pajaroh komentáře u knih

Anotace knihy zní jako začátek přednášky pana Kolbaby a málem mě od čtení odradila. A to by byl škoda. Autorka píše prostě seversky - zádumčivě, těžce, smutně a stejně blízce. Vypráví příběh z nelehké historie Laponska, takže cinkání rolniček na sobím spřežení a zářící sníh nečekejte, leda tak sníh oslepující a soba mrtvého. Ale autorka vede příběh a jeho dvě časové linie dobře a přes jistou stručnost v popisech i do hloubky. Kniha se nečte lehce, člověk by tak nějak čekal, že nejdrsnější a nejtěžší minulost drží v těchto místech přírodní podmínky a kruté zimy, ale zase je to válka a člověk.

8 28.08.2022

Murakami-neMurakami, tohle byl slabší průměr. Nejlepší byly povídky o hudbě, ty měly alespoň náznak oné jazzové atmosféry s vůní kávy, ale jako celek sbírka upadá v zapomnění ihned po dočtení.

8 26.07.2022

Takto má vypadat dobrý cestopis = rovnováha mezi popisem cesty, okolí, společnosti a osobních pocitů. Je napsaný s osobitým pohledem a s filozofováním, ke kterému dochází (doslova) téměř každý dlouhodobý chodec.

Kniha se mohla jmenovat Skvělé sdružování, jelikož té samoty si na PCT autor především v první části moc neužil (ačkoliv komunita hikerů je zajímavá) a ani o ni se svou povahou nestál. Postupem chůze/čtení se to mění a trailový Van Go si začne samotu užívat stejně jako společnost, což je krásné. Žádný velký drsňák zakusující medvědy na potkání, jak nám mylně napovídá přebal knihy, to není.

Jednotlivé části mají v sobě zajímavé zvraty i znatelný vývoj. Překvapivý pro mě byl popisovaný (psychický) přechod z pouště do pohoří Sierra Nevada a poté postupné nalezení právě takového stavu duše i těla, kvůli kterému se pro dlouhý trail autor rozhodl. Jen ten motivační konec trochu skřípe.
Každopádně je to borec!

8 27.06.2022

Nevím, jak si někdo může splést drama s humorem, tohle opravdu není žádná komedie. Většinou nemám ráda personifikaci ve stylu pejsci vyprávějí, ale v tomto podání jsem to vnímala jinak, jako útržkovité zachycení jednoho příběhu, stáří, osamělosti, především díky tomu že se nejednalo o žádné drásavé citové vydírání typu Psí poslání, ale spíše cynické postřehy k lidské povaze a způsobu života. A vypravěče jsem ani jako psa nevnímala.
Nicméně celkový dojem z knihy je rozpačitý, jako by autor nevěděl, jak příběh uchopit, a zkoušel z každého něco.

8 10.03.2022

Má první kniha od Leoše Šimánka, nečekaně nalezena v knihovně synovců. A rozhodně ne poslední, od první věty mě fotografie i text vtáhly do života v kanadské divočině. A přestože není vyprávění nikterak detailní, cítím to bohatství tamní přírody a plnost života, ať už je to v lesních borůvkách, brusinkách, rybízu (i ten černý roste v kanadském lese, což jsem netušila), v množsví ryb v jezeře. Na konci knihy mi bylo stejně jako autorovi s rodinou líto, že kanadský domov opouštějí, ale cesty a dálky volají...

8 21.02.2022

Čas od času si ráda zavzpomínám na temná zákoutí Istanbulu, jeho živoucí atmosféru, noční život i známé melancholické naladění, a k tomu je nejlepší Orhan Pamuk. I v této knize je duše města výborně zachycena se všemi problémy, změnami, špínou, betonem, ale i lidskostí. Samotný příběh hraje roli vedlejší, v určitých chvílích jsem hrdinu Mevluta brala spíše jako průvodce než jako hlavní postavu.

"Připadalo mu, jako by staré, mechem obrostlé zdi města, historické kašny popsané krásnými písmeny, dřevěné domy, které hnily a nakláněly se, až se o sebe opíraly, shořely, byly zbourány, rozplynuly se vniveč a nové ulice, betonové stavby, obchody s neonovými světly a činžáky, jež je nahradily, byly vystavěny tak, aby působily ještě stařeji, děsivěji a nesrozumitelněji. Ono místo, jež znal jako město, pro něj přestalo být prostorným domovem a proměnilo se v bezbožné prostranství, kam každý, kdo se namanul, přidával nekonečné množství betonu, ulic, dvorů, zdí, chodníků a krámů."

Dodnes si pamatuji, jak mi po návratu z Istanbulu připadala Praha prostorná, vzdušná, malá.

Orhan Pamuk je výborný spisovatel a kniha je opravdu dobře napsaná, jen je mi ten jeho přeplněný svět čím dál vzdálenější...

8 06.02.2022

Při čtení Vykořeněných jsem si prošla zajímavým vývojem: po prvních nekolika kapitolách mi cukaly koutky, hlavní postavy modroocí samotáři atletické postavy se zálibou v běhu versus ďábelský rudooký katolický farář polského původu burcující dav ke špatnostem.
Pak mě příběh na chvíli zaujal, vzpomínky na minulost, popis okolí a atmosféra pohraničního městečka, kterou autor umí opravdu dobře vykreslit. Ale jen na malou chvilku... Následně jsem se ztratila v návalu akčnosti a došla k závěru, že je kniha plná nenávisti, a to nejenže na ni poukazuje, ale hodně ji i rozdmýchává... a dočetla ji s pocitem, že autor přehání, příběh je plytký a jednostranný.

Den na to jsem náhodně četla starší rozhovor s Ludvíkem Kuncem, který měl chalupu poblíž míst, kde se děj Vykořeněných odehrává, ve kterém popisuje problémy s místními myslivci i podnikateli kvůli ekologii. Podobnost praktik (jen těch počátečních) čistě nenáhodná...

8 31.01.2022

První kniha tohoto roku nasadila hoooodně vysokou laťku.
Severní Skandinávie, Jizerky, husky, zajímavé osobnosti kolem psů, nějaká ta životní moudra z vlastních zkušeností a velmi blízký pohled na svět - tohle je jasná srdcovka. Na jednu stranu mi bylo líto, že textu je méně a čtení letí a nejde zastavit jako psí spřežení na prvních 20 km, na stranu druhou je všechno podstatné v knize zahrnuto a asi by další kapitoly byly nadstavování.
Obsah je samozřejmě to nejdůležitější, ale musím uznat, že styl psaní nezaostává - úderný a zajímavý. O fotografiích ani nemluvě (i ty méně kvalitní mají silnou výpověď) a kompozice, kdy knihu otevírají i uzavírají Odinovi vyslanci, je bez chybičky.

Cestu Jany Henychové již chvíli sleduji - jako mnozí, kteří se o tuto tématiku zajímají, a vždy na mě působila jako tvrdý člověk. Mýlila jsem se, silná ano, ale ne tvrdá. Bez jakékoliv idealizace či zbožnění má její osoba, sny i smečka můj velký obdiv především pro směr, kterým se ubírají (a tentokrát tím nemyslím jen "na sever").

"Lidé mohou mít své sny, ale musí si dát pozor na to, aby stáli nohama pevně na zemi a aby je jejich sny nesemlely."

"Když je člověk jen na jednom místě, tolik si ho neváží, jako když se na něj může chvíli těšit."

8 02.01.2022

Jako velký filmový neznalec jsem neviděla jediný autorův film. I tak je kniha zajímává, protože se podle mě jedná o inteligentního člověka, silnou osobnost a tvrdý charakter. To, jak dokáže využít těžkou životní situaci, ve které by se většina lidí hroutila, a obrátit ji ve svůj prospěch, je obdivuhodné a velmi inspirativní (kéž by se takto místo fňukání chovalo více lidí).
Více mě zajímaly kapitoly o cestách či pobytu v Austrálii, Amazonii a především nomádský život než dětství, natáčení, detailně popsaný zápas, ale chápu, že se jedná o zpracování deníků a to vše bylo pro autora podstatné a určující.
Nesedl mi překlad knihy, a to srovnávám jen otisklé štítky a zápisky (se skřípěním zubů).
A přes zimu snad doženu tu filmovou neznalost alespoň jedním filmem, protože prý "to charisma!"

8 04.12.2021

Temná, beznadějná atmosféra chladného pobřeží a tíseň pout náboženských maniaků (ne všech, Maska vede) jsou popsány výborně. Co postava, to podivín, co obraz, to bizarnost, občas autor až příliš tlačil na pilu. Styl vyjadřování se mi líbí, ale dějová linie je jaksi přetrhaná, zauzlovaná a na konci roztřepená.

8 24.10.2021

Kdysi jsem četla autorčinu Chválu putování o Islandu a nález pokračování ze Skotska a Bretaně v nádražní knihobudce mě potěšil.
Zuzana Kočová má zvláštní styl psaní, který přes stylistickou nenáročnost vyžaduje soustředění čtenáře na směs popisů viděného, náhlých myšlenkových odboček, vzpomínek a sebepromluv. Takový trochu cestopis a více lidopis. Tento styl vyprávění mi není až tak blízký, ale odvaha autorky vydat se v letech sama bez znalosti jazyka do neznámých končin je obdivuhodná.
Potíže na cestě jistě byly (šok z okolí Stonehenge jsem zažila před lety totožný) a pěkná stránka je tam zachycena také.

8 03.09.2021

Pro člověka "odkojeného" na Erbenovi, Němcové, Malém Bobši (ne, nenarodila jsem se za národního obrození, to maminka) jsou úvahy a zápisky J. Glazarové příjemné nostalgické vzpomínání. Nejkrásnější jsou její slova o domově, Beskydech, rodném místě, starých pražských bytech plných vzácných obrazů a knih... Jinde zdůrazňuje důležitou roli literatury ve výchově či pochybné učení ve stylu tupého rozboru díla (už tenkrát) vedoucí jedině k znechucení studentů. Některé kapitoly přináší zajímavé osobní zkušenosti se známými spisovateli nebo jen vzdálenější postřehy (opravdu pil Honoré de Balzac 40 šálků kávy denně? Sympaťák).
Bohužel nelze ignorovat komunistické řeči a tendence, ty velmi zeslabují pocit z příjemných slov a člověk se cítí skoro podveden. Doslov (nepsaný autorkou) vytrhnout.

8 31.07.2021

Při čtení této knihy jsem si neustále uvědomovala, jak dlouho jsem neviděla oceán a jak moc mi divoká živelná voda, temné skalnaté pobřeží, kameny, chaluhy a všechny zvuky s tím spojené chybí. Ale tak... máme rybníky a bleskové bahnité záplavy z oranišť...
Příběh je dobře postavený a zajímavý, ale vnímala jsem ho ve vedlejší roli. Tu hlavní obsadila studená voda, psychika hlavní postavy, led, počasí a popisy a fascinace zbytkem ptačího světa.

8 19.05.2021

Příběhy, které se odlišují stylem i tématem, přesto je silně propojuje autorova zajímavá osobnost. Všehochuť myšlenek o životě a kultuře určitě padne do noty milovníkům divadla.
Přiznám se, že mi nesedly ilustrace, ale jinak příjemná zamyšlení v době, kdy se mi nedařilo ani nechtělo začíst do složitějšího dlouhého příběhu.

8 21.02.2021

Konec se mi líbil a záhada ztracených dívek je chytlavá, zvlášť když se zakládá na pravdivých událostech. Také realistické popisy osad, počasí a oblasti - je vidět, že ji autor dobře zná. Samotný příběh v knize mě až tak neoslovil, je takový... mdlý. Mám raději autorovy naučné místopisy.

8 26.01.2021

Milé, potěšující čtení, nicméně po prvně čtené Introvertce v hlučném světě to už trochu postrádalo šmrnc a nápady se opakovaly. Ale neznám knihomo/ila, který by se nad těmito obrázky neusmíval a neříkal si - "ano ano, tak to mám taky! Ty ošklivé filmové obálky!"

8 15.10.2020

Nostalgické obrazy z dětství vyloženě "svěrákovského" ražení. Svět jedné vesnice, blízké cihelny, hospody, svérázných obyvatel typu hrdinný děda, všetečná bábi, špinavý alkoholik a úlisný komunista. Svět malinovky, kondenzovaného mléka, klokánků a povyražení při příjezdu hovnocucu. Příjemným stylem popsaný dětský svět s hrozbou událostí roku 68 v pozadí a to vše v moc pěkném přebalu (kdo by někdy nevzpomněl na ty jízdenky).

8 11.10.2020

Putování po Evropě podél velkých toků - Rýna a Dunaje - nezní jako chytlavý exotický cestopis. Jeho kouzlo a hodnota je skryta ve vypravěči, sympatickém anglickém gentlemanovi, který se za sychravého prosincového počasí vydal s pozitivním elánem na cestu předválečnou Evropou. Tohle nadšení, s jakým pohlíží na vše kolem, ať už je to stará kovárna nebo honosný zámek, je strhující a neklesá, stejně jako charisma, které mu - dle mého názoru - cestu často usnadňuje.
Nezabývá se strastmi cesty, únavou, špínou (a že tohle všechno jistě zažil), prostě jde a užívá si to. Zabývá se uměním, architekturou i popisem obyčejné polní cesty, mlhy nad řekou, a dojem podtrhuje vědomí blížící se války... "Za několik let bylo toto krásné město s výjimkou chrámů kompletně vybombardováno. Kdybych to býval tušil, byl bych se tu zdržel déle."
Je pravda, že vyprávění občas ztrácí pro neznalého míst na zajímavosti, ale nahrazuje to nadšení a postřehy z všedních "ty-útrapy-za-to-stojí" chvilek, které zažívá každý dlouho-cestovatel.

8 22.09.2020

Starý vesnický realismus v té nejpůvodnější formě. Drsné životy vesničanů, poetické vyjadřování, přírodní motivy. A moc dobře zachycené povahy - typologie lidí a jejich jednání pokroucené zkušenostmi, prací, chlastem, životem a církví.

8 03.08.2020

Zajímavé povídání zapáleného botanika o návštěvě Galapág, místní geologii, flóře a fauně i o historických zajímavostech, nutné ekologii a jejím nastaveném kompromisu s turistikou, které potěší každého, kdo se o biologii trochu zajímá. Autor nezachází do detailů, pozoruje, zaznamenává a předává čtenáři příjemným stylem svou cestu a vztah k přírodě.

"Sice to zní smutně, ale věci a události jsou snad krásné právě proto, že někdy také končí."

8 27.07.2020