R47 komentáře u knih

Za mě zajímavější než autorova mnohem známější kniha Jak nakrmit diktátora. Možná je to tím, že se autor zaměřuje víc na obyčejné lidi a to, jak vnímali dobu. Tohle jsou skutečné déjiny vidéné skrz kuchyni. Turkové na Krymu jsou přímo ukázkovou kapitolou. Z těch velkých okamžiků zaujme Poslední večeře SSSR a do dnes populární Černobylské katastrofy přidává autor další zapomenutý střípek.

2 05.08.2024

Kromě oněch "zápisků z požární hlásky" tu dostanete exkurz do historie "ochrany divočiny", úvahy o jejím smyslu, pohled do krvavých dějin Ameriky i literární exkurzy. Pro mě podobné překvapení jako Messnerovo Přežít, i když trochu z jiného prostředí.

2 18.07.2024

Bildungsromán podle Asimova. Mladý Seldon musí na vlastní kůži poznat, co je diskriminace, chudoba, feminismus, ale i láska aby mohl dobudovat svoji slavnou psychohistorii. A k tomu všemu ho opatrně vede... SPOILER. Ne nebudu to dotahovat. Oceňuju, že se autor snaží propojit svoje dvě veledíla, ale je z toho jen další neskutečne ukecaná procházka po budoucnosti, kde se zase nic tak extra zajímavého nebo nového nestane. Akční to neni taky, chemie mezi hlavními postavami za mě nefunguje, Seldon působí jako idiot, nevím. A ten neskutečnej sexismus pořád, třeba, když Seldon nabádá svojí průvodkyni, aby si klidně sundala podprsenku, jestli se tak hrozně potí... Ta třetí hvězda je z nostalgie. Zestárlo to. Ukrutně.

2 16.05.2024

Prostě nemůžu zastřít svoje zklamání... Nápad změnit hlavní hrdinku a podívat se na události odehrávající se paralelně s hlavní dějovou linií, mi přijde skvělý. Kniha se opět skvěle čte (až na zbytečně rozvleklý začátek, asi 120 stran, kdy jsem měl pocit, že se do vesmíru nejspíš nepodívám), baví odkazy na skutečné astronauty, kteří tu mají míň než vedlejší roli (Armstrong, Aldrin), potěší sebekritické hodnocení popisu sexuálních scén v předchozích dílech a autorce můžete věřit i to hard sci. Ale na druhou stranu je to znova to samé. Hrdinka je téměř dokonalá v jednání s lidmi, úzkost nahradila anorexie, loď kolonie. Celé se to proměnilo v přeplácanou a překombinovanou detektivku s ještě dokonalejším vyšetřovatelem, než byl Sherlock Holmes, a s koncem, se kterým si ani sama autorka pořádně nevěděla rady. Kdybych chtěl číst příběh Black Widow, sáhnu po komiksu, ne po sérii Lady Astronautka... Za měsíc si z té knihy moc pamatovat nebudu, myslím. Což ji u mne pasuje na průměr.

2 20.04.2024

Tohle bylo rozhodně... jiné. Začnu zklamaným očekáváním: na obálce Bexter píše o kombinaci Hvězdné pěchoty a Srdce temnoty (resp. Apokalypsy) s Kurzem. No, nenašel jsem v tom ani jedno. S Hvězdnou pěchotou je to spojené asi jen tím, že jde o žánr military sci-fi. A se Srdcem temnoty? Nijak. Nejvíc se mi při čtení vybavoval Wrightův Zlatý věk (tou vzdálenou budoucností popisovanou stejně vzdáleným a přitom uhrančivým jazykem - ale Wright mi nakonec přišel "srozumitelnější") a Too like lightning Ady Palmer (tou budoucností postavenou na odlišných frakcích a jejich vzájemné (ne)spolupráci na vládnutí; gender; fakt, že postupně nevíte, čemu z vyprávění můžete věřit - ale Palmer to má víc propracované z hlediska vypravěče a vyprávěcí situace). Hlavní problém ale vidím v tom, že alespoň v tomhle díle se vlastně nic nevyřeší. Ten svět a jeho fungování nepochopíte a z toho, co se tam děje, taky není moc jasné. Jak už napsal někdo tady dřív. Ty popisy jsou sugestivní, ale vlastně není jasné, co se děje. Motivace a psychologie postav nejasná. A co víc? Mám pocit, že ačkoliv autor popisuje svět přesně řízený pravidly, v tomhle díle by se prakticky mohlo stát cokoli a já bych nedokázal říct, jestli to odpovídá "fyzice" toho světa. Do druhého dílu se pustím, protože mě to nějak provokuje. Ale asi se nebudu divit, když tam autor napíše že "generál šaos Jedao se střelila sama mrtvolným sklem třetí rukou, která mu narostla díky exotickým účinkům amputačního fukaru použitého mimo kalendářní výročí, čímž způsobila komputační oživení původního heptarchy". Za nejlepší inovaci Hvězdné pěchoty a žánru military sci-fi pořád považuju Válečné psy Grega Beara (ale jen ten první díl a možná část druhého).

2 08.03.2024

Old Shatterhand (anebo spíš Kara ben Nemsí) na Marsu. Vypněte mozek a nechte se unášet. Pak to nejde nemilovat.

2 09.02.2024

Nedočteno ani napodruhé. Místy baví ironický tón vypravěčky, místy to ale dost nudí a postavy splývají...

2 11.01.2024

Nechce se mi knihu hodnotit hvězdičkami. Pravda je, že se mi nelíbila. Ale vím, že tenhle můj pocit pramení z dvou předpokladů: odlišné čtenářské zkušenosti (mé a Neffově Vernova originálu) a cílení/záměru této edice. Vzpomínám si, když jsem se jako kluk pustil poprvé do originálu, neprokousal jsem se tím popisným úvodem. Takže musím souhlasit s tím, že jisté krácení je pro přístupnost dnešní mladé generace na místě. Ale na druhou stranu je ta kniha právě o té popisnosti, o objevování neznámých končin, o noření se. A to se tady úplně vytratilo. Neff nás v úvodu vrhá in media res. S tím souhlas. To je v pořádku. Pak ale jen vrší akci na akci a nedává čtenáři prostor užít si to prostředí. Navíc si vymyslel ten vulkanit, aby prý putování mělo smysl. Jenže pak se všechno zase točí jen kolem vulkanitu. Takže když se profesor Aronax dostane do bájné Atlantidy, odbude to jedním odstavcem a hurá jdeme rubat vulkanit. To byla skutečně otřesná scéna, u které jsem málem nad znásilněním tajemství a atmosféry brečel. Co ale Neffovi neodpustím vůbec, je, jak zničil hlavní postavy. Nemo byla postava nečernobílá, mladý čtenář si nebyl nikdy jistý, jestli je to pirát, nebo mstitel. A to na té postavě bylo fantastické. Že mladému čtenáři nedávala jednoznačnou odpověď. Neff z něho udělal blázna. Z mírumilovného Aronnaxe udělal krvežíznivou bestii, která chce potopit první loď, na kterou narazí (a z biologa udělal geologa). O Conseilově posedlosti přírodovědou se jen mluví v jedné větě, ale aby se to ukázalo, tak, jak to dělá Verne, to taky ne. Vytratilo se také úplně to postupné budování podivuhodného přátelství mezi ním a harpunářem Nedem Landem, postavené na vzájemném špičkování. A Ned Land? Ten se v Neffově verzi stává sám pirátem a vrahem, který se naučí řídit Nautilus a vlastnoručně potápí lodě... Brečel bych... Ale abych jen nekydal špínu: nápad s telegrafem byla zajímavá hříčka a ve scéně přepadení Nautilu konečně Neff ožívá i jako autor a já mám pocit, že čtu plnohodnotnou scénu a ne jen narychlo seškrtaný scénář s podivně postpojovanýma scénama, který připomíná hollywoodský film, co se producentům nelíbil a rejža ho musel přestříhat... Smysl tohodle převyprávění ukáže až čas. Protože co je jeho smysl? Přivézt mladé čtenáře k originálu. Fakt se to podaří? Osobně si myslím, že v tomhle mají větší šanci adaptace v jiných médiích: film, rozhlas, komiks (mimochodem na tu vizuálnost hraje i tady Albatros právě těmi ilustracemi)... Tohle je jako číst Bílou velrybu, z které zmizelo všechno kromě akce, Achab se zbláznil po té, co spadl do soudku s chloroformem, a Izmael se na moře vydává pro velrybí zub, který po něm chce jeho milá.

DaVinciho kód po česku. Akorát tam věci nedávaj moc smysl a je to všechno přes koleno. Dokonce tak, že vypravěč v závěru za zástěrkou vyprávění dalších osudů hlavních postav spíš vysvětluje jejich do té doby nelogické pohnutky v uplynulém ději

2 27.12.2023

Kniha, kterou jsem doufal, že tak trochu budou Dějiny světla Jana Němce. Samozřejmě je to místy až přehnané, trochu jako od Petra Stančíka, ale ten příběh o hledání sebe sama uprostřed duchovního a uměleckého kvasu tam je.

2 02.12.2023

"A všichni lidé tam chodí nazí." Zezačátku trošku nuda, než se to rozjede a je jasné, že z něčeho takového později musí nutně těžit (post)modernisté typu Itala Calvina nebo básníci Petrové Hruškové.

2 13.11.2023

Jazyk a styl neoslovil, příběh nebavil. Potisící to samé, tentokrát v rádoby mytickém hávu. Ale jednoznačně nejsem cílovka. Cílovka je žena 50+, takže hádám se to trefí do vkusu většiny čtenářské obce.

2 29.08.2023

Pro mě celkem málo známá a přitom jedna z těch nejlepších verneovek. Najdete tu všechno, co má verneovka mít: cestování, exotické prostředí, dobrodružství, zajímavý vědecký motiv (měření poledníku a určování velikosti metru), vtip, roztržité profesory, do svého oboru zažrané vědce a bizarní situace jako chytání mravenců do pytlů nebo pěstní souboj nerda s paviánem. Proč ještě stojí za to si tuhle knihu přečíst? Kvůli větám typu: "Zabitá opice byla odnesena do tábora, společně si pak zloděje připravili k večeři a snědli. Nejen ze msty, ale i proto, že jim chutnal, neboť jeho maso bylo skutečně výtečné." Přečteno doslova jedním dechem. Navíc se děj odehrává v době Krymské války (Rusko proti Spojencům), takže je kniha podivně aktuální. Představoval jsem si při čtení, jak například podobnou situaci asi museli řešit ruští a američtí vědci na ISS.

2 09.08.2023

Spíše lehce podprůměrný Verne, kde se nic, ale opravdu nic neděje. I na ústřední hybný motiv čekáte téměř polovinu knihy. A i když jde v podstatě opět o robinsonádu (akorát že polární), naprosto postrádá kouzlo Tajuplného ostrova nebo Dvou roků prázdnin.

2 28.07.2023

Posloucháno jako audiokniha. Na začátku jsem měl problémy se zaposlouchat. O knize jsem nic nevěděl a čekal jsem víc literaturu faktu. Právé tahle žánrová neuchopenost mi na začátku vadila. Ale jakmile přistoupíte na autorčin styl kombinace skutečného, téméř detektivního pátrání s čirou fikcí, je to zajímavé čtení. Které mě nakonec dostalo právě hlavně tím stylem.

2 21.07.2023

Jako by to napsal Vančura. Jazykově rozhodně vymazlenější než cokoli od bratra.

Generační výpověď, která mi sedla. Cítím v tom Figurky Jana Nerudy (ale samozřejmě z moderní doby a s vypravěčem, který není tak naivní) a pak něco z obrazotvornosti a sarkasmu Vonneguta nebo Patrika Ouředníka.

2 15.06.2023

Další výborný Součkův kompilát "dänikenovských" teorií, okořeněný podobně jako jeho Cesta slepých ptáků odkazy na Julese Verna (a na Cyrana z Bergeracu). Ačkoli příběhově mi Cesta slepých ptáků sedla víc, tohle mi sedlo víc stylisticky.

2 15.03.2023

Věřím, že v těch 40. letech, kdy to původně vyšlo, to muselo zapůsobit neskutečně. Ale po těch letech to stejně neskutečně zestárlo a není to k učtení. Na to, aby to bylo stejně "zábavné" jako Verneovo Ocelové město je to málo dobrodružné. Na to, aby to bylo stejně sugestivní jako Orwellovo 1984 (které vyšlo až o 8 let později a jsou tam určitě styčné plochy), je to málo vtahující a míň souzníte s hlavním hrdinou. Na Huyleyho Konec civilizace je to málo vizionářské a na Příběh služebnice je to ploché. Fakt to asi nejvíc působí jako chabá kombinace toho Ocelového města s Orwellem. Ale berte moje hodnocení s rezervou, zvlášť jste-li žena. V komentářích není žádné negativní hodnocení od ženy. Všechna negativní hodnocení napsali muži.

2 27.02.2023

Místy jsem se bavil moc. Ale bez obšírného poznámkového aparátu je ta kniha dneska k nepochopení. Klobouk dolů před překladatelem. Ale já stejně vím, že Ouředník prostě umí.

2 05.02.2023