PosPol komentáře u knih

"Ta ženská. Co mohla čekat? Koledovala si, děvka. Voblíká se jak štětka. Její tvrzení proti jejich. Kdo ví, co se tam v tom parku vo půlnoci dělo?"
Jak málo stačí k tomu, aby se člověku obrátil život vzhůru nohama? Někdy jen špatné rozhodnutí, či snaha ušetřit pár minut.... A tak když se Teena rozhodne se svojí dcerou Bethel zkrátit si cestů domů přes park a cestu jí zastoupí opilí a sjetí mladíci: "Ukaž, jak ti hopsaj kozičky, fešando! Hejhejhej, kampak?" , zmůže se jen na křik: "Pusťte nás! Prosím vás, neubližujte nám!" Jenže už je pozdě. "Máma prosí, no tak, kluci, nechte nás na pokoji. Prosím vás, neubližujte nám, neubližujte mojí dceři, je ještě malá, kluci, no tak."
A sotva Teena přežije svoji vlastní smrt a drží se na pokraji šílenství, musí se vypořádat s viktimizací oběti a předsudky: "Co je to za matku, že s sebou vezme malou dceru na chlastačku a pak se s ní táhne pěšky přes park? Může si za to sama, taky mohla dopadnout mnohem hůř".
Kdepak, takovéhle příběhy se nečtou nejsnáze. Jenže ještě horší než samotné znásilnění je celý ten následující proces, kdy se obhajoba z Teeny snaží udělat couru, co provokovala a je to její chyba. Příběh je protknutý zraňujícími komentáři okolí a je těžké sledovat hroutící se svět matky a její dcery, které té noci skončilo dětství....
Kniha má 152 stran, takže přečteno za chvíli. Psaná je nespisovně a hodně, ale fakt hodně vulgárně. Což jí přidává na autentičnosti. A jestli jsem si myslela, že mě nemá čím překvapit, protože příběh je jasně daný, tak mě autorka vyvedla z omylu a závěrečná zápletka byla takovým lehounkým pofoukáním zad po střetu s řemdihem, jak by řekl básník.
Dávám 4/5⭐️

2 27.02.2023

Nebudu hodnotit, protože nechci dávat odpad, když jsem přečetla “pouze” 70 stran. Ale i tak málo stačí abych si chtěla vyrvat vlasy z hlavy a knihu vyhodit z okna…. Horší jsem snad nečetla. Naprosto nezajímavý děj, o jakési imaginární autorce co hledá imaginární ženy. Věty většinou o pár slovech, jak kdyby to psal školák, úsečné a prostoduché. Zbytečné nepřeložené německé výrazy, psáno často v bloku bez odsazení, šílené skákání v čase, kdy celá kniha je psaná v přítomném čase, ale vy se v jednom odstavci ocitnete na třech různých místech v pěti různých dobách. Na příště se vyhnu knihám, které pouze těží z tématiky koncentračních táborů!

Kaštánek mě pěkně potrápil. Četla jsem ho 12 dní a mezitím stihla dvě jiné knihy. První stránky mě nadchly, říkala jsem si - to je pecka. Jenže pak jsem se nedočkavě podívala na seriál. A pak už mě kniha vůbec nebavila a protože jsem znala vraha, vrhla jsem se na hledání faktických chyb, nesrovnalostí, nereálností apod.
Moje první severská detektivka byla od Nesba Sněhulák a zařekla jsem se, že dalšího uspávače hadů nechci. Ale Kaštánek se ke mně dostal díky štafetě a nakonec jsem ráda, zase nová zkušenost a zjištění, že severské detektivky asi nejsou pro mě. Prostě nemám nervy čekat půl století, než se něco stane. Nebavila mě ani ta politická omáčka okolo.
Přijde mi, že detektivové v těchto knihách jsou přijati POUZE, když jsou alkoholici, magoři, nebo mají totálně tragický osud... A všimli jste si, že v knize snad pořád prší? Ani neustálé skákání v přítomném a minulém čase v jednom odstavci nepomohlo naladit se na příběh.
No a nakonec tu máme vraha - téměř poloboha, který je neskutečně geniální, až to nepůsobí reálně. Vyšetřovatelé nevolají posily, protože to přeci zvládnou sami, některé situace jak vystřižené ze science fiction

6 25.02.2023

Ještě žádná kniha ve mně nevyvolala tak protichůdné pocity - zvrácené vzrušení a zároveň mrazivý odpor. Nekecám, ale ještě teď mě brní bradavky a ne v tom pozitivním slova smyslu.
Přísáhám, že už nikdy neřeknu, že bych pro sexy štíhlé tělo udělala cokoli! Protože Zoey, kdyby věděla, co ji potká, by si také dávala pozor na to, co si přeje. A tak když se probudí v temné kobce, projde si vskutku netradiční "prohlídkou" a zjistí, že je součástí experimentu a ocitla se na odtučňovací kůře.
Knihu jsem vdechla za dvě hodiny, je to opravdu útlé čtení. Autorka se s tím nemaže, nečekejte spletitý příběh, při tomto rozsahu na něj není prostor. Jde rovnou k věci - znásilňování, mučení, perverzní a zvrácené úchylky. Pokaždé, když zalapete po vzduchu s myšlenkou horší už to nemůže být, tak vám dojde, že vždycky může být hůř. Mnohem hůř!
V polovině se nám to trochu zvrtne v čisté extrémní porno a příběh stagnuje, pak přijde nečekaná zápletka a jedeme nanovo..... Konec mě mile překvapil.
Už jste si oddechli, že ta prasárna skončila? Omyl, kamarádi!! Povídka Jasmín a česnek je to nejodpornější, co jsem kdy četla/viděla a fyzicky se mi zvedl kufr a doufám, že to někdy dostanu z hlavy.
Druhá povídka Experiment s podstatou lidství je totálně geniální! Ach, ta ironie osudu.
Kniha je zařazena do žánru horor, já bych to spíše viděla na psychothriller. Rozhodně to není až tak extrémní, jak jsem čekala a až se podívám na pár videí s roztomilými koťátky, jistě zapomenu na to, že takové šílenosti se dějí i v reálném světě....
Dávám 4/5 hvězd a to proto, že kniha splňuje očekávání - šokuje a fascinuje, je napsána poutavě. Navíc obě kraťounké povídky jsou svým způsobem mistrovské a originální dílo.

10 20.02.2023

Když Paul jede oslavit úspěšné dopsání nové knihy a vymanění se z nekonečné série o Misery, havaruje ve vánici. Nalezne ho Annie, jeho fanynka číslo jedna! Odveze ho k sobě domů, na odlehlé stavení. "Budeme tady spolu moc štastní", řekla, a ačkoli Paulovi v té chvíli hrůza rozčísla srdce, oči neotevřel.
Annie se o Paula stará a jediné co po něm chce, aby zcela dobrovolně (ech...) napsal novou knihu o Misery, kde ji oživí. Co se stane, když Paul odmítne? Inu, ukáže se psychopatická Annie: "Tak - a teď tady budete pěkně hačat", řekla s úšklebkem, který kolem temného jícnu jejích úst odhaloval vyceněné zuby, "a přemýšlet o tom, kdo je v tomhle domě pánem a co všechno můžu udělat, jestli budete zlobit a zkoušet mě podfouknout. Seďte tady a vřískejte, jak vám libo, protože vás nikdo neuslyší".
Annie se v průběhu příběhu mění v monstrum, které v ní dřímá již od dětsví a které pouze odpočívalo. To, co Paulovi dokáže dělat a bez mrknutí oka říct, že je to pro jeho dobro, to je neskutečné. Ten mrak se vrátil. Paul se do něj ponořil a bylo mu jedno, jestli tentokrát místo bezvědomí znamená smrt. Téměř doufal, že ano. Jenom... už žadnou bolest, rosím. Žádné vzpomínky, žádnou bolest, žádnou Annie Wilkesovou! .... odněkud z dálky slyšel svůj vlastní nářek a cítil pach vlastního spáleného masa.
Znáte Misery? Pokud ne, tak vřele doporučuji, protože vám to vyvrtá díru do mozku a budete si přát, aby už kniha skončila a ta bestie s ní! King zkrátka umí a tohle je za mě jedna z jeho TOP knih. Mimochodem film podle předlohy starý více než třicet let: https://www.csfd.cz/film/7623-misery-nechce-zemrit/prehled/ je peckoidní! To vyzobrazení Annie je ďábelské. Doslova. Takže čapněte knihu a pusťe si film a garantuji vám, že Dolores Umbridgeovou budete považovat za milou a hodnou tetičku a Percyho ze Zelené míle za mírumilovného chlapíka....

Po dočtení této knížky jsem měla chuť prodat byt, koupit jachtu a vyrazit na moře. Pak mi došlo, že mám chlapa, co je hróóózně přízemní. Pak jsem rozklikla ceny pronájmu jachet. Pak jsem se zase vrátila zpět na zem .
️Přísámbohu, že jsem při čtení cítila vítr ve vlasech, na rtech sůl a při zavření očí viděla ty tyrkysové mělčiny a tmavomodré hlubiny kolem Karibiku! A ta chuť na piňa coladu . Anna s Benem koupí jachtu a plánují proplout ostrovy Karibiku. Jenže Ben se rozhodne opustit nejen Annu, ale i celý svět a spáchá sebevraždu. Po více než 10 měsících od chvíle, kdy se Anně zhroutil svět, jí pípne upomínka, že dnes je ten den, kdy spolu měli vyplout.
️Anna se sebere a sama vypluje. Po pár vcelku nebezpečných příhodách zjistí, že plout sama není tak úplně bezpečné a rozhodne si najmout zkušenějšího lodivoda.... To by nebyl osud, aby jí jednoho nepřivál do cesty. A tak se dva zmrzačení lidé, byť každý jiným způsobem, plaví na jedné malé jachtě z ostrova na ostrov. Zapomene Anna na Bena? A pustí si Keana blíže k tělu? To už si musíte přečíst sami.
️Knihu jsem si opravdu užívala, ano, je lehce prvoplánová, ale to příběhu na kvalitě neubírá. Popisy ostrovů, delfíni, želvy, velryby, pohostinnost a vstřícnost latinsko-amerických lidí, občasná bouře, skrze kterou však vždy vysvitne slunce a kapka romantiky, víc snad ani nepotřebuješ, milý čtenáři .
️Užívala jsem si vyhledávání ostrovů, autorka si dala práci a vše je zcela autentické. Líbí se mi dotknutí tématu deprese a dopadu na všechny, kterých se sebevražda týká. Anna je skromná, ale neuvěřitelně silná a odvážná, já bych na moře sama určitě nevyplula. A také měla štestí na hodné lidi, přijde mi odvážné, až neopatrné, jako samotné ženě vlézt na každou loď, kam mě pozvou .

5 13.02.2023

Jak by vypadalo představení hlavní hrdinky? „Ahoj, já jsem Delta a jsem totálně vyšinutej magor”. Ačkoliv je skvělá fotografka a zakázky se jen hrnou, je nevyrovnaná, frustrovaná svým životem v „nižší kastě” a jejím jediným snem je patřit mezi smetánku. Když pak potká Amélii s Fritzem při focení oslavy jejich dcery Natalie v jejich kouzelném architektonickém skoropaláci, má pocit, že do téhle rodiny by chtěla patřit. Že do ní BUDE patřit.

A začíná jízda. A ne, není to ta jízda, kterou si budete chtít zopáknout! Postavy v knize jsou snad všichni psychopati. Jejich reakce jsou absurdní a nesmyslné. Nejvíc rozumu má snad jedenáctiletá Natalie, která je mimochodem takový ten ptáček ve zlaté kleci a celou dobu jsem ji litovala. Sice měla tunu hraček a pokoj snů, ale rodiče na ni neměli čas.

Třetinu knihy stráví Delta úpravou fotek alá vysněný život na Photoshopu, druhou třetinu soutěží s Amélií která je teda větší psychopatka a zbytek času se utápí v sebelítosti, jak to má vlastně strašně těžký…. Nechápu pointu knihy, thriller to vidělo tak leda z vlaku a ještě zpoza špinavé záclonky. Jó kdyby se to jmenovalo Deníček vyšinuté magorky, to by byla jiná. Autorka spoustu věcí nakousla, ale vysvětlení nečekejte. A konec? Heh, tam už mi došla slova i dech….

Dávám 2 hvězdy. Jednu za nápad, ten se mi líbil, ačkoliv potenciál autorka zaplácla jak ováda. A druhou za Natalii, to dítě bylo jedinou zajímavou postavou v knize.

2 10.02.2023

Víte, co vznikne zkřížením Grinche a Jacka Nicholsona ve filmu Lepší už to nebude? Ove. Muž jménem Ove. Nevrlý, uštěpačný, věčně naštvaný mrzout, jenž s každým mluví s despektem a zhlíží na něj jak na obtížnej hmyz. Přesně ten typ souseda, co všichni milujeme – vše musí být podle pravidel a běda, jak vyhodíš plechovku do skla, nebo plast do komunálu, či přetáhneš parkování o pár minut!

A tenhleten Ove už toho má tak akorát dost. Už má dost lidí, co místo pořádnýho kafe pijou presíčka. Už má dost těch budižkničemů v bílejch košilích. Už má dost těch holobrádků, co neumí číst cedule. Už má dost života bez ženy, která nabourala jeho stereotypy a roztříštila jeho zásady. A tak se Ove rozhodne spáchat sebevraždu.

Už nikoho nemá, v práci ho poslali do penze. „Nerozuměl lidem, kteří melou o tom, jak už se těší do penze. Jak se někdo může těšit na to, až se stane zbytečným? Co za lidi může snít o flákání a přiživování se na společnosti? Človek doma akorát čeká na smrt“. Jako správný zatvrzelý pragmatik to má vše promyšlené. Má svoje zásady a principy.

Takže před smrtí je potřeba uklidit. „Jen proto, že dneska zemře, nemusí hned dávat vandalům volnou ruku“. To ale nepočítal, že se mu vedle do domu nastěhuje iránská žena s mamelukem, co neumí ani couvat s přívěsem.
Co s tímhle nerudným dědkem má společnýho vypelichanej a oprsklej kocour? A podaří se Ovemu nakonec v klidu zemřít? To už si budete muset přečíst sami. Po knize Úzkosti a jejich lidé už jsem nedoufala, že mě něco tak příjemně překvapí, ale tohle je opravdu skvost.

Krátké, úsečné a sarkastické věty příběhu dodávají na autentičnosti, jako byste slyšeli myšlenky Oveho. Ze začátku vám budou téct slzy smíchu a čím více se dozvídáte o Ovem a jeho životě, tím více se blížíte k slzám smutku. Najednou pro toho člověka začnete mít pochopení a dokonce můžete pocítit bodnutí lístosti, či špetku náklonosti. V knize se střídají dvě dějové linie – první je Oveho život od dětství a druhá současnost. Autor se zlehka dotýká společenské problematiky jako je umírání blízkého, byrokratický marast, sousedské vztahy. Co bych lehce vytkla je občasné haprování příběhu. A také občasný výklad Oveho jako dědka, přitom je mu „jen“ 59, což je věk mých rodičů a za dědka a babku je zatím nepovažuji.

15 10.02.2023

Nerada podléhám davovému nadšení, často jsem u bestsellerů zklamaná. Ale u knihy Drahá Avo je tomu přesně naopak. "Jizvy jsou jako vyznamenání a ty nejstatečnější srdce jich mají nejvíc". A jizev, nejen duševních, mají hlavní hrdinové Ava a Knox více, než by bylo na tak mladé životy zdrávo...
️Ava byla znásilněna některým ze svých spolužáků. Byl to právě Knox? Nebo jeho bratr na drogách? Nebo snad její ex? Po skoro roce od incidentu se vrací na školu, odhodlaná se domoci spravedlnosti a zjistit, kdo jí tak ublížil. Její postupné sbližování s Knoxem vám vyvolá motýlky v břiše, budete se usmívat jako blbeček a vzpomínat na vlastní jiskření na střední, či vysoké .
️Ta chemie mezi nimi funguje prostě dokonale, zraňující události obou dvou postupně vyplouvají na povrch a je mi totálně jedno, že je mi 30 a jsem už třetinu života vdaná, i tak jsem knihu zhltla během včerejšího odpoledne a večera! Kniha rozhodně není pouze romantický brak, protože některé z událostí by se dospívajícím ani dětem dít němely a co oceňuji, je skvělé zpracování tématu viktimizace oběti znásilnění.
️Sarkasmus, ironie a škádlení jeden druhého okoření celý příběh. "Knox: Budu tě šoustat tak dlouho, až uvidíš hvězdy, Tulipánku. Ava: Vždycky jsem chtěla vidět vesmír zblízka".
️Zkrátka TOP STROP a já doporučuji ke čtení. Jen mě mrzelo, že konec byl uchvátaný a smrknutý na pár stránek, že Dane nedostal více prostoru a nakonec obálka - ta je totálně příšerná, jak nějaký laciný erotický román.

6 06.02.2023

"Připadám si jako strom - taky se nehýbe, je netečný k okolí, nic neříká, natož aby řval, když ho řežou, a přesto žije. Ta bolest je nesnesitelná. Naprosto neskutečná, nepopsatelná. A je znásobená mou bezmocností - nejenže se nemohu bránit, ale ani nemohu dát najevo své pocity. Trpím, umírám, ale přitom působím jako ztělesnění diskrétnosti".

Další z knih, co se ke mně dostala díky knižní štafetě a já jsem vděčná, protože jsem o ní nikdy neslyšela. Moje babička umřela na amyotrofickou laterální sklerózu a mně to přišlo jako nejhorší věc na světě - pomalu vám umírá celé tělo, vyjma mozku. Po přečtení této knihy mě mrazí, protože mi přijde naprosto šílené být uvedena do kómatu a pro ostatní "zemřít" a přitom vše vnímat. Vše slyšet, cítit neuvěřitelnou bolest zákroků, jež by měly být prováděny pod sedací, ale kdo by umrtvoval již mrtvého?

Příběh sepsala Angele poté, co se doslova vyrvala z drápů Smrti. Musí jít o něuvěřitelně silnou a houževnatou ženu, jen při čtení některých pasáží mi bylo zle, natož to pak vše zažívat na vlastní kůži.

Kniha kompletně mění můj pohled na lidi v kómatu, protože jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že mohou být uvězněni ve vlastním těle a nemají šanci, jak dát okolí najevo, že ještě neumřeli, že tam ještě jsou....

Nejedná se o žádný literární skvost, přesto doporučuji ke čtení. Příběh ženy, odhodlané překonat nepřekonatelné, příběh o lásce rodiny, která může člověka uzdravit a vyprávění o neempatičnosti a krutosti části zdravotnického personálu.

Autorka na závěr říká: "Tímto svým příběhem manifestuji přání stát se mluvčím těch, kteří nemohou komunikovat. Byla bych nejšťastnější, kdyby od nynějška bylo na tyto 'živé sochy' pohlíženo jinak".

2 04.02.2023

Tak tohle byl NÁŘEZ! A ne, nemyslím to metaforicky, neb pachatelé v knize opravdu zažili nářez. Zcela zasloužený.
"Pamatuju si jednu z prvních nocí, jako by se mi to vrylo do mozku, i když od té doby jich bylo příliš mnoho, než abych je spočítal. To byla noc, kdy se všechno změnilo, noc, kdy jsme si poprvé uvědomili, jak doopravdy jsme bez matky osamocení. Sténající podlahová prkna prozradila našeho nočního návštěvníka. Ten zvuk mě pronásleduje dodnes, slyším jej každou noc ve svých nočních můrách. V opakujících se snech vidím, jak se pod dveřmi naší ložnice plíží stín, monstrum z masa, krve a kostí postává na prahu a přemýšlí, zda vstoupit, nebo ne...."
Nevěřila bych, že pouhých 120 stránek bude stačit na to, abych se po dočtení cítila osamělá, totálně bezvýznamná a izolovaná stejně jako hlavní hrdina. Zápletka je jednoduchá - bratrům Kyleovi a Judeovi zemře maminka a s její smrtí přichází i jejich "konec" - totálně odporní, slizští a chlípní strýčkové, kteří s malými a krásnými hochy mají své vlastní, zvrácené plány...
Kniha je plná brutálních a násilných scén, krev a střeva tečou proudem, jak by řekl básník... To proto, že se Jude rozhodne v dospělosti rodině vrátit vše, co mu dala. Aneb násilí plodí další násilí a zaseješ, co jsi zklidil...
I přes obrovské množství nechutností a masakru oceňuji, že se autor nevyžívá v sexuálních scénách s dětmi, jsou zde vypsány spíše okrajově, ačkoliv i to stačí, potřeba mozku si některé věci domyslet, či představit, je vskutku spíše ke škodě....
Dílo slupnete jak malinu, neodlepíte se, dokud nebudete u konce. Knížečka se ke mně dostala díky štafetě a já moc děkuji, protože by mě jinak tento malinký skvost minul a já bych přišla o takřka poetické pojetí jedné cesty za pomstou. Aneb "Lidská potřeba chytit všechno do pasti, vlastnit to a ničit to, je neukojitelná".
Dávám 5/5⭐️ za úžasnou slovní zásobu, zdařilý překlad s ní související, hororově realistický scénář a propracovanost příběhu na tak malém rozsahu stran. Mimochodem je to zařazeno do hororu, byť by někdo mohl namítnout, že jde spíše o psychologický thriller. Jenže horor je právě v té možnosti reality a představy, že takové věci se dějí a my jim nemůžeme zabránit. Žádný bubák, či zvíře nemůžou nikdy způsobit tolik hrůzy, jako zvrácený a zlý člověk....

2 03.02.2023

"Já ti něco povím tatére. Vsadím se, že jsi jediný Žid, který kdy vstoupil do pece a pak z ní zase vyšel". Jak píše autorka: "Tatér z Osvětimi je příběhem dvou obyčejných lidí, kteří žili v mimořádné době, kteří byli zbaveni nejen svobody, ale i své důstojnosti, svých jmen, své identity....
Někdo by Lale označil za hrdinu, někdo za kolaboranta. Když ho přivezou do tábora ve vlaku určeném pro dobytek, Lale velmi brzy zjišťuje, že když bude dělat co se po něm chce, spíše přežije. A díky tomuto přístupu se z něj stane "tatér", který má na starosti tetování čísel u nově příchozích vězňů. Najde si cestičky, jak přilepšit sobě a ostatním, má různá privilegia.
Když potká dívku Gitu a zamilují se, záhy se ukáže, jak je štěstěna vrtkavá dáma... Jak otáčíte další a další stránky, jenom si přejete, aby alespoň jeden příběh z tohoto období skončil dobře.
Kniha je jednoduše napsaná, dobře se čte, kapitoly jsou rozděleny podle datumu. Lale se setká i s Mengele, z této části knihy jsem měla asi nejvíce husí kůži. Zároveň mě neuvěřitelně bavilo téma karmy - co dáš, se ti vrátí. A u Lela to platilo dvojnásob, protože díky své štědrosti, empatii a lidskosti přežil tam, kde jiní by již dávno byli zabiti. Aneb jak říkal Lale: "Kdo zachrání jednoho, zachrání celý svět".
Na závěr taková perlička - v knize se objeví celkem 4 odlišná čísla, které Lale vytetuje Gitě - při tetování uvádí 3562, po dotetování 4562, jindy o ní mluví jako o 34902 a v dodatku použije autorka číslo 24902. Zajímavé.

7 02.02.2023

(SPOILER) "Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa a všechno kolem připomíná neděli, začnete hned tušit, že něco není v pořádku..." Kdo by neznal jeden z průkopníků sci-fi - Den trifidů. Když tuto knihu Wyndham vydal před neuvěřitelnými 70 lety, nesetkal se s přílišným ohlasem, protože sci-fi tehdy ovládali především mimozemšťani. V průběhu let se ale práce dostala do povědomí všech a dnes jde o "must have" nejen pro milovníky sci-fi.
Když naprostá většina lidí na planetě sleduje padající kometu, hlavní hrdina Bill má štěstí v neštěstí a v tu chvíli má na hlavě obvazy. Někdy je dobré mít smůlu, může to i život zachránit. Většina lidí oslepne a ten den končí moderní civilizace. "Víš, nejhorší je, že tihle lidé navzdory tomu, co se stalo, pořád nic nechápou. Oni ani nechtějí chápat, protože pak by bylo všechno moc definitivní. V hloubi duše se višchni chlácholí, věří a čekají na něco, co nikdy nepřijde".
Autor dokáže vtáhnout do děje, cítíte tu beznaděj a zoufalství. Trifidi zde vlastně nejsou ani tak podstatní. Zásadní je ta filosofická otázka, co by taková situace udělala s lidmi. Miluji takové post-apo scénáře, kdy se v lidech probudí divoši a neandrtálci toužící pouze po přežití a ušlechtilé úmysly se šeredně můžou nevyplatit. Kniha si pohrává s otázkou, zda se zachovat jako civilizovaní lidé a pomoci osleplým odsouzeným k pomalé smrti, nebo si uvědomit marnost každého takového pokusu jako pouhé bolestné oddálené nevyhnutelného konce...

Holt není každé zlato, co se třpytí.... Četli jste knihu Bezvýchodná situace? Zaujala mě anotace, no ale jde o jednu z nejhorších knih za poslední dobu :/ . Vlastně bych se měla odměnit za to, že jsem věnovala tolik času 400 stránek o... o čem vlastně? Kniha si hraje na thriller s prvky hororu, ale špatně je tu téměř vše.
Příběh je zcela plochý, postavy nevýrazné, není tu nikdo, koho byste si oblíbili, nebo by vám utkvěl v hlavě. Příběh se line ve dvou liniích - učitelka Lea, která mluví ich formou a dívka Viola, která je psána ve třetí osobě. Už to je dost rušivé, ale navíc se příběh vypráví v několika časových liniích a to už kolikrát nevíte, čí jste... Přitom potenciál by ten příběh měl - odloučený ostrov Skřivan, kam se 7 měsíců v roce nedá dostat. Obyvatelstvo, které zamrzlo tak v 18. st., víra přerůstající ve fanatismus a koketování s čarodějnictvím, věštěním z karet a magií. Tajemství skrývají nově příchozí, ale i obyvatelé ostrova, přičemž některé jsou smrtící... Zlo je totiž velmi nakažlivé. Knize dávám 2/5 a to jen kvůli posledním 40 stránkách, kde to stálo za to a potenciálu, který však autorka pohřbila....

2 29.01.2023

Fůů, tak to byl zase emocionální nářez. Kniha se ke mně dostala díky štafetě a jsem za to ráda, ačkoliv mi opět udělala další dírku do hlavy :) .
Kniha začíná vzpomínkou Angely, která se jako třináctiletá účastní tábora, najedno BLIK! a Angela se objeví jako šestnáctiletá se šrámy především na těle. Na duši ani tolik ne, neb má v hlavě... prázdno.... A tak se začíná príběh jedné dívky s DID (disociační poruchou) a postupně se nám rozkrývá příběh. Dosti temný, řekla bych. Někdy je ale lepší zůstat tápat v oné temnotě, než se vracet k hrůzám...
Z některých částí příběhu se mi zvedal žaludek a to nemám děti. Nejhorší je asi představa hrůzností a šíleností, které se dějou dětem/lidem po celém světě v této chvíli. Tato kniha vám to nemilosrdně připomene. Autorka vás od začátku napíná, sotva odkryje závoj jedné záhady, objeví se další tři nezodpovězené otázky. No a s postupným odkrýváním se vám čím dál více dělá mdlo a objeví se zcela protichůdné pocity - knihu okamžitě dočíst a zároveň to nečíst a odhodit ji někam daleko....
Výtky bych měla k občas chaotickému ději, některé věci mi úplně nedávají smysl. Kniha je spíše jednodušší a její zacílení je složité - pro YA mi přijde příliš zvrácená a zároveň pro dospělé nemusí být tak záživné číst některé pocity a myšlenky puberťačky.... Každopádně za mě palec hore a 4/5.

6 26.01.2023

Pamatuji si asi před dvěma týdny žhavou diskusi u příspěvku jedné paní, která se čílila nad odporností a brutálností nějakých pohádek. Ehmm, paní, četla jste někdy tuto? Drsné příběhy doplňují děsivé obrázky. Už jako malá jsem je milovala!
"I zabil sedmihlavý drak staršího bratra a pověsil ho za vlasy na měděná vrata."
"Kdyby se mi dostali do rukou i tví rodiče, zabil bych je taky, abys na ně nemyslela a jen se mnou šťastně žila."
"Přistup ke koni z levé strany... Vyskoč mu na krk, bij ho měděným prutem... Až zlomíš měděný prut, bij ho oloveným. Až zlomíš olověný, bij ho stříbrným, bij ho nelítostně, dokud mu nebude opadávat maso ze žeber."

No a mohli bychom pokračovat, příběhy jsou kruté, postavy často nemilosrdné, poučení občas přebije zmar. Ale jako v každé pohádce i zde jsou šťastné konce a spravedlnosti je učiněno zadost. A od toho jsou rodiče, aby dětem nejasnosti vysvětlili . Jak to máte vy? "Předžvýkáte" dětem pohádky, nebo se žádným nevyhýbáte?
No a za další - dříve jsem si nikdy nevšimla, ale většina příběhů jsou naše klasiky: Zlatovláska, Princ Bajaja, Statečný kovář, Popelka, Dlouhý, Široký a Bystrozraký. A spousta dalších - zajímali jste se někdy, kdo se od koho inspiroval?

Jsem ráda, že vlastním tento poklad :)

14 24.01.2023

Legenda o Ladě

Knihu jsem dostala jako dárek, sama bych si ji asi nevybrala kvůli otřesné obálce…. Ale to je asi jediné špatné na knize, dále už to bude jen a jen lepší, slibuji.

Vyrůstala jsem na pohádkách z knihy Krása nesmírná a nejednu noc me navštívil Kostěj Nesmrtelný, či Baba Jaga. Ani zde nechybí tradiční ruské postavy, jako již zmínění, dále domovoj, Lešij, pták Ohnivák, rusalky a další úchvatné bytosti.

Příběh se čte sám, není složitý, jednoduchý příběh bez nesmyslných uzlů a příliš složité zápletky. Krásně vykreslený je zde další z nesmyslných soubojů víry - tentokráte pohani a křesťané. Každý samozřejmě přesvědčen, že jeho bůh/bozi jsou ti praví. A mezi nimi Lada, která se pouze snaží zvrátit smrt svého milovaného. ”Ani smrt mladého člověka neumlčela zpívající ptáky, nezastavila tekoucí vodu, dokonce ani nepřinutila sluneční paprsky ztlumit svůj jas”.

Lada se vydává na cestu ke Stromu světa. “Nikdo nemluvil o tom nepohodlí na cestě, o bolesti celého těla, o nebyspání a únavě, o nepřízni počasí, o zimě v noci nebo o horku ve dne”. Autorka překvapila, konce jsem si představovala dva a samozřejmě byl úplně jiný. Ani nemůžu říct, zda se mi líbil . Srovnání s mojí oblíbenou sérií Medvěd a Slavík je na místě, dočkáme se ponurého a nebezpečného prostředí Ruska, příběhu jedné houževnaté dívky a jejího strastiplného putování.

A teď mi prosím řekněte vy, co jste to četli - co to má být za anotaci na obalu knihy? Že Ilja umře při vstupu na led, když mává Ladě? Vždyť to bylo úplně jinak. Nechápu, ale třeba mi to někdo osvětlí

22.01.2023

Co to.... kurva.... bylo? Choulostivější povahy prosím přivřete očka, ale tato kniha si zaslouží peprnější recenzi.
Takže... musela jsem si dojít pro nechutně drahý kafe do Starbucks, aby mě vrátilo nohama na zem a vytrhlo ze spárů zvráceného a odporného místa jménem Tribeč. Říkáš si, jak sakra místo může mít takové přívlastky? No jen se jeď podívat do těchto končin. Good luck....
Popravdě mi to roz.ebalo mozek na atomy, vyzkratovalo veškeré obvody, mít na sobě holter už pro mě jedou....
Kniha se ke mně dostala díky knižná štafetě a je to přesně ten důvod, proč se jich účastním - nikdy bych si tuto knihu sama nepořídila, ještě minulý týden jsem neměla ponětí, že nějaký Jozef Karika existuje.
Kniha je buď děsnej blábol jednoho zmatenýho feťáka s přesmaženými závity, nebo záznam jakéhosi nevysvětlitelného jevu. Já chci věřit první variantě, totiž ve chvíli, kdy byť na sekundu připustím druhou možnost, tak už nikdy nezamhouřím oko. Totiž jak říká hlavní hrdina Igor: "Ani nevíš jak a přeskakuje ti z toho. Lidský mozek není uzpůsobený přemýšlet o takových věcech"..... Igor mě sral již od prvních stránek - vychcanej "bývalej" feťák, co vystuduje vejšku a čeká, kdy mu svět spadne k nohám. Když se tak nestane, dává to za vinu systému a okolí. Jak typické...
A tomuto člověku máš věřit, že prožil vše, co vypráví. Více času než čtení mi zabralo ověřování všech informací z knihy, většina se dá opravdu dohledat, často jde ale o spekulace a hypotézy. A tenhle Igor najde záhadný trezor. A v něm záhadné dokumenty, odkazující na pacienta Fischera, který byl 3 měsíce nezvěstný a pak ho Tribeč doslova vyflusla, popáleného, zraněného, pořezaného.... A zcela mimo smysly. Igorovi to nedá a nenapadne ho nic lepšího, než se v tom začít šťourat. První třetina knihy není moc záživná, jen posloucháš debilní kecy frajera Igora. Jeho arogance, odporné chování k vlastní holce, totální disrespekt k ostatním ti nejednou zabrnkají na nervy.
No co ti budu, čtenáři, povídat.... Blair Witch hadr, večer to nečti, jinak oka nezamhouříš. Kniha má spoustu děravých míst, začátek je opravdu vleklý a hlavní hrdina tě bude srát celou dobu, ke konci obzvlášť. Ale stejně se ti zaryje pod kůži, rozštěpí myšlení a já ti radím - nemysli na to, protože žít s myšlenkou, že něco takového existuje? To nechceš, to opravdu nechceš....
Trochu jsem se rozepsala, tak mi odpusťte, každopádně knihu doporučuji, jde o mysteriózní dílo a jsem moc ráda, že se ke mně dostala.

14 21.01.2023

První díl byl skvostný a tento díl zcela nemilosrdně pokračuje. Z prosluněné Itálie se přesouváme do podsvětí, kde je krutá zima, vše je pokryté ledem, nehostinné a nepřátelské prostředí. Avšak něco je přeci jen ve vzduchu, jiskřičky touhy a chtíče mezi Emilií a Irem. Ačkoliv se Emilia zaslíbila ďáblovi, její tělo v blízkosti rozpáleného a vyrýsovaného těla Iry tomu nenapovídá a dost často ji zradí v těch nejméně vhodných chvílích.
Emilia již není tou vystrašenou holkou, ale mění se na Její Výsost a tomu odpovídá i její svéráz, neohroženost a lstivost. Začíná chápat hru podsvětí a připojí se k nekončícím hrám o moc. Informace se zde platí krví, či tajemstvím a každá z nich je ještě větší hádankou, než předtím.
Co se mi líbí, je absence prvoplánovosti (alespoň pro mě) a děj se vyvíjí směrem, který jsem tedy rozhodně nepředvídala. Líbí se mi pýcha a marnivost Pekelných princů, dokonalé popisy jejich nadpřirozeně úchvatných šatů, vytříbený vkus a vybrané chování, občas protkané jejich vrtochy a důkazy, že nejsou neomylní a dokonalí tvorové. Všichni jsou odrazem elegance, prohnanosti a dravosti a vy (dobře, chlapi asi moc ne...) celou dobu přemýšlíte, zda byste se nechali svést tím jiskrným zrakem, tak propalujícím a skrývajícím staletí tajemství a odhodlanosti dosáhnout svých cílů... A princ Ira? Och bohyně chraňte mě :D.
Ale dobře, abych nevypadala jen jako vzdychající fanynka, co se spokojí pouze s nabušeným alfa-samcem a stránkami prodchnutými více či méně erotickými scénami, nějaké ty výtky bych měla...
Trochu se bojím třetího dílu, protože už v tomhle je to občas klišé číst neustále dokola se opakující erotické scény typu ona chce jeho/on ji nechce, on ji chce/ona nechce jeho, oba chtějí, ale nemůžou a vlastně dva díly a žádného sexu jsem se nedočkala :D .
Co bych vytkla jsou i některé rušivé prvky - například balit jídlo do staniolu v podsvětí mě úplně vytrhlo z toho Pekla pokrytého jinovatkou někam, kam jsem vůbec nechtěla. Stejně jako vlezlá novinářka, která je pouze párkrát zmíněna a pro děj je absolutně postradatelná. Trochu mám z autorky pocit, jako by po prvním dílu vyprchala nějaká esence, kdy je příprava lahodných pokrmů a tajemných elixírů nahrazena erotikou. A to je škoda. Veliká....

1 08.01.2023

Při čtení této knihy cítíte na jazyku chuť tymiánu a mořského vánku. Příběh se totiž odehrává v Itálii v Palermu. Rodina Emilie má rodinnou restauraci, takže při čtení o prskajícím česneku na másle, lahodných těstovinách na pancette a skvostném víně se vám bude i zdát. Emilia je neobyčejně obyčejná čarodějka. To se změní ve chvíli, kdy najde zohavené tělo svého milovaného dvojčete Vittorie. Přísáhá na svojí krev, že pachatele dopadne a potrestá....
Sledujeme tak přeměnu milé dívky na pomstychtivou čarodějnici, která jak se zdá, nezná hranice a pro svoji odplatu udělá cokoliv. Třeba i povolá pekelného prince z hlubin podsvětí. Nádherné, ale zabijácké a krvechtivé stvoření. Může se démon změnit? Nebo sleduje jen svoje zájmy a pro svůj cíl půjde klidně přes mrtvoly? Co před Emilií tajila celá rodina? Proč se o ni začne zajímat podsvětí? Autorka si pohrávala s mým srdcem i nervama, namísto zodpovězených otázek s každou další přečtenou stránkou jich jen a jen přibývalo.... Já se jdu vrhnout na druhý díl a vám knihu vřele doporučuji

5 06.01.2023