Pett komentáře u knih

Naléhavý, citlivě napsaný příběh... ukrajujete si z rodinného zoufalství a tolik prosíte netvora, ať přinese šťastný konec... vyprávěno tak lidsky... opravdově... že se ani nestačíte nadechnout a jste rozcupovaní na kousíčky... takhle smutno mi bylo asi teď naposledy po dočtení Malého prince... vím, klišoidní jako bič kýčovitý... ale prostě je to tak... a to jsem velká písmenková depkolapka ;) jen někdy je mi ouzko a někdy jsem prostě jen prachobyčejně dětinsky smutná... stejně jako v případě Conora a jeho netvora...

9 27.04.2017

Abrakadabra simsalabim... máme tu zase něco jiného... neokoukaného... ideální jako takové to milé "čtení na deku" ... sarkastický a věčně nespokojený Anton mě nejednou rozesmál... tivedenský les a jeho osazenstvo mě bavilo... rozhodně si dám teď v lese bacha na podivný holčičky a ufňukaný starce... a kdyby náhodou, je tu pořád ještě malinová roláda v chlebníku ;)
A polenta je jasná: nebuďme ufňukaní a zapšklí sobci, ať nám má kdo zazpívat k narozeninám! Ámen!

9 06.04.2017

!!! Tohle vyprávění vás roztříští na bžilion kousíčků, kdy pár z nich nemilosrdně necháte mezi písmenky a už nikdy to nebudete vy... neskutečně silné... neskutečně bolavé... neskutečně skutečné! Holčičky moje, nenechte je v té šílené zoo samotné a pohlaďte je svojí záložkou... schovejte do své srdeční chlopně!
Je jedna z těch, které chcete zavřít do mrazáku, aby vás po nocích nestrašila, ale.... ona vás stejně strašit bude... těžko jí doporučit a přesto jí moc doporučuji... přesto je krásná, láskyplná a.... krásná! Jen ten konec... takovým jedním divným šmahem... ale což už...
Po dočtení jsem měla chuť jít a pevně obejmout svou sestru, ač dvojčata nejsme... musíte si jí přečíst... prostě... musíte!

9 19.11.2016

Bála jsem se a modlila se, abych neuvízla v síti bezduchého tlachání typu má mě rád, nemá mě rád a Aleše nebo Frantu- já ti Božka nevim... čímž trochu zaváněl první příběh... prvoplánové vyprávění, učebnicový příklad psychopatologie... ta předvídatelnost a plochost mi dost lezla na nervy... druhý příběh už měl v sobě trochu víc emocí... přinesl něco nového, zajímavého... orlice mi byla blízká... a třetí příběh byl už jen takovou třešinkou na dortu o tom, jak jen je ten život pomíjivý... škoda, že nedostal více prostoru... ale možná právě proto byl o tolik naléhavější...
Roztočí to vír myšlenek na své vlastní nesebevědomí, jak zbytečné je se podceňovat... jak se chováme a proč se vlastně tak chováme... a jestli si dokážeme vážit sami sebe nebo jen skáčeme dle nároků jiných... jaká síla je v sebedůvěře a jak důležité je naučit se žít především sama se sebou... už jen kvůli tomu stojí za přečtení!

9 03.07.2016

Tolik nemám ráda povídky, ale tohle je přeci "můj" Haruki a prej... když ho miluješ, není co řešit... :) jsou to minipříběhy, nestačí se vám dostat tolik pod kůži... ale i tak mají své kouzlo... své klasické eM kouzlo! I když jsem přišla na to, že mi chybí ta jeho "fantasmagická" uhrančivá linka...

9 07.02.2016

Jak je mým dobrým zvykem, film jsem neviděla... i když je to ostuda, jelikož mám pro K. Spaceyho slabost... ale ehm.. popojedem zpátky k příběhu... úžasně vykreslená křehkost lidské psýchy a našeho světa... všechny ty zlomené lidské osudy... trefné myšlenky... úvahy nad lidskou nedokonalostí... na druhou stranu, co mi nešlo přes nos byla vědecká a vůbec jakákoli stránka K-PAXU... zbytečný, rušivý element... vystačila bych si jen s tou psychologickou linkou... právě díky ní proběhlo pár silnějších emocí a úvah nad svým vlastním osudem... nad svým vlastním protem...

9 11.08.2015

Ach... dlouho mě nic tak nepohltilo... a pozor, jde "jen" o obyčejný osud jednoho úplně normálního člověka... a já to nemohla odložit... v jednoduchosti je prostě krása... máte potřebu s ním rozmlouvat či jen zajít na jeho přednášku, poznat ho... na tolik vám tento Pan profesor přijde skutečný... příběh má úžasnou atmosféru... doporučuji nehltat, ale užívat... prožívat...
Jen malé povzdechnutí nad spoustou překlepů, zejména ve druhé půli... ach jo!

9 15.06.2015

Povídej, povídej pohádku.... už po přečtení prvních pár stran jsem byla lapena do magického víru slov... můj písmenkový fetiš je zcela uspokojen a plesal stránku po stránce... ještě teď jsem pohlcená atmosférou příběhů, kdy s téměř každou kapitolou se rozvíjí osud postavy z kapitoly předchozí či je nám vyprávěna smyšlená fantazie, která má skvostnou myšlenku... a to nejsem zastáncem povídek, jenže zde k sobě vyprávění naprosto sedlo... nerušilo...
Koho by nepotěšil nějaký ten předepisovatel knih, který by vám předepsal přesně tu knihu na to vaše tělo a duši... či kdo by leckdy neuvítal v dnešní době zpoplatnění slov, aby se jimi nedalo plýtvat a nepraskla vám z nich mnohdy hlava... a o lovci snů ani nemluvě... zkrátka jsem potěšena, okouzlena a mile překvapena!

9 30.04.2015

Přečteno, aby mě nic nebrzdilo při případné chuti na Doktora Spánka...a je pravdou, že mě zpomalil opravdu pomalý rozjezd...plno až téměř zbytečných informací, ale...přehoupnutí do druhé půle už bylo značně adrenalinové :)strašidelné...pro mě asi nejsilnější scéna...napadení malého Dannyho v pokoji 217, kdy pak stojí s palcem v puse na schodišti a okolo něj bez povšimnutí běží Wendy za vyšilujícím Jackem...super! A takových je tam víc... drobných náznaků, které mě dostávaly...
Film viděn kdysi a trochu mě to i tak při čtení rušilo, přesto si ho dám ještě jednou jako "srovnávačku"...

9 25.08.2014

Opět mě totálně dostala a běžím s obrovským doporučením! Je to neskutečně silný příběh o zraněné dětské duši, vraždě, velké lásce, vině i nevině..... detektivní zápletka je dokonce založena na skutečné události z konce padesátých let.... po dlouhé době jsem se přistihla při hledání dalších stránek po přečtení té poslední ve tři ráno, s pocitem- a co bylo dál... ještě chvíli s nimi chci být.... nechci takhle odejít :) ma p´tit Ann- Marie...

9 25.08.2014

Trvalo mi se začíst, trochu jsem se bála politiky...ale nakonec příběh tak krásně plynul a vyplynul, že jsem nakonec byla potěšena...dokonalé vygradování osudů, které vás ke knize doslova přibije..

9 25.08.2014

Ach, to bylo kouzelné počtení... kdykoli jsem knížku otevřela, ocitla jsem se v Paříži v obležení vůní, pocitů, slunečních paprsků a myšek rozverných... fantazie makala na plné obrátky a i když jsem se mnohdy nechytila :) příběhu to vůbec neubíralo... ač to není ve finále úplně veselé čtení, mě tento svět plný lásky a květin nadchl a uchvátil...

9 25.08.2014

Domov na konci světa nepřekonán, leč i tak se jedná o krásné čtení... dějem mi lehoučce připomněl Irvingovo V jedné osobě... nedá vám chvilku vydechnout, stále se něco děje a pro mojí maličkost velké plus je, že není plný klišé...zkrátka nic není vždy tak, jak si vysníme... uvěřitelný a opravdu hezký příběh...

9 27.07.2014

Čteme knihy a dychtivě krmíme naši hladovou mysl... vyprávíme příběhy a bezmezně sytíme naši hladovou duši... taková ta óda na kouzla, která nevidíme... trochu mi tedy trvalo naladit se na všechny ty strastiplné zákruty osudů všech zúčastněných... nicméně autorův laskavý dar slova mi nakonec nejednu myšlenku vytesal hluboko do hercny... ať už o nekonečném člověčím mamonu či tolik aktuálním environmentálním zmaru... vyzdvihnu do oblak však tu nesmírnou lásku k příběhům... ke knihám... opatrujme je... především kvůli nám samotným.

8 15.11.2024

Vlk neúnavně drásajíc moji mámovskou mysl mi sakra pocuchal spaní... rodičovská zoufalost a ztrácení se v bouři dospívajícího neznáma... kde číhá život... nekonečný strach obalující duši každé jedné milující mámy... jak moc známe naše děti aneb komunikace základ rodiny... naléhavost vyprávění mi málem odpálila srdeční komoru... potřebovala jsem odpovědi... teď hned a okamžitě... jak jen já jsem spekulovala a předvídala nepředvídatelné... a bála se... bála jsem se, abych třeba i já sama jednou neprošvihla nějaký ten průser v životě mého syna... témat hozených do společenského pléna je zde každopádně více... zkrátka jedno veliké díky za tak intenzivní literární počin.

8 15.11.2024

Vítejte pod kupolí Štefkovo rozhárané spisovatelské mysli... až do úplného konce jsem čekala na smysl této adéhádé mizérie... takové nekonečné prokletí Billyho Summerse... chvíli tam a dalších osm chvil zase někde jinde... moje pozornost se po nějaké době nemilosrdně vydala na dlouhý pochod na řbitov zbytečně natěšených záložek... kam se podělo to geniálně zneklidňující uskřípnutí vnitřností... právě jemu tolik vlastní... ta hrabárna v samotném epicentru zla pod povrchem člověčí existence... je mi líto... každý den zkrátka není (p)osvícení.

8 05.11.2024

Svižné střídání vypravěčů vyvolávalo nutkání zůstávat ve čtecím módu furt a pořád... nikdo nedostal prostor mě nudit jakoby... jenže... nikdo nedostal ani prostor se mi dostat nějak víc pod kůži... což bohužel vyústilo v nešťastnou absenci jakýchkoli emocí... vše plynulo hrozně moc rychle a já se nestačila pozastavit ani nad jedním jediným osudem... spíše jsem bez většího zájmu o všechny zúčastněné jen slepě konzumovala obsah ve stylu "stalo se... hmm... další"... což mi vlastně vzhledem k tak hutnému tématu bylo trochu líto.

8 05.10.2024

Kápnu božskou... měla jsem zpočátku trochu orosenou záložku z další nešťastné klučičí romance... nicméně obavy honem rychle odcválaly stranou a vystřídala je čirá závislost na každém jednom osudu všech zúčastněných... láska v boji s nekonečnou lidskou nadřazeností... síla ženy v kontrastu smutné zbabělosti muže... nejeden okamžik mi chladnokrevně vyrval duši z těla... sakra lide... je mi z tebe občas tak moc šoufl... leč drobná vidina naděje mi v mysli rozvířila myšlenkový rej... všichni bychom měli totiž patřit jen a jen sami sobě... děkuju... krásný to bylo!

8 05.10.2024

Boha jeho, jeho a jeho taky... ta intenzita zoufalého zmaru světa pohltila celou moji existenci... já tam byla... nedokázala jsem být ani na okamžik jinde... mám pocit, jako by mi každé jedno písmenko uvízlo hluboko v duši... mluvit... já tolik potřebovala mluvit... podrobit i tu sebedrobnější myšlenku sáhodlouhému výslechu... úzkost a téměř až hmatatelný strach o ně všechny mě doslova paralyzovaly... strach o lidstvo samo... člověk člověku katem... dokonale zpracováno tisíc a jedno veledůležité poselství smíření v časech smutně krvelačného nemíru... až příliš mnoho emocí mnou cloumá... díky za tak neotřelý literární počin plný lidskosti... do dnešní možná trošičku jednostranné doby je ho sakra moc třeba!

8 21.08.2024

Jako chronický dočítač jsem měla trochu sevřenou záložku z uchopení takového osudu... přeci jen počet stran zdá se téměř nekonečno... jenže... Růže pro Algernon je moje srdcová záležitost, takže neotevřít chlopeň "novému" Keyesovo příběhu by byl neodpustitelný hřích!
A už od prvních stránek jsem věděla, že tohle vyprávění bude opět neobyčejný zážitek... ukrývá v sobě tolik témat k sáhodlouhým diskuzím... sám život ve svém neskonale bolestném zmaru... jak ničivý dopad na lidskou mysl dokáže mít surově pošlapané dětství... a lze vůbec vyváznout z Billyho hlavy nerozervaná na kusy? Lynč nebo soucit... to je totiž to, oč tu běží... mistrovsky odvyprávěno!
Každopádně úplně nejvíc z duše mi mluví komentář Terezy níže- díky za něj, protože snad poprvé někdo vyjádřil moje pocity do posledního rozpolceného písmenka.

8 18.10.2023