Pablo70 komentáře u knih

Síla Lorcovy poezie je v okouzlení, které je v ní zakleto. Jestliže alespoň trochu znáte Španělsko, Lorcovy verše vás tam znovu dostanou. A jestli víte, co se v této zemi odehrálo ve XX. století, určitě pochopíte tragiku osudu tohoto básníka.
Knihy Klubu přátel poezie byly vždy skvěle vypraveny a dávaly přehled o díle jimi uváděných autorů. Lorcu jsem od první chvíle měl velmi rád a dodnes si čtu jeho Nevěrnou ženu, Ódu na Walta Whitmana, jeho gazely a Cikánské romance. Když Lorcu zastřelili, bylo mu 38. Jeho poezie je pořád mladá (jako serenáda pro Lolitu):

Tu noc si anýz a stříbro
po střechách rozestele.
Stříbro tvých zrcadel, stružek.
Anýz tvých bělostných stehen.
Láskou zmírají větve...

3 16.12.2020

Nikdo dnes už nečte Lorcu? Jeho verše vznětlivé a žhavé jako slunce Andalusie? Cikánská jeptiška, Smrt Toníčka Camboria, Preciosa a vítr a moje oblíbená Nevěrná žena:

Šli jsme trávou, šlli jsme trním
ostružin až k rákosinám.
Pod keř vlasů nahrnul jsem
hnízdo z pěny místo klína.
Kravatu mám, už je dole.
Ona šaty rozepíná.
Já svůj řemen s revolverem.
Ona čtyři živůtky má...

Skvělý Lorca!
Škoda tě, básníku! Stále cítím tep tvé krve!

1 16.12.2020

Vězeňská poezie! Je snad něco smutnějšího? Je snad něco nadějnějšího? Je snad něco více zapomenutého? Tato knížka vyšla na památku 27 500 000 knih, které odhadem poslal komunistický režim do stoupy. Připomeňme si, že básně obsažené v knize byly pašovány na motácích nebo schovávány pod podlahu věznice nebo se je spoluvězni učili nazpaměť a po skončení těžkého žalářování je zaznamenali na papír. Dr. Kratochvil vám přiblíží tuto dobu v úvodní studii. Samotné básně jsou silné, avšak je jisté, že rychle upadnou do zapomnění, vždyť život jde dál...
Stál jsem u zrodu tohoto vydání jako redaktor nakladatelství Petrov brzy po Sametové revoluci. Bylo potřeba takové knihy vydávat, právě proto, aby se nezapomnělo...
Ale i tito básníci si přáli psát jiné básně, jak napsal Josef Palivec:

Slovo básně je jen kvásek:
o svůj smysl poprošen
zraje zvolna donošen
na podhřívce čtoucích krásek.

"Až budu mít už dávno tmu v panenkách a v hubě hlínu, snad jednou i po mé nadobro zapadlé knížce sáhne náhodně některá budoucí čtenářka a v důvěrném zamyšlení se podiví, jak ten, jenž byl léta němý, ve chvíli úzkosti a nemohoucího chtění nabyl náhle řeči, aby se pomodlil..." (J. Palivec: Poezie stále budoucí)

Tato ojedinělá kniha plná veršů o dětech a dětství (od Adama Michny z Otradovic po dnešek) vás přenese do dob rodu středního, kde jsme všichni nějaký čas byli. Myslím, že si tu každý přijde na své. Jen Štreitovy fotky jsou (jako obvykle) poněkd smutné až temné.

Když jsem vešel do tramvaje
Usmálo se na mne dítě
Vidím že si krásně hraje
Kdo mu dal ty zlaté nitě?

Nezlob broučku nezlob matku
Mírně kárá dítě vdova
Vezouc v klíně na památku
Zlatou stuhu ze hřbitova (K. Biebel)

Tak asi proto.
Ale plno veselí tu taky najdete.
Podle toho, kdo jaký měl život.
Ach, děti! Pěkně to napsal Vladimír Holan:

Na děti myslíš, na to jejich
tady, všechno tady a hned teď,
aniž tuší, co s časem, a aniž
dbají, kde jsou...

5 bodů za výběr, -1 za ty fotky...

1 13.12.2020

Nevím, co se stalo básníkovi, že se po progresivní Zemi za Paříží obrátil k válečným minulostem...

Válka neválka?
Válka!
Kolotoč se bez ustání točí
Děti šílené hrůzou...
Katané hleděli bledí...
...a znovu usedá na trůn z kostí...
Nad bílým prádlem svistí a syčí
letadlo s čumákem krysím...
...jeho nenávist k dětem je nenávistí k živému vůbec...

Na přebalu ho však hodně pochválil kritik Jiří Hájek: J.H. "...se bytostně bouří nejen proti onomu přímo přírodnímu ohrožení lidské existence, jaké představuje hrozba imperialistické války, ale i proti každému znehodnocování hodnost socialistického lidství..."

Tohle není a nebude má kniha.

1 11.12.2020

Když začínáte číst sbírku Země za Paříží, maně vás napadne: je tou zemí daleko daleko za Paříží, kam cestuje básník "s dobráckým grizzlym a po hřbetu plavovlasého pantera", Československo? No asi ano, protože "na nebi se (tam) usmívá a svíjí obrovská rudá Kleopatra, kterou malíř sotva drží na pavoučí niti". Rudou Kleopatru, jak známo, stvořil malíř Jan Zrzavý a narážka na zemi daleko daleko za Paříží může být odkaz na Mnichovskou dohodu (Francie nás tehdy hodila přes palubu). Hanzlík byl z nové generace básníků vzešlé po 2.světové válce asi nejprogresivnější, a tak se po své prvotině (Lampa), kde se vyrovnával s jejími následky, orientuje v Zemi... na současnost. Velká "BB" v kapse (kdo jiný než Brigitte Bardot?), "umřel básník, Hřebec Grošák tryskem běží do kamenných hor" (smrt Robinsona Jefferse 1962), vzývání "proroka Bradburyho" a poukaz na to, jak "činorodí hasiči zažehávají knihovny od Gilgameše po nenávratnou Aniaru" a výkřik "Kdo z nás zná bratra svého? Kdo znás zná sestru svou?"
Hledání smyslu života nespokojenost s realitou odrážející se v nastupujícím existencionalismu:
"a napadá ho
byli jsme tu opravdu jen proto
abychom se chtěli kopat do břicha
abychom prošli několika proměnami módy
abychom napsali verše skřípající
jako branka kterou nikdy nikdo nevchází
a dočkali se smrti vznešené a bílé
jako rozkrojený měsíc..."
A jasná nedůvěra době:
"JEDNOU SI BUDEM
VZÁCNĚJŠÍ
budem se marně hledat
a co hůř
snad marně nalézat
a člověk jde nahoru dolů
a cítí jak už i ta tma
mu záda ohýbá
a taky šepot slyší to listí ze zahrad
že už je očesáno
že jsme už po krk v zemi
a já vám nevěřím ani za mák
ani za čočovici..."
To všechno nemohlo být jasně vysloveno na přebalu knihy a jen básníci to mohli zaklít do jinotajů. O pár let už hippies jasně deklarovali: Nevěř nikomu nad 30. Mimochodem, básník tehdy vydával jednu sbírku za druhou, kolik mu bylo říká jasně: "A DNES JE MI ESTER DVACET ČTYŘI LET" a v této básni nechybí ani tehdejší moderní výkřik automobilového průmyslu ("pak vedle kdosi zaparkoval Citroen"), pamatujete na úžasný vzhled tohohle vozu, který se po nastartováním natlakoval a zvedl?
Ve sbírce najdete i lásku a drogy ("v tento fermetrazínový den vzešlý jakoby z dávné absintové posedlosti"), ale i dívku Ester, jako připomínku nedávného holocaustu. Bezva, vydali mu to!
Země za Paříží je sbírkou své doby a má stále co říci, přestože si redaktor Literárních novin Milan Schulz ve své sbírce Ptáče a vědma z "moderních básníků" utahoval a napsal na ně zdařilou parodii. To víte, mnoho psů - zajícova smrt.

1 11.12.2020

Právě dnes jsem navštívil web Ubohá čeština a vzpomněl jsem si na sbírku satir "Ptáče a vědma", kterou jsem si koupil jsa mlád a vesel. Z lidového podání jsem už znal lehce dvojsmyslnou:

Proč si asi
běžců masy
prošoupaly tretry?
Utíkali podle šipky:
Běhna 4 kilometry.

Ptáte se "vocode?": právě o hry s naší krásnou a také proklínanou češtinou! Tenkrát v polovině šedesátých satira frčela a ve sbírce najdete parodie na kdeco, moderní básnické směry nevyjímaje. O 5 let později byl už autor v exilu a řada tehdy legálně uveřejněných básní by byla brána jako protisociallistická, nu, kniha byla tak či tak zakázaná.
Jestli ji zkusíte, nasajete atmošku literárního a společenského kvasu a vy, co jste měli rádi Semafor, J. R. Picka - satiricka (čti: jé re pika satirika), a pak i Vodňanského se Skoumalem ad., napijete se ze stejného pramene. Tedy, pokud se z knižního sběrného tábora, kam byly tenkrát libri prohibity svezeny, vrátila do knihoven...
A tak přidávám ještě jednu pro knihomily z naší Databáze:

Když čtenářů velká síla
ze všeho žádá nejvíce
z intimity vzešlá díla,
měla by vycházet edice,
pro niž by osvědčené svazky
ve jménu vášně, nevěry a lásky
přepsány byly velmi jemně.
PRVNÍ DÍL
ROZRUŠENÁ ZE MĚ

PS: pokud Rozrušenou zemi neznáte, tak si ji na Databázi najděte!

10.12.2020

Moc roztomilé čtení, trochu jako Vančurovo Rozmarné léto, také tak rozmarné, není-liž pravda! Waltari byl pěkné kvítko, co říkáte? Pátral jsem, kde se o něm můžete dozvědět víc a našel jsem jeho první biografii, a to překvapivě z pera Češky! (Finové prý k němu vždycky měli výhrady "kvůli nefinskosti námětů" haha - kolik "nečeských" Čechů bylo takto odsuzováno!) Zde je ta kniha:
Markéta Hejkalová: Fin Mika Waltari, Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2007, 200 stran.
Tam se snad dozvíte o tomto v Čechách oblíbeném autorovi a jeho divokém srdci více. O Románu o románu tu už řekli všichni všechno přede mnou. Byla to lehká oddechovka mezi tučnými bichlemi, které rád čítávám!

5 09.12.2020

Dobrá, chápu, že tohle není kniha pro každého. Ale můžete v ní najít spoustu dobrých rad pro váš život. Staří Mistři nebyli Mistry jen tak zbůhdarma.
Dvě krátké ukázky:

Chuej-Neng (6. patriarcha) (638-713)

Všechny účinné léky chutnají v ústech trpce.
To, co zní vašim uším nepříjemně, jistě vychází z úst oddaného přítele.
Pokání a náprava rodí poznání a moudrost, zatímco trvání na nedostatcích obsahuje nedostatek dobroty vašeho srdce. (Joj, to by měli číst politici!)
V každodenním životě se zaměřte na konání toho, co je přínosem pro druhé.
Vše se nalézá ve vaší mysli, nač plýtvat úsilí na hledání vnitřní pravdy vně?

Lao c´ (6. stol. před Kristem)

Když celý svět uznává krásu za krásnou, objeví se i ošklivost. Když celý svět uznává dobro za dobro, objeví se i zlo.
Ten, kdo mluví, neví.
Ten, kdo ví, nemluví.

Tak už nemluvím, protože jsem tu knihu četl. :-)

1 08.12.2020

Další z legend francouzské poezie, mezi jeho přáteli byli Picasso, Apollinaire, Modigliani... Jeho poezie je většinou velmi křehká:

Anděli křehomraze, můry hebce
tlukou do dlaní, ač už svítá.
Záklopky a komůrky srdce,
květ aorty a antracit,
uragán ze čtyř světa stran.
V lanoví noci luna
naslouchá u dveří.
A růže nemá věk.
Má zobáčky a rukavičky
a noviny ji citují
a spolu s ní akrobaty,
u nichž se den a noc
střídají bez lásky...

Jestli máte rádi Apollinaira, na své si přijdete i tady. Jen hledejte a vybírejte podle svého srdce! Koneckonců, pokud si nepřijdete vždycky na své, nezoufejte. Cocteau napsal: "Jedině estetika neúspěchu je trvanlivá. Kdo nechápe neúspěch, je ztracen."
A jak se díval na básníky?
"...básník se podobá mrtvým v tom, že se prochází neviditelný mezi živými a ti jej mlhavě zaznamenají až po jeho smrti..."
Zkuste ho číst v noci s růží v ruce.
Pak určitě promluví...

Je zajímavé, že nikdo zde nezmiňuje důležitou věc: hlavní hrdina je sice rodilý Brit, ale původem vlastně Ind či Pakistánec, a tak se tu řeší i problém identity Inda v Evropě. Sám autor byl přítelem Ralmana Rushdieho (vrána k vráně sedá), oba na tom byli podobně, co se původu týká. A tak na nás autor vyrukuje s úvahou, co si vezme hlavní hrdina s sebou při odchodu z bytu své rodiny (no přece milovaný obraz Johna Lennona a pár cédéček s rockovými kapelami - je to tak legrační, jako když srovnáváte obrazy Ježíše Krista v různých částech světa, každý si ho představuje po svém a koneckonců Rushdie stvořil Indku jako světovou rock star v Zemi pod jejíma nohama). Je indický Brit dost britský? Jak by se vám líbil třeba papuánský Ježíš, když v každém kostele vidíte toho krásného "našeho"? Když už nic jiného: představte si, že se narodíte jako Čech v Indii a máte tam žít.
A pak je tu také nezakrytá sexualita (Kureishi se svého času živil psaním porno příběhů), můžete si vychutnat všechny ty šťavnaté k....., za což si vysloužil odmítavý křik feministek. (Jaké jsou indické feministky, pokud vůbec nějaké?)
Bez ohledu na hodnocení mentálněvolních vlastností hlavního hrdiny, je tato kniha o civilizaci a (dez)integraci přistěhovalců. Kureishi se v hlavním hrdinovi pokusil tyto stereotypy překonat a vytvořit jakéhosi univerzálního Brita, kterým by mohl být kterýkoli muž Spojeného království a mohlo by se mu stát to samé. Snad je jím Kureishi osobně. Vždyť také v mládí čítal Sartra, Camuse, Ionesca jako my.

2 07.12.2020

Nevím, jestli je Rózi vymyšlená nebo ne, ale Poste restante zcela zapadá do doby začínajícího rozvolňování v Československu na počátku 60.let. Po letech tuhé diktatury se lidé vraceli k osobnímu prožitku, nová generace zakládala divadla malých forem (Semafor, Rokoko...) a také se již mohla vyjádřit na osobní (nikoli jen ideologické) rovině k holokaustu: Lustig, Fuchs psali knihy, z nichž některé byly zfilmovány a na prknech divadel se recitovaly verše o zmizelých (snad nejlepší Zrza Jana Schneidera z text-appealu Vo co de? v podání Waldy Matušky - zkuste si najít na youtubu). Svoje polínko k tomuto tématu připojil i Šotola, a to formou dopisů adresovaných dívce, která mu zmizela ze života neznámo v kterém koncentráku. Nová básnická forma a moderní reflexe mladého člověka má i progresivní grafickou podobu.

...je to velmi těžké místo, jako každá láska je těžká a kůže, kterou nosíme, je těžká a vše, co je nám dáno vléci od kolébky k hrobu, onen krásný hrb,
jenž fatálně nám brání dát se k sochám,
k božím kastrátům
a k orlům z porcelánu.

Tahle nenápadná knížka je stále svědectvím své doby.

1 06.12.2020

Četl jsem v mládí, teď znovu: i po letech silné a výborně napsané. Víra vtělená do slova a příběhu.
Milí knihomilové, kolegové, tohle napsal pro nás: "Víte, proč jsou knihy... důležité? Protože mají hodnotu. A co znamená slovo hodnota? Pro mne znamená tkáň. Tahle kniha má póry... Čím víc pórů, čím víc pravdivě zachycených detailů života dostanete na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější. ... Tohle je moje definice. Říkat detaily. Stále nové detaily. Dobří spisovatelé se života dotýkají často. Prostřední po něm jen občas rychle přejedou rukou. Špatní ho znásilní a dál se o něj nestarají." (Faber Montagovi)
Jeho knihy mají hodně pórů, co myslíte?

18 05.12.2020

Duncanovu poezii bych označil za vysoce intelektuální a těžko pochopitelnou. Podepsala se na ní jeho teosofistická výchova, odvolává se na klasiky (např. Shakespeare), ale najdete zde i narážky na jeho homosexualitu, pro kterou byl propuštěn z armády. Pokud se nevyznáte v jeho vlastním líčení svého života (viz poznámka překladatele), najděte si něco o něm na netu. Kniha jako artefakt je velmi atraktivní (formát a ilustrace). Možná poslední, co Stanislav Mareš přeložil, než zdrhnul do Austrálie.
Pro náročné!

Při čtení dobrého příběhu se dá moje mysl do pohybu a to se mi přihodilo při četbě této knihy. A začaly se mi objevovat i moje příběhy, které jsem prožil. Potěšilo mě i to, že se příběh odehrává na severu Kanady, který jsem navštívil. Jeho drsná příroda je nádherná!
Kniha je vzácná i vylíčením vztahu Ruth a jejího evropského manžela: její japonská sensitivita versus evropská racionalita se tu střetávají a následně i doplňují. Šťastní lidé, kteří tak umí žít!
A je tu i buddhismus, který nám ukazuje na relativitu našich cest a našeho poznání. K tomu připojuji dodatek k základnímu mottu Mistra Dógena: "Studovat Cestu znamená studovat své já. Studovat své já znamená na ně zapomenout. Zapomenout na své já znamená dojít osvícení myriádami všech věcí."
Jak toho dosáhnout?
- Jsou lidé, kteří si myslí, že celý svět je tu kvůli nim, a tak se také chovají. Ale jak by se mohl celý vesmír přizpůsobit jejich sobecným požadavkům?
- Když zkoumáte svět a nacházíte v něm svůj otisk, otevírají se vám nové a nové obzory, čím hlouběji se dostáváte, tím rozlehlejší a nekonečnější jsou. Pochopíte svou roli a místo ve vesmíru a v životě a doberete se k samotné podstatě svého já.
Ozeki dobře ukázala proměňující se realitu svou i hrdinů své knihy. A také poselství babi Džiko, které se vejde do jednoho základního slova. Najděte si ho v příběhu. Klaním se vám i paní spisovatelce.

7 04.12.2020

Doba se změnila: po 2. s.válce byl Perse největším žijícím básníkem Francie a dostal Nobelovku. Tehdy se ještě svět zdál celistvý a různí symbolističní básnící ho oslavovali či popisovali ve svých až heroických básních a cyklech. Nejinak Perse.
V mládí jsem čítal Otokara Březinu, pak také Pabla Nerudu. Jejich vzepjatá obrazotvornost, vylétla "ó, až k nebesům!" Ano, jejich obrazy jsou plné úžasu a výkřiků údivu.
Dnešní svět je jiný, internet ho rozdrobil na tisíce úlomků, a proto se tito symbolisté už nečtou, jejich svět, zdá se, skončil.
Nemohu dát této poezii své hodnocení. I já vnímám tu změnu, ač jsem měl Březinu rád a Velký zpěv Pablo Nerudy je lépe čitelnější.
Sbohem staré časy! Jsou ty dnešní lepší? A našel jsem pro vás Perseho vizi, která se možná zdá úsměvná (budu trochu zlomyslný):

Naše spása je ve spěchu a ve zrušení úmluvy. Všude netrpělivost. A přes ramena Snícího obžaloba snu a netečnosti.
Vyhledejte nám na pomezí muže velké moci, jež přinutila nečinnost k řemeslu kouzelníků.
Muže nepředvídatelné, muže bohem napadené. Muže vyživené mladým vínem a jako provrtané trsy blesků.
Je třeba lépe využívat jejich síly a jejich skrytého zraku.
Jen v nich je naše spása, jen v moudrosti a bezuzdnosti...

Dovedete si představit dnešní nejrůznější politiky, hrnoucí se do této role rušitelů úmluv? Pasujících se do role vyvolených?
Ach, starý básníku, tvé srdce by krvácelo...

Za prvoplánovým vjemem této poezie se skrývá víc: dá se říct, že "slova ustrnula, ale smysl pokračuje dál bez konce". Čínská duše si uvědomuje, že vše, co je vyjádřeno slovy, barvami a zvuky, nedokáže přesně vystihnout skutečnost, a proto nalézá svůj domov mimo slova, barvy a zvuky. Slova využívá k evokování nedefinovatelného, zvuky vyjadřují ticho a barvy beztvarý prostor. A to všechno slouží k evokování ducha.
Jak praví sinolog Herbert Giles: "Imprese nemá být konečná, ale je jen jakousi předehrou k dlouhé řadě vizí a pocitů. Je plná narážek, které věčně trvají a nedávají nám obraz konečné dokonalosti, jsou to obrazy zahalené do hávu nekonečnosti našich nejjemnějších myšlenek."
Většina těchto básní sice mluví o přírodě nebo o blízkých věcech, ale nejde o fotografické záznamy jednotlivých faktů, ale o jemné pastelové náčrtky intimních prožitků.
Takový je styl východního básnictví.
A takový je také styl Zenu.

1 29.11.2020

Překlady z čínštiny jsou zapeklité, Jan Vladislav se s nimi popral důstojně. Měl skvělou erudici a slovní zásobu. Tyto verše se vám budou dobře číst. Pro srovnání uvádím jeho veršovanou verzi básně Z ošatky květin... mé oblíbené básnířky Li a vy si ji můžete porovnat s neveršovaným překladem F. Stočese v knize Květy skořicovníku. Jan Vladislav v doslovu dodává, že původní čínské básně veršované byly.

Z ošatky květin jsem si vzala
na trhu křehkou větvičku, pučící snítku jara.
Jako by nad ní plakal kdosi,
svítila ještě jizvami třpytivé jitřní rosy.

A teď mám strach, že poznáš hned,
že nejsem ani zdaleka jako ten krásný květ.
Ach ano, jen se podívej:
když ho mám zatknut ve vlasech, vidíš to na pohled.

(Pro srovnání navštivte stránku knihy Květy skořicovníku)

3 27.11.2020

Celý svět je obsažen v detailech. Příběhy paní Li jsou staré 1000 let a hned ten první popisuje ráno čínské dívky. Vyšla si na zahradu, jen tak v nedbalkách, aby se jako dřív, když byla dítětem, pohoupala na houpačce, ale v tom ji vyrušil neznámý muž. Pocítila stud a nepatřičnost svého počínání. Dala se na zmatený útěk, ale cestou se stačila letmo ohlédnout a plna zmatku a touhy se sklonila ke snítce zelených slív.
Ta krátká básnička je jako krásný film a paní Li ji jistě psala o sobě. Viděl jsem ji v duchu zfilmovanou, mohl by to točit Renoir, podobně jako Výlet do přírody. Nebo Chaplin, nebo Antonioni barevně jako Zvětšeninu.
Básnička se jmenuje Zvedá se z houpačky (Na nápěv: Lehký dotek rudých rtů). Posílal jsem ji ženám, se kterými jsme se chtěl seznámit. Vypouštěl jsem ji jako Noe svou holubici. Vrátila se jen jednou.
Někdy se kochám představou, že bych mohl shlédnout sbírku starých předmětů paní Li, jaké by to byly poklady a jak vzrušující je samotná představa, že někdo už před tisícem let měl takovou sbírku! Žel, sbírka jí shořela a paní Li dožívala zahalena vzpomínkami a žalem... Její verše mám moc rád.
Ale nabídnu vám alternativu: její verše vyšly ještě ve antologii Jara a podzimy staré Číny v překladu Jana Vladislava. Zkuste porovnat báseň Z ošatky prodavače květů s veršovanou verzí.

Z ošatky prodavače květů
vybírám jarní ratolest sotva v rozpuku,
zamženou drobnými kapkami rosy,
v nichž dosud se odráží svěží nach červánků.

Co když tě ale napadne,
že má tvář není tak půvabná jako ta větévka?
Šikmo ji vetkávám do hustých černých vlasů:
Teď jediným pohledem můžeš nás porovnat.

(Veršovanou verzi najdete na stránce Jara a podzimy staré Číny)

4 27.11.2020

Holanovy překlady čínských básníků vznikaly nejspíš někdy za války a vyšly v r. 1947, na češtině je to už znát:
Outlými prsty loupe dívka
pomeranče nové,
a v první vlahosti alkovny brokátové
vlá vůně pižma zas a zase...
I když Holan překládal tyto staré verše z francouzštiny, projevil celký cit pro atmosféru básní, vždyť melancholie (dá se říct), byla jeho parketou! Od smrti svého bratra v dětství se znovu a znovu zaobíral tajemstvím smrti a odcházení, jako mnoho lidí, kterým zemřel v nejcitlivějším věku někdo blízký. Proto měl i blízko k buddhistickému pojetí prázdnoty: "Neposlouchej ušima, ale srdcem, neposlouchej srdcem, ale dechem, neboť sluch končí uchem a srdce představou, jenom dech je prázdný, připravem přijmout vše, co přichází. Cesta je v prázdnotě a prázdnota - toť zdrženlivost srdce." (Taoistický mistr Čuang z 3. stol. před Kristem.)
Nutno říci, že Holan byl velmi poctivý k těm starým básníkům a na rozdíl od B. Mathesia (Zpěvy staré Číny) do překladů nepřidával žádné vlastní "vylepšující" veršíky a vize.
I přes jistou archaičnost jsou Holanovy překlady stále skvělé a plné melancholie jako druhý listopadový den:
C´-mej předčasně mi umřel!
Šang-ji jest nyní na jihu.
A já, nešťastník, jsem jako vůz
se zapřaženou čtveřicí koní...

1 26.11.2020