Pablo70 komentáře u knih

Navazuji na předchozí komentář: tato kniha je naprosto základní pro všechny naivní vzývače multikulti. Poučí je o tom, že ne všichni lidé myslí jako oni (my).
"Když jsem se zeptal Dinků, koho bych měl vzývat jako svá klanová božstva, a když mi poradili Psací stroj, Papír a Nákladní auto, byl to žert jenom zpola, cožpak nebyly právě tohle věci, které vždycky pomáhaly lidu, k němuž jsem patřil, a které Evropané zdědili od svých předků?"
Zamysleme se na tím, kdo jsme:
"Uniformita každého druhu nevnuká pouze představu společného původu, ale také myšlenku, že tvorové, kterým se do té míry nedostává individuální originálnosti, kteří jsou vybaveni vlastnostmi tak striktně vyměřenými - řekli bychom skoro: vyměřenými pravítkem a kružítkem - nejsou asi žádnými samostatnými činiteli, jejichž chování by záviselo na jejich vlastní libovůli, nýbrž spíše kopiemi nějakého společného vzoru nebo nástroji sloužícími božstvům, která je ovládají."
Haha! Kdyby se autor dnes zeptal Dinků (z jižního Súdánu), jaká bychom měli mít božstva, asi by byl na prvním místě bůh zvaný Internet. Nebo vás ovládá něco jiného?
Je velmi poučné a osvěžující nahlédnout "do hlav" jiných národů!

1 24.11.2020

Thomasovy básně jsou úžasné jako život. A Jiřina Hauková je skvěle přeložila. Měla štěstí, když Dylan Thomas přijel v roce 1949 do Prahy, mohla ho provázet. Byl počátek února a Thomas měl na sobě nový "flying coat" /létající kabát/ a boty okované cvočky a stále prý klouzal a padal, až vypadal jako sněhulák. Společně navštívili i básníka Vladimíra Holana. Ačkoli Holan neuměl anglicky, velmi si s Thomasem rozuměl a oba prý "ukazovali rukama, jak je kdo veliký básník". :-))
Ač se Thomas brzy upil k smrti, Hauková o něm píše v doslovu s láskou: "Často se traduje, že Thomas byl nezodpovědný výtržník, ale nám se ukázal jako člověk nesmírně přátelský, srdečný, čestný a jemný. Zhroutil se pod tíží života."
Časem Thomase přeložil znovu Pavel Šrut (a dobře), Kapradinový vrch je však stále výborný a nese pečeť autentického setkání s básníkem.
Zkuste porovnat její překlad Hrbáče v parku s překladem Šrutovým! A pokud máte tohoto básníka v oblibě, určitě si přečtěte alespoň její doslov!

2 23.11.2020

Moje oblíbená: Hrbáč v parku.
Znáte Thomasův rodný dům ve Swansea? Je pečlivě zrekonstruovaný a poblíž je i jeden z barů, kam chodíval a kde jsou zdi popsané jeho básněmi. Pokud jste neviděli ani reportáž v Objektivu ČT, zkuste audio Českého rozhlasu: https://radiozurnal.rozhlas.cz/bonbony-pivo-a-cigarety-navstivili-jsme-dum-jednoho-z-nejvlivnejsich-lyrickych-8096590
Přečtěte si stejně dobrý překlad Thomasových básní od Jiřiny Haukové, která se s básníkem osobně setkala a navštívila s ním Vladimíra Holana (viz podobné knihy).

3 23.11.2020

Lidé jako Arnošt Lustig znali cenu života. Jeho sponánní vyprávění je mnohem silnější než všelijaké knihovnice nebo tatéři z Osvětimi (nebo jak se ty knížky z módní vlny o holokaustu jmenují). Jedna z nejkrásnějších scén je ta o zkoušce z filozofie: ano, vědoucí lidé umí být velkorysí! Učíme se od nich žít.

6 19.11.2020

Kolik podobných hrdinů nám komunistický režim zamlčel! Vlasta Kálalová di Lotti zemřela téměř v zapomnění 15. února 1971 v písecké nemocnici. Její celoživotní přínos ocenil až po revoluci roku 1992 prezident Václav Havel, který ji vyznamenal řádem Tomáše Garrigua Masaryka. Ilona Borská ovšem psala knihu za tuhé normalizace, takže zde chybí fotka dr. Kálalové s T.G.M., který financoval její nemocnici v Orientu a také zde není ani zmínka o jejím dopise Gottwaldovi, kde žádala milost pro dr. Horákovou. Poúnorová část příběhu je tak téměř apolitická a místy stavěná pouze na úryvcích dopisů. Zajisté proto, aby mohla být kniha vydána. Naštěstí si již můžete chybějící údaje o této statečné ženě najít na internetu.

12 18.11.2020

Soumrak kdysi skvělého spisovatele, který neodolal láhvi alkoholu. Ale každého život nějak sejme... Jistě, jsou tam ještě záblesky jeho jedinečného stylu, ale je to jako jako když sedíte na palubě padajícího letadla a máte se kochat výhledem na krajinu. Big Sur je skvělé místo, na které bych se chtěl podívat!

17.11.2020

Osobnost vláčená dějinami, dobré úmysly zmařené vyšší mocí, úpadek vítězné ideologie... Šotola se obracel bezesporu ke generaci právě prožívající zklamání nad selháním budování socialismu (komunismu) a jeho kniha rezonovala v našich myslích. Koneckonců se tato hořká historie v našich dějinách několikrát opakovala, v moderních dějinách zklamání po roku 1948 nahradil osvobozovací šok 1968 a následná tuhá normalizace. Takové jinotajné romány se četly s velkým porozuměním a Šotola byl v nemilosti, následující román Kuře na rožni "vydal" nejprve v ilegální edici Petlice a až následně mohl znovu publikovat v Československém spisovateli. Tato hořká a skvěle napsaná kniha k nám promlouvá stále, protože i dnes je tu mnoho poslušných služebníčků ochotných za mrzký peníz udělat cokoli. Je to hořká a smutná kniha mířící do vlastních řad...
"Kdo je ten člověk? Mluví a mluví. Na všechno má odpověď. Ale ani po tváři, ani po řeči, ani po hlasu, po ničem ho nepoznáš. Nepoznáš, kdo to je. Člověk bez obličeje."
Co jsem takových za svůj život viděl... Znáte je taky?

5 14.11.2020

Napadá vás, co se s vámi stane, když pročtete tuto bichli? Otevřou se vám dveře a okna našich měst a vesnic a vy náhle spatříte a pochopíte, co jste dříve jen bez zájmu míjeli. Barokních památek je u nás habaděj a český barok je vskutku originální, je milý a úměrný, jak pravil Jan Werich: "Vono to baroko je pěkný pro voko!"
Tato kniha je opravdu základní (jak se teď říká: BASIC).

2 12.11.2020

Napínavé? Dobré nápady, ale řešení "případů" bylo tak nějak předvídatelné. Oddychovka. Četlo se to dobře, určitě knize patří 3,5*.

2 12.11.2020

Čirá radost! I druhý soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou uspořádány do dvanácti mandelů – oddílů po patnácti pohádkách. Jak praví motto:
„Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“
Ach, co jsme se jich načetli! Kéž by to nikdy neskončilo...

6 09.11.2020

Stará láska! Každý soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou uspořádány do dvanácti mandelů – oddílů po patnácti pohádkách. Jak praví motto:
„Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“
Ach, co jsme se jich načetli!

6 09.11.2020

Ve francouzských pohádkách musí hrdina leckdy projít krutými mukami, aby dosáhl svého štěstí. Jsou tak mnohem bližší krutějším pohádkám, na které jsme uvyklí od Němcové a Erbena. Ale i zde se setkáme s odvážnými dětskými hrdiny, kteří si získají naši přízeň.
A o kvalitě Vladislavových pohádek připojuji citaci z disertace M. Klímové: - V neposlední řadě jsou Vladislavovy pohádkové soubory z edice Pohádky národů čtenářsky oblíbené díky kvalitnímu jazykovému zpracování a po odborné i umělecké stránce hodnotné adaptaci. V recenzi na knihu francouzských pohádek Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux publikované v polovině 90. let připomíná Anna Červenková českou pohádkářskou tradici spojující vědecký přístup odborníka s přístupem básníka-vypravěče „v osobách Karla Jaromíra Erbena a Václava Tilleho (Bohumila Říhy) […]. Na tuto tradici navazuje básník, překladatel, znalec a ctitel pohádek Jan Vladislav“. Zmiňovaný aspekt nabývá na důležitosti právě v době po sametové revoluci, kdy náš knižní trh zaplavilo množství adaptací a překladů velmi různorodé kvality.
Svatá pravda! Stojí zato pátrat po Vladislavových pohádkách po antikvariátech, i když notně očtené, jaou tyhle knížky ozdobou každé dětské knihovničky!

09.11.2020

I náš výtisk těchto pohádek je velmi "očtený"! Italský temperament, hlasitý smích a nespoutanost hrdinů si získal srdíčka mých dětí. Nejsou to rozhodně temné až hororové pohádky bří Grimmů! Tady vládne ostrovtip: Zde „...chytré Janiny přelstívají pyšné královské syny, moudré Sorfariny dávají za vyučenou svým tvrdohlavým královským manželům – a taškáři Ferrazzanové si tropí šprýmy jak z kmánů, tak z pánů, ba i ze samého krále.“
Jak později napsal Jan Vladislav, chtěl „v tom sešněrovaném myšlení školy za komunizmu“ nabídnout dětem svobodný svět s prostorem pro tvořivost a hravost beze strachu. Ale bez ohledu na to, převyprávěl italskou slovesnost nádherně, vždyť Itálie byla jeho srdcovka a překládal Danta a italskou renesanční lyriku. Vřele doporučuji. Nadčasové!

2 09.11.2020

Když byl můj syn malý, brával jsem ho s sebou do lesa, kde jsme s vozíkem sbírali zbytky po těžbě dříví na otop. Večer jsem pak čítal z téhle knihy pohádku o sběrači klestí a připadal si jako ten dávný čínský venkovan.
Jan Vladislav se k čínským pohádkám dostal v době, kdy se zabýval čínskou poezií. Autenticita lidových pohádek ho oslovila: „Fascinovalo mě na nich totéž, co na těch básních psaných před celým tisíciletím: jejich náměty jsou sice v podstatě stejné, všelidské, ale jsou podávány jiným způsobem, málem jako se tam zcela jinak píše, maluje nebo připravují pokrmy. Poznáte to při prvním soustu. Je to zkrátka jiný, pro nás nečekaný, a proto tím poutavější pohled na svět.“
Nebyly to umělé socialistické pohádky, jaké se tehdy hojně objevovaly v četbě pro děti. Vzpomínám na čítankovou krátkou storku Houževnatý Jun-su, o tom, jak se chudý čínský chlapec s obyčejnou hůlkou naučil psát v písku na břehu moře. Vlnky jeho napsané znaky vždycky smazaly a on začínal znova a znova...
Poslední pohádka v knize je starým buddhistickým podobenstvím o neužitečném stromu. Je dodnes jasným poselstvím o tom, jak se chovat k přírodě a také o tom, proč číst pohádky:
„Vždycky se narodil někdo, kdo rád vyprávěl, vždycky se narodil někdo, kdo rád poslouchal. »Ale proč?« zeptal se jednou jednoho pohádkáře jistý moudrý muž, kterému se pohádky nezdály dost učené. »Vždyť to jsou všechno slova bez užitku.«
»Povím ti proč,« odpověděl pohádkář. »Podívej se támhle na ten strom uprostřed skal. O něm také řekneš, že je bez užitku. Ovoce nedává žádné, protože je to borovice. Truhláři se jeho dřevo nehodí, protože je příliš sukovaté a zkroucené od nepohody. Na otop také není, protože roste příliš daleko a vysoko. Ale až jednoho dne půjdeš těmi skalami a budeš unavený a žíznivý a usedneš v jeho stínu, poznáš, že je přece jen k užitku. A s pohádkami je to právě tak.«“
Vladislavovy pohádky jsou psány nedostižnou češtinou. Dopřejte je svým dětem!

2 09.11.2020

Myslím, že anglické pohádky v překladu Jana Vladislava jsou naprosto nedostižné. Nejen nám, Čechům, blízkým humorem („angličtí vypravěči pohádek nechtěli svým posluchačům kazit vzácné chvíle volna hororem; spíše se je snažili rozptýlit a pobavit. Anglické pohádky jsou proto vtipné a veselé, často se nesou v ironickém duchu a vtipnými konci se tu nešetří.“), ale i jeho skvostnou češtinou. Nadchlo mě i to, že člověk, který překládal Danta a Shakespeara se zcela vážně věnoval lidovým pohádkám. A dokonce uváděl na konci svých pohádek národů i přehled literatury, z které čerpal. Jako dítě jsem jeho knihy neznal, ale pak jsem je začal shánět po antikvariátech, předčítal je svým dětem na dobrou noc a dnes je čtou už moje vnučky.
Vřele doporučuji!

2 08.11.2020

Nevím, jestli byl Kuks a Braunův Betlém nafocen líp. Klasika včetně zasvěcených informací. Patina doby.

1 05.11.2020

Ani Paříž není stejná jako byla v době, kdy tam malovali Kupka, Tichý, Šíma, kdy tam pobýval Čapek, Hoffmeister či Nezval... Kniha nám nabízí pohled do jejích ulic v polovině 60.let, tedy na to, co reálně už nikdy neuvidíte a jestliže sníte o Paříži, nabízí se vám Paříž Proškova: "našel její přivřené oči, černé kruhy pod nimi, hebké vlasy, její sněžná ramena, velké prsy, všetečné ruce, její nenasytný klín, skleněná stehna a štíhlé vysoké nohy..." Proškova Paříž je černobílá a koresponduje s písní Bon soir mademoiselle Paris. Tehdy měla 6800000 obyvatel a v jejích ulicích po vás nikdo nešel se samopalem...
Knihu mám léta a často do ní nahlížím a vzpomínám.

Dědeček mého kamaráda byl dragoun a o téhle vojně uměl řadu písniček, především těch sprostonárodních:
Když tu byla válka s Prusy/ děly se tu ty psí kusy/ člověku se to až hnusí/ když to vyprávěti musí./ Byl tu jeden Brandeburák/ ten měl metr dlouhej... atd.
Ale takovéhle písně tu nenajdete. Jen ty cenzurované, včetně té nejznámější o kanonýru Jabůrkovi:
Tam u Králového Hradce, lítaly tam koule prudce,
z kanónů a flitniček, do ubohých lidiček.
A u kanónu stál a pořád ládoval...
My, děti z pohraničí zpívaly "furt jen ládoval", samozřejmě.
Jinak v knize najdete předmluvu o válce 1866 a podnětné jsou i poznámky k písním. A z písní si můžete vybrat tu o místě z tehdejších bitev, která je vám nejbližší, pokud na toulkách krajem potkáváte pomníčky padlých z té hrozné vojny. Umí někdo ještě teď alespoň zazpívat tu o Jabůrkovi? V písních jsou mraky germanismů, jak jinak (kanonýr Jabůrek je feuerwerker, ale tak to tehdy chodilo).
Prusové vás polekali, obilí vám rozšlapali,
rozšlapali a pobrali, máslo a vejce sežrali.
(Tenkrát ještě totální války nebyly.)
A vy paní hospodyně, dejž Bůh ať vás to již mine,
aby jste se nedočkaly, vojnu v Čechách neviděly...
Jo, jo, kolik jich od té doby přišlo...

1 05.11.2020

Existují ještě dnes takoví tuláci jako Kim Klobouk? Toulal jsem se s ním po staré Koreji, viděl její krásu, potkával chudé i bohaté, líné mnichy, opilé učence a laškoval se ženami... Jeho milostná dobrodružství prý byla proslulá, ach, to moje zdaleka ne! Ale snad jsem na své životní pouti také něco pochopil. Jako Kim.

I na zemi jsou nesmrtelní
To bohatí jsou nesmrtelní
V lidském světě nejsou hříchy
Jen bída je hřích
Chudák a bohatý
Nemluv o nich zvlášť
Jeden i druhý se můžou stát
Jedním i druhým...

Tak to chodí.

2 05.11.2020

Za husákovské normalizace se režim snažil zastavit vlnu západní kultury mj. také omezením rockové hudby. Za této situace se začaly šířit v opisech překlady textů rockových alb, která jsme si nahrávali na magnetofony nebo je kupovali na burzách či od veksálků. V té době připravila Jazzová sekce Svazu hudebníků výběr textů z alb vydaných v letech 1966-1978. Kniha je ojedinělá tím, že zachovává anonymitu autorů překladů, bylo to praktické i z hlediska jejich nepostižitelnosti Státní bezpečností, ale jak praví přemluva: většinu překladatelů se prostě ani dohledat nepodařilo. Výběr: od Argent, Beefhearta, Doors, Jethro Tull, King Crimson, přes Zappu, Floydy po Yes.
Počtete si i dnes!

1 04.11.2020