sakro
komentáře u knih

Ani já moc nechápu poměrně nízké hodnocení této knihy. Mi naopak připadá téměř geniální a myslím si, že kdyby byl Jozef Karika scénáristou Holywoodu, byl by už dávno za vodou. Já prostě jeho knihy miluju a tak jak si od jiných autorů koupím občas něco, od něj mám knihy naprosto všechny. Musím však říct, že je čtu zásadně v originální slovenské verzi. Kdysi jsem dvě koupil v českém překladu a i tak jsem si následně přečetl slovenský originál. Nedokážu vysvětlit důvod, ale ve slovenštině jsou ty knihy jaksi opravdovější. Věřím, že pokud po jeho knize sáhne čtenář náhodou a bez znalosti knih předešlých, může být rozčarován. Pokud však znáte všechno, počínaje Tmou, pochopíte jeho vývoj. Jednoduše obdivuji jeho fantazii. Hlubinu jsem právě dočetl a už budu netrpělivě sledovat autorovy webové stránky, abych zavčasu zachytil dolší novinku.


Před časem jsem četl a hodnotil autorčinu knihu Prokletý kraj. Bylo to mé první setkání s její tvorbou a asi ne to nejšťastnější. Myslel jsem si, že po jejich knihách již nesáhnu, ale nakonec jsem jí dal ještě jednu šanci. A myslím, že jsem udělal dobře. Chvílemi se měl pocit, že ty dvě knihy psali různí autoři. Vraní oko má poklidnou atmosféru (což koresponduje s jimoravským krajem), ale přitom slušný spád a postupně poměrně nečekaná odhalení. Samozřejmě, že i tady se jedná o knihu, ke které bych se asi nikdy nevrátil. To ale zřejmě není u detektivního románu nic divného. Beru tedy paní Klevisovou na milost, a nejen to. Velmi rád sáhnu po některé z jejich dalších knih a dokonce mám nutkání projít všechny případy Josefa Jungmana od prvního.


Nabízí se srovnání této knihy s knihou rozhovorů s dalším elitním kriminalistou panem Štočkem. Už proto, že obě knihy byly vydány téměř ve stejné době. V prvé knize se mi velmi líbily delší pasáže o konkrétních případech, zřejmě i proto, že nebyly rušeny často ne úplně vhodně volenými poznámkami a dotazy autorky. Proti tomu kniha Moje případy z 1.oddělení je autorem vedena o poznání profesionálněji a erudovaněji a při čtení mám neodvratný pocit, že si pánové Moravec a Mareš prostě "sedli". Je to kniha, která nemá hluché místo a nemohu jinak, než ji vřele doporučit každému, kdo se o uvedenou problematiku zajímá.


Dá se tahle kniha ještě hodnotit? Tady je každé slovo zbytečné. Jen škoda, že nemůžu dát víc, než těch pět hvězd.


Neuvěřitelně uvěřitelné propletence osudů postav. Tohle byla pro mne poslední z doposud dostupných knih této spisovatelky. Věřím, že ne každou knihou se autor zavděčí všem, ale přesto mě překvapilo poměrně velké množství dosti chladných recenzí. V mnohých knihách jiných autorů je čtenář nucen prokousávat se spoustou „vaty“ která neobohacuje, ani neposunuje děj a slouží pouze k navýšení počtu stránek a tedy k vyššímu honoráři autorovi. To není myšleno hanlivě, někdy se jedná i o výborné knihy. Jen je to prostě fakt. V knihách Aleny Mornštajnové se s ničím podobným nepotkáte. Tedy i v Hotýlku má autorka naprosto pečlivě promyšlenou každou scénu. Každá věta a někdy i každé slovo mají svůj přesný účel a svůj smysl, o čemž se vždy můžeme spolehlivě přesvědčit někdy o pár stran, někdy o pár desítek stran dál v textu. Za sebe tedy hodnotím knihu jako naprosto skvělou a byl bych vděčný za větší množství spisovatelů, kteří předloží čtenáři takto pečlivě, až puntičkářsky připravený příběh. Jediná a pro děj naprosto nepodstatná nepřesnost je přiřknutí Škodě 100 rok výroby 1964, přičemž se tento vyráběl až od roku 1969. Ale také mohlo jít pouze o tiskařský překlep a typové označení mělo být 1000. V tom případě by bylo vše v pořádku.
Každá kniha paní Mornštajnové je úplně jiná, ale přesto mají něco společného. Všechny jsou totiž skvělé a právě v tom je její největší umění. Závěrem mi nezbývá, než jí opět poděkovat za spoustu příjemných chvil strávených nad perfektní knihou. Samozřejmostí je, že stejně jako její ostatní tituly i Hotýlek vřele doporučuji.


Prostřednictvím zelené edice Původní česká detektivka občas objevuji nové české spisovatele krimi. Někdy lepší, někdy horší. V případě Pastviny zmizelých však o žádné objevování talentů nešlo. Václav Erben je v krimi literatuře pojem. Bohužel tedy byl. Ale vlastně stále je a myslím, že ve svých knihách ještě dlouho bude. Jeho postupná stavba příběhu, seznamování se všemi osobami jen tak jakoby mimochodem, to vše je naprosto skvělé. Předčasné odhalení pachatele čtenářem v podstatě nepřichází v úvahu, odhalení a vysvětlení přichází opravdu až na posledních stránkách. Jako krimi příběh tedy téměř geniální. Několik knih jsem již před dlouhým časem četl, a jelikož si je už zcela samozřejmě nepamatuji, rád se k nim vrátím. Milovníkům žánru doporučuji nejen Pastvinu zmizelých, ale vlastně všechny jeho knihy.


Před časem jsem si přečetl Jizvu, která se mi velmi líbila. Varhaníka z mrtvé vesnice jsem měl připraveného ke čtení dost dlouho, ale pořád jsem četbu odkládat s obavou, abych po první, skvělé knize, nebyl zklamán. Odklad však byl naprosto zbytečný. I tahle kniha mě moc oslovila a zaslouženě ji hodnotím pěti hvězdičkami. Možná, že jinému čtenáři, který nepochází z našeho kraje razovitého a nemá k němu vztah, může být odtažité prostředí nebo polská komunita ve které se celý děj odehrává. Já ale oceňuji právě tu pravdivost a realistická fakta z občas i kruté historie prolínání našich národů na česko-polském pohraničí. Jednoznačně doporučuji.


I tuto knihu jsem kdysi dávno vyhledal až na základě shlédnutí skvěle natočeného filmu s Rudolfem Hrušínským v postavě Karla Kopfrkingla. Začetl jsem se a zjistil jsem, že kniha je minimálně stejně výborná jako film. Pak už jsem začal hltat knihy Ladislava Fukse jednu za druhou a stal se z něj jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Jeho knihy mě provází celý život a čas od času prostě po některé znovu sáhnu a oživím si ji. Spalovače mrtvol už jsem také četl opakovaně. Při každé četbě objevím něco nového. Popis vývoje povahy a posunu názorů a myšlení pana Kopfrkingla považuji za naprosto brilantní a jen těžce s něčím srovnatelný, a není to dáno jen dobou, ve které se román odhrává. Podobné posuny některých jednotlivců, snad jen s trošku jiným vyústěním, bychom mohli najít v kterékoliv politické epoše naší republiky. Je to prostě příběh, který sice vyšel poprvé už v roce 1967, ale dodnes nám má co říct a dodnes bychom se z něj měli učit. Jednoznačně doporučuji.


Vlastně nevím, co by se ještě dalo k Solženicinovi napsat. Jedním slovem "majstrštyk". Surové, mrazivé. Jen při čtení cítím všudepřítomný mráz, zničené tělo a devastovanou duši. Prožitou realitu si už dnes nedokáže nikdo ani představit. Přesto je nutno tuto převýchovu sovětského člověka připomínat i novým generacím. A musím jen zopakovat komentář Terkisheada (Snad mi to promine. Nechci opisovat, jen zdůraznit) - Tesat do kamene, aby se nezapomnělo !!!


Tuto knihu raději ani komentovat nechci (jako literatura faktu je však skvělá). Je nutno si uvědomit, že to není fantazie autorky. Je to realita ze které jde strach. Přesto bych na naší politické scéně našel několik jedinců, kterým bych na základě jejich jednání a rétoriky pobyt v KLDR z celého srdce přál. Jen s jedinou podmínkou. Dostali by pouze jednosměrnou letenku.


Geniální a naprosto nadčasová kniha s přesahem do jakékoliv totalitní společnosti. Rozebírat obsah nemá smysl. Knihu prostě musíte číst a věřím, že vás pohltí stejně jako mě. Vřele doporučuji.


Stajně jako mnozí přede mnou jsem i já objevil knihu Poslední aristokratka díky filmu. Po knize jsem sáhl, protože mě film zaujal a opravdu pobavil. Jakmile jsem se však začetl do knihy, zjistil jsem, že je to ještě trochu vyšší level. Některé popisované situace mě rozesmály natolik, že mě okolí začalo pokradmu pozorovat, jestli jsem úplně v pořádku. Je to fakt milé, příjemné a veselé čtení. Jen někdy se mi na mozek vkradla myšlenka, jestli podobnou situaci viděli stejně vesele i ti, kterým stát vracel rodinné majetky zdevastované desítky let trvajícím hospodařením komunistů. Tam už asi tolik veselí nebylo.
Na základě této knihy jsem postupně pročetl všechny dosud vydané "aristokratky". Pobavily mě všechny, ale tahle první byla určitě nejlepší.


Před časem jsem přečetl krimi Sagittarius od autora, o kterém jsem do té doby vůbec neměl ponětí. Jelikož mě kniha nadchla, což si můžete dohledat v mém komentáři, rozhodl jsem se přečíst si knihu předchozí, což je právě Dál nechoď. Kupodivu jsem v té době knihu nesehnal ani na žádném antikvárním e-shopu, ani v knihovně. Naštěstí se za pár týdnů objevila, tak jsem po ní bez váhání sáhl a hned po doručení jsem se pustil do čtení. Musím uznat, že úspěch Sagittaria nebyla žádná náhoda. Prostě pan Křivanec umí a to mi nikdo nevymluví. Napsáno příjemným civilním jazykem bez zbytečných pseudouměleckých pokusů, děj se logicky posouvá, ale přitom vás občas nečekaně překvapí. A stejně jako v životě se i tady vyskytují předem jasná a odhadnutelná chování některých postav, ale není to na závadu, protože to přesně zapadá do celkového kontextu příběhu. I v tomto případě nemohu hodnotit jinak než pěti hvězdami a doporučením k četbě, i když asi jen milovníkům detektivek.


Tak jako snad většina čtenářů jsem po nejstarší knize pana Bočka sáhl až po přečtení Aristokratek. A vzhledem k nim jsem o ní měl asi trochu jiné představy, než mi přinesla realita. Nechci ovšem, aby toto bylo bráno jako zklamání nebo snad výtka. Spíše právě naopak. Kniha mě nadchla a popravdě vůbec nechápu její ne moc vysoké hodnocení. Má napětí, nepostrádá osobitý autorův humor, zvraty přicházejí stejně jako v životě každého z nás. Jediné co mi chybí, jsou další a další stránky a zápisky v deníku. Snad se k nim někdy pan Boček odhodlá. Mě by tím určitě potěšíil.


Nenápadná knížka vydaná bez větší mediální podpory. Je to škoda, zasloužila by si větší popularizaci. Je logické, že je trochu zastíněna knihou Životice od Karin Lednické. Ta je samozřejmě historicky přesnější, propacovanější, s doloženými cennými záznamy z archívů. Jizva je však svou formou bližší širšímu okruhu čtenářů. Přestože jde o čistý román, otevírá stejnou Pandořinu skříňku (masakr v Životicích), která zůstávala až do této doby uzavřena téměř v zapomění. Buďme tedy vděčni za tuto románovou osvětu a šiřme ji dál.


Jedna z mých nejoblíbenějších knih a zároveň jeden z mých nejoblíbenějších filmů. K oběma se pravidelně a rád vracím. Už od mládí mě zajímalo vše, co se týkalo generála Charlese de Gaulla. Ani nevím přesně proč, ale je to prostě tak. Byl výraznou postavou nejen francouzských, ale i evropských dějin. Téměř vše, co jsem o něm četl, patřilo k literatuře faktu. Den pro šakala je sice román, ale za ta léta už k de Gaullovi neodmyslitelně patří. Kdo má rád knihy, které mají napětí a spád, nemůže necht tuto knihu bez povšimnutí.


Velmi slušná, i když zapomenutelná kniha. Rádi si ji přečtete, ale pochybuji, že se k ní někdy vrátíte. Po literární stránce velmi dobře popsaná ponurost místa ale i ponurost některých lidských vztahů. Nijak nevyčuhuje z řady ostatních autorčiných knih. Slušně odvedené řemeslo, ale mám neochvějný pocit, že hlavně řemeslo. Pokud by tahle kniha v dějinách literatury vůbec nebyla, zas tak moc se nestane.


Před měsíce jsem hodnotil první díl fejetonů Marka Ebena, dnes jsem dočetl "dvojku". V podstatě stejná kniha = stejné hodnocení. Nádherná čeština, skvělé postřehy a hlavně dokonalé umění je čtenáři podat humornou formou tak, aby nejen zaujaly a nutily k zamyšlení, ale i pobavily. To se autorovi podařilo skvostně. Někdy jsem měl pocit, že jezdí se mnou v autě a bydlí se mnou v bytě. Ale ten pocit určitě nemám jen já. Vždyť pan Eben vlastně jen pojmenovává dennodenní situace běžného člověka. Jen trošku mi vadí (a to i u prvého dílu), že fejetonky nemají své názvy, ale jen data. Při zpětném listování se jednotlivé postřehy špatně dohledávají. Každopádně však vřele doporučuji jako spolehlivý lék na splín, chmury a špatnou náladu.


Poslední kabriolet je úchvatná kniha sledijící osudy jedné party kamarádů v době předválečné, válečné i poválečné. Podstatné však je, že se celá odehrává v době, kdy ještě Amerika byla tou opravdovou Amerikou, tou zemí, kde bylo možno splnit si svůj americký sen. Je to opravdu nádherně napsaný příběh, od kterého se neodtrhnete. V roce 1979 byl román zfilmován jako 3-dílný seriál. Přestože je tato filmová verze velmi povedená, vřele doporučuji raději knihu. Je barvitější a osobitější a neokrade vás o možnost vlastní představy. Poslední kabriolet vychází u nás opakovaně vždy po pár letech, ale věřte, že to není zbytečná nakladatelská iniciativa. Takovýchto knih není nikdy dost.


V podstatě geniální námět, bohužel zabitý vypravěčskou formou. Myslím, že tato kniha je spíš marketingovým, než literárním úspěchem. Velká škoda.
