sharik komentáře u knih

Přiznám se, že dokud jsem si úplnou náhodou nekoupil tuhle knihu, o jejím autorovi jsem ani neslyšel. A musím bohužel říct, že se zas tak moc nedivím. Snící drahokamy od Theodora Sturgeona mají dobrý nápad a zhruba do půlky novela i dobře funguje... Jenže pak se děj tehle útlé knihy změní v akční a zároveň nezáživný, (nadto někdy i zmatený) výčet toho, co si čtenář již dávno domyslel dřív, než mu to autor skrze postavy oznámí... A bohužel to pro jistotu ještě ony postavy často opakují, aby ani pomalejším čtenářům nic neuniklo... Výsledek je tedy poněkud rozpačitý. Na jednu stranu tu máme dobrou zápletku a sympatický nápad záhadných kamenů propojených s živými organismy, které na rozdíl od nich známe (stromy, lidi, ale i různí lidští mutanti)... Na druhé straně stojí podivná druhá půlka románu, dál dějově až hloupě a naprosto neuvěřitelně propojené události (zkrátka příliš moc velkých náhod) a občas ne zrovna dobře zvládnuté postavy. Celkově bych řekl, že autor využil potenciál vlastního textu tak na třicet procent a místo románu, který by se právem mohl stát klasikou žánru, naservíroval nenáročnou jednohubku, na níž asi velmi brzy zapomenu...

3 16.04.2020

Na tuhle knihu jsem byl hodně zvědavý. Polidštěný démon a anděl "ztratili" antikrista a Soudný den za rohem, čtyři jezdci apokalypsy na cestě a antikrist... No, ten zrovna dělá z pekelného psa domácího mazlíčka... Pratchett a Gaiman se u psaní asi výborně bavili a musím říct, že v naprosté většině případů to dokázali přenést i na stránky. Je fakt, že místy byl příběh už trošku utahaný a poznámek pod čarou (i když samo o sobě vtipných) až moc... A přestože výborná dvojice démona Crowleyho s andělem Azirafalem dostali méně prostoru, než by mohli, zatímco čtyři jezdci apokalypsy dostali sáhodlouhé úvody, aby pak jejich velké finále zabralo jeden odstavec (bohužel dost nevyužitý potenciál těch postav a jejich vyznění do ztracena zanechává jakési rozladění, že tam vlastně byli zbytečně)... I přes tyhle věci jde o výbornou a zábavnou fantasy knihu, která staví na biblických základech, přesto je moderní, místy úžasně vtipná a její ekologické poselství nezpůsobí nijak násilně. U Dobrých znamení jsem se opravdu dobře bavil, mohu jedině doporučit (ps: Ačkoli seriál je taky velmi povedený a zejména Crowley a Azirafal jsou ztvárněni úžasně, kniha je o něco vtipnější a mnoho nejasných věcí z televizního zpracování zde dává větší smysl... Ale musím uznat, že jde o jeden z mála případů, kdy je podle mě kniha převedená do filmu - respektive seriálu - dobře).

10 14.04.2020

Chandlerův styl je skvělý, sází naprosto výborné hlášky, jednu za druhou a - na rozdíl od většiny ze stovek autorů, kteří se v tom jeho styl pokouší napodobit - nepůsobí tyhle komentáře uměle, ani nuceně. Větší problém jsem měl se samostatným příběhem. Přiznám, že na mě byl příliš zamotaný, ztrácel jsem se v postavách, ještě víc pak v jejich motivacích a místy úplně i v tom, proč se co děje, proč Marlowe jde zrovna tam, kam jde a co se tam chystá dělat. V poslední třetině už příběh prostě jen prošuměl kolem a bylo mi jedno, jak to skončí, jen už aby to skončilo... Přesto jsem se značnou část románu opravdu bavil, to ano. Jen buď nejsem správný čtenář Chandlera, nebo v téhle knize autor natáhl na dvojnásobek materiál, který k ní měl, a pro ten poloviční rozsah by byl akorát.

3 05.04.2020

Na tenhle clockpunkový román jsem se chystal dlouho. Do značné míry mě zklamal, ale nechci říct, že jde o vysloveně špatnou knihu. Jay Lake vykreslil opravdu zajímavý alternativní svět, kde je vše řízeno tikotem hodin, a to včetně živých bytostí i Světa (míněno planety) samého. Nehledě na náboženství, kolem nějž se tady vše točí. A v tomhle světě plném skvělých vizuálních obrazů se odehrává dobrodružný příběh, bohužel ne úplně zdatně napsaný. Hlavnímu hrdinovi, hodinářskému učeni Hethorovi, se zjeví anděl a pověří ho důležitým úkolem. Hethor se vydává na cestu, která mimo jiné zcela změní jeho pohled na svět a úplně převrátí jeho život. Největší problém je, že se ve světě pohybuje zcela náhodně, potkává velmi černobílé postavy i podezřelé množství těch, co mu ihned uvěří a pomohou. V tom jsou vykresleny dost pohádkově a těžko uvěřitelně. Co mi vadilo ještě víc, je samotný způsob cesty - Hethor prostě jde, ani neví kam, a náhoda ho pokaždé někam zavede a ejhle, ona je to přesně ta trasa, jakou potřeboval. Autor tu náhodu v rámci světa vysvětluje jako vedení boží prozřetelnosti, čili o náhodu se nejedná, vše je tak, jak má být. Jenže to prostě nestačí, pocit nahodilosti tímhle vysvětlením nezmizí. Dalším velkým nedostatkem je často chybějící motivace (a ta už bohužel schází samotné zápletce) a mnoho detailů zůstává nevysvětlených, spousta momentů působí samoúčelně a i když jsou zajímavé, nic o jejich pozadí se nedozvíme.
Román začíná být dobrý teprve v poslední třetině, kdy se Hethor dostane k jakémusi kmenovému společenství humanoidní rasy. A tady mě začal fakt bavit. Jay Lake taky nenápadně najel na různé filozoficko náboženské otázky (na žádné nové, ale i tak to potěší) a konečně dávalo vše v příběhu i smysl. Je pravda, že ani ta poslední třetina neoplývala originalitou, ale aspoň místy nebyl děj předvídatelný a nakonec i ten strašně klišé závěr se zdá být odpustitelný a pochopitelný. Jen je škoda, že tak nevypadala celá kniha. A vlastně nejslabší byla tam, kde autor ukazuje onen úžasný clockpunkový svět, nicméně i ty dobré kulisy zabíjí vším ostatním, nepovedeným. Výsledkem je rozpačitá fantasy, která zanechá pocit smutku, že z ní autor nevyrazil víc.

1 24.03.2020

Silná kniha. Na povrchu černobílá, jenže ono je to přesně naopak. Nic není jasné, nikde není psáno kdo je zlý a kdo je dobrý. Palestinsko-izraelský konflikt je totiž příliš složité téma... Ale kolem něj jsou lidé, kteří si svou stranu a diskurz nevybrali. A tohle je prostě o nich.

20.03.2020

Mystický a zároveň bytostně světský mnohovrstevnatý román. Ukazuje krásu města skrz jeho špínu, labyrint Bratislavy (nejen) devadesátých let. Motivů obsahuje, že by jejich analýza vydala na samostatnou knihu. Vše souvisí se vším, ale autor si hraje se čtenářem a zdánlivě odbočuje tak daleko, jak jen je to možné... Ale nebojte. Ač to tak možná z mého komentáře zní, nejde o nudný a samoúčelný experiment. Vedle všech postmoderních postupů, cíleně nepříjemné sondy do devadesátých let, lidské sexuality (té erotiky je tu až moc, ale to má svůj účel... Ale nečekejte žádné porno, veškerá je tu spíš nepříjemná a odosobněná), mezilidských vztahů a různých narativních bizarností, obsahuje taky zajímavý příběh koketující s thrillerem.
Myslím, že zejména pro fanoušky Ajvaze, Kratochvila, ale i Topola nebo Umberta Eca může být Havranův Analfabet skutečnou lahůdkou.

16.03.2020

Tahle úzká novela se věnuje tématu, které má mnoho z nás se Sicílií bytostně spojené. Tedy s mafií. Nečekejte ale dalšího Maria Puza. Leonardo Sciascia na to jde jinak. Mafii neheroizuje, naopak straní policejním vyšetřovatelům. Když postavíte vedle sebe Puza a Sciascia, dala by se na jejich knihách úžasně demonstrovat perspektiva, jakou získá čtenář podle toho, komu "fandí" autor. O čem samotná novela je? V malém sicilském městečku dobíhá jakýsi muž autobus, když v tom se ozvou výstřely a on padá mrtvý k zemi. A rozbíhá se vyšetřování. Dal by se očekávat jednoduchý případ, bylo zde plno svědků (cestující, řidič a prodavač na rohu ulice) - jenže to by do všeho nesměla být zapletená právě ta mafie. Jako čtenáři sledujeme těžký boj italského vyšetřovatele povolaného na Sicílii - ale není to žádný akční boj, velkou část knihy tvoří výslechy, debaty a úvahy. Vyšetřovatel naráží na mlčení, ať už je způsobené strachem (neboť mezi tím dojde k další vraždě) nebo "zákonem omerty". Sciascia na malém počtu stran rozjíždí poměrně spletitý příběh o jednom případu, na němž ilustruje sicilskou náturu, dobový kontext, politické boje (mezi komunisty a fašisty) a taky něco psychologické hry a fungování člověka v krizové situaci. A dělá to opravdu dobře.

2 05.03.2020

Na Ostrovy Dory Kaprálové jsem byl hodně zvědavý. Už jsem četl její předchozí Berlínský zápisník, takže jsem věděl, že autorka má výborný esejisticko-filozofický až reportážně laděný styl vyprávění. Ten se v krátkých povídkách, z nichž jsou Ostrovy složené, ukazuje ještě lépe než v minulé knize a navíc nechybí příběh, respektive řada skvěle zvládnutých mikro-příběhů. Ty nejlepší jsou pochopitelně ty nešťastné (někdy opravdu hodně), ale ani ty nadějeplné či se šťastným koncem nejsou o nic horší, stejně jako ty, kde Kaprálová dá průchod svému smyslu pro humor. Jinde zase fenomenálně pracuje s atmosférou. Naprostá většina povídek je jedním slovem skvělá. V jednotlivých textech se navíc vrací některé motivy v různých variantách a odlišných kontextech, což celou knihu příjemně propojuje, stejně jako střípky z autorčina (nebo jen vypravěččina? nebo obojí? ale taková otázka sem nepatří) života, jež se proplétají jednotlivými příběhy. Jednou je pouhou pozorovatelkou, jindy stojí ve středu příběhu, někde ustoupí do pozadí a zdánlivě chybí... Nicméně ve skutečnosti stále je přítomna. Neptejme se, kolik z příběhů je fikce a kolik "skutečnost", ač ten částečně reportážní a místy autobiografický styl k tomu svádí. To není důležité. Důležité je, že Ostrovy jsou výborně napsaná kniha. Myslím, že se zařadí mezi ty, které čas od času otevřu a nějaký z Ostrovů si náhodně znovu přečtu.

2 02.03.2020

Omerta, poslední dokončený román Maria Puza, je nejen symbolickým rozloučením autora s tématem světa organizovaného zločinu. Tentokrát se příběh odehrává až v devadesátých letech minulého století, opět sice částečně v Americe a částečně na Sicílii, ovšem již bez klanu Corleone (jemuž věnoval tři knihy). Na společenských změnách své doby Puzo ukazuje, jak se tradiční mafie rozpadá a mizí. Mladý Astorre, syn siciliského dona, vychovaný v Americe zcela jiným donem, se tak stává jedním z posledních opravdových mafiánů. Ve srovnání s "corleonovskou trilogií" je dobře vidět, jak je ovšem už jeho svět jiný. Ne, že by zmizel organizovaný zločin, jen nabyl mnoha zcela odlišných podob. A s rozpadem tradiční mafie přichází i úpadek jejich hodnot - zákon omerty (zjednodušeně mlčení zločinců před policií a úřady) přestává platit - (téměř) všichni nakonec zrazují (téměř) všechny a výsledkem je spletitý příběh, v němž čtenář záhy zjišťuje, že nelze věřit nikomu. Ani policii, ani FBI - i jejich členové se dopouští různých proradností a zločinů, aby nakonec stáli nejen proti mafiánům, ale i proti sobě vzájemně. Na rovinu, Omerta není tak skvělá jako knihy o rodině Corleone, na druhou stranu přináší zase jiný pohled na oblíbená zločinecká témata. Například i na to, jak se členové rodiny nakonec nevyhnutelně do problémů zapletou, ač byli celý život drženi stranou a připravováni na život počestný a bez ilegálních aktivit. Jedná se však o zcela jiný způsob, než jakým se do "rodinného podniku" zapojil Michael Corleone v Kmotrovi. Ale to už nebudu prozrazovat, nerad bych psal nějaké spoilery.

5 29.02.2020

Existuje dobrý brak a špatný brak. O Ketchumovi jsem toho slyšel hodně, takže jsem předpokládal první možnost. A nespletl jsem se. I přes to, že tahle literatura neřeší žádné velké společenské dilema, nebo obecné problémy, ani nepoukazuje na neblahou situaci nebo lidský charakter. Přesto něco ukazuje a zejména zanechává pocit. V Ketchumově prvotině Po sezoně je to v obojím případě jistá beznaděj a připomenutí, že život nemusí být zrovna fér. A že když se vám stane něco příšerného, nemusí to být ničí vina, respektive za tím nemusí stát nic, co jste provedli. Oběti mohou být zcela nevinné. A některými viníky se pak mohou stát i ti, kteří měli a chtěli pomáhat (což je patrné zejména v závěru románu) - a z nich se nakonec stanou svého druhu také oběti, což je všechno nesmírně znepokojivé. Ketchum sice ve svém drsném a místy opravdu hodně nechutném a nepříjemném debutu z osmdesátých let přivádí na scénu podobu absolutního zla a nevinných obětí, zároveň však ve třetí příběhové linii ukazuje, jak se touha konat dobro může zvrhnout a zlo nevědomky dokonat (motiv, který prý z původního vydání musel vypustit, protože nakladatel to tak nechtěl - přitom to je na celé knize nejsmutnější, i přes všechny ty strašné scény, které je někdy bolestivé jen číst). Taky tenhle román leccos vypovídá o lidském myšlení a chování v extrémních situacích a o tom, že kdo se nakonec zachová jako hrdina, nemusí dopadnout dobře. A že ani vítězství není vždy skutečná výhra, když ztratíte až příliš.
Po sezoně je opravdu jen pro silné žaludky, toho násilí a beznaděje na mě bylo někdy (vlastně v poslední třetině neustále) až moc, ale i tak musím uznat, že Jack Ketchum napsal něco ve své době přelomového, co má ještě dnes potenciál čtenáře oslovit. A zanechat v něm pocit bezpráví a zvláštní smutek. Takhle to totiž prostě chodí. A to nejen v případě, že vás přepadne parta naprosto šílených, zvrchlých, perverzních a extrémní násilí milujících kanibalů. A pak, že hororová braková literatura nemůže mít přesah. Jen musí být dobře napsaná a promyšlená a čtenář musí zatnout zuby, nepozvracet se a přemýšlet, co se za tím vším vlastně skrývá.

8 25.02.2020

Strašně zvláštní kniha, kterou snad ani nejde nemilovat, stejně jako ji možná nelze plně pochopit (ach ta mnohoznačnost). Poprvé jsem ji četl před nějakými devíti lety a od té doby se k ní chtěl vrátit. A když nedávno znovu vyšla, neváhal jsem si ji hned konečně pořídit do sbírky a zase přečíst. Ani nevím, jestli bych zvládl přiblížit, o čem kniha je - tohle se musí "zažít", Brauriganova fantazie byla jedinečná a nenapodobitelná. Surrealisticky hippie život v jáMORu, kde je vše vyráběno z melounoveho cukru, každý den vychází slunce jiné barvy, staví se sochy zeleniny a za městem stojí nekonečné velké Zapomenuté podniky - jako nebezpečná připomínka materialisrického života; místní obyvatelé jsou zvláštně naivní a neteční, což vlastně bourá ten jejich zdánlivě utopický a ideální život v jedné komunitě. Ale nechci se pouštět do interpretací, tahle kniha působí po dalším přečtení zase o něco jinak. Poprvé mi přišla spíš veselá a hravá, tentokrát jsem našel i ty temné stránky...

Není to vysloveně špatné. Ale chybí příběh, důvod izolace Japonska (jež je hlavním tématem) i nějak originálněji pojatý samotný totalitní dystopický svět. Kdyby se jednalo o první knihu svého druhu, byla by čímsi skvělá. Ale vedle jiných dystopií nemá šanci obstát, postrádá originalitu... Navíc všudypřítomné flashbacky jsou hrozně nahodilé a těžko mezi nimi najít souvislost...

20.02.2020

Kronika jednoho rodu o bezpočtu členů a poměrně složitých příbuzenských vazbách - vyznat se (nebo spíš pamatovat si), kdo je kdo a kdo je s kým jak spřízněný, dá docela zabrat. Ale jinak opravdu pozoruhodná kniha o množství (většinou) příšerných lidí, s nimiž i tak budete soucítit. Je to zvláštní, většina postav je sebestředná elita, ale přesto máte pocit, že jim rozumíte, ač jimi můžete opovrhovat (asi ne tolik, jako by oni opovrhovali námi ostatními)... Ale není to jen kniha o rodinných vztazích a nemožnosti se vzepřít různým společenským a rodovým kletbám. Kromě toho sledujeme úpadek jednoho rodu v době velkých společenských změn. Doba se mění a pro Forsyty (což Galsworthy používá nejen pro konkrétní rodinu, ale i jako archetyp) v ní už není místo. Mladá generace je jiná, od staré se distancuje, stará ji naopak nerozumí a vidí v ní dekadenci. Nejzvláštnější na tom je, jaký po přečtení tohohle špalku zůstává jakýsi smutek... Často větší kvůli osudu postav, které byly nejméně sympatické. Pomalé tempo vyprávění nechává čtenáře se s postavami opravdu sžít, nevidět je černobíle a umět pochopit jejich pohnutky - protože zná nejen jejich psychiku, ale i rodinná traumata, výchovu a diskurz, ve kterém vyrostly. Možná právě díky němu je těžké i ty nesympatické postavy soudit (a taky těžké je nemít svým způsobem rád). Tenhle univerzální přesah Ságy je bravurní.

6 17.02.2020

Pětinároží je thrillerem, uměleckou prózou, společenskou analýzou i politickým dílem. Zní to jako strašný mišmaš, ale ono je vše dobře vyvážené a skvěle propojené. Nemusíte mít přehled o nedávných dějinách Peru, i tak je to jako politický thriller poutavé... Každopádně Llosa opět otevírá obrovské množství témat, která v nich pozorný čtenář dokáže najít. Nemyslím si, že jde o jakousi "pomstu neúspěšného protikandidáta bývalému prezidentovi" (jak píší někteří recenzenti). Ano, hlavní zápletka se vztahuje ke zvěrstvům spojeným s minulou vládou... ale cožpak by o tom umělec nemohl psát? A politický oponent nesmí vládu kritizovat? A když je náhodou v jedné osobě propojené obojí...? Za mě je to skvělá kniha, mix umělecké prózy a thrilleru, i kdyby politické téma bylo zcela fiktivní. A tím, že není, dostává román pouze další rozměr. O něco více mrazivý.

2 13.02.2020

Tahle kniha mě opravdu minula. Postavy jsou strašně černobílé. Chování matky jsem nepochopil, její motivace nedává smysl (nebo prostě chybí), zároveň její zlé chování k jedné z dcer je až těžko uvěřitelně přehnané (tj. autorka tlačí na pilu, aby ukázala, jak je zlá, až to přestává být realistické - zvlášť, když je tam ta druhá, protěžovaná, dcera). Oceňuji to vážné téma, ale podané je příliš schématicky a povrchně. Navíc mi to přišlo celé... tak nějak nudné... Bohužel...

18 10.02.2020

Čekal jsem zábavnou parodii a dostal jsem... hm, co to vlastně bylo? Parta věčně ožralých trpaslíků trousí nevtipné hlášky jakousi podivnou moravštinou - tohle má být asi to nejkomičtější, ale po pár stránkách je to spíš trapné... Nápad celé téhle povídky docela dobrý, jednotlivé situace parodující scény z Hobita nemají úplně blbý námět, ale zpracování je povětšinou zoufale nevtipné (ne, to, že se všichni pořád ožírají a mluví jako když se nemůžou rozhodnout, jestli jsou vychlastaní Moraváci, LARPaři nebo hráči PC her, to prostě neutáhne... a ani samo o sobě to nefunguje). Jedna hvězdička za několik málo povedených vtipů... Ale fakt jich bylo málo.

1 31.01.2020

Na první pohled může působit jako román pro ženy, čímž myslím pouze ženou čtenářkou pochopitelný... k tomu je o třech ženách, které nezvládají své životy, vztahy a děti. A jako vedlejší postavy tu potkáme pár sebestředných, bezohledných a přitom neschopných, nesamostatných a nudných chlapů... Na druhý pohled výborná psychologická sonda do hlav třech sester (a jejich matky) o nemožnosti vzájemného pochopení, snad ve všech aspektech. Místy tam je možná až zbytečně detailů o dětech, které se opakují (možná to některé čtenáře odradí coby čtení o dětech pro matky s podělaným životem), ale na druhou stranu to k daným postavám patří... Celkově tu čteme až modelovou situaci, která se dá aplikovat na rodinu jakéhokoli složení, jakékoli sourozence (nejen tedy sestry, ale i bratry nebo bratry a sestry). Kniha o tom, jak život nevychází podle plánů a perspektiva každého je neslučitelná s perspektivou kohokoli jiného. Kdo má vyhrocené rodinné vztahy, asi román ocení a pochopí lépe než jiní čtenáři. Vlastně žádný velký příběh, ale o ten vůbec nejde. Děj by se dal shrnout do pár vět, jenže o ten taky nejde. Tohle je o vnitřním světě několika postav a jejich vzájemném neřešitelném konfliktu. A v tom je Petra Soukupová brilantní. Přidejme ještě tíživou atmosféru několika nepovedených (a bohužel běžných) životů, ze kterých se prostě už nelze vyvléknout, stejně jako nelze uspokojivě vyřešit z nich plynoucí konflikty (nejen sesterské, ale i manželské a nejknec i ty s dětmi a mezi dětmi samotnými). Výsledek je vlastně dost depresivní, Petra Soukupová tohle prostě umí vykreslit sakra věrohodně... Musím přiznat, že její (v něčem podobný) debut "K moři" mi přišel ještě o kus lepší (už delší dobu se chystám přečíst si ho znovu), ale i "Pod sněhem" je zkrátka výborné rodinné psychologické drama.

10 29.01.2020

Neskutečné množství témat schovaných pod tím zdánlivě hlavním (cestování, knihy). Úžasně poetický jazyk autora. Náročnější literatura, která ovšem neodradí ani ty, kteří ji budou číst povrchně a půjdou výhradně po hlavní dějové linii. Jen bude takový čtenář číst úplně jinou knihu než ten, kdo se do ní ponoří opravdu pozorně. V tom si Neviditelné republiky cením nejvíc.

1 17.01.2020

Viděno v divadle, kde jsem si nebyl jistý, zda se mi vlastně hra líbila (herci a scéna super, ale hra sama jako by postupem ztrácela dech). Teď jsem si ji po letech přečetl a vybavuje se mi, proč tolik nejistoty. Hra ze začátku vzbuzuje velké naděje být čímsi jedinečná, má spád a místy povedený a vcelku osobitý humor (v textu častěji patrný než v inscenaci, vzpomínám-li si dobře) - to všechno se postupně bohužel poměrně vytrácí a závěr, který má být silný a srdceryvný, působí trochu ploše a do ztracena. Jak je uvedeno už v komentáři níže - příliš mnoho hlasitých postav, ovšem na příliš malém prostoru. Nejsou úplně zvládnuté, jako v jiných hrách s velkým počtem figur. A od toho se bohužel odvíjí všechno, čím text postupně upadá - postavy zůstávají ploché, zároveň příliš doslovné a v závěru už hra zkrátka nebaví. Možná i proto na mě konec nepůsobil tak, jak nejspíš měl... Ale ani tak si nemyslím, že je to špatná hra. Oceňuji některé opravdu rafinované historicko-společenské narážky (zejména ty intelektuálně humorné), místy přítomný humor samotný a (i když místy příliš doslovně podanou) otázku ženského a mužského světa dané doby.

04.01.2020

Kerouacovy prózy jsem si zamiloval v pubertě a dlouhá léta mě neopustilo tvrzení, že jde o mého nejoblíbenějšího autora. Oproti tomu básnická forma haiku mi nikdy dvakrát k srdci nepřirostla. Takže na "Knihu haiku" jsem se na jednu stranu hodně těšil, ale na druhou se hodně obával zklamání. Jak se mistru rozvleklosti a (pro mnohé neučtitelné) utahanosti dařilo v téměř nejstručnější literární formě? Skvěle! Minimum slov, za nimiž se skrývá to nejzásadnější - Kerouac umí vyvolat pocit. Jen pár znaky zpřítomní okamžik, iluzi fyzické přítomnosti, a/nebo nepřeberné množství obrazů a významů. Jeho haiku lze číst dvěma způsoby. Buď povrchně (tak lze číst cokoli, ale haiku k tomu vysloveně vybízí) jako pár slov a minimalistický obraz téměř ničeho, nebo se do nich naopak ponořit. Zde víc než jinde platí tvrzení, že to hlavní je v textu nenapsané. A text je jen minimalistický návod, jak to objevit. A sakra dobře napsaný návod. Netvrdím, že všechna haiku v téhle knize obsažená jsou geniální. Některá mi neříkají mnoho, možná vůbec nic. Ale celkově převažují silné texty, pokud tedy čtenář pouze nečte, ale dovoluje textu, aby ho nechal ty chvíle prožít a navštívit známé pocity, které se s věky nemění. Kerouac se držel převážně tradice přírodních haiku, jenže (na rozdíl od mnoha jiných) dokázal přesáhnout hranice textu daleké míle a roky za hranu slov... Tuhle knihu můžete přečíst za deset minut... Nebo ji trávit déle a proniknout hlouběji. Myslím, že já ji čas od času otevřu a přečtu si pár náhodných textů, protože najednou si to člověk tolik nevychutná (ač najednou jsem to četl poprvé). Kdyby takto vypadala haiku obvykle, četl bych je častěji.

5 03.01.2020