Ventimiglia komentáře u knih
Tak tohle je skutečná lahůdka, doporučuji nejen milovníkům klasické ruské literatury, která je v textu často zmiňovaná. Delikátní chutě pokrmů v restauraci Bojarský, lahodné vůně, barvy, uhlazené chování, vzdělaný a zásadový hrdina s humorem, skvělý jazyk, který vystihuje jemné nuance pocitů, atmosféra, která uchvátí, naladí, okouzlí. Nedějí se tu velké věci, ale stejně se nemůžete odtrhnout; takové čtení povznáší.:) Touha po domově, touha po svobodě, schopnost najít smysluplný život i radost z něho - protože svobodu má titulní postava prostě v sobě. Alexandr Iljič Rostov si navzdory domácímu (vlastně hotelovému) vězení zachovává noblesu, nadhled, a i když to tak zpočátku nevypadá, najde zde skutečná přátelství (šéfkuchař Emil a číšník Andrej, se kterými uzavře triumvirát, dívenka Nina) i milostný vztah. Kouzelné detaily: včely na střeše hotelu, Miškova rukou psaná a svázaná kniha o chlebu, tenounká hranice mezi skutečností a fikcí (Dívka s broskvemi není portrétem Alexandrovy sestry, ale je to hezká představa). Zajímavé úvahy o ruské tradici soubojů, o ruské literatuře a kultuře vůbec.
Bezdeché čekání na to, jak dopadne děsivá scéna: zrůdný vychovatel poštve smečku zmanipulovaných hochů proti tomu, kdo je označen za nejslabšího. Vím, jak to dopadne, že kluci outsidera dohoní, že bude bit; a stejně čtu s napětím. Odporné detaily, namrzlá hadice, kterou vůdce smečky do krve zmlátí označeného hocha, nikdo se ho nezastane, komu to vadí, hledí stranou a snaží se nevnímat, nemyslet, necítit; a pak to nejhorší: všichni na pokyn znovu vyběhnou za zpěvu vlastenecké písně, a to včetně zmláceného hocha. Jak při takovém vymývání mozků neztratit sám sebe, čemu věřit? Nepamatuji, že bych kdy četla tak strhující vyprávění o tom, jak se z obyčejných (nebo i neobyčejných, protože Werner je mimořádně talentovaný), soudných a laskavých lidí stávají bytosti, tupě plnící rozkazy, jak ztrácejí duši... Silné čtení. Příběh Marie-Laure mě také zaujal, ale nemá pro mě sílu a živost Wernerova vývoje. Oceňuji také promyšlenou kompozici, jak se postupně splétají nitky osudů, spojující motivy - vysílačka i drahokam (i když tento motiv mi připadá poněkud přitažený za vlasy). Dále působivé detaily ze života nevidomé dívky a dětí ze sirotčince, z předválečného Německa i válečné Francie, postavy s komplikovanými charaktery. Nelze nedoporučit!
"Autorka si uvědomila, že žije v době, kdy se něco láme a mění, a ona neví co. Jako by bruslila a slyšela, jak jí pod nohama praská led a kry v dáli sténají a starý cyklus končí a svět se točí ve vířivce cenzury a autocenzury." - Podobný pocit mám už dlouho, takže toto tíživé čtení odpovídá mým pocitům; o Číně dohromady nic nevím, jsem tedy ráda za vhled, který autorka nabízí (i když jde o beletrii - zdá se, že má dar "vyhmátnout" podstatné).
Motiv hodin hodin z olova pomůže uvědomit si čas: ukazují její čas, jejich čas, můj čas, čas. A třeba také čas staré ženy, která coby dítě odjela Wintonovým vlakem. Snad nikdy dosud jsem si neuvědomila tíhu pocitů viny přeživších; ano, četla jsem o nich už dříve, ale nikdy mě to nezasáhlo tolik jako teď. Putuje světem s vědomím, že oni se obětovali; závazek, který je k neunesení. A nic se nemůže zahojit, protože se o všem mlčí.
Dále motivy ODLIDŠTĚNÍ, Havlovy myšlenky; "Komunismus nám vymyl mozek. Kapitalismus nám vymývá srdce." Jak dostojíme svým lidským úkolům? Opravdu je humanita vepsí? Knížka tíživá, ale nesmírně působivá, ke které je třeba se vracet.
Po (někdy) rozpačitých recenzích se nestačím divit: i když souhlasím s tím, že princip "svět je malý a o náhody není nouze" se zde uplatnil v míře více než aspoň trochu věrohodné a méně by v tomto ohledu bylo více, všechny ostatní výtky odmítám. Pro mě úžasně atraktivní (i když bolestné) čtení, od kterého se nešlo odtrhnout (přečteno za dva dny); navíc podnětné: chceš zjistit víc a přemýšlet, přemýšlet. - Nevím, jestli si to nenamlouvám, ale zdá se mi, že je to napsáno s velkou pokorou. A sestra Evarista se zapsala mezi mé nejoblíbenější hrdinky.
(SPOILER) Při čtení si znovu uvědomuji sílu slova. Příděly se upravují, nikoli snižují. Síla iluze, že se mají lépe, že žijí důstojnější život, že pracují na sebe a ne na pány, to vše pomáhá zvířatům snášet útrapy. Drásavá scéna, kdy Boxera odváží koňský řezník, zvířata si to uvědomí a pokoušejí se povoz zastavit, dokonce žádají řezníkovy koně, aby neodváželi bratra na porážku. Ale je pozdě. Ani v této chvíli zvířata neprohlédnou, nic neudělají, a naopak se nechají uchlácholit tím, že veterinář nestačil přemalovat nápis na povozu. Opět zapůsobí slova, která Napoleon a Pištík pronášejí, přičemž z vraždy ještě vytlučou kapitál... Zvířata se nemohou spolehnout na svou paměť, protože slova a čísla je přesvědčují, že všechno je jinak, než to ona cítí. Pořád je ale něco, co jejich utrpení povyšuje: všechna jsou si rovna! A pak se svět obrátí vzhůru nohama: prasata začnou chodit po dvou. Ale stačí přikázání přepsat - a všechno je zase v pořádku. "Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší." A je to. VŠECHNA ZVÍŘATA JSOU SI ROVNA, ALE NĚKTERÁ SI JSOU ROVNĚJŠÍ. A pak už zvířatům není divné vůbec nic. Vznikne úplně nový příběh, a když se bude dost dlouho vyprávět, uvěří mu možná sice ne ti, kteří si ho vymysleli, ale jejich nejbližší "spolupracovníci".
V doslovu pak B. Blažek upozorňuje nejen na práci se lží, s dohledem psů, skandováním ovcí, techniky veřejné sebekritiky a poprav, ale i na rovinu individuální motivace k tomu, aby jedinec uvěřil lži, a na rovinu sociologickou, na konstrukční principy nepravého společenství. Nicméně lež ve všech rovinách je základem jakéhokoli totalitarismu. A to je třeba si zapamatovat.
S plným vědomím, že postavy jsou nepravděpodobně laskavé, jejich kariéry nepravděpodobně úžasné, že jejich přátelství je nepravděpodobně pevné a city nepravděpodobně něžné, jsem se nechala totálně emočně rozsekat; všechny oprávněné výtky jsou mi úplně jedno, román mě neuvěřitelně zasáhl. Touha po lásce, přátelské, milenecké, rodičovské, a naprosté odevzdání se jí. Obrovský smutek, obrovská něha, radost z každého dobrého činu. Aťsi, že je to nepravděpodobné, srdce po tom stejně touží. - Tak, to byly city, a o tom ostatním příště.
Neuvěřitelně uvěřitelné. Dobře z toho ovšem nikomu nebude. Postavy v celé své rozporuplnosti, nečernobílé, nesympatické, lidské, tolik lidské...
Dlouho se mi nestalo, abych knihu přečetla na jeden zátah. Možná jsem potřebovala hrdinu, se kterým bych mohla dýchat, a to Štěpán tedy je. Když dává pozor na drobečky, protože člověk může umřít, shýbne-li se pro ně, málem mi to pro něj utrhlo srdce. Když se na své rodiče zlobí a zároveň je má zoufale rád, rozumím mu, když dědečkovi donese půjčené housle, raduju se s ním, když vezme dědečka na ryby, trnu hrůzou, aby ten výlet dopadl dobře, a pak vydechnu úlevou a radostí. A tak se ptám: čím to je, že v těch krátkých, strohých větách, ve stylu, který si na nic nehraje, je tolik síly? - Skvěle napsané.
Po letech kvůli čtenářské výzvě - přečteno bez dechu: dýchám s Hordubalem čistý vzduch na horách, shlížím do roviny, ve které je všechno jinak, a upravuju si pravdu po svém, tu jeho i tu svou.
"...bylo by jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína - - narodilo by se děťátko - Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí."
"Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa."
Gelnaj zahloubaně pomrkává. "A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?"
To se ví, že nikdo ji nenašel. Strašlivě osamělý Hordubal, který je státním zástupcem vylíčen jako slaboduchý, ví a neví, dělá všechno pro to, aby nevěděl, podniká zoufalé kroky, z nichž každý vede do propasti, tajemná Polana, o které nevíme vůbec nic a která, zsinalá a jako bezduchá, o sobě nesdělila jediného slova, divoký Manya, který chce svého nezkrotného koníka, policista, kterému se LÍBÍ zjistit pravdu. Komu by se nelíbilo. A nikdo ji nezná celou. Ani ty vesnické tetky, které soudí, ani, chlapi, kteří se Hordubalovi vysmívají, ani státní zástupce, který hřímá o morálce, nikdo. Ani já, ani ty. Ani Karel Čapek. Ale napsal to mistrovsky. Kromě víru myšlenek vnímám záplavu citů; soucítím s Hordubalem a vlastně i všemi ostatními a cítím, kolik máme společného.
Asi jsem měla docela přehnaná očekávání vzhledem k tomu, jak nekriticky nadšená je valná většina hodnocení. Proto mě až zaskočilo, že jsem žádné nadšení při četbě nepocítila. Děj předvídatelný, postavy málo uvěřitelné a nezajímavé, jazyk toliko referující. Škoda, protože příběh nabízí možnosti... Je to stejně zvláštní, jak nějaká knížka získá úžasnou pozornost, jako třeba Hana, a jiné, mnohem zdařilejší knihy, zapadnou. Na Hanu mi nejspíš za pár týdnů zbyde mlhavá vzpomínka, zatímco Kapitáňové Kniha o cintoríne je nezapomenutelná - a jak se zdá, bohužel, neštěkne tu po ní ani pes. Život není fér...
Nové čtení přineslo zcela nové zážitky, najednou jsem v textu objevovala věci, kterých jsem si dříve nevšimla. Žasla jsem, nakolik je Proměna groteskní, dříve jsem ji vnímala jako výhradně tragickou.
Znáte to. Uznáváte, že knížka je dobře napsaná, že autor má úžasnou představivost, že otvírá hlubiny lidských vztahů a dětských traumat, a kdovíco ještě, na co jste nepřišli, a přesto se musíte nutit, abyste knihu dočetli, a možná malinko i přeskakujete řádky, protože to ze záhadných důvodů prostě není váš šálek kávy. Oslovily mě pasáže, které líčí Jakubův vztah s prarodiči: tam se mě hloubka vzájemného citu dotkla na nejcitlivějším místě. Ostatní asi zapomenu. Ale to není nic o knize, jen o nesetkání.
Tři povídky se mi zaryly pod kůži. Odkud je znám? Proč jsou mi blízké? Hanišová skvěle vystihuje existenciální motivy, velmi intimní. Jak prožít život, aby neprotekl mezi prsty? Co udělá s člověkem vědomí, že život může skončit v kterémkoli (velmi blízkém) okamžiku? (Mimochodem, ve skutečnosti to přesně tak je, akorát si to nepřipouštíme.) Co ta díra, která je tolik nebezpečná: mohla by pohltit ty nejbližší, mohla by nesnesitelně lákat. Kdo by ji neznal? A kdo by nechápal, že život dokáže zničit i jen pomyšlení na temnotu nebezpečí? - Skvělá kniha, doporučuji!
Čtenářská výzvo, díky, Petra a Lucii jsem před mnoha lety četla, ale zjevně naprosto bez pochopení. Tehdy mě rozčiloval sentiment. Dnes oceňuji nádherný jazyk (i když patos mě i teď poněkud vyvádí z míry), vnímám signály toho, jak válka rozvrátila hodnoty (továrna na munici, ve které pracuje Luciina matka, motivy zkaženosti - matčin milenec, hádky, těhotenství), důraz na hodnotu života (Petr říká bratrovi, že ví, že musí do války, ale nebude v ní zabíjet, ptá se Lucie, jestli by vyráběla munici), jinak rozumím i touze po čistotě a nevinnosti a náboženským motivům.
Neskutečně moderní: s roztomilou ironií, nadhledem, odstupem. Naivní hrdinka neprokoukne faleš pozlátkového světa a zlatokopek v Bath, pod vlivem hororové četby se ztrapní, zažije horké chvíle, ale její dobrosrdečnost a nefalšovanost srdce jí získají pravé přátelství i lásku. Moc se toho tady neděje, skoro všechno se odehraje v dialozích, ale nemůžete to nečíst rádi a s úsměvem.
Kdyby nebylo čtenářské výzvy, asi bych se nedonutila, abych si Hrozny hněvu znovu přečetla. Takže palec nahoru čtenářské výzvě. :) Četla jsem dlouho a s velice smíšenými pocity. Vlny soucitu se střídaly s vlnami odporu; hrdinové jsou často nesympatičtí: tak nevzdělaní, necivilizovaní, živočišní, tak lidští... Je hnusné, jak se k putujícím dělníkům chovají Kaliforňané (říkají jim "Oki" a chovají se k nim jako k odpadu lidské společnosti). Nepřijatí, odmítaní, vyhladovělí poutníci, které z domovů vyhnala beznaděj, kradou z hladu, nechají se snadno vyprovokovat k agresi, stěží si udržují zbytky sebeúcty... Nepřipomíná vám to něco? Kniha je opět nesmírně aktuální: jak nevidět určitou podobnost s migrací v dnešní době?
Úžasná je postava mámy, která urputně drží rodinu pohromadě, slouží jí nesmírně obětavě, je silná, statečná, empatická. "Hoch byl zase u ní a vykládal: "Já to nevěděl. Von říkal, že jed nebo že nemá hlad. Včera večír jsem šel, rozbil jsem v jednom baráku vokno a ukrad jsem jsem chleba. Řek jsem mu, že ho musí sníst. Ale von to všecko vyblinkal, a byl potom ještě slabší. Měl by dostat polívku nebo mlíko. Nemáte peníze, lidičky, abych mu moh koupit mlíko?" Máma řekla: "Tiše! Nestarej se! My už něco vymyslíme!" (s. 400)
(SPOILER) Čtení této klasiky jsem se léta vyhýbala (s představou noční můry, protože jasně, každý tak trochu ví, o čem to je). Tak teď to mám za sebou, a je to můra, i když asi jiná, než jsem očekávala. Za prvé: úchvatně přesný a bohatý jazyk, neuvěřitelně silné popisy přírody, překvapivě lyrické pasáže. Za druhé: překvapilo mě, co bylo tím zlomem, který "zrušil" rozum (i když mě to nemělo překvapit). Byl to strach, hrůza z bájné příšery. Tady mi to připadá jako nejvíc aktuální. Se strachem se dá tak obratně pracovat, vyděsit lidi k smrti, totálně je zblbnout, namluvit jim cokoli. Vítězství pudové agrese, sliby okamžitého ukojení potřeb (dám vám maso). Zabít, spálit, porazit, zvítězit, nemyslet na zítřek, nemyslet na jiné. - Bělostná lastura, nádherná a křehká, rozbitá na tisíc kousků.
Tragédie pasažérů lodi W. Gustloff stejně jako tragédie statisíců dalších uprchlíků je pro mě naprostým objevem; podobně jako někteří další z komentujících jsem z toho smutná a zdrcená. Tolik neštěstí, zničených rodin, bolesti, utrpení.
Oslovily mě pasáže, ve kterých Snow pod vedením své učitelky hledá odpovědi na otázky, jak zdůvodnit nelidské HG. - Aby ve společnosti nenastal chaos (žádná kontrola, žádný zákon, žádná vláda), aby společnost mohla žít v míru, je nutná dohoda, společenská smlouva. Její součástí jsou HG. V knize se mj. dozvídáme o tom, že HG nebyly vždy populární; Snow přemýšlí o tom, jak "obecenstvo vtáhnout" (aby propaganda mohla zafungovat, musí mít lidé televizi, aby měli příležitost hry sledovat; vybavilo se mi, jak důležité bylo pro šíření nacistické ideologie, aby každá rodina měla rozhlas). Kromě zajímavého příběhu Snowova angažmá jako trenéra v hrách zaujaly aluze na současnou propagandu a manipulaci ve společnosti.
"Proč tu takhle sedíš," zeptal jsem se.
"Protože se mi to líbí," řekl Jonatán. "Protože se mi líbí tohle údolí za soumraku. A taky ten vlahý vítr v obličeji a růžové šípkové růže, které voní létem." (...)
"Mně se to taky moc líbí."
"To asi všem lidem," řekl Jonatán. "A když nic jiného nechceme, můžeš mi říct, proč nás nenechají na pokoji a proč musí přijít nějaký Tengil a všechno zkazit?" (s. 71)
"... jsou věci, které musíme udělat, protože jinak nejsme lidi, ale jej a jen ubohé třasořitky." (s. 106)
Setkání s KNIHOU. Jako zjevení. Prostými slovy, o prostých věcech: co máme doopravdy rádi, s kým je nám dobře, komu můžeme věřit, o ztrátě i o naději, o tom, co dělá člověka člověkem. Neuvěřitelně jednoduché, hluboké, půvabné, útěšné, smutné a krásné.