PeterRainhard komentáře u knih

2.

Tedy Rytíř (Superego) zápasí (často s pomocí Trpaslíka-Rozumu) s Obrem (tj. pokušením tělesnosti). Čaroděj je pak obvykle morálně upadlým rytířem – ovládá magii, tedy vnáší iracionální princip a zlo do světa.
A tak lze tuto interpretaci rozvádět a těšit se alegorickými příběhy, kde Ctnost zápasí se Zlem (Zkažeností).

Trpaslík je občas zbrojnošem, panošem, či poslem. Je „malý“, tj. sociálně (skoro) neviditelný. A má vlastnosti, které se společensky (tj. v abstraktně aristokratickém světě) nijak vysoce necení. Leč je přeci potřebný, neboť je praktický, často poradí Rytíři, co počít v situaci, kdy je třeba jednat nepřímo, v situaci, kterou nelze jen roztít mečem.
To vše je v kontrastu s vlastnostmi Obra, jehož morální charakter je zcela zavrženíhodný, ale jež je narozdíl od Trpaslíka „velký“, „nepřehlédnutelný“ sociálně - svou silou a krutostí, valící se světem jako utržený balvan.
Mužské postavy mají v rytířských románech samozřejmě svůj protějšek. Pro rytíře je to Panna (Cit). Dualita v případě Obrů (jen velmi řídce i Obryň) sice úplně neplatí, ale například ženským pendantem Čaroděje je Víla. Byť na rozdíl od něj zdaleka ne vždy je to postava čistě záporná.

Důležitou složkou, častým zdrojem konfliktů a motivací k putování je pak rozpor mezi Ctí, Rozumem a Srdcem (láskou k Panně), kdy dostatečně silná a čistá láska je v zásadě omluvitelná a dokonce oslavovaná. Takovou je láska Amadise a Oriany, ale například příběh Lancelota a Guinevry (ta je dokonce fysicky naplněná) a samozřejmě Tristana a Isoldy.
Rytíř tedy není obrem, ani trpaslíkem. Hledá rovnováhu mezi rozumem a mravní náročivostí absolutní křesťanské morálky. Konflikt vzniká intervencí Id – tedy pólem tělesnosti a citovosti, jež se (takřka) vždy v jeho životě obje-ví. Obvykle (ale zdaleka ne vždy) se pak citovost přetaví do podoby cudné lás-ky. Ta není tematicky potlačována a odsuzována, ale naopak, je velmi oblíbeným námětem.

Pokud toto své již příliš dlouhé zamyšlení mohu shrnout: Amadis je dokonalý, vycizelovaný kus rytířské prózy. Ne nadarmo jej Cervantes v nesmrtelném Donu Quijotovi označuje coby „nejlepší“ rytířský román a odmítá jej nechat spálit.
Pro nás, moderní čtenáře je nezvyklá chybějící psychologie. To však není neobratnost autora, je to metoda, odrážející v podstatě realistickou posici středověkého myšlení (odkazuji v tomto bodě ovšem na „realismus“ v scholastickém pojetí a na spor o universálie).

Tj. postavy, charaktery, místa jsou primárně formy, archetypy nesoucí obecné významy. Odtud plyne častá repetitivnost, sošnost vyprávění. Leč přeci jen v textu nalézáme tu a tam, zcela neočekávané, velmi živoucí detaily jednání, reálií, předmětů. Těch detailů je však relativně velmi, velmi málo. Typické převládá nad zvláštním a jedinečným. Abstraktní, obecné, ideální je to, co činí architekturu tohoto a ostatních středověkých románů krásnou. Zatímco moderní román (a zvláště to platí o fantasy vypůjčujících si s takovou oblibou středověké kulisy a kostýmy, ba i zápletky) je začasté čistě nominalistický, jak by řekl scholastik. A pokýval nesouhlasně hlavou.

3 12.08.2024

1. Amadis Waleský a jeho dobrodružství… Ach ano, to je, tedy spíše byla dlouhá staletí klasika klasik, a - vedle „Artušovy smrti“ a „Tristana a Isoldy“ - asi nejslavnější z velkých rytířských eposů. Na rozdíl od „Tristana“ si vysloužil mnoho a mnoho napodobitelů a pokračování již ve své době. Naše, tedy československé vydání, naštěstí obsahuje celé jádro eposu, tedy původní první tři knihy a to v krásném, citlivém a přitom čtenářsky přístupném překladu Luďka Kulta. Dodejme, že dané vydání není převyprávěním a zcela respektuje původní text, který je na první přečtení… Nu, zvláštní. Estetika rytířských románů je kvalitativně jiná, než u moderních románů a já se chci pokusit vystihnout, čím mě okouzlil.
První, co mi po přečtení vyvstane na mysli, to je to svérázná topologie světa románu. Tedy, nezačínejme od postav, ale místa, kde se dobrodružství odehrávají. Tento svět je plochý – nikoli snad ve smyslu geografickém, ale ontologickém. Lidský svět je vrstva jsoucna, která se nalézá mezi Nebem (nahoře) a Peklem (dole). Je zajímavé si to srovnat s vertikalitou Dantovou, který sestupuje dolů do Pekla, by pak vystoupal nahoru, do Nebes.
Oproti tomu, v Amadisovi (a troufám si tvrdit, že vlastně v žádném z rytířských románů, nakolik vím) děj nikdy do podsvětí nesestupuje a stejně tak nestoupá do hor, či na kopce. Nesetkáváme se tam ani s Ďáblem, a ani s Anděly (posly nebes), Vše se odehrává na pláni, v rovině, která je lidským světem a současně je metaforou morálního, duchovního stavu. Souřadnice, tedy orientační body tohoto světa jsou velmi prosté a oproštěné od detailů. Jejich základní výčet je relativně krátký: je to les, studánka (či pramen), řeka, most, hrad (tvrz). Popis, jaký bychom pod vlivem moderní literatury očekávali chybí. Jsou to funkční uzly děje: les je obvykle alegorií bloudění, případně prostě „divočinou“, neurčitým prostorem oddělujícím od sebe jednotlivé události; studánka bývá místem setkání (je styčným bodem, který k sobě svádí ty z hrdinů, kteří jsou předurčeni se setkat). Hrad (tvrz) pak bývá zásad-ním (uzlovým) bodem, odkud a kam hrdinové míří, a kde se odehrává důležitý děj. Relativně málokdy a okrajově je tematizováno pole a právě dolina, či strž. Alegoricky morálně nízké (však také máme v češtině krásné slovo „poklesek“!) je také určeno topologicky, tj. místně: dolina, či strž je v románu místem nebezpečí. Město pak (a u Amadise je jediným zmiňovaným městem takřka výhradně Londýn) můžeme označit za symbolický střed světa, od něhož se paprskovitě rozebíhají cesty a cestičky dobrodružství. Je osou celého universa, neboť tam sídlí Artuš a jeho dvůr – který je morálním středem (lidského) ves-míru, k němuž se takříkajíc obrací stále střelka kompasu srdce každého křesťanského rytíře.
Na rozdíl od souše je poměrně málo tematizovaná voda. Svět rytířských románů a putování je vesměs světem země. Loď je obvykle prostě prostředek přesunu mezi uzlovými body děje a sama o sobě nevyvolává pozornost ani autora, ani čtenáře.
Vůbec zajímavá je funkce času (o té jsem se hodně dočetl ve vynikající knize A. D. Michajlova: "Francouzský rytířský román a otázky typologie žánru ve středověké literatuře" (vydáno poprvé AV SSSR v roce 1976; poslední vydání pak 2020 – ruskojazyčným zájemcům vřele doporučuji!). Čas u Amadise ubíhá ve skocích. Přičemž jeho běh se zrychluje se vzdáleností od centra Světa (Artušova dvora) a s návratem na něj se zpomalí, až zastaví. Ostatně proto Artuš a jeho rytíři (a jejich paní) mimo svá dobrodružství v podstatě nestárnou.

Typizovaní jsou obyvatelé tohoto světa, kteří bývají představeni čtyřmi kategoriemi stvoření: zcela nejobecněji je to Člověk – Obr – Trpaslík – Čaroděj.
Člověk má pak tři, respektive základní formy – Rytíř (panoš coby zárodek rytí-ře), Král a Panna (jež se může stát Královnou). Více epizodicky se objevuje Poustevník (obvykle coby alter ego kajícího se rytíře).
Pokud čteme rytířský román psychoanalyticky, pak postavy můžeme lehce interpretovat:
Rytíř-bojovník v sobě spojuje křesťanskou mravnost, rozum, sílu a udat-nost. Je to SUPEREGO, jehož cílem je stát se dokonalým – tedy vyváženou, harmonickou osobností, ztotožnit se s archetypem, s ideálem. A současně žádný z rytířů není dokonalý – nejvíce se ideálu pochopitelně blíží například sám Amadis, ale ani on není zcela dokonalý (tak jako jeho bratr/dvojník Galaor, Lancelot, či třeba Tristan). Překvapivě málo bývá zdůrazňována zbožnost (koneckonců, rytíř je postavou povýtce světskou) a jen občas cudnost. Dvojakost kurtoasního pojetí lásky (i s jejími velmi fysickými projevy) byla pisatelům rytířských románů velmi dobře známa (viz Albas, tzv. „jitřní písně“…)
Trpaslíky, tedy EGO najdeme u Amadise překvapivě často. Je to rozum, jehož vlastností je instrumentalita, chytrost, mazanost, ba lstivost. Trpaslík nebojuje a místo toho tíhne k praktickému rozumu a jeho užití. Jsou zlí trpaslíci, kteří umně manipulují a dovedou být velmi přesvědčiví. Ale najdeme (u Amadise i v jiných dílech) trpaslíky, kteří jsou dobrosrdeční a ti zase vymýš-lejí lsti pro dobrou věc. Rytíř je (a má být) svou podstatou přímočarý jako nájezd kopím, proto pokud je potřeba zachovat se lstivě, nastupuje rigidní morálkou cti (Superegem-rytířem krocený či porážený) nespoutaný, metaforický rozum, či spíše „rozoumek“ – tedy Trpaslík.
Obr – toť potom ID. S „Obry“ se setkáváme v rytířských románech velmi často. Je to tělo, nezkrocená (uvolněná) hrubá síla, energie bez morálních ctností a bez rozumu. Je to čisté tělesno. Ostatně proto také obři využívají „chtonických“ zbraní, jako jsou kyje. A lační po Pannách – jak jinak.
Avšak je zde jistá dynamika. Ne příliš často i Trpaslík může „vyrůst“ a stát se rytířem (Viz Amadis, kap.s XXXIX.). A stejně tak se rytířem může stát i Obr – za předpokladu, že nabyde rytířských ctností. Tedy SUPEREGO si podřídí ID.

3 12.08.2024

Prima "retro" politický thriller (samozřejmě, vždyť román vyšel v sedmdesátých letech), každopádně psaný s velmi solidní znalostí prostředí. Ostatně, zeměmi jihovýchodní Asie se autor zabýval v několika dalších románech a a evidentně se jedná o prostředí, které jej přitahovalo a zajímalo. Navíc Thürk opravdu dovedl skvěle psát.
Není to dle mého osobního názoru přeci jen tak dobrá kniha jako "Blázen a černovláska", ale pořád mě četba bavila.

Ostře kritický je postoj k roli Spojených států v rozvojových zemích. Inu, kšefty CIA se zbraněmi a drogami, které jim umožňovaly vytvářet černé fondy na financování dalších, pěkně špinavých aktivit, to je dávno známý fakt. Který už asi těžko někoho zaskočí či pohorší. Bohužel.
Pravda, soudím, že zabiják Sloan by se asi nedal jen tak lehce zaskočit a zneutralizovat, hlavní hrdina, tvrdohlavý švýcarský profesor Leo Wilkers by ve skutečnosti jen stěží vyvázl životem. I když, kdo ví...

Každopádně, román stále stojí za přečtení i po těch letech a řekl bych, že se čtivostí a napínavostí hladce vyrovná řekněme románům Fredericka Forsytha.

Jen pozor, Thürk "kope" za team na té druhé straně opony. Byl to přesvědčený komunista a ve všech jeho knihách se to odráží. Thürk patří k autorům, kteří - podobně jako třeba Forsyth - své politické přesvědčení do svých děl rozhodně vkládají.

3 10.06.2024

Stručný, leč velmi hutný text, který velmi bystře nasvětluje některé zajímavé stránky řekněme (sebe)vědomí fašismu a jeho základní konstitutivní části.
Potvrzuji přesnost Littelových postřehů na základě vlastní četby, neboť fašistickými či alespoň fašizujícími texty se po převratu mohl seznámit každý zájemce o vojenskou literaturu - ať již jde o memoáry (ano, vyšel i Degrelle, ale i např. Skorzeny a mnoho mnoho dalších).

Tedy, Littell zkoumá ony párové kategorie, skrze které fašista nazírá svět: suché a vlhké, stojící vs. plazící se, civilisace a barbarství, čístota (Evropa) a špína (Rusko) atd. atd. Velice zajímavá je analýza ženství: (bílá) kněžna vs. (rudá) děvka - což je funkční dichotomie, již dobře známe z dějin náboženstvi, v moderní době hojně ze symbolismu.
Přesně přitom ukazuje, jak jím analyzovaný Degrelle upravuje (vědomky, či podvědomě? To nevíme a už se nedozvíme...) i svoje vlastní vzpomínky, kdy všechen zkušenostní materiál kóduje těmito základními kategoriemi.
Každopádně, příklad Degrellových pamětí je velice šťastně zvolený, vždyť u Skorzenyho, ale i dalších nacistů lze v jejich vzpomínkách nalézt takřka totožné pojmy, figury i kategorie, skrze které interpretují svět.

S čím bych polemizoval, to je onen, dle mého mínění příliš zjednodušený závěr, jímž Littell svou drobnou knížku uzavírá. Tedy s tvrzením, že psychika fašisty je implicite nedovyvinutá, infantilní a jeho ego není zformované do konce (podle jeho názoru je fašistická ideologie a v zásadě hnutí samotné oním korzetem, který drží křehké "já" fašisty pohromadě. Tedy, osobnost fašisty není autonomní, nýbrž heteronomní.) Tak jednoduché to myslím nebude.

Lze přeci stejně oprávněně namítnout, že upnutí se na něco (jakkoli subjektivně) hodnotově vyššího, nežli prosté individuální blaho (a blaho nejbližšího okolí s nímž má jednotlivec psychické pojítko) je naopak známkou osobnosti vysoce vyvinuté...

Každopádně "Suché a vlhké" je počtení velmi zajímavé. A věru inspiruje k novému čtení právě (jinak začasté spíše nudných) výše zmíněných fašistických a fašizujících textů, jejichž kategorie se objevují mnohdy v zcela nečekaných momentech.

Snad nemusím dodat, že jsem zásadně proti jakékoli cenzuře a je cenné, že se každý s může seznámit i s původními, neupravovanými texty těchto diplomaticky řečeno "kontroverzních" autorů, typu Degrella. A není třeba ani zvláštní, politické předmluvy. Dospělý člověk je schopen (měl by být) sám posoudit, co smysl dává a co ne.

Co naopak jako problém vidím, to je situace, pokud nějaký interpretační, zamaskovaný text vyjde bez jakéhokoli komentáře a zakontextování.
Mám na mysli takové autory, jako je např. Paul Carell (vl. jménem Paul Karl Schmidt), jehož výpravné publikace prostě nejsou žádnou objektivní prací vojenského historika (byť se tak tváří), ale v podstatě lehce zamaskovanou a ohlazenou adorací Wehrmachtu - a začasté přímo nacistickou propagandou. To by totiž čtenář rozhodně vědět měl.

3 03.03.2024

V případě názvu knihy jde o drobný marketingový trik s použitím efektnějšího titulu, než byl ten původní ("Směrem k novému socialismu"). Nicméně, kybernetický systém navržený k distribuci a udržování optimální alokace zdrojů a de facto částečně simulující trh (tedy vyhodnocující neustále poptávku a porovnávající ji s dostupnými zdroji, které plánuje) je popsaný poměrně detailně. K této zajímavé knize, bych však připojil také několik vlastních polemických poznámek.

Především, "Kybersocialismus", byť se v ekonomické ekonomicky opírá o Marxovu pracovní teorii hodnoty, celou svou koncepcí vychází z anglosaského socialistického myšlení, které bylo a je empiricky orientované. A empirismus a prakticismus se nerozlučně pojí se svým opakem - intelektuálním utopismem.

Tak i oba autoři "Kybersocialismu" vychází z těchto dvou zdrojů: jednak ze zkušeností anglického a amerického dělnického hnutí, které bylo (a je) velice pragmaticky orientované. Jeho základem bylo odborové hnutí a praxí praktické, každodenní úkoly a drobné reformní kroky v rámci kapitalistického systému. Teprve velmi váhavě a pozdě přistoupili jeho vůdci i k řešení otázek vlastnictví a k zásahům do něj. Nicméně, zaměňovat zestátnění některých odvětví a klíčových podniků (provedené Labour party do 80. let) s faktickým znárodněním (skutečnou socialisací) je dle mého mínění chybné. Leč to jen na okraj.

Druhým zdrojem anglosaského socialismu byl utopický socialismus (velmi pěkným příkladem byla ve Spojených státech nesmírně populární kniha E. Bellamyho "Looking backwards" (1888) a její pokračování). Nechápu to apriori nijak pejorativně (pojem "utopický" používám čistě coby technický, popisný termín, za nějž jinak jen těžko hledám náhradu), nicméně v práci obou autorů "Kybersocialismu" je tato myšlenková tradice velice silně cítit. To jest, usilují velice rychle přejít od kritiky stávajícího stavu k hotovému modelu, který by bylo možné v zásadě kompletně teoreticky představit v relativně hotové podobě.
A v tom momentu vidím problém: na jedné straně si určitě nevystačíme s obecnými floskulemi o "sociálně spravedlivé společnosti" s "pluralitou vlastnictví", které nejsou nijak konkretizované. Na druhé straně hotový model v podobě, jak si jej představuje "kybersocialismus" je prostě utopií.

Je utopií, neboť chybí mezistupeň. To jest, autoři nenabízí žádnou odpověď, kdo bude takový radikálně odlišný společenský model prosazovat, jak by se měl ze současné společnosti vyvinout a jaké praktické mezikroky jsou pro prosazení takového modelu "kybersocialismu" potřeba. Už když jsem tu knihu četl poprvé, vzpomněl jsem okamžitě na často citovanou pasáž Marxe, který v Německé ideologii napsal: "Komunismus není pro nás stav, který by měl být nastolen, ani ideál, podle něhož se má řídit skutečnost. Komunismem nazýváme skutečné hnutí, které překoná nynější stav. Podmínky tohoto hnutí vyplývají z předpokladů, které existují v současné době."
Podmínky pro toto hnutí prostě nejsou. Neexistuje mezinárodní hnutí pracujících jako celek, dokonce neexistuje ani dělnická třída "o sobě", kterou by bylo možné nějak "uvědomovat". A také nevidím politický subjekt, kerý by o to mohl vůbec usilovat. Tak to napsal Bondy před skoro dvaceti lety ve své knize "O globalizaci" a platí to stále, domnívám se. Co je naprosto zřejmé: tendence k regulaci a státním (ale hlavně nadstátním) zásahům do ekonomiky živelně směřují k JAKÉMUSI typu plánování, jež se stále více prosazuje. Nicméně, takové plánování nemá se socialismem a jeho cíli nic společného, byť jej dokonce může jevově připomínat.

"Kybersocialismus" je cenný minimálně v tom, že představuje poměrně solidně promyšlený, alternativní ekonomický model fungování společnosti. A těch mnoho v učebnicích ekonomie nenajdeme. Ty jen opakují staré liberální poučky, které jsou patřičné asi stejně, jak řeči kardinála ve zlatě a purpuru citujícího Ježíšovy perikopy o "blahoslavených chudých".

3 03.10.2023

Velice solidní kniha napsaná jedním z dnes již málo známých a nezaslouženě zapomenutých průkopníků kosmonautiky. Vždyť Šternfeld se zaobíral touto problematikou od začátku třicátých let, kdy začal přednášet na Sorbonně (ještě před svým návratem do SSSR v r. 1935).
Navzdory přístupnému stylu jsou "Umělé družice" vědecko-populárním textem v tom nejlepším smyslu toho slova.
Tedy: kniha se zaobírá problematikou nejen umělých družic, ale i pilotovaných letů do vesmíru. Přičemž tak autor činí s nesmírnou erudicí.
Předpokládá každopádně znalost (minimálně) středoškolské matematiky a fysiky a orientaci v matematickém aparátu. S kvalitní kalkulačkou si tak za pomocí rovnic uvedených v knize může čtenář lehce propočítat vlastní alternativy startovních drah, poměrů výkon-váha atd...
Šternfeld vysvětluje velice pečlivě celou teoretickou problematiku pohonů, paliv, uvádí výpočty výkonů raketových motorů, fysikální zákonitosti spojené s kosmickými lety (optimální startovací dráha, librační bod, návrat do atmosféry atd.) ale nezůstáva jen u toho. Uvádí řadu zajímavých technických podrobností a hlavně možných technických řešení (až po orbitální stanice).

Jistě, kniha je to už stará, nicméně základy kosmonautiky jsou stále ty samé.
Toliko se na nich dále staví, samozřejmě s technologiemi, které udělaly za těch více než šedesát let nesmírný skok vpřed. Co dříve počítaly celé týmy inženýrů s mechanickými kalkulátory celé týdny, dnes zvládnou počítače za sekundy. Principy však zůstaly stejné.

Zajímavost: Šternfeldova kniha vyvolala ve své době v technických kruzích úplnou senzaci. V r. 1958 se ve Spojených státech postaralo o její překlad a zpřístupnění přímo dokumentační oddělení amerického letectva. (vyd. A. Shternfeld, Artificial Satellites (Iskusstvennye Sputniki), F-TS-9570-V (translation prepared by Technical Documents Liaison Office, MCLTD, Wright-Patterson Air Force Base, Ohio), U.S. Dept. of Commerce, Washington, 1958.

3 18.09.2023

Pečlivá a zajímavá explikace tzv. existenciální interpretace Evangelia, založená na snaze o tzv. "demytologisaci" křesťanské zvěsti. Jádrem knihy je Fundův (původně samizdatový) spis "Víra bez náboženství" a několik menších prací z následného období autorova vývoje, kdy se již odklonil od liberálního protestantismu (jakkoli moderně interpretovaného) k neopositivismu a evoluční ontologii.

Je to přitom vývoj, který má při pozorném čtení textů jasnou vnitřní logiku. Jakmile reinterpretujeme hlubokou, konkrétní, žitou zkušenost starých Hebreů s existencí Boha (kterou nerecipovali, ba nemohli recipovat racionálně - pro to absolutně neměli ani myšlenkový, ani jazykový aparát), a prohlásime B-ha koneckonců za "šifru existence", "horizont bytí" chtě nechtě formulujeme už ne jádro víry, ale filosofický teorém. Jeho zásadní slabinou pak je, že neoslovuje cit, nýbrž jen a pouze rozum.
Rudolf Bultmann a jeho pokračovatelé (Dietrich Bonhoeffer, Paul Tillich, Gerghard Ebeling aj). vytvořili poměrně koherentní výklad, jehož snahou bylo oddělit náboženství (pověrčivou víru v nedokazatelná fakta a církevní dogmata) od víry (existenciálního postoje ke skutečnosti, jež člověka přesahuje). Jeho problémem je (jak sám Funda naznal) abstraktnost a racionálnost.
Existenciální výklad pak při veškeré snaze o očištění (zmodernisování?) křesťanského kérygmatu pak jeho pevné obrysy rozmyje - odebírá jednu slupku za druhouv ve snaze dobrat se věčného jádra, až nezbyde... nic.

Velice správně si podle mého mínění Funda všíml, že pak chybí přesvědčivá odpověď na otázku Karla Jasperse, proč se tedy vůbec hlásit ke křesťanství, když jiná náboženství (minimálně ta theistická) hlásají v jádru totéž - tedy, jakýsi horisont bytí, vyšší smysl existence.

Kniha rozhodně stojí za přečtení - je psaná fundovaně, přístupně a současně se vhledem do problematiky, kterou autor promýšlel dlouho a úporně. Jen si nejsem jist, koho může uspokojit, protože koneckonců z celého Fundova duchovního vývoje plyne více otázek, než odpovědí.
Pokud však inspiruje čtenáře k tomu, aby šel "ad fontes" a otevřel buď přímo Bultmanna, Tillicha, Jasperse, nebo naopak Carnapa a Whiteheada, pak zcela jistě splnila svůj účel.

3 02.08.2023

Kvalitní, opravdu zajímavá próza. Nevím, zda to byl toliko můj dojem, ale zdála se mi být jistým způsobem "páralovská" - způsobem práce s postavami, rozvržením vztahů (připomnám, že Páral psal způsobem "modelového románu"), jistou úspornou, lakoničností jazyka. Ba dokonce i typy postav mi vzdáleně evokovaly zejména "Milence a vrahy".
Tím nechci říci, že by Čejka měl potřebu kopírovat Párala - spíše jen mě zaujala ta echa, protože sám mám právě severočeskou školu poměrně dobře načtenou.

A už vůbec to není výtka zdařilé a zajímavé knize.

3 21.04.2023

Musím říci, že první část, či spíše první dvě třetiny románu mě příliš nezaujaly a přečetl jsem je celkem s nechutí- děj se mi zdál příliš rozvleklý, nejasný, přes četné reflexivní pasáže a flashbacky mi zůstal hlavní představitel cizí, stejně nejasný jako jeho jméno. Byl jak postava stojící ve stínu, u které řadu rysů jen uhadujete a která si s vámi neustále hraje na schovávanou. A v románu samotném jsou přes zdánlivou otevřenost a upřímnost jakési podivná nedořeknutí a zámlky...
Naopak, jakmile došlo k zatčení a vyšetřování (vidíme skutečně jen to co vyšetřovaný, nic více) tak se křivka románu pozoruhodně vzepne a čte se velmi dobře, bezmála jedním dechem. Až po dokonale vypointovaný konec. (Kdo ví, zda něco takového sám Mucha nezažil...)

Ona nejasnost hlavní postavy je dle mé, ryze soukromé interpretace, vysvětlitelná biograficky a psychologicky: Jiří Mucha (syn A. Muchy) byl totiž velice barvitou figurou - válečný reportér, letec, světoběžník, velký bohém a především (domnívám se že velmi pravděpodobně) agent. Dvojitý, možná i trojitý. A na koho nakonec skutečně za války a po válce pracoval? Inu, kdo ví. Možná na více stran současně... To byla ještě divoká poválečná léta, kdy ještě nespadla železná opona - a rozvědky všech mocností (i podmocností) rády loví v kalných vodách.

Každopádně začátkem drsných padesátých let byl Mucha zatčen pro vyzvědačství, dostal šest let, v letech 1952-55 pracoval v uranových dolech. (O této zkušenosti ostatně později prohlásil (cituji po paměti) cosi jako: "Představte si ranní nástup v pracovním táboře. Tma, bouří vichr, padá sníh, k tomu vám pouští Beethovena... Může si spisovatel přát něco lepšího?"... )
Po předčasném propuštění se živil jako scénarista a překladatel z angličtiny. Podepsal vázací akt s naší Bezpečností (vyřazen prý v roce 1963 z aktivního stavu kvůli neužitečnosti jeho hlášení). Rehabilitován 1968. Jeho večírky pro pražskou bohému byly pověstné.

Každopádně jeho román je a není zpovědí, je a není upřímný... Inu, prostě je to "Pravděpodobná tvář"....
Stále tam na mě mezi řádky pomrkává ironicky sám autor, který nechtěl, netroufal si, či nehodlal řadu věcí doříci.
Však také život rozvědčíka je tak trochu ruleta - hra, kde jsou vysoké sázky.
Muchovi padla v životě i černá i bílá. A nejednou. On z toho vytěžil dost ne na jeden, ale na několik životů.

3 19.03.2023

Obvykle nepreferuji literaturu psanou ženami-autorkami, nicméně tato kniha Shan Sa představuje skutečně vyjimečný literární klenot. Román je neobyčejně sevřený, jeho jazyk maximálně lakonický, fabule vlastně velmi prostá - a přesto či spíše právě proto je text neobyčejně mnohovrstevnatý.
Tam, kde jiný spisovatel potřebuje klopotné a rozsáhlé popisy, stačí autorce pouze pár náznaků. Tam kde jiné romány potřebují podrobně zachycovat složitou zápletku na stovkách stran, tam Shan Sa posune děj doslova pomocí pár prostých vět. Živá psychologie postav a pochopitelnost i pro evropského čtenáře je pak (domnívám se) oním francouzským vkladem, umožňujícím vhled do čínské mentality.

Je to mistrovská miniatura, podobná čínské (či japonské) kaligrafii.
"Hráčku Go" se vyplatí číst pozorně a beze spěchu. Velmi často v ní není klíčové to, co je explicitně zmíněno, nýbrž právě to, o čem se mlčí. Ostatně, přímo mezi protagonisty milostného příběhu nepadne o lásce ani slovo...

Samotná kniha je vlastně sama o sobě trochu jako hra go - na první pohled nesmírně prostá, leč za černobílou prostotou šachovnice je skryto bohatství významů. Jen mít trpělivost je vylovit...

3 15.02.2023

Vše, co jsem se chystal napsat, již napsala velmi elegantně Prync přede mnou.

Za sebe dodávám toliko, že je to vcelku drobná knížka a přesto opravdu velký román. A dobrý příběh.

3 06.02.2023

Anotace knihy je maličko nepřesná a zavádějící, obávám se a pokusím se to nejprve napravit. Děj se neodehrává na vesnici, nepopisuje každodenní život jejich obyvatel a konečně vliv symbolismu bych bez váhání označil jako nanejvýš...symbolický. Sollogub se namísto toho stylově nejvíce blíží expresionismu - se svým zájmem o lidskou psychiku, sexualitu, podvědomí, o pudovou stránku člověka.

"Sladší než jed" je v tomto ohledu pozoruhodný román, popisující lásku, či přesněji vášeň mezi dcerou bohatého měšťana a synem ze šlechtické rodiny. Soudím, že ve své době musel působit neobyčejně odvážně, ba skandálně, svým soustředěním na psychopatologii vztahu, který z původně dětské lásky, přerůstá v sexuální vášeň a (jednostrannou) závislost. Ta postupně postupuje směrem k sado-masochistickým hrám, a následně ke svému konci.

Sologub je každopádně vynikající a bystrý pozorovatel, se smyslem pro přesnou psychologii, pro jemný detail, kdy přesně použitý náznak vypoví více, než obsáhlý popis. Román samotný je poměrně rozsáhlý, nicméně dávkovaný skutečně jako jed. Pokud bude mít čas, po malých dávkách vtáhne čtenáře a už nepustí, dokud neodvede svou práci.

A že jed může být sladký? Ach ano, protože mu (je-li podáván po kapkách) možno přivyknout), lze se jím nechat celý proniknout - tak jako hlavní hrdinka, kterou otrávila láska (a vášeň) po kapkách natolik, že byla ochotná dělat... nu, ledacos. Až do sebezničení.

3 06.02.2023

James Herbert se coby spisovatel vyznačoval spíše ohromným počtem prodaných výtisků, nežli inovativním, brilantním stylem, případně filosofickou hloubkou úvah, zvečněných v jeho knihách. Ano, nepopírám. Liboval si často v násilí, ba otevřených sexuálních scénách. Ano a opět ano.

Avšak a nicméně, "Creedovo krédo" si ve svém, umělecky přeci jen poněkud nenáročném, žánru hororu myslím zaslouží dost vysoké hodnocení. Dozajista vyšší, než jaké má recentně.

Creedové krédo je prostě ZÁBAVNÉ. Již dlouho jsem nečetl oddechovou knihu s takovou chutí. A nejen to. Ten text je prostě dobrý. Výborně prokreslený je zejména Creed sám, tedy hlavní (anti)hrdina, jehož očima vše vidíme a zažíváme: cynik, sukničkář, trochu bonviván, samá cigareta, nijak zvlášť vzdělaný, nijak zvlášť statečný, jen hodně zvědavý chlapík závislý na adrenalinu. A ochotný (a už zvyklý) riskovat kvůli sólokapru leccos. Prostě zatracený "paparazzo".

To vše možná zní jako jakési schéma. Leč knihu oživuje věrná psychologie, kdy čtenář dokonale rozumí, proč hlavní postava dělá to, co dělá. Herbert není hluboký, ale je duchaplný. Zná prostředí, o kterém píše a zachycuje je s velkou realističností. Zachycuje scény stejně přesně a se stejnou chutí jako jeho "paparazzo". Popkulturní odkazy z konce osmdesátch let již bohužel (nejspíše) nejmladší generaci řeknou jen máloco, ale knihu velice příjemně oživují: kdo si ještě vzpomene na pěkně bouřlivé soužití Jacka Nicholsona a Anjelicy Houston? (Ach ano, i tento páreček se nám mihne románem). Anebo co to znamená, že Creed vypadá jako Mickey Rourke... (Ano, mladý Mickey - hvězda horrorového neonoiru "Angel Heart" - by ostatně býval byl v roli Creeda naprosto dokonalý. Tedy, pokud by takové osmdesátkové hororové béčko natočili...)

Samostatná stať by se dala napsat o metodě scizování, kdy autor přeruší tok vyprávění a obrací se ke čtenáři napřímo, čímž dociluje ironického ostupu. Vždyť je to odraz odrazu, který umožňuje autorovi komentovat jakoby z nadhledu vše, co probíhá. Tato metoda se mi líbila u Thackerayho v "Barry Loyndonovi´" a líbila se mi i zde.

Herbert s lehkostí vede děj, který JE horrorový, ale nikoliv samoúčelně brutální, který je místy i velmi vtipný, nikoliv ale upadající do (sebe)parodičnosti. Svým způsobem (uvážím-li charakter hlavního hrdiny), má tento hororový kousek vlastně maličko charakter románu pikareskního. A nakonec i to poselství o pošetilé touhy po nesmrtelnosti, o jediném zvěčnění leda na filmovém pásu či fotografiii.. není vůbec hloupé.
Prostě dobré, velmi dobré!
A zasloužených 80%.

3 03.02.2023

Ta kniha je tak naprostý (a přiznaný) brak, až je vlastně zábavná. Autor píše lehkou rukou, šílený děj běží v rychlém tempu, bez větších disgresí, a v poslední části ještě akceleruje v pravé crescendo. A k tomu se věru nevidí mnoho vědeckofantastických románů odehrávající se v hluboké budoucnosti, kde vítězná Třetí říše expanduje do vesmíru.
Nezastíraná a láskyplná je inspirace (angloamerickými) brakovými "scifky" 40.-70. let a jejich svéráznou poetikou, nelámající si příliš hlavu s anachronismy, s technologiemi a vlastně ani s logikou a psychologií. Rovněž odkazy na vědeckofantastické filmy z padesátých let kategorie B-C jsou zábavné a funkční: od mimozemšťanů v v podobě hromad rosolu (viz slavný film "The Blob"), až po nezbytné rekvizity, jako ostře řezané tváře hrdinů s nezbytnou cigaretou (před sexem i po něm)...
Perfektně to ostatně shrnula lenka.vílka ve své recenzi a zcela s ní souhlasím, jaká je škoda, že původní rozkošná a hravá obálka anglického vydání byla nahrazena svou mnohem pochmurněji působící (a tím zavádějící) českou alternativou. Až potud stále dobře.

Leč, i brak se dá psát dobře a špatně. A v případě "Gestapa" je to žel spíše horší, než lepší. A tak děj klopýtne o množství nelogičností, lapsů; chvílemi se náš nacistický superagent náhle chová jako naprostý trouba (podle toho, jak autor potřebuje), příliš konsistentní nejsou bohužel reálie fikčního světa, které jsou ostatně velmi velmi ledabyle nahozeny. A ten konec... nu, alespoň mě tedy celkem zklamal.

A zejména je vidět jak velmi autor při vší své zdánlivé "odvázanosti" na můj vkus až příliš tančí mezi vejci, aby tuze tvrdě nenarazil na všudypřítomnou (a alespoň pro mě nesmírně otravnou) politkorektnost... Že jména postav jsou anglofonní? Nu budiž, dejme tomu.
Ale z charakteristických kulis Třetí říše najdeme v románu vlastně tuze málo, pokud vůbec něco. Mám na mysli ten zvláštní tech-noir, spojení magických, pohanských symbolů a špičkové technologie, odmítnutí celého osvícenského paradigmatu, otevřený kult smrti, který dodnes inspiruje specifickou subkulturu. Tvrdý darwinistický rasismus a narážky na "míšence" raději Gischler vynechal, stejně jako notně patriarchální charakter nacistického světonázoru (Pro zajímavost, konkrétně tento motiv ve vědeckofantastické literatuře byl zajímavě rozpracován už v románu "Swastika Night" (1937)).
Soudím, že tady sehrála roli prostá opatrnost autora či nakladatele, případně obou. Narozdíl od detailů sexuálních scén a stříkající krve (též slizu a jiných tekutin)) spanilomyslní čtenáři na Západě vesměs špatně nesou politickou nekorektnost. Žel se tak ta odvázaná chlapácká jízda trochu uhlazuje a pojišťuje, což jí žel ubírá na zábavnosti.

3 09.01.2023

Tři vynikající a vtipné novely. Velmi pěkně je popsal "s-reader"v komentáři, takže jen doplňuji, že Calvino byl znalcem středověké literatury (jeho zdařilý výbor ze "Zuřivého Rolanda" ostatně vyšel i u nás) a je to velmi cítit především v novele "Neexistující rytíř". Řada postav, reálií (ano, i válečnice Bradamante se tam mihne, byť zpočátku v tuze nedůstojné poloze:)) je čtenáři rytířských románů důvěrně známa. Jedním ze zdrojů komična je pak nadsázka, dovedení principu až do důsledků. Nu a Calvino s úsměvem provádí to, co Bergson označuje jako axiologickou transpozici věcí a žene (středověký) realismus (respektive platonismus) až do krajnosti.

A tak je onen "pravý rytíř" doslova toliko čistým duchem a existuje jen coby své vlastní brnění. Případně (v druhé novele) levá a pravá strana člověka nesou odpovídající metafysické kvality...

Myslím, že mniši sepisující kdysi s chutí komické persifláže nejposvátnějších textů by se smáli (viz geniální studie Bachtinova o "karnevalové" podstatě středověké kultury). Leč s nimi zasměje se i moderní čtenář.

3 22.12.2022

(SPOILER) Hororový román, který operuje v atraktivním prostředí v motivem vampyrismu. Bohužel, využití motivu Nacistů bojujících o život s tajemným zlem zůstalo jen nahozeno a nevyužito. Jakmile se v ději objeví dnes už povinní Židé (přesněji hlavně Židovka), tak (v rámci ryze brakového žánru) nesporně nadprůměrně dobře napsaná kniha původně napínavou atmosféru postupně pohřbívá pod nánosem (nezbytných?) žánrových klišé. Původní pocit tajemna a nezemskosti se postupně vytrácí a a zbyde jen upírskými špičáky ohlodaná kost už stokrát provařených motivů, recyklovaná ve vývarech z kdysi skvělého "Draculy" pořád dokola. Myslím, že už ani nenáročného dospívajícího čtenáře kniha nezaujme, jako by bývala kdysi mohla...

Čteno kdysi vesměs pod lavicí, namísto mechaniky, stavby a provozu strojů a zejména matematiky...

3 19.12.2022

Překrásný výbor, který stojí za to mít v knihovně. Ano, i povídky s upírem (přesněji s upírkou) se dočkáme. A povídka "Pes" mi také zvláště utkvěla... Rozhodně doporučuji. Platí zde, že pokud klasik vykročil mimo svůj obvyklý žánr, je to obvykle velmi zdařilé.

3 21.11.2022

Krásný klasický rytířský veršovaný román "Lásky a cti" (jak zní podtitul), ze zlatého období žánru, ještě než se objevila díla prozaická. Jak odpovídá tehdejším literárním kánonům, není nijak rozsáhlý, děj je však poměrně dramatický a rozmáchlý v prostoru i čase. A je samozřejmě vřazen i do symbolického středu středu světa. Ach ano, setkáme se v něm i s králem Artušem a rytíři kulatého stolu. V blízkosti Krále králů totiž neubíhá čas a tak jako je (středověký) mravní ideál věčný a neměnný, tak nestárne ani král Artuš a jeho druhové...

Rozhodně bych vyzdvihl krásný překlad Jiřího Konůpka, který si poradil s věru nelehkým převodem starofrancouzského osmislabičného verše (tzv. oktosylabu) do češtiny s velkou věrností originálu a současně čtivostí.

3 16.11.2022

Ve své době skvělá, čtivým a přístupným způsobem napsaná studie možností, které nabízel tehdejší prudký rozvoj biologie a genetiky. Zabývá se mj. prevencí stárnutí, zásahy do lidského genomu, klonováním, novými léky... A to nejen v podobě přímočaře nadšeného vítání, leč autor upozorňuje zcela správně na risika, která jsou s nekontrolovaným a explosivním pokrokem v technologiích spojena.

Zajisté, od té doby uběhlo už více než půl století. A tak jsou v drtivé většině všechny poznatky a výhledy prezentované autorem dávno antikvované a přečetné úvahy (minimálně z velké části) překonané.
Leč to už je úděl jakékoli vědecko-populární publikace, opírající se třeba i o ty nejnovější dostupné poznatky.
I s touto výhradou si svoje místo v knihovně tato kniha (v mém případě pietně převázaná v plátně) zaslouží.
Kdyby jen z nostalgické vzpomínky na dobu, kdy se pokrok zdál být víceméně přímočarý a budoucnost optimistická.

2 28.01.2025

Rozkošný klasický humoristický román z pera páně Wodehouse rozhodně mohu doporučit. Tedy, pokud máte rádi humor anglický a nevadí vám, že se odehrává v době dávno zmizelé (kdopak si ještě vzpomene, kdopak to byl slavný Tom Mix?...)

Ach ne, nehledejte žádný vážný příběh. Tolik snad z něj mohu prozradit, že onen "malý (svobodný) pán" je George Finch. Jeho ctěné jméno, tedy vlastně příjmení, bude opakovaně komoleno a ba zhanobeno, leč nakonec bude šťastně oženěn. Jeho vyvolené Molly se tak dostane do nalakovaných drápků ono roztomilé "jehňátko" mužského pohlaví, po němž toužila. Ba i páně Finchův komorník, takto napravený lotr, dojde svého milostného (ne)štěstí. Nejhorší, co se komu stane, bude pěkně vybarvený monokl na oku.
To vše v potřeštěném příběhu, který si nezadá s jakoukoli francouzskou fraškou, jen bez lechtivých témat a narážek. (Platí tu, narozdíl od lascivních Gallů, heslo "žádný sex prosím, jsme Britové". Tedy, co to povídám - v tomto případě Američané...)

Jednou z komických rovin je vznešená, květnatá mluva a styl autorův, stojící v kontrastu k opravdu šaškovským, nebojím se říci i důstojnost hrubě zneucťujícím situacím, v nichž se naši hrdinové občas ocitají...
Leč jak pravím, nakonec vše dopadne dobře. Jak se lidově říká, každý Honza najde svou Káču a čtenář ideální knihu na dovolenou.

2 04.07.2024