Terva komentáře u knih
„Tak to prostě tady chodí.
Prezident má
doživotní mandát,
ale zřejmě
nikdy nezemře.“
„Přemíra svobody otupuje základní lidské pudy.“
K této knize jsem přišel na Světě knihy v Praze v květnu 2024. Nutno dodat, že spíše náhodou, než cílenou koupí. Ale jsem spokojený. Pravda, chvilku vám příběh připadá trochu dětský, některé ty situace a děj, ale když jsem to překonal, začal jsem si příběh užívat a obdivovat. Obdivuju hlavně to, jak se pan spisovatel vypořádal s budoucností. Hlavně ty domy, to je skoro až geniální myšlenka. Ovšem ne vše mě přesvědčilo. Na druhou stranu jsem uvítal delší časové skoky. Když už se zdálo, že se čtenář začne nudit, otočí na druhou stranu a je třeba o padesát dní ve předu.
Malá ochutnávka:
Dalším důležitým orgánem, jehož vedení vychází z plebiscitu je SkyServ, jakýsi americký ekvivalent k evropskému Skynetu. Obecně je spousta věcí v Americe podobných Federaci. Lidé nemusí chodit do práce, neexistují tu peníze ani školní docházka a také bohužel není v celé zemi dostupný alkohol . . .
Překvapilo mně například že se v budoucnosti hraje fotbal (Sparta), ale už nehrají klasické kapely (Pearl Jam) tady jsem trochu posmutněl. Ovšem fotbal v zařízení nazvaném skyroom, to byla bomba. To mít doma, už bych nikdy nevyšel ven. Najdete tu spousty popkulturních odkazů. Hlavně hudba a filmy. Terminátor vede. „V těch Terminátorech je všechno tak jednoduchý.“ Celkový dojem z příběhu je kladný. Trochu to pokazila anabáze v Rusku, ta mi připadala nedodělaná. Ale konec dobrý všechno dobré. Nebo to nebyl dobrý konec? Inu to nechám na vás.
Citát: Nadměrné množství informací může způsobit deprese.
„Už nemusím hrát
podle pravidel.
Jsem teď zuřivej reportér.
Použiju si tvý slova,
jak se mi zlíbí.“
„Celý ráno sbíral na zahradě žáby a teď je háže na televizi.“
První sešit, nazvaný „Konečně slunce“ je jen taková příprava na pořádný masakr. Již ve druhém sešitě se to rozjede. Scéna s utrženou nohou od židle je fakt brutus. „Poslyš židlí nohu pravdy,! Ta nelže!“ Chudák Fred. Ale, že bude ze Spidera až takový brutální novinář jsem snad ani nečekal. Inu, když umíráš, nemáš co ztratit. V podpříběhu „Drsňák šéfredaktor“ mě rozesmála úvodní obálka. Holub s cigaretou. Nebo šéfredaktor Mitch Royce na straně 65. Schválně jestli přijdete na to, kolik on má zapálených cigaret.* Vždycky mě potěší nějaké podobné vtipné kresbičky v ději. Je to pro uvolnění. Spider Jerusalem řádí a tak potřebuje čtenář trochu smíchu.
Citát: Kurva! V tom sýru je jed!
Hlavní část tohoto svazku nazvaná Lék je pak rozdělena na tři díly. A je to mazec. Neberte drogy, protože po tomhle je všechny vyblejete. Jenže, stejně mi v tom něco chybělo. Spíš víc věcí. Málo akce, Spider už jen tak dojíždí a ubylo i humoru. Zdá se mi to dost očesané. Oproti předchozím dílům je tohle jen takový „lehký“ počteníčko. Zvláště, když je to skoro celé o prostitutkách. Finále bylo skoro beznadějné . . avšak, jak to dopadlo zjistíme až příště. Jdu si najít nějakou přerozenou prostitutku.
Citát: Když jsem byla děcko já, nepustili nás do školy bez bouchaček.
* - šest
„Problémy
očekávám
vždycky,
proto
ještě žiju.“
Další v pořadí Českých spisovatelů se v rámci série Mark Stone kapitán pro dohled nad primitivními planetami představila spisovatelka Ivana Kuglerová. Příběh se nese v duchu zakladatele Jean-Pierra Garena. Najdeme tu základní znaky, humor, napětí a dobrodružství. Příběh nikterak nevybočuje ze zajeté koleje daného děje. V hlavní roli Mark Stone a jeho věrný robot Ray. Jen s malou změnou. Oba službu konající muži se na cizí planetě představují ve válečném – což není novinkou – ale oba mají štíty se znakem černého havrana na červeném poli. Kam se poděla modrá hvězda v bílém poli? Tady si paní spisovatelka vymyslela svůj vlastní symbol. Ale je to jen malý přehlédnutelný detail. Četlo se to rychle, děj není nikterak složitý. Měl jsem z toho radost. Chyběla mi paštika :-)
Malá ochutnávka:
Je to v pořádku, oznámil Ray po chvíli usilovného žvýkání Markovi výsledek analýzy. Maso je sice trochu tuhé, ale jinak myslím docela chutné, chleba má k čerstvému daleko, ale jíst se dá, stejně jako sýr. A to pivo je sice slabé, ale vcelku pitné. Dochucují ho nějakým zvláštním kořením, ale nezdá se, že by ti mohlo uškodit.
Citát: Jednou z věcí, které na primitivních planetách miloval nejvíc, byla právě kuchyně.
„Uvědomuješ si, že to, co tu děláme,
se ještě nikomu nepodařilo?
Zmocnit se Nakruidské placenty!
O které se tvrdí,
že dokáže prodloužit život . . .“
Podstata příběhu je jasná z úvodního citátu. Kam by toto zjištění vedlo, zjistí čtenář během prvního příběhu v tomto svazku. Ten se zove „Imploze“ Ten podvod od Kristýny byl málem smrtící, ale mohlo by to uprchlíky osvobodit. Tak že emoce na druhou. Strach, Hnus, Napětí a Zvědavost. Tempo čtení příběhu – Rychlé :-) Přímo strhující. Inu, když jde posádce o život a vy ji máte rádi – není co řešit. Ale strach s Neuronomů je na místě. Imploze to dala jasně najevo.
Citát: Opravdová kosmická stanice, co se pořád přesunuje, co žije, křičí, smrdí, potí se . . . něco úplně jiného než ten váš blbý Orbital, co?
Druhý sešit, (respektive #8) v tomto svazku se jmenuje Kontakty. Po strhujícím konci minulého dobrodružství jsou v očekávání další šílené akce. A nebyl jsem zklamán. Hned na začátku se o napětí postará Angus. Je oslabenej Entitama. Ke konci je to strhující. Co se týče kresby, ta je střídmá. Žádné barevné výbuchy, spíše tmavé prostředí. Někdy mě vadily ty zamlžené obrázky, moc tam toho vidět není. Ale jinak v celku spokojenost. Zatím nejlepší svazek v této sérii. Co se ke konci událo je záhadou. Jisté však je, že tohle nebyl konec jako takový.
Citát: Ty nemáš co rozhodovat, jakými mravními zásadami se budeme řídit!
„Kdyby byl tohle seriál,
třeba jako Stranger Things,
tuhle námu by něco
při první příležitosti
sežralo.“
„Nemůžeš ty knížky brát tak vážně.“
Já miluju bouřky a blesky. Ale na druhou stranu moc nemusím hmyz. Tak že jsem měl z počátku z tohoto příběhu trochu rozporuplné myšlenky. Navíc je tohle spíše pro mladé čtenáře, kteří si v tom najdou určitě to své. Příběh se četl lehce a rychle. Některých okřídlených tvorů mi bylo líto. Motýl jako bernardýn je fakt zajímavá myšlenka. Co mě troch zarazilo je fakt, že hlavní hrdinka čerpá z knížky Bestiář: Bájná zvířata, živlové bytosti, monstra, obludy a nestvůry . . . od údajného Víta Procházky. Ovšem, zde na Databázi knih je u knihy uveden autor Luboš Antonín. Asi zde chybí spoluautorství. Jinak lehce strašidelné, napínavé a příjemné čtení. Pokud máte nějakou fóbii, určitě se budete bát. Jako bonus si paní spisovatelka svůj příběh pěkně nepřímo sama okomentovala. Viz úvodní citát. Ona se mi totiž hlavní hrdinka chvilkama moc nepozdávala.
Citát: Smutné zjištění – s jednou rukou stojí čtení za prd.
„Sedm.
Je jich sedm.
Aspoň tím
jsem si
téměř jistý.“
„Brzy to všechno začne.“
Po rozbalení a očuchání (áááách) jsem ustrnul při ohledání. Dave Stewart si hraje. Kam na ty barvy chodí. Samá temnota, černé pozadí, sem tam červená – ponuré prostředí, které se k tomuto hororovému příběhu rozhodně hodí. Jenže jsem tak nějak očekával trochu něco jiného. Například ten systém schodů mi nějak nešel přes nos. Navíc všichni jsou strašně sprostý. Někdy mi to připadalo až uměle vyvolávaný. Samá „kurva“. V této míře tak trošku zklamání. Navíc jsem totálně zabloudil v šesté kapitole. To jsem vůbec nepobral.
Citát: Jakmile se dveře otevřou, sestup už nepůjde zastavit.
Za to sedmá kapitola mě dostala. Je snad nejlepší v příběhu. Felix a jeho noir vyprávění je prostě boží. Avšak zároveň jsem pocítil strach ze špatného konce. Má příběh uvnitř knihy na mě takto působit. Jsem jen jeden. Ale už vím, že sedm vzniklo z jednoho. Je to jak sedm kruhů pekla, ale všechno je tak zrychlené, že jsem si vlastně ani jedno patro neužil. Furt mám pocit, že události, které se v příběhu Věžák dějí, jsem už někde viděl. Jakoby se tu jen opisovalo, a přidávalo dění od jiných příběhů. A já si nějak nemohl urovnat hladinu příběhu. Měl jsem v tom zmatek. Chvilkama jsem procitnul, ale záhy se ztratil v dalším ději. Čekal jsem od toho větší napětí a ucelenost.
Citát: Přísahal bych, že ten pach vycházel ze zdí.
„Alkohol,
to je nejvěrnější
přítel člověka.
Už hodně dlouho.
Je to přítel starší než pes.“
Píše se rok 2227
Reparátor je jakýmsi pokračováním Měsíc mého života ze série Arcádia. Na druhou stranu je to vlastně více ucelený příběh, než jeho předchůdce. Zatím co se v Měsíci mého života vydáváme napříč generacemi žijícími na Měsíci, což trvá přes dvě stě let, je Reparátor kratší, odehrávající se vlastně v jednom okamžiku. Dědek Čuchák a Kuba Nedomý jsou tu jen okrajově zmínění. Není také zapomenuto, jak vlastně Čuchák k novému tělu přišel. Ale jinak se v tomto příběhu neangažují.
Citát: Nikdy nejde o vinu. Vždycky jde o vejsledek.
Jinak se jedná o sci-fi detektivku. Hlavní postava pan Astonvargo byl mnohdy docela záhadný, ale ve finále vlastně v ničem nepřekvapil. Musím říci, že se mi to těžko četlo, chvilkama jsem se nudil a mnohé technické vymoženosti jsem ani nepochopil. Je to prošpikované dobrodružstvím, terorismem a ke konci je i mírné překvapení. Avšak jako celek i jako pokračování Měsíce je to pro mne jen průměrný a těžký příběh. Bude zajímavé v profilu knihy vyplňovat délku čtení a emoce :-)
Citát: Tady jsi na Luně. Tady neznají práva strojů.
„Sežeňte mi stroj. A kafe.
A cigarety. Spoustu cigaret.
A někdo vypucujte tu zasranou kočku v umyvadle.
Smrdí ještěrama.
(To, co vím)
První tři díly Žalozpěvu jsou fakt brutální. Všude na chodnících krev. Odstřelovač je odvážný a nevybírá si koho zabije. Prostě zaměří a vystřelí. Čtenář sleduje zpomaleně letící kulku až do momentu styku s hlavou chodce. Plesk, krev, mrtvola. A jako bonus tu Schannon ukáže kozy. Fakt nekecám. Foto do článku najdete na straně 48. A pak přišla superbouře, bylo to dramatické a smrtící.
Citát: Paranoici jsou jen lidé se všemi fakty. (Žalozpěv)
Další na řadě je článek nazvaný „To, co vím“. Spider Jerusalem je po úderu holobouře v bezvědomí a vzpomíná na to, co ví. Tento díl svazku je z půlky nakreslen černo-bíle. Je to zajímavé řešení a moc se mi to líbilo. Obálku k tomuto článku nakreslil J. G. Jones. Je velmi deprimující a nádherná.
Následuje příběh „Chce svůj ksicht na dolarovce“ Je v tom moc politiky a nějak mě moc nebavil. Nejhorší článek ve svazku.
Citát: Až se uvidíme příště, tak se uvidíme naposled, pane prezidente. (Chce svůj ksicht na dolarovce)
Poslední příběh „Nezbývá moc“ je celkem smutnej. Spider, vědom si své smrtelné nemoci je nějaký divný. Doufal jsem, že se z toho dostane. Což se částečně povedlo. Tady je smůla v tom, že tvůrci již měli v plánu sedmým svazkem příběhy ukončit. Nakonec se nechali překecat a pokračují. Ke vší té smůle však neustále připravují čtenáře na fakt, že Spider Jerusalem prostě jednou umře. Kdy? To je stále tajné. Tohle byl vcelku velmi povedený svazek článků. Doporučuji
PS – Komentáře k samostatným článkům najdete v sekci „Části díla“ u této knihy.
Citát: Nebudu moct udržet ani zpracovat informaci. To není nic než umírání. (Nezbývá moc)
„Bezesná noc plná stopování,
výstřel do šmejda při východu slunce.
Jaká to romantika!
Ale vyplatilo se.
Svině ráno.“
INFORMACE pro uplakánky: Všechna sprostá slova „piča“ a „posral“ jsou citací z příběhu. Jen slovo „sviňa“ je informativního rázu.
„Svět patří těm, co se neposerou.“ (Charles Bukowski)
„Jsem ráda, že se Rosana neposrala.“ (Dagmar Digma Čechová)
„Já jsem se posral smíchy.“ (Terva)
Smrdutý Kokot je – pardón – Kojot, je další z těch perfektně šílených příběhů z pera (klávesnice) paní Rosany. Příběh jak sviňa. Hned mi bylo jasné, že tohle nebude zase nic jednoduchého. Opět tu máme tři linie příběhů, které se v mnohých křižovatkách setkávají, rozcházejí a zase do sebe zašoupávají. V tomto příběhu dojde dokonce na sviňa trojku. Sviňa trojku, kterou možná jen tak někdo nerozdejchá a díky zajímavému konci dokonce ani nerozpíchá. Když se totiž do příběhu pořádně ponoříte, zjistíte, že už je vám úplně fuk, jaký kdo má pohlaví. Prostě jak se praví v anotaci – BDSM a LGBT ve westernové rovině se kloubí s absurditou, překvapením, sexem a píčou Smrdutým kojotem.
Malá ochutnávka:
„Stačí to odkopnout,“ zašeptal mi.
Jasně, odkopnout. Jenom odkopnout tu svini bednu. Bylo mi jasný, že takhle jednoduchým úkonem zabiju člověka.
Nebylo to těžký. Naopak – jakmile bedna odlítla a chlápek začal kopat nohama, zalil mě úžasnej pocit. Svině spravedlnost!
Vlastně by bylo dobré si na začátku přečíst názvy kapitol, ať víte, do čeho jdete. Mě ty názvy dost rozesmály, ale těšil jsem se, až zjistím, co se za těmi názvy vůbec ukrývá. Například kapitoly „Svině čoklové“ nebo „Redburnův odkaz, pičo“. Ale je jich víc. Vlastně skoro každý název kapitoly je zajímavý. A to nemluvím o obsahu samotném. Byl jsem nadšen, překvapen a kolikrát se mi i . . . sviňa kokot, pičo. Oblíbil jsem si vlastně všechny postavy. Každá má své osobité ego a i když si u některých nejste jistí pohlavím nebo zaměřením, zamiloval jsem se do nich. Paní Zvelebilová se se svýma postavama laská, dopřává jim rozkoše a čtenář si jen říká: Co se pičo v tý Bednořiti tenkrát vlastně dělo?!?!
Citát: Kurvafix, nikdy mi nikdo nedal kytky! Při západu slunce, taková romantika, pičo! Jsem z toho úplně na větvi.
Jsou v tom pasáže, u kterých jsem brečel smíchy. Byla to sranda a dobrodružství a já jsem si to užíval. Například scéna ze Sisal, Měxiko, středa 10. 6. 1863 v kapitole Námořník, pičo – to jsem řval na celé kolo. Začátky vypalování jsou prostě sviňa. Ale to je jen jedna rozbitá láhev v tomto zapáleném příběhu. Příběhu o láskách jak k lidem, psům nebo zápalným koktejlům. A jako piču na vrcholku dortu jsem paní spisovatelce do profilu v sexy „citáty“ vložil spoustu (asi dvacet) citátů. Jsou sviňa hustý. Nápad psát takto příběhy, vkládat do nich komiksová okna a kresby, nebo pasáže, kdy na jedné půlce stránky mluví jedna osoba a na druhé se do toho vyjadřuje osoba druhá – to je prostě geniální. Doporučuji.
Citát: Jsem v poho. Pracuju jako zahradník a sem tam masově vraždím.
„Já na sliby a přísahy
moc nevěřím,
ale kdyby mě
chtěl zlikvidovat,
proč by mě nechával odejít?“
Čtvrtý svazek je rozdělen na dva sešity. Ostatně, to je skoro vždycky. Ten první Krevní pouta jsou zajímavá v tom, jak náš Zabiják uvažuje. Jak žije a co dělá, i když se vlastně schovává. A schovka ve velkoměstě je vlastně pro něj hračka. Až na jednu maličkost, kterou má v bytě. Ale víc neřeknu. Ti, co čtou od začátku vědí a pro ostatní by to bylo vyzrazení děje. A to nikdo nechce, že jo. Kresba je klasika. Už jsem si zvyknul. Temnější barvy, nic výstředního, jednoduchá komiksová okna.
Citát: Jednou z nejdůležitějších věcí, kterým jsem se v této branži naučil, je že nemám věřit na náhody.
Druhá část nese název Smrt v duši. Její podstatu vystihl právě obrázek na přebalu tohoto svazku. Je to totiž zároveň titulní strana druhé části. Respektive části 5 z celku. Tohle už je brutálnější, než například klidnější předcházející díl. Dokonce se tu ukazuje i agresivní červená barva. A nemusí to být nutně barva krve. Druhá část je akčnější a pozorný čtenář se tu dozví docela dost zajímavostí. Ale i přes tu dodatečnou akčnost a finální výstřel mám stále pocit, že se v tomto příběhu až moc mluví.
Citát: Abych si zachránil krk, uzavírám dohodu jen sám se sebou.
Panenko skákavá!
Zelenej mimozemšťan!
Nepamatuju se,
že bych tě kdy kreslil.
(Kirby a pokřivený krystal)
Tuhle knihu jsem dostal jako dárek za objednávku několika knih v nakladatelství Comics Centrum. Nikdy jsem si první ani druhý díl nekoupil. Znal jsem osud této série v České republice. Podle tvůrců v CC se s zahraničním nakladatelstvím Viacom a s tvůrci příběhy strašně špatně domlouvalo. Po několika pokusech to nakonec pan Dort vzdal a série tak skončila své krátké trvání u třetí knihy. A když se na to podíváte objektivně všimnete si, že to je vlastně skoro nejhorší přebal, který kdy nakladatelství CC vytisklo. To proto, že zahraničí si nepřálo udělat Český přebal. Na což je i upozorněno na konci této knihy. A že CC umí dělat nádherné knihy, to snad ví každý.
Citát: Je čas nakopat někomu zadek. (Vánoční mimozemšťani)
Ale pojďme k obsahu. Kresba je pěkná. Je skoro podobná tomu, čemu já říkám „žvýkačková.“ Jednoduchá komiksová okna, výrazné barvičky – prostě nic složitého. V tomto svazku najdeme čtyři příběhy. Což si ostatně můžete přečíst v menu nabídky, které sestavil šéfkuchař Václav Dort. Jedná se o příběhy „Vánoční mimozemšťani“, „Kirby a pokřivený krystal“, „Odkaz“ a „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. V každé z nich vypráví jednotlivé Želvy Ninja svůj příběh. Ale abych řekl pravdu, pizzu kvůli tomu žrát nezačnu.
Citát: Po zbytek dne si můžete dělat, co chcete . . . jen zkuste zůstat potichu. (Odkaz)
V prvním příběhu se nám představí Michelangelo. Jeho šílená jízda městem nezůstane bez povšimnutí police. Avšak náš Mike L. Angelo to zvládne Vánočně. Mel Gibson by záviděl. Druhý příběh má na starost Donatello. Jeho cesta za opravou kotle na teplou vodu je skoro až hororová. Shakespeare by asi nechápal. Třetí příběh mě sice bavil, ale nebyla to zábava. Je v něm i dost smrti. Poslední příběh patří Leonardovo nebojácnému úsilí. Příběh je nedokončený, páč měl pokračovat v čísle 4. A čtenář už ví, jak to dopadlo . . .
Citát: Ať už Leonardo dělá co chce, jednomu věřte, jakmile ho v tý jeho palici něco napadne, jde za tím nelítostně až do konce. (Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá)
Komentáře k povídkám samotným najdete zde:
https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/zelvy-ninja-zelvy-ninja-menu-cislo-3-jedinecny-original-271366
„Teď bude muset nějakého
dementního guvernéra Terranoe XXII
uklidňovat, že je všechno v pořádku
a že jeho planetě
v žádném případě nic nehrozí.“
Tohle je předposlední kniha v sérii Mark Stone kapitán pro dohled na primitivními planetami, kterou napsal Jean-Pierre Garen. Stanice 46 byla napsána v roce 2002. Pak se tu na našem trhu ještě objevila kniha Meč světla. Je to až 67 kniha v sérii. Ještě přijde její čas. Série sice pokračuje, ale tohle je ten mezník, kdy příběhy začínají psát pouze Čeští spisovatelé. Celkem se jedná o 25 knih. Tento příběh už ani nevyšel ve Francii. Pouze u nás. A nutno dodat, že to je velmi povedený příběh. Stanice 46 je jakýmsi dobrodružným, akčním hororem.
Malá ochutnávka:
Blízkost denebského sektoru a obtížný přístup kvůli takřka neproniknutelné bariéře asteroidů udělaly ze Stanice 46 velice příhodné místo pro nezákonné obchody. Vesmírná policie dělala razie jen málokdy, protože její bitevní křižníky vždycky utrpěly těžké škody od balvanů na oběžné dráze, které se pohybovaly dost nevypočitatelně.
Vystupuje zde již známí Tex Harper. Spolu s ním je tu Randal Gardner. který kdysi pracoval ve Službě pro dohled nad primitivními planetami a kdysi se setkal s Markem Stoneem v dobrodružství nazvaném Safari smrti. Tak že si tento příběh opravdu můžete zařadit do Gardnerovo chronologie jako předposlední. I když tu Mark Stone nevystupuje. Rozhodně je to nejhororovější příběh z této série. Vystupuje tu podivná podzemní mimozemská civilizace, které je nestranná, ale dokáže i pěkně pozlobit.
Citát: I v sedmdesáti máš jistou ruku.
Jako bonus jsou tu nádherné scény, které tak trochu vypadli z příběhu Avatar. Zatím co planeta Pandora má svou Eywu má planetka na které je umístěna Stanice 46 svou Dělohu, která se stará o všechny mimozemské obyvatele. Tohle by chtělo delší propracování. Klidně celovečerní knihu. Byl by to krásný dobrodružný horor. Ale myslím, že i kdyby to Jean-Pierre Garen ještě žil, stejně by na to nepřistoupil. Myslím, že tento spisovatel nechtěl psát dlouhé a složité knihy. Chtěl prostě jen pobavit jednoduchostí, dobrodružstvím a jednoduchou logikou. Stanice 46 řadím mezi ty nejlepší příběhy z pera tohoto velikána.
Citát: Klidně ti dají androidku a na ty já nejsem Když si představím, že bych měl v posteli něco jako nafukovací pannu . . .
PS – Jean-Pierre Garena jsem si přidal do oblíbených spisovatelů a napsal k němu i malý komentář.
PPS – K této knize jsem napsal i recenzi, která se zaobírá chronologickým seřazením všech příběhů v sérii Mark Stone.
„Jednou ti
o panu Candlesovi
povyprávím.
Až budeš větší. . .“
„Tak že on vážně existoval?“
Tenkrát v Texasu vás neohromí nějakou novou brutální situací, ale ani vás neurazí. Je to takový krvavější příběh, který mě však svou „hrůzou“ nějak nemrazil. Přeci jenom, odkojenec Dextra a Bones tu nenajde nic nového. Příběh kazí dlouhé dialogy a nudné pasáže uprostřed děje. V půlce se sice zase začne něco dít, ale opět je to zazděno dlouhým povídáním. Od pana spisovatele jsem četl knížečku povídek (23:55) a byl jsem nadmíru spokojen. Ovšem u delšího příběhu mu to zatím nefunguje. Tedy, možná že funguje. Tohle je vlastně první delší kniha, kterou od pana spisovatele čtu. Možná bych měl mít strach z Travise Candlese, ale nemohu posoudit, zda je takové chování u Texas rangerů normální. Jenže je to alternativní svět, a vše je tedy možné. Tak že Tenkrát v Texasu je nepříjemný příběh plný krve a brutality, ale noční můru z něj mít nebudu.
Citát: I vrahovi může chcípnout kára.
„Cítím tolik
ztracených životů,
celé miliony.
Ale kam se poděla
těla . . . a kosti?“
To, co vlastně bylo slibováno v anotaci v díle č.8 se odehrává až v tomto svazku. New York je dobýván Ú.P.V.O. Hned na začátku příběhu mně rozesmála logika. Oni jdou do New Yorku za určitým cílem, dokonce maj nařízeno nebrat přeživší, pouze na zpáteční cestě. A oni se hned při první příležitosti začnou hádat a dokonce hlasují, co udělat. Podle mého názoru je tohle blbost. Maj velitele, úkoly a oni takto blbnou? To je mi tedy tým. Dokonce tam zazní slova „Rozkazy jsou mi ukradený“. To jako fakt? Co to je za scénář? Prvních pět stránek a mě už to přestávalo bavit!
Citát: Porazil jsem vlastní smrt a porazím i tebe!
No, řeknu vám, zasmál jsem se ještě několika nelogickejm a absolutně pitomejm scénám. Například v tunelu – „nestřílejte, kulky se tu odráží od stěn“. A najednou: „Enosi! Sejmi je.“ A Enos začne střílet ještě víc – fakt síla. Já už u této série úplně brečím a vždycky se bojím koupit další knihu, abych pak nelitoval vyhozených peněz. Jako někdy jsem fandil příšerám, aby už je konečně sežrali, a aby byl konec. Ale když se nad tím zamyslíte, těch nebezpečných příšer tam zas není tolik. Jsem zklamán například i z Josifa. To jeho extempore ve třetí kapitole – to byla taky pitomost. Z konce jsem byl taky zmatenej. Zklamání za 40%
Citát: I když někoho z nás zabiješ – jako celek jsme nesmrtelní!
Já jsem nemohl odolat. Tento příběh mám od Stephena Kinga snad nejraději. Už jsem k tomuto mysterioznímu příběhu komentář napsal a tak jen ve zkratce. Jako Čech si nedovedu představit les větší než Česká i Slovenská republika. Do Brna je to, co by Baníkem dohodil a představa lesa o několika tisících kilometrech čtverečných - nepředstavitelné. A přesto takový prostor existuje a zabloudit v něm je určitě mou největší noční můrou. Nevím, jak je na tom Tom Gordon, ale já bych do tohoto lesa nevlezl. A i když jsem tuto knihu četl snad šestkrát, vždycky mám obrovské mrazení.
„Měl jsem vnuknutí.
Tajní kápové světa mi vyjevili,
že jsem víc sexy než Budha
a tvrdší než Ježíš.“
(Návrat ke kořenům)
Tento sedmý svazek příběhů Spidera Jerusalema má perfektní obal. Úvodní kresba je prostě boží. Spider jako Godzilla ničící Město. Ovšem úvodní trojčlánek nazvaný „Návrat ke kořenům“ zas nebyl tak zábavný, jak jsem očekával. Zato druhý příběh v tomto svazku je síla. „Kšeftík“ je o dětské prostituci. Spider Jerusalem na ulici. Smutný a dost šílený. Jenže taky takový nedodělaný. Tak že úvodní očekávání došlo ke zklamání.
Citát: Mám dvě ségry, osm bratrů a čtyři fotry. (Kšeftík)
Nejlepší článek nese název „Má to logiku“. Najdete zde tolik konspiračních teorií, že nemáte problém některým věřit a některé si ověřit. Například těch 23 létajících talířů, co má USA na Měsíci. U tohodle jsem měl mrazení a špatný pocity. Hlavně díky tomu, že už tady má Spider pocit, který ho děsí. A tím pocitem je fakt, že se bojí, že to už nestihne dodělat. Přeci jenom, ten jeho problém s krví už je dost silný. U posledního příběhu „Všechno, nebo nic“ jsem jen smutně kýval hlavou. Pro pravdu, kterou Jerusalem vysvětluje mizení domů a ulic, pro lež, kterou vysvětlil epicentrum požáru (více v komentáři u povídky) a pro smrt, kterou očekává.
Citát: Jak dobře své Město znáte? Máte nějakou představu, na čem vaše domy a ulice vůbec stojí? (Všechno, nebo nic)
Možná by vás mohlo zajímat, že svazek číslo sedm (7) měl být posledním svazkem článků od Spidera Jerusalema na téma Trasmetropolitan. Jenže po dobrém úspěchu u čtenářů se dvojice tvůrců Warren Ellis (scénář) a Darick Robertson (kresba) rozhodla ve vydávání článků Spidera Jerusalema pokračovat. Nakonec to dotáhly až na deset svazků.
Citát: Jsem Spider Jerusalem. Původně jsem se měl prý jmenovat Django Heraclitus Jerusalem. Ale přišel jsem na svět jako samá ruka samá noha a máma měla v tý době hodně špatný voči a tři různý neurologický potíže. Takže je ze mě Spider. (Má to logiku)
Komentáře k příběhům zde:
https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/transmetropolitan-transmetropolitan-7-vsechno-nebo-nic-151901
„Vím, že se bojíte o muže,
kteří mají jistou
– ale zcela nezaslouženou –
pověst hrdinů vesmíru,
ale bez nich nezvítězíme.“
„Baník Pýčo!“
Když jsem na Světě knihy 2024 byl na přednášce Kristýny Sněgoňové a sledoval její debatu s Františkem Kotletou, který se přednášky vlastně nezúčastnil a stál jen mezi diváky, tušil jsem nějakou nekalotu. Paní spisovatelka se do svého kolegy dost pustila a dávala mu, jak se tak říká „kapky.“ Po přečtení Plamenů války jsem asi pochopil proč. Takto „nelidsky“, jak se pan Kotleta zachoval k jednomu členu Kraksny – no páni. Byl jsem překvapen, pohoršen a naštvaný.
Malá ochutnávka:
Ažin ocas se nakonec po chvíli ticha uklidnil. „Souhlasím s tím, že by ani kapitán Moravec ani poručík Vojcechovsky neměli velet žádné jednotce. Jsou nejlepší v tom, zařídit explozi planety v pár minutách, kdy si jdou koupit žvýkačky, ale velení pozemním operacím je něco úplně jiného. Vyžaduje to trpělivost, disciplínu, vojenské schopnosti a logiku. Nic z toho ani jeden nemají,“ řekla po chvíli.
Avšak příběh jako takový je jeden z těch lepších v této sérii. I když mne neopouští pocit, že oba spisovatelé improvizují během psaní a sem tam si udělají nějaký ten naschvál. Což je možná zdravé a inspirující, ale na druhou stranu se trochu bojím, aby netrpěl divák – čtenář. Protože v tomto příběhu je jedna věc, kterou bych nazval nepozorností ze strany pana Kotlety. Kapitán Bouchač si totiž v tomto příběhu asi třikrát zapálil poslední divak, co u sebe měl. Je to možná maličkost, ale mě to dost narušilo klid u čtení. Skoro jsem dostal záchvat štěkání jako Fifinka. Kolik těch „posledních“ divaků jako ještě v kapse má? „Řečí kapitána Moravce, Legie je buď v prdeli, nebo totální prdeli.“
60%
Citát: Když je člověk vesmírná celebrita, leccos mu projde.
„Když
člověk
vyhrává,
nemění
taktiku.“
Když bych chtěl tuto knihu očíslovat, rozhodně by dostala číslo 1 v sérii Mark Stone: Kapitán služby pro dohled na primitivními planetami – napsáno Českým spisovatelem. Ano, tohle je první Mark Stone napsaný perem našeho spisovatele. Pokud pátráte po tom, kdo je Louis Richard, tak věřte, že to je Vlado Ríša. Jinak je tohle číslo 60 v klasické sérii vydávané u nás. A nutno dodat, že v této knize, v tomto příběhu opravdu už zase vystupuje Mark Stone a jeho robot Ray. A vlastně je to logické.
Malá ochutnávka:
Když Mark vyjížděl brzy ráno z hostince, musel dát přednost karavaně zajatců a otroků. Chvíli je sledoval, ale když viděl, že je odvádějí do chrámu, pokrčil rameny a vydal se k městské bráně. Bylo mu jasné, že se sem bude muset vrátit s Rayem, protože velká spotřeba otroků, obři nasazení do boje a onen přístroj využívající podprahových zvuků byly údaje, které musel vyšetřit už ze své pozice agenta Služby pro dohled nad primitivními planetami.
Ale pojďme k příběhu. Tohle je hravé, akční dobrodružství. Jsou zpět postavy jako je Peggy, sekretářka velitele SDPP generála Knova, zpět je Markova přítelkyně Elsa, i když jen okrajově. A zpět jsou i ty rozhovory Ray versus Mark. Je tu spousta bitev, lásky a napětí. Kdybych nevěděl, kdo je Louis Richard, klidně bych řekl, že tohle se tak podobá příběhům Jean-Pierre Garena, že to mohl napsat i on. Ale vlastně se to tady všechno přelamuje a krom dvou příběhů Stanice 46 (České pořadí 61) a Meč světla (České pořadí 67), už další dobrodružství budou psát jen naši spisovatelé. A pokud to pojmou jako zde Vlado Ríša, máme se na co těšit.
Citát: Nechť tvé cesty jsou vždy správné.
PS – Na základě této série jsem si dal Jean-Pierra Garena do oblíbených a napsal k němu i malý komentář:
https://www.databazeknih.cz/diskuze-o-autorovi/jean-pierre-goiran-3995
„Váš objev může
zlikvidovat chudobu.
Ale těžko
změní povahu
rozumných bytostí.“
„Žal je nelogický.“
Tohle je těžký příběh. Kdybych neviděl nejdříve film, těžko bych pochopil alespoň částečně tento psaný příběh. Genesis je na mne moc složitý „experiment“ a vše co se v něm děje je těžko pochopitelné. Vlastně mě na rozdíl od filmu tohle moc nebavilo. Chtěl jsem nějakou sranda oddychovku a dostal jsem příběh plný složitých vzorců, bez špetky humoru a s podivným znovuzrozením.
Citát: Když si nepomůžeme, tak zde zemřeme.
„Mnoho lidských bytostí
si nepamatuje své napojení
až do chvíle, kdy jejich mise
dosáhla správné úrovně,
které by byli schopni porozumět.“
Musel bych se opakovat a papouškovat můj komentář k první knize. A tak jsem se rozhodl, že to tentokrát zkrátí. Musel jsem si přečíst i druhou knihu v sekci Tři vlny dobrovolníků, abych si byl jist, že jsem to vše pochopil. A ujistil jsem se v tom, že jsem to nepochopil. Co jsem nepochopil? Nepochopil jsem jak dlouho budou ty „dobrovolníci“ vůbec čekat a hlavně na co budou čekat. Oni to vlastně taky neví. Kdyby je paní Dolores Cannon nezhypnotizovala, tak vlastně ani netuší, že jsou jacísi dobrovolníci a spasitelé lidstva. Všechno je to takové hodně nevěrohodné. Je to vlastně jen na bázi nějakých hypnotických rehabilitacích. Myšlenka je vlastně velmi dobrá – lákavá, ale skutek utek.
Citát: To mi bylo řečeno, tak že tomu věřím.