petrarka72
komentáře u knih
Chlapec za klíčovou dírkou
Stephen Giles
Finále skvělé - ale než se k němu prokoušete, je to boj.
Hyena
Hana Lundiaková
Rozpad osobnosti v přímém přenosu... Hana L. si o lidech nemyslí nic dobrého a v tomhle monologu tomu dokáže přizpůsobit formu, jazyk zejména. Konec lehce předpokladatelný, ale jinak Literatura v pravém slova smyslu. Cesta od Imaga k Hyeně čím dál zábavnější, díky.
První člověk
Albert Camus
Silnější a kompaktnější než leckterý dokončený román. Vůně, obrazy a temné kouzlo dětství, důležité živé a důležitý mrtvý, cesta zpět a dál, kontrast drsného rodinného a intelektuálního lycejního života... A náznaky, co by ještě mohlo být. Veliká krása.
Karen
Ana Teresa Pereira
Neobyčejně plodná portugalská autorka a u nás prakticky neznámá. Do sebe zavinutý příběh, spíš vyprávěný přes obrazy a asociace než přes situace. Doslov Anny Tietzové, zvící třetinu knihy a dovysvětlující zdroje a inspirace. Pro mne kniha nejvíc připomíná Woolrichovy detektivky a Rebeku/ Mrtvou a živou Daphne Du Maurier. Díky za doporučení, Škuchu.
Vytržení
Petr Michálek
Mezi Arthurem Haileym a Danem Brownem (ovšem v Čechách), mezi nadreálnem a realitou (a nikdy nevíte, kde jste), mezi tripem a stavem z názvu (zvláštní v místních především alkoholických končinách), mezi zmatením a smíchem (a užíváte si to). Groteskní bloudění a nekonečně ironické vyjádření dvojakého vztahu k otci, Bohu a Zlínu. Vytržení se nečte lehce, chce to trpělivost - ale Mše odmění... Petr Michálek si mě ve své prvotině dokonale povodil, díky za to.
15 roků lásky
Patrik Hartl
Patrik Hartl autorsky zraje jako víno - lehkost vyprávění, konkrétnost a smysl pro dramatičnost zdánlivých banalit zůstávají - a tentokrát ve mně navzdory ultrarychlosti čtení i něco zůstane. Dvojčata a jejich otec/ "otec" zabírají spolehlivě, některé situace jsou neodolatelné.
Poslední kojot
Michael Connelly
Čtenářská výzva jako záminka k návratu (tady je nesporné, že jde o autorovu čtvrtou knihu, kterou dopsal a vydal - a která taky jako čtvrtá u nás vyšla)... Před dvěma desítkami let mě (po rozpačitých předchozích třech dílech) právě Poslední kojot přesvědčil, že Connelly umí psát - a Harry Bosch se definitivně zařadil po bok mých žhavých oblíbenců, Matthewa Scuddera a Travise McGee... Poslední kojot má všechno, co novodobá noirovka potřebuje - zločin řešený původně jako společenský problém, smutek hlavního hrdiny a jeho schopnost cítit zodpovědnost za všechny hříchy světa, zdánlivě jasně definované dobro a zlo, eastwoodovský patos a specifický humor, dvojznačnost motivací všech zúčastněných, záměnu osob, patří do ní i nepravděpodobné "oživení" dávno domněle mrtvého a protnutí okolností s tragickými následky - a všechno je komplikovanější a zároveň jednodušší, než se zdá... Pamatovala jsem si, kdo vraždil - a přesto mě případ Boschova nešťastného návratu do minulosti bavil - včetně nekonečných úvah o poslání, sezení s psycholožkou, peripetií s nadřízenými, počínající milostné komplikace a pátrání na zapřenou. Connelly tady vlastně rozdal karty na mnoho dílů dopředu. A jeho smysl pro metaforu (viz dům po zemětřesení nebo kojotí linka) je bonus.
Erebus - Příběh ztracené lodi
Michael Palin
Přečteno jako doplněk k Terroru. Svodka faktů o jeho sesterské lodi je tu a tam zajímavá a na padesáti stranách ze čtyř set naznačuje podobnou dávku hrůzy jako Simmonsův hororový příběh - o to horší, že zavání realitou. Přesto beletrie má v tomto případě větší výpovědní hodnotu než sice nadstandardně zaujatý, ale nijak zvlášť napsaný pokus o naučnou historickou literaturu.
Český román
Ladislav Klíma
Spíše prolistováno než přečteno... Autor, co "obešel polí pět", vnímal svět jako něco, co je k smíchu a k vzteku, a podle toho o něm psal. Český román se čte jako dialogická báseň, tu a tam vulgární, tu a tam zoufalá, místy vtipná, vždy vášnivá, pojmenovávající vše dle svého mínění pravým jménem, pracující s motivy vlastního božství, snu, šílenství, násilí... Vše podstatné vloženo do úst ženy, takže relativizováno. Pro mne je Klíma zajímavý především jako totálně upřímný, ne úplně chutný chlap, který ani po krk v žumpě nezapomínal prožívat vesmír a který skvěle vládl jazykem.
Nekonečný příběh
Michael Ende
Kdysi jsme byli se školou povinně na filmu (ano, měli jsme skvělé učitele) - a tu radost a dojetí z objevování a zachraňování umírající Fantázie si pamatuji dodnes (a pak už jen Falka s modrýma očima a hlasem Eduarda Cupáka). Z Endeho knížek jsem dosud znala jen Děvčátko Momo (ta patřila a patří k mým nejoblíbenějším zdánlivě dětským), k Nekonečnému příběhu jsem se dostala až teď. A bylo to setkání skvělé - za prvé má autor skutečně obdivuhodnou představivost (těch bytostí, kterými se Nekonečný příběh jen hemží! to množství odboček a historií, "o kterých se bude vyprávět jindy"! a těch dobrodružství, jež prožije více než ve filmu Átrej, ale především Bastián!), za druhé pokud čtenář vnímá vše jako metaforu životní pouti a hledání toho, co je skutečně důležité a co se ne každému podaří ve skutečnosti najít, je to rozkoš na druhou. Doporučuji všem od 90 do 9 let.
Perník
Helen Oyeyemi
Ztrácela jsem se - a vůbec mi to nevadilo. Ta rozkoš z vyprávění je skutečně nakažlivá - a nápovědy z pera (vynikajícího) překladatele Petra Onufera pomohou jen k základní orientaci, nejrelevantnější je pro mne zmínka o Davidu Lynchovi...
"... ačkoli máme neodbytný pocit, že na vzedmuté symbolice a byzantinsky křivolakém ději plném odboček nesmírně záleží, vlastně nevíme proč. Jisti si vlastně v Oyeyemině vyprávění nemůžeme být ničím: existuje skutečně Andersajtánie? Mluví Perditiny loutky doopravdy? Je Gretel vážně podvrženec? Říkají nám všichni vypravěči (v čele s Harriet), jimž autorka dopřeje hlas, o svém konání a motivaci pravdu? Kdo celou knihu vlastně vypráví?" (z doslovu nazvaném Pohádka, romance, román: Perník a jeho ingredience)
Ďáblova hora
Deon Meyer
Výborná kniha. Napínavá díky třem postupně se propojujícím příběhům, poutavá díky postavám a "dětskému" motivu - a boj s chlastem včetně postupného "vysychání" a přehodnocování, co si člověk dosud o svém životě myslel a jaký žil doopravdy, je popsán tak realisticky, až z toho mrazí.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
Otřesné svědectví, diskomfortní čtení. To zachycení osobních vazeb v době masakru, vlivů individuálních zájmů a ambicí a nepopiratelných konkrétních následků je největším vkladem Karin Lednické - a zároveň nejsilněji emocionálně působivé. Díky.
Elementálové
Michael McDowell
Zázrak to není - ale odpad také ne. To, že horor se z toho stává až ve druhé části (i když exponován je obratně už v prvních kapitolách), je jedna věc, ale číst si o McCrayových a Savageových není nuda, pokud člověk netrvá na čtyřech šokujících zvratech v minulých generacích a osmi v této. Písek v hlavní roli, strašidelné domy mezi vodou a pouští, atmosféra výborná, rozjezd pomalejší, ale ty záblesky děsu vcelku stojí za to - a finále je strhující. "Věci nejsou takové, jak se zdají."
1945
Jiří Padevět
Násilí, zmar, chaos, smrt. Josef Čapek, Karel Teige, Viliam Gerik, Karol Pazúr, Adolf Hitler, Edvard Beneš a mnoho dalších, bezejmenných, Čechů, Slováků, Němců, Rusů... Emocionální paměť pětačtyřicátého roku, koncentrovaná deprese. A přesto je dobré Padevětovy miniatury číst - člověk si lépe představí, co znamená žít na počátku nových, krásných, optimistických zítřků...
Zakřivený čas v Kremži
Claudio Magris
Poklidné povídky o stáří, filozofickém i věcném vnímání času, paměti, drobných radostech a mohutnosti oceánu. Terst, skály, literární poklesky, majitel domu a vrátný v jedné osobě, různé podoby dávných lásek a smíření. Objev díky čtenářské výzvě, na řadě je Dunaj.
Muž bez psa
Håkan Nesser
Zážitek. Tajemství švédské rodiny, která zabíjejí. Hakan Nesser se pohybuje někde mezi Louise Penny a Lawrencem Blockem. Díky, čtenářská výzvo.
Pes baskervillský
Arthur Conan Doyle
Obvykle pětihvězdičková klasická detektivka s hororovými rysy a parádní atmosférou... Těšila jsem se, že jsem našla nové zajímavé nakladatelství - charakterizační obrázky Adély Korbelářové na obálkách 1400 jsou kouzelné - ale bohužel chyby, překlepy a nesmyslné formulace se v knížce objevují v takovém množství, že se to prostě nedá snést. Navíc mám pocit, že tam proběhlo nějaké šméčko kolem překladu (velmi nevyrovnaného až nedodělaného) - v tiráži je jako jeho autor uveden H. Jost, ale vzhledem k tomu, že tento pán přeložil své poslední dílo v třicátých letech a Doyla v seznamu na překladatelské databázi nemá, k tomu chybí copyright, není uvedeno zdrojové cizojazyčné vydání... cítím čertovinu. Navíc jazykově mě spousta věcí až bolela, takže před vydáním ve 1400 z roku 2021 upřímně varuji. Zkusím možná překlad Richarda Podaného (Odeonu s výhradami věřím), ten starší od Františka Gela je snesitelný i dnes.
