Ventimiglia komentáře u knih

"Přečetla" není výstižné slovo; postupně se "propisovávám", protože "plním úkoly", zkouším, píšu. Připadá mi velmi praktické a doporučeníhodné pro všechny, kteří chtějí smysluplně zaujmout své posluchače.

5 18.01.2018

Po zážitku s Příběhem služebnice jsem ráda znovu sáhla po M. Atwoodové. To, že knihu napsala v rámci projektu "Shakespeare 400" mě nejdříve poněkud odrazovalo, obávala jsem se, že příběh bude příliš "chtěný", násilně na Shakespeara napasovaný. Brzy jsem ale zjistila, že tomu tak není. Velice mě zajímal způsob, jakým hlavní postava pracuje s vězni, jak poznávají dramatický text. Pobavil mě nápad vypsat z Bouře všechny nadávky a vyhlásit zákaz vulgarismů: nikdo nesmí nadávat jinak než "po shakespearovsku". Nebo zadání: co bylo s postavami Bouře po skončení hry? (Zábavné a přitom mrazivé.) Působivé je, jak realizace hry proměňuje nejen vězně, ale i režiséra. Samotné provedení Bouře ve věznici je sice přitažené za vlasy, ale koneckonců - proč ne? A zůstává spousta otázek, třeba: "Je však dobrota ve své nejčistší podobě nutně bezmocná? Může být člověk dobrý pouze tehdy, nemá-li žádnou moc? I tyto otázky nám Bouře klade. Existuje pochopitelně ještě jedna jiná síla, síla dobra spočívající ve schopnosti vzdorovat zlu - síly, které by Shakespearovi diváci dobře rozuměli. Takový typ síly se ovšem v Bouři příliš netematizuje. Gonzalo zkrátka není vystaven pokušení. Nemusí odolávat lákavým zákuskům, protože mu je nikdo nenabízí." (s. 236)
Zařazuji do své čtenářské výzvy 2017; Bouře se odehrává na ostrově - a věznice je vlastně svým způsobem také ostrovem. A koneckonců každý z nás je ostrovem...

5 17.11.2017

Mám ráda, když mě kniha překvapuje. A v tomto případě se překvapení opravdu konalo nejednou, vždy nové a nové. A také mám ráda, když mě autor donutí, abych si do knížky dávala záložky, protože se k některým místům chci vracet. Ocenila jsem vtip, paradoxy i to, že postavy jsou komplikované, nejednoznačné - pohledy na ně se postupně proměňují. Přes všechen humor to není žádná povrchní hříčka. - "Namlouvali jsme si, že svět je tady proto, abychom ho ovládli, takže čím lepší technika, tím lepší kontrola a tím lepší náš svět bude. Skutečnost, že s každým novým skokem v technice se náš svět stává nepříjemnějším a chaotičtějším, je hluboce matoucí. Lepší věci, které vyrábíme, ho zhoršují. Víra, že svět je tady proto, aby ho lidé ovládali, je filosofickým základem naší civilizace, ale je to mylná víra. Optimismus je pohřební hranice, na které se upalujeme." (s. 272)

5 21.10.2017

(SPOILER) Předehra, Kámoši a kluci, Bejt zamilovaná je děsný, KluciKluciKluci (proč jsem single?), Holky jsou blbé ("aspoň se budeme moct oba dva posunout"), 2009 (část nultá), Dneska jsem se definitivně rozešel se Štěpánkou, část šestá (co znamená milovat, být milován, teorie citové vazby; "v mém vnímání lásky se projevilo tisíc drobností", vyrovnávání se s traumatem), část sedmá (setkání?); musela jsem si pro sebe vypsat jednotlivé části, abych se v tom neztratila. Upřímnost mě místy šokovala, místy dojímala, vždycky zajímala. Je to skvělá knížka: ve svých pocitech nejsme sami, ať už jsou jakkoli odlišné od toho, co si kdo představuje jako normu. Komiksy nemiluju, ale tenhle mě dostal. :)

Virtuózně zachycená nejmenší hnutí lidské mysli a nemožnosti vzájemného porozumění. Věci si vykládáme po svém, na základě svých životních zkušeností, sterotypů, podle své touhy. Ruměnec stárnoucí ženy, která trpí nepříjemnostmi spojenými s přechodem: "Proč jsi zčervenala?"

Dokonalá práce s motivy (nuda, ruměnec, aaaaaa, mrknutí oka), mistrovské. Ale - upřímně - druhý den po přečtení nezůstalo nic, snad jen vzpomínka na to, jestli muž dokáže pochopit (ne pochopit, vžít se!), jaké to je, když vás uprostřed důležitého hovoru postihne nával.

4 25.08.2024

(SPOILER) Co si chci z této nádherné knížky zapamatovat (vlastně všechno, ale toto obzvlášť):
- litevská jablíčka a jejich vůně jako jeden ze symbolů domova (nasušené křížaly a zasazená jadýrka; drobné sazeničky skončí pod ledem, ale vzpomínka na jablíčka žije dál)
- teta Petronela, která miluje Japonsko, haiku, origami, která se vydala do vyhnanství s rodinou, přestože nemusela
- pěvecký sbor Jablíčka a jeho sbormistryně, něžná a nadšená Violeta (když se zamiluje do Rusa, musí milenci čelit odporu obou stran)
- dopisy, které mají udržovat nitku spojení s tatínkem a dalšími členy rodiny ("Lidé začali psát dopisy. Postavili se do řady u okénka a házeli je ven. Tiše jsem si představoval, jak pošťačka Anděla běží vedle vlaku a sbírá ty bílé vlaštovky, aby je vítr nezanesl na druhou stranu...")
- teta Margareta, která je Ruska, ale Litevcům pomáhá: je prostě především ČLOVĚK
- hlad, který mají skoro pořád, drsná zima, štěnice, lhostejnost k lidskému životu (jak je možné poslat dětský sbor bez saní, pěšky, do vánice?)
- Ljova, Vova a Žora: "Otcové všech tří byli ve válce, někde daleko, neznámo kde. Jejich matky se zavřely doma a celé dny jen brečely. A kluci byli jako sirotci. Vztek si vylévali na nás vysídlencích. Mysleli si, že jsme jejich nepřátelé. Že kvůli nám jejich tátové museli odejít do války a co když se nikdy nevrátí? Teta Margareta říkala, že Ljovovi, Vovovi a Žorovi chybí láska. Jsou jako toulaví psíci - nejdřív štěkají, ale pak ti olíznou ruku."
- "Pryč je náš rodný dům
Jabloně větve sklání
A měsíc ztich"
- všichni naši mrtví jsou pořád s námi. A to je fakt.

4 06.07.2024

Velice působivé.

4 29.08.2023

Před mnoha lety bych byla bezvýhradně nadšená. Kromě dobrodružství bych ocenila i humor, sympatické postavy a ještě jednu věc: na dobrodružných knihách mi vždy vadilo, že málo rozvíjejí praktické stránky života dobrodruhova, a ptávala jsem se: Co jedli? Jak zvládli zimu? Kam chodili na záchod? - Až na poslední otázku se tady dozvídám roztomilé podrobnosti, které umím ocenit (včetně receptu na večeři). - Teď mi ovšem detaily připadají poněkud užvaněné, humor trošku toporný; je ovšem pravda, že něco z toho jde na vrub překladu, najdou se tu perly typu: "Svoji hmotnost pokládali na úplný okraj každého stupně a schody se ani nehnuly." (s. 269) - no není to rozkošné? Autor má navíc vysloveně obsesi ohledně hygieny, protože každých deset stránek řeší, do čeho si hrdinové utírali ruce po jídle. Ovšem, do cípů svých kabátců. Je to praktická záležitost, to musím uznat, ale tolikrát?

Ale musím dodat, že i v pokročilém věku umím ocenit gradaci děje a líčení turnaje. A znovu dodávám, že být o trochu mladší, byla bych o hodně nadšenější.

4 27.08.2022

Zajímavé téma, ale postavy tak neživotné, že jsem si do tří čtvrtin knihy ani nezapamatovala, kdo je kdo. Výstižné scény z vysoké školy v době normalizace. Příšerně zdlouhavé kapitoly o tetičce; zvlášť ta poslední, plná krátkých vět a větných ekvivalentů (proč?) mě málem zahubila. Připadá mi to jako promarněná příležitost; věřím, že by prospělo důkladné proškrtání.

4 25.12.2021

Začátek budí očekávání, ale ta se nenaplnila. Postavy (s výjimkou anglického páru) jsem si nedokázala zapamatovat, v ději se ztrácím, prokousala jsem se do třetiny a vzdávám to.

Pozoruhodná kniha, krásný jazyk, skvěle kompozičně zvládnutá. Kouzelné detaily i práce s náznakem. Laskavá i krutá (Panenka je zticha, protože je mrtvá.), něžná i drsná, místy vtipná a jindy nesmírně smutná (vlastně jako život). Spousta lásky, ale i míjení a neporozumění (co víme o svých nejbližších: "Tak ráda by odpověděla na otázku: Co se ti stalo? Ale zní to neuvěřitelně - nezeptali se."). - Knížka, ke které stojí za to se vracet.

4 16.08.2021

Někdo radí vynechat něco málo, já bych doporučila vynechat hodně. Opravdu nemusím vědět, co měl třetí muž u čtvrtého stolu v hospodě na sobě, když se na něho Enzo podívá. Tolik zbytečných přídavných jmen, a když Enzo něco říká, musí tam nutně být: odpověděl statný Skot. No teda...

4 14.01.2021

První kapitoly mě doslova "dostaly", téma pokory, poznávání, že věci jsou často jinak, než se na první pohled jeví, prožitek mimořádného přátelství, krásný jazyk, působivé obrazy. Velká literatura. Achabově zaťatosti jsem zatím nepřišla na kloub, ani tomu, jak se symbol bílé velryby používá (nejen) v literatuře (ve smyslu, že podle všeho často ti, kteří ten pojem používají, vlastně netuší, co říkají).

4 13.11.2020

Kniha, díky které vnímám rasismus jinak, barevněji, hlouběji, najednou vidím, že je i tam, kde jsem ho netušila, hlavně ve mně...
Je v tisících maličkostí, v účesech, v jazyce, pohledech, úsudcích, které si děláme o bližních, všude. A ještě objev o životě v Nigérii.

4 15.08.2020

Série mě ohromně baví, protože navzdory neuvěřitelnému množství vražd má (minimálně v posledních dvou dílech, které jsem četla) humor, a to hned v několika plánech. Šílené vražedkyně, které vraždí, jako když si jdou pro mrkev do obchodu, mrtvoly na stromech, honičky a (ne)ohrožení detektivové bez bázně a hany - to vše je zábavná nadsázka a jsem zvědavá, co autor ještě vymyslí. Tým vyšetřovatelů je barevný a jejich příběh mě táhne stejně jako promyšlená kriminální zápletka, která v závěru dokonale zaklapne.

4 17.02.2020

Skvělá kniha, přečtená jedním dechem. Pro mě úplně nový pohled na historii trampingu v první části, pak na španělskou občanskou válku (nevěděla jsem o ní nic, teď mám chuť se o ní dozvědět mnohem víc; "Když tě zabije nepřítel, je to součást boje, ale když je pro tebe nejnebezpečnější tvůj soudruh," vykládá Capa, "je to... je to..." // František si vzpomene na Codyho. // "Ocitneš se v díře, která nemá dno." - s. 380; hned jsem také začala hledat informace o Capovi a jeho slavnou fotografii), na historii našeho odboje (Fučík!), na padesátá léta ("Tehdy se nám neřeklo, aby se dodržovaly zákony. S tím se přišlo až později," vzpomene si František... - s. 403). Spousta materiálu k zamyšlení, třeba když František přemýšlí o výborných lidech, kteří se k němu chovali velmi laskavě, o Petrových rodičích, kteří skončili v koncentračním táboře, či o rodině Apetaurově: "Ty vaše ideály, běží mu hlavou. Mysleli jste si, že když se budete chovat čestně, že všechno poběží, jak má. Jako by to, že je někdo slušný člověk, znamenalo nějakou záruku." (s. 439) A konfrontace toho, jak nám prezentovali odboj za našich školních let, se skutečností - a vlastně i s tím, že dnes sice něco víme, zřejmě objektivněji, a stejně - je možno vynášet nějaké soudy?: "Jakej byl ten Fučík?" (...) "Práskal teda?" (...) vlastně by chtěl Julka bránit a napadne ho, že je to neuvěřitelná komedie. Vždycky to dovedou nějak zaonačit. Pokaždé vyhrajou. Ti, co ovládají jazyk - ti, koho slova poslouchají na povel - ti, kteří ohýbají věty, aby zamířily přesně tam, kam chtějí. (s. 444)
Zvraty v ději mohou vypadat nepravděpodobně, podle doslovu ale podobně těžko uvěřitelných "kariér" bylo (a vlastně ještě je) mnohem víc. A tato četba mi navíc podivně "zaklapla" s nedávno přečteným Vokolkovým Dominovým efektem.

4 13.08.2019

Kniha, ke které se opakovaně vracím.

4 03.03.2019

Kniha tak skvělá, že mi ji někdo z přátel nevrátil...

4 03.03.2019

Děsivý svět, ve kterém se člověk definitivně degraduje: každý je vzdělaný do té míry, do jaké je vybaven technologiemi ("blechy" aj.). Máš peníze - pořídíš si skvělé vybavení a jsi "vzdělaný" jak univerzitní profesor, ba víc - protože chytré zařízení najde jakoukoliv informaci a okamžitě ti ji dodá. A ještě bonus: tahle bleška ti pomáhá i jinak než v oblasti informací. Jsi nervózní? Blecha tě uklidní. Jsi neukojený? Blecha zařídí... Seberou ti blechu? V tu ránu je z tebe nejen hňup, ale i uzlík nervů a úzkostí. Totální ztráta osobnosti. Peklo.

Děsivý svět, ve kterém bohatí (většinou mafiáni, představitelé nové buržoazie apod.) upgradují svá těla i mozky a hledají dekadentní vytržení z nudy, např. při "grilování" specialit (proto jsem knihu zařadila do výzvy, i když to samozřejmě není kniha o jídle; nicméně jídlo hraje podstatnou roli a je skoro na každé stránce). A ti, kteří prachy nemají, hledají útěchu v nekonečných seriálech; oni na drahé lékařské zákroky a blechy nedosáhnou, takže jsou odsouzeni k podřadné práci.

Děsivý svět, který Sorokin skládá jako mozaiku - Den opričnika, Telurie, Manaraga… Proč ho srovnávat s Orwellem? Každý používá úplně jiné prostředky. Sorokinova obrazotvornost mě fascinuje, jeho jazyk baví; škoda, že nemám dostatečné znalosti ruské literatury, abych dokázala ocenit jeho narážky a vtípky.

4 02.08.2018

Přesně jak píšou na obálce: čiré potěšení. Možnost sledovat krok za krokem Kafkovy pochyby, touhy, obavy, zoufalství. Skvělé kapitoly věnované velké válce, poprvé se dozvídám mj. o vlně židovské migrace a reakci na ni. Dech beroucí je dočítat se o absolutním nároku, který podle všeho Kafka na své dílo měl. "...dojem ohromující dokonalosti, již Kafkovy texty stále znova vyvolávají, pochází především z formálních kvalit, z takřka vysoké specifické hutnosti, z důrazu na smysl, který zábavná, pouze požitkářsky znovuprožívaná četba ani na okamžik nepřipustí. Odtud plyne patrně také nápadná polarizace mez nadšením a odmítnutím, kterou Kafkovo dílo vyvolává mezi mladšími, nezkušenými čtenáři. Neboť komu se neodhalí vizionářský, snový moment těchto textů, bude mu připadat vypravěčovo nasazení ,křečovité'.
Tak radikální, až na hranice přirozeného jazyka dovedená hutnost, které se už i na hrací ploše básně dosáhne jen velmi zřídka, musí samozřejmě v otevřeném románovém horizontu vést k nedozírným technickým potížím. Vyžaduje trvale se zvyšující pozornost, protože je třeba udržet, odvinout, provázat stále víc vláken. A čím jsou tato propojení hustší, tím víc se pokračující psaní románu stává řemeslným úkolem, jehož zvládnutí vyžaduje stále preciznější nápady a zároveň stále neoblomnější patronaci věcně posuzujícího vědomí. (…) Je to okamžik, kdy technická náročnost hrozí zadusit tvořivost, jedná se o tvůrčí krizi v pravém slova smyslu. Až do tohoto bodu se Kafka ostal víckrát, za něj však nikdy. Co se týče ,kreativity' jeho psaní, mohli bychom se spokojit s následujícím tvrzením: Tady měla své hranice. Z pohledu literatury je však toto ztroskotání tragické, v přesném smyslu slova. Poněvadž to znamená, že obě velké vůdčí ideje slovesného umění, BEZPROSTŘEDNĚ VNUKNUTÝ VÝRAZ A DOKONALE PROMYŠLENÝ VÝRAZ, jsou navzájem neslučitelné a nemohou dlouhodobě obstát vedle sebe. Jedná se o póly. Obou lze dosáhnout. Ne však, jak se Kafka domníval, při jedné a té samé expedici." (286-287)

Vedle poznání a motivaci k hlubší četbě vzbuzuje i sebereflexi: jak nakládám se svým časem, se svými možnostmi, co dávám životu a světu?

4 30.07.2018