thorir komentáře u knih

Jak tenký je závoj civilizace? Je člověk ve své podstatě dobrý? Je civilizace to, co způsobuje zkaženost světa? Otázky, které rozdělují. Golding ve svém příběhu ukazuje, že závoj civilizace tenký je a navíc nijak pevně nedrží. Jak si stojí Goldingova vize v dnešním světě? Od napsání románu uplynulo již několik desetiletí, byl napsán v době, kdy ještě velká část obyvatel západu věřila ve vlastní civilizovanost, je zřejmé, že kniha ve své době musela způsobit poprask. Od té doby se mnohé změnilo, nicméně zdá se, že víra v to, že člověk je v zásadě dobrý a, že civilizace je to co kazí duši člověka a vyvolává všemožné násilí, není ten správný. Naopak, zdá se, že až vláda zákona, rozuměj násilí, je to co drží člověka na uzdě a snižuje míru násilností. Je to možná smutné, určitě totalitní, ale je to zřejmě tak.

Stojí kniha i dnes za přečtení? Domnívám se, že ano. Možná vám, stejně jako mě, nikdo z protagonistů nepřiroste k srdci – nejvíce se snaží Ralph, Čuňas a Simon – dělají základní chyby, Ralph se nechová jako vůdce a každí kdo má základní zkušenost s vedením lidí to hned vidí. Jediný Čuňas představuje racionální pohled. Dokonce jsem při přemýšlení o textu dával Ralphovi, samozřejmě zcela neoprávněně, vinu za eskalaci situace. Jenže, tak jednoduché to není, v nedokonalosti protagonistů je právě kouzlo, jsou to všechno děti, maximálně 12 let.

Čímž v žádném případě netvrdím, že dospělí by podobný zážitek zvládli lépe. Historie nás přesvědčuje o opaku. Největší masakry v dějinách samozřejmě nespáchali děti. Stres, strach a pud sebezáchovy zábrany uvolní velice rychle. Je na nás co dovolíme, je na nás jak se zachováme. Rád bych dodal „bez ohledu na okolnosti“ nicméně, právě okolnosti často rozhodují bez nás. Kniha, byť fikce, si zaslouží být čtena jako varování, jako připomínka mnoha masakrů v minulosti.

20 24.03.2018

Některá témata to v současné, více či méně liberální, společnosti stále nemají jednoduché. Jedny vyvolávají kontroverze, další přímo spory, jiná jsou silně tabuizována nebo cenzurována, a ještě jiná stejně silně ideologizována. A pak jsou témata, kde se pojí vše dohromady. K takovým z nějakého důvodu dnes patří problematika genderové dysforie a problematika trans osob.

Není tajemstvím, že kniha Nevratné poškození vyvolala při vydání značné kontroverze. Kontroverze je vlastně celkem slabé slovo, kniha vyvolala doslova šílenství, které doputovalo i k nám a vyústilo ve známou kauzu změny vydavatelství na poslední chvíli. Autorka vyprávění pojala jako příběh výhradně dívek a žen, u kterých tranzice neproběhla dle idealizované představy. Příběh je to silně emocionální, vypjatý a často velmi smutný. Záměr, který započal dobře, s cílem pomoci, s cílem zmírnit utrpení, s cílem zlepšit život, je na příbězích konkrétních žen v knize prezentován jako ztělesnění známého pořekadla „cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly“.

Témat v knize je mnoho a celkově je vše velmi čtivé: od počátečních jednoduchých úvah proč se všechno tohle děje (přičemž odkazuje na práce a studie mého oblíbence, Jonathana Haidta), přes kapitoly věnující se vlastní genderové dysforii, ideologizaci trans problematiky, aktivismu, přístupu školství, přístupu lékařů, kontroverzím ohledně do jisté míry zideologizovanému imperativu gender potvrzující péče, hormonální terapii, kontroverzním blokátorům puberty, rozdílům mezi jednotlivými dysforickými poruchami, zejména klasická genderová dysforie versus současný nárůst ROGD, „rapid onset gender dysphoria“. Autora se též věnuje lékařskému disentu, tedy lékařům jdoucím proti současnému mainstreamu transgenderové péče – kniha vyšla dlouho před publikací tzv. „Cass review“ v květnu letošního roku, zprávy silně kritizující téměř nevědecké přístupy v péči o gender dysforické jedince, která ji v mnohém dává za pravdu.

Doslova strašidelné jsou pak příběhy péče o „gender dysforické“ děti a přístup lékařských „profesionálů“ k dětským pacientům, záměrně dávám do uvozovek. Je naprosto absurdní a zarážející, jak snadné je (v USA a UK) získat třeba předpis na testosteron. Podstatnou částí knihy, vlastně nosným prvkem textu, jsou příběhy konkrétních gender dysforických žen. Popisy prvních pocitů, že něco není v pořádku, první interakce, první krůčky směrem k tranzici, návštěvy specialistů, komunikace s aktivisty, často izolace od rodiny. Čtenář celkem oprávněně dospěje k názoru, že trans aktivismus je možná vlastně svého druhu kult. Při čtení se člověk neubrání rozčilení.

Kniha je kontroverzní, nelze přejít, že autorka vyznává některé konzervativní postoje, se kterými nemusí každý souhlasit. Text je značně kritický k současným standardům lékařské péče o gender dysforické jedince, značně kritický k současnému a převažujícímu pojetí trans problematiky, které je dnes plně v režii aktivistů. Přesto jsem přesvědčen, že je správné, že kniha vyšla a tímto děkuji vydavatelství za odvahu tváří v tvář fanatickému trans aktivismu.

Pro doplnění, neubráním se srovnání s další podobně zaměřenou knihou, která u nás nedávno vyšla: „Když se z Harryho stala Sally“ od Ryana Andersona. Taktéž „kontroverzní“, taktéž „problematická“. Kniha Shrier je velmi čtivá, lehce plynoucí, hluboce příběhová, velmi emocionální, to někdy může působit méně důvěryhodně, byť jsou všechna tvrzení řádně ozdrojována. Na druhou stranu Anderson, alespoň na mě, působí méně emocionálně, víc profesionálně, víc popisně, jeho text působí víc vědecky, víc racionálně. Knihu Shrier tímto nijak neshazuji, přesto, pokud máte čas pouze na jednu z nich, pak bych za sebe doporučil spíš Andersona.

Hodnotím 4*, ale objektivně je to spíš kolem 3*. Nicméně absolutně nesouhlasím se zdejší aktivistickou kampaní a aktivistickým hodnocením automatickým odpadem, tedy hodnotím v opozici k tomu. Až / jestli se se časem hodnocení narovná, i to své pak příslušně upravím. Stejně jako u Andersona, i zde bych doporučil zejména rodičům dětí, kterým může pomoci rozhodnout a vidět jiné možnosti.

19 19.07.2024

Ke knize se vracím po letech, čistě nostalgicky. Vlastně to byla jedna z prvních, co jsem koupil za své. Už tenkrát mě příběh zaujal a zcela pohltil a i po všech těch letech se to pořád čte skvěle. Crichton zkrátka měl dar psát čtivě, svižně a atraktivně. Hlavní devizou příběhu, a platí to o více autorových knihách, je zdání uvěřitelnosti. Text čtenáře pohltí, iluze konzistence je téměř dokonalá, hloubka vystavěného světa rozhodující. Jasně, lze hledat chyby, nedokonalosti, nekonzistence, věci, co ruší hloubku, ničí ponor do příběhu, rušivé věci, ale proč? Proč, když příběh tak baví? Jeden by vážně věřil, že banda studentů historie podnikla naprosto bezprecedentní výlet. A škarohlídi a hnidopichové si mohou neustále připomínat, že jde o fikci a sci-fi. Ano, historie mě baví, téma pro mě bylo nanejvýš atraktivní. Je to klasický Crichtonův technothriller vezoucí se tentokrát na vlně nadšení z kvantové mechaniky a souvisejících technologií. Příběh je akční, svižný, napínavý a zábavný. Postavy jsou velmi sympatické, čtenář je po celou dobu s nimi. Je tam vše, co správné romantizované dobrodružství potřebuje a čte se to jedním dechem.

19 13.10.2023

„Ó Duchové Slunce, kteří pobýváte na jihu na sedmi zalesněných pahorcích, ó Matky světla, vy, které znáte žárlivost, zapřísahám vás: nechť vaše tři stíny se drží velmi vysoko, velmi vysoko! A ty, na západě na své hoře, ó Pane můj Předku se strašlivou silou, mocnou šíjí, buď se mnou!“

Šamanismus, tajemná, archaická a mrazivá dovednost, mystická schopnost cestovat mezi světy, o které se dnes traduje množství pomýlených mýtů, legend, pověr a hlavně polopravd. Sám, přestože fascinován historií náboženství a lidským hledáním spásy, jsem podléhal mnohým z těchto polopravd a zcela chybných interpretací. Kniha dává možnost prohlédnout skutečnost. Název snad nemůže být víc mystický a text čtenáře zavede doslova na okraj světa, na pomezí Nebe a Pekla.

Přestože jde o vědecké pojednání, text je psán velmi přístupnou a čtivou formou a je tak použitelný i pro zájemce z řad laiků, mezi které se sám řadím. Kniha je rozdělena do množství kapitol, od teoretických základů, vysvětlení a ukotvení šamanismu, mystika cest mezi světy, náboženství a mytologie, náboženská kosmologie, světonázor a šamanistický panteon, vlivy zejména indické, budhistické, lamaistické, role šamanů v archaických kmenových společnostech, výběr kandidátů a iniciační rituály, extatické techniky a cesty, zevrubný popis „vybavení“ – bubínků, holí, obleků – například vysvětlení podobnosti s ptáky – jmenovitě s orly, stejně zevrubný popis „schopností a dovedností“ a v neposlední řadě též legendy o moci pradávných předků a současný úpadek šamanismu spojený například – pro mě překvapivě – s používáním entheogenů pro navození extatických stavů.

Nesmírně fascinující je podobnost iniciačních rituálů a mystických prožitků napříč kontinenty. Neméně fascinující jsou popisy samotných iniciací, rituálů, kde je základem smrt a znovuzrození, důležitost stromu, kůlu, hory, význam světových stran, vše vysvětleno do nejmenších podrobností, vše propojeno s mytologií. Nebo třeba bílí a černí šamani. Nebo mystická podobnost kovářů a šamanů. A mnoho a mnoho dalšího. Součástí textu jsou etnografické poznámky a detaily jednotlivých etnik, je jich obrovské množství, ztrácel jsem se a jako čtenář níže bych velmi ocenil alespoň základní přehledovou mapku. Za zmínku též stojí kapitola o indoevropském šamanismu. Jde o velice poutavý rozbor mytologie, mysticismu a hledání šamanistických prvků v původních germánských a dalších evropských náboženských mýtech. Spousta myšlenek se spojí, množství známých mýtů dostává nový rozměr. Autor se samozřejmě věnuje dalším oblastem, ostatním kontinentům, srovnává, popisuje, vysvětluje. Je to krásná cesta mystickým světem.

Krátká poznámka k extatickým cestám. Knihu jsem četl krátce po jiné knize zabývající se experimenty s psychoaktivní látkou DMT a nemohla mi uniknout podobnost vizí a mystických zážitků – pro zájemce DMT: Molekula duše.

Při čtení se mi do mysli neustále vkrádala myšlenka, o co všechno jsme přišli vlivem moderní civilizace, a tím nemyslím posledních sto let – myslím posledních několik tisíc let. To co mohli a museli vnímat naši dávní a pradávní předkové je krajně fascinující – ve vztahu k nadpřirozenu, k přírodě, k neznámu. Dnešní člověk je jistým způsobem jednoznačně ochuzen. V žádném případě neříkám, že se máme vrátit, jen konstatuji, že něco z toho možná dnes chybí. Zájemcům o problematiku rozhodně doporučuji.

19 27.08.2022

Cesta muže je vždycky těžká, cesta pravého muže je o to těžší. Autor kombinuje psychologii, tantru a jógu. Dojem po prvním čtení – přes nějaký ten ezoterický balast kniha obsahuje celkem solidní návod na zacházení s ženami pro muže – vysvětlení, proč se ženy v různých situacích chovají, tak jak se chovají, a jak bychom se my muži k tomu měli postavit, jak se zachovat, zejména s ohledem na objektivní změny ženiných nálad. Samozřejmě, pokud situaci otočím, kniha i ženám poskytne vysvětlení, proč se muži chovají tak jak se chovají, i když sám autor v úvodu sděluje, že knihu píše primárně z pohledu muže. Rozhodně to není kniha pouze pro muže, doporučil jsem ji kamarádce procházející si vlastními partnerskými obtížemi a našla si tam své. Nemohl jsem si nevšimnout souvislostí se směřováním západní civilizace, zženštilostí části západních mužů a tím co autor píše, že se stane, když muž opustí – zde představenou – pravou cestu. Ať je to jakkoliv, jsem zastáncem tradicionalistického pohledu, dnes téměř kacířského: životní role mužů a žen jsou rozdílné, muži a ženy nejsou stejní, obě pohlaví mají svoji krásnou a nezastupitelnou úlohu v životě a vesmíru. Přes poznámku výše knihu doporučuji zejména všem mužům, kteří se právě hledají. Možná zde naleznou střípek životní pravdy, náznak směru, útěchu v osamělém hledání smyslu, možná se jen pobaví a vzpomenou si na své minulé interakce se ženami, plácnou se do čela a řeknou si „kdybych já jen tenkrát ….“, ale jak bylo zmíněno, přečíst si ji mohou s klidem úplně všichni.

19 18.04.2022

Anglicky se kniha jmenuje „Sex at Dawn“, doslova sex za úsvitu, a leckomu se při tomto spojení vybaví romantická představa vášnivého sexu někde na pláži, rytmické vzdechy, chladivý písek, šumění moře, vycházející slunce, vrcholný zážitek, jaký mnozí z nás zažijí jen jednou za život. Teď pomiňme realitu v podobě škrábajících a nepříjemných zrnek písku, pravděpodobnou pokutu police a možná ne až tak skvělý celkový zážitek. Ale dost, o tom vlastně kniha vůbec není a já jen potřeboval vymyslet nějaký úvod komentáře. O čem tedy kniha je?

Kniha nabízí poněkud neotřelý pohled na evoluční vývoj lidské sexuality, evoluci párování heterosexuálních mužů a žen od dávnověku do současnosti. Proč neotřelý? Protože zkouší bořit současnou sadu kulturních norem v podobě představ, že lidé se vyvinuli v monogamních svazcích a cokoliv jiného než monogamní svazek je aberace, nebo že pouze muži jsou přirozeně promiskuitní, zatímco ženy nikoliv a že polygamie byla uměle implementována do společnosti až s příchodem první zemědělské revoluce v neolitu, s tím souvisejícími počátky nerovnoměrné distribuce moci a bohatství, aneb zrod mocných jednotlivců s harémy manželek a milenek, a konečně, že promiskuita u žen přirozeně neexistuje, nebo se vyskytuje v míře výrazně nižší než u mužů.

Autoři naopak monogamii a výše uvedená tvrzení považují téměř za kulturní vynález moderního člověka a civilizace a tento názor dokládají množstvím důkazů a výzkumů. Používají k tomu důkazy anatomické, evolučně psychologické, etologické, dále výzkumy antropologické a etnografické vč. značného množství příkladů a poznámek ohledně manželství / partnerství mužů a žen z různých polozapomenutých koutů Země, z různých lidských kmenů, skupin a společenství. Nutnou částí je též samozřejmě pohled do prehistorie lidského rodu v podobě porovnání chování s našimi nejbližšími příbuznými primáty – šimpanzi, bonobo, gorilami, orangutany.

Nesmírně zajímavé jsou pak poznámky z oblasti evoluční psychologie, vysvětlující mnohdy rozčilující chování dnešních mužů a žen. Namátkou například proč ženy při sexu výrazně hlasitější než muži? Jak je to se sexuálními úchylkami a proč jsou častější u mužů než u žen? K čemu je dobrá masturbace? Proč soustavně klesá plodnost a kvalita spermií? Pro jsou ženy častěji bisexuální? Proč v populaci ubývá testosteronu? Pro není zcela moudré používat hormonální antikoncepci v době, kdy žena hledá životního partnera? Jak je to s promiskuitou žen? Zmíní i swingers. A mnoho dalšího. Zajímavé otázky a témata a ještě zajímavější odpovědi.

Pokud bych měl celkový dojem shrnout, tak asi následovně. Kniha je nesmírně zajímavá, rozhodně jde o téma dotýkající se všech, zasahující do nejintimnějších oblastí života. Je vtipně napsaná a velmi čtivá, autoři se nebojí používat někdy skoro explicitní slovník. Na druhé straně, rád bych si někde přečetl relevantní kritiku, nebo pohled z druhé strany – to mi v knize dost chybělo. S ohledem na další společenský vývoj je to dnes už skoro kacířská kniha, která se, soudě dle zhoubné spirály, na které se západní civilizace nachází, zřejmě brzo dostane na index. Na jedné straně sice boří zaběhnuté stereotypy – tradiční monogamní svazky a s tím spojený „toxický patriarchát“ – úhlavního nepřítele progresivní internetové úderky. Na druhé straně značně posiluje a zdůrazňuje úlohu evoluční psychologie – toho času dalšího hlavního nepřítele jiné progresivní úderky – radikálních feministek a trans aktivistů. Co dodat? Myšlenky představené v knize mě budou provázet, nebo možná pronásledovat, ještě dlouho, tak moc totiž odporují naučeným a zažitým vzorcům uvažování. Závěry mnohé překvapí, zejména stran přirozenosti promiskuitního chování obou pohlaví. Tímto lehce varuji ostatní: je docela možné, že vám kniha naruší naučené, kulturně podmíněné, vzorce toho co je morální, správné a přijatelné v oblasti partnerských a sexuálních vztahů. Ale pokud to znamená, že se člověk na svět koukne zase jednou trochu jinýma očima, tak to téměř vždy stojí za námahu. Doporučuji.

19 20.07.2021

„Bývalá moderátorka televizních talk show Jenny Jones měla show nazvanou „Boot Camp My Pre-teen“, do kterého si pozvala malé chlapce, kteří dělali svým matkám samoživitelkám spoustu problémů. Pozvala také seržanta námořnictva, aby chlapcům ukázal, co je to disciplína. Seržant tedy hartusil na desetiletého chlapce a nakonec pohrozil“
„Buď se polepšíš, nebo se na příštích osm let stanu tvým tátou, to bys chtěl, synu?“
A vzpurný chlapec odpověděl: „Chtěl, pane.“
Ohromený, ale zjevně pohnutý seržant se zeptal: „A proč chceš, abych byl tvůj táta?“
Chlapec se na něho smutně podíval a odpověděl: „Protože žádného tátu nemám.“
Chlapci potřebují otce prosazující hranice stejně, jako potřebují včely květiny s pylem.“

„V podstatě tak lze říct, že na každý dolar vynaložený na zajištění toho, že bude dítě trávit čas se svým otcem, připadá 290 dolarů vynaložených na to, aby dítě dostalo od otce peníze. Stručně řečeno, vynakládáme miliardy dolarů na to, abychom od otců získali peníze, které téměř nikdo z nich nemá, a v podstatě nulové částky na to, abychom otcům umožnili věnovat čas jejich dětem – přičemž otcové tento čas mají a děti s nimi čas potřebují.“

„Mužské zdraví? To má zhruba stejnou relevanci, jako kdybyste bojovali za osvobození bělochů.“

Zcela neprávem opomíjená a zapadlá kniha, která by mohla být zajímavým příspěvkem do diskuze na téma rodičovství a zejména otcovství. Autoři prozkoumávají dnes velmi kontroverzní a výbušné téma, dokladem budiž hodnocení knihy. Silně a přesvědčivě a zcela na straně zdravého rozumu, argumentují ve prospěch udržení otců v rodinách, udržení rodin pohromadě, přítomnosti otcovské postavy při výchově chlapců, ale i dívek. Tento důraz na v podstatě tradiční rodinu musí být pro mnohé radikální nenávistné feministky stejně neodolatelný jako pověstný rudý hard v rukou toreadora pro oči býka. A to vše přestože jsou autoři tak progresivní, jak jen dnešní američtí levicoví intelektuálové, žijící v utopickém ráji jménem Kalifornie, sami sebe se označující za feministy, aktivní ve feministických hnutích, mohou být.

A v čem, že je kniha tak kontroverzní? Silně argumentuje ve prospěch mužů. Tak je to jednoduché. Prokazatelně ukazuje nutnost přítomnosti otců při výchově dětí a dokládá, že jejich absence s sebou nese množství negativních až patologických společenských jevů. Zejména na výchovu mladých chlapců má přítomný nebo nepřítomný otec zcela zásadní vliv. Příkladem patologií budiž třeba zvýšená míra a inklinace k násilí u chlapců vyrůstajících bez otce, zvýšené riziko depresí, sebepoškozování, zvýšené riziko sebevražd, abůzy substancí, závislosti, vyšší pravděpodobnost kriminálního chování, pocity bezútěšnosti, vyšší riziko poruch chování typu ADHD, a mnohé další. Zároveň v této souvislosti upozorňuje na zcela otřesné statistiky, kdy konkrétně v amerických komunitách až 50% dětí vyrůstá bez otce.

Oprávněně kritizuje dnešní zcela nevyrovnaný přístup k oběma pohlavím, na jedná straně správná podpora žen ve všech oblastech, na druhé straně naprosto nulová podpora můžu nikde a v ničem, schovávající se pod nic neříkající proklamace o světovém patriarchátu, toxické maskulinitě a dalších nesmyslných, nic neříkajících progresivních novotvarech. Dokládá to množstvím neuvěřitelně mrazivých příběhů z mužských skupin, které autor zakládal v USA a Kanadě. Zcela otřesná a blatantní je pak prokazatelná nerovnost muže vs. ženy u soudních sporů za právo vychovávat vlastní děti. Poukazuje, jak za touto diskriminací mužů opět stojí feministické hnutí, již od 70. let 20. stol. Feministky nejprve zapojení otců do výchovy podporovali, záhy však velmi prudce obrátili, pod tlakem svých členek. Politika zvítězila nad rovností. Rovný přístup v rozhodnutích soudů nehledejte. Není tam. Časem se ustálil společenský narativ, který tuto nerovnost plně vystihuje, totiž že „matka má na děti právo, kdežto otcové musí o děti bojovat“.

Jsem si vědom, že v dnešní ultrakorektní a ultraprogresivní době se tímto prohlášením pohybuji za hranou kacířství, přesto: dítě by mělo mít dva rodiče, matku a otce. Nijak nesnižuji obdivuhodnou snahu matek samoživitelek (a v menší míře otců samoživitelů) protlouct se životem a vychovat potomka navzdory mnohdy naprosté nepřízni osudu, životní smůle, otřesným partnerům (a partnerkám). Přesto je však třeba jednoznačně říct, že ne všechny formy rodiny jsou rovnocenné a ne všechny vychovávají stejně úspěšné a socializované děti. Ač bych nerad generalizoval, tuhle knihu budou feministky, feministé, zkrátka radikální levicoví aktivisté všeho druhu, bojující za lepší zítřky a krásný nový svět, ze srdce nenávidět.

Čtenáři, zejména pánové, nenechte se odradit zdejším špatným hodnocením. Naprosto chápu, a chápou to i autoři, že svět není černobílý, přesto, kniha je skvělá a minimálně muži, kteří bojují se soudy, s diskriminací otcovství, získají dojem, že na jejich straně přece jen někdo je, že nejsou sami, že na jejich straně je, když už nic jiného, alespoň ta objektivní pravda a realita.

Je to zcela neprávem opomenutá kniha, která by měla mít masivní PR, mělo by se o ní mluvit, psát a zase mluvit, vše proto, aby si ji přečetlo co nejvíc lidí, mužů i žen. Zvlášť v dnešním aktivistickém světě, kde převládá kultická kmenová politická ideologie ublíženosti a pocitů nad rozumem, fakty a logikou. Doporučuji.

19 02.02.2021

Klasická SF doslova z jiné doby, rytířské tradice vs. vesmírné lodě a galaktické říše a mimozemšťani. Děj je lehce satirický a nepříliš propracovaný, jednoduchý příběh je vyprávěný úslužným mnichem - kronikářem. Autor se docela vtipně snaží navodit středověkou atmosféru použitým jazykem a mluvou. Novela je celkem krátká a vše je psáno dost z rychlíku. Přesto je to zábavné a jako celek funguje docela dobře. Některé postavy si lze oblíbit a nakonec jim i fandit. Závěr je skvělý. Víc bych v tom asi nehledal. V knihovničce SF fanouška se knížka neztratí, minimálně pro zcela neotřelý děj.

19 19.04.2020

„Zavázali jsme se sloužit své vlasti a já věřím, že nebude-li již zapotřebí chápat se zbraní, stejně dobře se chopíme lopat a hvězdolety vyměníme za kombajny.“

„Nikoli poprvé v uplynulých dnech Evžena napadlo, že zrušení povinné maturity z matematiky na středních školách byl zločin proti státu a sabotáž úsilí lidstva v obraně Země …“

Na knize mě tentokrát zcela jednoznačně zaujala obálka. Tváře hrdě hledící vstříc zářivé a pokrokové budoucnosti, vstříc skvělým a hlavně světlým zítřkům, vedle toho rakety a doly! Ano, doly. Vše vyvedeno v bílé, rudé a modré. Sám zaujat lidskou tragédií jménem komunismus, amatérsky obeznámen s ikonografií a mytologií tohoto zrůdného a svým způsobem neteistického náboženství, jsem musel knihu koupit. Tolik lidského utrpení, kolik tahle zvrácenost způsobila! Zbláznil se snad autor? Jak vůbec může míchat komunismus a české sci-fi? Je to snad nějaký zastydlý majitel rudé knížky? Nějaký naivní příslušník socialistického svazu mládeže, nebo hůř, komunistické strany? Naštěstí ne, slovy kamaráda, kniha je alegorie, nikoli adorace komunismu. Jen načasování vydání je naneštěstí vzhledem k právě probíhajícím historickým událostem možná trochu nešťastné.

Příběh bych zařadil mezi (budovatelskou) space operu, českou space operu, klasickou rakeťárnu, jakkoliv jde dnes o vzácný úkaz. Aniž bych chtěl prozradit příliš, posádka s lodí přežije katastrofu, putuje vesmírem, snaží se přežít, hledá „domov“ a samozřejmě hledá a hodlá potrestat zrůdné hlavní záporáky. Přitom objevuje nové a nepoznané, obnovuje stará spojenectví, prožívá různá dobrodružství, tváří v tvář zoufalství a hrozbě naprostého vyhlazení. Je to povedené sci-fi, se zajímavým příběhem, se zajímavými a sympatickými postavami. Autor si dává velkou práci s popisem světa, všech detailů a reálií, paralelní realita, kde ČSLA staví a vlastní kosmické lodě je téměř uvěřitelná – Československá hvězdoplavba! Kniha je plná technických detailů o lodi samotné, plná vesmírných bitev – byť zde se autor stylem nepochybně inspiroval jinými, napadá mě Honorverse Davida Webera – na druhou stranu, co funguje skvěle jinde, funguje skvěle i tady a tuto lehkou neoriginalitu lze snadno odpustit.

Jak bylo řečeno, postavy jsou celkem sympatické a uvěřitelné. Protagonista Evžen je sice místy tak trochu ňouma, leckdy otravný a zpočátku dost naivní a zapálený straník, jeho plamenné budovatelské projevy k posádce jsou doslova na pěst. Nicméně další to vyvažují – například kapitán, a vybraní mariňáci, a samozřejmě i Evžen ve finále prodělá jistý vývoj. Ohledně postav a jejich pojmenování stojí za zmínku věnování a poděkování na konci knihy. Leckterý čtenář jistě zamáčkne slzu.

Text je často vtipný, plný českých pop-kulturních odkazů, čte se snadno. Zvlášť nostalgici se neubrání úsměvu, neboť zde naleznou množství vtipných narážek na minulý režim. Zaujme i reference na Červeného trpaslíka. Alegorie na budovatelský minulý režim v knize hraje nezanedbatelnou úlohu. Jakkoliv se kniha tváří jako komunistická agitka, je mezi řádky, a někdy i explicitně, antikomunistická. Aniž bych chtěl prozrazovat příliš, kritika režimu z úst jedné z postav je víc než trefná a následná obhajoba svobody rozhodně stojí za pozornost. A pozitivní je, že přežijí kočky!

Co mi naopak nesedlo je, zcela na rovinu, uvěřitelnost samotného univerza. Ten prapodivný mix extrémně pokročilé a futuristické techniky na jedné straně a archaické techniky na straně druhé by prostě nemohl fungovat. Na jedné straně hypeprostorové skoky, obří vesmírné lodě, atomové reaktory ve vesmíru, a na druhé straně zamrzlá technika, stohy papíru, všudypřítomná byrokracie, psací stroje, nástěnky, … a pak samozřejmě samotná komunistická ideologie. A ještě jedna věc – vložené obrázky. Je zarážející, že si vydavatel dal tolik práce s grafickou podobou knihy, obrázky jsou skvělé, ale často vůbec nesedí do příběhu, zobrazují jiné scény, než se nachází na okolních stránkách, zobrazují zcela jiné lodě, a na rovinu, mají spíš „star-trekovský“ než „vltavovský“ nádech.

Přes lehkou kritiku výše jde však stále o skvělou českou sci-fi ze staré školy. Všem fandům žánru doporučuji.

„Vždyť se na to podívej! Komunismus je pro děcka, co si žijou ve vlastním pohádkovém světě, nebo pro duševně narušené lidi, kteří nechápou co to je realita!“

18 20.11.2022

Všichni si instinktivně uvědomujeme nesmírnou a kritickou důležitost dýchání, jakkoliv se nad tím v každodenním životě málokdo vědomě zamýšlí, není o tom pochyb. Aby taky ne – kdo z nás, netrénovaných, vydrží bez dechu déle než třeba půl minuty? Dech a dýchání je klíč k životu a je zcela zbytečné v tomto směru cokoliv dalšího dodávat. O tom ale vlastně kniha není. Autor zaujímá spíš holistický postoj a přístup a předkládá množství základních i okrajových, a o to zajímavějších, faktů o dechu a dýchání. Začíná tím nejzákladnějším – dýchat nosem nebo ústy? Rozvádí a obšírně popisuje, pro mnoho lidí možná překvapivě, jednoznačná pozitiva spojená s dýcháním nosem a naopak negativa spojená s dýcháním ústy. Text dává nahlédnout do několika speciálních metod a způsobů, ukazuje jejich pozitivní vliv na zdraví člověka, dle očekávání představuje množství benefitů. Zmíním např. Tummo – metoda zpopularizovaná Wimem Hofem. Dále několik poznámek k holotropnímu dýchání – neopomene zmínit Stanislava Grofa. Zmíní jogínské a další východoasijské metody. Opakovaně se vrací k premise knihy – dech jako dávno ztracené, a dnes postupně znovu objevované umění. Na konci knihy jsou pak uvedena vybraná dechová cvičení. Před lety bych text odmávl jako alternativní nesmysly, dnes již tak kritický nejsem. Mně kniha posloužila primárně jako rozcestník k dalšímu zkoumání a je na každém, zda vůbec a případně co, si z toho odnese.

18 18.04.2022

Popularizační práce o stavu poznání sexuálního chování lidského druhu. Až na to, že tato jde výrazně proti soudobému převažujícímu kulturnímu konsenzu, totiž, že člověk je monogamní druh. Autor předkládá teorii, že člověk se vyvinul spíš jako promiskuitní druh a současná monogamie je kulturně podmíněná. Na knihu jsem narazil v jiné knize – „Na počátku byl sex / Sex at Dawn“ – a protože mě vývody autorů tehdy dost zaujali, a protože se několikrát odkázali na „Válku spermií“, celkem rychle jsem se rozhodl přečíst tuhle knihu taky. A rozhodně nejsem zklamán, naopak. Jak je tu již zmíněno, kéž bych ji přečetl před dvaceti lety.
Kniha řeší mnoho témat lidského rozmnožování z pohledu strategií vedoucích k reprodukčnímu úspěchu. Ať jde o klasické sexuální praktiky a témata, anatomii reprodukčních orgánů mužů a žen, fyziologii sexu, spermií, vajíček, jejich funkce, role, jde výrazně dál, než „pouhé oplodnění vajíčka spermií“, věnuje se i velmi kontroverzním a tabuizovaným tématům jako například znásilnění, významnou roli v knize hraje nevěra, věnuje se homosexuální tematice. Vše z pohledu úspěšné / neúspěšné reprodukční strategie jednotlivce. Autor knihu tematicky rozdělil do kapitol, v každé z nich je několik „příběhů“ sloužících jako základ diskuze a jako podklad dalších vysvětlení. Sám autor v úvodu přiznává, že kniha nutně vzbudila značné kontroverze, „příběhy“ jsou výrazně sexuálně explicitní, jeden by možná řekl až pornografické. Jsou však zábavné a výrazně posouvají pochopení teoretického výkladu, a jakkoliv jsou explicitní – prudérní kontroverze nechápu – knihu snad čtou dospělí lidé. Oceňuji, množství statistických faktů a absenci ideologických závěrů – ty ať si laskavý čtenář udělá sám.
Autor sám v předmluvě k vydání z roku 2020, tj. nějakých 25 let od prvního vydání, zdůrazňuje, že ani dnes by na vyznění textu nezměnil ani čárku, a že si za všemi vývody a závěry výzkumů i nadále stojí. Všem zájemcům o tématiku doporučuji.

18 31.12.2021

O knize jsem se dozvěděl v jedné z epizod podcastu Joe Rogan Experience, kde byl autor Johan Hari hostem. Debata mě zaujala natolik, že jsem příliš neváhal a knihu si koupil. Text jde zhusta proti převládajícímu konsensu o původu a vzniku depresí, tedy jako vnitřní chemickou nerovnováhu mozku, nedostatek serotoninu – asi to zjednodušuji, lékař ani psychiatr / psycholog nejsem. Kniha argumentuje pro zásadní vliv prostředí na vznik a rozvoj depresivních stavů, například špatné kvality života, nekvalitních vztahů, zbytečného zaměstnání, životních podmínek, chudoby, putující životem beze smyslu, bez cíle, neoceňovaní a nedoceňovaní, a mnoho dalšího. Text obsahuje silný sociální náboj, autor svoje teze dokládá množstvím lidských příběhů, ale též svým vlastním bojem s depresím. Ztráta spojení je příznačný název, je v něm klíč k autorovým argumentům a úvahám, ukazuje lidi odpojené od světa, od lidí, od pocitu bezpečí a zabezpečení, od materiálních jistot, od přátel, od smysluplných romantických vztahů. A právě toto fyzično, respektive jeho ztráta, má, dle autora, významný vliv na vznik depresivních stavů.

Hodně mě překvapili kapitoly věnující se businessu kolem antidepresiv, extrémnímu tlaku nadnárodních farmaceutických korporací, honbě za ziskem z prodeje antidepresiv, mlžení, možná dokonce lhaní o účinnosti antidepresiv, zveřejňování pouze těch „správných“ závěrů, apod. V dnešní rozběhnuté korporativistické dystopii se tomu příliš nedivím.

Objektivně to samozřejmě nedokážu posoudit a relevantnost knihy tak zůstává otázkou. Jak do autorových úvah zapadá například kognitivně behaviorální terapie, různé meditace, nebo prostý stoicismus, nebo aktuálně zkoumaná léčba psychoaktivními látkami, zůstává nezodpovězeno. Antidepresiva zřejmě v některých případech skutečně mohou zachránit život – u jedinců na pokraji sebevraždy. Ohledně dlouhodobého používání a možného zlepšení kvality života však mám pochybnosti.

Chtěl bych věřit, že za vznik deprese může primárně prostředí, a že se změnou prostředí a vnějších podmínek deprese zmizí a všechno bude skvělé a sluníčkové. Ale jako všechno na světě, i tohle bude kombinace mnoha faktorů, vnitřních i vnějších, vlivu genetiky, výchovy i prostředí. V závěru autor překládá vlastní teze ke zlepšení situace, řešení jsou logická, přesně v duchu „zpětného zapojení“, taková ta sociální klasika počínaje likvidací světové chudoby a další. Konkrétní detaily zpětného zapojení samozřejmě pro mnohé jednotlivce nebudou vůbec snadné – spíš nesmírně obtížné, chce to odvahu, podporu okolí, silnou vůli a extrémně silnou vytrvalost, a vím, píše se to snadno, realita je o poznání horší. Poslední kapitoly mají silně progresivistický náboj a charakter moderního sociálního inženýrství. S autorem se v tomto vůbec neztotožňuji. Přestože mě kniha tak úplně nepřesvědčila, přečtení nelituji, stále jde o neotřelý pohled na problematiku.

18 08.08.2021

K tomuhle kousku mě kdysi dávno přivedl stejnojmenný film, jemuž kniha posloužila jako předloha. Gaimana jsem do té doby neznal. Z filmu jsem byl tehdy, přiznávám, doslova unešen. Skvělá vtipná pohádka, jakých je málo. I pověstní čeští pohádkáři tehdy museli blednout závistí nad umem a možnostmi filmařů. Knihu jsem tedy přečetl a následovalo zklamání. Nedokázal jsem ji objektivně hodnotit bez srovnání s filmem. Tam kde je film dynamický, kniha se vleče, tam kde je film zábavný, kniha je trochu nudná a nevýrazná, ve filmu pohádkově romantický vztah Tristana a Yvaine v knize ani zdaleka tak pohádkově romantický není. A co se týče závěru, ten je mírně řečeno šedivý, myšleno nevýrazně průměrný. Tím však nechci nikoho odrazovat od četby. Jiné další kusy jsem od Gaimana nečetl – na rovinu, kniha mě od toho tehdy trochu odradila. Možná se k němu časem ještě vrátím, i když to tak zatím nevypadá.

„Tento zážitek měl pozitivní vliv na moje prožívání a celkovou životní spokojenost. Znovu se mi zjevilo a potvrdilo, že moje myšlení bývá ve všední dny sevřeno v korytě zaběhlých schémat, kdy si často připadám jako list plující na hladině dravé řeky, jež se mnou smýká mezi balvany, a jsem vydán životu napospas. Při psychedelickém prožitku se myšlení osvobozuje od stereotypních vzorů, hledá interpretace, prozkoumává možnosti, jak s životem naložit, spontánně přicházejí originální vhledy a inspirace.“
TR04 Reflexe

Skvělý autorský a vydavatelský počin, který by se mohl stát základem obnovy veřejné diskuze na téma užití psychedelik, narovnat a opravit jejich poněkud nezaslouženě špatnou pověst, po desetiletích ostrakizace, tabuizace, ignorace. Ve světle nejnovějších psychiatrických výzkumů, nejen u nás, je totiž zřejmé, že Overtonovo okno při pohledu na tuto kategorii látek je nezbytně nutné posunout. Veřejná diskuze neprobíhá, to je třeba změnit.

Nejsem uživatel „trávy“ a podobných, do zblbnutí meloucí něco o „legalizaci“. Jsem normální chlap, vychovaný ve světě, kde cokoliv spojeného s jakoukoliv „drogou“ (klasicky kromě alkoholu a tabáku) bylo vnímáno jako naprosté tabu, po zásluze vykázáno na samotný okraj společnosti, odsuzováno, opovrhováno. Doteď si pamatuji ty odstrašující příběhy lidí vyskakujících z oken po požití lysohlávek.

Až v poslední době se ke mně začali dostávat informace, zcela odporující naučenému narativu, oči mi otevřel, kromě jiného, zejména podcast Joe Rogan Experience, kde o psychedelikách zcela otevřeně mluvili respektovaní neurologové, biologové, historikové, mykologové a mnozí další. Přesto, vážně míněná diskuze, i mezi přáteli, je stále možná spíš s osobami s otevřenější myslí.

Kniha je rozdělena do množství kapitol a zabývá se zejména psilocybinem. Autoři čtenáře provází množstvím témat, od chemie a působení psilocybinu na serotoninové receptory, přes krátkou historii psychedelik – znovuobjevení pro západní svět, přes povzdech nad nešťastným legislativním ukotvením, přes nesmírně zajímavý příspěvek na téma iniciačních a transformativních rituálů a historické užití psychedelik v hluboké minulosti lidstva, po vlastní psychedelický zážitek – co se děje v mozku, a další. Kapitoly jsou krátké a čtivé. Přibližně dvě třetiny knihy zabírá popis české studie intoxikace dobrovolníků, od nesmírně důležité kapitoly detailně popisující experiment, zdůrazňující „set“ a „setting“, tj. nastavení mysli dobrovolníka a prostředí kde pokus probíhá. Dále následuje obsáhlý záznam pokusu v podobě popisu „tripů“ jednotlivých dobrovolníků, vč. zmínky o vlivu na život a prožívání s delším časovým odstupem. Tato část rozhodně patří k tomu nejzajímavějšímu. Zvídavější čtenáře pak jistě potěší množství dalších zdrojů na konci každé kapitoly.

Duševní zdraví lidí stále upadá, přetechnizovaná civilizace spíš psychickou zátěž zvyšuje, než aby ji snižovala, denně se setkáváme s novými stresory, úzkostmi, depresemi. Mohou nás psychedelika někam posunout? Někteří tvrdí, že ano, že s nimi bude možné léčit deprese, úzkosti, obsedantně kompulzivní poruchy, různé další strachy, mnohem lépe, než se stávající skupinou léků. Jiní naopak zastávají názor, že cokoliv psychedelika umožní dosáhnout, lze dosáhnout bez nutnosti užití drog, jinými prostředky, například meditací, kognitivně behaviorální terapií. Kde je pravda nevím. Jsem však přesvědčen, že je nejvyšší čas širší veřejnou diskuzi zahájit, kniha je rozhodně krok správným směrem. Všem zájemcům rozhodně doporučuji.

18 03.02.2021

„Existuje ostatně blízká podobnost mezi nyní už prokázaným neúspěchem kulturní demokratizace a neúspěchem nebožky „integrace“. Osudovou chybou bylo chovat se tak, že nově příchozí nedostali pod záminkou ohledů nic, k čemu se připojit: nebyla tu pro ně v kultuře vzdělaná třída, kam by se integrovali. Nově příchozí na území národa už nenacházeli národ, s nímž by se asimilovali.“

„Národy, jež před našima očima vyhasínají, počínaje tím naším, nebudou moct tvrdit, že nebyly varovány. Raději však zmizí, než by se vzdaly své skvělé ideologické rovnostářské a výměnistické ortodoxie. Umřou ctností, ctností vylhanou a falešnou. Právě této sebevraždě z ideologického poblouznění, podobného těm praktikovaných v některých sektách, je nutné se rozhodně postavit, se všemi spojenci, kteří již tento boj vedou, a se všemi procitnuvšími, již jsou odhodláni se k nim přidat: NE výměně národa a civilizace.“

Další z příspěvků do diskuze na téma výměny západních, evropských a zejména francouzských obyvatel valící se masou nově příchozích migrantů. Pomiňme zdánlivou absurdnost úvodní věty, sbírka textů je konzistentním varováním před totálně zpackanou integrací, varováním příslušníka národa, který má s migrací desítky let zkušeností a přesto je dnes, bez většího přehánění, v některých lokalitách téměř na pokraji občanské války.
Text, nebo spíš sbírka esejů, proslovů, rozhovorů a dalších sebraných spisů, je staršího data, některé texty sahají až k počátku milénia, úvodní delší esej je z roku 2009, v té době musel autor i text samotný působit jako naprosté a absurdní zjevení. Autor ji napsal v době, kdy se zdejší mainstream vysmíval lokálním obskurním webům typu „Eurabia“, apod., přinášejícím zprávy (dnes by se řeklo „fake news“ a „ruskou propagandu“) ze západní Evropy a anglosaského světa, stižených těžkostmi plynoucími z přítomnosti neintegrovaných menšin ze svých bývalých kolonií a jiných částí třetího světa. Je to francouzský pohled na věc, prodchnutý všemi jejich kulturně nacionalistickými zvláštnostmi a čirým antiamerikanismem.

Je to zahořklý text, zahořklý stejně jako, a to musím říct, autor. Rozumím tomu, léta a možná desítky let bije na poplach, nikdo neposlouchá, nikdo ho nebere vážně, je ostrakizován establishmentem, trestně stíhán a odsuzován za slova, která pronesl nebo napsal. Trestán za iluzorní a obskurní zločiny z nenávisti, zhoubu západní civilizace. Vidí, jak jeho milovaná země nezadržitelně upadá a on cítí, že ve svém věku již nic moc nezmůže. Je to konzervativní a tradicionalistický výkřik, nářek starého chlapa, na konci své životní dráhy. Nemá absolutně žádnou šanci předat něco ze svých opěvovaných hodnot mladší generaci, která na druhou stranu jako jediná může efektivně bojovat proti patologiím mysli, které autor odsuzuje, proti antirasismu, politické korektnosti, fanatickému boji za sociální spravedlnost. Autor má v mnohém pravdu, má však jen minimální šanci nalézt posluchače a následovníky.
Je to ve své podstatě smutná kniha o zániku národa, jež si svůj zánik způsobil vlastní činností, vlastními prostředky, úplatou těch, co ho nyní rozbíjejí, a budiž to varováním pro ostatní. Můžeme se Francouzům smát, můžeme se smát vtipům s bílými vlajkami, bagetám, croissantům a žabím stehýnkám, ale nelze zastřít smutek z faktu, že tohle prostě nedopadne dobře.

Nijak se nedivím, že je autor ostrakizován a souzen. V době kdy psal první řádky příspěvků obsažených v knize, byly tyto teze kacířstvím nejhrubšího zrna, protivící se proti dogmatu prospěšnosti diverzity a inkluze. Je tomu tak naneštěstí dodnes. Právě proto text vyvolává obrovské množství úvah.

S hodnocením mám však problém, chtěl bych hodnotit vysoko, vzhledem k závažnosti tématu, vzhledem k dopadům do budoucnosti, ale autorův styl psaní to sráží. Není to filosofická kniha, není to objektivní popis reality, je to subjektivní pamflet. Ano, autor má v mnohém pravdu, v mnohém s ním bezvýhradně souhlasím, ale stylem psaní téma sráží a degraduje jeho závažnost, neboť do podobného textu se strašlivě snadno strefuje, jím opovrhovaní organičtí intelektuálové (jak nazývá intelektuály ve službě establishmentu) by to roztrhali napadrť. Je to nářek zhrzeného muže na konci života. Text je extrémně složitý a obtížně čitelný, plný komplikovaných vět, vět uvnitř vět, vsuvek, dodatků, citového balastu, plný nedokazatelných tvrzení. Styl psaní je přezíravý, autor je poněkud pohlcen svou vlastní důležitostí a sebestředností. Navíc, styl „sebraných spisů“ považuji tak trochu za „habaďůru“ na čtenáře, cítil jsem se poněkud ošizen, esej „Velká výměna“ zabírá cca třetinu knihy.

Přesto hodnotím, tak jak hodnotí. Kniha, ať je jaká chce, je důležitým příspěvkem do diskuze a vyvolává množství zásadních úvah. Tyto myšlenky a úvahy bude nutné, raději dříve než později, konfrontovat na celospolečenské úrovní. Nelze zavírat oči, nelze neustále mlít něco o přínosech multikulturalismu, diverzitě, inkluzi, aniž by měla možnost promluvit též širší veřejnost.

Neodpustím si ještě jednu poznámku. Všichni ti internetoví diskutéři a trollové naprosto přesně vědí proč tady ty tisíce, desetitisíce, statisíce migrantů nechtít. Možná to neumí elegantně vyjádřit a vyargumentovat, možná ve svých proklamacích nesahají ani po kotníky sečtělým kavárníkům, možná se mnozí z nich omezí na plamenné a v podstatě trestné výzvy k potápění lodí a střílení na hranicích, nicméně důvod je pokaždé stejný. Vidina toho co sužuje západní Evropu, vidina no-go zón, jejichž existenci mimochodem zapálení obhájci přínosů multikulturalismu popírají dodnes, vidina paralelní společnosti, ztráta bezpečnosti, nárůst strachu a nedůvěry v populaci, složitá pravidla soužití nehomogenních společností, to vše vidí a vnímají a nechtějí. Vždy si vzpomenu na jednu otřepanou frázi, ze které mě vždycky zamrazí: Když je tedy ten multikulturalismus tak přínosný, když je imigrace tisíců lidí takovým přínosem, proč se těm, co ji odmítají, vnucuje pod hrozbou sankcí?

18 02.02.2021

Přímočará, jednoduchá, akční sci-fi, která nenudí, se zajímavým příběhem a ještě zajímavějším smrtícím prostředím pekelné planety – planety smrti. Protagonista si mě docela získal. Profesionální hráč, gambler, který je postaven před zdánlivě nemožný úkol, bez cesty zpět, bez možnosti úniku, nucen neustále jít kupředu, nucen rvát se s nepřáteli lidskými i nelidskými, smrtící planetou samotnou. Je v tom trochu staré školy, atmosféry dobyvatelů světa, atmosféry, kdy lidstvo věřilo, že dokáže vše. Není to dokonalé, ale zároveň to v tomto formátu a délce funguje skvěle na solidní čtyři hvězdy. Čte se to snadno, děj odsýpá, čtenář se nenudí. Absence detailnějšího popisu smrtícího světa je možná trochu promarněná šance, na druhou stranu, obdobné popisy mívají tendenci být nudné a zbytečně zdlouhavé, takže autor vlastně udělal dobře, že se příliš nerozepsal. Co naopak velmi příjemně překvapilo, byl motiv boje proti dogmatismu, fanatismu a tyranii, to jsem tu rozhodně nečekal. Solidní novela, v SF knihovničce se neztratí.

18 07.11.2020

„„Oni přijeli – a během dvou hodin byli mrtví,“ řekl Stangl. A tyto dvě hodiny byly naplněny tak obrovským, pečlivě promyšleným masovým násilím, že to tyto statisíce připravilo o jakoukoliv šanci vzpamatovat se nebo myslet.“

Hrůzostrašný příběh jednoho z nejhorších civilizačních selhání koncentrované do osoby zpovídaného Franze Stangla, velitele vyhlazovacích táborů Treblinka a Sobibor. Kniha má podobu rozhovoru, s dodatky a komentáři autorky, která, kromě toho, že Stangla zpovídá v jeho vězení, vystupuje v textu zároveň jako jakási třetí strana s hlubšími komentáři stran konzistence odpovědí, přidává příspěvky jiných osob, zejména Stanglovy ženy, ale též například přímých účastníků hrůz, přeživších nebo dozorců. Porovnává Stanglovy odpovědi, ověřuje relevanci a pravdivost výroků, jak jen je to možné. Text má svižné tempo, kromě snad některých rodinných detailů a někdy až přílišné zaměření na biografická fakta, např. detaily vztahu Stangla a jeho ženy. Toto je nicméně odbyto v první polovině knihy a následuje sestup do pekla. Ta druhá část stojí za všechny hvězdy, které zde čtenář může udělit.

Kniha je plná provozních detailů nacistické vyhlazovací mašinérie. Stangl začíná jako zaměstnanec středisek eutanazie, obšírně popisuje detaily od počátku procesu, snahy o morální ospravedlnění, testování reakce církví a vůbec podivné chování katolické církve a zejména Vatikánu. Poukazuje na absolutní a podivné „ticho“ stran rozhořčení při vraždění nevinných, dokládá, že první negativní reakce se dostavují až po více než roce běžícího programu eutanazie.

Následně se děj přesouvá do Stanglova konečného působiště, Sobirobu a Treblinky. Dříve dvě obyčejné vesnice, dnes dvě ze synonym pro absolutní hrůzu. Stangl popisuje detailně promyšlený systém ponižování a vyvolávání strachu, přesně vymyšlený systém zacházení s jednotlivými etniky, např. rozdíly ve vyhlazování „Západních“ (asimilovaných) Židů, vs. „Východních“ Židů. Systém vystavěný na kulturních odlišnostech, vymyšlený nacistickými psychology. Popisuje hrůzné detaily procesu vyhlazování a provozu táborů, zejména Treblinky, včetně popisu známé a hrdinské vzpoury vězňů.

Poslední část je věnována Stanglovu útěku z Evropy, nejprve do Sýrie, následně do Brazílie. Detailně je popisována a dokládána tzv. Vatikánská úniková cesta, tj. údajná pomoc Vatikánských duchovních nacistickým pohlavárům v úniku před spravedlností. Nechybí též popis Stanglova dopadení známým lovcem Simonem Wiesenthalem.

Jedná se rozhodně o zásadní knihu s mimořádným poselstvím a silným dopadem na čtenáře. Rozhodně doporučuji.

„Svým způsobem se však zdá, že ani jeden autor nepochopil jednu věc – nebyla to brutalita, která umožňovala jednotlivci přežít, ale jakási nedefinovatelná vlastnost, která nebyla typická jen pro vzdělané a kultivované jednotlivce. Každý ji mohl mít. Nejlíp je to možná popsáno jako prvořadá touha – možná talent k životu nebo víra v život.“ Richard Glazar, přeživší Treblinky.

18 09.12.2019

„Možná se ze světa brzy stane jedna velká spalovna lidí“.

Útlá knížečka, o to zásadnější. Dojem, který zanechá je nepopsatelný, slabší jedinci snad aby raději knihu odložili. Vidím zde dvě roviny, vlastně tři. První je přímočarý příběh malého odlišného chlapce v průběhu druhé světové války, jeho boj o přežití, každodenní zápas s předsudky okolí. Naturalistické popisy situací, do kterých se dostává, jsou víc než výmluvné. Svět je krutý, hnusný, zlý. Životu dominuje násilí, mučení, hrůza a zase mučení, týrání, psychické a fyzické. Šílenství, ale zároveň v podstatě náboženské vytržení („desetitisíce odpustků nashromážděných v nebi, určitě si tam toho někdo už musel všimnout!!“). Čtení je čirá deprese, naivní pohled dítěte v kontrastu se syrovou hrůzou. A když už čtenář nabude dojmu, že nadešla chvíle bezpečí a klidu, nečekaně, během několika málo vět je znovu vržen do hurikánu násilí, syrovosti, krutosti, často vůči protagonistovi.

Druhá rovina, kterou vidím, je skrytá. Kam až je člověk schopen zajít při absenci práva a autority? Kde je hranice lidské krutosti? Právo a civilizace, myšleno instituce, tedy jedna forma násilí jako hráz proti nekontrolovanému násilí. Nebo právě naprostá absence násilí (práva) a tímto uvolněná cesta jakýmkoliv krutostem (násilí)? Zde opět platí, že „člověk je lidský pouze v lidských podmínkách“ (Gustaw Herling-Grudzinski). A kam do toho zapadá kolektivní ideologie? Bez ohledu na –ismus, popř. to zda je ideologie teistická nebo ateistická. Lze srovnat v proměně chlapce v závěru knihy. Proměna nevinnosti ve zlobu, Bůh zemře, aby ho nahradil jiný bůh = Stalin a Marxismus. Za povšimnutí stojí též úvahy o kolotoči páchání zla a stupňujících se „odměnách“, jednoduše vyjádřeno větou „Stěží jsem si dovedl představit odměnu, jakou by si zasloužil člověk, kterému se podařilo vštípit všem světlovlasým a modrookým lidem trvalou nenávist ke všem ostatním lidem snědé pleti“.

Třetí rovina je pak čistě faktická. Zážitky korelují s poznatky historiků o silné prevalenci antisemitismu mezi běžnou neněmeckou populací (vesničani, plní strachu, pověrčivosti, víry v nadpřirozeno) tehdejší Evropy. Autor to vyjádřil víc než jasně větou „Konečně Bůh Židy potrestal za to, že ukřižovali Ježíše a jako prostředníky si vybral Němce“. Doporučuji výbornou knihu Černá zem od T. Snydera, kde se tomuto autor věnuje detailněji vč. historických zdrojů, vč. úvah proč právě židovské populace v tehdejší východní Evropě zaplatili tak strašlivou cenu.

18 09.12.2018

„V novosibirské tranzitní věznici přejímá v roce 1945 ozbrojený doprovod vězně a provádí prověrku podle případů. „Odsouzený tenaten!“ „58/1a, dvacet pět let.“ To vzbudilo zájem velitele doprovodu“ „Za cos to dostal?“ – „Ale za nic.“ – „Lžeš. Za nic se dává deset!“

První díl monumentálního kompletního vydání Souostroví Gulag. Autor nás zavádí na samotný začátek. První kniha popisuje zatčení, vyšetřování, mučení, transporty po souši – v autech, vlacích, transporty po moři, tranzitní věznice. Čtenář se seznámí s nechvalně proslulým paragrafem 58, pozná počátky gulagu, tresty. Text je velmi hluboký a psychologický, autor detailně popisuje systém rozbíjení lidskosti a samotného člověka, důstojnosti a vůle se bránit, vše s cílem zničit, rozbít, zastrašit, znemožnit jakoukoliv obranu, jakýkoliv odpor, do nejmenších podrobností promyšlený teror s cílem zlomit duši i mysl člověka, dokonalý systém destrukce mentální obrany jedince. Psychologicky porovnává vězně a věznitele a hledá dobro a zlo. Ukazuje zločinnost celého sovětského systému a zrůdnost jeho zakladatelů a čelních představitelů, což je téma, které se samozřejmě jako příslovečná rudá nit vine všemi třemi částmi. Ukazuje bolševické kreatury dychtící po krvi a majetku, neváhající obětovat miliony a miliony duší na oltář zločinné pokrytecké ideologie.

„Tribunál hněvivě pohrozil hlavnímu obhájci Bobriščevovi-Puškinovi, že ho zavře – už tehdy to odpovídalo mravům doby a bylo to tak reálné, že Boriščev-Puškin honem předal svému kolegovi Gurovičovi zlaté hodinky a náprsní tašku … A svědka profesora Jegorova dal tribunál na místě zatknout, protože vypovídal v metropolitův prospěch. Ukázalo se však, že Jegorov byl na všechno připraven: měl s sebou tlustou aktovku, a v ní – jídlo, prádlo a dokonce tenkou přikrývku!“

„Teror – to je přesvědčovací metoda.“ – Lenin

17 09.01.2023

Warhammer je a bude moje „guilty pleasure“. A tenhle kousek se vážně povedl. Je to doslova béčková sonda do srdce a mysli fanatika, sigmarity, temláře – lovce čarodějnic. Podobnost s inkvizicí z WH40k je zcela jistě čistě náhodná. Je to warhammerovská detektivka ze staré školy se vším co k tomu patří – krutý a temný Starý svět, hrůzné a odporné příšery, černokněžníci, krev, vnitřnosti, chaos, starodávné zlo, temné rituály, hororová atmosféra. Text je plný naturalistických detailů, což je pecka, přesně to očekávám od příběhu ze světa Warhammeru. Sám Thulmann pak příliš sympatií neposbírá, jeho arogance je až otravná, jeho opovržení ostatními lidmi přesně v duchu nadřazenosti Sigmarových kněží, Strengova loajalita je pak naprosto nepochopitelná a, zcela na rovinu, trochu narušuje uvěřitelnost a ponor do příběhu. Ale nevadí, čte se to skvěle, je to zábavné, krvavé, akční a má to spád. Vše přesně v poměru, jaký očekávám u podobného příběhu. Pro fandy Warhammeru povinnost.

17 13.03.2022