Pablo70 komentáře u knih

Skoro vše tu bylo o knize napsáno, ale přeci mi to nedá nevytáhnout z ní jeden nadčasový šleh:
"...srovnávala tehdejší šovinismy s dnešními a došla k názoru, že tenkrát to bylo vydání pro mládež ve srovnání s dneškem. Nemyslím, že měla pravdu. Ono je to na světě podivné: z lidského hloupého počínání nejdříve vyvane krutost. Na tu lidé zapomínají z přirozené živočišné touhy nemyslit stále na ošklivost. Když krutost vyvane, zbude jen směšné a hloupé a mladým se pak zdá, že proti krutému dnešku to nic nebylo. Šovinismus bylo zlé idiotství a je dál."
Dobrá připomínka uprostřed léta!
Každý prožíváme ten "svůj" šovinismus, který právě panuje a ono zapomínání je bezpečná ochrana před návštěvou blázince.

5 21.10.2020

Ve scifinách bývají utopické prvky. Podoba utopie je pak dána dobou a společností, v které autor žil. Asimov psal první díly Nadace v 50.letech a Mlhovina vyšla roku 1957 v dobách tvrdého komunismu. Slyšel jsem ji také v rozhlase a pak si ji přečetl na studiích. Na str. 256 jsem si zatrhl: "...podívejme se na čin Muena Mase a Rena Boze z hlediska štěstí lidstva. Dříve lidé často nedovedli zvážit reálnou hodnotu svých skutků a konfrontovat ji se stinnou stránkou, kterou má bezesporu každý čin, každé opatření. Od toho jsme se už dávno oprostili a dokážeme mluvit jen o skutečném významu činů."
Pochopit skutečný význam našich činů - to by byla opravdu jedna z nejpokrokovějších věcí v dějinách lidstva. Stále na ni čekáme, že?

5 21.10.2020

V 60.letech byl pro naši generaci Dylan jedním z proroků. Ale on nechtěl být prorokem a pracoval na tom. Dalton píše: "Dylan byl odjakživa obdařen nesnesitelnou schopností zvrátit veškerá očekávání a byl tak vždy v zásadě nespolehlivý vypravěč vlastního života. Jeho dilema spočívalo v tom, že se natolik identifikoval s postavou ze svých písní, že se stal chodící a mluvící projekcí vlastních vinylových historek. Jako by se Shakespeare přejmenoval na Hamleta..."
Tato biografie pátrá po "opravdovém" (haha!) Dylanovi , aniž by snižovala jeho genialitu.
"Nikdy jste ho nemohli na ničem nachytat. Měl spoustu historek o tom, co je zač a odkud pochází, a zdálo se, že je nikdy nedokáže říkat stejně." (Dave Van Ronk)
Jak inspirativní! Nač říkat stále stejné historky o svém životě, když si můžem vymyslet nové! (Hahahahihihi.) Myslím, že z mladé generace sotvakdo Dylana zná, ale jeho princip je v kurzu - asi 500 studentů Karlovy Univerzity podepsalo petici, kde žádají, aby si mohli zvolit podle libosti pohlaví a jméno, pod kterým budou zapsáni ke studiu a ještě nick, kterým by je měli oslovovat profesoři, aby se prý na přednáškách a zkouškách cítili příjemněji. Kdyby to prošlo, jistě by případů "kdo je ten chlap?" přibylo!

2 21.10.2020

Byl jsem na sesšinu školy Sótó, který Mistr Kaisen vedl. Je to fajn člověk a i jeho kniha vám toho hodně řekne.
"Náš život je podobný obláčku, který vždy plyne s větrem. Vítr připomíná karmu a obláček tělo. Vítr fouká a pohybuje obláčkem těla. Tak je předurčení lidí ovládáno karmou a oni nemohou dosáhnout opravdové svobody. Vzhled, obličej, barva kůže, vlasů, vše je projevem genetické karmy. Dodržováním deseti kai dosáhneme toho, že naše špatná karma vyhasne, a to neustále ovlivňuje lidskost."
A jakých je 10 kai, bez kterých se nedostanete dál?
Nezabíjet. Nekrást. Nevést nevhodný pohlavní život. Nelhat, nekritizovat. Nepřejídat se, neomamovat sebe a jiné drogami a alkoholem. Nepomlouvat. Neobdivovat. Nebýt lakomý a nežádat příliš. Nepropadat hněvu. Vystříhat se osobních, mylných a dogmatických názorů.
Mistr Kaisen učí umění budó, umění žít a umírat.
Jste-li připraveni, porozumíte.
Jeho kniha z vás udělá pravého bojovníka.

1 21.10.2020

Promiňte, ale musím se ohradit vůči tvrzení, že Kubínovy pohádky jsou porno.
Pan Kubín vydal prvně své povídky, když mu bylo 77. Ve svých výtvorech i v povídkách a pohádkách nasbíraných v terénu pouze udělal to, co měli udělat puristé, kteří "očistili" naši lidovou slovesnost jednou provždy od "špíny" živočišnosti a přirozenosti podle romantických přestav J.J. Rousseaua (jen si přečtěte Babičku, je to naprostá selanka). Kubín byl dost starý na to, aby si pamatoval slovesnost z přelomu 19. a 20. století. Položil si otázku (tedy teoreticky), zda je možné být sběratelem lidových písní, zvyků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj? Kubín psal tak, jak mluví jeho hrdinové, kteří se neštítí žádného projevu života a berou ho se vším všudy. Radují se nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit a vnímají krásu života všemi smysly. Kašlou na církevní vnímání hříchu, vědí o pozemské spravedlnosti svoje.
Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý a má své kouzlo. Zasmějete se a vleze vám pod kůži jeho rozvernost, kterou v sobě někde skrytě nosíme.
Strakatý máslo je prostě lék na všechny chmury. Namažte si ho bohatě!

1 21.10.2020

Hendrix byl génius kytary. Když jsme v šedesátém sedmém zakládali rockovou kapelu, muselo to být trio, jakým byla jeho Experience: kytara - basa - bicí. Snažili jsme se hrát jeho skladby a náš bubeník některé česky otextoval... Ale podívejte se na jeho koncert ve Woodstocku 69, hrál na kytaru stejně suverénně jako Mozart na klavír, kdepak bychom toho dosáhli!
Kniha vás provede jeho začátky, vzestupem, odhalí, jak dostal do rukou poprvé svého bájného bílého Stratocastera, kterého potom na jednom koncertu upálil, kde stál Red House, o kterém složil své nejlepší blues, jak nahrál nedostižný Electric Ladyland, proč sešlo z nahrávání s Milesem Davisem (škoda!) a nakonec pochopíte, jakou smrtelnou pastí jsou pro úspěšné muzikanty kola showbyznisu.

2 17.10.2020

Z mnoha příspěvků zde napsaných k této knize je jasné, jaké je úskalí pustit se do četby knihy napsané buddhistou, aniž byste o buddhismu něco věděli. Reakce jsou podobné, jaké by napsal např. člověk hledící na proslulé sousoší Vidění svaté Luitgardy na Karlově mostě, který by neměl tušení o základech křesťanské víry (proč je ten člověk přitlučený na kříž a co tam vlastně dělá? atp).
"V zenu pravdu tušíme, a to i takovou, jíž málokdo porozumí," píše Matthiessen na str. 96, kde popisuje své prozření, ke kterému došlo poté, co po ranních meditacích potkal svou bývalou ženu a náhle pochopil, že umírá. Byla mladá a krásná, ale trpěla již nějakou dobu "záhadnými bolestmi". "Já se zrovna vrátil z meditací...a měl mysl úplně jasnou a možná proto jsem okamžitě viděl, že D umírá, a jistota prozření mě tak zaskočila, že ... jsem hned zmizel v koupelně, abych se trochu sebral a vůbec dokázal něco říct."
Jeho druhá žena Deborah Love (44) měla rakovinu, ale on si uvědomil, že "nic není třeba a nic neschází, všechno už je a vždycky bylo a bude známé..." (svět je, jaký je). Trávil s ní pak poslední týdny jejího života a cítil, jak se proměnil jeho smutek, viny a výčitky: "Jako bych se probudil z dávného zlého snu, najednou jsem měl pocit, že je mi odpuštěno - nejen D, ale že jsem si odpustil i já. Dodnes mi právě tohle připadá jako největší požehnání, jakého se mi v životě dostalo. V těch posledních měsících se zdálo, že láska ani nikdy nezmizela, ale probleskovala mezi vlnami jako odraz měsíce podle zenu. A láska proměnila strašnou a krutou tvář, jakou má smrt na rakovinu."
Podobně čelila Kristově smrti i sv. Luitgarda.
Popsat takové věci je těžké a těžké je o nich číst. Mnoho zkušeností je nepřenosných. Je obtížné mluvit o zkušenostech z meditací nebo modliteb. Jak tu píší naši kolegové čtenáři, pro někoho je to jen záležitost neúspěšného hledání nebo dokonce módy, tak to chodí. Pro zájemce: zkuste knihu Co z vás (ne) dělá buddhistu (D.J. Khyentse) nebo Cestu uvědomění - průvodce meditujícího (Ram Dass).
Matthiessen tenkrát s zenbuddhismem "začínal" a po smrti D ho pozval přítel na putování do Himaláje a o tom je tato kniha. Jeho syn Alex ji četl třikrát. Nejprve na střední škole, když zjistil, že „pro mladého čtenáře je to docela husté - existuje spousta toho, co byste mohli nazvat technickými popisy zen-buddhismu, takže jsem si to užil, ale pro mne to mělo omezenou hodnotu“. Ve svých 20 letech si znovu vzal knihu, když cestoval po okruhu Annapurna v Nepálu , „a celá kniha mi přišla mnohem živější, i když části buddhismu měly stále menší význam než popisy lidí a kultury a země“ .
Tak se zkuste ke knize vrátit, já se k ní také rád vracím.

3 17.10.2020

Pár poznámek k pochopení Bašóovy cesty.

Dnes cestujeme ze zcela jiných důvodů, než Bašó ad. tehdy. Klíč ke knize je již v prvním odstavci knihy:

"Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky."

Pouť věčností je buddhistické pojetí života jako sled nových zrození. My všichni jsme na této cestě. Tenkrát lidé necestovali z pouhého plezíru, jako my dnes. Ani asketičtí mniši ne. Pro ně měla pouť náboženský význam. Útrapy cest pro ně znamenaly tříbení ducha a osvobození od světských závazků. To samé udělal i Bašó při své poslední cestě. Dovedete si představit, že byste prodali svůj dům a vydali se napospas všemu, co vás může potkat na cestě do neznáma? Bašó na tom ke všemu nebyl zdravotně nijak dobře. Ve svém deníku píše: "Většina věcí, které jsem si vzal na cestu, se ukázala být zbytečnou přítěží a tak jsem je postupně zahodil. Přesto jsem dál nesl na zádech papírové roucho, slaměný plášť do deště, kámen na roztírání tuše, štětec, papír, jídelní krabičku a další věci, což pro mne znamenalo značnou zátěž. Nohy se mi podlamovaly a tělo pozbývalo sil. Snažil jsem se jít dál, ale postupoval jsem jen velmi pomalu s třesoucími se koleny, zcela vyčerpán."
Zdá se, že Bašó vyhledával utrpení. Jednou napsal haiku:

Jsem odhodlán
vyblednout na pustých pláních
Mé tělo je probodáno větrem

Za těchto zkoušek pak psal svá haiku o krajnostech i krásách života. Jeho básnický projev se tříbil. "Bez slz není satori," řekl znalec zenu R.H. Blyth.
Osamělé cestování se nám může zdát poněkud bláznivé. Ale jak praví WU-men:

Na Velké cestě není žádná brána
Jsou tisíce cest
Jakmile jednou projdeš hradbou
Kráčíš vesmírem docela sám

Co znamená "osamělost" pro zenového básníka? Znamená to "sám a zakořeněn v základním já". Je to Buddha sedící pod stromem bódhi předtím, než nalezl svých pět žáků. Jsou tisíce cest a podle buddhismu existují 84 tisíce klamných cest, které se stávají cestami k poznání. "Jakmile jednou překonáš tuto hradbu, kráčíš vesmírem docela sám." D.T. Suziku dodává: "...v královské osamělosti kráčíš vesmírem." Rodíme se nazí a sami a takto také odcházíme. Mezitím jdeme po stezce poznání. Bašó své prožitky vtělil do svých haiku. Jak podotkl Róši Aitken: "Tento duch sdílení s ostatními je duchem bódhisatvy zachraňujícího všechny bytosti. Skutečná samota je právě tak s vesmírem, jako ve vesmíru." Básník je na cestě, jeho já se rozplývá v nekonečnosti...
A nakonec ještě Bašóův epitaf:

Ne, nemohu dál
Jen veškeré mé snění
Jde pustým krajem

7 15.10.2020

Bylo mi 15, když jsem sešel patro (knihovna byla v našem domě) a půjčil si tuhle dosud málo očtenou knihu. Bože, jak silně jsem cítil, že i "já je (jsem) někdo jiný"! Rozhodně jiný než rodiče a většina mých spolužáků. A pak jsem poznával další stejně potižené vrstevníky, někteří také psali básně... Nebylo snadné tuto knihu získat, a když se mi to povedlo, léta jsem si v ní četl, dokonce jsem si předsevzal, že se naučím francouzsky a vychutnám si Rimbauda v originále. Při autostopu v Polsku nás svezly dvě Francouzky a Christine-driver mi pak poslala paperbackové vydání jeho básní. Mé námluvy s franštinou nikdy nedopadly. Mí kámoši také postupně přestali básnit. A Rimbaud s tím přestal dřív, než my: "Pokoušel jsem se vynalézt nové květiny, nové hvězdy, nová těla, nové jazyky. Věřil jsem, že jsem získal nadpřirozené schopnosti. Jak vidím, budu muset svou imaginaci a své vzpomínky pochovat. Krásná sláva umělce a vypravěče je v tahu. Já, já, který se pokládal za mága nebo anděla zproštěného veškeré morálky, jsem se ocitl zase na zemi, abych si hledal úkol a chopil se drsné skutečnosti." (Sezóna v pekle)

Jste-li mladí, neváhejte a čtěte Rimbauda, dokud ještě můžete cítit to jeho magické: "Já, je někdo jiný"!

2 13.10.2020

Když zemřel, jeho přátelé mu poslali mnoho vzkazů a básní, vyjadřujících jaký byl. Tahle ho dobře vystihuje:

stará duše
básník
radarový operátor
houbař
pouštní krysa -
milovník
10 000 řek
rozbíjející zrcadla,
aby našel
hvězdy
co jsou k snědku

A ještě skvělá vzpomínka, kterou napsal Lee Bentley 6. ledna 2009:

Když jsem byl na univerzitě studovat keramiku raku, začal jsem se zajímat o zenový čajový obřad, který byl spojen s technikou raku. V té době jsme měli hostujícího profesora, pana Inue, který byl kulturním znalcem Japonska.
Řekl jsem mu o svém zájmu, a že bych chtěl cestovat do Japonska, abych viděl obřad, jak jsem o tom četl v zenových textech. Pan Inue velmi jemně vysvětloval, že to, co jsem chtěl vidět, zmizelo již v 19. století. Takže jsem rezignoval, že už to nikdy neuvidím.
O mnoho let později (197?): Bydlel jsem v Arroyo Seco a cestou z Taosu jsem sebral stopaře, to bylo Nanao. Bydlel v opuštěném školním autobusu v lese na hoře na vrcholu silnice. Když jsme se na silnici dostali co nejblíže, vystoupil a zeptal se nás, jestli si dáme čaj. Vydali jsme se tedy lesem k jeho školnímu autobusu. Nanao zažehl malý oheň v hibachi, který měl uvnitř tohoto vraku autobusu, a ke mému naprostému úžasu udělal klasický obřad zenového čaje, přesně jak jsem četl během svých vysokoškolských dnů. Dělal to tak přirozeně, jak jen bylo možno, pokračoval v „brilantním“ rozhovoru, a přitom mával zeleným čajem v konvici, byl jsem v úžasu a viděl před sebou to, co mi bylo řečeno, že zmizelo z tohoto světa.
Bylo mi požehnáno, že jsem Nanaa poznal, byl ztělesněním zenového blázna, budu ho hledat v horských mlhách.

Jeho básně nelze nemilovat. Čtu je už mnoho let před spaním... R.I.P.

7 12.10.2020

Takovéhle knihy byly zjevením! Stály se na ně fronty. Máte ji? Vyšla česky pouhé čtyři roky po americkém vydání! Díky, pane Zábrano! Jazyk překladu je stále dokonalý.
Stylisticky se L.F. odlišoval od Beatniků, ke kterým bývá přifařován. Důležitější pro něj bylo jeho nakladatelství City Lights, kde mj. vydal Ginsbergovo Kvílení, které způsobilo společenský skandál.
Četl jsem tuto sbírku jako -náctiletý a moje nejoblíbenější byla ta o cukrárně za nadzemkou, něco takového tu prostě nebylo:

V malé cukrárně za nadzemní dráhou
tam jsem se prvně
zamiloval
do neskutečna
Ovocný rosol v pološeru zářil
tenkrát to odpoledne v září
Po pultě špacírovala kočka mezi
cukrovými špalky
vanilkovými rohlíčky
a žvýkačkou Ňam-ňam
Venku padalo listí jak umíralo
vítr odvál slunce k temnotám
dovnitř vběhlo děvče
Vlasy plné deště
Zadýchaná ňadra se zvedla pod těsnou blůzou
Venku padalo listí
a naříkalo
Moc brzo! moc brzo!

4 11.10.2020

Je to i moje oblíbená knížka, po které můžete sáhnout a otevřít ji kdekoli a přečíst si kousek a přemýšlet o něm. Černý obal s dřevotiskem "Vlna" Kacušika Hokusaiho s horou Fudži na mne shlíží s horní poličky knihovny už řadu let.
Evropané mají problém pochopit zenové myšlení, proto jsou části deníků pro ně nestravitelné. Nicméně přidávám stať o tom, co vlastně Snyder v Japonsku dělal:
Jak se pozornost obklopující beatnickou generaci šířila, udělal Snyder něco zcela typického – odjel úplně sám do Japonska. V prázdném pokoji – „jen pár knih a stůl“ – v Šokoku-ji v severním Kjótu, jednom z chrámových měst zenové sekty Rinzai – působil jako osobní asistent rošiho, neboli zenového mistra. „Celý první rok jsem mu připravoval snídaně a obědy a učil ho angličtinu. Přitom jsem studoval japonštinu a čtyři až pět hodin denně meditoval.“ Týden z každého měsíce navštěvoval místní zenový klášter, kde se účastnil intenzivní meditace neboli seššinu, „soustředění mysli“. V jednom eseji popsal, jak probíhá takový normální den. Vstává se ve tři ráno, obličej se „opláchne ledovou vodou z kamenné misky“, potom se po dlouhou dobu sedí v lotosovém sedu. „Někoho mohou nohy z dlouhého sezení bolet, ale až do chvíle, kdy Jikijitsu zazvoní na zvon, neexistuje pro nikoho žádná úleva.“ Po dvacetiminutové přestávce pokračují mladí mniši v sezení. „Kdokoli by ve chvíli, kdy Jikijitsu prochází místností, neseděl na svém místě, je sražen z podušky.“ V dopise příteli Snyder vtipně poznamenal: „Oblékám se do buddhistických rouch & vypadám úplně jako potrhlý orientálec.“
Po krátké návštěvě Spojených států v roce 1959 se vrátil do Japonska, tentokrát s básnířkou Joanne Kygerovou. Dvojice se brzy vzala (Snyder byl již dříve krátce ženatý s Alison Gassovou). Soudě podle zápisků v denících Kygerové, které si o Japonsku a Asii vedla, začalo brzy docházet k neshodám v tom, co oba od života v Asii očekávali. Kygerová píše: „Krátce po příjezdu do Japonska se mě Gary zeptal: ‘Nechceš studovat zen a zbavit se svého ega?’ Byla jsem naprosto v šoku: ‘Cože! Po vší té námaze, kdy jsem si nějaké vybudovala?’“ Deníky končí návratem samotné Kygerové domů. „Nedovolil mi ani mít dřevěnou lžíci,“ píše. (James Campbell,16. července 2005, The Observer. Přeložila Michaela Červenková.)

1 10.10.2020

Kdo jiný by měl mít zkušenosti s praxí divočiny než ten, kdo tak žil:

Odlehlost sto akrového ranče je tak značná, že Carole, jež pochází z Japonska, je vždy nadšená vyhlídkou na „setkání s někým novým“. Snyderovi žijí v široké komunitě asi čtyřiceti rodin, kde je „každý zcela soběstačný, přesto všichni spolupracujeme a půjčujeme si věci“. Kai vzpomíná, jak se svým bratrem „chodili do školy, což byla budova s jedinou místností, asi pětačtyřicet minut pěšky lesem. Třídu tvořila směsice dětí původních místních zemědělců a nové vlny obyvatel, kteří přicházeli zpět do lesů, aby se pokusili žít blíž přírodě a soběstačnějším způsobem. Můj nejlepší kamarád ve škole byl syn místního dřevorubce. Byli velmi konzervativní. Jeho rodina se nám tak trochu vyhýbala, ale byli to dobří lidé.“
Snyder se snaží odlišit svůj způsob života od „navrácení se k půdě, anti-kulturní utopistické představy života mimo společnost. To je v pořádku, když chcete žít tak, jako žil po celý jeden rok Thoreau a můžete přitom zajít k Emersonovi na večeři. Ale tohle se víc podobá původnímu hospodaření na farmě a na ranči na západě, kde lidé žijí daleko od sebe a musejí ovládat určité dovednosti potřebné k přežití, ačkoli dnes už náš život závisí na technických vymoženostech, jako jsou řetězové pily, generátory, sekačky na trávu a tak dál. Když jsem sem přišel, nic z toho jsem neměl a může se stát, že jednou zase nic z toho mít nebudu. A tak jsou i jiné způsoby.“ Kai zdůrazňuje tátovu náklonnost k „dělání věcí postaru, s nástroji vyrobenými na místě, s věcmi, které jsou vyrobené s důvěrným poznáním místa a také s pochopením, že svět se velmi rychle mění a technika může být pouze pomíjivou berličkou, náhradou za hlubší porozumění pro to, jak někde žít.“
Nejbližší obchody jsou vzdálené padesát kilometrů v lesnatém Nevada City, plodu zlaté horečky v roce 1849, ne větším než anglická víska. Jak Snyder prochází hlavní ulicí, která připomíná scénu z filmů o divokém západu, lidé ho zdraví ze všech stran. Ačkoli vzbuzuje dojem, že je nejšťastnější doma mezi svými, má čas pro všechny. Bodrý hromotluk v místním baru ho poznává z básnického čtení na farmě před téměř čtyřiceti lety. Jeho vzpomínka na tuto událost je dokonalá, zatímco básník si vzpomíná jen mlhavě.
„Vy si to nepamatujete? Napsal jste mně a Anně do knihy věnování.“
„Myslím, že si vzpomínám,“ říká Snyder.
„A pamatujete si, jak z té knihy ukousla kráva kus stránky? A vy jste napsal věnování i pro ni.“
(James Campbell, sobota 16. července 2005, The Observer. Přeložila Michaela Červenková.)

2 10.10.2020

Je to bezesporu famózní kniha o turismu v Jeseníkách: odborné pojednání, rejstříky, obrazové přílohy...
My to máme doma rozdělené: já mám rád Jeseníky a moje žena Jizerky. A musím uznat, že Kniha o Jizerských horách (Nevrlý) se čte stokrát líp. Na Jeseníky bude dobrou studijní pomůckou, Kniha o Jizerkách vás vezme za srdce.

2 08.10.2020

Gorkého bosácké povídky rozhodně stojí za přečtení. Na rozdíl od jiných mohl psát ze života: v 11 osiřel a začal pracovat, byl poslíčkem v obchodě, dělal sluhu, myl nádobí na parníku, byl kresličem, nakladačem, zahradníkem, pekařem, hlídačem na trati, divadelníkem a procestoval celé Rusko. V těchto povídkách je sám vypravěčem (v povídce O první lásce vystupuje dokonce pod svým jménem Peškov). Poznal mnoho lidí, mnoho osudů. Politiku zde ještě nehledejte, to až ke konci života musel psát "socialisticky" (a přesto byl pod Stalinovým dohledem). Tyto povídky jsou drsné s přídechem romantiky a mladické touhy.

Přijdou Psoty Lopoty,
za nimi jdou trampoty.
Trápoty a rámusy,
srdce bude na kusy!
Bude zle! Bude zle!
Schoval bych se, nemám kde!

3 08.10.2020

„Muslimům má kniha urážlivá nepřijde, pouze islamistům. Protože islamisty uráží vše: to, jak žijeme, čím jsme jiní, jaký máme vztah k ženám, jaké máme touhy, to, že se smějeme. Islamisté milují smrt, nikoliv život.“ — Kamel Daoud alžírský spisovatel 1970

Chca nechca musím navázat na předřečníka Elfose a jeho: Čtěte, lidi, čtěte poesii Ivana Diviše, stojí to za to.

Co se, probůh, stalo tomu údernému básníkovi, že za pár let změnil slovník a jeho Sursum je plné výrazů jako "svět zešílel zoufá si nastal konec - vše už je opuštěno vším - sám, osamocen, opuštěn - useknout ruku! zabavit majetek! přikurtovat na trhací stůl! - proč je básník soustavně křižován a jeho práce špikovákem blbců cupována na koudel?" ... atd.

Mám 1. vydání sbírky Sursum, vyšlo v nákladu 500 kusů v nakladatelství České Budějovice roku 1967. Sbírku věnoval katolickému básníkovi... Zdá se, že vydání takové sbírky tenkrát vyžadovalo určitou odvahu, i když jen v malém nákladu..., ale přece, byl to obrat: Diviš jen 5 let předtím opěvoval velkého Maa, který "skloněn nad mapou obrovitosti/ štětcem lásky/ tuší něžného hněvu/ lavíruje Čínu..." a "drahého vousáče" z Kuby: "Fideli, neodcházej ještě/ nechceš se osvěžit banánem nebo ananasem? Na, tady máš ananas - a neodcházej, mluv dál!" A odvážně porovnává sílu sovětských komsomolců z Krivého Rohu, se svýma rukama které "bijí na klávesy služebného stroje a snaží se po dlouhá a klopotivá léta odpíchnout výheň života."

Inu, Fidel ještě neodcházel, Diviš to však po okupaci 1968 konečně odpíchnul. Jak na něj vzpomíná v denících Jan Vladislav, typické bylo jeho "kolísání mezi Kristem a Marxem". (J.V. - Otevřený deník).

Tož, čtěte Ivana Diviše a vyberte si, zda jste pro Krista nebo toho komunistu z Trevíru... a podle toho zvolte příslušnou sbírku. Bude to vždycky stát za to!

A ještě jednu z novotnovských let na závěr:

Píšou si náš pionýr a pionýr z Ghany.
Africký pionýr píše: Máme se krásně. Celý den jíme banány, koupeme se a chodíme nazí.
Náš pionýr odepisuje: I my se máme krásně. Taky se koupeme a kdybychom jedli celý den banány, taky bychom chodili nazí!

Básník zajisté promine...

3 06.10.2020

Červen 1945. V terezínském ghettu řádí tyfus a mezi nakaženými poznává mladý český medik osvobozeného básníka Roberta Desnose. Dorozumí se s ním, ale je pozdě. Bývalý vězeň umírá 8. června.
14. června se koná v Praze tryzna za zemřelého. Vítězslav Nezval tu čte báseň napsanou při této příležitosti.
V novinách o smrti básníka píše Josef Kainar.
Za pár dní veze do Francie básníkův popel František Halas.

Už jen sledovat osudy tohoto avantgardního básníka je dobrodružstvím. Kniha je skvěle vypravena a tištěna na křídě, opravdový klenot každé knihovny!

"Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by miloval život víc než on, Robert je pro mne příkladem člověka, který se střízlivým lidem zdá být bláznivý, přitahuje nenávist zbabělců i zaprodanců a naopak sdružuje všechny, jejichž srdce překypuje, příliš překypuje dobrem."(Jean-Louis Barrault)
Máte-li takové srdce, přečtěte si o něm a ochutnejte jeho básně.

1 05.10.2020

Možná jste četli antologie lidové poezie různých národů (Rusů, Ukrajinců, Španělů...), ovšem slovesnost tzv. přírodních národů je trochu jiná kategorie. Tyto národy ze sebou nemají dlouhý civilizační vývoj a žily donedávna tak, jako jejich předkové. Většinou nemají žádné písemnictví a my jejich slovesnost známe z prací etnografů, antropologů a cestovatelů. Takové jsou i Písně vrbovýho proutku. Jdou ke kořenům lidské existence v drsné přírodě na severu. Jsou stejně přímočaré jako černošská blues.
Abyste jim líp porozuměli, doporučuji Grónské mýty a pověsti sebrané Knudem Rasmussenem (pěkná drsárna!) nebo jeho Cestu bílým tichem. A skvělý archetypální výklad inuitského mýtu o Ženě Kostře najdete v knize Ženy, které běhaly s vlky od výborné vypravěčky Clarissy Pinkoly Estés (to budete koukat!).
Pokud vás zajímají rozdíly mezi naším myšlením a myšlením přírodních národů, určitě si přečtěte knihu Myšlení přírodních národů od otce kulturní antropologie Clauda Lévi-Strausse.
To vše jako nadstavbu této útlé knížečky "lidové" poezie.

1 05.10.2020

Tuto knihu jsem zachránil před stoupou z vojenské knihovny na začátku normalizace. To jsem už věděl, že Ivan Sviták je na indexu a bylo mi jasné, co se stane s jeho knihami. Husákův režim zakázal i lásku!
Kniha vyšla za vzepjetí naší kultury v roce1968. Rukopis prý byl připraven jako antologie 1000 tváří lásky, vyšla jich však jen první stovka a šlus! České básníky zde nenajdete, já měl nejradši ty méně známé autory a pídil se podle bibliografie po jejich knihách.
100 tváří lásky mám protkanou záložkami, mohu ji denně navštívit a vložil jsem do ní dalších pár oblíbených básní. Byl bych zvědav, jestli je I.S. měl na seznamu, ale to už se nikdy nedovím...
Vřele doporučuji!

4 04.10.2020