petrarka72
komentáře u knih
Společnosti
Josef König
Promyšlené propojení, prolog, epilog a povídka číslo 4. Jinak zapomenuto.
Dějiny české detektivky
Michal Jareš
Četby následek primární: pocit příjemně stráveného času s občasným poučením. Četby následek sekundární: čtečka nakrmená Fikerem, Vachkem, Proškovou a k zopakování Škvoreckým. Škoda přestručné poslední kapitoly, jinak souhlas s uživatelem yoda365.
Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem
Joanne Greenberg
Respektuhodná kniha, která si na nic nehraje a zachycuje zápas s duševní nemocí z několika úhlů pohledu a metaforickým, bohatým jazykem. Tu a tam se nad ní těžko dýchá, protože ta směs zloby, pocitu viny a úzkosti, které jsou průvodními jevy rozpolcení mezi světy, je popsána živě a plasticky - stejně jako ta nejtěžší fáze: přijetí reálného světa, smíření se sebou a se svou možností, jak v něm fungovat.
"Na duševní nemoci je nejhorší ta strašlivá cena, kterou musíš zaplatit za přežití." (s. 66)
"Nejdřív musíš přijmout svět, slepě ho přijmout jako naprostý závazek. Teprve podle toho, co z toho závazku sama vybuduješ, se můžeš rozhodnout, jestli je to výhodný obchod nebo ne." (s. 267)
Miss exitus
Aleš Palán
Rozečetla jsem před rokem a neunesla tu beznaděj - skončila jsem na straně 30. Dnes jsem se odvážila, zkusila znovu - a zhltla za odpoledne. Drama s antickými prvky, byť prózou napsané, respektuje dokonce trojí jednotu (místa, času a děje) a du-forma zvyšuje naléhavost. Velmi fyzické líčení (té konzumace kdečeho, toho vyměšování, tělesného chátrání, té bolesti...), velmi bezvýchodné žití - a smrt, tak útěšná, tak smířená, tak dobrá...
Vzkaz na zdi záchodků
Julia Walton
Pro ty, kteří mají zkušenost s duševní nemocí, je tohle "verze light". Pro ty, kteří čtou Stephena Kinga, je tohle - přinejmenším tématem a strukturou, ne však vyzněním - variace na Carrie. Ani jedno není rozhodující... První třetinu knihy jsem se mírně nudila. Druhou třetinu se bála (nejděsivější je ten jeden řádek pod číslem kapitoly - zpráva o velikosti denní dávky léku, jeho zvýšení či snížení). A poslední třetinu byla dojatá. Ano, život s vědomím, že se na své vědomí nemohu spolehnout, je příšerné - ale dá se zvládnout za pomoci bytostí okolo. Ať už jsou skutečné nebo ne...
"Pokud máte něco, čeho se lidi bojí... možná vzbudíte soucit, ale nepodpoří vás. Ne že by vám přáli, abyste byl nemocný, jen vás chtějí mít co nejdál od sebe. Dítě s rakovinou má nadaci Přej si přání, protože takový dítě nakonec umře a to je smutný. Dítě se schizofrenií taky nakonec umře, ale než k tomu dojde, přecpou ho spoustou léků, bude odtržený od všech lidí, na kterých mu záleželo, a skončí nejspíš na ulici s kočkou, která ho sežere, až umře. To je taky smutný, ale nikdo mu nesplní přání, protože aktivně neumírá." (s. 157)
"Nevadí mi, jestli nejsi skutečná." (s. 225)
Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět
Jan Urban
Vynikající, strašná a potřebná kniha. Možná mne částečně přiblížila pochopení konfliktu, kterému jsem nikdy nerozuměla - a při vědomí těch záměrně stupňovaných hrůz v tom, co je schopen člověk udělat člověku, jsem snad ani rozumět nechtěla. Je dobré znát informace - a je dobré znát kontext: bylo by nehodné českého novináře, kdyby si byl vědom českého zahraničně politického přizdisráčství a nenapsal o něm. A čtenář začne jinak vnímat i současné události, třeba ty spojené s cestou na Tchaj-wan - a hanba ho fackuje...
Trůn lebek
Peter V. Brett
Přibývající krutost, podivně se proměňující alagai, citové a morální problémy ustupující do pozadí a teror a masakr v dechberoucím finále. Mrtvých jak u Shakespeara. A hlavní postavy mizí jedna za druhou... I když jsem měla tento díl ve čtečce a četla jen příležitostně, neztrácela jsem přehled o postavách ani o dějových linkách. Velmi poutavé a návykové. Co budu dělat, až se vrátím z Jádra? :-o
Šťastně až do smrti
Anna Ekberg
Jak říct dceři, co všechno může znamenat manželství... a jak může vypadat příběh Médey a Iásona v moderním světě. Případ masakrózní, odvyprávěný s několika nudnými propady, ale přehledný, psychologicky obšírný, v závěru až hororový, přesto pravdě podobný a pochopitelný. Aneb co se stane čtenářovým zážitkem, když knihu o lásce napíšou pod ženským pseudonymem dva muži... :-)
Sametové iluze
Petr Čepek
Velmi slušný, napínavý a promyšlený český western. Konec sedmdesátek a polovina devadesátek, sportovní gympl za té nejhnusnější normalizace, jeden mrtvý, který se tak trochu rozmnoží, pomsta na několikátou a abiturientský večírek, na němž všechno vyvrcholí. Uspokojivé.
Měsíc nad řekou Tejo
Igor Malijevský
Vynikající čtení. Autor, který popisuje věci, jako by je viděl poprvé, situace, jako by existovaly vedle sebe, i když je dělí celý lidský věk, zážitky, jako by pro jejich popis vynalézal vlastní jazyk. Užila jsem si neuvěřitelně.
Úterky s Morriem aneb Poslední lekce mého učitele
Mitch Albom
Špatně snáším "příručky o tom, jak žít" a rozhodně je nečtu. Tady oceňuji jak téma, tak provedení - loučení s učitelem, který nemoralizuje, ale podává zprávu o životě ve stínu bezprostřední smrti a nemoci, jež ho ještě komplikuje - a obojí bere jako příležitost k učení (se); relativní věcnost podání je přijatelná, nemám pocit, že bych byla citově vydírána. Čtenář evidentně získá jen to, co k sobě pustí - pro mne nejdůležitější z Morrieho sdělení je to, že člověk si má veškeré, i negativní emoce připustit - a pak je nechat odplynout.
Slavnost bezvýznamnosti
Milan Kundera
Rozkoš z vyprávění, pomalé tempo, časté zastávky. Vtip, který přestává být vtipem, pupek v centru pozornosti, pozůstatky padlých andělů, paradox (bez)významnosti. A také smysl pro erotiku starších mužů a komika předstíraného (?) života ve stínu smrti. Čtivé a zábavné. Ovšem - proč se začínají překládat mistrovy francouzské romány od toho posledního?
Drak spí
Michaela Klevisová
Čte se sama, ale vrahem může být kdokoliv - a tentokrát to není výhoda, spíš přílišná obecnost. Nicméně některé ne úplně běžné motivy (podoby bipolární poruchy, otázka, kde končí vzájemné ovlivňování a začíná kopírování názorů a životních rozhodnutí, zaniklá vesnice a následky odsunu půlstoletí poté) potěšily.
Příběh jedné moskevské ulice
Michail Andrejevič Osorgin (p)
Sivcev Vražok je místo k pomilování - ale rozhodně ne k životu, alespoň ne v popisované době. Táňa, tentokrát nikoliv oněginovská, ale v pohnutých dvacátých letech, její otec-ornitolog a pánové v jejím okolí; spousta osudů, které jsou zapamatovatelné, a zároveň zpráva o Rusku mezi válkou a revolucí. Navíc skvělý jazyk a vytříbený styl. S Osorginem bych klidně na loď nastoupila...
Mluvit a naslouchat
Gertrude Stein
Je extrémní, ale stravitelným způsobem (jasně, modernistka, ovšem první poloviny dvacátého století, dneska zas až tak nešokuje) - hravá, zábavná, s čitelnými tezemi nabízenými lehce vykloubeným jazykem, se smyslem pro pochyby a nejednoznačnost a inspirativnosti v nabídce rozmanitých asociací. A její Faust a Tři sestry, co nejsou sestry - sen každého divadelníka...
Osvětimský proces
Annette Hess
Kdo chce tuto knihu číst jako "tuctový milostný příběh", ať si poslouží - ale myslím, že je dobře napsaná, že záměr je čitelný a eventuální neobratnosti či úhyby stranou pochopitelné a nijak devastující hlavní dojem. A tak v příběhu o Osvětimském procesu, který proběhl ve Frankfurtu v roce 1963 a na straně jedné vyvolal zděšení a na straně druhé neznamenal vůbec nic, čtu hlavně zprávu o tom, jak moc je těžké být člověkem, byť to zní pateticky. Je těžké nést vinu svých rodičů, ale hlavně vinu svou, odpuštění a útěcha jsou často nemožné, touha po tom, aby mě někdo potřeboval, může být stejně zničující jako touha po blízkosti a lásce - a nic není jednoduché a jednoznačné, když to člověk vnímá s otevřeným srdcem; kdo z nás má právo soudit a podle jakého klíče, to je otázka další a podobně nezodpověditelná. Za mne by kniha mohla skončit návštěvou Osvětimi, protože tam někde vnímám emocionální vrchol knihy a nepotřebuji dopovězení příběhů všech postav - ale je pravda, že každý z nich je částí celkového obrazu a jiní čtenáři to třeba mají jinak... Pokus zprostředkovat pocity člověka, který patří k následující generaci, nebyl osobním účastníkem holocaustu, sám ho nezažil, ale týká se ho osobně a před následky nemůže utéct, je originální a odvážný - a značně nepříjemný pro čtenáře (pro mne rozhodně) - protože byť jsme dál o další dvě generace, úvahy o tom, jak by se člověk v té které situaci zachoval a zdali se náhodou tyto situace v nových variacích neodehrávají právě teď, se vtírají až neodbytně...
Představy o dvacátém století
Peter Høeg
Výborná, vtipná a zároveň smutná kniha. Představa, to může být sen, iluze, idea, noční můra, ale také obraz - a myšlenkové a emocionální dějiny jednoho státu i jeho současnost lze zachytit nejen dokumentárně, ale lépe skrze bizarní rodinnou ságu, a hlavně sledem překvapivých a zároveň hutných obrazů a metafor. Atmosféra a nálada se často mění, čtenář myslím rád odbočí od realistického vyprávění se sociologickými prvky do houštin magických a snových a ponoří se do hlubin minulosti, ze které se rodí současnost... Pro mne zatím nejzajímavější autorova kniha, nacházející se stylově někde mezi Borgesovou Brodiovou zprávou a Márquezovými Sty roky samoty.
Hurikán
Dick Francis (p)
Pravda - ta Francisova dílka, která se pokoušejí líčit mezinárodní spiknutí prodejců smrtících látek a teroristů (k dalším takovým patří V nemilosti), jsou poněkud slabší. U Hurikánu to trochu vyvažuje bezděčný humor na posledních stranách, ale i tak se přidávám k zástupům lehce zklamaných čtenářů...
Svlékání tmy
Dylan Thomas
"A já nemám slov, jimiž bych řekl hrobu své milované, /
že tentýž červ kroutí se po mém prostěradle."
Typický romantik poloviny dvacátého století, se vším duchovním talentem a tělesným hnusem. Bipolárně vnímající, lásku, smrt, ztráty a nálezy dětství a beznaděj banality popisující, s málem nesrozumitelnými, přesto fascinujícími metaforami a obrazy, s všeobjímajícími slovními obraty, jejichž smysl uniká a odhaluje se podle vlastních zákonitostí. Ty nejjednodušší jsou vlastně nejznámější, protože nejsrozumitelnější.
"Pokojně nevcházej do dobré tmy..."
Liška v dámu
Jiří Kratochvil
Brilantní. Variace na téma Bulgakovova Psího srdce s liščím zabarvením, s množstvím konotací a asociací, s ironickými (tu a tam i obdivnými?) odkazy na ruské a sovětské autory, byliny, filmy, seriály posledních dvou staletí. Jazykově hravé (koneckonců jazyk a jazyky jsou jedním ze stěžejních témat), zábavné, střílející si samo ze sebe (viz štokrlata všeho druhu), přitom s temnými podtexty o potácení se dějinami bez možnosti jim porozumět, o podstatě člověčí a zvířecí, komunistické zhůvěřilosti čili v hlavní roli fízlování, vztahu mezi předurčením božím a lidském, (nemožné) hledání práva na sebeurčení, to vše na pozadí krvavých padesátých let a na území několika států. Mnohokrát jsem se zasmála nahlas, mnohokrát mi zatrnulo.