sika444 komentáře u knih

Kniha obsahuje kompletní Svaté sonety Johna Donna. Vedle toho je zde Hopkins a T.S.Eliot. Navzdory tomu, že se jedná o překlad, oslovují básně svou silou a duchovním nábojem.

29.10.2020

Je to psáno z dobré pozice myslícího autora, který se snaží zachytit ne literu, nýbrž základní teologické směry biblických textů. A vlastně je ta knížka velkou inspirací v době pandemie.

3 28.10.2020

Velmi působivý román - dokument, který přesvědčivým způsobem zachytil život v Kyjevě v letech 1941 - 1943. Kniha je velmi autentická, hlavnímu hrdinovi je 12 - 14 let. Velmi cenné je autentické svědectví o vraždění v Babím Jaru - nikde jsem nic podobného nečetl. Škoda, že román není více známý, určitě patří mezi klíčová svědectví z doby války.

6 27.10.2020

Kniha je pozoruhodná především tím, jak je napsaná. Postava Daniela Steina je krásná, sympatická, zajímavá, byť to, že je tak jednoznačně dokonalý, vlastně s odstupem celkový dojem z románu ruší. Danielova teologie je trochu zjednodušená, ale kniha není teologický traktát, byť traktáty či rozhovory na teologická témata obsahuje. Trochu ruší černobílost postav, jednoznačnost politických postojů, chování lidí podle dopředu hotových mustrů. Asi to tak v dnešním světě je, ale přeci jen bych rád četl např. o židovském fundamentalistovi něco hlubšího. Nebo o udavačích a jejich motivech. Vlastně ani nevím, proč byl Daniel takový, jaký byl. Autorka musela hodně studovat, kniha zabíhá do mnoha sfér, o nichž musela něco vědět. Jenomže na velký román je třeba ještě trochu víc. Blíží se spíš Leonu Urisovi než Vasiliji Grossmanovi. Vše zachraňuje pozoruhodná forma útržků, záznamů, citátů a pod.

4 27.10.2020

Trochu zklamání. Autorovi chybí hloubka, je povrchní, opakuje známá klišé. Pouze v poslední kapitole se dostává trochu jinak, když cituje patristické spisy. Nelze nesrovnávat např. s knihou Pavel z Tarzu Daniela Marguerata https://www.databazeknih.cz/knihy/pavel-z-tarsu-449082

17.10.2020

Obrazy z Rus jsou pozoruhodné dílo Havlíčka žurnalisty. Kniha přináší mnoho faktografického, především z Moskvy, kterou autor poznal nejlépe. Velká kapitola je věnována lidovým veselicím a cizozemcům. Havlíček si všímá jednotlivých vrstev moskevského obyvatelstva. Pozoruhodné jsou jeho postřehy týkající se nevolnictví, ruské schopnosti šidit, používání francouzštiny a němčiny na úkor ruštiny a odtrženosti dvora a šlechty od obyvatelstva.
Dovolím si ještě jeden citát: "Ostatně však mnohé věci také jeden národ od druhého dobrovolně a bez násilí přijal od té doby, co nastala větší vzájemnost mezi národy. Kdo nezná než své, ovšem že se vším spokojen bude; teprv porovnáváním naučíme se znáti nedůstatky, abychom se mohli porovnávat, musíme mimo své i jiné viděti a seznati. Častým přibýváním cizinců do země a hojným cestováním našinců do cizích zemí zvětšuje se vždy obor vědomostí, osvěta, neboť všichni lidé všechno vědí. Tím také vzrůstá, pokud národ národu nepřekáží, nejkrásnější ze všech občanských ctností, snášenlivost: kdo vlastní zkušeností seznal, jak urputně každý národ při svém mínění stojí a jak blažen tímto svým míněním jest, nebude zajisté ani tak nemoudrým ani tak svéhlavým, aby mu své mínění vnucoval, neboť jen sprosťáci všechny hlavy pod jeden klobouk vtěsnati usilují, prohlašujíce mínění svá co neomylná."

5 16.10.2020

Kniha obsahuje především Obrazy z Rus, pozoruhodné dílo Havlíčka žurnalisty. Kniha přináší mnoho faktografického, především z Moskvy, kterou autor poznal nejlépe. Velká kapitola je věnována lidovým veselicím a cizozemcům. Havlíček si všímá jednotlivých vrstev moskevského obyvatelstva. Pozoruhodné jsou jeho postřehy týkající se nevolnictví, ruské schopnosti šidit, používání francouzštiny a němčiny na úkor ruštiny a odtrženosti dvora a šlechty od obyvatelstva.
Dovolím si ještě jeden citát: "Ostatně však mnohé věci také jeden národ od druhého dobrovolně a bez násilí přijal od té doby, co nastala větší vzájemnost mezi národy. Kdo nezná než své, ovšem že se vším spokojen bude; teprv porovnáváním naučíme se znáti nedůstatky, abychom se mohli porovnávat, musíme mimo své i jiné viděti a seznati. Častým přibýváním cizinců do země a hojným cestováním našinců do cizích zemí zvětšuje se vždy obor vědomostí, osvěta, neboť všichni lidé všechno vědí. Tím také vzrůstá, pokud národ národu nepřekáží, nejkrásnější ze všech občanských ctností, snášenlivost: kdo vlastní zkušeností seznal, jak urputně každý národ při svém mínění stojí a jak blažen tímto svým míněním jest, nebude zajisté ani tak nemoudrým ani tak svéhlavým, aby mu své mínění vnucoval, neboť jen sprosťáci všechny hlavy pod jeden klobouk vtěsnati usilují, prohlašujíce mínění svá co neomylná."

16.10.2020

Je to prostě debata o různých biblických textech - někdy hlubší, někdy méně, ale vždy inspirující. Alespoň když jsem to psal, mě to inspirovalo.

12.10.2020

Skvělý výbor složený z temnějších básní autorova poválečného období. Obsahuje sbírky Pulsy, dále Ortely z Ortelů a milostí a Svlékání hadů. Je nesmírně působivé číst tyto Mikuláškovy verše najednou, v jednom souboru. pulsy jsou nejsložitější, vrcholnou básní jsou Játra.

06.10.2020

Velká inspirace, pomoc pro všechny, kdo chtějí jít s Mikuláškem na hlubinu. Díky všem autorům.

06.10.2020

(SPOILER) Zdálo se mi, že to hlavní od Eurípida jsem už četl a byl jsem zvědav, co mě ještě čeká. A byl jsem překvapen:
- Héraklés - to je tragédie jak hrom! Naprosto nečekaný zvrat v ději a propad na úplné dno. Zdá se mi, že toto drama je Eurípidovým protestem proti svévolnosti bohů.
- Andromaché - hra plná napětí a vzedmutých emocí, přehlídka podlosti a nevyzpytatelnosti ženských hrdinek. Úžasná postava Pélea, sviňácký Orestés. Vyústění tragédie je doslova katastrofa (z řec. kata-strofé = zvrat, převrat, zničení).
- Hekaba - jak nevzpomenout Trójanky s důstojnou Hekabou, která nese všechno zlo světa. Zde je Hekaba jiná, mstivá.
- Herakleovci - tragédie velkého zvratu, kdy v první části jsou Herakleovci uprchlíky tísnícími se o ultáře a na konci se z nich stávají mstitelé. Jenomže uprostřed se odehrají dvě události: Sebeobětování Makarie (jak nevzpomenout na Ifigeneiu) a proměna Ioláa. Velmi přesná je postava Eurysthenea, krutého a malého vládce.
- Ión - drama, které dramatem není, protože Ióna se nepovede zabít a zachrání se i Kreúsa. A nakonec dojemná scéna s košíkem - inu, happyend jako v Holywoodu.
- Bakchantky - tohle drama mě asi iritovalo nejvíc. Dionýso je zde vylíčen jako podlý křivák. Scéna královny Agauy, která nese na tyči synovu hlavu jsouc přesvědčena, že to je hlava svině, je působivá, ale celkový syžet je hrozný. NE!
- Kyklóp - asi je dobře, že se satyrská dramata nedochovala. Tohle je blbé.
Nicméně, celkový dojem z knihy je skvělý, je to velká literatury, velké zážitky, hluboká a odvážná teologie a mnohdy také pronikavá psychologie.

1 06.10.2020

Zpěvy rolnické mají určité kouzlo. Zpěvy pastýřské (s výjimkou 4. eklogy) se svým sentimentem a stále se vracejícími motivy působí opravdu odtažitě. Proroctví o narození dítěte je pozoruhodné, a když je člověk čte bez komentáře, snadno je vztáhne na narození Krista. Jsem rád, že to mám za sebou.

1 29.09.2020

Působivé, i když ne tak hluboké jako Jób. A argumenty, jež používá Smrt, jsou silné.

(SPOILER) Svazek obsahuje šest Eurípidových her, přičemž ta poslední není pokládána za jeho dílo. Úroveň dramat kolísá, ale četba je vždy fascinující.
- Hippolytos - drama konfrontace asexuála Hyppolyta a jeho nevlastní matky Faidry, která se do něj vášnivě zamiluje a je odmítnuta, přechází v závěru v tragické extempore Théseovo. Tohle je tragédie v pravém i přeneseném významu slova, silná a inspirativní.
- Ífigeneia v Tauridě - sám mýtus není moc dobrý, a tak ani drama nemůže s danou látkou mnoho učinit. Setkání sourozenců (sestra je kněžka, která má bratra přinést v oběť bohyni) je působivé. Sama postava Ífigeneiy je plná rozporů, mnohem živěji působí Orestes.
- Foiníčanky - vracíme se do Théb a znovu prožíváme drama Polyneika, Eteokla a Antigony. Marná snaha Iokastina zachránit, co se dá, budí soucit. Zde dojímá i Kreonova bolest nad sebeobětí syna Menoikeua.
- Prosebnice - drama plné politických úvah, v nichž je konfrontována demokracie (reprezentována Théseem) s autokracií (zastupuje ji thébský hlasatel). Dojemná je postava Kapaneovy vdovy Euadné. Drama dějově navazuje na Aischylovo drama Sedm proti Thébám a Sofoklovu Antigonu.
- Helena - velké překvapení - Helena jako ctnostná manželka, která je sedmnáct let ukryta u krále Prótea na ostrově Faru, zatímco v Tróji s Paridem je pouhý přízrak. Meneláos po desetileté válce a sedmiletém bloudění po mořích konečně přistává u egyptských břehů a setkává se s Helenou. To je vrcholný moment tragédie, v níž věrnost a láska manželská vítězí nad chtivostí a intrikami. Působivá je scéna setkání posla s Theoklymenem, kdy otrok usměrňuje svého pána ve jménu spravedlnosti.
Theoklymenos: Ty přece nesmíš věc mou soudit.
Posel: Když však lepší důvod mám?
Theoklymenos: Já jsem vládce, ne poddaný!
Posel: Zbožně jednat máš, ne páchat bezpráví!
Jako Deus ex machina se zjevují Dioskúrové, což je první případ, kdy se tito dva Helenini bratři objevují na scéně.
- Rhésos - nejspíš není od Eurípida, ale od neznámého autora ze 4. století. Napovídala by tomu i špatná stavba dramatu, v němž zvrat přichází se zjevením Athény. Ta vystupuje jako nemorální bytost, jejímž prostřednictvím Řekové zabijí Rhésa. Athénino převtělení do podoby Afrodity a oklamání Alexandra je už vrchol. Jednak vrhá na Athénu opravdu zlé světlo, avšak především narušuje stavbu dramatu. U Eurípida si musí poradit lidé sami a bohové většinou jen potvrdí (pakliže vůbec) skutečnost, jež nastala. Nikdy děj nepřevracejí, jak to je v tomto dramatu. Autor se nechává inspirovat Homérem, u něhož bohové jednají podobně svévolně.

29.09.2020

Dvanáct brilantních studií týkajících se nejen Stalinovy politiky, ale i souvisejících témat. Cenné je na knize to, co by mělo být samozřejmostí: všechna tvrzení jsou doložena v poznámkách z pramenů nebo literatury. Autoři hojně využívají i literaturu autorů z východoevropských zemí, čímž se jejich texty liší od knih západních autorů, kteří v důsledku jazykové bariéry tyto autory neznají.
Leccos je možno zjistit jinde, ale některé skutečnosti objevuje právě tahle kniha (nebo já jsem je nalezl v této knize poprvé):
- Násilí, útěk a hlad - čínsko-kazašská hranice a kazašský hladomor;
- Stalin, špionáž a kontrašpionáž;
- Polské podzemí za sovětské okupace;
- Německé ekonomické plány s okupovaným Sovětským svazem a jejich naplnění (1941 - 1944) - tato kapitola je velmi důležitá pro pochopení motivů Hitlerovy invaze na východ;
- Běloruští partyzáni a německá odveta - kapitola boří některé mýty;
- Stalinova válečná představa o poválečném míru (1939 - 1945) - zde zjistíme, že není pravda to, co se obecně traduje: totiž že Churchill, Roosevelt a Stalin si rozdělili Evropu už během války);
- Stalin, sovětská politika a vytvoření komunistického bloku ve východní Evropě (1941 - 1948) - zde je dobře doloženo, proč Stalin budoval blok lidových demokracií kolem svých hranic a jaké způsoby v jednotlivých zemích používal;
- Stalin, roztržka s Jugoslávií a úsilí Sovětů a východoevropských států o upevnění kontroly (1948 - 1953) - nejen o roztržce s Titem, ale především o budování armád v sovětských satelitech a o příčinách politických čistek v letech 1950 - 1954.
Knihu uvádí Snyder skvělým úvodem, který hutně nastiňuje základní fakta. To je vůbec přednost knihy - velká hutnost textů, žádné zbytečné vysvětlování, autoři předpokládají, že se čtenář orientuje v základních faktech. Škoda, že jsou zde některé tiskové chyby (na str. 289 je letopočet 1974, správně má být 1947, na str. 309 je letopočet 1953, správně má být 1952)

7 18.09.2020

(SPOILER) Vskutku pozoruhodné spektrum dramat.
- Alkéstis - meditace nad smrtí a životem. Alkéstis je mimořádná ve své ochotě zemřít za manžela, zatímco Admétos lpí na životě, byť to stojí jeho choť život. Zajímavý je vstup Fereův a jeho výtky synovi, že jeho vinou Alkéstis zemřela. Happyend s Héraklem trochu drama ničí - škoda.
- Médeia - vrcholné dílo, naprosto fascinující. Skvělý, shakespearovský začátek, jedinečná postava Médeiy, působivá gradace a strhující závěr. Opravdu velké dílo.
- Trójanky - něco, co nemá obdoby: série pohrom bez katarze a jediného světlého bodu. Eurípidés na nás nechává dopadat zlo války a my zjišťujeme, že nejde o Tróju, ale o všechny války a vraždění v dějinách. Zabití Astyanaxe je asi nejsilnější moment ve své naprosté zbytečnosti a patologické hlouposti.
- Ífigeneia v Aulidě - další z velkých ženských postav, i když zde velkou roli hraje i Klytaiméstra. Ífigenein přerod je jedním z největších překvapení děje. Zvláštní, že Agamemnón tolik nedojímá. Zajímavá je postava Achillea.
- Élektrá - tragédii zastiňuje skvělá trilogie Aischylova. Nicméně závěrečný dialog Klytaiméstry a Élektry je velmi působivý.
- Orestés - jakkoli by člověk chtěl být na Orestově straně, není to možné. Z člověka zápasícího kvůli vině se stává vraždící monstrum, které ani náhodou nepřemýšlí nad nějakou morálkou či ctí. Jedinou světlou pasáží je Tyndareův monolog, v němž brojí proti pomstě. Závěrečný zásah Foibův je skoro trapným vyústěním děje. Pozoruhodné je zdůvodnění Trójské války: "... Nevídanou krásou té tvé Heleny / v boj svedli řecká vojska s Frygy bohové / a na smrt poslali, neb chtěli očistit / zem od přemíry zpupných tvorů smrtelných." Nu, pěkně děkuji za takové bohy.
Z celého svazku svou kvalitou a účinkem vyniká Médeia, Trójanky a Ífigeneia v Aulidě.

2 10.09.2020

(SPOILER) Sofoklés není teolog jako Aischylos, ani psycholog. Zato je etik starověku. Ve svých nejlepších tragédiích staví do kontrastu řád s lidskou svévolí. Závěr některých tragédií přináší katarzi (Filoktétés, Aiás), jiné končí beznadějí a zmarem (Antigoné).
Hry jsou různorodé:

- Antigoné - asi nejsilnější ze všech. V monolozích i dialozích zde Sofokléš pojednává zásadní etická témata. Hlavní hrdinka zastupuje řád, tedy to, co platí a není třeba to zdůvodňovat. Kreón reprezentuje politickou a mravní zvůli. Jeho syn Haimón ve svém výstupu odhaluje nezbytnost ustoupit tam, kde člověk z ješitnosti či nemoudrosti zastává mylné nebo doslova zlé stanovisko. Antigona je ve svém vyznění skutečnou tragédií - tragédií svévole, umanutosti, tvrdosti, proti níž stojí lidskost a základní etická pravidla.

- Élektrá - námět zpracovaný skvěle Aischylem, ovšem bez hloubky a teologické reflexe.

- Král Oidipús - další vrchol Sofoklova díla. Proměna Oidipova je skutečně fascinující, vývoj jeho postavy je působivý. Sledujeme snahu za každou cenu najít nějaké řešení, než mu dojde, že řešení není a že vrahem je on sám. Skvělá postava Kreona a věštce Teiresia (oba známe z Antigony).

- Oidipus na Kolónu není tak působivou hrou, i když i zde jsou silná místa. Zvláště napětí mezi Théseem a Polyneikem je velmi působivé. Polyneikova rezignace, když mu dojde, že je mrtvým mužem, je děsivá. Vztah otce a dcery (dcer) připomíná svou intenzitou Krále Leara.

- Filoktétés je neobyčejně působivým dramatem pokušení Neoptolemona, který lstí vymámí od Filoktéta kouzelný luk, ale jehož přirozený smysl pro čest mu nedovolí podvod dokonat. Jedna z mála her, která končí mravní katarzí. Neoptolemon je jednou z nejkrásnějších postav Sofoklových.

- Trachíňanky - velká tragédie Déianeiry, Héraklovy manželky, která, nevědouc, způsobuje manželovu smrt. Druhá polovina tragédie, v níž vystupuje Hérakléš jako ublížený chudák, který navíc vydírá svého syna Hyllose, je méně působivá.

- Aiás - zde je naopak silnější druhá část hry, v níž Teukros hájí své právo pohřbít bratrovu mrtvolu. Opakuje se zde motiv z Antigony, ovšem rozšířený o snahu bránit čest zemřelého. Příznačné je, s jakým despektem je zde vylíčena dvojice Meneláos - Agamemnón, navzdory Meneláovu "státnickému" monologu, kterým se pokouší zdůvodnit svévolný příkaz:
"Neb v kom je s počestností bázeň spojená,
ten vždycky má, to věř mi, jistou záchranu;
kde zpupně konat lze a volně, co kdo chce,
pak obec taková, ač šťastně plula kdys,
přec po nějakém čase klesne v prohlubeň."
A ještě stojí za to zmínit se o postavě Odyssea, jehož obraz z Filoktéta není příliš pozitivní, nicméně zde, v Aiantovi, se stává prostředníkem smíření.

- Slídiči - hříčka, v níž je asi nejvíce zajímavý popis výroby lyry.

Mnoho by se dalo mluvit o Sofoklově literárních prostředcích, o kompozici drama a pod. Pozoruhodné je, že s výjimkou Aianta se v jeho hrách neobjevují bohové jako jednající postavy, ale většinou ani jako strůjci osudů lidí. I sám osud je zde jaksi odmocněn, takže tíha odpovědnosti leží na lidech. Platí to i o Králi Oidipovi, byť on sám propadl do tragické situace nevědomky. Ani zde však Sofoklés nic nesvádí na osud a spíš nás nutí zamýšlet se nad tím, jak se člověk může vyrovnat s něčím tak strašným, jako bylo to, co potkalo Oidipa. Je to velká inspirace.

5 30.08.2020

Povídky o prostitutkách a duševních nemocech. To by mě nelákalo. Jenomže je to Maupassant. Tak jsem v rámci průzkumu celého mistrova díla přečetl i tento svazek - a nelituji. Naprosto dokonalé jsou dvě povídky: Přístav a Miss Harrietová. Opět se zde v plné míře projevil Maupassant, jak ho obdivoval Tolstoj: soucitný, empatický, s vysokým mravním standardem. Za zmínku stojí i další prózy - Hora Olivová, Uspávačka a hororové Na vodě a Noc. Tento výbor je skvělá ediční počin.

22.08.2020

Je rozdíl mezi jednotlivými příspěvky, vcelku však kniha přináší mnoho inspirace. Konkrétně:
- V textu Petra Koláře jsou pozoruhodné postřehy týkající se fungování naší současné politiky.
- Marek Orko Vácha upozorňuje na selhání intelektuálů v současné situaci.
- Stanislav Komárek přichází s velmi důležitou analýzou vlivu internetu na stav naší společnosti a také zajímavě pojednává o elitách.
- Jakub Szantó velmi dobře vysvětluje podstatu uprchlické krize 2015 a upozorňuje na spojenectví Netanjahua, Orbána, Kaczinského a Trampa. Současně připomíná Rusko jako hrozbu pro nás.
- Pavel Šafr vysvětluje, proč je pro nás důležité respektovat politickou pluralitu.
- Jan Dobrovský vysvětluje, co znamená být politik, analyzuje 90. léta a odhaluje podstatu chování Miloše Zemana. Ptá se, zda je společnost opravdu rozdělená - a a dospívá k pozoruhodným závěrům.
Nevím, jak dlouho bude kniha aktuální, ale dnes je dobré si ji přečíst.

3 16.08.2020

Výborná studie zabývající se "kritickým" pohledem na apoštola Pavla. Autor se dotýká jednotlivých oblastí, v nichž se o Pavlovi něco říká, a pokouší se uvést věci na pravou míru odkazy na pavlovské listy. Nejzajímavější je pojednání o uzavřené a otevřené identitě, neboli o proměně chápání člověka a Božího vztahu k člověku. Podnětná je i kapitola o Pavlově vztahu k ženám a o jeho pojetí Izraele.

12.08.2020