Sandik komentáře u knih
Čechurova nesmírně obsáhlá kniha působí na první pohled až lascivně. Její název i názvy jednotlivých kapitol připomínají průrazné slogany. Čtenář tedy nutně má velká očekávání. Poučený čtenář ostatně ví, že Čechura umí psát. V případě této knihy lze ale poměrně rychle dojít k závěru, že to je jen sbírka košilatých historek. Ani to ovšem není pravda. Kniha obsahuje velmi podstatná zjištění, která se ovšem netýkají sexuality, nýbrž prostě tehdejší každodennosti a z části také vztahu knížete a knížecích úředníků k poddaným. Je velká škoda, že tato zjištění "přebíjí" prvoplánový důraz na "pouhou" sexualitu... Celkový dojem: 75% Více k tomu v mé recenzi
Příběh v podstatě standardní a připomínající jiné starší, v Africe nebo Jižní Americe se odehrávající bigglesovky. Potěšilo to, že příběh postrádá dříve obvyklé zauzlené odbočky a běží v podstatě přímočaře. Sympatické je i to, že do děje v určitou chvíli zasáhne další případ. U obou "zloduchů" bych ale ocenil propracovanější "osobní historii". Tajuplný fantóm a někdo, kdo aspiroval na "ovládnutí světa" by přece neměl skončit jako téměř anonymní mršina bez jediného vysvětlení. Na druhou stranu mě vlastně potěšilo, že ten druhý zločinec nebyl bývalým nacistickým pohlavárem. Pokud jde o Bigglesovo vyšetřování, schéma, v němž si několika dosti očividných souvislostí nikdo nevšimne a teprve Biggles je neomylně odhalí je úsměvné, ale budiž. Je to literatura pro mládež a ti potřebují superhrdiny. Nechť je mají ;o) Suma sumárum, není to špatné, ale určitě by to chtělo některé části příběhu dotáhnout. Celkový dojem: 65%
Upřímně řečeno, tohle je kniha, k níž si asi budou současní čtenáři hledat cestičku velmi obtížně. Za prvé je nutné poměrně dobře znát divadelní hry Williama Shakespeara. Za druhé je nutně vědět kdo byl Jan Werich a dokázat si ho představit v té roli, protože on si jí samozřejmě psal pro sebe. A je věčná škoda, že až na ty dva krátké kousky na přiložené gramofonové desce, asi neexistuje záznam. Dokonce mám pocit, že to ani nehrál v divadle, protože doufal v natočení filmu, k němuž ale nikdy nedošlo. Muselo by to být znamenité představení. Síla knihy ovšem stojí a padá s Janem Werichem. Nikdo jiný by asi Falstaffa hrát nemohl. A i takhle kniha bez něj působí jen jako hříčka. Téměř jako jakési podivné "parazitování" na "velkém Alžbětinci". Ono tomu tak ale není. Jen v té knize dnes, po padesáti letech, tak nějak chybí "pořádný kus hlavní postavy", Jan Werich osobně, její duše i smysl... Celkový dojem: 80%
Pocity z téhle knihy mám velmi rozporuplné. Na jednu stanu je to jedna z mála knih, které se danému tématu věnují a na druhou stranu mi z mnoha ohledů přijde velmi špatně udělaná. Především je nesmírně těžké v ní cokoliv najít, protože je dosti nepřehledně uspořádaná. Člověk ji nejprve musí dosti pečlivě přečíst, aby se v ní vůbec orientoval a pochopil systém jednotlivých tabulí. Jako příručka to tedy moc použitelné není. Ostatně i v případě, že jste se strukturou knihy dobře seznámeni, rozhodně v knize nenajdete všechno. Velmi málo se čtenář dozví například o krovech pultových střech. Tvrzení, že používají shodné systémy jako běžné krovy je sice pravda, ale jen velmi částečná. Také velmi malá pozornost věnovaná krovům druhé poloviny 19. století rozhodně zamrzí. To snad historické krovy nejsou? Také výklad kombinující historické, resp. chronologické hledisko a hledisko typologické není příliš šťastný. Přitom velmi užitečná kapitola "klíč k poznávání historických krovů" nesmyslně následuje až za přehledem jednotlivých typů. Stejně tak chybí pro netechniky (například historiky umění) vysvětlení mnoha odborných, především stavařských pojmů (resp. pojmů ze stavební mechaniky). Pokud jde o kapitolu věnující se opravám krovů, k té se sám fundovaně vyjádřit nedokážu, ale už jsem slyšel od několika památkových statiků, že je velmi špatná, protože je jednak místy nepřesná, ale především často prosazuje příliš razantní zásahy do krovů (nahrazování pozednic železobetonovými věnci například)... Celkový dojem: 65% Co ale dělat, když je to jedna z mála knih na téma historických krovů. Musíme ji číst, chtě nechtě.
Rozhodně dobře vymyšlená detektivka, hodně dlouhá, byť ne vysloveně rozvláčná, literárně tomu (jako řemeslu) nelze mnoho vytknout. Kniha je konzistentně napsaná, byť na několika málo místech (v popisech děje) lehce nepřehledná. Zároveň ale musím napsat, že mě hlavní hrdina po většinu knihy až neuvěřitelně štval a že vlastně nevím, jestli mám chuť číst další "chandlerovky"... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: tanuki, marlowe
Výpravná kniha, která má ambici býti malířovou monografií, je až překvapivě útlá a stručná. Přitom ale Runkovo dílo je značně obsáhlé. Důvodů je hned několik. Především, kniha obsahuje prakticky výhradně reprodukce Runkových děl ze sbírek objektů ve správě NPU (ani ty mimochodem nejsou zmíněny a reprodukovány všechny). Pro Runkovo dílo zcela klíčové kresby, uchovávané ve vídeňské Albertině, jsou pouze zmiňovány v textu. Reprodukována zde není ani jediná. Také uměnovědné hodnocení Runkových prací je dosti diskutabílní. Autorka necítí potřebu upozornit například na to, že Runkova perspektiva přece jen není vždy úplně v pořádku a že mu často "utíkají" proporce. Namísto střízlivého rozboru se dočkáme spíše dosti vášnivé obhajoby Runkových předností a schopností. Ostatně, velmi žádoucí srovnání s díly ostatních krajinářů Ruknovy doby, na nichž by teprve bylo dobře patrné v čem je novátorský a v čem naopak nikoli, v čem vyniká a v čem ne, v knize také prakticky chybí. Velmi stručná závěrečná kapitola takové srovnání poskytuje pouze v omezené míře a velmi stručně. Kladem knihy je samozřejmě její výpravnost. Listovat jí a kochat se je rozhodně příjemné. Přesto nezbývá konstatovat, že kniha při nejlepší vůli zůstala stát na půli cesty a že na skutečně zevrubné a komplexní zhodnocení si Ferdinand Runk zjevně musí ještě nějakou dobu počkat... Celkový dojem: 70%
První systematické seznámení z Chandlerem (rozhlasové adaptace nepočítám). Místy velmi slušné, místy slabší, něco uvěřitelné, něco nikoliv. Celkem ale rozhodně nadprůměrné detektivky... Celkový dojem: 80%
Uctivý ale také poněkud náhodně působící výbor z Egona Ervina Kische, vydaný roku 1998 k padesátému výročí jeho úmrtí. Co k němu říct? Je to taková drobnička, s výjimkou "Srostlých sester" obsahuje spíše méně známé reportáže. S odstupem času působí prakticky všechny spíše jako povídky, což je, vzhledem k nemalé literární kvalitě těchto textů, naprosto pochopitelné. U mnoha z nich by by bylo po těch více než sto letech vhodné doplnit dobový kontext. Například zrovna u Srostlých sester by se to velmi hodilo... Celkový dojem: 80%
Podivná kniha. Začíná velmi slibně a člověk pořád čeká, co přijde. A ono nepřichází nic, nebo spíš, nic co by čekal. Jen je to pitomější a pitomější. Zhruba v polovině jsem měl chuť knihu definitivně odložit, protože mi její děj připadal nejen krajně nepravděpodobný ale navíc bez jakéhokoli smyslu a pointy. Ovšem vytrval jsem a dobře udělal. Nakonec to jakýsi nadhled a vtip bezpochyby má. Žádná velká sláva to ale taky není. V podstatě by to byla milá povídka o stárnoucím podivínovi, kdyby nebyla nepochopitelně natažená na rozsah celé (byť útlé) knihy. Kdyby se to seškrtalo a mělo to nějakých patnáct nebo dvacet stránek, bylo by to bezpochyby vtipné, pohotové a chytré. Horníček byl zjevně mistr malých forem a ty rozsáhlejší mu příliš nešly... Celkový dojem: 66%
Bez přehánění lze napsat, že tohle je jedna z nejzásadnějších současných českých historických prací. Čechura velmi průkazně destruuje už více než století postupně budované představy řady renomovaných historiků své doby, v době komunistické moci navíc brutálně zneužité a překroucené tak, aby odpovídaly komunistickému výkladu dějin.
Čechura je samozřejmě ve formulování svých závěrů opatrný, poukazuje na nutnost diferenciace a je pravda, že na mnoha panstvích se věci mohly dít jinak než v Třeboni či na Hluboké. Ostatně už fakt, že na schwarzenberských panstvích žádné selské rebelie roku 1680 neproběhly o čemsi vypovídá. Kromě konkrétních podmínek ovšem ukazuje také cosi obecného a to je dobová mentalita. A právě tahle okolnost podle mého dobře ukazuje, že představa o maximalizaci zisku, o útisku a zbídačování poddaných, o jejich totálním ovládání, by tehdy byla z vícero důvodů nejen neuskutečnitelná ale i jednoduše anachronická. Typická nikoli pro raný novověk, ale až pro druhou polovinu 19. či 20. století. Ostatně například fakt, že filmy které s těmito dobovými historickými stereotypy pracují, odráží (částečně asi i podvědomě) především dobové prožitky jejich tvůrců z ovzduší nacistické i komunistické totality či z politických procesů padesátých let, už dnes zdůrazňují i mnozí historikové filmoví. Za všechny zmiňme například "Kladivo na čarodějnice" či "Ďáblovu past".
Pokud můžu knize něco vytknout, tak je to především formální stránka věci. Čechurův způsob práce, kdy popisuje například peripetie hledání konkrétních archivních materiálů, je samozřejmě specifický. To ale asi patří spíše do sféry "profesorských manýr" a lze to snadno odpustit. Horší jsou bezpochyby četné překlepy (byť někdy zábavné), stylistické chyby, věty nesrozumitelně formulované atp. U knihy zdá se do značné míry absentovala redakční práce. Jinak si podobné okolnosti neumím vysvětlit. U takhle závažné studie je to rozhodně dost škoda... Celkový dojem: 85%
Poutavě napsaná kniha na níž je znát, že vznikala v uvolněných šedesátých letech. S výjimkou ruských / sovětských železnic zde není mnoho ideologie a líčení peripetií výstavby velkých transkontinentálních tratí je zde popsáno poměrně střízlivě a pravdivě. Dobře patrný je sympatický obdiv autora k jednotlivým významných osobnostem, přestože to mnohdy byli z hlediska komunistické ideologie "hnusní kapitalisté". O to nápadnější je fantastické a neuvěřitelné líčení výstavby železničních tratí v sovětském svazu. Že reálně byly na výstavbě železnic používání vězni i po roce 1918 (pochopitelně včetně těch politických) a to navíc v ještě větší míře než za carského Ruska se zde pochopitelně nedočtete. To ale z hlediska dnešního čtenáře asi není největší problém knihy. Horší je to, že chybí podrobné mapy a velice by se hodily například i fotografie, zobrazující jednotlivá popisovaná místa či zmiňované typy lokomotiv. V knize jsou ale jen nicneříkající pérovky. Fotografií pouze velmi málo a navíc nekvalitně reprodukovaných. Také text je místy trochu zmatený a něktré události jsou líčeny jakoby vícekrát, nebo úplně nesedí chronologie. Celkově to je ale pěkná, kvalitně, zpracovaná kniha... Celkový dojem: 65%
Spíše popularizační přehledová práce, obsahující až nepříjemně mnoho chyb. Vzhledem k počtu zpracovaných objektů je navíc poměrně stručná. Upřímně mě moc nenapadá, k čemu se podobná kniha hodí, což ale platí i o stejně nazvané knize, vydané asi o dvacet let později.
Samozřejmě je poněkud zvláštní hodnotit knihu, na níž jsem se napsáním jedné kapitoly jako spoluautor podílel ;o) Přesto se o to pokusím. Výpravná, plnobarevná kniha postihuje čelákovický farní kostel na první pohled zcela vyčerpávajícím způsobem. Mnohé informace se v rámci jednotlivých kapitol, věnovaných duchovní správě (1, 9), založení a historii kostela (2), jeho architektuře (3), mobiliáři (4), varhanám a hudebnímu provozu (5), zvonům (6) i souvisejícím budovám (7, 8), dokonce opakují. Na každé jednotlivé stránce je znát nesmírně důkladný přístup hlavního autora, archeologa a emeritního ředitele čelákovického městského muzea Jaroslava Špačka. Dotyčný skutečně zná čelákovický farní kostel i související archivní a hmotné prameny jako nikdo jiný. S velkým přehledem eviduje každou známou opravu, událost, významnější návštěvu, vyčerpávajícím způsobem publikuje historická i současná vyobrazení atp. Každý, kdo se v budoucnu danému tématu bude odborně věnovat, bude se muset nutně zabývat i touto knihou. Rozhodně ji nelze pominout či obejít. Přesto nelze tvrdit, že jde o zpracování vyčerpávající. Kniha působí spíše jako "katalog poznatků", velmi přehledný, nesmírně pečlivě zpracovaný, než jako moderní monografické zpracování. Jaroslav Špaček sice eviduje každé jednotlivé románské okénko, přičemž je mimochodem zjevné že jej románská podoba chrámu zajímá podstatně víc než současná podoba barokní, ovšem téměř se nezmíní například o souvislostech, jež architektonické řešení velmi podstatně ovlivnilo, tedy především o bohoslužebném provozu. Přitom například k podobě a funkci panských tribun dnes existuje velmi obsáhlá odborná literatura. Stejně tak zcela chybí i sebemenší pokus o stylové zařazení a odborné zhodnocení barokní přestavby chrámu. Tyto kapitoly z dějin kostela tedy zjevně bude ještě nutné zpracovat a je velká škoda, že se tak nestalo už v rámci této výpravné publikace... Celkový dojem: 75%
Skutečně monumentální kniha. Navzdory tomu je, vzhledem k šíři tématu, vlastně poměrně stručná a právě proto nemůžu dát plný počet hvězd...
Skutečně strhujícím způsobem napsaná monografie. Je přitom nutné říci, že text věnuje opravdu mnoho místa zkušenostem z koncentračních táborů, zatímco období socialismu, především sedmdesátým a osmdesátým létům, je vyhrazeno o poznání méně prostoru. To patrně jde na vrub i tomu, že Wendy Holden neměla možnost Zuzaně Růžičkové klást doplňující otázky ani nebylo možné knihu autorizovat. Samozřejmě je něco jiného "z patra" vzpomínat na diktafon a něco jiného to potom číst v knize. V líčení období socialismu je navíc patrné, že Hodenové chybí reálná zkušenost s reálným socialismem. Jeho líčení je šablonovité a schématické. Například tvrzení o dvou televizních kanálech, z nichž na prvním běžely především zprávy a na druhém vážná hudba, je samozřejmě značně zavádějící. Chyby jsou i v líčení obecných historických událostí, které to které období rámují. Přesto lze říci, že jde o nejlepší postižení života Zuzany Růžičkové. Napsáno i přeloženo je velmi kultivovaně a i rozhodnutí uspořádat kapitoly v jiném než chronologickém sledu je velmi šťastné. Nejen, že účinně brání rozpadu líčeného děje do dvou, resp. tří samostatných příběhů, jež spolu zdánlivě vůbec nesouvisí, ale navíc je díky tomu líčení hrůz z nacistických lágrů do jisté míry rozředěno a jejich čtení je díky tomu poněkud snesitelnější, jakkoli stále naprosto šílené... Celkový dojem: 85%
Tahle kniha stojí a padá s výborně zvládnutou psychologií postav. Bohužel si ale nejsem vůbec jist, jestli v ní sedí také historické reálie (respektive jsem si jist, že nesedí). Asiati sice vskutku mají tendenci řešit věci ad-hoc, zrovna budování z vojenského hlediska velmi důležité trati k podobným podnikům ale úplně nepatřilo. Ostatně i mnohé jejich válečné operace, v první řadě Pearl Harbor, patří k mistrovským kouskům dokonale zvládnuté strategie, stejně jako je dodnes fascinující jejich vojenská technika z té doby (čímž opravdu nikterak nemíním snižovat fakt, že se zároveň vskutku chovali nesmírně barbarsky a krutě, doslova jako prasata (čuníci prominou)). Knihu tedy chtě nechtě musím hodnotit jako sice úžasně napsanou, ale taky notně manipulativní a nepravdivou. Samozřejmě chápu, že velmi hoví relativistickému pohledu na svět a že se v ní najdou pacifisti nejrůznějšího střihu, ovšem právě proto je její pohled dost nebezpečný. Realita druhé světové války opravdu vypadala jinak, než jak ji líčí Pierre Boullé... Celkový dojem: 75%
PS: To, že přes řeku Kwai ta železnice ve skutečnosti nevedla a tak došlo v šedesátých letech, s ohledem na turistický ruch, k přejmenování jiné řeky, přes níž most, samozřejmě úplně jiný s pilíři z betonu a mostovkou z ocele, skutečně vede, je jen taková drobná pikantérie na okraj.
U téhle knihy platí dvojnásob všechno to, co už jsem napsal u "sesterské" knihy "Pan Werich z Kampy". Je to takové "kolážovité cosi". Podobný "zábavný" formát je snad použitelný pro rozhlasový pořad, zvláště na nenáročné rodinné "dvojce", jako kniha ovšem naprosto selhává. Obsahuje texty přetištěné z různých jiných zdrojů, náhodně sebrané dopisy, množství zcela osobních a nekorigovaných vzpomínek a pocitů mnoha různých lidí a jako příslovečnou třešničku na dortě Voskovcův rodokmen, sahající až do 18. století. Příliš by mě nepřekvapilo, kdyby Suchý připojil i rodokmen Voskovcova oblíbeného psa. Autor zde v podstatě naprosto chybí a editor tak trochu taky. Výsledkem Je jakýsi "netříděný sběr" všeho možného i nemožného. I tak je to samozřejmě cenné čtení, ale ta polovičatost fakt mrzí...
Upřímně řečeno, není to špatná kniha, ale ta kolážovitost mi vadí. Tohle je formát vhodný pro rozhlasový pořad, na knihu to ale asi úplně nestačí. A je opravdu škoda, že Jan Werich pokud vím dodnes nemá slušnou fundovaně sepsanou biografii, přestože nejrůznějších memoárových knih obsahující různé veselé historiky, často dosti náhodně sebrané a mnohdy různým způsobem recyklované, vyšla celá řada. Škoda...
Rozhodně čtivá byť velmi útlá kniha. V katalogu postrádám informace o míře zmenšení oproti originálu či grafické měřítko.
Relativně typický produkt dobrého nápadu, který ale není dotažen do konce. Problém přitom začíná už u názvu. Domenico Martinelli rozhodně nebyl žádným "géniem barokní architektury", nýbrž "jen" kvalitním, římsky vzdělaným akademickým architektem. To ve své době nebylo ve střední Evropě úplně málo a odtud pramení jeho tehdejší věhlas. Útlá kniha obsahuje čtyři poměrně krátké stati, otištěné česky a německy. Na každý z jazyků připadá zhruba padesát drobným písmem sázených stránek. Martinellimu bezprostředně se věnují pouze první dva texty. Hellmut Lorenz velmi stručně shrnuje Martinelliho život a architektonické dílo a Jiří Kroupa se věnuje především třem rousínovským sakrálním stavbám, z nichž pouze první je prokazatelně postavena podle Martinelliho návrhu. Není tedy divu, že i zde se vlastně více než Martinellimu věnuje těm, kteří jeho projekty na Kounicově panství realizovali. To samozřejmě není nutně chyba a studie je velmi zajímavá a přínosná. Radka Miltová se pak věnuje umělcům, kteří se na Martinelliho dílech podíleli jako autoři malířské, sochařské a štukatérské výzdoby. Poslední ze čtveřice textů, Stanislava Bohadla, je věnován především italské hudbě 17. století a s Martinellim nesouvisí už téměř vůbec. Samozřejmě je to text zajímavý, byť, přes svůj relativně velký rozsah, značně hutný a úsečný, lépe by mu ale bylo v nějaké přehledové publikaci o barokní kultuře. Součástí knihy je také CD se záznamem koncertu a opět je jeho souvislost s Martinellim pouze volná, byť je to hudba pěkná. Grafická úprava knihy nepřekvapí ani nenadchne, velmi mi ale vadí naprosto zbytečné vkládání světlých pruhů do "přečnívajících" částí reprodukcí. za to by grafik zasloužil pár záhlavců. Suma sumárum, kniha rozhodně nenabízí to co na obalu deklaruje a naopak, přináší spoustu věcí navíc. Navzdory tomu je to asi nejpodrobnější česky vydaná práce na téma Domenica Martinelliho, což je opravdu tristní. Je veliká škoda, že nikdo neměl odvahu vydat česky Lorenzovu objemnou a objevnou Martinelliho monografii. Ta se navíc dnes velmi obtížně shání i v německém originálu.