vivivovo
komentáře u knih
Osm hlav šílenství
Anna Barkova
Anna Barkovová byla osobou, která se ocitla na samém konci dějin, nebo to tak alespoň vnímala a snažila se najít smysl. Zoufalství existence, která přestává být lidská a stává se jen součástí masy a protest proti tomuto procesu.
Mao Ce-Tung: O praxi a rozporu
Slavoj Žižek
Skvělá a promyšlená předmluva od Žižka: 5/5
Maovo opakované selhání pochopit základy dialektiky a kecání o železu: 0/5
TAO - texty staré Číny
Oldřich Král
"Krása překládání je v marnosti toho počínání. Vždyť překlad je cosi bytostně neukončeného, v povaze překladu je věčné přibližování a zase vzdalování, neboť jak se něčemu přibližuješ, něčemu se současně vzdaluješ."
Tato knížka je krásnou antologií překladů taoistických textů z různých období a od různých autorů. Její klidná a přemítavá duše je doplněna krásnými ilustracemi.
Krvavé stopy
Čchö So-hä
Sbírka více i méně povedených povídek Čchö So-hä. Rozhodně nejpovedenější z celé knihy je předmluva, pak některé konkrétní povídky. V mnoha povídkách vidíme autorovy problémy s předělem ideologické a osobní sféry života, touha po revoluci, násilném zničení systému, který udržuje postavy v zoufalé situaci, tato touha po revoluci je ale kontrastována se snahou ochránit rodinu skrze již zaběhlé sociální pořádky.
V polévce miso
Rjú Murakami
Chvíli jsem váhala nad tím, jestli V polévce miso dám čtyři nebo pět hvězdiček. Nejradši bych dala 4.5, nicméně (databazeknih) to neumožňuje a knize jsem tou půlhvězdičkou trochu přilepšila. Kdyby tohle byla první kniha, kterou jsem kdy od Rjú Murakamiho četla, musela bych váhat mezi pěti hvězdičkami a jednou hvězdičkou. Když člověk neví, co od knihy čekat, hodně ho to šokuje. Ono ho to tedy šokuje tak jako tak, ale čím více knih od "zlého Murakamiho" přečtete, tím lépe to vstřebáte.
Pokud se opravdu chystáte číst tuhle knihu od Rjú Murakamiho nejdříve, nevím jestli je to úplně správná volba. Asi bych spíš doporučila nejprve Nekonečnou, téměř průzračnou modř. Ne, že by nebyla tak drsná, ale možná vás autorova prvotina více zavede do kontextu a připraví na témata, se kterými se jeho knihy potýkají.
Nicméně teď zpátky k polévce. Na konci každé knihy od Rjú Murakamiho jsou poslední stránky, dvě, tři, během kterých vám opravdu běhá mráz po zádech. Paradoxně z celé knihy bývají často nejméně drastické, ale nějak uzavírají příběh a často se právě týkají názvu knihy (nevím jestli tomu tak bylo i u Nekonečné, téměř průzračné modři, ale rozhodně tomu tak je u Piercingu a V polévce miso). Máte pocit, jako když se vám vytratí půda pod nohama. Tenhle poslední moment jeho knih jim vždy dává smysl a hodnotu. Myslím, že pokud člověk vzdá knihu v půlce, nebo ji nedočte do konce, nemůže ji pak vůbec ohodnotit, protože mu vlastně unikne celá 'pointa'.
Pokaždé, když nějakou knihu od Rjú Murakamiho dočtu, vzpomenu si, proč patří mezi moje oblíbené autory.
Viděli jsme Koreu
Aleksandr Gitovič
Zajímavý kus propagandistické literatury o poválečné Koreji. Asi bych to nedoporučila číst lidem, kteří už nejsou o Koreji dostatečně ponaučení/vzdělaní - kromě cílených dezinformací kniha obsahuje i faktické chyby. Nicméně rozhodně stojí za to pro lidi, kteří se blíže zajímají o Severní Koreu či o sovětskou propagandu před Korejskou válkou. Místy je smutné číst jaká Severní Korea mohla být oproti tomu jak dopadla - i pokud se dostaneme přes prvotní vrstvu propagandy, lze poznat, že málokdo tušil, jak špatně to ve skutečnosti v Severní Koreji dopadne.
Seventeen / Sexuální bytosti
Kenzaburó Óe
(SPOILER) Vtipně mi bylo jasné, co se stane s protagonistou Seventeenu jakmile jsem byla za čtvrtinou. O skoro šedesát let později pořád podobné jedince potkáte v ultrapravicových hnutích, rasistických kultech a podobných společnostech, kde si vynahrazují pocit marnosti a osamělosti. Scéna s masturbací k japonskému císaři byla třešničkou na dortu politické provokace.
Sexuální bytosti mi připomněly nakolik muži umí být absolutně asociální a antisociální. Klub exhibicionistů byl přesně klubem lidí, kteří mi jeden víc než druhý lezli na nervy. A taky: dodnes podobné magory jako mladíka z toho klubu můžeme vidět ve zprávách a tragédiích.
Mistři japonského filmu. 13 esejů
Antonín Líman
Krásné a dojímavé eseje, které vyvolávají až nostalgii po věcích nám neznámých. Nemusíte sdílet autorovy hodnoty, názor vám není vnucován, pouze vás provádí skrze mytologické a kulturní metafory a paralely, které jsou nám často nesrozumitelné.
Mluvil tu někdo o totalitarismu?
Slavoj Žižek
Myslím, že někteří lidé mají tendenci hodnotit filozofické knihy podle toho, jak moc jsou schopni se ztotožnit s jejími myšlenkami. Přitom to považuji za špatný přístup k filozofii: člověk by neměl dogmaticky akceptovat předkládané myšlenky a ani by to nemělo být jeho cílem při čtení filozofických traktátů. Hodnotit lze nakolik vám kniha dává smysl, nakolik je ve vás schopna otevřít nějakou novou konverzaci, ukázat vám směr myšlení, kterým jste se zatím nevydali.
Žižkův 'Mluvil tu někdo o totalitarismu?' se zabývá primárně konceptem totalitarismu. Není omezen na kritickou reflexi nejznámějších nelidských totalitárních režimů (kapitoly Hitler jako ironik? a Když strana spáchá sebevraždu), ale také se soustředí na způsob, kterým nám dnes idea totalitarismu pomáhá vytvářet nepřítele vůči našemu současnému politicko-ekonomickému systému a tím tento systém legitimizovat.
Kniha je akademicky filozofická - špatně přístupná pro laiky nebo jen okrajově informované zájemce o filozofii - pokud člověk chce od Žižka číst něco přístupnějšího, navrhla bych spíše jeho publicistické články, filmy nebo některé přednášky na youtube. Nicméně i jen se základní znalostí moderní a postmoderní filozofie jsem byla schopna knize z velké části porozumět.
Iné telá.txt
Johanna Hedva
Co se týče amerických autorek: škoda pohřbít tolik dobrých myšlenek za neprostupný slovník. Mnohem informativnější mi přišla výpověď Daniely Komanické, jak svou konkrétnosti, tak kulturní blízkostí. Teorie tvořené v amerických reáliích je těžké překládat do jiných prostorů, kde má člověk tendenci si je vztahovat k vlastním rámcům.
Bible osamělého člověka
Gao Xíngjiàn (p)
Na konci Gao Xingjianovy Bible je krásný doslov od překladatele, který tvrdí, že bychom neměli povrchně číst tuto knihu jako součást nějakého lineárního narativu o čínské historii, ale nalézt plnou hodnotu této knihy ve zpovědi člověka a jeho cestě znovu najít sám sebe. Bohužel pro mě autorova vnitřní psychologická cesta neměla až takový význam jako výpovědní hodnota knihy. Nebo jinak řečeno, to hlavní, co tato kniha nabízí, je skutečně nějaké genius loci jisté doby v Číně a jedinečný vnitřní pohled na Kulturní revoluci. Knih, věnujících se autobiografické zpovědi rozvedeného muže středního věku, který navazuje nenaplňující milostné vztahy s různými ženami, je mnoho a v tomto ohledu zní některé části knihy otřepaně. Ať už je přístup k psaní o ženách tohoto autora autentický nebo získaný, neliší se moc od podobných autorů. Sexualita a Freudovské komplexy už v knihách dávno nejsou jedinečným faktorem, oplzlé popisy ženského těla a celková neschopnost vnímat ženy jako stejnou bytost s trochu jiným nastavením je spíše odpuzující.
Tato kniha je nejsilnější v retrospektivních pasážích z doby Kulturní revoluce, nejslabší v momentech, kdy už životem zničený autor cynicky pozoruje okolní svět v různých cizích zemích a přesvědčuje sám sebe o existenci nějakého postideologického stavu (kterýžto sám je nějakou ideologií, které se autor rozhodl odevzdat). Zatímco retrospektivní pohled na (třetí osobu) v minulosti je pokaždé zajímavý, vložené kapitoly o (první osobě) občas neví, co se snaží sdělit. Přechází mezi zápisky ze (současnosti) v Hong Kongu či Španělsku, které jsou silně dějové ač introspektivní a ryze meditativními kusy, které se ale začínají stále dokola opakovat.
Nakonec jako čtenář tu nejsem abych soudila morální charakter autora. Zpověď z toho, že se autor Kulturní revoluce sám aktivně účastnil začíná až kolem třetiny knihy, poté, co sám vysvětluje, jak moc je to doba nepochopitelná a odmítá na ni vzpomínat. Člověk pak chápe cynické odmítnutí jakékoliv politiky, ideologie, revoluce, snahy vypovídat či napomínat, obviňovat nebo napravovat své chyby.
Možná je to opravdu Bible osamělého člověka, Bible jednoho člověka (一個人的). Možná jediný, komu tahle kniha vskutku plně slouží je sám její autor. Z literárního hlediska má spoustu chyb a nedokonalostí, z hlediska morálního ji asi není správné soudit a tak nezbývá než nahlížet na ni jako na osobní výpověď, kterou nikdo jiný z nás úplně nepochopí.
Texty z pozůstalosti (1): Marx, marxismus a sociologie
Miloslav Petrusek
Přehledné a srozumitelné i pro laiky, není ani příliš defenzivní a vyhraněná. Zajímavé čtení
Sbohem, má růžová zahrado. 1
Dr. Pepperco
Je trochu nešťastné hodnotit tuhle knížku. Manga je to moc pěkná, s dobrým příběhem a krásným stylem, ale bohužel Knihy Dobrovský úplně odflákly její české vydání.
Příběh je přeci jen předvídatelný, ale hezký a romantický, autor* se očividně vyzná v tématice a je hodně oddaný historickému prostředí.
Problém tedy nastává v českém provedení, kde se nahromadilo opravdu dost chyb. Chápu, že KD chtěly na výrobě knihy ušetřit a nevadí mi tedy užití levnějšího papíru na stránky. Ale v knize je i několik tiskových (grafických chyb) - špatně ořezané rohy, v mojí byly i šmouhy od inkoustu. Dalším problémem je i jazyková stránka knihy - ačkoliv je překlad věrný, je hodně doslovný a místy nepřirozený. Za to není zodpovědný výhradně překladatel, ale také člověk zodpovědný za redakci a korekci. Typesetting je také nevhodně provedený - místy roztrhne sémanticky/gramaticky spolu náležející části textu...
Přesto jsem ale ráda, že se tohoto díla KD ujaly. Byla bych ráda, kdyby pokračovaly tímto směrem, ale zlepšily praktickou stránku.
Fanfikce: Ženská literatura nového věku
Veronika Abbasová
Čtivá studie o žánru literatury, kterou najdete v dnešní době převážně jen na internetu je dobrým vhledem do světa fanfikcí i obhajobou jejich hodnoty v literárním či kulturně-sociologickém smyslu. Přehledná a dobře napsaná někým, kdo ví o fandomu svoje, jde rozhodně o pozitivní reprezentaci v porovnání se senzacechtivými až bulvárními články, které v českém prostředí občas vycházejí. Citace i ilustrace oživují text a zároveň méně znalému publiku mohou přiblížit podobu fanfikcí.
Zmíním ale i pár detailů, které mě vedly k hodnocení 4/5 a ne 5/5. Občasné malé nepřesnosti, ačkoliv pochopitelné, mi někdy drásaly nervy a kapitola o slashové literatuře poněkud opomněla některé feministické teorie, které prezentují psaní a čtení slashové fanfikce jako oproštění se od misogynního prostředí heterosexuálních vztahů. Tu bych považovala za hodnou uvedení. A další moment, který mě poněkud zarazil byl deadnaming jednoho z autorů citovaných fanfikcích (v poznámce pod čarou je uvedeno jeho současné jméno i genderová identita, nicméně v textu i nadále je označován svým starým jménem a ženským rodem).
Vyprávění z hory Kumo
Kim Si-sup
Dočíst tuto knihu mi trvalo jen několik let haha...
Už si bohužel nepamatuji první dva příběhy, tak můžu vyprávět o těch dalších. Příběh o panu Pakovi, který se stane následníkem Jamy je složitým pojednáním o principu věcí, o schopnosti buddhismu a konfucianismu (a jistě, taoismu) koexistovat. Pak návštěva u dračího krále je bohužel ještě méně srozumitelná - neustálé odkazy na čínskou literaturu jsou matoucí a málokdo z nás si troufne text interpretovat.
Knihu však hodnotím dobře, pamatuji si, že se mi první dva příběhy líbily.
Pèktusan: Epopej korejských partyzánů
Čo Ki-Čchon
Z celý krásný knížky bych řekla, že na mě udělal dojem asi půl jedné stránky.
Kim Čijong (ročník 82)
Čo Namdžu
Kim Čijong [ročník 82] se mi podařilo zhltnout během jediného odpoledne, což je na mé současné poměry zvláštní. Většinou knihy čtu ve veřejné dopravě a v kavárnách, ale do Kim Čijong jsem koukala i na návštěvě u otce a po příjezdu domů. Kniha se čte rychle a snadno a i přesto u určitých pasáží člověk cítí frustraci až smutek.
Tato kniha, která otřásla Jižní Koreou a dodnes vyvolává vášnivé diskuze na internetu (více o přijetí knihy v Koreji se dozvíte ve skvělém doslovu Petry Ben-Ari), která je první a jedinou celou knihou, kterou vlastním v korejštině, má vlastně velmi jednoduchý příběh. Hlavní postava, Kim Čijong, je oknem do světa typické korejské ženy, nebo spíše typické situace, ve které se korejské ženy eventuálně ocitají. Dokumentuje celý její život, plný 'malých příkoří', se kterými se setkává jakožto žena, protože je žena. Některé se mohou zdát lidem neznalým moderní korejské kultury až groteskně přehnané, ale silně autobiografické dílo opravdu vypovídá o stavu korejské společnosti.
Kim Čijong za celou knihu nepotká žádná velká katastrofa. Nezažije na vlastní kůži sexuální násilí, nestane se obětí nějakého zločinu, její rodina se k ní nechová příšerně, její manžel není nechápavý šovinista. Přesto si na konci knihy člověk připadá zahlcen příšernou atmosférou a situací, ve které se prostě nedá normálně žít.
Kainovi potomci
Sun-won Hwang
Tuto knihu jsem začala číst hodně na poslední chvíli k přijímacím zkouškám na koreanistiku. Začala jsem ji dokonce číst tak pozdě, že jsem s sebou k přijímačkám nesla dvě verze seznamu četby: jeden s a jeden bez této knihy, podle toho, jestli ji stihnu dočíst. Knihu jsem naštěstí dočetla.
Hwang Sun-won popisuje v této krátké knížce s autobiografickými prvky stav po osvobození Severní Koreje od Japonské nadvlády a počátky severokorejského režimu. Plíživá úzkost, schovávající se za majetkovou reformu, mění nejen socioekonomické poměry, ale také lidi. Jídla je málo, všeho ostatního také, je zima a přerozděluje se půda. Syn velkostatkáře Hun, žijící na malé vesnici v otcovském domě s chudou dívkou, která mu slouží, Odžangnjo. Měnící se poměry rychle dovedou Huna do zoufalé situace.
Zoufalství vyznívající z některých postav ale tolik u Huna není vidět: ten se zdá být odevzdaný, až lhostejný svému osudu. Není schopen vinit lidi, viní dobu a okolí.
Kniha lyricky popisuje probouzející se zimní krajinu na přelomu jara a zároveň má celkem rychlý spád. Dobře se čte a není zdlouhavá. Jednotlivé postavy působí téměř jako archetypální postavy kritického realismu.
Zpověď masky
Jukio Mišima
Jukio Mišima byl výjimečně talentovaný spisovatel s okem pro krásu. Když čtete jeho literaturu, jako západní čtenář nepociťujete žádný zvláštní cizí prvek, který by vás mystifikoval. Text protkaný metaforami a literárními odkazy odkazuje na světovou, Evropskou kulturu a literaturu. Samotné dílo pak připomíná Bildungsroman, neustále jsem vzpomínala na Damiana od Hesseho.
Mišima viděl erotickou krásu násilí, která provází i hlavního hrdinu knihy jako fatalistický obraz. Homosexuální a zvrácené touhy je potřeba skrývat, Kóčan se je snaží zapudit a i sám sobě namlouvá, že nejde o jeho skutečné touhy. Vztahem s dívkou Sonoko se snaží sám sebe přesvědčit o své schopnosti být normální.
