Terva komentáře u knih

„Ale že k tobě to jméno sedí Neštístko!
Co jsem tě potkal, tak jsem dostal po držce,
plynem do ksichtu, vězeňskej mundůr, nakládačku
a navrh mě eště zblajzla podělaná velryba!“
(Jak vytrhnout velrybě pajšl)

„Před truchlícím velkym šéfém se neschováte!“ (Tanec smrti)

Lobo – Mobydyk obsahuje pět povídek s tímto svérázným pijákem šestipíva. YO HO HO. Už jen podle názvu poznáte, že se jeden z těch příběhů bude zgurveně podobat příběhu o bílé velrybě. Akorát pošlou tvůrci Vobluda, tak se zove ta bílá velká, do jiného prostředí. Trochu to tu lítá, Lobo chlastá, co může a velryba má hlad. Druhý příběh Přátelé je trochu komornější, odehrává se totiž skoro celý v komoře, tedy v jednou obsazeném bytě. Ke konci je to však masakr.

Citát: Máš prst na tepu národa, Lobáku. (Přátelé)

Třetí povídka Tanec smrti je vlastně píseň Poslední tango v Buenos Aires. Je to nejhorší příběh v tomto svazku. Za to čtvrtý příběh „Pozor! Musíme to popravit“ je naopak dle mého soudu nejlepším dobrodružstvím Loba a jeho Lovců vodměn. Dělání, dělání, dělání je lék! Poslední příběh „Surfujeme na bohovlně je příšerně nakreslený. A moc mě nebavil. Komentáře ke všem povídkám najdete v sekci „Části díla“ u této knihy.

Citát: Repeté šestipívo, bejby! (Pozor! Musíme to popravit)

Když se na to podívám tak ňák soubornějc, je tohle lehce nadprůměrný svazek. Ale nechci mu dávat 80%, páč nějak jeden příběh obsahově za moc nestál a jeden svazek, co nakreslil C. T. Critchlow, ten zas nebyl dobře nakreslen a ani vybarven. Tak to to vypadá na zgurvených 70procentíček, což je vlastně za tři gvězdy. To mně žvejkni játro!

Citát: Vždycky jsem tušil, že jednoho dne zemřu. Doufal jsem, že se tak stane ve službách dobra. Třeba při záchraně krásných panen z rukou zuřících hord barbarů nebo při spáse planety před zběsilou destrukcí. Epitaf ve znění „přejel ho opilý řidič“ není zrovna v mejch vysněnejch. (Surfujeme na Bohovlně)

93 06.10.2024

„Lucifere,
Kníže Temnoty,
vládce podsvětí, Satane,
vypadáš tak rudě a úžasně.
Puč mi pade.“

„Člověk neví, jak je všechno krásný, dokud není čas odejít.“

Bucky Fucking Dent se někdo z Českých překladatelů snažil zjemnit na „mizerný“. Trochu to nechápu. Když už to v zahraničí vyšlo pod názvem Bucky Fucking Dent, proč to u nás nevyšlo pod názvem Ten zkurvenej Bucky Dent? Někdy tu Českou ubohost a odpudivost, v používání tak krásných Českých nadávek nechápu. Ale což, hlavně, že víme, co tím měl pan spisovatel na mysli. Protože Bucky Dent to v příběhu opravdu náramně zkurvil. Že jo kámo!

Malá ochutnávka:
„Milý Tede, mám rakovinu plic. Což je k posrání, protože jsem kupoval cigarety, které škodily jen dětem a těhotným, a jelikož jsem nebyl ani jedno, myslel jsem si, že nic neriskuju. Bylo to ode mě hloupé. Událost dne: kreativní tvůrce reklam tabákové firmy Tareyton se chytil do pasti vlastních dehtových omylů.!

A teď k příběhu. Po Krávě nebeské, jsem se vlastně vysloveně na další knihu od Agenta Duchovnyho těšil. Šílený příběh o krávě mě navnadil a čekal jsem. Co ještě Mulder dokáže. A musím přiznat, že mě to strašně bavilo, i když to vlastně není moje čtecí téma. Vztah otce a syna je spíše rodinné drama, než nějaké sci-fi. Ale i tak jsem se bavil. Zpočátku se to pomalu rozjíždí, až jsem si říkal, zda jsem neudělal chybu, ale pak to pan herec a spisovatel odpálí. Vztah mezi synem a otcem je krásně podbarvený minulostí, současností a zavede nás až do budoucnosti. Jejich rozhovory jsou vesele vypointovány a u mnohých konců kapitol jsem se od srdce zasmál.

Citát: Jednou si to tvá máma dělala sama a za devět měsíců ses narodil.

A dokonce i když jsem tušil, jak to celé dopadne, konec mě strašně překvapil. Ta láska a vřelost mě totálně dostala. Příběh mě dokonce tak dojal, že jsem šel do pokoje a nalil tátovi pivo, aby nemusel vstávat a jít do ledničky. Koukal akorát na fotbal. Ano, musím přiznat, že basseball není náš sport. Vlastně tuto hru znám jen proto, že vím kdo je Homer Simpson a že nějaký Negan, kdysi za éry zombie, vlastnil Lucille. Ale pochybuji, že hráči „bejzbolu“ si své pálky omotávají ostnatým drátem.
Tento příběh doporučuju a dávám mu čtyři a půl Hetešáka.
( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ )

Citát: To nic, víš, nastal jeho čas, tak je to správné. Dovyprávěl svůj příběh do konce.

107 04.10.2024

„Člověk
mohl věřit jen tomu,
co sám vidí.
Nikoli však lidem,
které vidí.“

Tahle knížka mi zůstala pár dní na stole, než nastal čas k ní napsat komentář. Problém však byl, když jsem si vlastně nemohl vzpomenout o čem byla. Musel jsem si na zadní straně přečíst anotaci, abych se dostal do obrazu. A hned jsem si vzpomněl na ty dlouhé pasáže, kdy je hlavní hrdina řečený „kluk“ zavřený s několika vězni v nějaké cele. Vlastně celá ta pasáž „uvěznění“ mi připadala divná, nelogická a zbytečná. Ale jinak vznik a okolnosti kolem viru, který v tomto příběhu odrovnává postupně civilizaci, byly povedené.

Citát: Překvapilo ho, jak rychle devalvoval z lidské bytosti na pouhého živočicha.

Jen jsem (a opět pochybnosti o logice) nějak nepochopil, kdo si dal dohromady tak rozdílné úmrtí po celém světě. Z pohledu čtenáře jsem mezi těmi třemi událostmi nenašel žádné pojítko. Nakonec musela nastoupit náhoda, kdy si jeden doktor postěžoval druhému a už to jelo. Tohle mě moc nebavilo, nebylo to záživné, nedokázalo mě to vtáhnout do děje a vlastně mě to i nudilo. Ostatně, když jsem si po čtyřech dnech nevzpomněl o čem to bylo, tak to za to rozhodně nestálo. Myšlenka viru je dokonalá, ale to prostředí kolem nebylo propracované, aby to dokázalo zaujmout.

Citát: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe.

99 04.10.2024

„Jasně že bych chtěl,
aby se mi syn vrátil,
ale zároveň se nedokážu
ubránit pocitu,
že by se mi vrátit neměl.“

„Neodnášej si nic než fotky, nenechávej nic než stopy.“

Nemá to sice originální námět, ten koncept už je tisíckrát omletý,
ale tím, že jej pan spisovatel vložil do Českého prostředí, tím to dostává jistou originalitu. Rozhodně to má napětí a hororové prostředí. Trochu mi tam vadila ta „závislost“ na internetu, ale dnešní mládež už to prostě bez netu neumí. Vlastně, když jim ho vypnete, jsou na prahu hororu. Tak že nevěřil jsem všem těm kecům, ohledně videa, který natočila Adéla. Navíc ten styl „Blair witch“ mi nesedí už od dob, co jej někdo vymyslel. Tak že z původního nadšení jsem trochu slevil, protože všechny ty dohady kolem záhadného bytu mi připadaly nesmyslné. Třetina příběhu obsahuje jen dohady, odhady, úvahy a scestné domněnky. Hrubá kostra příběhu – oltář, hřeby a prostředí – jsou perfektní. Tudíž tomuto příběhu zatloukám tři hřeby.

Citát: Člověk nikdy neví, život venku je tvrdej a slunce je hitler.

107 01.10.2024

„Tobě se nabídne
naprosto jedinečná příležitost
dvakrát zemřít
a přesto plýtváš dech
banálnímí urážkami?“

„Já sice ráno budu mrtvý, ale ty budeš furt Pinhead.“

Pinhead opět v akci. Začátek velmi dobrý. Spousta krve, smrti a násilí. V akci jsou opět pekelné řetězy, které cenobita umí ovládat vskutku bravůrně. Jenže někde v půlce příběhu se to trochu zlomí a tak nějak to směřuje jiným směrem. Pinheada se tu snaží pan spisovatel polidštit a hlavního hrdinu naopak začíná spojovat s Peklem. Snaží se otočit pohled na obě postavy. Moc se to nepodařilo. Ve třetí části knihy už to byla docela nuda. Nic tak příšerného se neděje, krve je sice stále dost, ale dopisy a skutky postav to celé zablokují a čtenář tak nějak tápe.

Malá ochutnávka:
Přinášel s sebou rovněž hmyz; vypasené modročerné mouchy v množství tisíců exemplářů. Řada z nich mu bzučela kolem pasu a přistávala na nástrojích, aby se přiživila na vlhkých lidských tkáních. Byly čtyřikrát nebo pětkrát větší než běžné pozemské mouchy a vytvářeli úporný hluk, jenž se rozléhal celým prostorem mauzolea.

Těšil jsem se, ale nakonec jsem lehce zklamán. Je v tom totiž strašně moc postav, a někdy jsem v nich měl zmatek. Dokonce i sám pan spisovatel se v tom trochu ztratil. A to když na straně 337 píše, že „čtveřice Harcovníků se vydala na zpáteční cestu od katedrály“ . . . bylo jich pět a ne čtyři. A nejvíc mě štval Harry. Neustále sliboval že Pinheada zabije. Opakoval to snad desetkrát, až už to bylo i trapné. A vlastně ani konec samotný mě neuspokojil. Tak že nakonec jen průměr.

Citát: Co se stane, když člověk umře, když je zrovna v Pekle?

99 01.10.2024

„Porazil jsem démony,
čaroděje,
monstra z jiné dimenze
a nakonec mě sežere
přerostlý medvídek Pů.“

„Kdo potřebuje slepé děti?“

Kladivo se bohužel po dokončení první série dostalo do slepé uličky. Vzhledem k událostem v posledním díle „Poslední stádium“, kdy došlo k zajímavému zvratu, se vlastně celý příběh prozatím pozastavil. Druhá série do dnes nevznikla a jen bůh a Pavlovský vědí, zda vůbec nějaká bude. No a aby si čtenář nemyslel, že bylo na Čaroděje zapomenuto, rozhodl se pan spisovatel Jiří Pavlovský napsat příběh, který se datuje do dob, kdy parta Kladiva byla ještě celá. Toto je další příběh, který mohl být klidně zařazen někam mezi třetí až desátou knihu první řady.

Malá ochutnávka:
Zatím poslední dítě, které osleplo, nemělo ani oči zavázané páskem. Jen je mělo zavřené. Holčičky brala slepou bábu vážně – nefixlovala. Když měla mít zavřené oči, měla zavřené oči. Když je pak otevřela, nechápala, proč stále vidí tmu. Dospěla k názoru, že něco udělala špatně, že prostě zapomněla, jak se otvírají oči.

Slepý hon začíná nejznámější dětskou hrou Slepá bába. Ať zvedne ruku, kdo jí nikdy nehrál . . . zajímavé. Ovšem pracuje se tu z podstatou této i jiných „her“. Jedná se o její hlubokou minulost a proč vlastně vznikla tato říkanková hra. Líbí se mi, kam až byl tvůrce schopen zajít do minulosti, aby to tak nějak každý pochopil. Že za to může Němcová nechápu, ale pana Erbena jsem se vždycky bál. Například z jeho Zlatého kolovratu se mi na hlavě ježí vlasy do dnes.

Citát: Když člověk bojuje s nevidomými, neměl by u toho mluvit.

Kladivo na čaroděje – Slepý hon je dobrodružný, napínavý a strašidelný příběh. Rychle se to četlo, děj byl zajímavý a nebyl čas se zastavovat. A když už jste si konečně prošli celou slepou bábou a poznali i kohouta v koutě, vytasil na nás pan spisovatel možné pokračování. Ke konci se totiž objevuje další zajímavý námět, který by určitě stál za zpracování do literární podoby. Tento příběh ze série Kladiva na čaroděje rozhodně doporučuji. I pro ty, kteří třeba nikdy z této řady nic nečetli.

Citát: Někdy prostě nejlepší způsob, jak bojovat se zlem, je nechat ho vyhrát.

108 27.09.2024

„Pokud jsem ochotná
udělat ze sebe obětního beránka,
jsou ony ochotné
nechat mě se obětovat?“

Z přebalu této komiksové knihy je jasné, že Joe Hill, (který má na svém účtu Košík plný hlav) kolem ledničky jen procházel, kouknul do ní a zase jí zavřel. Dodal k tomu jen: „Tak to klidně vydejte, ale napište tam někam moje jméno.“ Tohle už totiž z Joem Hillem nemá nic společného. On to jen schválil. Takhle nějak dopadl jeho otec Stephen King s komiksovou sérií Americký upír. Tak že jsem si Ledničku plnou hlav koupil tak nějak automaticky, protože jsem si naivně myslel, že Joe Hill k tomu napsal scénář. A opak je pravdou. On k tomu napsal jen komentář.

Citát: Brody Island je většinou pěkný místečko, stačí se jen vyhejbat žralokům a motorkářům.

Hned na počátku jsem se musel pousmát. Jedna situace vás navnadí na Čelisti. V jedné chvilce se totiž ocitáme na Brody Islandu, kde řádí velký bílý žralok a shodou okolností místní policejní náčelník před rokem uhořel v lodi. Pozdrav Stevenu Spielbergovi je snad jasný. Pak už to ovšem je spíš masakr hlav a žralok je jen taková návnada pro čtenáře. Sekyra Yggdrasilu má své kouzlo a jako vrchol blaha je fakt, že po ní zůstávají mluvící hlavy. Tak že masakr dobrej, napětí super a zábava nezná vrcholu. Scénář se povedl. Rio Youers si s tím pohrál.

Co se týče kresby, ani tady nemám námitky. Tom Fowler to příjemně nakreslil a Bill Crabtree to nádherně vybarvil. Navíc, jako bonus, najdete mezi každou kapitolou dvě celostránkové alternativní obálky. A je opravdu čím se kochat. Ovšem nejbrutálnější jsou scény sekání hlav a pak košíková se žraločí hlavou. To je opravdu barevný červený masakr. A když to pak ty hlavy ještě komentujou – no prostě i bez Joa Hilla tohle zábava byla.

Citát: Některý věci jsou možná moc hloupý na to, aby umřely.!

103 27.09.2024

„Je-li cílem evoluce na této planetě
vyhlazení humanoidů
a jejich nahrazení nějakou
jinou formou života,
nedá se nic dělat.“

Toto je šestá kniha v pořadí příběhů Marka Stonea, napsaná Českým spisovatelem. Jaroslav Mostecký se také do této sbírky přičinil svým příběhem Kalužiny modré krve. Tohle byl velmi divný příběh. Jakýsi pokus o vesmírnou detektivku. Jenže to trochu postrádalo logiku. Například jsem stále přemýšlel, co například ty holky zavřené v labyrintu serialu jedli. Nikdo tam nesměl, jen eunuši, ale zásobování vysvětleno nebylo. Takových holek na jednom místě musí mít své potřeby a to nepíšu jen o jídle. Je spousta dalších věcí. Tady mi to prostě hlava nebrala. Vlastně celý ten příběh mi nesednul. Sice se to hezky četlo, ale člověk nesmí moc přemýšlet o detailech. A to hold někdy prostě nešlo.

Citát: Rozčiluje mne, že se na cizí planetě setkám s inteligentní bytostí kdovíodkud, o jejímž světě Pozemská unie podle všeho vůbec nic neví, ta bytost mi zachrání život a osloví mě mým JMÉNEM!

106 23.09.2024

„Jakmile se promění v netvora,
musí být ukojena jeho touha po násilí.
V lidské podobě si s ním
dokážeme časem poradit.“
(Padlá říše)

BRZRK Krvavá pouť - Kniha první, přinesla přesně to, jak se příběh jmenuje. Krvavá pouť je krvavá. Kniha první obsahuje dva příběhy. A tím je Symfonie zkázy a Padlá říše. Už jen ty další dva názvy příběhů naznačují, že to bude koupel v krvi. Ještě snad nikdy jsem nezažil tolik násilí a krve jen v názvech. A to jsem ještě knihu ani pořádně neotevřel. Vlastně už jen samotná obálka naznačí to své. A že je dobře nakreslená, tomu vděčíme tvůrci a kreslíří, který si říká Travis Charest. Netřeba dodávat, že na obalu je Keanu Reeves, který se podílí na příběhu svým námětem.

Citát: V prvních dnech pouze opakoval stejná slova: Tohle pro vás nedopadne dobře. (Padlá říše)

Jo, dost keců, jdeme na to. Příběh první Symfonie zkázy mi tak trochu evokuje Conana. Vzhledem k tomu, že příběh začíná v Atlantidě, není se ani čemu moc divit. Ale i tak se mi zdá, že Berserkr Unute, zde vystupující, na Conana nemá. Nemluví, jen zabíjí . . . a ještě ta barva jeho oblečení . . . Další poznatky k této povídce najdete v komentáři v sekci „Části díla“ u této knihy.

Citát: Často jsem byla tázána, zda pohled na ta jatka nemá vliv na mou duši . . . (Symfonie zkázy)

Druhý příběh „Padlá říše“ nám mimo jiné přináší i celý nový tým tvůrců. Tak že zapomeňte na docela přijatelnou kresbu v předešlém příběhu a zvykejte si zase na jinou. Přesně ta situace, kterou nesnáším. Někdo vymyslí příběh a pak to jen posílá dál a dál jiným tvůrcům, až je z příběhu mišmaš. Naštěstí je kresba nové kreslířky úžasná a scénář je ještě dokonalejší. Další poznatky najdete v komentáři k této povídce v sekci „Části díla“ u této knihy.

Citát: Pojďte, jsou netrpěliví, chtějí vidět krev a vy už se začínáte hojit. (Symfonie zkázy)

105 23.09.2024

„Největším
luxusem,
kterej si může
člověk dovolit,
je prázdná hlava.“

„NECHOĎ DOVNITŘ VOLEJ HAVRANY“

Čtrnáctá Zrnka temnoty opět dokazují, že spisovatelé sem vybraní dost hřeší tím, že používají scény a situace z jiných, již hodně známých příběhů. Já jsem spokojen tak na půl. Když totiž odečtu různá klišé z jiných knih, příběhů a od jiných spisovatelů, hrubá kostra příběhu je povedená. Forma vyprávění je někdy moc dětská, ale jak jsem řekl, zrnka temnoty v tom rozhodně najdete. Navíc jsem se pobavil, když si „táta“ zkoušel svý možnosti. Víc nenapíšu, ať nebouchnete a já nespoileruju. Vzhledem k tomu, že má tento příběh asi jen 150 stran nestačí vás unudit k smrti, protože ta poslední fáze za něco stála. Rozhodně jsem rád, že jsem vydržel až na konec.

Citát: Ty jsi tak slaďoučká, že tě asi maminka brzo spapá.

108 20.09.2024

„ . . . lehce se zatřásla.
Buňka se rozdělila na dvě.
Nemůžu říct, že bych zajásala,
řvala jsem. Jako lvice.
Tady to máme!“

Při čtení této „pohodovky“ jsem se musel smát. Já čekal agresivní, bojeschopné vetřelce, krev, zmar a beznaděj. Jo, to jsem se tedy hodně spletl. Tohle je přírodopisné výpravné sci-fi Čtyři planety, čtyři mírumilovná přistání, žádné napětí, všechno v klidu a pohodě. Dokonce i ty „krysy“ (šneci na plášti lodě) nechce posádka zabít, ale nakonec to byl asi jedinej masakr při této výpravě. Že se v pozadí neozývá planeta Země, je jen takový doplněk. A pokud přežijí jen lidé na této lodi, bude to konec všech nadějí.

Citát: Jednoho dne jsem vzhlédla od pracovního stolu, kde jsem právě označovala vzorky kamenů . . .

Například dvě lesby na lodi, takhle to Darwin vůbec nemyslel. Tohle není četba pro mne. To jsem se mohl podívat na Discovery, tam je víc napětí. Tady je jediné napětí, když se buňka zatřásla a rozdělila se na dvě. Pokud se věnujete vědě – ať už profesionálně, nebo je to pro vás koníček či jen prchavý zájem -, myslím, že tento skutek (čin těch buněk) vás nadchne stejně jako mě. Ještě sice nevíme to největší „PROČ“, ale rozhodně jsme se dostali o pořádný krok dál . . . Dalším příběhům paní spisovatelky se prozatím o pár parseků vyhnu.

Citát: Je těžké připisovat hodnotu objevům, když jste ještě neodhalili parametry reality.

101 20.09.2024

„Něco není v pořádku“
Jemně zavrtěl hlavou.
„Nevím. Možná. Uvidíme.“
Proč jí nevytáhnete? Vždyť je úplně hotová!“
„Možná že je, možná není. Ona si sama řekne.“

Když jsem četl „Měsíc mého života“ a posléze „Reparátora“, říkal jsem si, kam ten pan spisovatel spěchá? Teprve „Rock mého života“ se trochu ustálilo a sledovalo samostatný příběh. Ale až teprve ve „Hvězdě mého života“ se konečně dozvíme, jak Jakub Nedomý k Dědkovi Čuchákovi přišel. A také, jak Čuchák přišel k Čuchákovi. Tady je to celé pěkně od počátků jejich přátelství a spolupráci. Prostě všechny ty okolnosti, které tvoří podstatu příběhů z Arkádie.

Malá ochutnávka:
Co si takovej Polák myslí, že se rozsypu, když uslyším, že mě prokleje? I když, na druhou stranu, být prokletej od Poláka, to už je něco. To člověk jede do pekla jak namydlenej, a ani nemusí čekat na smrt.

Snad nejakčnější, nejzajímavější a nejbrutálnější je v příběhu duo Alice – Viktor. Jejich eskapády a zabíjení snad nezná hranic. I když on se ani Jakub Nedomý neztratí. Jeho průjezd ochrannou stěnou je taky pěkně šílená jízda. Jinak je příběh snad nejlepší z těch čtyřech knih, co jsem zatím četl. Bavil jsem se, smál jsem se i se někdy divil, co všechno se dá vymyslet. Například proměna v Čucháka mě docela dostala. Je to prostě povedené dobrodružství a už se pomalu připravuju na další příběh.

Citát: Nikdo není dokonalý, ani Třpyt rosy.

PS – V příběhu je strašný kiks. Jedná se o převrácené vozidlo. Nemohou jej dostat zpět na kola, ale najednou jim hrozí nebezpečí, tak do auta nasednou a ujedou . . . jak jen dostali vůz na kola nám pan spisovatel neobjasnil.

118 16.09.2024

„Z jistého
filozofického hlediska
nic není náhoda,
neb vše je
předurčeno.“

Téměř po dvou letech jsem se dostal na začátek. Adarhargský jed je totiž úplně první příběh ze série Mark Stone, kapitán pro dohled nad primitivními planetami, co jsem četl. Za tu dobu mám načteno již dalších 64 příběhů, který v roce 1975 započal Jean-Pierre Garen svým prvním dobrodružstvím „Trestancem na Edenii.“ Jsou to vesměs jednoduché, dobrodružné sci-fi říznuté špetkou humoru, sexu a bojových scén. Štěpán Kopřiva nijak z této linie neodbočil (až na malé, skoro nevýznamné, detaily) a zůstal věrný Garenovo odkazu.

Malá ochutnávka:
Vlna je doslova smetla.
V jednu chvíli to byl obyčejný bar plný rozstřílených stolků a převrhnutých židlí, s třemi pálícími maniaky, jednou mrtvolou, dvěma vyděšenými feťáky, barmanem ukrývajícím se za pultem a opilcem stále spícím s hlavou na stole. V další už byla všude jen řvoucí masa zpěněné vody.

Je s podivem, že když jsem tuto knihu četl podruhé, našel jsem i několik citátů, které mi při prvním čtení nějak unikly. Vím to, protože jsem v knize měl vloženou starou popsanou záložku z vyznačenými původními citacemi. A tak se stane, že v tomto, mém druhém komentáři k příběhu, nepoužiju citáty stejné, ale „nové.“ ( i malá ochutnávka bude jiná) Jinak je to akční, dobrodružný, je v tom i sex a napětí. Prostě klasika. Z těch pěti Českých příběhů, které jsem již četl, je zatím Adarhargský jed tím nejlepším v České sérii. Štěpán Kopřiva zabodoval. I kdyby jste nikdy nečetli žádného Marka Stonea, tohle si rozhodně přečtěte. Doporučuji!

Citát: Řekl i to, co nevěděl. Bohužel toho, co nevěděl, bylo výrazně víc než toho, co věděl.

V příběhu je i odkaz na další velkolepé dobrodružství. Jedná se o Perryho Rhodana. Když jsem se díval, tady na Databázi, kolik že to má dílů, trochu jsem se lekl. 394 – slovy: tři sta devadesát čtyři!! Je to sice nová vzrušující výzva, ale to nikdy nedám dohromady :-)

Citát: Bojíš se, že se budeš nudit? Nakup si zásobu sci-fi magazínů. Slyšel jsem, že Perry Rhodan docela ujde.

105 16.09.2024

Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: obojživelníci (Amphibiae)
Třída: plazi (Serpentina)
Čeleď: suchozemští (Lacertae)
Rod: Chameleon

„Není to ještě úplně dotažené, chameleon přece není . . . ale nevadí.“

Pokud nechápete, o čem to na počátku věků píšu, po přečtení této knihy pochopíte. Ke knize jsem se dostal zcela záměrně. Paní spisovatelka Eva Žilková totiž napsala povídkovou knihu „Zákon chrličů“, která mě zrovna moc dvakrát nesedla. Zákon chrličů jsem si koupil protože měl povedený foto obal a zajímavý námět. Obsah byl však strašný. Trochu jsem se obával i této knihy. Opět má totiž pěkný obal a zajímavý námět. S chameleonem na tričku, který vyrobila Nikola Cuc, (která má na svědomí i krásné ilustrace v této knize), jsem začal číst.

Malá ochutnávka:
Během 18. a 19. století je popsáno více než osmdesát druhů chameleonů. Několikrát se změní systém klasifikace jejich rodů, až se ustálí na dnešních jedenácti.
Postupně je popsáno dvě stě čtyřicet tři druhů chameleonů, ale nikdo nemůže říct, že je počet správný a konečný. Někteří vymřou dřív, než je věda objeví, jiní se dovedně skrývají. Kdo ví, na jakém čísle se jejich počet jednou zastaví. Možná nikdy neobjevíme všechny a některý z malých mistrů neviditelnosti nám přece unikne.
Bude to ten nejšťastnější chameleon na světě.

Musím uznat, že tohle se paní spisovatelce povedlo. A protože jsem se dočetl, že paní Žilková studovala historii, rozhodl jsem se jejím slovům věřit. Ne vše, co je zde řečeno má jisté historické podklady, ale protože nejsem žádný učenec, a historii jsem viděl jen z rychlíku, mohu přiznat, že by to tak kdysi i mohlo být. V příběhu o Chameleonech v běhu staletí se dostaneme na počátek lidstva a svou poutí běhu staletí skončíme až v současnosti. Vše je čtenáři podáváno srozumitelně, sem tam je i možnost zamyslet se nad chameleonem a jeho opravdovou úlohou v daném čase, ale hlavně je to přehledné a zajímavě podložené „fakty“. Byl jsem mile překvapen a příběhy o chameleonech mě prostě bavily. Tuto knihu vřele doporučuji, obsahem je velmi zajímavá.

Citát: Možná jednou, až lidská civilizace zmizí, se planeta lidí stane planetou chameleonů. Náš malý hrdina bude na věk lidí jen matně vzpomínat jako na prchavý zlomek věčnosti.

112 10.09.2024

„Nenávist.
Kulky.
Bomby.
Krev.
Špióni.“


Ve Městě je vydáno Stanné právo. Policie brutálně napadá obyvatele. Spider Jeruzalem stále více propadá demenci své nemoci. Ale z posledních chvil se snaží stále publikovat a komentovat dění v ulicích. První tři díly „Po hlavě“ jsou hodně krvavé a smutné. Dokonce i kočka Kočka má svůj splín. S tím nic nenadělá ani smajlík se třema očima a úsměvem. V dalším příběhu jdeme „Rovnou do Pekla“. V ulicích Města se lidé bouří. Svoboda slova je potlačována, ale ne na dlouho. Opět pěkný krvavý masakr – válka v ulicích. Každé hnutí, každé noviny jdou do boje. Drsné napětí.

Citát: Žádné noviny nešly nikdy na odbyt tím, že by psaly pravdu; tak špatný prostě život není.

Šílený „Dlouhý den končí“, nás zavede zpět k Jeruzalemovi. Ten v tomto příběhu vyráží se svýma dvěma ohavnýma asistentkama do ulic. Má rande s Fešákem. Preziden Callahan rozhodně nebude nadšený. Vedou s Jeruzalemem dlouhý rozhovor. Někdy až nudný, protože se zde dost věcí opakuje. Ale jinak cajk. V příběhu „Naposled“ se Spider Jeruzalem odebral na místo posledního odpočinku. Ano, to je sídlo v horách, kde to všechno začalo. A asi to zde i všechno skončí. Ovšem, končí to docela šíleně!

Citát: Když to udělá president, není to zločin.

Další příběh „Nenávidím to tu“ je už z jiného soudku. Nebudu se k tomu tady vyjadřovat. Místo toho jsem příběh vložil do sekce „Části díla“ a napsal k němu svůj komentář. Ovšem přeci jenom bych jedenu kapitolu v knize zde vyzdvihl. Jedná se kapitolu z názvem „Žijeme v monokultuře.“ To je fakt síla. Myslím, že to trochu škádlí rasistický postoj, ale co je mi kurva po tom, když s tím souhlasím?Všude se futrujou cizí kultury a my si je musíme nechávat projít žaludkem. I tady v Praze. Kdy jste naposled měli například poctivou svíčkovou se šesti místo durum nebo burgru? Ano, o tom Spider Jeruzalem také píše. A dost se monokulturou trápí. Zbytek najdete v jeho knize na konci tohoto komiksu.

Citát: Nenávidím, jak mě to miluje, a nenávidím, jaký z toho mám pocit. Nenávidím to tu . . . ale chraň pánbů, nedovedu si představit, že bych žil někde jinde. (Nenávidím to tu)

103 10.09.2024

„To jsou ti androidi . . .
ti panáci vždycky udělají,
co je třeba,
místo toho,
co je správně.“

„Muž se musí postavit i bohům, když si myslí, že je to správně.“

Jen pro úplnost – tohle je čtvrtý příběh z řady Mark Stone, kapitán pro dohled nad primitivními planetami, napsaný Českým spisovatelem.

U pana Miroslava Žambocha oceňuji, že ačkoliv okamžitě zařadil příběh do své příběhové linie, drží se linie příběhů, který započal Jean-Pierre Garen. Protože nečíst ani jeden příběh předcházející, z řady kapitán pro dohled nad primitivními planetami, skoro bych si myslel, že se Bakly dostal na jinou planetu. Oproti předcházejícímu dobrodružství z pera pana Procházky (Jablka z Beltamoru), je tohle prostě dokonalé. Drží se to základních aspektů francouzského tvůrce celé série, má to dobrodružný základ, napětí, sex i perfektní dokončení.

Citát: Cítil, že se stal svědkem počátku celoplanetární války.

Pan Žamboch si sice do příběhu přidal některé své myšlenky a inovace, ale nepůsobí to tak „vetřelecky“ a čtenář to v poklidu přijme. Píšu třeba o některých inovacích robota Raye, se kterými se čtenář v předcházejících příbězích vůbec nesetkal. I o pravidlech, které jsme nikdy od Jean-Pierra nečetli. Ale jak říkám, je to neinvazní doplněk k jinak perfektnímu příběhu. Celé to byla jedna velká bitva alá Žamboch a celé to bylo po vzoru Garen. Dokonalé.

Citát: Příroda odezněla a přesunula se do kmenové historie.

103 05.09.2024

„Kdyby ten klavír nevážil nejmíň metrák,
a kdybychom nestáli dobrej patnáct metrů
od jakýhokoliv baráku, řekl bych,
že ho někdo prohodil támhle tím oknem . . .“
(Rutina – Martin Paytok)

„Každé město má své hluboké tajemství.“

První čtyři povídky jsem docela protrpěl. Nebavily mě. Už už jsem to chtěl vzdát, ale pak jsem si řekl, „jsou to jen povídky, nebude trvat dlouho, než se pročteš na jejich konec“. Navíc z velké části jsou od spisovatelů, o kterých jsem nikdy „neslyšel“. Například politický spisovatel Dalibor Vácha . . . a napíše fantasy? Nebo „venkovský“ spisovatel Jan Štifter. Fakt mě jeho „Zavařovačky“ totálně dostaly – chtěl jsem po nich tuto antologii odložit a zavařit jí někam hluboko do mé knihovny, aby tam hnila až do konce věků. Ale jak jsem řekl – vydrž, prďka, vydrž, třeba to bude lepší.

Malá ochutnávka:
Vykřičený dům byl označený velkým kamenem, zasazeným do dlažby, který měl při příchodu tvar mužského přirození, kdežto při odchodu tvar srdce. Za dveřmi jsme prošli chodbou do kruhové haly, kde v sedmi výklencích sedělo sedm nádherných dívek. Oblečené byly do průsvitných říz a pleť měly tak bledou, že skrze ni prosvítalo modré tkanivo cév.
(Dutý septagon – Petr Stančík)

Pátý a šestý příběh mě už zaujal. Například mě totálně dostal příběh, vedení v této antologii jako pátý. „Dutý septagon“ od Petra Stančíka. Jeho atmosféra byla perfektní. A zároveň musím přiznat, že po Mlýnu na mumie, jsem od tohoto spisovatele už nic jiného nepřečetl. Ale tohle se mu povedlo. Dalším dobrým příběhem byla „Rutina“ od Martina Paytoka. Detektivka s . . . klavírem – fakt povedený. Nádech tajemna mě dostal. No a pak už to jsou vesměs povedené příběhy.

Citát: Chcete si snad nechat ujít příležitost setkání s aktérem jednoho z nejnebezpečnějších městských mýtů? (Pan Twardowski)

Od povídky číslo 8 až po příběh příběh třináctý jsem byl spokojený. Pravda, „Luna ve spletitých uličkách“ od paní Vrbenské je spletitý příběh o kterém si můžete myslet cokoliv. Příběh „Zakantum“ od Veroniky Fiedlerové doporučuji, byl perfektní. Povídka od Anny Bolavé mě vůbec neoslovila a poslední příběh od Kristýny Sněgoňové mě totálně zklamal. Měl jsem za to, že tato spisovatelka umí víc. Ostatně, kdo se chce dozvědět víc, najdete ke všem povídkám mé komentáře v sekci „Části díla“ a nebo klikněte zde:

https://www.databazeknih.cz/povidky-z-knihy/hlubiny-mesta-513069

Citát: Víš jak jsme si v Praze vždycky dělali prdel, že Brno není město, ale duševní stav? (Dno výkopu – Vilém Koubek)

102 05.09.2024

„Doktor, nový Doktor,
doktor Pacient a Mrtvola.
Znělo to jako začátek vtipu z pitevny.
Ty debilní přezdívky
mi přerůstaly přes hlavu.“

„Když jsem se probudil, pozoroval mě Adolf Hitler. Nikoliv živý, samozřejmě, přesto mě obraz s Vůdcem na stěně poněkud zarazil. Podobnou bytovou dekoraci jsem naposledy viděl na návštěvě u kamaráda v Bruntálu.“ Někdy se z knih člověk dozví docela zajímavé informace. Ano, a hned se tu rýsuje otázka: Kdo je z Bruntálu? Kdo pracuje v Epoše (pracoval?) a je z Bruntálu? No jasně – vortex-blik!

Citát: Hlavní je, že víš, proč tu jsi . . .

Velmi mě pobavila a nadchla akční scéna odehrávající se na stranách 129 až 132. U tohoto výkonu hlavního hrdiny jsem se pobavil snad nejvíc v celém příběhu. I když i to ostatní za to stojí. Celkově mám dojem, že kniha druhá je akčnější i vtipnější. Jakoby se Mrtvola poučil a nechtěl své čtenáře zklamat. A když se přidalo cestování časem, tak jsem tleskal. Pravda, musím se zeptat, co je to vortex!?!? A i kdyby mě na to autor v doslovu doslova neupozornil, stejně bych se zeptal.

Malá ochutnávka:
„Hele, to je von,?“ nacpal mi před obličej displej s fotografií opáleného sympaťáka s lehce oplácanými rysy a bělajícími vlasy.
„Strč si ten telefon někam, nechci se vybourat,“ zavrčel jsem.
„Nebude to tak těžký, neboj,“ uklidňoval mě.
„Dáme si drink na pláži, štípneme notebook, a než se naděješ, jsme na cestě domů.“
„V Kanadě se to taky tvářilo jednoduše. A zpáteční cestu jsem strávil v umělým spánku,“ povzdychl jsem si.

Je to příjemný mix akce, lásky, klidu a napětí. Příběh se odehrává pět let po prvních událostech. Tým PSZÚ (Význam zkratky je dvojsmyslný, nejděte si to svoje) je trochu obnovený, ale zatím docela mizerný. Situace kolem přezdívek se velmi pomalu stabilizuje. Napětí vzrůstá krok od kroku. Smrt je blízko. Všechen ten zmatek kolem krystalu je stupňující. Užíval jsem si tyto chvilky. A jak jsem již řekl, vrcholem byl vortex. (co je to . . .) Jo, já se bavil.

Citát: Kde se pije, tam se kvéry neválí.

104 31.08.2024

„Vidíte!
Žádná slanina, žádná šunka,
žádná vepřová pečínka?
Žádnej já! Tohle je košer ráj,
vy pitomci!“

„Většina lidí si myslí, že krávy nemyslí.“

Kráva, prase a krocan vejdou do baru a barman řekne . . . VEČEŘE. Ty krávo! To bylo tak ujetý, až to bylo hezký. Nenapsat to David Duchovny, věřil bych, že to napsal nějakej sjetej mimozemšťan z Akt X. Dobrej rozjezd, příjemný útěk a hlavně ta geniální myšlenka celého putování – paráda. Pravda, ty anabáze v různých zemích, to už bylo trochu přes míru . . . ale jinak super výlet. Nebudu se ptát, jak kráva mohla chodit po dvou, (Ukradla jsem z domu mapu světa a pár svazků Encyklopedie Britannica), aby vypadala jako „lidská kráva“, nebudu se pídit po tom, jak mohli krást v obchodech a nikdo si jich nevšimnul, nebudu bazírovat na tom, jak mohl krocan používat mobilní telefon a lítat s letadlem . . . příběh mě vzal pod svá křídla, ale nenechal jsem se vodit za čenich.

Citát: Tahle země byla celá šílená a já šílela z ní. Tak tohle znamená být šílená kráva.

Pochopil jsem i, že tam pan spisovatel-herec musel vložit sex, nadávky i fekální humor, aby to pobrala větší část čtenářů, a aby se příběh donesl ke všem . . . a i s tím souhlasím. Tak že jsem se obrnil, opevnil a smál se u tohoto, trochu ujetého, ale jinak velmi krásného, a poučného příběhu. Jen škoda, že to v Hollywoodu už nenatočí a věřím, že Netflix na to neskočí, protože by to celé pokálely kravskou mrvou. Ostatně dokážete si u nich (Netflix) představit film, kde židovské prase v Izraeli ukamenují muslimové? A to nepíšu o tom, že zde mluvící zvířata ukazují dětem cestu k drogové závislosti. Ne, to by vám, ty krávo, hlava nebrala. Jinak David Duchovny nese odpovědnost za všechny kraviny v mém textu.

Citát: Malý krůček pro krávu, ale obrovský skok pro skot.

112 31.08.2024

„Mladá generace má pocit,
že s ní přichází lepší svět,
stará garda má pocit,
že s ní lepší svět odchází.“
(Karel Čapek)

„Kdo nic neví, musí věřit všemu.“ (Jan Neruda)

K této knize aforismů jsem přišel jako slepej k houslím – abych to tak nějak nesložitě vysvětlil :-) Knihu mi doporučil pan Lech Przeczek. Pokud se vám zdá, že je to Polské jméno, tak asi jo, ale jinak se jedná o třineckého autora, kterého tady na Databázi knih najdete převážně jako spisovatele aforismů. Aforismy já zas tak moc nemusím, vlastně kecám, přidávám sem na DK dosti citátů známých i neznámých spisovatelů, a některé z těch citátů jsou vlastně aforismy. Jedná se spíš o to, že rád cituji a aforismuji, ale jen v malé míře.

Citát: Pohlédnou do zrcadla často vyžaduje velkou dávku odvahy. (Lech Przeczek)

Celá kniha aforismů je pro mne velkým oříškem a jak bych tak řek slovy Stephena Kinga; Je to na dlouhý pochod. Tuto knihu jsem četl v přestávkám mezi jinými knihami a na zastávkách tramvaje, kdy jsem čekal na spoj. Trvalo to skoro měsíc. Kniha má přes 280 stran. Je rozdělena na pár pasáží jako je třeba Česká přísloví nebo Lidová rčení. No a pak se to rozjede jmenovitě od různých autorů.

Citát: Mírová holubička by měla mít v zobáku místo olivové ratolesti pěknou lískovku! (Vlasta Burian)

Většina z nich již není mezi námi, ale jejich výroky zůstávají nesmrtelné. Osobně mě nejvíc zaujaly aforismy Vlasty Buriana, Jana Nerudy, Karla Čapka nebo Jana Wericha – ano, jak by řekl klasik – výroky klasiků. Ale najdete tu celkem 66 českých autorů a jejich výroků. Je toho však tolik, že si to všechno rozhodně nejde zapamatovat. Jinak se u těchto aforismů pobavíte, zamyslíte se nad nimi, a určitě si ty nejzajímavější zapamatujete. Které jsou ty nejzajímavější vám však napovím, protože věřím, že každý jedinec, každá osobnost, si najde ty své.

Citát: Může být i smutno, jen když je při tom veselo. (Jan Werich)

121 29.08.2024