Terva komentáře u knih

„Den
jako stvořenej
na věštění
na křižovatce.“
(Milostné strasti nebožtíků)

Stylu manga jsem nepropadl. Ano, něco jsem si přečetl, ale skoro vše jsem pak věnoval jako dárek někomu v okolí. Doma mi zůstalo jen pár příběhů. Zápisník smrti a Tokijský ghúl jsou dvě série, které se mi líbily a mám je ve své knihovně. Naruto nebo Čarodějova nevěsta jsem poslal dále do světa. Bylo to až moc dětské. Nedavno přečtené tři díly Pán a kocour je také v tom romantickém hravém stylu, kdy očekáváte nějaký zvrat a ono nic. Milostné strasti nebožtíků je dárek na Vánoce, ale rozhodl jsem se ho přečíst. A proč? Protože když už to mám doma . . . a hlavně ten název je zajímavý. Ten mě lákal nejvíc.

Citát: Laskavě se tu nemotej! Koukej se vrátit do hrobu! (Milostné strasti nebožtíků)

Jenže tohle není celá kniha o jednom příběhu. Jedná se vlastně o soubor několika povídek. Celkem sedm povídek na téma lásky, sebevraždy a vraždy. Hned ta první povídka nese název jako celá kniha. Milostné strasti nebožtíků. Musím však říci, že celý ten koncept věštění budoucnosti někde na křižovatce za mlhy mě moc nebral. Hodně dětské a naivní. Navíc tolik mrtvol za tak krátkou dobu? Tohle mě, jako čtenáře, docela odrazuje. Tento příběh obsahuje bonusovou povídku Chlapec v bílém.

Citát: Věští se tu na každém rohu. Jako by všechny zdejší obyvatele něco posedlo. (Chlapec v bílém)

Dalším hororem, který je rozdělený na dvě části: Ségřin kluk a Seance je příběh několika sourozenců. Už jen podle těch ksichtů je vám jasné, že tohle bude peklo. A taky že bylo. Například upálení jedné z postav – to jsem se smál a nebyl jsem sám. Příběh druhý – Seance je také perfektní. A i když to bylo morbidní a strašidelné, válel jsem se smíchy. Tuhle rodinku jsem si oblíbil. Pátým příběhem je „Dům Iluzorních bolestí“. Nejmorbidnější a dost mrazivý příběh. Fakt síla.

Citát: Bolí ho místa, která s jeho tělem vůbec nijak nesouvisí. (Dům iluzorních bolestí)

Další, šestý příběh v tomto svazku se jmenuje „Žebranda“. Je divná. Sice super strašidelný začátek, ale čím víc do hloubky, tím míň jsem operaci žeber věřil. Inu, Japonsko. Poslední povídka je o hovně. Jmenuje se totiž „Vzpomínka na realistický hovno“. Musel jsem se u ní snad i pos®at smíchy. Tak že jako celek jsou to povedené morbidní příběhy. Až na tu úvodní jsem se vlastně u všech svým způsobem bavil.
Komentáře ke všem povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy a nebo klikněte sem:

https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/milostne-strasti-neboztiku-539880

87 31.10.2024

„Náš plán se nemění.
Jenom se trochu komplikuje.
Nepotřebuju žádné elementy,
abych viděl,
že to dobře dopadne.“

Ultimus je další příběh ze světa „Arkádie“, respektive ze života na Měsíci. A protože je „Ultimus“ nápravné vězeňské zařízení, myslel jsem si, že to je ten velký nevysvětlený časový úsek, na který narazíte v knize „Rock mého života“. Ne, není. Jakoby na něj pan spisovatel zapomněl. Tak jsme sice na Ultimusu NZ, ale v jiném časovém období. Tak že něco málo na vysvětlení, ať nepropadnete očekávání vysvětlení jiných událostí. A ať se z toho ne . . . Hu.

Citát: Kdo je roztavený nezlobí.

Příběh je opět prošpikován spoustou technických „vymožeností“ jejichž názvy mi mnohokrát vůbec nic neřekly a ani jsem si nedokázal představit, co dělají nebo spíš, jak to dělají. A představit si je vizuálně byl také docela problém. A když už jsem u těch „záporů“ musím upozornit, že v příběhu je jedna velmi osudová a dost důležitá nelogičnost. Jako by pan spisovatel zapomněl, co napsal v jiné kapitole, a v dalším běhu událostí si protiřečí. Událost nebudu dále vysvětlovat, ať neprozradím děj. Jen si postěžuji, že nebýt této „události“ příběh by se vyvíjel jiným směrem. A tady je asi zakopaný ten pes . . . Čuchák.

Citát: Zase ty tvoje zbytečné otázky. Všechno, co Dědek ví, je jisté.

Tak a teď klady. Nedomého a hlavně Čuchákovo hlášky má asi každý rád. Nikdo pak ani neřeší, že jsou někdy úplně mimo kontext, ale potěší, pobaví a čtenář se uvolní a zasměje. Příběh celkem rychle plyne a nenajdete tu nějaká zvlášť nudná místa. Geniálně je vyřešená strava všech vězňů a „bachařů“ na Ultimusu. Tohle byla skvělá myšlenka. Zvláštní mi však přijde vztah Nedomý & Čuchák a kapitán Mantela. Ovšem funguje, i když mnohdy skřípe. Kecy, které pak vždycky po akci má Kuba Nedomý už čtenář ignoruje, protože ví, že v dalším příběhu se stane skoro to samé.

Citát: Máma mi vždycky říkala: Nevrtej se v tom a žer!

V tomto příběhu najdete tuším tři odkazy na povídky, to aby jste byli v obraze, kdo je ta nebo ta postava a nebo z jakého příběhu je událost, která se děje. Problém je však v tom, že všechny povídky jsou v antologii „Hu! Povídky Dědka Čucháka“, která však vyšla až rok po Ultimusu. Vědět to dřív, tak si nejdříve přečtu tuto antologii a pak teprve Ultimus. Přeci jenom pořádek musí být . . . Hu. No a tak mě teď čekají právě tyto povídky. Ultimus je, skoro se mi chce říci, „průměrný“, ale je to vlastně skvělé dobrodružství, které za to stojí.

Citát: Kdo je roztavený nezlobí.

104 30.10.2024

„Hlazení mňám moc rád.
Je to jak olíznutí od maminky.
Je to příjemné,
hřejivé
a dělá mi to radost.“

„Já mám také rád kočky.“

Druhá miloučká knížka o Štístku, kocourovi, který na stará kolena získal svého prvního páníčka. Někdy si říkám, jak může být člověk z tý kočičky tak blbej? Štístko si svého páníčka tak krásně zvotročila, že páníček skáče, jak košišta mňouká. Vození na rohožce od dveří, to jsem šel smíchy do kolen. Tedy, řeknu vám, to je tak miloučký, až mi tekl med od huby. Ale . . . , ale, čekal jsem nějakou dramatickou stránku příběhu. A místo toho jsem viděl přebaly na telefon s kočkou, tričko s kočkou nebo hrníček s kočkou.

Citát: Ale právě proto, že je to náš idol, bude možná lepší se ho na osobní věci neptat.

A v některých postelových momentech jsem doslova čekal sex páníčka se Štístkem. Říkáte, že jsem pokrytec? Tak si to přečtěte, a dáte mi za pravdu. „Když jdu spát, Štístko si ke mně vleze a spí se mnou. Ale když ho do postele dám já, vždycky uteče.“ Ale, když se pan Kando v práci zmíní o kočce, co má doma, holky se na něj jen lepí. Na druhé straně je Štístko docela žárlivej parchant a tak se situace začínají trochu hrotit. No, ne zas tak tragicky. Furt je to takový mňauglišový. A tak mi nezbývá nic, než si vzpomenout na větu jednoho nejmenovaného spisovatele, který na otázku, zda má raději psi nebo kočky, odpověděl, „já jím všechno.“

Citát: Mrkev není hračka.

97 30.10.2024

„Když se život zvrtl, změnil v násilí,
stal se nešťastným,
většina lidí se stávala buď svědky,
nebo oběťmi,
a jen málo z nich hrdiny.“

„Všichni jsou teď paparazzi.“

Pan Felix I.D. Dimaro z Nigérie, žijící v americkém Torontu opět poukázal na to, jak je bílá rasa zvrácená a úchylná. Ale v jednom má pravdu, Simon Hinch, hlavní postava tohoto příběhu, si svůj osud rozhodně zasloužil. Ovšem vše kolem naplnění osudu už náruživý čtenář zná z mnoha jiných příběhů. Od ducha ve stroji (v tomto případě telefon), naplnění pomsty, až po mnohé, dlouho očekávané a předvídatelné, „zvraty“. Takže tohle je obyčejný průměrný příběh, který vás sice možná osloví a to v tom případě, že si ihned na internetu najdete zde zmíněné stránky o Smrti v přímém přenosu. Jsou tři a prý plně funkční.

Citát: Lidé rádi vidí umírat jiné lidi, ale když slyší, jak to probíhá, je to skutečné. Mnohem osobnější zážitek.

98 27.10.2024

„Nedovolej
nám odejít.
Všechny
nás zabijou,
aby unikli.“

Hned první informační panel mě docela vyvedl z míry. Píše se v něm doslova: „Ludvík XIV vydal vyhlášku, že každý, kdo se pokusí o sebevraždu, stane před očima zákona a Boha a bude potrestán za své hříchy . . . bez ohledu na to, zda byl čin dokonán.“ To jako znamená, že když se mi v tý době (1670) nepovede sebevražda, soud mě odsoudí k smrti? Teď nevím, zda to opravdu Ludvík XIV takto myslel, nebo to tvůrci nějak špatně pochopili a nebo to je Českým překladem? Rozhodně je to zajímavý rozpor. Ale jen Bůh a Filip Ženíšek ví, kde je pravda.

Citát: Pravda nebo ne, já se bez boje nevzdám.

Proč mám pocit, že je to běžná americká duchařina. Ano, je tu spousta duchů, krve a zabíjení. Ale, to už jsem viděl snad stokrát. Tak že zase tak hororově vyvedený z míry nejsem. A i když je kresba nádherná, pocit všednosti mě rozhodně neopouští. Tak že nezbývá než jen čekat na nějaký nečekaný zvrat. Jenže zvrat byl jen takovej, že se objeví fakt hnusná, červem prolezlá postava, a řve „utečte!“ Takže krom hezký kresby jsem v tom měl docela chaos.

Citát: Nemůžu slíbit, že budu přítel, až se potkáme příště!

92 27.10.2024

„Když je člověk
připraven na nejhorší,
tak ho osud
jen málokdy
zklame.“

Toto je již šedesátá devátá kniha v sérii Mark Stone Kapitán služby pro dohled nad primitivními planetami a zároveň osmá kniha, kterou napsal Český spisovatel. Pan Jiří Pavlovský příběh pojal trochu víc akčněji, než jsme si zvykli. Hýří to tady honičkami a výbuchy. Nechybí dramatičnost a dobrodružství, jisté tajemno a sem tam jsem se i zasmál. Asi nejlepší scéna je ta s inteligentními dveřmi. Odehrává se skoro až na konci příběhu a tak vám víc nebudu prozrazovat. V příběhu jsem také narazil na dvě docela velké nelogičnost, ale o těch nenapíšu vůbec nic, protože ten, kdo se rozhodne si příběh ve své celistvosti užívat, je s nadhledem přehlídne. Jinak je to další povedený příběh, který jsem si já osobně užíval až do konce. Vzhledem k některým systémovým chybám dávám 65%. Což je tři a půl Hetešáka.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )

Citát: Tak, teď už jsem dokonalý padouch. Právě jsem hrdinovi odsouzenému na smrt vysvětlil své plány.

95 25.10.2024

„Myslel jsem,
že dnešek
bude stejný
jako všechny
dny předchozí . . .“

„Ten stařík se snad pomňauknul!“

Tento příběh jsem koupil jako dárek k Vánocům 2024. Jenže, když mi tak ležel na stole, připraven na zabalení do Vánočního papíru a posléze určen k odeslání . . . inu, neodolal jsem a před všemi úkony jsem do něj nahlédl. A pak jsem se přistihl, že ho čtu. A je to nádherné. Ostatně, proč neprozkoumat dárek, který pak bude číst někdo jiný. Co když se to nebude líbit? Je pak lepší udělat hloubkovou sondu do příběhu. Nakonec to je celkem miloučké, i když nic pro mne. Kocour Štísko byl ke konci docela terorista a udělal si ze svého páníčka skoro otroka. Ale když se mají oba rádi, určitě nějaké ty neshody hoděj za hlavu. Nebo si na klavíru spolu pěkně zazpívají – Kočka leze dírou . . .

Citát: Je mi jedno, jak mi budeš říkat, i kdyby to mělo být „Sopel“.

96 25.10.2024

„Jak mocné a nebezpečné muselo být Zlo,
že bylo nutné jej střežit ochrannou kletbou
ve jménu nejvýše postaveného anděla,
toho, který bývá dokonce označován
za spolustvořitele světa?“

Na Světě knihy 2024 jsem si zakoupil dvě knihy od pana Arnošta Vašíčka a nechal si je podepsat. Lovce záhad a Zloděje tváří. Byl jsem překvapen, že zatím nechal v klidu komisaře Martena a napsal prostě jinou krimi. Zloděj tváří je vlastně docela strašidelné pátrání o uříznutých tvářích. Příběh je jakési krimi, říznuté duchařinou a démony. Obsahově je to brutální a smutné, leč čtenář chápe, proč osobnosti tohoto příběhu umírají. Vše je podmaněno vyšší mocnosti.

Citát: Co se stane, až mu přinese poslední oběť?

Celá ta symbolika a cesta k pochopení a odhalení je mrazivá. Tohle dílo se panu záhadologovi povedlo. Oba svérázní detektivové Drexler a Hartman jsou vlastně sympaťáci, i když každý má ve skříni toho svého strašáka. Drexler je alkoholik, a Hartman – inu, to se dozvíte na konci příběhu. Zajímavé prostředí pro hororovou atmosféru tentokrát měly lužní lesy na soutoku Moravy a Dyje. Vše se to tak nádherně povedlo, že z toho mám ještě teď, při psaní komentáře, postavené chlupy na celém těle. Tohle rozhodně doporučuji všem milovníkům napětí, záhad a krimi.

Citát: Upíři se neodrážejí v zrcadle. Platí to i pro přízraky?

109 22.10.2024

„Kurva,
některý
vaše ryby
jsou tak pěkný,
že bych je vojel.“

Čtyři roky nás nechala tvůrčí parta, která se Ságou zaobírá, čekat na další pokračování. Co se asi stalo, že si dali takový čas? Byl to nějaký tvůrčí blog a nevěděli si rady jak pokračovat nebo se pohádali a trucovali a nepsali? No, těžko říci. Hlavně, že jsme se všichni dočkali. Za ty čtyři roky čekání toho čtenář docela dost zapomene, tak že jsem měl rozjezd docela zmatečný. Avšak stačila chvilka a byl jsem zase v Sáze. Jenže, kam jsem se to časem dostal? Nejsme nějak moc daleko? Sakra, jsme. Tvůrci nějak po čase zapomněli na čas a jakoby skočil s nima. Inu, budiž. S tím čtenář nic nenadělá. „Otec mě naučil, že důležitou součástí umění, jak přežít, jen vědět, kdy držet kušnu,“

Citát: Kojení je kravina!

Co však musím uznat, je fakt, že po tak dlouhé pauze se tvůrci nesnaží nějak moc inovovat. Že zůstali u staré, již zajeté stopy. Barvy, kresba a nakonec i dialogy jdou ve stejné stopě předcházejících devíti svazků. Jen některé celostránkové kresby jsou víc propracovanější a nejsou tak jednoduché, jako třeba přebalová stránka. U dialogů bych se mohl škát, že některé nejsou přeložené. Ale asi nejsou tak důležité, aby to nabouralo posloupnost děje. Svazek obsahuje kapitoly 55 až 60. A teprve okolo kapitoly 59 se začne konečně dít něco pořádného. Když vynecháte sex a učení fakanů hrát na kytaru, tak se vlastně nic tak zvláštního nedělo.

Citát: Špatný vkus je nakažlivý.

Jediné nebezpečí je vlastně agent Gale, ale ten se teprve rozjíždí, tak že počítám s tím, že se jeho skutky začnou projevovat až někdy v dvanáctém svazku. V tomto to byla jen rodina, prodej drog, láska a kytara. Jinak se vlastně nic zvláštního nedělo. Co mohlo zvýšit napětí byl jeden malý výlet, ale jeho konec nám tak nějak tvůrci zatajili. Proč? Netuším, asi je to tajné, nebo nějaký breberky. Byl jsem vlastně docela zklamán. Avšak věřím, že vše se teprve rozjíždí a příště už to bude dramatičtější. (POZOR! SPOILER – Bylo mě líto té Stromové lodi, která na konci nedopadla dobře)

Citát: Docela mě ohromilo, jak moc se mi to nehnusilo.

88 22.10.2024

Jsem na úplně neprobádaném místě. Básním a poezii samotné se nevěnuji v nějaké velké míře. Moc jsem toho ani nečetl. Ale shodou okolností se mi do ruky dostala tato knížečka pana Przeczeka, a já se rozhodl si tento soubor poezie přečíst. Zaujala mě například čtvrtá báseň. Je velmi zajímavá. A tak jsem se rozhodl ji použít v Malé ochutnávce. Snad to panu spisovateli nebude vadit. Báseň „Tušení“ se mi zdá jako jedna z těch nejlepších v této sbírce.

Malá ochutnávka:
TUŠENÍ

Stále jasněji
cítím obrysy
ukryté mimo realitu

Myšlenka
soustředěná v bodě zvratu
se snaží poodhalit
střípek tajemna

Protéká význam
mezi prsty
Letmý obraz
mizí

Ještě
nejsem připraven
dotknout se světla
za zrcadlem

To mě vzalo u srdce. Ale protože jsem v tomto oboru nezkušený, možná jsou ve sbírce i lepší věci. Ovšem nejsem připraven se touto cestou vydat. Mohu jen napsat, že se mi třeba líbily básně „Bez slitování“, „Opěrný bod“, Příchod soumraku“ nebo „Změna úhlu pohledu“. Ovšem mrazivý je příběh nazvaný „Bludiště“. U toho jsem měl naježené chlupy na celém těle. Zajímavý obsah. Myslím, že pár mouder jsem si z této sbírky odnesl. Avšak jsem se jen utvrdil v tom, že poezie nebude mou silnou stránkou. Muho ale milovníkům poezie Motýlí křídla doporučit.

107 21.10.2024

„Je to snad
poprvé od doby,
co jsem nastoupil k SDPP,
kdy mě generál
neodvolal z dovolené.“

Vlado Ríša se vrací do světa Maarka Stonea s dalším příběhem. Je v pořadí již šestá Česká osobnost, která svým dobrodružstvím přispěla do rozmanitého díla Jean-Pierra Garena. Mark Stone: Kapitán pro dohled na primitivními planetami tak může nadále prožívat svá dobrodružství a čtenáři s ním. Pan spisovatel tento příběh pojal spíš jako počítačovou hru. Mark Stone dostává postupně několik úkolů a pokud je nesplní, čeká smrt, jak jeho, tak i jeho věrného robota Raye.

Malá ochutnávka:
Ray se opřel o zeď nejbližšího domu a vypadal, jako kdyby patřil k těm nejlenivějším flákačům v celé Galaxii. Za chvíli se uvolnil zbytek stolu, u něhož trůnil Mark Stone, obklopený několika talíři plnými dobrot, grilovaného masa, salátů, a také vysokým skleněným pohárem plným napěněného světlého piva. . .

Musím však také napsat, že Charlungští bojový obři, které napsal pod pseudonymem Louis Richard byli lepším příběhem. Mise na Šámatu je rozjeta za podivných, nePierovských, pravidel a sem tam to ztrácelo logiku. Ano, i v těchto lehkých příbězích by nějaká logika měla být. Tady jsem třeba nechápal, proč se Mark Stone nechal do této hry vůbec zasáhnout. Ano, Ray byl uvězněn, ale s jeho vybavením (laser a dezintegrátor) by nebyl vůbec problém zmizet po „anglicku“, jak se tak říká. Také nesrovnalosti kolem telepatických schopností jsou podivné. Lehce se to čte, ale je to jen průměrný příběh, který asi za několik dní zapomenu.

Citát: Pokud mají přežít v království . . . nemohou vyvraždit většinu jeho obyvatelstva.

93 21.10.2024

„Nesmí to všechno být na nic.
Tak jsem prožil většinu svého života.
Ničím. Pro nikoho jen pro sebe.
Ale chci všem dokázat, že se mýlí.
Zvládnu to lépe.“

Byl jsem trochu vyveden z míry, když jsem se dozvěděl, proč vlastně Americká liga superhrdinů vznikla. Aby měl stát obranu proti Lize spravedlnosti v čele s Batmanem? Na mě je to moc superhrdinů a tak u DC skoro většinou fandím Superpadouchům. Jen málo kdy se pustím do hrdinů DC. Onehdy mě zaujal Green Arrow (scénář: Kevim Smith) a tak se stal i lákadlem u tohoto nově vzniklého svazku „Americká liga spravedlnosti.“ Ostatní hrdinové mě moc neberou. Jsem spíš padouchovej.

Citát: Vybrals schopnosti, ne lidi.

Superman a Batman jsou už vyčpělí, Wonder Woman se mi sexuálně nelíbí, Flash je smazatelný, Aquaman se veze na vlně filmů (druhý byl lepší), Catwoman byla dobrá kdysi s Daredevilem, a i v Deadpool & Wolverine moc prostoru nedostala. (A kde se vůbec vzala v Marvel?) a Cyborg Vibe, Katana nebo Stargirl (tupé a jednoduché přezdívky) – inu, ty skoro neznám. Vlastně musím napsat, že tohle je pro mě čtení spíš ze zvědavosti, protože mě nalákala kresba.

Citát: Ta dohoda se mi přestává líbit.

Opět mě zaujala Catwoman. I tady jí to sekne, až na ty oranžový skla u brejlí. Co je tohle za módu, to nechápu. Opět musím vyzvednout kresbu. Je prostě nádherná. I rozmanitost vkládání komiksových oken je perfektní. Tak že jsem knihu spíš prohlédnul, než přečetl. Obsahově je to na mě moc složité a všechny ty zmatky kolem hrdinů, super hrdinů, super super hrdinů a super padouchů nechci moc pobírat, páč jak jsem již psal DC není tak přitažlivý svět jako ten od Marvelů. Ale musím uznat, že je zatím DC docela tvrdý, kdežto Marvel už je Disney. Role se asi brzy otočí.

Citát: Proč se mnou mluvíš jako s idiotem?

100 17.10.2024

„Začnu se hihňat. Lechtá to, až se ošívám,
a měla bych ječet „tohle ne, pomoc, to je znásilnění“,
ale místo toho dostávám záchvat smíchu.“

To jsem zase jednou střelil vedle. Už jen to, že ze 49 komentářů, které tu jsou je 49 žen!!! Pravděpodobně budu první muž, který příběh četl a k této knize napíše komentář. A nebude to nic HIVpositiv. Protože celý koncept tohoto příběhu je strašný. Představa, že nějaká (nějaké) žena je unesena mimozemšťany a vyhozena (vyhozeny) na Ledové planetě, kde potkají mimozemské barbary a tam se rozšukají jako zběsilé . . . to je strašná představa. Ona padne do pasti, barbarský lovec jí z té pasti uvolní, odnese jí do své jeskyně . . . a pak už se tam jen líbaj, oshávaj, ona mu ho vyhoní a pak si zašukaj. No, nic, druhou knihu už rozhodně číst nebudu.

Citát: Pokud jsem ochotná udělat ze sebe obětního beránka, jsou ony ochotné nechat mě se obětovat?

Klukům to snad ani nedoporučuji, pokud nemají rádi pseudo sci-fi porno promísnuté červenou knihovnou. Tohle je opravdu dívčí román. Navíc je v tom spousta nelogických věcí. Například jako by paní spisovatelka zapomínala, kolik je vlastně v odhozeném kontejneru žen, ať už živých nebo v kryoboxech. A vrcholem jsou lovci barbaři, kteří používají mýdlo – to jsem šel do kolen. Přeci nebude ručně honit špinavého smrdícího divocha. A pak se tam objevil celý kmen nadržených barbarských lovců (s mýdlem) a několik pozemských žen . . . inu, pokud ještě neumřeli, šukají tam do dnes. Příběh nemá vůbec dramatickou stránku, žádné napětí ani v podstatě žádný humor. Je to jen o sexu.

Citát: Tahle rozkoš bude má smrt.

„Čeká tě ještě
notný kus cesty
a tvé zkoušky teprve začaly.
Za to, cos pro mě udělal,
ti něco dám.“

„Prosím, pane, neodmítejte mě, jinak mě přísně potrestají.“

Jean-Pierre Garen, snad ještě na smrtelné posteli, napsal poslední příběh ke své vynikající sérii Mark Stone kapitán pro dohled nad primitivními planetami. Meč Světla je totiž svým vznikem datován do roku 2003. Pan spisovatel zemřel v roce 2004 po delší nemoci. Můžu tak konstatovat, že si před smrtí napsal pěknou pohádku. Meč Světla totiž není klasickým Stoneovským příběhem. Odehrává se na nejmenované planetě, kde nejsou žádné mimozemské technologie a kde se ani neobjevuje nikdo z té pestré škály lidí v těchto příbězích. Žádný Know, žádný Stone, žádní piráti – nikdo.

Malá ochutnávka:
U ohníčku seděli tři muži. Byli špinavý, neholení, otrhaní, ale u pasu měli bytelné meče. Nad ohněm se opékal pták.
„Už to bude?“ zeptal se jeden.
„Ještě chvilku. Jdi se zatím podívat k cestě. Onehdy jsme málem propásli jednoho pocestného.“
„To byl kšeft!“ zasmál se první. „Prachy neměl, prořízli jsme mu chřtán a nic z toho.“
Neochotně vstal a zamířil k cestě, protože věděl, že vůdce odmlouvání nesnáší. Skryl se za křovím. O něco později tiše zavolal kumpány.
„Hej, někdo jsem jde!“

Meč Světla je pohádka o princi Jarvenovi, který jako druhý syn krále Jarvika je donucen opustit království a jít do světa hledat své štěstí. Respektive je vyslán hledat legendární meč Světla. Tato tradice je předávána z generace na generaci a týká se všech současných královských synů. Tím se tu objevuje i záporák, kterého zpodobňuje jeho starší bratr, který si dělá nárok na království. Tak že oba se vydávají na dlouhou a nebezpečnou cestu. Jarven jde tou delší cestou a tím získává mnohé výhody. Najde kouzelný prsten, má sex, sní paštiku, dostane kouzelnou šipku a potká i draka. Co více by si milovníci lehkých dobrodružných příběhů měli přát? Je to důstojné ukončení spisovatelovo tvorby. Čest jeho památce!

Citát: Když už není nic k jídlu, zbývá nám aspoň láska.

97 14.10.2024

„Proč lidé,
kterým se
nedá věřit
neustále opakují
„věř mi“?“

„Když tu hodíš kamenem, trefíš Lokiho.“

Nebudu tvrdit, že ten, kdo viděl seriál, a má v merku MarvelStudio, musí rozhodně tuto knihu mít. To ne, to by bylo pokrytectví. Kniha je opravdu jen přepisem první řady seriálu. Prostě si paní jihoafričanka koupila předplatné u nějaké televizní společnosti, čuměla na seriál a podle něho pak napsala tuto knihu, které se říká román. Vlastně bych knihu ocenil víc, kdybych ten seriál neviděl. Jinak je to prostě jen zvopakování, co každý viděl v TV nebo na DVD. Jediná kladná věc v této knize je fakt, že se zde dočtete i o úvahách a věcích, které si aktéři jen myslí. Což je taková třešinka na dortu k již zmíněnému seriálu. Ale protože bylo nezajímavé, číst přesně to, co jsem již viděl, nebylo to zas tak dobré počtení. Četlo se to rychle a s jakýmsi dojetím a zvědavostí. Přeci jenom, co kdyby . . . a nic.

Citát: Boj neskončil, boj právě začal.

89 14.10.2024

„Hlídals, Hlídko, Rozhraní,
dočkal ses
jen zklamání.
Na samotu není lék,
chcípnem tady vespolek.“

Flotila zatracených je druhá kniha v příběhu Rozhraní. Chvilkama se táhne příběh stylem knihy první. Rozvláčné, moc popisování a hodně opakování. Teprve někde v půlce těch pět seti stran se přesuneme jinam. A vlastně celý ten příběh Cavalona v hlavní roli je povedený a napínavý. Zajímavé jsou také vštěpy, jakási součást lidského těla, která brání poškození. Je to trochu složitější, ale také dobrá myšlenka.

Malá ochutnávka:
Ford si dlouze povzdechl. „Zkusila jste nakázat vštěpům, aby to vyléčily,“
Adequin se útrpně zamračila. Už jen pouhé pomyšlení na to, že by vštěpy požádala, aby se pohnuly, jí do paží a ramenou vystřelilo prudkou bolest. „Jo zkusila. Ani se k tomu nepřiblíží. Jako by moje předloktí byla něco na způsob zakázaného území. Jako by to už vůbec nebyla živá část těla.“

Ovšem jistá skepce ve mně stále hlodala. Proč je to všechno popisované oklikou. Kdyby šla paní spisovatelka trochu přímo, mohla napsat jednu knihu o pětseti stranách místo dvou a dílo mohlo být i svižnější. Takto jsem jen četl a čekal na poslední stránku, i když jsem o zajímavém konci pochyboval. Tento příběh o Rozhraní není sice špatný, ale pomalý. Myšlenka dobrá, jen jít na to příměji by bylo lepší. Tak že zůstávám u hodnocení jak u první knihy 70%
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )

Citát: Hlavní navigační důstojník flotily je tak trochu k ničemu, když nemáte žádnou flotilu.

107 12.10.2024

„Představa, že naše město
zničí obří potvora,
by mi dřív přišla jako konec světa,
ale teď je to normálka.“
(Rutina)

Obálku k tomuto tří povídkovému svazku vytvořil Ryan Sook. Vypadá opravdu zajímavě. Ale pojďme si něco říci k příběhů. Hned u toho prvního jsem se opět musel zamyslet, proč mám tyto příběhy rád. Ano, Hellboy, ten velký, to on mě zaujal. Jenže pak z Ú.V.P.O. zmizel a přednost dostali jiné, nevýznamné (dle mého) osoby. Hellboy má svojí novou řadu, která zase tak moc nevychází. Pak se objevuje Mladý Hellboy, který mě už moc nebaví a jeho příběhy nekupuju. No, a pak, asi abych byl naštvanej, mi hned tvůrci do Pekla na Zemi strčí Mladého Hellboye. Opět jsem se zamyslel nad tím, proč jsem to začal kupovat? Tak že první povídka v tomto svazku „Ďábelská křídla“ je pro mne vlastně zklamáním.

Citát: Není dne, kdy bych neuvažoval nad tím, co by ta obluda napáchala, kdybych ji nezabil, a co dalšího by přišlo portálem, kdybych ho nezavřel. (Neřešitelná rovnice)

Druhý příněh je velmi průměrný a po dočtení tohoto svazku jsem vlastně skoro celý děj zapomněl. Třetí příběh Rutina je tím nejlepším, co nám tu tvůrci mohli nabídnout. Příběh Arona ze Santo Fé. Líbí se mi, jak si Aron stěžuje, že mu auto rozšlápla nějaká obluda a mít tak auto funkční a mít benzín, byl by už dávno fuč. Ale není, stále chodí pěšky každé ráno do své práce a vše kolem už bere – inu Rutina. Ovšem musel jsem u této povídky ubrat jednu hvězdu. Je to díky arogantnímu chování některých členů Ú.V.P.O.

Citát: Jenom vás zabít mi nebude k ničemu. (Ďábelská křídla)

96 12.10.2024

„Co dnes máme pít?
Krev.
Krev musíme pít.
A co smíme políbit?
Jen ďáblovu řiť!“

„Není nad hlášení o počtech obětí hned po ránu.“

(POZOR! CELÝ KOMENTÁŘ JE PROTKÁN CITÁTY, TAK ŽE MŮŽE DOCHÁZET K PROZRAZENÍ DĚJE A UDÁLOSTÍ)

Začal jsem dramaticky. Písní z počátku příběhu, kterou zpívá v městě Atlantida postava, která se v opeře nazývá „Duch Života“. Nutno dodat, že příběh je černobílý, jakoby na něj Měsíc temně kvílil. Znuděná a stará Smrt je fakt zajímavá postava. Ani Ducha Života zabít nechce. Taky proč? „Kolik ti je? Sotva tři sta let?“ „A já tuhle pitomost dělám od začátku věků“ – pravila Smrt. A já si uvědomil, že tohle není komiks mířený na mou skutečnost. Tohle bude na mě moc vážný. Raději se bavím imaginární smrtí, než tou skutečnou, ač je skutečně imaginární.

Malá ochutnávka:
Já, císař Overall, bohem vyvolený, zaručuji každému vojákovi, který si to zaslouží, život věčný. Každý, kdo toho bude hoden, bude imunní vůči smrti. Žádné zranění ani nemoc vás nezastaví. A já budu vděčný za vaši nehynoucí podporu. DO BOJE!

Jenže pak Smrt provede akt, který zvedá chlupy po celém těle. Vstoupí do stávky. „Žádný mír, žádná smrt!“ Ne nadarmo jsem si vzpomněl na jeden velmi starý Český film*, kdy se kohoutovi vracela odseknutá hlava zpět na tělo. Tady se totiž uskutečnilo to, co jsem si přečetl v anotaci. Zombi éra právě začala. Meč Smrti byl zlomen, ale pohled do minulosti přináší další strasti. „Budete nejspíš velmi nekompetentní, když nedokáže někoho zabít za 82 minut, že?“ „Dejte nám chvilku. Smrt má kvůli vší té válce napilno. Není tak rychlá, jako bývala.“ Pokud někomu vadí, že píšu komentář v citátech, omlouvám se, ale všechna ta smrt mi vyhnala slova z těla. Doporučuji – zajímavé, smrtící, mrazivé.

Citát: Ve stínu jeho věže se živí nesmějí a umírající nenaříkají.

Ještě něco málo k příběhu a této knize. Tak trochu mi tam vadily ty drony, ale to už je úděl současné literatury. V příběhu je strašně moc moudra. A také velmi zajímavých výroků. Pár jsem jich poslal panu Maasovi do jeho profilu v sekci „Citáty“. Navíc, jako bonus najdete na konci knihy skoro až vyčerpávající informace od tvůrců této knihy. Je přidáno i pár fotografií a některé zajímavé kresby.

Citát: Už dávno jsem neviděla knihu, která by nehořela.

* Dařbuján a Pandrhola (Martin Frič 1959)

111 10.10.2024

„Nemůžeme nechat
něco náhodě
jenom proto,
že věříš
v symboliku frndy.“

Musím uznat, že Černá luna se mi četla lépe než Černá smečka. Netuším ani pořádně proč, když se vlastně jedná o pokračování rozjetého příběhu. Rozdíl je jen v tom, že děj se odehrává ve „světě“ a ne v Čechách. Možná to byl ten rozhodující fakt, který pro mne učinil příběh přijatelnější a možná i zajímavější. Je to propracovanější. Ano, mohu bazírovat na tom, že Kotek by to zvládnul lépe než Satanův syn, že mohlo být i více humoru (Terminátor to nezachrání) a ne jen jednostranné ironické připomínky a že toho sexu mohlo být méně, aby to bylo stravitelnější, ale s tím vlastně nic nenadělám.

Malá ochutnávka:
V životě jsem už navštívil všelijaká vězení, jedno horší než druhé, a jestli měla něco společného, pak smrad. Páchla. Nemytá těla, špatně větrané prostory, levná desinfekce, potkaní bobky a myší chcanky, to všechno se vždy smíchalo v jeden velmi intenzivní všudy přítomný puch. Rozdíl v kvalitě vězení už jenom nastavoval intenzitu zápachu.

Pan Kotleta se rozhodl vydat tímto směrem, čímž se totálně vykašlal na Swingers, Spad nebo Nářez a jde další možnou cestou. Zda je tato cesta lepší než například Husté nářezy, to musí rozhodnout čtenář sám. Ale mám pocit, že Černou smečkou nebo lunou nepřiláká větší množství čtenářů. Jakoby se zasekl a planýruje jen své minulé příběhy. Prostě jen; Zabiju tě, umučím tě, zabiju tě, umučím tě, chvilkama to bylo až moc jednotvárné. Ovšem pro ty, kteří od pana spisovatele ještě nic nečetly, to může být rozhodně zajímavé a sexy dobrodružství.

Citát: Platan nepije ani Satan.

107 10.10.2024

„Hlídáš, Hlídko, Rozhraní,
bděle lidstvo ubráníš.
Nespi, Hlídko,
v temnotě,
viatoři najdou tě.“

Když jsem viděl, že kniha má 500 stran a na zadní straně jsem si přečetl, že je to strhující a svižná jízda – ihned jsem zapochyboval. Tyto dvě věci společně vždycky nevěstí nic dobrého. A nebyl jsem tak daleko od pravdy. První díl v sérii „Rozhraní“ mě zas tak moc o své „svižnosti“ nepřesvědčil. Námět je v pohodě. Je to temný, zajímavý a tajuplný. Jenže pak se objevují ty závady na svižnosti. Už jen samotná doba tisíce let od posledního setkání s mimozemšťany, dvě stě let stará kosmická loď a neustálé opakování situací příběh hodně zpomalovalo.

Citát: Možná jsem jedinej certifikovanej astromechanik, co může říct, že nikdy nebyl ve vesmíru.

Je s podivem, že za tisíc let se lidé o mimozemšťanech zas tak nic moc nedozvěděli???? Jak může vesmírem lítat stará vyřazená kosmická loď, kterou lidé vyrobili před dvěma stovkami let???? A teď k tý svižnosti. Podám vám ukázku. Je nějaká situace, dva lidé ji řeší, plánují, předělávají, pak dojde k jakému si střetu . . . pohoda. Jenže pak přijde třetí osoba, a ty dvě jí tu situaci začnou celou od začátku vyprávět. Čtenář to tak musí číst znovu. Pak přijde čtvrtá osoba . . . mám psát dále???? Jo, svižnost! Taky mi vadila věc o „mumlání pod vousy“. Tento efekt byl v knize několikrát použit. Čtenář se nedozví, co si dotyčná osoba mumlala pod vousy.

Malá ochutnávka:
. . . jenže teď už Cavalona štípla pošesté a byla si celkem jistá, že ho to začíná štvát. Takže se stáhla a pokusila se vymyslet jiný způsob, jak duplikáty zastavit. Jackin nevrhl, že by je mohli vždy vyvést ze dveří a nasměrovat přes okraj lávky. Ale ať byli dvojníci skuteční, nebo ne, ta představa byla trochu moc znepokojující, než aby nad tím Adequin vážně uvažovala.

Ale, abych tu jen nebrečel. Ten koncept příběhu je perfektní. Je to napínavé, z půlky svižné, dobrodružné. Tak že i když mi trvalo trochu déle, než jsem to přečetl, nebyl tam moc prostor k nudě. Zajímavostí jsou i „zavlnění“, při kterých se na lodi vyskytují dvojníci z jiného času – minulost vs budoucnost. Jenže tento jev není náležitě využit a tak je spíš jen doplňkem, který moc nefunguje a plete čtenáře. Paní spisovatelka sice napsala sci-fi román o tisíce stranách (druhá kniha má taky cca 500 stran), ale příběh nemá to správné hororové napětí a vlastně mi tu scházel i humor. A není tu vlastně není žádná podstatná postava, která by se mi zalíbila. Snad krom Rakeové, ale u ní si nejsem jist, co si o ní myslet.
Tři a půl Hetešáka – 70%
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )

Citát: Uvidíme, co se stane – to je úžasná strategie.

104 06.10.2024