho života, kdy prodělával těžkou nemoc a loučil se s tímto světem. Tyto básně se mohou směle zařadit k finálním básním Carverovým, Valéryiným...

My jdeme
ke Kosmu.
Všude je Kosmos:
v každé duši,
v každém srdci.

Když Smrt vylíbá
z nás všechnu bolest
a v srdci zastaví se čas
ustoupíme
do velikého Prostoru.
V naší tváři se rozleje jas.

3 27.10.2020

Čtyři roky po vydání Jestřábího křiku vyšel v KPP (Klub přátel poezie) tento výbor z básníkova díla. Kamil Bednář přebásnil jeho verše a v knize najdete i běh života tohoto velkého humanisty a osamělce. Tato kniha se stane perlou vaší knihovny.
Nechci tu opakovat, co již bylo řečeno, pro zájemce doplňuji proklik, kde se dozvíte více a spatříte i legendární básníkovo sídlo na Mysu Karmel.

https://www.citarny.cz/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/robinson-jeffers-basne-zivot-biografie

26.10.2020

Jste jen čtenáři, nebo máte doma rozsáhlou knihovnu a knihy kupujete v knihkupectvích a antikvariátech? Jestliže patříte do druhé sorty, učitě máte i takové, které jsou vzácné a vy si jich považujete. Jestřábí křik je pro mne takovou knihou, vždyť vyšla v roce 1960 v nákladu 1600 výtisků, no zkuste ji sehnat!
Jako mladíček (tenkrát ještě teenageři nebyli) jsem koncem 60. let hltal Světovou literaturu, (časopis, kde vycházely ukázky současných děl západních spisovatelů), založenou Janem Řezáčem a začal si kupovat edici současné zahraniční poezie zvanou Plamen. Některé kousky jsem však objevil až o desítky let později v antikvariátech, Jestřábí křik (Plamen sv.17) pak v odstavené knihovně na půdě vily, kde jsem bydlel na privátě...
Jeffersův heroický styl mne v mládí tolik nepřitahoval, to až později, ve zralém věku, kdy už jsem věděl, o čem je život.
Big Sur v Kalifornii, kde si postavil svou Jestřábí věž, je nádherné místo, kde pobývalo mnoho spisovatelů (Jack Kerouac) a muzikatů (Charles Lloyd), dnes už není tak těžké ho navštívit - alespoň virtuálně...
Jestřábí křik vyšel ještě za básníkova života (+1962) v geniálních překladech Kamila Bednáře. I když mám jiná vydání Jeffersových básní, tuto 60 let starou knihu beru do rukou vždy s úctou a kochám se úžasnými obrazy:

MYS KARMEL

Mimořádná trpělivost věcí!
Toto krásné místo, zohyzděné kupou předměstských domů -
ach, jak bylo krásné, když jsme je uviděli poprvé,
tu neporušenou plochu máku a lupiny, obehnanou hradbou nedotčených útesů,
kam nic neproniklo, jen dva tři pasoucí se koně
či několik dojnic, které se třely boky o výstupky skal.
Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to?
Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou příboj,
který stoupá a časem se změní v odliv, a že všechna
lidská sídla zaniknou...

A ještě dodatek: překládat Jefferse byla pořádná kláda, a jak Bednář dodává, "nejedno místo bylo spíše nutno uhodnout básnickým citem... ", proto užil pro svůj překlad přiléhavější termín "přebásnění". Moc se mu to povedlo!

2 26.10.2020

Kdovíproč u nás vyšla Drainacova poezie v kolibřím vydání. Jestliže jsou v jeho rodné zemi jím sepsané knihy téměř nedostupné, i tuhle tady těžko seženete. A je to skvělá poezie vrcholné imaginace. Jak je řečeno v doslovu: "Rade Drainac je velký básník malého národa, čili je na tom stejně jako průměrný básník velkého národa... Kdo by neznal Kvílení Alana Ginsberga. Drainacovo kvílení zaznělo před 40 lety, ale toto je jeho první kniha mimo hranice Jugoslávie."
Jeho verše jsou cítit životem a láskou. Vracím se k této kolibří knížečce celá léta a stávám se zamilovaným tulákem.

EROTIKON
I.
Mám nekonečný hlad a ruce věčně prázdné
Nočními ulicemi na prstech nesu měsíc
a smutek nechávám pod okny ztracených žen
Dal bych všecko a nic nemám
Mám nekonečný hlad a ruce věčně prázdné
II.
V dubnových nocích jsem opilý somnabul
Od úplňku mi žloutne duše
do touhy květů probuzená
A když mě pohltí sny
bojím se že mě pohřbí temné kouty pokoje
a nějaká přízračná žena
...Podivné jsou dubnové dny...
III.
Ztratil jsem pojem času na modrém kruhu nebe
Rýhy na dlani vyznačují cesty jimiž jsem prošel
Spatřil jsem v zrcadle podzim a listí v jezeru očí
Nepláču:
kolem mne přes věky šumí milostné verše

3 23.10.2020

Vzkaz v láhvi:
Ta "nezvykle dlouhá úvodní povídka" je stěžejní pro všechni milovníky jazzu. Je to pokus o sepsání nevšední historie smrti tvůrce Bebopu, altsaxofonisty Charlie Parkera. Když zemře mladý jazzman tak, jako Parker, je to skvělá příležitost pro progresivního spisovatele, jakým byl Cortázár. Bomba!
Parker byl bezesporu bohem nadaný muzikant a jeho styl boural zažitá klišé. Bohužel byl i narkoman a choval se jako neřízená střela. Významnou roli v celém příběhu hrála "Jazzová baronka" Kathleen Annie Pannonica Rotschild de Koenigswater, která ve svém newyorském sídle hostila a podporovala jazzové muzikanty a bylo jí jedno, jestli jsou černí nebo bílí, chudí nebo bohatí. Jeden z jejích častých hostů Thelonious Monk o ní složil skladbu a Pannonica se tak stala nesmrtelným jazzovým standardem. Nutno říci, že její rodina ji za tyto "pochybné" známosti a styky naprosto odvrhla. Legendou se pak stala Parkerova smrt v jejím pokoji, ale o tom si jistě přečtete sami.
Skladbu Little butterfly (Pannonica) otextoval známý jazzový zpěvák Jon Hendricks:

Jemnější než hedvábí
A hřející jak svařené mléko
Lehká jak vánek jenž se umí vznášet
Květy znají požehnání
Při čekání na její polibek
Pannonico, můj motýlku ...

(pozn. starý Rotschild byl entomolog a dceru pojmenoval po vzáceném motýlkovi ze své sbírky, největší část jeho sbírek však tvořily blechy, které sbíral po celém světě - haha, ještě že ji nepojmenoval Bleška!)
Monkovy i Parkerovy nahrávky najdete na YouTube.
Jazz it!

1 22.10.2020

Začal jsem číst Absolona, hned jsem pochopil: je to kláda! Ale protože miluji dobrodružství slov, začal jsem nalézat skutečné perly: "(Slečna Coldfieldová) seděla tak strnule na rovné tvrdé židli, která byla pro ni tak vysoká, že jí nohy svisle a strnule visely, jako by měla holenní kosti a kotníky ze železa, vůbec se nedotýkaly podlahy a vyjadřovaly bezmocný a nehybný vztek jako nohy dětí..."
Ta atmosféra! Starobylost!
Odolal jsem pokušení knihu odložit a četl dál...
Ostatní tu řekl již kolega v komentáři přede mnou. Tx.

2 22.10.2020

Nepříliš zdařilé variace na Kryla. Snad za zmínku stojí jedna jedůvka:

Na břehu řeky
plácal se vzteky
kapříček
Ježto byl němý
prozradil zemi -
bylť on z Čech

22.10.2020

Epiktéos pravil:
„Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“

„Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí a bude ti v životě dobře.“

Kolář píše:

Jaký postoj zaujmeš k životu
Takové budeš psát básně
Jistě nebudeš lhát
Protože i hokynář vidí svět očima hokynáře pravdivě
Ale dej pozor
Můžeš dělat spokojeně hokynářskou poezii

Epiktétos pravil:
„Nepřemožitelný můžeš býti, nepustíš-li se v žádný zápas, v němž zvítěziti není v tvé moci.“

Kolář míní:

Přijmeš-li úkol nad své síly
Nemusíš si zlomit vaz
Ale neobejdeš se bez chůd abys dosáhl určené velikosti
Osud za tebou půjde s pilou jako věrný pes
A zanedbáš i to, cos mohl vykonat

Tato kniha je především pro ty, co chtějí psát poezii, je opravdu výborná a stále svrchovaně pravdivá a aktuální.
Kolář byl zle pronásledován komunistickým režimem, (Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod. Za další dva roky jej zatkla StB, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra. Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii. ) a dobře věděl, jak chutná moc. V roce 1980 nuceně emigroval.
V ponaučeních básníka Koláře je cítit stejná laskavost a stoicismus dávných Rozprav Epiktéta:

„Měj na paměti, že jsi hercem takového dramatu, jaké určí básník: krátkého, chce-li krátké, dlouhého, chce-li dlouhé. Chce-li, abys představoval žebráka, ať i toho řádně hraješ; právě tak, máš-li představovat mrzáka nebo hodnostáře nebo prostého občana. Neboť tvoje věc je hrát dobře přidělenou úlohu, ale vybrat ji náleží jinému.“

Zdroj: https://citaty.net/autori/epiktetos/

3 22.10.2020

Za slunného dne dočítám Bibli osamělého člověka. Jeho životní úvahy ve mně vzbuzují melancholii a souznění. Je v něm i špetka buddhovství:
"Všemohoucí stvořil tento svět, dobré konce v něm ale nenaplánoval. Ani ty nic neplánuj, zbytečná námaha, stačí žít tady a teď, v daném okamžiku nevíš, co ti přinese a chystá další, nejsou ty okamžité přechody nádherné?"
A potřeba vyrovnat se s všudypřítomnou smrtí:
"Smrt určuje svrchovanou mez, bez ní bys byl jen ohavnou starou zrůdou, ztratil bys soucit, nepoznal stud a mohl páchat nekonečné zlo. Smrt je mezí, která se nedá překonat, nádhera lidství trvá jen uvnitř jejích hranic, v nich se snaž, co můžeš!"
Ostatně - hrdina knihy si tajně schovává své výplody na kouscích papíru pod zelákem v chatrči v jihočínských horách - a uchovává jako poklad bednu svých knih - zakázané ovoce - vláčí ji s sebou (jako já své archivy a knihy, co jsem nakoupil a také zachránil před stoupou).
Svatokrádež chvíle volně strávené nad slovem.
Řeč ještě postižená tichem je hnízdem.
Neviditelné věci postižené temnotami jsou sněním.
V tiché předehře je obsažena úplně celá literatura.
Tato Prvopočáteční scéna je plná obrazů, jež nejde vyslovit.
Napsané knihy jsou chrámy tajemství.
Proto čteme.

2 22.10.2020

Na obalu je dílo charakterizováno jako "vzácná kniha". A opravdu. Wilber ji psal po smrti své ženy a já si náhodou koupil jeho knihu 6 let po smrti té mojí. Stejný příběh: rakovina. Jako on jsem se snažil při zdolávání nemoci o buddhistický přístup. Velmi jsem jim oběma rozuměl. Byl jsem velmi vděčný, že Wilber naprosto odmítl nesmyslná tvrzení různých "léčitelů", že si lidé způsobili rakovinu nějakými vlastními činy či myšlenkami. Byl jsem svědkem toho, jak taková "léčitelka" sdělila mé ženě, ať zpytuje svědomí, co špatného v minulosti provedla a čím si svou rakovinu způsobila. Mou ženu to hluboce zasáhlo a upadla do dlouhých depresí.
Tuhle knihu doporučuji všem, kdo se starají o onkologicky nemocné nebo i samotným pacientům, kteří jsou schopni ji přečíst. Je světlem na jejich cestě.

3 21.10.2020

"Jestliže miluješ ptáka, který s tebou strávil zimu, otevři mu na jaře dokořán okno a dopřej mu svobody. I kdybys mu zachránil život, nemysli si, že je nevděčný, když se k tobě už nevrátí. Jestliže miluješ dítě, učiň totéž!"

21.10.2020

V knize je mnoho podnětných úvah o člověku a světě. Třeba tato o bolesti a ponižování:
"...jako by bolest přinášela ponižování, které vás žene, abyste se ponižovali ještě víc, zmrzačení, které si žádá další zmrzačení, je klamné, je svrchovaně klamné se domnívat, že utrpení je čarovná ctnost, utrpení je porážka, ochromení, ponížení, nikdy z něho nevzešlo nic dobrého..." (kolik lidí takhle žije?)

A ještě:

"Protivné je ,že lidé, kteří doporučují určitou oběť, ji skoro nikdy sami nepodstupují." (např. náš prezident, který řekl, že by umělci měli hladovět, aby stvořili něco dobrého...)

Merle byl kdysi v kurzu a jeho knihy jsou stále silné.

2 21.10.2020