Percabethka komentáře u knih
Melancholická hra podtrhující stereotypy v lidském životě, krutou realitu a osamělost všech, kteří se nějak odlišují.
A přes to, jak negativně to působí, byla hra výborná, plná zajímavých myšlenek a skvěle se četla.
*Nešel jsem na měsíc, šel jsem mnohem dál - neboť čas je nejdelší vzdálenost mezi dvěma body.
*Lidi chodí na pohyblivé obrázky, místo, aby se hýbali sami.
Dokonalé! Oscar Wilde (i s překladatelem) se těmi jazykovými hříčkami a šílenými situacemi přesně trefili do mého stylu humoru, takže jsem si celou hru maximálně užila. Kromě toho v ní bylo mnoho zajímavých filosofických myšlenek a postřehů. Těším se, až si od Wilda přečtu něco dalšího - jen doufám, že už tam nebude tolik překlepů jako tady...
Na jednu stranu musím říct, že je Lucerna skvělým obrazem tehdejší doby i českého lidu. Takže pro historiky je hra jistě skvělá. Mě osobně ale moc nebavila. Nebyla špatná, nemusela jsem se nutit do dalších stránek, ale že bych to musela číst znovu...
Tahle knížka je jako moc dlouhá horská dráha. Některé básničky jsou výborné, jiné zas za nic nestojí, a po chvíli vás omrzí monotónost celé téhle konstrukce, protože se tu všechno opakuje tisíckrát dokola. Ale líbila se mi, o tom žádná.
Tohle je asi nejdelší a nejzvláštnější divadelní hra, jakou jsem kdy četla. Úplně nechápu, jak jí za jeden večer můžou na jevišti stihnout, ale dobrá :D
Každopádně z ní mám dost rozporuplné pocity. Celou dobu mi hrozně vadila povaha a "osobnost" Peera Gynta, navíc mi přijde, že kdykoli měl učinit nějaké rozhodnutí, rozhodl se špatně. A u některých pasáží jsem si říkala, že nevím, jestli tím chtěl autor čtenáři/publiku sdělit něco hlubšího, nebo jen nějak zabít čas.
Na druhou stranu je zajímavé přečíst si takové netypické drama, které by se podle mě díky své stuktuře i obsahu dalo zařadit spíš do epického divadla Bertolta Brechta - ačkoli je z jiné doby -, než do klasického aristotelova dramatu. A čtenář se z něj dozví i něco nového o cestování a mentalitě lidí v druhé polovině 19. století.
Abych to shrnula, Peera Gynta jsem začala číst jen proto, že mám moc ráda hudbu Edvarda Griega. A musím říct, že jsem čekala něco úplně jiného. Přesto si myslím, že mi jeho čtení něco přineslo. A nebylo to úplně špatné. Určitě se k němu už ale neplánuji vracet.
Přijde mi, že v knižní podobě zaniká tolik vtipů... ale i tak je to skvělé❤
Geniální :D ani ne tolik kvůli těm všem omylům a záměnám, jako kvůli jazykovým hříčkám, před kterými smekám.
"Hlavně neztrácejte hlavu a netlučte do mě hlava nehlava, to bych byl navždy na hlavu, můj pane."
Martin Hilský má můj bezmezný obdiv, že to takhle dokázal přeložit.
"A chceš vědět proč? - Ano, proč dostal jsem co proto. Každý proč má přece svý proto."
Sice jsem četla i lepší Shakespearovy hry, tahle se za mě ale rozhodně řadí mezi ty nejvtipnější. ❤
Mám z téhle knihy trochu pocit, že se autorka nedokázala rozhodnout, zda jsou cílová skupina děti či dospělí.
Na jednu stranu je zřejmé, že je kniha psaná pro děti, protože je hodně naivní, jsou v ní ilustrace a má děti pravděpodobně něco naučit o naší historii a pověstech. A když jí čtete v pozdějším věku, je strašně cringe, so... :D
Zároveň je ale plná složitých slov (kvůli kterým jsem knihu asi v 11 letech odložila s tím, že jí nerozumím), místy je celkem morbidní - když se v ní zabíjí, mučí a podobně - a třeba to, že "Theodorik má v posteli pěknou kočičku" mi opravdu v dětské knize nepřijde vhodné.
Můj facit je, že ji děti nepochopí a dospělí z ní budou mít nutkání mlátit hlavou o zeď. Tolik k ději a stylistice, abych ji ale jen nekritizovala, moc se mi líbilo, že paní Štulcová oživuje české dějiny a přibližuje je moderním čtenářům, kteří se v téhle knize můžou dozvědět spoustu zajímavých informací o naší historii, zvycích a Praze...
Mrzí mě, že v knize chybělo tolik vtipů, se kterými zřejmě herci na jevišti improvizovali, aby vylepšili úvodní seminář. I tak je to ale rozhodně #mustread pro všechny milovníky Járy Cimrmana.
Skvost!
Příběh, filosofie i to, že Bradbury knihu napsal v roce 1953...
Jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla - a bezkonkurenčně nejlepší dystopie!
S. J. Maas je prostě královna geniálních příběhů. ❤ Při čtení jejích knih si myslíte, jak jste jí přechytračili a přišli na to, jak celý příběh skončí. Jenže ona pak tu vaší verzi nadhodí, rozmetá na kousíčky a přijde s něčím tak nečekaným, ale zároveň logickým... No a způsob, kterým dokáže spojit i ty nejmenší detaily napříč všemi díly a přetvořit je v něco, co ovlivní celý budoucí děj, snad ani nepotřebuje další komentář.
*SPOILER ALERT*
Celou dobu jsem čekala, že Maas nějak propojí Skleněný trůn se Dvory. Že třeba Rhys a Feyre jen žijí na jiném kontinetu, ale nakonec se všichni někde setkají. Nikdy by mě nenapadlo, že je Aelin uvidí při tom přeletu mezi světy. Bylo to ale skvělé!
Asi si jdu dát re-reading Dvorů :D
Při čtení si z knih často vypisuji citáty, které mě něčím zaujmou. Po pár stránkách Petra a Lucie jsem s tím ale musela přestat, protože bych akorát do svého deníku přepsala skoro celou knihu. Příběh samotný mě moc neokouzlil, ale ty úvahy a filosofie kolem byly výborné.
Z celé téhle série mám takové rozporuplné pocity. Na jednu stranu se mi líbila - autorka má zajímavý styl vyprávění, je to dystopie, ale zároveň fantasy, v tomhle díle jsme navíc příběh viděli z pohledu všech hlavních postav, které za celou dobu prošly jasným vývojem, což mi někdy na YA knížkách chybí.
Na druhou stranu to ale bylo takové průměrné. Děj byl hrozně předvídatelný, hlavní hrdinka většinu času celkem nesnesitelná, ale stejně do ní byly zamilované všechny hlavní mužské postavy, spousta situací tam byla nelogická a autorka se ani po 4 dílech očividně nenaučila orientovat se v čase, což bylo místy trochu matoucí.
Myslím, že mi celá série vůbec nic nedala, ale byla to celkem příjemná oddechovka...
Oproti předchozímu dílu se jak kniha, tak i povaha Mare výrazně zlepšily. Pořád to ale není žádná sláva. A vážně mi vadí, že tam naprosto nedává smysl čas - "Byla jsem tu uvězněná už tři měsíce" a o pár stránech později: "Po šesti týdnech věznění..."
Podle všeho má tedy asi měsíc dva týdny? Zajímavé.
A to zdaleka není jediná nelogická věc. Jsem ráda, že mi už chybí jen jeden díl...
Od téhle knížky jsem nic nečekala - a asi právě proto se mi nakonec tak líbila. Určitě se dá říct, že je to jen další ya fantasy, která jede podle typického vzorce. Nic originálního. Jedna věc to ale maximálně vylepšovala - autorčin styl psaní, její vykreslování postav i prostředí a poměrně rychlý spád bez zbytečně dlouhých popisných pasáží.
Těším se na další díly!
Druhý díl byl o poznání slabší než první. Nejen, že tu naprosto nedával smysl čas - jednou daná událost trvala měsíc, na další stránce už jí ale autorka popisovala jako půl roku a nakonec by měl čtenář skoro pocit, že už je stará několik let, přitom se ale všechno odehrálo v prvním díle. A postavy očividně fungovaly klidně i pět dní naprosto bez spánku a přitom byly pořád plné síly na další boj... a nikomu to očividně nepřišlo divné - co mi ale vadilo nejvíc, bylo, že se Mare chovala jako panovačná hlupačka, která se naprosto sebestředně stará jen o sebe, všechny ostatní využívá a když se semtam obětuje, dělá to určitě jen pro svůj fejm. Navíc jí snad na každé stránce někdo oslovil Bohyně blesku - nebo si tak říkala ona sama. Když jsem po 50 stránkách viděla už 51. Bohyni blesku, začínala jsem vidět rudě a přemýšlela, že tu knížku někam zahodím. Zajímalo by mě, jestli se do Mare autorka vžila a tímhle nepřiměřeným obdivem ze strany všech ostatních postav si řešila nějaké svoje komplexy :D
Každopádně si přečtu i další díl, protože mě celkem zaujal ten cliffhanger na konci. Po tomhle dílu už od těch dalších ale moc nečekám.
*čteno v originále*
Před čtením téhle knihy jsem o Humboldtovi a Gaußovi věděla jen to, že existovali - a znala tu historku o sčítání čísel ve 100 :D Z toho důvodu se mi knížka moc líbila, protože čtivým způsobem přibližuje životy obou géniů, zároveň si z ní ale čtenář odnese i zajímavé poznatky z matematiky, chemie, biologie, zeměpisu i historie.
Báseň Havran je jedna z mých oblíbených, ale musím říct, že některými ostatními jsem byla trochu zklamaná. Ne snad proto, že by se mi nelíbil Poeův (a Nezvalův) styl psaní, ale byly na mě jednoduše moc depresivní a nenašla jsem v nich žádný hlubší význam - i když to může být i moje chyba...
Hlavní myšlenka knihy je podle mě výborná, hra je ale místy lehce naivní... Například si myslím, že kdyby přišli maršálovi vojáci do Galénovy ordinace, mohli si klidně nabrat dost léků pro barona i maršála a o nikoho jiného jim přeci nešlo. Na druhou stranu ale chápu, že tím Čapek nechtěl hru komplikovat, aby lépe vynikla hlavní myšlenka.