Pett komentáře u knih

Povídej, povídej pohádku.... už po přečtení prvních pár stran jsem byla lapena do magického víru slov... můj písmenkový fetiš je zcela uspokojen a plesal stránku po stránce... ještě teď jsem pohlcená atmosférou příběhů, kdy s téměř každou kapitolou se rozvíjí osud postavy z kapitoly předchozí či je nám vyprávěna smyšlená fantazie, která má skvostnou myšlenku... a to nejsem zastáncem povídek, jenže zde k sobě vyprávění naprosto sedlo... nerušilo...
Koho by nepotěšil nějaký ten předepisovatel knih, který by vám předepsal přesně tu knihu na to vaše tělo a duši... či kdo by leckdy neuvítal v dnešní době zpoplatnění slov, aby se jimi nedalo plýtvat a nepraskla vám z nich mnohdy hlava... a o lovci snů ani nemluvě... zkrátka jsem potěšena, okouzlena a mile překvapena!

9 30.04.2015

Přečteno, aby mě nic nebrzdilo při případné chuti na Doktora Spánka...a je pravdou, že mě zpomalil opravdu pomalý rozjezd...plno až téměř zbytečných informací, ale...přehoupnutí do druhé půle už bylo značně adrenalinové :)strašidelné...pro mě asi nejsilnější scéna...napadení malého Dannyho v pokoji 217, kdy pak stojí s palcem v puse na schodišti a okolo něj bez povšimnutí běží Wendy za vyšilujícím Jackem...super! A takových je tam víc... drobných náznaků, které mě dostávaly...
Film viděn kdysi a trochu mě to i tak při čtení rušilo, přesto si ho dám ještě jednou jako "srovnávačku"...

9 25.08.2014

Opět mě totálně dostala a běžím s obrovským doporučením! Je to neskutečně silný příběh o zraněné dětské duši, vraždě, velké lásce, vině i nevině..... detektivní zápletka je dokonce založena na skutečné události z konce padesátých let.... po dlouhé době jsem se přistihla při hledání dalších stránek po přečtení té poslední ve tři ráno, s pocitem- a co bylo dál... ještě chvíli s nimi chci být.... nechci takhle odejít :) ma p´tit Ann- Marie...

9 25.08.2014

Trvalo mi se začíst, trochu jsem se bála politiky...ale nakonec příběh tak krásně plynul a vyplynul, že jsem nakonec byla potěšena...dokonalé vygradování osudů, které vás ke knize doslova přibije..

9 25.08.2014

Domov na konci světa nepřekonán, leč i tak se jedná o krásné čtení... dějem mi lehoučce připomněl Irvingovo V jedné osobě... nedá vám chvilku vydechnout, stále se něco děje a pro mojí maličkost velké plus je, že není plný klišé...zkrátka nic není vždy tak, jak si vysníme... uvěřitelný a opravdu hezký příběh...

9 27.07.2014

Jako chronický dočítač jsem měla trochu sevřenou záložku z uchopení takového osudu... přeci jen počet stran zdá se téměř nekonečno... jenže... Růže pro Algernon je moje srdcová záležitost, takže neotevřít chlopeň "novému" Keyesovo příběhu by byl neodpustitelný hřích!
A už od prvních stránek jsem věděla, že tohle vyprávění bude opět neobyčejný zážitek... ukrývá v sobě tolik témat k sáhodlouhým diskuzím... sám život ve svém neskonale bolestném zmaru... jak ničivý dopad na lidskou mysl dokáže mít surově pošlapané dětství... a lze vůbec vyváznout z Billyho hlavy nerozervaná na kusy? Lynč nebo soucit... to je totiž to, oč tu běží... mistrovsky odvyprávěno!
Každopádně úplně nejvíc z duše mi mluví komentář Terezy níže- díky za něj, protože snad poprvé někdo vyjádřil moje pocity do posledního rozpolceného písmenka.

8 18.10.2023

Když jsem dovedla svůj vůz i pluh do cílové rovinky, bylo mi až osudově krásně slabo na duši... avšak strach z bezbřehé natěšenosti na další písmenkovou oázu v tomto skvostném stylu mi svíral záložku, kdykoli jsem brala do ruky její ostatní příběhy...
Až se jednou můj milý opět velmi trefně vyježil a přihrál mi na noční stolek tyhle zápisky z obýváku jedné poeticky rozvířené mysli... a já se tam najednou prostě nedokázala cítit jako doma... postrádala jsem potřebu naslouchat hostitelce, i když je mi její dar slova tak moc blízký... s každou volně položenou větou jsem ztrácela víc a víc pozornosti... až jsem nakonec všem zúčastněným musela přiznat, že tohle zkratkovité vyprávění zkrátka tentokrát nebylo pro mě. Škoda mi.

8 11.03.2020

Král Achil vás provede svojí bolestí tak dechberoucím tempem, že při každém sebemenším setkání s ním si tak trochu káknete do srdeční komory... příběh o nemilosrdné člověčině, která chce všechno a hned... neváhá jít přes mrtvoly... protože ona přeci může... tady kus a tamhle kousek... ničí a drancuje... tolik aktuální myšlenka, až vás z toho dnešního tady a teď píchne v duši...
Velké překvapení od takové knížečky a navíc... to zpracování? Vyšlapující si tygr? Ach, ach, ach aneb mé parkerovské já se tak trochu tetelí ještě teď, notnou chvíli po dočtení...

8 27.03.2019

Ta bezmoc je do zákopu volající... opět jeden z pohledů na tu dobu, kdy svět zešílel a člověk přestal být člověkem... sledujeme osudy Zada s Bindigem, kteří se rozhodně s žádným Ivanem nemažou... ne vše je však jen černé a bílé... občas je něco i dost na kousíčky v barvě nemilosrdného karmínu... bezútěšná doba... bezútěšné vyprávění...

8 16.12.2017

Musela jsem se během čtení několikrát podívat, jestli tohle je opravdu z psacího stroje toho Hilla, toho Kingova malého Joeyho, v jehož Vánoční říši mi bylo tak hrůzoplně... nevím, zda je vina na mé straně, že jsem si vcelku nedávno prošla děsivou chřipkou v geniálním Svědectví- boha jehovooo... fakt boží! Ale tohle.... to bylo tak blablózní... četla jsem to tak dlouho, že jsem málem sama porostla plísní... ty dialogy... ten uměle naroubovanej humor... z jakési podivné romantické linky mi málem chytla sirka v kapse... nevím nevím, Joey... prosila bych znovu a lépe!

8 22.09.2017

Tihle asijští "východňáci" prostě umí... celým příběhem se plíží taková divně nepříjemná a stísněně temná atmosféra, kterou jsem ze sebe nemohla setřást i když jsem zrovna nebyla ponořená do vyprávění... podobně uhrančivé pocity v mé mysli vyvolává božský Haruki, takže tahle mrazivá linka mi sedla... překvapivě není ani tak o postoji k jídlu, jako o postoji sám k sobě... co všechno se může stát, když uvíznete ve svém životě na mrtvém bodě...

8 08.05.2017

Asi jako u opilé paní, která jezdila vlakem tam a sem... i zde jsem si u čtení málem zoufalstvím prostřelila koleno, abych si prošla alespoň nějakým tím slibovaným vzrůšem... WTF? Kostrbaté sázení písmen, kdy marně hledáte vysvětlení toho či onoho... Tessa byla marnost sama... boha jeho, málem mi z ní praskla cévka... a tu umělou naroubovanost případných podezřelých ani komentovat nebudu... závěr byl vytlačen už tak nějak na sílu ve stylu "co dům dal" aneb z h*vna bič neupleteš, no...

8 09.02.2017

Moc hezké počteníčko, které vám vykouzlí úsměv na duši... probudí ve vás touhu poznávat svět a bude vás písmenko po písmenku nořit do sebe... myšlenek fůra... zajímavostí jakbysmet... a ach, ta verbální akrobacie mi učarovala... jen něco maličkýho navíc mi tam pořád scházelo...ale i tak se mezi jeho řádky cítíte jako na dovolené a to je v dnešní uspěchané době k nezaplacení přeci...

8 09.08.2016

Už při prvních třech stránkách mi došlo, že tohle bude takové to pravé škodolibé "Pojďte pane, budeme si hrát" ... a ne jednou jsem se prachsprostě nechala nachytat na třešních... navíc mě ta hra stála všechny nehty a málem i zbavení svéprávnosti při mých projevech na veřejnosti... kdy probíhalo "jako cože?!" , "a do řitě!" nebo "WTF?!" ... tohle je zkrátka krutopřísná jízda od první do poslední stránky... nebudete jíst, spát, dýchat... budete se jen modlit, aby tomu zvrácenému šílenství už byl konec!

8 30.06.2016

V jednoduchosti je krása a v tomto případě i obrovská síla... takhle se mají vyprávět příběhy... prostě a jednoduše... nemusíte utírat sentiment z každého písmenka a přesto vám ti dva nedopřejí klidného spánku... dokonale vás vtáhnou do jednoho zvráceného světa... ušpiní vás... rozlítí... rozcupujou na kousíčky... ten příběh dýchá za vás... ticho na vás naléhavě křičí... i když se zdánlivě nic neděje, jde pořád úplně o všechno! Takže ano, takhle se mají vyprávět příběhy... tiše a opravdicky... spousta rádoby bestsellerů by se měla stydět... podobný pocit stísněnosti jsem měla o Brodeckovy zprávy... stojí za přečtení obě dvě!

8 02.05.2016

Čekala jsem danou problematiku trochu z jiné stránky, místo toho jsem byla zahlcena politikou, z které jsem, přiznávám se, trochu jalovice... navíc Hyusmans mi lezl i ušima... navíc poduhé... hlavní "hrdina" je ufňukané cosi s velmi zvláštním smýšlením... bez pardonu... nesedlo mi to... ale předesílám, že jsem naprostá politická analfabetka... takže jde nejspíše o můj nemilý přehmat... můj intelekt, který to celé nepobral, za trest klečí v koutě na hrachu už hodiny a hodiny... a nesmí ani ceknout pod pohrůžkou četby Padesáti odstínů čehosi ulepeného :)

8 09.03.2016

V poslední době se množí příběhy o stáří, ale tomuhle nesahají ani po záložku....je nejcitlivější, nejuctivější a nejlaskavější ke starým lidem... téma je neokoukané, alarmující a vy držíte Milovi a jeho partě palce až do poslední stránky...
Emocemi nabité vyprávění... tak uvěřitelné, opravdové a lidské... rozjitří vzpomínky na tu vaší "scvrkávající se" babičku, až vás srdce zabolí... mám ráda, když mnou něco zahýbe a nejde jen o plytké sázení slov, které si k vám nenajde cestu...
Navíc mám potřebu taky takového prasátka... naprosto úžasně vykreslený mazlíček :) krom jiného, samozřejmě... krásné to bylo!

8 21.04.2015

U Zmizelé mi doslova padala brada a tady jsem si zase mohla hlavu ukroutit... samozřejmě se to čte samo, protože vy přeci potřebujete zjistit, co se té noci doopravdy stalo... ALE... začátek byl ještě celkem vkusně zvrhlou návnadou, jenže pak se to rozbředlo do takového divného a nijakého čehosi... a ten zblábolený konec jedním šmahem radši ani komentovat nebudu... byla jsem překvapená snad jen dech beroucí blbostí všech zúčastněných... chyběla mi jakákoli psychologická linka, která by zapříčinila zájem alespoň o jednoho z nich a zároveň naznačila, jak si to či to zběsile divné chování vysvětlit a vyvolala tím trochu mozkové aktivity... takže, zlatá zmizelá Amy!

8 12.04.2015

Trvalo mi si zvyknout na tento téměř povídkový styl vyprávění ... musíte se zorientovat v postavách... klaďasů i záporáků... jména a příjmení... příjmení a jména... každý měsíc se ocitáte v jiném příběhu z Jasonova světa... ale už někdy v dubnu jste lapeni do pasti nelítostného dospívání... ocitnete se najednou sami na té nechvalně známé emoční centrifuze, jako tenkrát... když vám samotným bylo 13/14 a jste sakra rádi, že nemusíte druhý den vstávat do školy...
Musím říct, že jsem se i dost nasmála trefným puberťáckým postřehům. A na druhou stranu si užívala sledování těch nenápadně se tvářících a přesto důležitých linií Jasonova vyprávění... drobné nacházení se a uspořádávání se... konec byl už jen dokonalou třešinkou na dortu ke čtrnáctým narozeninám... prostě jasná pětihvězda jako vyšitá! Krásné to bylo...

8 22.03.2015

Smilla je skutečně zvláštní... dlouho čekala na svůj čas... a nakonec jsem z toho taková rozpačitá... začátek vypadal tak slibně, krásné slovní obraty... čisté jako samotný sníh... ale pak se snad utrhla lavina a já zůstala pod ní...
Ztrácela jsem se v ději, dáno leckdy tedy mojí sníženou koncentrací, kdy v tomhle příběhu musíte jet doslova na plný pecky a neustále být ve střehu, jinak za pár opravdu nevíte kdo je kdo a proč tam vlastně je, na koho mluví či s kým se vůbec bije a proč ho bije... opravdu zdlouhavé neustálé popisování technického interiéru lodi... technického čehokoli... bylo to celé takové vachrlaté... nepřehledné... a ve finále mi taktéž naskočila nesmrtelná Lisbeth z Millenia... jak já nemám tyhle MacGyverovské hrdiny ráda... postřehy z Grónska byly milým osvěžením, ale nestačilo to... bohužel...

8 22.02.2015