PeterRainhard komentáře u knih

Fundamentální historická práce, které se dnes již těžko která může rovnat, ať již z hlediska rozsahu (oba díly mají dohromady bezmála 1300 stran - bez poznámek a rejstříků) či z hlediska poctivé práce s archivními materiály a dobovými prameny. Jinak viz anotace, kterou jsem přípojil.
Tolik bych snad ještě doplnil, že při čtení "Krymské války" do očí bijí natolik zřetelné paralely se současným (2022-24) děním, až mrazí. Marxův bonmot, o dějinách, které se opakují vždy dvakrát, poprvé jako tragedie, podruhé jako fraška se ukazuje být ne zcela přesný - neboť i to opakování je obrovskou tragedií.

Těmi paralelami samozřejmě myslím zvláště kapitoly, kde Tarle popisuje ruského imperátora, který postupně ztrácí kontakt s realitou, prohnilý, zkorumpovaný systém v Rusku, podlézavost a systémovou neschopnost carových rádců, strašlivou korupci za fasádou velmoci, zoufalou nepřipravenost "nejsilnější armády světa" na skutečnou válku. A proti Rusku stojící perfidní, agresivní, sebevědomé mocnosti, kterým jejich obratná diplomacie (a ruská nadutost) umožnila vystoupit v roli "ochránců" napadeného Turecka, které si přitom fakticky kolonizovaly a použily pro boj s Ruskem. Ba Anglie a Francie se mohly tvářit (a také že pro to dělaly vše, co se dalo) jako bojovníci za "civilisaci" a "svobodu", ač jako vždy šlo o trhy, kdo kde bude mít svou vojenskou základnu, kdo koho vytlačí - z trhů Balkánu, z poddunajských knížectví, od úžin, z Černého moře.

Co jen to připomíná...

5 02.03.2024

Již dosti dlouho jsem nepřečetl knihu s takovou chutí a lehkým mrazením, jako Merleho "Madrapur". Dějově sevřený román, s lehkým, opravdu jen lehkým motivem vědeckofantastickým (či chcete-li horrorovým), pro mě byl především kultivovaně filosofujícím, existenciálním obrazem lidského života. Oceňuji výborně prokreslené charaktery "High society" (původ, povahy, ba i počet pasažárů má svůj význam) i ostré konflikty mezi nimi, prohlubující se jakmile situace přestane být "normální". Zvláště ostře vyvstává v kontextu situace úžasná banalita naprosté většiny lidských nenávistí, předsudků i tužeb - jen se na ně podíváte sub specie aeternitatis.
Merleho román je především mrazivou metaforou. Podivný letoun mířící do polomytického Madrapuru, o kterém však není ani jisto, zda vůbec existuje. Letoun s pilotní kabinou, avšak, jak zjišťujeme, bez pilota. Tedy je řízen na dálku? A cestující hašteřící se mezi sebou zatímco jsou unášeni kamsi bez vlastní vůle, přičemž teprve postupně přicházejí na to, že nevědí KÝM je let řízen, nevědí KAM míří, PROČ byli nastoupili pouze oni... pouze ví, že jejich let nutně a brzy skončí. A kolo se točí...

Ne, neprozradím, zda cestující do Madrapuru nakonec doletí a zda zjistí co je "tam". To si už musíte přečíst...

"V obyčejném životě se kolo času nespokojuje s tím, že se točí a vás unáší ve svém kruhu. Je to kolo ozubené a věčně se do vás zakusuje zuby a zoubky starostí. Nežijete. Bez oddechu pobíháte v kolečkách obav, týchž posedlostí...Proto je po požití onirilu tak lehko. Jeho zásluhou máte pocit, že se kolo zastavilo (A není to jen pocit, nýbrž pravda stvrzená naší vlastní zkušeností): čas stojí a vy se smíte těšit z přítomnosti, zprostěni závratného kolotání".

5 05.01.2024

Knihu jsem četl už před delší dobou a naprostou náhodou jsem narazil na "retro" recenzi která mi ji připomenula...

Nu... posledních letech se románů odehrávající se v "kontrafaktuálních" dějinách objevilo více, než kdykoli předtím a tento žánr rozhodně nepostrádá atraktivitu.
Žel, román "Otčina" bych osobně neoznačil za špičku žánru - dokonce ani toho poněkud pokleslejšího. Na to se mi detektivní zápletka zdála přeci poněkud mdlá. Nejasnou pro mě byla především motivace Marche. Jinak jde o naprosto klasické krimi - nesourodá dvojice (samozřejmě nechybí atraktivní americká reportérka) pátrající po zločinu, všude kolem zrada...

Typické žel je, že (jakoby) jediným velezločinem Třetí říše je likvidace Židů. Kteří však představovali jen zlomek ze všech všech obětí naprosto nestvůrného německého plánu na vytvoření "Lebensraumu" (Lze si dohledat, kolik bylo likvidováno občanů SSSR, Poláků, Jugoslávců, Čechoslováků... atd. atd.). Anglického autora ovšem toto bohužel vůbec ani nenapadne.

Apropos, při čtení mě napadlo mě zprvu, zda autor záměrně neodkázal naprosto neobvyklým jménem Xavier March na Marxe, leč pochybuji :)

Bod si román zaslouží za několik málo vtipných šlehů (New York hlavní hrdina Xavier March viděl na vlastní oči... tedy v periskopu svého U-Bootu, jak suše poznamená) a relativně poctivou práci s reáliemi.

5 23.10.2023

Dnes pravděpodobně vůbec nejaktuálnější z knih Egona Bondyho. Méně teoretická a filosofická, než "Příběh o příběhu", méně literární než "Cybercomics", leč po bezmála dvaceti letech stále palčivě aktuální.
Byť s globalizací je zdánlivě ámen, řada tezí vyvozených v knize jsou plně vývojem potvrzené. Včetně (de facto genocidních, jak Bondy správně upozorňuje) úvah o nutnosti "redukce" světové populace, které v kontextu recentního vývoje nabývají zcela reálných obrysů.

Nicméně, je třeba upozornit, že se jedná se skutečně o text relativně hodně stručný, zlomkovitý a vysloveně esejistický - a tedy bez poznámkového aparátu, který (alespoň mě) hodně schází. To je ovšem starý Bondyho zlozvyk - leccos cituje po paměti a mlhavě, leckdy čtenář jen může uhadovat, z čeho vůbec při svých tvrzeních vycházel. A chybí tu také jakákoli ekonomická analýza, podložená tvrdými statistickými daty. Nu, standardům klasických marxistů by takový text tedy nevyhověl.
Pokud například Bondy pracuje se zásadním tvrzením o vládnoucí (finanční) superelitě o několika tisíci členech, o neexistenci vládnoucí třídy (ta je tak nepočetná, že přestala mít charakter třídy a je to jen nepatrná skupina), pak by dle mého mínění bývalo dobré opírat se konkrétní prameny - nebo je minimálně ukázat.

Nicméně, mým cílem není být přehnaně kritický.

Knížečka "O globalizaci" neměla ambice být skutečně hlubokou analýzou - je to spíše podnět pro vlastní uvažování. A v tomto ohledu funguje perfektně.

5 29.08.2023

Poměrně vzácný, málo známý výbor povídek kdysi velmi slavného maďarského autora z dob monarchie. Jeho život byl ostatně skoro stejně dramatický, jako polozapomenuté dílo, znovuobjevené v roce 1940 Šándorem Maraiem, který publikoval s velikým úspěchem román "Sindibád se vrací domů", beletristicky popisující poslední údobí spisovatelova života. A stal se malý zázrak, neboť Krúdyho znova začali číst a vydávat...
Povídky ve výboru (jedná se opravdu jen o skromný zlomek ohromného korpusu, vždyť Krúdy jich napsal doslova stovky) jsou většinou krátké, v podstatě lyrické imprese, vzájemně propojené jen postavou "Sindibáda" - zvolna stárnoucího dekadentního milovníka žen, bezcílně putujícího však nikoli po mořích, nýbrž po soumračných městech staré Rakousko-uherské říše a zažívajícího znova a znova krátké milostné epizody.
Povídky jsou psychologicky vytříbené, jemně vybroušené klenoty, s citlivým zachycením filigránských detailů dávno zemřelého životního stylu, které dávají procítit život velice specifické vrstvy maďarské gentry a drobné buržoasie.

Jako když otevřete dveře do jiného světa... světa kočárů a parních vlaků, těžkých závěsů, zdobných secesních fresek, květin, vůně lilií, vytříbeného chování, šepotu i dívčího smíchu, tichého šustění zažloutlých fotografií, se stoly, jejichž zásuvky jsou plny hedvábnými stužkami převázaných milostných dopisů psaných kaligrafickým rukopisem, vonící liliemi... a sexem. Sindibádovy lásky tam někde stále marně čekají na návrat svého milence. Leč vítr se opět opřel do plachet korábu a Sindibád opět vyplouvá na své nekonečné putování. Tentokrát již asi definitivně do zapomění...

Dodejme, že s nesmírným estetickým citem zdánlivě nezfilmovatelné téma adaptoval pro stříbrné plátno v roce 1971 Zoltán Huszárik. Hlavní roli si tehdy zahrál tehdy již slavný, předčasně za tragických okolností zemřelý maďarský herec Zoltán Latinovits.

5 17.08.2023

"Existencialismus je humanismus" představuje především vynikající, dnes již klasickou propedeutiku do celého Sartrova díla. Nicméně, na to je třeba upozornit, v žádném případě nevyčerpává celé bohatství Sartrova myšlení, natož aby pokrývala existencialismus coby samostatný směr filosofie (pro angloamerické myslitele ostatně i toto tvrzení o filosofii existencialismu bude poněkud suspektní...).
Je to původně přednáška, takže se obejde bez rozsáhlého poznámkového aparátu, text je věru koncentrovaný a čtenář si vystačí opravdu jen se základním pojmovým aparátem (essence, existence, ontologie). Co velmi přispívá ke čtivosti je množství velice živých příkladů, které neobyčejně oživují úvahy a činí je průzračnými a jasnými.
"Existencialismu" neobyčejně prospělo, že Sartre byl i literát (a nikterak špatný!), který své filosofické úvahy dokázal velmi přirozeně vtělit do beletristické podoby.
Každopádně pojmy "vrženost", "absurdno", "lidský projekt", "pojetí "odsouzení ke svobodě (a k volbě)", tvrzení o unikátnosti lidské zkušenosti, u které existence předchází essenci, to je vše představuje velké bohatství podnětů k vlastnímu uvažování, skryté v malé knížečce.

Až pak doporučuji vrhnout se na "Cesty ke svobodě" (I-II. díl vyšly u nás, III. tuším už nikoliv) a konfrontovat na příběhu, na vyprávění jejich platnost.
Nu, a pak může (třeba) dojít na monumentální "Bytí a nicotu".

5 04.08.2023

"A prach se vrátí do země, jaký byl" (Kaz 12,7).... Prach, písek, (hebr. Eres - země, označuje často i peklo) je neustále běžící čas, poddajná past zasypávající bez oddechu vše živé; boj proti písku-Smrti coby absurdní a nesmyslná dřina, ….O tom všem je román japonského spisovatele, autora divadelních her a také fotografa Kóbó Abeho (1924-1993) „Písečná žena“ (vydán 1962), který představuje velice zajímavý příspěvek do proudu avantgardní, moderní, (rozhodně nikoli však postmoderní) literatury z období po druhé světové válce. V díle samotném tak nalezneme jak otisk horečnatých vzpomínek na písky Mandžuska, kde sám Abe vyrůstal, tak i na druhé straně chladný, analytický lékaře rozum provádějící pozorování, či ještě spíše „vivisekci“, v tomto případě pak lidské existence v situaci, kdy je obnažená až na dřeň. Myšlenková kultura Abeho je nepochybně silně ovlivněná evropskými vlivy (sám uváděl jako své oblíbené autory Dostojevského, Kafku, Poea, ale také Heideggera a Jasperse), avšak schopnost odstupu od postav a filigránská práce s detailem, jakkoli krutým (vzpomeňme na klasický pojem „krutý talent“ přisouzený již navěky Dostojevskému) však nepochybně japonská. Osobně bych tento skvělý román-podobenství směle zařadil vedle děl jako je slavný existenciální obraz života „Tatarská poušť“ Dina Buzzatiho, či „Pobřeží Syrt“ Juliena Gracqa.

5 19.12.2022

Velmi pěkný román. Začátek je podobný klasické červené knihovně pro spanilomyslné čtenářky, milující svazky zaplněnými "nahými markýzy" a "vévody v pokušení". Leč to je pouze entrée. Stačí jeden krutý pád hlavní hrdinky z koně a vše je úplně jinak.
V dnešní době to zní už (bohužel) neuvěřitelně otřepaně, leč román skutečně nabízí osvěžující, "ženský" pohled na anglickou občanskou válku (drsně podtržený invaliditou hlavní hrdinky) Takže ne, neuvidíme žádné bitvy, smělé jezdecké útoky, vlající prapory, nezazní dunění kanónů a třesk mušket (a když, tak jen z dálky); nespatříme v dýmu prachu se blýskající píky a kordy kavalírů a puritánů...
Díváme se na historické drama z hlediska žen. Těch, které čekaly doma, obvazovaly raněné, s úzkostí dostávaly pomačkané dopisy, které s pláčem pohřbívaly své muže, bratry a syny...
A se staženým hrdlem naslouchaly, zda blížící se hřmění pochodových bubnů znamená příchod armády krále, či parlamentu...

5 05.12.2022

"Fotograf" je novela psaná velice čtivě, vyzrálým stylem již zkušeného autora, který přesně ví, co chce říci. Velice správně je v doslovu zdůrazněno, že Boulle je autorem, v jehož textech je vždy přítomen ironický odstup. Zvláště jsem to vnímal při čtení "Mostu přes řeku Kwai" a při srovnání románu a filmové adaptace, která podvratný, ironický a výsměšný obraz nahradila patosem zcela měnícím poselství knihy.

Ironii najdeme i u "Fotografa". Ironii, která již přednamenává nástup postmoderní literatury. Podle mého mínění tato konkrétní novela v sobě vůbec nese mnohem více, než jen příběh o jednom zkrachovalém fotografovi, bažícím po posledním sólokapru .

Je silně koncentrovaným obrazem doby, kdy se lámala moderna v postmodernu a slovo (potažmo politické ideje), ustupuje obrazu. Tedy relativně stabilní kultura založená na psaném textu ustupuje se vznikem biografu, televize a masové reprodukce obrazu, vizuálnu.

A Boulleho příběh je o posedlosti obrazem. Z mladého bojovníka za ideu se hlavní hrdina stává pouhým POZOROVATELEM. Ten již zcela chladně, s vypočteným, již postmoderně ironickým odstupem vypráví dívce, kterou fotografuje příběh svého zmrzačení, aby "alespoň na chvíli měla v očích výraz zájmu" (když už nepomůže "pár facek").
Je to nový typ člověka, jehož po válečných hrůzách fascinuje již jen vidět, nikoli jednat a který touží pouze po tom, co nejlépe tento prchavý vjem (a co je prchavějšího než právě moment smrti!) zachytit, ontologisovat...
Nastupující svět (a v něm nyní - píše se rok 2024!- žijeme) je světem vše-vidění. A esse est percipi. Tedy spíše percipi est esse.
Co není viděno, neexistuje, je bez významu.

Není náhodou, že Antonioni točí v roce 1966 svou "Zvětšeninu" a takřka ve stejné době (1965) Robbe-Grillet absolutizuje experimentální metodu čistě vizuálního, "filmového" psaní francouzského "Nového románu" v "Domu milostných schůzek (La Maison de rendez-vous)" a pak v "Projektu revoluce v New Yorku" (Projet pour une révolution à New York , 1970).

Boulle neexperimentuje s formou, vyprávění je zcela tradiční, chronologické, stylově čisté, leč předávaný význam je stejný jako u Grilleho, Sarrautové, či Butora.
Obraz, snímek, zastavený čas stojí i za smrt.

4 17.10.2024

Za naprostý, nepřekonatelný vrchol Buzzatiho tvorby považuji geniální "Tatarskou poušť"; osobně z nějakého i pro mě samého záhadného důvodu miluji i objektivně ne zcela zdařilou novelu "Velký portrét"; mám rád Buzzatiho comics na motivy mýtu o Orfeovi...

Leč "Tíživé noci"jsou povídky - některé opravdu důvtipné, povětšinou s horovým,fantaskním či dokonce vědeckofantastickým motivem, začasté inspirované lidovým folklorem. Magický realismus? Snad, i když Buzzati stojí tak trochu mimo obvyklé literární kategorie.

Jak už to u povídkových výborů bývá, ne všechny povídky jsou stejně zdařilé, některým chybí ona formální vybroušenost charakterisující obvykle Buzzatiho styl a nejsou zcela zdařilé.

Leč i tak myslím, že si i velmi náročný čtěnář vybere.

4 24.05.2024

V prvé řadě, autor si vybral téma, kterému rozumí, které má nejen povrchně načtené ze sekundární literatury, ale kterým se zaobírá systematicky a dlouhodobě. Práce i s archivními prameny a dokumenty je tu rozhodně cítit. Rovněž bych vyzvedl soustavnou Váchovu snahu o udržení a přiblížení jazyka legionářů - s jeho četnými rusismy, které používali takřka ostentativně a jimiž je ostatně protkán každý živý text toho období ("ubít", "nastupovat" (ve smyslu útočit), "Broněvik" (ve smyslu obrněného, či tzv. "opevněného" vlaku); najdeme tu i germanizmy (ty naši legionáři naopak silně potlačovali, ale i tak se nějaká ta "Feldvachta" (strážní stanoviště) našla; "ariergarda" (z fr. arrière-garde - tj. "zadní voj") atd. Ne vždy to autor stoprocentně uhlídal, leč tento fakt cením vysoko.
Není nic protivnějšího, než hrdinové "historického" románu hovořící moderním jazykem, či ještě hůře, slangem dnešních dospívajících.

Musím však upozornit, že každý, kdo se na román vrhne by však měl znát, alespoň v hrubých obrysech politické a historické pozadí. Váchovo dílo je rozpočítáno na poučeného čtenáře, který nepotřebuje připomínat, kdy proběhla Únorová a kdy Říjnová revoluce, kde se vzaly Čs. jednotky v Rusku; má představu o bitvě u Zborova, orientuje se alespoň zběžně v občanské válce, ví kdo to byl Langer, Medek, Čeček, Gajda, proč je zmíněn Halas, či samozřejmě Hašek...

Osobně mi až nevadilo, že děj je fragmentární a nelineární, s několika retrospektivami, leč mám výhrady spíše jiného rázu. Postava Michala (narozdíl od Medka) je významná, hlavní, ale nikoli výrazná - v románu má tak velkou roli a víme o něm tak málo. Osobně se mi nejzdařilejším charakterem zdál Krátoška, postava z hlediska románu epizodní, leč pochopitelná, velmi lidská a tím i věrohodná.
"Rudí" jsou pak popsáni zela v intencích Medkových (např. Kaplický, nebo Kopta aj. byli mnohem nuancovanější), coby v podstatě jednolitá, barbarská, nesmírně brutální, tupá, obvykle opilá masa. Tak nesporně vypadal pohled na věc MEDKA samého (viz jeho pentalogie), který Vácha vcelku nekriticky přejímá. Což o to, každý máme své politické sympatie. Jenže tím celou problematiku hodně oplošťuje.

A vnitřní konflikt uvnitř legií je popsán dobře, leč nikoli do konce a nikoli důsledně - mám na mysli demokratický a revoluční základ čs. dobrovolnického vojska, proti kterému se původně VOLENÍ, a VOJSKU se zodpovídající velitelé a političtí zástupci (s výslovným poručením Masaryka a Štefánika) velice rychle postavili, aby "své" vojáky postavili pěkně do "latě" - až po aresty vojenských delegátů a zákaz sjedu vojenských zástupců. Zákaz, který vydávali a vynucovali ti (mezi ně patřil i Medek), které si původně sami vojáci postavili do čela... Inu, jak to bývá.
A tento fakt (v románové podobě viz "Gornostaj") pak byl jeden z důvodů rozkladu morálky.

4 05.04.2024

Poetický a místy i dosti drsný popis dospívání na anglickém venkově, v době před první světovou válkou. Psáno přitom neobyčejně bohatým jazykem a mimořádně vytříbeným stylem. V tomto ohledu se opravdu před autorem skláním. A potažmo i před překladatelem.
Je potřeba říci, že Lee nic nelakuje na růžovo, není to jen a pouze skladkobolný, poetický popis dětství pečlivě vymydleného od vší tvrdosti, surovosti, ba krutosti (v tichosti a s vědomím celé vesnice k smrti umlácený chlubivý navrátilec, který podráždil "místní" prostě jen svými drahými hodinkami a máváním penězi). Naopak - je tam vše. Narození, život, smrt, sex... celý cyklus přírody ; je tam celý ten maličký svět jedné vesnice, žiící v podstatě sama pro sebe. Až do toho vpadnou "velké dějiny" odkudsi z světa "venku"....
Zkrátka a dobře, román se mi líbil velice.

Jistě téma, o němž Lee vypráví je specifické, ne každého musí nutně oslovit.
Rozhodně ale doporučuji zkusit toho jablečného vína alespoň lok.

Na začátek je asi třeba říci, F. J. Degenhardt byl jeden z vynikajících představitelů "autorské písně" v NSR, tudíž to býval originální, zcela svébytný umělec, podobně jako Vysockij, Okudžava, nebo v našem prostředí Nohavica, ještě předtím, než začal jako čtyřicátník psát svůj první román. (Dovolím si přitom tvrdit, že "autorská píseň" není totéž co šanson, který je přeci jen zpěvnější a líbivější, kdežto u "autorské pisně" jde více o obsah textu, nežli hudební a estetickou stránku - viz třeba Degenhardtův kdysi slavný protestsong "In den guten alten Zeiten"...)

Zmiňuji to proto, že všichni zmínění mají jedno společné: vysoké básnické kvality a zejména neobyčejný cit pro jazyk, pro jeho bohatost, pro mnohovrstevnatost významů a jazykové styly.

Tolik na úvod. Ke knize mohu říci, že je taková "nepohledná". Je ošklivá a plebejská, páchne z novin balenými cigaretami, kunerolem, lacinou kořalkou - a potem i krví. Je psaná jazykem odrážejícím velmi přesně prostředí. Užívá vulgarismů, dialektu, slangu i argotu. Leč za touto fasádou je lidskost a pozoruhodný příběh, jaký by se lehce stát mohl... A též dramatický děj, opravdová odvaha, politické přesvědčení, solidarita, ba dokonce svérázná (v hroutící se Třetí říši kopající kolem sebe krvavými kopyty jak ona příslovečná chcípající kobyla) radostnost . A také zcela zemitý, posměvačný, neokázalý, ale naprosto reálný antifašismus.
Je to trochu jiné Německo, než na jaké jsme zvyklí - ať již v té podobě uniformně nacistické, či naopak té interpretaci soudobé, pěkně uhlazeně "revizionistické", podle které drtivá většina národa byli koneckonců "hodní a slušní Němci" (zejména pak samozřejmě podnikatelé) a zločiny páchali jen (odkudsi se vzavší přišlí) "zlí"... ehm... Nacisté.

U Degenhardta je malé město na Rýně místem děje a hlavními postavami převážně místní proletáři, často vlastně ještě děti, kteří mají "nácků" i války plné zuby, solidarizují se sovětskými zajatci v místním lágru, ba sabotují válečné úsilí - ne proto, že by "prozřeli" a pochopili abstraktní a mlhavé "demokratické hodnoty", a také ne proto, že by se polekali, že na ně dopadne koneckonců odplata - nýbrž proto, že proti nacistům tvrdě stáli jejich otcové a dědové, protože to je oblast, kde vždy podporovali komunisty (a sociální demokraty).

Říkám, že ta kniha je "nepohledná" (stejně jako její hrdinové), protože vypráví o plebejcích plebejským jazykem a o ohavných časech věru těžko hovořit hezky. Musím přitom říci, že bych nechtěl překládat třeba takovou tuze zemitou pasáž:

"Franz řekl, co se děje. Ty sviňská hlavo, spustila na něho Frídička Bohrová, ty hajzle vojácká, ty úřednickej grázle, všicky jste stejný pochcanci a ty jsi největší vohrňdíra na světě. Celej den si honit ptáka, na to tě užije. Tak ty tak, svádět nezletilý děti a zrazovat vůdce a lid. Ty mrcho, patříš na šibenici, ale nejdřív ti uříznou to tvý vohambí. Tenhle hadr jsi dal tomu klukovi a já mu to sebrala. Ty kryso, tohle půjde na policii, takhle vpadnout do zad vůdci a lidu. Ty teplajzníku a ještě do toho taháš nevinný děti. Jak sis to představoval darebáku? Franz mlčel. Frídička spustila znova. Fänä slyšel slova, o kterých až dosud neměl ponětí, Bohrová ječela, že na Franze poštve Gestapo a tady na dvoře bude oběšen, o to že se ona už postará a že mu navíc ještě vidlema rozpáře panděro. Potom se začala šířit o střevech a až bude viset na šibenici, děti ho polejou močůvkou. A byla by takhle pokračovala do nekonečna, kdyby ji Fänä nebyl štípl do nohy. Zaječela, ale už se blížila k závěru. A tak to taky dopadne, všechno jak jsem řekla, jestli... co jestli, zeptal se Franz. Fänä už myslel, že Frídička Bohrová všechno zapomněla, ale vtom řekla, jestli okamžitě neřekneš, jak dlouho ještě zůstanete ve městě, proč tady jste a co máte za lubem. Aha, řekl Franz."

4 23.04.2023

Zajímavá kniha, natolik však spojená se specifickou dobou a místem, že se obávám, zda zaujme čtenáře i nepříliš znalého kontextu Polska osmdesátých let.
Kvalita Konwického prózy vidím v její hyperbole, karikaturní nadsázce, která nešetří vůbec nikoho. Takže směšné, naprosto groteskní figurky "režimních bafuňářů", byrokratů, milicionářů jdou ruku v ruce se stejně směšnými, ochlastanými, pořádně "životem v pravdě" otlučenými "disidenty" a pracujícími, kteří neví co vlastně chtějí. Příšerné kulisy (vše je šedé, omšelé, rozpadající se, nefunkční) odpovídají "mordám" lidí, kteří je obývají (a vybydlují).

A ona "zápalná oběť"? Ta je sama o sobě neuvěřitelou tragikomedií - poukazující spíše na existenciální absurditu života jako takového.
Jakkoli jde především o černočerný humor (může někdo brát vážně podnapilého chlapíka, motajícího se po Varšavě a hodlajícího se upálit, protože mu dva pochybní ožralové řekli , že by to měl zkrátka udělat?) tak v "Malé apokalypse" je skrytých řada velmi bystrých postřehů a pronikavých úvah.
Jen se román samotný nečte bůhvíjak lehce, styl se mi zdál značně syrový a jazyk specifický.

Každopádně, stojí za to tento román otevřít, jen je třeba mít na paměti, že to není realistická próza. A též nejde o seriózní dystopii, jakkoli to anotace (podle mého mínění nepřesně) naznačuje.
Zato polského absurdního a černého humoru, sarkasmu, sžíravosti (se závanem juchty, samohonky a cigaretového kouře) však nabídne dost a dost.

4 12.04.2023

Dle mého názoru velice zdařilý román, psaný autorsky vyzrálým, elegantním stylem, bez formálních experimentů, zcela v tradicích velké francouzské realistické prózy XIX. století.

Přitom cit pro lidskou povahu, pro každé její hnutí, jaký Aragon ve svém románu ukazuje, je opravdu mimořádný.
Vybavuji si dodnes, jak mistrovsky, s jakým vzhledem Aragon popsal setkání a zrod vztahu mezi Aureliánem a Berenikou. Psychologické jemnosti této pasáže se vyrovná snad jen setkání Vronského a Kareninové (Tolstoj), nebo dvoření Sorela a paní de Rênal (Červený a černý).
Případně mi utkvěla scéna na plovárně, kde jedva rodící se přátelství a sympatie okamžitě skončí, jakmile se dotyční obléknou a zjistí podle šatů a doplňků, kam kdo "patří" - ten do dělnické putyky a druhý do mondénní restaurace pro "high class"...

Abych však jen nechválil, onen zmíněný epilog s časovým skokem do čtyřicátého roku mi do formální struktury díla prostě nesedl, zdál se mi přeci jen zbytečným a hlavně melodramatickým prvkem, který přeci jen maličko pokazil jinak skvělý zážitek z modrého a bílého klenotu (tyto barvy mi text stále evokoval) této jinak vynikající prózy.


p.s. Pokud si pamatuji, v anketě nakladatelství Le Monde se román umístil mezi sto nejlepších románů XX. století (na padesátém prvém místě).

4 06.04.2023

Velice sevřený příběh odehrávající se v krátkém časovém úseku, v podstatě během několika dní před a po tzv. "povstání děkabristů" (prosinec 1825). Merežkovskij přitom, jak je jeho zvykem, filigránsky dbá o každý dobový detail a pečlivě stínuje všechny charaktery - od Rylejeva až po nového imperátora Nikolaje I.
Nedá se přitom říci, že by některé ze zápasících stran stranil - byť osobně necítil naprosto žádnou náklonost k revolucionářům, i portrét císařské rodiny a jejich "približjonnych" není nijak lichotivý....

Pro toho, kdo se hlouběji zajímá o ruské dějiny, tak mohu tento román jen doporučit.

4 10.02.2023

Je to dobrá kniha. Konkrétní reálie politického systému Spojených států meziválečného období samozřejmě jsou již jen historií, popis morálního rozkladu a pádu kdysi velkého člověka však nikoli.
Autorka zachytila plasticky, jak bezmocný je revolucionář (v tomto případě spíše reformátor), pokud je sám.

Politika je všude velká špína. A peníze a moc, úspěch a sláva, pragmatismus a kompromisy rozmývají, leptají ideály a znetvořují vše čeho se dotknou. A tak se lev řvoucí v ulicích, až boháčům drnčí okna ve vilách, nakonec změní jen v další mocichtivou gangsterskou hyenu.

p.s. Samotný příběh je volně inspirován (předpokládám) především příběhem mocného senátora, guvernéra Lousiany (a kandidáta na presidenta) Huey P. Longa, přezdívaného "Kingfish", zavražděného za nejasných okolností v r 1935.

4 01.02.2023

Stylově brilatní, vytříbeným jazykem psaná miniatura, stále působivá, navzdory tomu, jak nesmírně se nám ona doba vzdálila. Pokud se čtenář nechá unést vyprávěním, tak působí vlastně fantaskně a futuristicky současně. Pokud je novelka čtená jako realistická reportáž, tak samozřejmě REÁLIE nutně nesmírně zestárly a přinese zklamání. Pokud se ale necháme unést ATMOSFÉROU, tak nás přenese doslova do jiného světa. Vzpomenul jsem na ni živě, když jsem se poprvé hnal nad ránem přes celé Německo po A4 až na západní hranici. Kmitající se černé mercedesky, neony, města změněné v nápisy na cedulích. Utkvěla mi epizodická postava "Poutníka" - anonymního (Západního) Němce, který "odešel" na Autobahn a už nikdy nehodlal sjet z dálnice...

4 14.12.2022

Jedna z mých milovaných knih. Román psaný s lehkostí a láskou k starým skládáním trubadůrů, umně vpleteným v mřížoví gotických písmen, vyprávěný krásným a bohatým jazykem. A je to velmi zdařilá parafráze prastarého příběhu, jakkoli se odehrává v naší době (tedy přesněji té nedávno minulé) a hrdina je docela obyčejný úředník, vyznačující se toliko láskou k starožitnostem, (mezi něž patří jeho opečovávaná Škoda "Tudor") a jistými romantickými sklony. Je to vyprávění rozmarné, ale ne výsměšné, vážné, ale nikoli tragické, neboť:

"Jedinou skutečností je život a ten je nám dáno žít tu pomalu a po troškách, tu náhle, jako bychom pili sám pohár s nápojem lásky. Hrdinové příběhů jsou vymyšlení, leč my jsme skuteční. Nedosáhneme skvělých dobrodružství, jichž byl hravě účasten dávný rytíř, ale jsme z masa a krve, a to má také své výhody. Nepíší se o nás eposy, ale my při jejich četbě můžeme chutnat trnutí strachu i sladkou chuť vítězství. Chápeme, že jestli bylo hrdinovi dopřáno skoliti saň (jako se přihodilo Tristanovi na ostrově irském), nám je dopřáno v teple pokoje se nad tím vzrušovat, aniž si znečistíme ruce dračí krví. Straníme hrdinovi, jež byv raněn, zůstal ležet vedle mrtvého draka, zatímco zrádný dvořan si přivlastnil dračí hlavu, a málem se, padouch, oženil s princeznou, jako Aguyngerren Ryšavý se slečnou Isoldou. Jsme celým srdcem na straně rytířově a srazili bychom rádi prolhanou hlavu dvořanovu, kdyby nám bylo dopřáno přijmouti účastenství v rytířském eposu. Děkujeme skladateli, že to vyřešil za nás a že nám dává možnosti domnívati se, že bychom si i my vedli statečně. Tleskáme mu, neboť nám svým příběhem vyplnil prázdnotu našeho života."

A já za sebe skladateli věru tleskám.

4 13.11.2022

"Černý šíp" je krásná, klasická kniha pro mládež v tom nejlepším slova smyslu. Polozapomenutá slova jako čest, statečnost, věrnost slovu tady oživají bez škrobeného moralizování a naivity. Příběh samotný je jistě v zásadě prostý, ale současně uvěřitelný, pracující s výborně vystiženým "duchem doby". Včetně těch opravdu drsných scén z dob feudálních válek, kdy šli železní páni "večer spát jako lancasteři a ráno se vzbudili coby yorkové".

Vysoko, velmi vysoko jsem zpětně ocenil vskutku krásný překlad Jana Čepa (jinak vynikajícího spisovatele, autora rurální prózy), který přidává svou přebohatou češtinou textu onu správnou patinu.
Vřele doporučuji.

3 03.02.2025