TetaMadla komentáře u knih

(SPOILER) Baltazar to v pekle opravdu nemá jednoduché! Jenže si za to může většinou sám. Nejen že má po čertech prořízlou pusu, ale ještě se začne přátelit s duší hudebního skladatele Jakuba. Uznáte, že tohle nemohou pekelní vládci trpět. Baltazarovi se podaří zmizet z pekla, kde už mu začíná být trochu horká půda, na zemi. Jenže tím všechny problémy teprve začínají.

Ten člověk... pardon, ďábel, má opravdu pekelnou smůlu. Nejdřív naváže.. ehm... spíše tělesný vztah s osobou, která se ukáže jako Baltazarovy přízně nepříliš hodná, vztah s kámošem - lékárníkem vlkodlakem - se taky nějak komplikuje a k dovršení všeho se nám ďábelsky krásný Baltazar zamiluje do pozemské zrzky s košatými tvary. Lepší to být nemůže.

Sotva se ti dva sblíží, začnou komplikace. Do děje se začnou vkládat bytosti, které by člověk v Praze tak ne docela čekal, Baltazar dostane nesplnitelný úkol v rámci takového pěkného vydírání. Když konečně najde osobu, která mu ho může pomoci splnit, zasáhne do toho anděl. Sice poněkud debilní, ale zato s mečem plamenným, a všechno jde zase do kopru.

Ale to víte, že to všechno nějak dopadne, a budete-li chtít, třeba i dobře. Autorka nám totiž připravila dva možné konce!

Baltazar je chuťovka na jeden večer, vtipná a svižná. Hlavní hrdina netrpí přehnanou úctou k nadřízeným ani kdovíjakým nadšením ze svého pracoviště. Situaci komentuje sarkasticky a hutně. Sice je v textu zmínka o tom, že normálně mluví jako dlaždič, ale čtenáři tuhle mluvu příliš často nenabízí. Za mě je to plus. On je vtipný i bez toho.

Sexu je v příběhu přiměřeně, bez zbytečných anatomických detailů. Kouzel a magie také. Navíc jsou kouzla brána jako něco úplně normálního a samozřejmého, takže z děje nijak nevyčnívají.

Zkrátka - všeho je tu tak přiměřeně. Nebo spíš málo. Docela dobře si dokážu představit Baltazara jako pilot delší série. Tam by i Anika mohla dostat více místa. Ale co já vím, třeba bude!

Jediná vážnější výtka se týká používání slova "akorát". Toho tam bylo rozhodně víc než tak akorát. V naší bohaté mateřštině můžeme přece použít například (podle způsobu použití): přiměřeně, až na to, že..., pouze, tak leda... a mnoho dalších.

Jinak ale je Baltazar vtipné, lehké čtení pro každého, kdo otázky andělů včetně těch padlých nebere tak pekelně vážně.

Hodnocení: 90% *****

1 19.11.2024

(SPOILER) RECENZE: Aleš Černý – Za trest


(POZOR SPOILER!)
Prosím vás, pokud vás někdy napadne – ať už z jakýchkoli důvodů – unést dceru jednoho z nejmocnějších mužů planety, nezapomeňte mít připravený dobrý plán B pro případ, že se plán A podělá. Třeba proto, že se do vás unesená zamiluje.
Výchozí situace svižného příběhu Aleše Černého je tedy jasná. Drsňák David, původem Čech, má na krku rukojmí, pěknou a sexy miliardářskou fiflenu Alici. Výkupné dostal, ale ouha – Alice se ho nechce pustit. A už vůbec nechce jít zpátky domů. Oznámí Davidovi, že spolu mají vztah a že ho už neopustí. Marně ji únosce přesvědčuje, že ji buď zabije, nebo někde opustí, protože ona pro něj představuje přítěž.
Nuda, říkáte si. Normálka Stockholm, no, těch už bylo.
Jenže tenhle příběh je přece jen jiný. Především způsobem vyprávění. Humorem – zpočátku jsem se bezostyšně smála nahlas. (Jak bych se ti nejvíc líbila? – Mrtvá.)
Trápení působí Davidovi překvapivě nejen Alice, ale hlavně – on sám. Drsoň s profesionálním výcvikem z osobní gardy prohnaného Alicina tatíčka, s dobrým důvodem k pomstě na témže, podléhá beznadějně půvabům krásné rukojmí a krůček po krůčku couvá do defenzívy. Je nabíledni, že postoupená území už nikdy zpět nezíská.
Když tatíček vypíše neuvěřitelnou odměnu na Davidovu hlavu (ano, čtete dobře, nikoli za záchranu dcerušky!), ocitají se ti dva na trvalém útěku. Není tu nouze o tvrdé nemilosrdné bitky, David se s nikým moc nemaže, ale nešetří se ani sexem, kupodivu (k mému potěšení) nijak příliš naturalisticky popisovaným. Někdy je oboje v jediné scéně, zejména – ne, nebudu to prozrazovat, tuhle morbiditu si musíte vychutnat sami!
Jak stoupá Davidovo přesvědčení o tom, že jeho nevyžádaná partnerka je šílená, ale i vědomí, že jí stále více podléhá, čtenáři začne vrtat hlavou: to není možné. Ona si s ním jen hraje. Ajajaj, Davide, ty na to dojedeš, ty nevíš, co ženská dokáže! Jenže – zdá se, že to tak není. Společně s Davidem užasle konstatujeme, že Alice ho asi vážně miluje. Nebo že by byla ještě prohnanější?
Zběsilý útěk, kdy se všechny původní plány zhatí, zatímco ty náhradní se podělají, nabírá na tempu a na šílenosti, akce stíhá akci až k nezbytné závěrečné superscéně, tak jak to má být.
Vyprávění je svižné, odsýpá, čte se dobře. Přesto mám několik výhrad.
Jako první mě mrzelo, že se zvyšujícím se procentem sexu postupně poněkud ubylo humoru a ke slovu přišla drsnější stránka vyprávění.
Místy jsem měla pocit nelogičnosti jednání – například ve scéně, kdy Alice stopuje chryslera. Tam se nabízelo úplně jiné řešení. Tvrďák a bojovník sice schytá nespočet ran v bitce a ani neškytne, ale když Alice použije peroxid, je z toho celý hin. Takových drobností je v knize více.
Pak mi taky ne zcela seděla rychlost, s jakou chlapák jako David podléhá ženským svodům. Z přítěže se rukojmí stane Alicí až příliš snadno…
Čemu jsem ale opravdu uvěřit nemohla, byla supermanská dokonalost hlavního hrdiny. Porazí každého, koho neporazí, s tím se domluví, nechá se prostřílet, ani nemukne… a když si nakonec ještě sedne ke klavíru, musela jsem se už začít smát. To už byl hotový Bob Saint Claire z Muže z Acapulca. Jenže to byla parodie! Pokud autor zamýšlel svůj příběh psát jako parodii, pak je geniální, protože já jsem ji nerozeznala.
Ať tak či tak, kniha Za trest je opravdu jízda, jakkoli nerada ten výraz používám. Děj frčí, obsahuje humor, akci, sex, romantiku, zkrátka všechno, co má takové vyprávění mít.
Číst Za trest tedy určitě nebylo za trest. Příznivcům tohoto žánru docela určitě udělá radost.
85%
****

10. října 2024

2 12.11.2024

(SPOILER) Alena Adrianet Heinrichová

SLOVODĚJKY

Píše se rok 1919. Nové pořádky se pomalu, ale jistě dostávají i do města, chráněného proti zpustošenému okolí kouzelnou formulí.
Ženy dostaly volební právo. Mění se móda i délka šatů – o tom ale zatím nikdo neví, protože obchodníci byli ve městě naposledy před rokem. Ale změny jsou za branou a nedají se už odvrátit.
V tomto neobyčejném městě, ovládaném a poháněném kouzelnými formulemi, žije a pracuje Amálie.
Amálie je nejvyšší slovodějka. V místní knihovně má za úkol pomocí svých schopností hledat ztracená slova, slabiky a formule. Zaměstnání zdánlivě klidné a nekonfliktní. Až na to, že… že Amáliina otce, z něhož na ni ony speciální schopnosti přešly, ve stejné funkci právě před rokem popravili za velezradu. Jeho dcera to samozřejmě vnímá jako křivdu a nenávidí ty, kdo jejího otce na šibenici přivedli. Jednou z nich je i Anastázie Radová, kariéristka a novopečená starostka. Na její příkaz musí Amálie v kteroukoli denní a noční dobu přiběhnout, objevovat nejrůznější kouzelné formule a kromě toho ji zanedlouho čeká těžká zkouška: bude muset dokázat, že jako nejvyšší slovodějka dokáže naprosto splynout s knihovnou.
Co se knihovny samotné týče, ta má neuvěřitelnou schopnost nejen se přestavovat, ale i žít vlastním životem včetně rychlého potrestání každého, kdo se v ní (a k ní) nechová dostatečně uctivě. I ona skrývá nejednu záhadu a tajemství. O to větší jsou Amáliiny obavy, zda ve zkoušce obstojí.
Kromě toho, že je nejvyšší slovodějka, je Amálie také dcera, sestra, vnučka svérázné babičky – a žena. Jenže právě to poslední jí začne nemálo komplikovat život. Do města totiž přijíždí poněkud tajemný šarmantní klavírista Artur a s ním hudba a touha. Amálie má ovšem spoustu povinností a Arturova přítomnost ji rozptyluje.
Pak dojde k nejhoršímu: rada města se rozhodne, že některé knihy budou prohlášeny za zakázané a z knihovny odstraněny. Ale tím už pohár trpělivosti přeteče a do boje proti tomuto nesmyslnému nařízení se zapojí kdekdo: od knihovníka Bedřicha, přes Amálii s Arturem až po kamenného chrliče Huga.

Kniha mě bavila. Místy jsem až záviděla tu „zaopatřenost“ všech aspektů života pomocí kouzel a nápisů zlatou mízou. Nejlepší ze všeho byla ale knihovna, v jejímž popisu nelze nepozorovat vliv Harryho Pottera a zřejmě i mistra Pratchetta. Knihovník Bedřich naštěstí není orangutan, zato knihovna je mnohem živější než v Potterovi: nestačí jí přestavovat schodiště, ona se přestaví i komplet celá, takže vchody a dveře nejsou ráno vždy tam, kde byly včera večer a budova včera ještě barokní může být zítra klasicistní nebo gotická. Moc pěkné bylo vykreslení archivu a celého suterénu knihovny jako strašidelné oblasti, kde přežijí jen nejsilnější.
Celým příběhem prochází otázka rovnoprávného postavení žen, síly slova a ovšem i nezbytné LGBT téma. Romantická linka je tak akorát, předvídatelná, ale pěkná.
Co mi překvapivě chybělo, bylo trochu více humoru, o který některé situace přímo žadonily. V tomto ohledu potěšila přítomnost chrliče Huga, který je jednoznačně nejlepší a nejsympatičtější postavou celé knihy.
Druhá výtka patří redakční práci na knize. Chyb a překlepů je tam tolik, že při čtení opravdu ruší.
Zato mohu pochválit obálku a koneckonců i název, krásný český výraz „slovodějka“ , ten se mi moc líbil, stejně jako normální a víceméně obyčejná česká jména postav. Z těch „přehlídek samohlásek“, jak souhrnně říkám rádoby fantasy jménům v jiných dílech, se mi už poslední dobou kroutí jazyk i mozek.
Shrnuto: knihu jsem začala číst s velkou chutí a pobavením, ale časem mi začala připadat trochu roztříštěná a nepropracovaná. Za mě lehoučké zklamání. Přesto je to zábavné čtení, které cílovou skupinu jistě neurazí.
75%

1 04.11.2024

Obsah této nové detektivky z pera Josefa Šorma by se dal shrnout do dvou vět:
První: Staré hříchy vrhají dlouhé stíny. Druhá: Všechno je vždycky jinak, než to vypadá.
Už z tohoto úvodu je zřejmé, že Cínový vojáček připochodoval zcela v rytmu a duchu nejlepších pravidel detektivního žánru. Starý hřích, nová vražda. Úporné pátrání po pravdě navzdory všem překážkám. Drama a drsné scény. A nezbytné překvapivé zakončení.
Přiznám se, že jsem Vojáčka začínala číst trochu s obavami. Při dnešním trendu studených severských krimi, které nevyhledávám, jsem byla jata obavou, že se čtení bude ubírat tímto směrem a že pak nebudu moci pochválit tolik, jak bych chtěla (protože já ráda chválím). Ale hned první stránky mě vyvedly ze strachu a pochybností. Cínový vojáček je poctivá detektivka, propracovaná, svázaná pevně do uzlu, z něhož nic nevyčnívá, nic nepřebývá. Vše má své místo, svůj účel, každá věta svůj význam. Postav je jen několik, žádné zbytečné davy podezřelých. Děj ubíhá tak, jak má: pomalejší rozjezd jako řeka před peřejemi – a pak to frčí stále rychleji a rychleji, proudem do oněch peřejí až do klidných vod za nimi.
Vražda úspěšného podnikatele a mecenáše zpočátku klade mnoho otázek. Kdo mohl tolik nenávidět takového dobrodince? Proč byl střelen ze dvou zbraní? A proč u mrtvoly leží cínová figurka?
První otázky vyvolávají další; zejména tu, zda byl zavražděný opravdu tím, kým se zdál svému okolí. To je arci otázka, kterou si v takové detektivce klade každý vyšetřovatel, neboť přílišná dobročinnost je vždycky tak trochu podezřelá…
Vyšetřovatelka Isabela Gent má svou úlohu ztíženu ještě nepřízní nadřízených. Je však příliš tvrdohlavá, než aby se vzdala. A tak se přes všechny překážky a protivenství nakonec ke svému cíli dostane, jak od ní čtenář očekává.
Poručík Gent je ale taky jediná postava, k níž mám jako čtenář trošku výhrady. Je neustále tak naježená, tak nepřátelská a odmítavá, že mi trvalo opravdu dlouho, než jsem ji dokázala přijmout. Ano, snad měla k tomu důvod, ale sympatie zrovna příliš nevzbuzuje. Pak mě taky docela mrzelo, že nemá nějaké normální české a nejlépe i přechýlené příjmení. Tohle „hraní si na chlapa“ v kombinaci s celkově drsným a nepřístupně neženským vystupováním mi docela dost vadilo. Ještě že je tak šikovná!
Druhá drobná výhrada se týká označování kapitol. Text často skáče od jedné postavy druhé a samozřejmě i v čase. To samo o sobě je v pořádku a naopak to zvyšuje čtivost, jen bych byla uvítala, kdyby byly kapitoly označeny jmény těch, o kom zrovna jednají (Marie, Zuzana…). Významných ženských postav je tam několik a já jsem se v tom místy ztrácela a trvalo mi půl strany, než jsem se zase chytila a pochopila, kdo zrovna mluví a jedná.
Navzdory těmto drobných výhradám mohu Cínového vojáčka s klidným svědomím doporučit každému příznivci dobré detektivky. Obsahuje vše, co má obsahovat, a navíc je z textu znát, že autor je mimo jiné NLP kouč (vygooglete si, co to je), takže v textu najdete například i popis metod, jak sama sebe uklidnit a další. To je takový bonbónek navrch. K dobru je nutno autorovi přičíst i to, že postavy prodělávají v průběhu děje vývoj. Lze si tedy dobře představit nejen pokračování, ale i celou sérii s Isabelou. Já osobně v ni doufám.
Shrnuto a podtrženo: zaviřte, bubny, Cínový vojáček pochoduje do vašich knihoven. Věřím, že vás nezklame!
*****
90%
5. října 2024

3 23.10.2024

RECENZE: Erik Decimus + Richard Otec (et vice versa) – Pták na drátě

Není vždy jednoduché psát recenzi na prózu. Někdy má recenzent „problém“ najít něco k vytknutí, jindy marně hledá, zač by mohl pochválit. Ale přece jen – lze se zamyslet nad stavbou příběhu, zkritizovat dějovou linku, zpochybnit prokreslení postav, pochválit pointu… A když už všecko selže, můžete si postěžovat, že v textu třeba nebyly žádné přechodníky. Nebo že jich bylo moc.
Ale jak lze hodnotit poezii? Mám vůbec právo něco takového komentovat a posuzovat? Máte to právo vy? Má je vůbec někdo?
Kdo má tu odvahu zvážit, změřit a oznámkovat předivo myšlenek? Křehkou architekturu veršů? Kdo smí hodnotit básnivý opar slov? Kdo vtěsná do pár odstavců dojem, to chvění, jaké v něm zůstalo po přečtení?
Osobně si myslím, že tohle vše zkrátka možné není. Lze zvážit duhu? Změřit fantazii krejčovským metrem? Ne. Lze jen pokusit se popsat výsledný pocit, který zůstane jako třpytivý opar, když knihu odložíte.
Pták na drátě je bezesporu výjimečná publikace. Už tím, že se zde sešli dva mimořádní autoři. Tím, že oba jsou autory nejen textové, ale i výtvarné části. Tím, jaké péče se knize dostalo při výrobě. Úžasnou obálkou. A samozřejmě tím, že se dá číst z obou stran.
Ale to by bylo málo. To hlavní jsou básně.
Jak Erik Decimus, tak Richard Otec mají hlavní téma – lásku a ženu. Oboje ve všech polohách (a ty zase ve všech smyslech toho slova). Erotika je tu obsažena všude a neustále. A přesto tu není jediné ordinérní slovo, básně jsou moudré, něžné a – nestydím se použít to slovo – cudné. Ilustrace jsou mnohdy skutečně erotické, leckdy poněkd drsně načrtnuté, ale přesto neurážejí. Jen dokreslují neskutečnou řeč poezie, tak jako po božském jídle kapka hořkého digestivu.
Erikovy verše jsou pro mě osobně o stupínek srozumitelnější než Richardovy, naopak Richardovy fotografie se mi chápou snáz než Erikovy obrázky. Někdy. Ale jak říkám: je nezbytné chtít všechno chápat? Nestačí jen číst? Číst rovnou srdcem?
Oba pánové mají bezesporu obrovský talent, jak v drobném formátu básně sdělit mnoho. Velmi mnoho. Některé (zejména Erikovy) verše jsou v tomto smyslu až neuvěřitelné.
Umíte-li číst srdcem a chcete-li číst o lásce a jejích tisícerých podobách moderní, působivé a moudré verše, nesmí Pták na drátě ve vaší knihovně chybět.
*****
98%

4. října 2024

1 14.10.2024

Jak jsem napsala jinde a jak je o mně vcelku známo, horory nečtu. Tedy – většinou. Mám z nich noční můry. Jenže když vznikne antologie, v níž jsou zastoupeni nejlepší čeští hororoví autoři, kteří jsou zároveň i vašimi známými, co zbývá? Že je to antologie k poctě Stephena Kinga? Tak to už je jasné úplně… Přesto nemám ani Kinga načteného tolik, abych zachytila všechny odkazy na jeho dílo. Můžu říct, že mě to docela mrzí
Že je sbírka věnovaná Kingovi, to pochopí prakticky okamžitě i ten, kdo četl byť jedinou jeho knihu. Mistr je zde přítomen naprosto všude. Již na velmi zdařilé obálce sedí na královském (jak jinak) trůnu jako skutečný vládce své temné říše děsů, hrůzy a nočních můr. Některé povídky na něj odkazují přímo, jinde bylo Kingovo dílo spíše inspirací. Leckde jsou drobné upomínky a odkazy jen tak mezi řečí: zastavený čas 19:19 na hodinách, názvy jeho knih, použité jako běžné slovo v textu, a mnoho dalších.
Obvyklým problémem většiny antologií je fakt, že úroveň povídek bývá nevyrovnaná. Tento jev se do určité míry nevyhnul ani Královským zahradám, projevuje se však mnohem méně patrně než u jiných povídkových sbírek. Myslím, že za to můžeme děkovat stejnou měrou poctivému výběru povídek a kvalitě zúčastněných autorů.
Pojďme se podívat na jednotlivé šlépěje skrze onu zahradu hrůzných rajských potěšení.
Prolog v podobě komiksu – Murin Wolf
Skvělý nápad. Nečetla jsem komiks snad od dob Lips Tulliana a moc jsem si užívala všechno to „grrr“ a „SKŘEK!“ Jako úvod do knihy velmi originální!
Ve stínu – Lucie Tringelová Kaňová
Povídka velmi kingovské atmosféry. Parta mladých jede do oblasti, před kterou jsou varováni, aby tam získali originální videa a tím další followery, nejkýženější kořist dnešního světa. Že výlet nedopadne podle plánů, je nabíledni. Konec mě trochu zklamal svou neuzavřeností.
Sklep – Vladimír Pospíchal
Jednohubka o dětském strachu, který je přece tak směšně bezdůvodný. Nebo…?
Tam venku – Ludmila Svozilová
Autorka Zemři, Kaine znovu dokazuje, jak děsivou atmosféru dokáže navodit a jak mistrně dokáže popsat hrůzy, jaké dokáže jen člověk. Poměrně klasický scénář – pobyt spřátelené čtveřice na chatě se záhy změní v něco vážně moc ošklivého.
Muž, co nikdy nezemřel - Tomáš Marton
Westernově laděná povídka, spíše strašidelná než hrůzná, ačkoli krve a mrtvol je v ní víc než běžný průměr.
Žena s pastelkami – Svatopluk Doseděl
Téma domácího násilí, které se mě v povídkách vždy mimořádně dotýká a kde se mi pravidelně vaří krev nad hláškami typu „Nemůžu odejít, nemám na to dost peněz.“ V těchto konotacích mi vždy vytane úryvek z Pratchettových Dobrých znamení, kde se praví zhruba následující: „Cowleymu (démonovi) dělalo stále větší potíže vymýšlení nových a nových zel, která by byla natolik ošklivá, aby si jich někdo na pozadí běžného života vůbec někdo všiml.“ Protože člověk člověku dokáže způsobit takové peklo, jaké by nevymyslel ani nejtalentovanější ďábel. Pan King tohle dobře ví a v jeho knihách je to znát. V těchto povídkách také.
V plamenech – Radoslav Kozák
Pochmurné, děsivé, strašidelné, plamenné a bez většího vysvětlování.
Oči viny – Kristina Trefilová Haidingerová
Krásně mrazivá povídka o noční můře každého řidiče.
Takovej je život – Dominik Fiala
Povídka s překvapivou pointou, kdy se dozvíme, že všechno je jako obvykle jinak, než jsme si mysleli. Ten proazický závěr mě maličko zamrzel. Na konci je jasný odkaz na nějakou konkrétní povídku, ale bohužel mi nic neřekl, což mi přišlo líto. Asi si budu muset tuhle literaturu přece jen muset více nastudovat. Hororoví znalci jistě poznají, oč jde.
Poslední kapka – Vlaďka Sacká
Nové sanitky a jejich osádky, stará bolest a vážně nečekaná pointa.
Pouta – Roman Bílek
Tohle bylo spíš porno než horor a za mě to nezachránila ani citace z Romea a Julie. Snad za to může moje prudérie, ale mně sem tato povídka neseděla. Připadalo mi, jako by se autor vyrovnával s nějakým vlastním běsem nebo se chtěl někomu touto cestou pomstít.
Michal Březina – Mizerná smrt Václava Kácela
Osvěžující humorná jednoaktovka k nabrání dechu a uvolnění. S hlavním hrdinou jsem velmi, velmi cítila.
Monstra uvnitř nás – Karin Novotná
O tom, že není radno přeceňovat psychiatry a podceňovat bubáky.
Krátká letní brigáda – Mark E. Pocha
Klasické zlo bez příčiny, nebo snad kvůli pomýlenému chápání Boha či domnělé rodičovské křivdě. Krvotok a hromady mrtvol v kingovském duchu, ale pro mě trochu na povrchu.
Odmaskuj se! – Ivana Gašparíková
A opět ten rodinný hnus. Tak děsivý, protože tak reálný a tak, bože, tak častý. Pointa předvídatelná, ale krásně strašidelná a v rámci žánru logická.
Archiv – Petr Boček
Povídka, jakou nejspíš nemohl napsat nikdo jiný než archivář. Obávám se, že do archivu jakéhokoli druhu mě nějakou dobu nikdo nedostane…
Klauni – Miroslav Pech
Povídka, kterou jsem buď nepochopila, nebo nebyla děsivá. Chyběla mi linka Ondry. Nebo přebýval Ondra.
Dobrý manžel – Madla Pospíšilová Karasová
Protože vím, co Madla dokáže, začínala jsem tuto povídku číst už apriori s mrazením v zádech. A ejhle, zlo je tu jaksi jen zpovzdálí, zprostředkované a snesitelné. Roztomilý odkaz na Mistra v závěru. Milé počtení v té záplavě hrůz.
Miss Misantropie – Karel Doležal
Povídka na pomezí sci-fi a hororu, kde bloudíme v jiných vesmírech a vědomích a lecčem dalším….a přitom stačilo, kdyby ji ve škole nešikanovali!
Dívka, která měla ráda Stephena Kinga – Aleš Richter
Lehce humorně bizarní pocta Mistrovi s mnoha odkazy na jeho dílo. Prostě když Ho miluješ, není co řešit. I když ti třeba hrábne.
Věřím ve vůni jasmínu – Jiří Sivok
Tragický a tak hrozně pravděpodobný příběh, jakých se kolem nás odehrávají denně desítky. U čtení se mi svíralo srdce smutkem.
Epilog – komiks, Murin Wolf
Vtipné uzavření antologie, vyplatí se dobře prohlédnout a přečíst!
Shrnutí:
Myslím, že se Mistr za své nadané žáky z českých a slovenských literárních luhů a hájů stydět určitě nemusí!

6 09.10.2024

Pohádka o krokodýlovi, který s vlkem a žralokem postaví kapelu.
Pohádka, která mě překvapila hned několikrát.
Vzhledem k tomu, že vyšla v edici Rýče, což je edice nakladatelství Canc pro středně drsné děti, očekávala jsem logicky spíše nepohádkovou drsárnu, už kvůli zvolenému tématu, protože co si budem´, AC/DC, kteří jsou tam zmiňováni a v příběhu hrají (nejen) významnou úlohu, nejsou zrovna dechovka pro starší.
Jenže ouha! Pohádka je psána velmi prostým, krásným jazykem a stylem, který zkrátka k pohádce patří. Žádné rádoby nezbytné moderní výrazy, žádné složité zápletky, žádné hororové scény.
Krokodýlova kapela je skvělá i z dalších důvodů: postavy prodělávají vývoj a poučení, tedy to, co nesmí v žádné správné pohádce chybět. Postavy i jejich jednání jsou archetypální, jednoduché, pochopitelné. Dalším bonusem je humor. Hlášky jako „ty mejdlo rozpatlaný“ si přímo říkají o to, být zařazeny do rodinných slovníků.
A to nejlepší: takhle pohádka má co říci nejen dětem, ale i dospělým. Je to skvělé, když autor myslí i na rodiče! Příběh krokodýlovy kapely totiž vychází z reálných situací ve světě pop music (stavění kapely, začátky v garáži, uzavření před světem při nahrávání alba...), AC/DC jsou električtí úhoři, křeček je správně manažersky křečkovatý manažer se všemi klady i zápory, zkrátka své si tam najde každý.
Bonbónkem navrch jsou krásné ilustrace T. Doležalové.
Jediné, s čím jsem měla problém, bylo představit si úhoře, jak hraje na kytaru, rukou nemaje a ty ploutve taky tak nějak nemá nic moc… Ale co, asi to nějak dal, když je elektrický, že jo. Autor to přece musí vědět!
Suma sumárum: příjemné překvapení v podobě pohádkové jednohubky. Doporučuji všem dětem, rodičům i nám prarodičům, kteří ještě pamatujeme začátky AC/DC

1 01.10.2024

(SPOILER) Tomáš Marton – Ve spárech Múzy

Dle anotace chytí autora této (h)různorodé sbírky povídek občas do spárů jedna velmi náruživá Múza. Co se potom stane a jak dopadne takové spojení?
Za mě se tenhle taneček přes dvě pekla opravdu povedl. Tomáš psát umí a jeho Múza má očividně velmi šikovné spáry. Povídky mají spád, jsou psány dobrým nešizeným jazykem a jsou dobře vypointovány. POZOR, OBSAHUJE LEHKÝ SPOILER!
Hned první povídka, ŠKVÍRA, byla hotové pochutnání v duchu nejlepší poeovské tradice. Staré tajemství, staré otázky. Děs a hrůza z neznámého. Pochybnosti o zdravém rozumu. A neodbytné puzení najít odpovědi. Jedna z nejlepších povídek sbírky. Trochu mě zklamalo racionální vysvětlení na závěr.
SOUSED
Asi od druhé stránky předvídatelné. To si čtenář přinejmenším myslí! Ale jak to bývá, všechno je nakonec trochu jinak. Pěkná, děsivá, hrůzostrašná povídka.
DÍRY
Že by autor miloval Kinga? Jak překvapivé! Je vidět, že svého Kinga četl často a pečlivě a že mu takříkajíc vrostl pod kůži. Díry jsou Kingovka jak vyšitá. Mistr by na svého nadaného žáka mohl být pyšný!
ŠMOUHA V OKU
Zpočátku jsem těžko chápala přístup rodičů a očekávala tak říkajíc děs jiným směrem. Postupem čtení začne čtenář tušit pointu, ale to je zde zřejmě záměr.
OSUDOVÁ LÁSKA
To věčné dilema – žít krátce a naplno, nebo dlouze a na půl plynu? Toť otázka. A pravá láska až do smrti? Proč ne – ale ani ta nemusí probíhat přesně tak, jak jsme si představovali…
VLÁKNA
Povídka, evokující velmi naléhavě atmosféru zlého nočního snu. Zároveň alegorie na lidskou společnost, v níž každý jedinec je, ať chce či nechce, ovládán čímsi nebo kýmsi shora. Na společnost, v níž si nakonec zvykne i na ty nejbolestivěji zabodnuté háky. Možná nemusel být závěr tak jasně dopovězen; čtenář si rád leccos domyslí sám.
SVĚTLO
Jedna z verzí klasické apokalyptické vize o tom, jak jsme závislí na internetu a dalších křehkých vymoženostech. Tuto povídku jsem tak docela nepochopila.
NEZNÁMÝ INTERPRET
Nemohu si pomoci, ale pro mě měl Břetislav Konrád po celou dobu tvář Tomáše Martona. Jen doufám, že ten to nakonec neudělá. Skvělá. Jemný humor metalisty mezi řádky.
MEZI STROMY
Tuto povídku nevím tak docela, kam bych ji zařadila. Také bych zde uvítala trochu více podrobností.
PÍSEČNÁ BOUŘE
Sci-fi povídka s poměrně děsivou pointou. Chybělo mi dokončení Petrinova příběhu.
KLUK
Skvělá nálož černého humoru s dobrým koncem pro všechny. Jen pozor na park.
DOPISY ZE SEVERU
Opět kingovský styl s nevyřčenou hrozbou, vyhýbavými nebo žádnými odpověďmi a všudypřítomným strachem. Doufala jsem, že to mladá paní stihne.
ZRCADLA
Další z nočních můr, hrozbou moci umělé inteligence připomíná některé z nejlepších povídek Clarkových. Pointa jasná, jen by možná potřebovala ještě maličko dočesat a dořešit, trochu se mi zde hlavní linie tříštily.
APARTMÁ V SEDMÉM
Lehce morbidní vize o milostných eskapádách v budoucnosti. Další povídka, kde si čtenář řekne – To je tak předvídatelné! A pak zírá jako jojo.

Závěrem: u dvou či tří povídek bych měla drobné výhrady, jednu jsem nepochopila vůbec. Ale suma sumárum se jedná o svěží, dobře napsané a dobře čtivé dílko. Příznivcům drobných formátů mohu upřímně doporučit. Těším se na další díla páně Martonova a nepochybuji o tom, že jeho sláva bude dále stoupat.
Až k nebi, až k nebi, až k nebi…
90%

16. září 2024

6 16.09.2024

Nedobře je recenzentovi, má-li psát recenzi na dílo autorky, kterou považuje téměř za kamarádku. Proto jsem Tajemství domu v L. otvírala s jistou obavou.
Obava nebyla tak docela opodstatněná, protože Cesta do blikajícího pekla mě dostala a líbila se mi moc. Ale přesto: co když…?
Řekněme rovnou, že můj strach se nenaplnil. Co tedy o knize říci?
Děj se odvíjí ve dvou časových rovinách, devět let od sebe vzdálených. Sledujeme příběh pouhých několika lidí, sevřený kolem jejich osudů bez zbytečného odbíhání. Jde o příběh vdovy Jitky a její dospívající dcery Jany, příběh Anny, která houževnatě pátrá po svém původu, a několika málo dalších postav.
Především je nutno říci, že autorka psát umí. Jako že opravdu ano. Děj obou časových linek se proplétá a doplňuje správným způsobem, tajemství jsou odhalována postupně, s napětím a ve správnou chvíli. Záporák je záporák vážně na pěst, postavy mají vývoj, atmosféra je budována velmi zručně a působivě.
Právě tak oceňuji, že tu nejsou happy endy za každou cenu – u jedné z postav se to tak nabízí… ale autorka ji moudře nechá v loji. Nevyhledávám nutně příběhy se špatným koncem, ale zde by ten dobrý nebyl uvěřitelný. Palec nahoru!
Snad za to může moje vlastní prudérie, že jedna z věcí, které mi na knize nesedly, byla sexuální závislost obou hrdinek na hlavní mužské postavě, Romanovi. Nechce se mi věřit, že by obě, matka i dcera, dokázaly podlehnout sexuálnímu vábení stejného muže natolik, že by byly schopny omlouvat všechny jeho svinské činy a upřednostňování jedné před druhou a naopak. Já osobně bych takového vejlupka shodila ze schodů. Ale jak známo, i negativní emoce je emoce – chladnými vás postavy nenechají.
Druhá drobná výhrada se týká úplného závěru. Nechci spoilovat, takže řeknu jen tolik: vysvětlení na konci, ačkoli vlastně dalo knize název, se mi tam nějak nelíbilo. Vlastně ne nelíbilo – připadalo mi navíc. Osudy se uzavřely i bez něj, tohle jako by do děje bylo přidáno dodatečně nebo k úmyslnému zvýšení tajemnosti. Takový trochu deus ex machina, který arci pouze vysvětluje, neřeší (zaplať pámbu).
Pokud chcete klasický, dobře napsaný a čtivý společenský román s nějakou tou záhadou, mohu tajemství domu v L. s čistým svědomím doporučit.
80%

2 20.06.2024

(SPOILER) Achernar jsem přečetla až po Zemři, Kaine, takže mě nepřekvapilo, že i zde jsem se absolutně ztratila. To se mi prostě v knihách této autorky děje. To ovšem nic nemění na faktu, že paní Svozilová prostě psát umí. Umí vystavět zápletku, umí napsat dialogy. Píše bohatým jazykem, má skvělou slovní zásobu, postavy jsou uvěřitelné a živé.
O čem tedy Achernar je?
Sledujeme Patricii, mladou ženu, kterou od samého začátku pronásleduje neznámý stalker. Nechává jí podivné vzkazy a nenechává Pat na pochybách, že je jí stále v patách.To ale není to nejhorší, co Patricii potká. Začnou se dít podivné věci. Patricie krátce po sobě ztratí práci i bydlení a velmi rychle se dostane až na úplné dno. Když už to vypadá, že jí není pomoci, objevuje se na scéně tajemný Johann s nabídkou práce snů. Jak to vypadá, jiná cesta pro Patricii v tu chvíli není – přijme tedy tuto, byť poněkud podivnou, nabídku.
A dostane se do pekla.
Záhadná budova ještě záhadnější organizace. Cely. Sadistické bachařky. Každý, kdo chce Patricii něco sdělit, záhadně zmizí. Všudypřítomná kontrola a všudypřítomný strach. Nadto i zde se objevují vzkazy záhadného stalkera na těch nejnečekanějších místech.Člověka nemůže nenapadnout slovo GULAG. Kriminál. Koncentrák. A pokud nad tím přemýšlíme déle, začne na povrch vyplouvat dost zřejmá analogie s totalitnm režimem. Nevím, zda to byl záměr, ale ta podobnost je děsivá. Místo k zešílení.
Patricie se později občas dostane mimo budovu – a zde teprve začíná ta opravdová záhada. Krok po kroku se zaplétáme do stále méně pochopitelných jevů a okolností. Stránku po stránce přestáváme chápat, co se tu vlastně děje. Nevíme, kdo vlastně je nebo byl Johann, nevíme, co je Achernar ani kdo ho řídí. Nevíme, co sleduje stalker. Jasné je jediné: ačkoli Patricii obklopuje nebezpečí a smrt, ona sama nehodlá svou kůži dát lacino.
Když jsem dočetla až sem, začala jsem přemýšlet, co mi děj tak naléhavě připomíná. Pak jsem na to přišla: Möbiův proužek. Víte, co to je? Möbiův proužek je útvar, připomínající přetočený náramek. Vezměte proužek papíru a slepte oba konce – ale předtím jeden z konců otočte o 180°. Jen jeden z konců! Slepte dohromady – a máte Möbiův proužek. Útvar, který vypadá úplně obyčejně a trojrozměrně, ale u nějž s úžasem zjistíte, že má JEDNU STĚNU A JEDNU HRANU! Podobně se chová realita v této knize. Skutečnost se potkává s jinou skutečností, stejně skutečnou jako ta první, jakoby na dvou stranách tohoto proužku. Jenže jak víme, on má jen jednu stranu. Co z toho, co Patricie zažívá, je tedy skutečné a co ne? Je skutečné všechno? Nebo nic?
Přiznám se, že ke konci už jsem se v ději opravdu motala. Naprosto jsem nepochopila, kde se například vzal Johann a co byl Achernar zač a jak to bylo s oběma sestrami. Z knih Ludmily Svozilové mám vždycky dojem, že jsou psány pro čtenáře inteligentnější, než jsem já. Ovšem vždycky mám taky dojem, že to je pouze můj a nikoli autorčin problém. Přesto si tentokrát neodpustím několik poznámek.
Především způsob a rychlost, jakým se normální mladá žena dostane na úplné dno, mi tentokrát nepřipadal úplně uvěřitelný. Přece jen má člověk obvykle nějaké přátele nebo někoho, na koho se může obrátit, případně jiné cesty, jak situaci řešit, zejména když není gambler, alkoholik, narkoman nebo jiná podezřelá existence.
Druhou, významnější výtku si dovolím vznést k ději v druhé polovině knihy. Achernar samotný, jeho hrozby a děsivá atmosféra by při autorčině mistrovství bohatě postačily k vybudování dokonalé atmosféry i v menší míře – pro mě bylo místy těch nástrah až příliš, děj byl místy až překombinovaný, méně by zde bylo možná více. Závěr je trochu strmý, pokud nechci říci uspěchaný. Tam, kde se zmíněný Möbiův proužek přetáčí tak, že nevíme, kdy věřit které realitě, jsem se už úplně ztratila, ale jak jsem napsala už v úvodu, u této autorky už si na to zvykám. Její styl, bohatost jejího vyprávění, zápletek a scén, to vše dělá z knih Ludmily Svozilové nesmírně čtivou záležitost, které odpustíte leccos.
Achernar přes všechny výhrady není výjimkou.

2 18.06.2024

Ještě než jsem vůbec tuto recenzi (čtenářský postřeh, komentář či jak tomu chcete říkat) začala psát, strhla se v mé mateřské FB skupině poměrně bouřlivá a obsáhlá diskuse, zda vůbec mohu o tomto žánru psát recenzi a pokud už ano, zda bych ji neměla označit jen jako komentář.
Proč to všechno? Inu, přiznala jsem se k tomu, že horor prakticky nevyhledávám. Přesto jsem chtěla tuto a právě tuto antologii vyzkoušet a přečíst si, co se v současnosti rozumí moderním hororem. Jak se někdo trefně vyjádřil ve zmíněné diskusi - vystoupila jsem pro tentokrát ze své komfortní zóny a Smečku přečetla.
Co o ní napsat? Jako člověk, jehož představa horroru uvízla kdesi mezi Psem baskervillským a Ptáky, jsem četla se zaujetím a zvědavostí. Je ovšem pravda, že jsem mnohdy měla co dělat, abych tu kterou povídku dočetla.
Patnáct povídek a každá úplně a dočista jiná. Všechny napsané zkušenou či přinejmenším zkušenější rukou. Horor ve všech svých podobách a úrovních - někdy děsivý, někdy černě humorný, někdy brutálně nechutný. To všechno je Smečka, antologie hororových povídek na téma PES.
Pojďme se podívat na jednotlivá dílka.

PANOPTIKUM DOKTORA MARROVA - Tereza Kadečková
Edinburgh kdesi v minulosti. Středověk? Snad. Není to důležité. Pouť, hadí ženy a cukrová vata. Ale také víly a podivné panoptikum. Colin a jeho ustaraná maminka. Má proč být ustaraná - Colin není zdravý chlapec. Když se jí nabídne možnost, jak syna snadno a rychle vyléčit, vynoří se otázka: jak daleko je matka schopná a ochotná zajít? Obětuje syna? Obětuje sebe? Nebo snad…?
Povídka s temnou erotikou, bizarními výjevy a neobvyklým závěrem. Z toho jsem byla poněkud paf a trochu rozladěná, nelze ale pochybovat o tom, že je působivý.

PŘÍCHOD VYVOLENÉHO - Petr Boček
Drsná, byť chvílemi mírně předvídatelná povídka na téma množíren (za což děkuji). Závěrečné zvíře (nechci spoilovat) mi tam poněkud nesedělo, jinak pointa správně překvapivá (ta předvídatelná tedy nebyla). Děj hodně drsný v okamžiku, kdy to nejméně čekáte. Takové to: No přece…to snad ne? A ono jo.

JÍZDA DUCHŮ - Nelly Černohorská
Příjemná krátká duchařinka, u které si čtenář vydechne.

LAJKA SE VRÁTILA - Ondřej Kocáb
Za mě až příliš drsné, zato v zajimavém prostředí a se zajímavou pointou. Doufám, že naznačená budoucnost ještě nepřijde tak brzo.

KŘÍŽENEC - Ludmila Svozilová
Tahle paní prostě umí. Děsivý příběh v duchu nejlepších tradic hororu se stupňující se hrůzou, strachem a krásně špatným koncem.

V ŠERU SVÍTÁNÍ - Miroslav Pech
Tahle povídka mi navozovala pocit jako u povídek Sheridana le Fanu a podobných klasiků. Příjemné čtení.



AZURIT - Karin Novotná
Tato povídka je v ostatních recenzích pravidelně vynášena. Přiznám se, že mně nesedla. Příliš mnoho motivů, modrý pes… nevím. Nějak jsem z toho nebyla moudrá.

PSÍ ŽIVOT - Jiří Sivok a Martin Štefko
Povídka bizarní a místy nechutná, ale plná úžasného zvráceného humoru, který zkrátka nelze neocenit. Jako bonus hlavní hrdina je majitelem hororového nakladatelství (jé, to je náhoda!) a můžeme tu najít některé méně radostné zážitky jednoho z autorů. To je ale jen bonbónek. Z povídky čiší na sto honů, že oba spoluautoři horor milují, znají a umějí. Skvělá.

NA KONEC CESTY - Kateřina Malec Houfková
O smutném závěru života. V mých očích povídka nejděsivější, protože reálná. Tak strašně reálná. Srdce se svíralo. Demence je ten nejstrašnější démon... Nad tou jsem si skoro poplakala.

PES SE ZLATÝMA OČIMA - Tomáš Marton
Hororu minimum, zaplaťpámbu. Oddychová, půvabná povídka, aby čtenáři ze všech těch nestvůr nehráblo.

AFÍK - Madla Pospíšilová Karasová
S přehledem nejbrutálnější povídka celé sbírky. Pro mě už moc. Týrané dítě - děkuji, ne. Po přečtení mi bylo špatně - což je pro hororovou povídku pravděpodobně pochvala, ale já už bych víc takových nesnesla. Pořád dumám nad tím, jak může autorka, růžovovlasá víla s andělským úsměvem, v sobě nosit právě takováto témata.

ZPRÁVA Z JIRMANOVA - Michal Březina
Tuhle povídku jsem si vychutnala. Jazykový a slovní humor, horůrku opravdu jen tak na dochucení. Paráda.

PŘÍPAD ČERTOVY ROKLE - Veronika Fiedlerová
Tajemno, démoni, zaříkávání a pointa, kterou pozorný čtenář začne asi ve dvou třetinách matně tušit, takže se cítí hrdě že na to přišel. Dobře napsaná povídka se vším, co v ní má být.

BENÁTSKÝ MOR - Lukáš Vavřečka a Přemysl Krejčík
Děj vyprávěný dvěma postavami - Karlem Gustavem a Giannou. Morový doktor v masce a plášti. Úkol, který má Gianna splnit. A není to jen pes, koho “dostala obyčejná honba za vlastnim potěšenim. Do této povídky jsem tak docela nepronikla.

HERMANITO A BO - Mort Castle
Na začátku krvavé jeviště psích zápasů, podivný pes Hermanito. Zkušeně napsaná povídka, kde je znát, že autor je nositelem (mimo jiné) Ceny Brama Stokera. Stylem mi hodně připomínala některá díla Stephena Kinga, přesto mě neohromila tolik, jak jsem čekala.

Shrnutí: Smečka je neobyčejným počinem na českém literárním trhu. Příznivec hororu jistě ocení její různorodost a kvalitu, pro nás ostatní zajímavá čtenářská zkušenost. Trochu mi tam chybělo víc takových těch klasických hororových atributů - tedy budování atmosféry strachu, neznámého děsu a pocitu nejasné hrozby. Přesto jsem přesvědčená, že pro milovníky hororu je to taková specialitka, kterou musí každý příznivec tohoto žánru mít ve své knihovně. Různorodost žánrů a zpracování z ní dělá opravdu poutavé čtení, kde si vlastně skoro každý - dokonce i já - může najít to, co mu nejvíc sedí.
Palec nahoru za úžasné ilustrace.
Haf!

7 20.05.2024

Na tuhle recenzi jsem se opravdu těšila, protože v podstatě všechny autorky znám "skoro osobně".
Antologie osmi povídek o druhých šancích svedla dohromady osm mladých autorek a nabízí tedy osm různých pohledů na toto téma. Protože se ale jedná o podtitul "s kapkou magie", o různé neobyčejné jevy tu není nouze. Aniž bych tím chtěla snižovat úroveň textů, mně antologie připadala výrazně víc o těch kapkách magie než o druhých šancích. Ale to nevadilo.
Jednu či dvě povídky bych hodnotila jako mírně slabší, některé jako vynikající a některé si přímo žadoní o delší formát - o pokračování. Celkově se sbírka četla lehce, hezky a moc mě potěšila i přítomnost takového "druhoplánového" humoru. Každopádně nutno ocenit moře fantazie, které autorky osvědčily v míře vrchovaté. Pro příznivce krátkých formátů a magie je to ideální čtení.
Bohužel jsem měla k dispozici jen e-verzi a byla jsem tak ochuzena o možnost číst z obou stran, což mi připadá jako naprosto geniální nápad.
Jednu hvězdičku strhávám za tu jednu či dvě povídky, které mi nesedly. Ale i tak jsou NeVěčné časy prima jednohubka ke smlsnutí!

6 01.05.2024

Co napsat o této prazvláštní knize, aby člověk neopakoval, co už tu bylo napsáno?
Především předesílám, že tento žánr prakticky nečtu a že jsem byla autorkou osobně varována, že to pravděpodobně nebude nic pro mě.
A bylo? Těžko říct. Ale spíš ano. Jde o syrový postapo scifi horror, tedy žánr, který jsem opravdu od Dne trifidů nejspíš nečetla. Ale dostal mě.
Od provopočátku mě uchvátila autorčina nezměrná fantazie, kterou jí jako "také autorka" upřímně závidím.
Příběh dvojčat, která si každá nesou z dětství svá traumata. Příběh o tom, jak nepodobné mohou být i sobě nejbližší bytosti. Příběh dvou dívek, které nemohou být rozdílnějších charakterů. Každá z nich činí, co považuje za nejlepší - a přece ani jedna z nich není šťastná. V tomto postapo polovodním světě není lehké přežít, natož být šťastný. Na jedné straně Nekonečno, až mrazivě místy připomínající jinou všemohoucí organizaci, na straně druhé Kult, kterých zase nepříjemně upomíná na fanatická náboženství všeho druhu.
Myšlenka existence symbiontů, tedy organismů parazitujících na člověku (aspoň takto jsem to pochopila) a měnících jej k obrazu svému, přesněji řečeno v rybu, je strašidelná. Při popisech jejich chapadélek, vlnících se pod kůží nositele, mi bylo až nevolno, tak působivé byly.
Poměrně temná kniha, u které si milovníci růžových happy endů budou rvát vlasový porost, mají-li ještě nějaký. Ale chytí vás a nepustí. Je znát, že autorka není žádným nováčkem na poli autorském, ultra dobře zvládnuté řemeslo je na knize znát. A když se k tomu přidá jako bonus potěšující úroveň všeobecných vědomostí (neboť vězte, že jména Aphelion a Perihelion si autorka nevycucala z prstíku, jak je u jiných autorů obvyklé), to si pak recenzent mého typu jen vrní.
Původně jsem dala pět hvězdiček, pak jsem to změnila na čtyři, protože jsem nepochopila konec, ale teď to měním zpátky na pět. Musím totiž na tuhle knížku stále myslet a to tu pátou hvězdu vysvětluje.
Chapadla mohu s klidným svědomím doporučit. Ale pozor, ať vás neomotají příliš těsně - mohli byste přestat spát...

5 30.04.2024

Recenze: Martina Boučková - Šílená babička

Knihu Šílená babička jsem brala do ruky se zvědavostí, ale i s obavami. Zvědavost je jasná, tu vzbuzuje už název, ale proč obavy?
Protože si nejsem jistá, zda já sama nepatřím do kategorie poněkud šílených babiček a protože jsem až donedávna i já měla svou maminku, která tedy také nebyla všední, ačkoli s babčou z knihy se rovnat nemohla.
Rovnou mohu říct, že obě moje očekávání se splnila. Na některých místech jsem se smála nahlas jak hyena chechtavá (no dobře, spíš jako racek chechtavý, to ke mně jde líp, doufám), na jiných mi tuhl úsměv, když jsem si představila pocity okolí.
Šílená babička je rozhodně kniha, kde se tyto dva pocity poměrně pravidelně střídají. Nezvládnutelná a vždy originální maminka organizuje nejen výlety s vnoučaty, ze kterých bude pečlivějším maminkám při čtení naskakovat husí kůže, ale způsobuje i dobře zorganizované čiré náhody s energií a zručností profesionální dohazovačky, z čehož zřejmě začnou jektat zuby zase nám starším. Neváhá se vložit i do dceřiných vztahových problémů. Scéna v kanceláři je podle mého jedna z nejlepších a vychutnávala jsem si ji několikrát Šílená babička prostě dokáže zvládnout skoro cokoli, ale vždycky tak, že to okolí bere jako klad a věc pozitivní. Okolí - s výjimkou její vlastní dcery. Ale protože dcera ani maminka nejsou zabedněné a nejsou ani ploché literární postavy, nakonec dokáží vždycky nějak přijít na to, co je správné a co už je moc. Nebo málo.
Pokud jsme na začátku měli pocit, že maminka jde své dceři poměrně silně na nervy, protože její přítomnost se dá přirovnat k některé z přírodních katastrof, pak závěr nás nenechá na pochybách, jak to s tou vzájemnou láskou je.
Víc neprozradím, ale jedno říci mohu: Šílená babička je oddechové čtení, ano. Ale nejen to. Pro mě je to mnohem víc. Pro mě je to pomník a dík všem šíleným maminkám a babičkám světa, všem bytostem, které nám pomáhají vymanit se z vlastních kolejí a stereotypů. Které nám dokáží ukázat, jak krásný může svět být. Je to kniha plná lásky, laskavosti a ano, i tolerance. Navíc psaná podobným jazykem, jaký používám i já, o to lépe se mi četlo.
Šílenou babičku mohu doporučit všemi dvaceti!
Jen jedné věci lituji: že jsem ji nemohla číst před třiceti lety. Když jsem já sama měla malé děti. Protože tohle je učebnice lásky.
Hodnocení: 100%

9 28.03.2024

Jak všichni víme, je Praha (a nejen ta) plná magie, ale hlavně upírů, ohnivých mužů a jiných stvoření. Že jste to nevěděli? Ale ale... No, přiznám se, že já taky ne. Ale po přečtení tohohle dílka jsem nabyla dojmu, že každý průměrně informovaný občan tohle ví. S existencí upírů, bazilišků a jiných podobných potfor v našem světě se tu totiž počítá tak nějak samozřejmě, asi jako s výskytem vrabce domácího ve Stromovce.
Hned zkraje vyprávění jsme hozeni do děje a co víc, rovnou do akce. Zavání to velkým, opravdu velkým průšvihem. Ale oč jde, na to si musíme počkat. Zatím sledujeme vyprávění jedné z postav, Alexe Norberta, takto lovce duchů, strašidel a dalších obtížných entit. Ten se po návratu z namáhavého lovu na baziliška setkává s Derekem, podivným mužem, který ví o Alexově profesi víc, než je obvyklé. A také s jeho bodyguardem, kredencoidním Lojzíčkem. Derek přichází s nabídkou práce. Práce riskantní a nebezpečné, ale odolejte, když vám druzí do očí tvrdí, že jste jediní, kdo může uspět!
Alex nakonec souhlasí, ale už po této první akci je jasné, že něco je tu ještě tajemnější, než jsou lovci (ano, je jich víc) zvyklí - a ti jsou věru zvyklí na leccos!
V druhé části se slova ujímá překvapivě Lucka, jedno z dvojčat, která mají v první části úlohu spíše vedlejší. Jak se dozvídáme, ulovit upíra bylo ještě to nejjednodušší, s čím se skupina lovců potýká. Proti novému úkolu to byla rozcvička. Teď je v sázce existence celého světa. Protivník je velmi silný, času je málo a ti, kteří mohou pomoci, řeší raději mocenské půtky. Nezbývá, než aby si lidé - tedy lovci - pomohli a poradili sami.
Knihu jsem přečetla snadno a rychle, je psaná vtipným jazykem s mnoha nápaditými obraty a přirovnáními, z nichž některá jsem si se souhlasem autorky vypůjčila do vlastní slovní zásoby (kafe bylo tak silné, že se málem vyškrábalo samo z konvice). Na druhou stranu lehkost a vtipnost jazyka možná udělá dílku trochu medvědí službu, protože já jsem například čekala odlehčený tón po celou dobu a ono bác ho, nebyla to vždy taková legranda, psina a hlína. Naopak skalní fandové upírů a jim podobných možná vtip a humor neocení.
Jazykově je kniha zvládnuta dobře, snad jen přechodníků je tam pro současného čtenáře možná trochu víc, než je nutné. Jinak je vyprávění barvité a jak už řečeno, vtipné.
A abych nebyla obviněna z podlézání, tu jsou nějaké ty drobné výtky:
Trochu mě rušilo střídání minulého a přítomného času, ačkoli chápu úmysl, rozlišit dvě linky vyprávění.
Poměrně hodně mi vadilo trvalé tykání Derekovi. Jednak jsem neobjevila příčinu, ale dobře, mezi chlapy to tak asi je, zejména když jeden ukazuje druhému nadřazenost a lehké pohrdání. U Lucky mi to nesedělo, zejména když jí Derek setrvale vyká a i jinak se chová dvorně a zdvořile.
Taky jsem ne zcela pochopila, proč je Lucie na Dereka neustále nabroušená a "přednasraná", ačkoli jim oběma prokazatelně zachránil život.
A nakonec - trochu mě zklamala závěrečná bitva. K té vlastně směřuje logicky celý děj, proto by si podle mého názoru zasloužila delší a košatější popis, aby si to čtenář déle a více užil.
Poslední drobná námitka směřuje k názvu, který mi připadá zcela nevýstižný, všední a nepřitažlivý. Pod takovým názvem bych čekala spíše sbírku městské poezie...

Ale to jsou všechno jen námitky poměrně okrajové. Stíny nad Prahou jsou (nejen) upíří jednohubka, lehká, vtipná a srozumitelná. Kdo nepotřebuje k napětí potoky krve a hromady usekaných končetin, bude jistě spokojen.
Mně se Stíny nad Prahou líbily. Jen doufám, že to byla opravdu fikce. Potkat baziliška by se mi vážně nechtělo...

2 23.03.2024

(SPOILER) Jestliže první díl - Svatyně - byl plný tajemství, pak druhý je kromě tajemství nabit i nesčetnými překvapeními.
Matylda s dítětem a její průvodce jsou na útěku. Ani daleká kanadská divočina je ale nedokáže dostatečně skrýt před jejich pronásledovatelem.
Ale kdo - nebo CO - to vlastně je? Co chce? Kolem dvojice přibývá hrůzy a smrt je všude v jejich stopách. Kdo vraždí? Kdo pronásleduje? A kdo je kdo?
Oproti Svatyni je zde více magie a více vysvětlení. Čtenář může snadno nabýt dojmu, že už to chápe. Mylného dojmu. Protože na další stránce se ukáže, že to byla lež, tvářící se jako pravda... Ovšem stejně tak je možné, že to byla pravda, tvářící se jako lež.
Otázky se hromadí. Kdo nebo co je Stín? Kdo je Sajn? Je Matylda skutečně Matylda nebo někdo jiný? Nebo nikdo? Nebo všechny? Proč se to všechno děje?
Děj uhání, komplikuje se a mění. Jako vždy je všechno stále jinak. Nikdo není jen zlý, nikdo jen dobrý. Matylda krok po krůčku objevuje to nejhlubší tajemství, skryté v ní samé. A nebezpečí je čím dál blíž...
Realita se tu mísí s magií a mytologií v strhujícím koktejlu, kdy čtenář nakonec netuší, která bije, ale moc mu ten koktejl chutná.
Musím se přiznat, že po dočtení jsem nebyla vůbec moudrá, jak to vlastně dopadlo. Ale nějak mi to nevadilo.
Jedinou maličkou výtku mám k použití těch původních výrazů, které se nedají nejen vyslovit (protože nevíme jak), ony se nedají ani přečíst. Na druhou stranu to bylo zpestření a dodalo to vyprávění na věrohodnosti. Mimochodem, je znát, že autorka kladla opravdu velký význam na rešerše, aby zeměpisné reálie (nepochybuji, že i etnografické a jazykové) souhlasily do puntíku.
Další, co mi nesouhlasilo, byla účast miminka v ději. Celou dobu se mluví jen o těch dvou, dítě je tam v podstatě jen zavazadlo - nevyvíjí se, nemluví, nepláče... Že by něco tak důležitého autorka opomněla? Kdepak! Nezapomeňte: v této knize nesmíte věřit VŮBEC NIČEMU A NIKOMU!
Stejně jako Svatyně, ani Stín není oddechovka někam na pláž. Chce vaši pozornost a dokáže ji udržet. A když ta horská dráha dojede na poslední stránku, zůstanete zírat s otevřenou pusou, protože... Ne, není to lehká kniha.
Ale je báječná.

5 09.03.2024

Svatyně je jedna z knih, kde jsem okamžitě po dočtení sáhla po druhém dílu, ale před napsáním hodnocení jsem ji musela pár dnů "vydýchat".
Shodně s jinými recenzenty a hodnotiteli musím začít tím, že to není lehká kniha.
Dokonce bych si troufla tvrdit: Tahle knížka není pro blbý. A není pro každého. Ale rozhodně je velmi čtivá, řemeslně dokonale napsaná a propracovaná.
Matylda pracuje jako reklamní fotografka. Tak to bude dobrá profese, fotit modelky v krajkovém prádélku...
Haha. Už ve chvíli, kdy si toto pomyslíte, jste vedle - a tak to bude po celou knihu. Matylda ke svému úděsu bude nucena fotit úplně jiné objekty. Děs a pocit nebezpečí se na vás pověsí už asi tak od pátého řádku. A nepustí.
Všechno je jinak, než to vypadá. Všichni jsou jiní, než vypadají. Nebo ne?
Všichni lžou všem. Nebo lže jen někdo někomu? Nebo snad všichni mluví pravdu?
O co tady jde? Kdo jsou Alex, Sajn a kdo je sama Matylda?
Co je realita a co magie?
Na každém kroku další tajemství. A když už máte pocit, že víte - bác ho, rozuzlení úplně nečekané. A navíc to není rozuzlení, to se ale dozvíte později a máte hlavu zamotanou ještě víc.
Děj je bohatý, komplikovaný a s pokračujícím časem jsem se stále méně "chytala", o co vlastně jde. Rozhodně vás nepustí - nesmíte ani na okamžik polevit v pozornosti, jinak se v ději ztratíte a utečou vám souvislosti. Upřímně - je dost pravděpodobné, že vám utečou i tak. Ale musíte číst dál. Prostě musíte.

6 09.03.2024

(SPOILER) Velmi zvláštní knížka. Jak zmiňuje jiný hodnotitel, v kontextu ostatní české literatury je výjimečná.
V městečku Svatý Jiří se tak trochu zastavil čas. A nejen to: sochy zde mluví, stromy padají po vzájemné dohodě s dřevorubcem a obyvatelé městečka chodí v neděli do kostelíka zkratkou po hladině rybníka. Lidé tu umírají jen v pátek a každou neděli se městečkem potuluje přátelská smečka vlků. Prostě všechno je úplně normální.
Jenže ať se to obyvatelům líbí nebo ne, dvacáté století se dere i sem, do Svatého Jiří. Prvním jeho poslem je navrátilec Odysseus, považovaný léta za mrtvého. S ním přichází do městečka i neklid. Vše, co bylo dosud zaběhnuté a neměnné, se začíná chvět v základech: vztahy, zvyklosti i běžný život. A co hůř, vzápětí přichází i úřední kontrola, postrach celého městečka...
Kniha je psaná zvláštním starosvětským jazykem, krásnou češtinou s množstvím dlouhých až předlouhých souvětí, v nichž jsem se chvílemi ztrácela, a místy i lehkou přemírou přechodníků. Byla by si zasloužila poněkud lepší redakční práci, trochu mě rušilo množství drobných chyb (tradičně uvozovky a interpunkce).
Každopádně se mi četlo hezky. Vyprávění plyne v klidném tempu a čtenář si pak snadno představí ospalou atmosféru zapomenutého městečka. Žádné divoké akce, žádná veliká dramatická gesta. Vlídnost. Vše je tak, jak má být. Nebo skoro tak.
Trochu mě mátlo několik motivů bez dalšího propojení a vyústění (andělé, ztracená dívka a další), zato mě potěšil jemný, nenápadný humor. Aniž bych chtěla nasazovat na mladší autory, nemohu si odpustit poznámku, že je vidět, že autor patří mezi střední generaci. My starší zkrátka máme trochu jiný styl. Není lepší, není horší, je zkrátka jiný.
Co mě ale naplnilo smutkem, byl nevyhnutelný závěr knihy. Nějak jsem v skrytu duše doufala, že Svatý Jiří bude navěky takový, jaký byl na začátku vyprávění. Ale to asi opravdu nejde. Škoda.
Letnice nejsou pro milovníky srdcervoucích dramat, velkých gest a divokých akcí. Je to příjemné, laskavé počtení. Jedno vím: budu na ně ještě dlouho myslet. A určitě budu závidět, že si nemohu pokecat s andělem nebo sochou.

3 04.03.2024

Ředitel a hydra je příběh člověka, který má tu smůlu, že jediný splňuje požadavky na ředitele kouzelné základní školy: je kouzelník a má pedagogické vzdělání. Co na tom, že je to kouzelník druhořadý, účinkující pouze na dětských narozeninových oslavách? Co na tom, že děti z hloubi duše a bytostně nenávidí? Prostě je jednoho dne unesen a jeho ředitelská kariéra může začít...

Kdybych měla říci jednoznačně, pod jaký žánr spadá tato kniha, váhala bych. Není to rozhodně fanfikce na Harryho Pottera ani jeho parodie, ačkoli kouzelná základní škola má název Beďary. Je to - jak už název nepokrytě napovídá - satira na školství a jeho věčné a nesmrtelné hydry, komise a kontroly, na bezbřehou byrokracii a bezbřehé papírování. Jenže - není to JEN satira.
Je to především humorná kniha. Paní dosavadní ředitelka je úplná kráva a pase se za školou, jeden z vyučujících se jmenuje Riesenzwerg (německy "obří trpaslík"), další je neviditelný. Erotiku vyučuje elfka Lakshmee a z deváťáků nikdy nikdo na jejích hodinách nechybí. Na hodinu někdy zvoní, jindy mňouká a občas taky střílí kulometnou dávku...
Musím říci, že jsem se hlavně zpočátku opravdu bavila. Později mi ale kniha začala připadat poněkud nevyvážená. Jako by autor nevěděl, zda napsat prostě "srandu" bez hlubšího poselství, sžíravou satiru nebo docela něco jiného. Text se přelévá z jednoho do druhého, ale zůstává nevyhraněný. Jsou tu narážky až obscénní ("honit pero"), ale i popis nahého těla elfky Lakshmee, který by bez slovy výtky slušel svou poetikou jakémukoli romantickému příběhu. Ze začátku jsem se opravdu smála nahlas, ale později humor tak nějak ztrácí dech. Zdá se, že téma zkrátka bylo vyčerpáno dřív, než příběh skončil.
Závěr mě překvapil nejvíc, byl totiž tak uťatý, že jsem při poslechu váhala, zda jsem se nepřeslechla. Rozehraná partie s hydrou - tedy školní inspekcí - je ukončena bez uzavření děje, bez předchozího varování. Pak už následuje jen školní řád (pravda, vtipný) a je konec.

Za co autor zaslouží pochvalu, je pěkný jazyk s mnoha hříčkami, snad až na nadměrné množství přechodníků.
A posledním bonusem je načtení, kterého se svěžím a neodolatelným způsobem zhostil Jiří Wittek.

Na pět hvězdiček to není, ale i přesto se Ředitel a hydra čte dobře - hlavně lidem, kteří nějakým způsobem jsou ve vztahu ke školství.
Já se ke knize určitě ještě vrátím!

HODNOCENÍ: *** *

4 01.03.2024

Ano, vesmír je malý. To je dávno známé. Přinejmenším každému, kdo četl tuhle knížku.
Skoro bych mohla jen citovat recenzentku Bess.h, která to moc pěkně shrnula.
I v druhém díle se setkáváme s majorem Smithem, který není tak docela major Smith a v podstatě je tak trochu mrtvý, což mu ale nebrání, aby jako obvykle potíže řešil a způsoboval.
Po přečtení jsem měla pocit, že chybí třetí díl. Příliš mnoho otázek zůstalo neozodpovězených. Stále nevíme, co se stalo Johnnymu Doe. Co je dál s Oldou. Osobně jsem nepochopila ani to, kdo nebo co je vlastně přesně teta Hortenzie, o strýčkovi Jeronýmovi ani nemluvím. Opět je tu velmi málo popisů a příběhů jednotlivých osob, což je vážně převeliká chyba.
Možná je to jen moje tupost, ale poslední věta celé knihy mě naprosto zmátla a vůbec jsem ji nepochopila. Prozrazovat ji ale nebudu :-)
Ale jak už tu zaznělo, je to scifi, kde se vystřelí jen párkrát a bez fatálních následků, kde se postavy nezmítají ve vypjatých vášních, kde se nevraždí lidé ani monstra, kde je zkrátka všechno tak nějak víceméně na pohodu.
Pro ortodoxní scifi fanoušky tahle kniha není. Což je pro mě dobře, protože mě scifi moc nebere.
Ale tohle se mi líbilo. Chci třetí díl!

2 21.01.2024