poni komentáře u knih
(SPOILER) Něco tomu chybělo... Ale i tak se mi příběh velice líbil. Autorka používá krásný jazyk. Happyend jsem nečekala, Katalpa nepatří do červené knihovny (díkybohuzato). Doporučuji.
Mně se líbila první část knihy. Příběhy jednotlivých postav se dobře prolínaly, bavilo mě sledovat jejich životy. Autorka má skvělý vypravěčský talent, smysl pro humor a velký jazykový cit. Druhá část (Trianon-Delta) už mě tolik nebavila. Příběh byl nekonzistentní, ztrácela jsem se.
Uhrančivé povídky, pro mě naprosto dokonalé. Těším se na další knihu.
Moje první knížka od Murakamiho... Jsem zklamaná. Nebylo to špatné, ale... Na skoro 600 stránkách rozvíjí komplikovaný děj, který usekne na posledních padesáti stránkách poměrně banálně... Jakože cože!? Rozčílila jsem se :D
Krása, krása, krása! Nadchl mě průzračný jazyk a úžasně jemná atmosféra příběhu. Doporučuji.
Kniha mě, bohužel, tolik nenadchla. Připadá mi, že autorka nevyužila celý potenciál příběhu, některé pasáže byly z mého pohledu nadbytečné. Z druhé strany obdivuju představivost Olgy Tokarczuk. Má velký dar vidět věci do hloubky a nechybí jí pokora. Na seznamu mých oblíbených spisovatelek rozhodně zůstává.
U Martina Selnera obdivuju jeho autentičnost, citlivost a upřímnou lásku k lidem. Číst jeho hořkosladké texty je pro mě vždy velké potěšení!
Pro Patti mám prostě slabost. Musela jsem si její novou knihu koupit a nezklamala mě. Ačkoli mám u jejích knih občas problém rozeznat, co je sen a co skutečnost, nebrání to tomu, abych je milovala a chtěla se k nim vracet. Patti vtahuje do svého světa, který voní silnou kávou, šustí stránkami knih, šumí mořem a vzpomínkami.
Klasická Soukupová. :) Knížka splnila moje očekávání, nicméně ke konci už jsem se trošku nudila.
První knížka, kterou jsem od Petry Soukupové četla. Je skvěle napsaná. Obdivuji schopnost autorky vžít se do svých postav, perfektně vystihnout jejich charaktery a rozpoložení... Na tvorbě Soukupové se mi líbí, že umí odhalit nevšednost a hloubku právě všedních věcí, životní rutiny a rodinných vztahů. :)
Hájíček je můj oblíbený český autor a všechny jeho knihy mě vždy okouzlily. Na novinku Plachetnice... jsem se proto nesmírně těšila. Musím ale přiznat, že mě příběh zklamal. :( Vadila mi jeho banalita a předvídatelnost. Nemůžu si pomoct, ale čekala jsem opravdu něco hlubšího... Mnohem víc než osud Marie mě zajímal příběh jejího otce, který, jako jediný z celého příběhu, na mě udělal dojem...
Příběh samotný nebyl zase tak špatný. Alespoň ze začátku. Pořád jsem čekala, že se konečně začne něco dít. Konec mi připadal zvláštní, jakoby zbytečný. Do čtení jsem se musela opravdu nutit. Je to škoda.
Hájíček to prostě umí. Krásné povídky.
Jsem fakt nadšená! Všechny povídky jsou krásné... Vřele doporučuji.
Zklamání. Nemohla jsem se začíst, povídky byly na můj vkus příliš zmatené a chyběla jim lehkost.
Příjemné překvapení :). Nejedná se o žádnou červenou knihovnu (jak jsem si myslela :D), ale o čtivý společenský román. Knížka je mozaikou lidských příběhů, kterým jsem dokázala uvěřit. (Ne)všední životy hlavních postav autorka vylíčila bez banalit a klišé velmi citlivě. Líbilo se mi to.
Příběh Daniela mě uchvátil. Styl, jakým je kniha napsaná, je velmi originální a působivý... Četla jsem a četla a nemohla se odtrhnout. Je to kniha o víře, odvaze, svědomí člověka a hledání pravdy. V poslední čtvrtině knihy jsem však cítila, že jsem tím vším přehlcená. Subjektivní úvahy různých lidí o Bohu a náboženství mě začaly nudit... Knihu jsem tedy dočetla s rozporuplnými pocity.... Nicméně i přes to ji hodnotím vysoce! Daniel Stein mi učaroval a jeho příběh se mi vryl hluboko do srdce...