zanetkov77 komentáře u knih

Pro někoho je Pýcha a předsudek zajímavým románem o lásce, pro někoho povrchním příběhem řešícím jen to, jak si sehnat manžela. Mně se na Austenové nejvíc líbí její ironie, její kritika soudobé společnosti a údělu dívek ze středních vrstev. Vyzdvihuje ženu, jejíž hlavní předností není krása (byť u Elizabeth nechybí), ale chytrost, vtipnost a charakternost. Vyzdvihuje ženu, která se vyrovnává muži a jedná s ním na stejné úrovni, nikoliv podřízeně. Odsuzuje vyhledávání partnerů na základě majetkových poměrů, výhodnosti svazku a krásy na úkor vztahu bez lásky a vzájemného respektu. Její postavy jsou více realistické, nejsou jen bouří emocí. Je to dílo, které v její době neodpovídalo romantickým ideálům, ale stalo se oblíbeným. A oblíbeným zůstává zaslouženě dodnes.

21 26.11.2018

Něco takovýho jsme tu potřebovali. Tuhle knížku jsem přečetla pomalu jedním dechem a postupně si z vlastních (byť chabých brigádnických) zkušeností připomínala náročnost manuálních prací, jejich slabé ohodnocení (chvíle, kdy jsem zjistila, že beru víc než lidi, co tam pracují několik let na plný úvazek) a hlavně všechny ty lidi - stěžující si, smířené i relativně spokojené. Knížka vyvrací některá jednoduchá odsouzení typu "tak proč si nenajdou jinou práci?" a my zjistíme, že to pro všechny není úplně tak jednoduchý anebo že by to dokonce jejich situaci ani moc nevyřešilo, ne-li dokonce ztížilo. Saša Uhlová zachycuje skvělými reportážemi smutné osudy lidí - lidí opuštěných, zadlužených a unavených. Lidí akceptujících špatné pracovní podmínky ze strachu, že kdyby se ozvali, přišli by o práci nebo i jen z nevědomosti, že se zákony porušují. Lidí i dobrovolně pracujících neustále přesčas, na nočních směnách nebo o víkendech, protože jsou za to příplatky a dostanou víc peněz a díky tomu vyžijí.

Hrdinové kapitalistické práce je opravdovým svědectvím o zločinech proti lidskosti. Jsem ráda, že se něco takového dostalo mezi veřejnost a pevně doufám, že i samotní zaměstnanci těchto pozic jednou dostanou víc odvahy se postavit za svoje práva, vyšší mzdu a lepší pracovní podmínky, protože díky tomu (jak nám už i dějiny ukázaly) se může opravdu nasměrovat současná situace k lepšímu.

Jo, a taky už si nebudete stěžovat až budou fronty v supermarketu.

„Bez ohledu na to, jestli jsou zákazníci bohatí (velké marnotratné nákupy), nebo chudí (nákupy za pár korun, přesně vypočítané), alkoholici (krabičáky, tvrdej a houska) nebo vyznavači zdravého životního stylu, čtenáři Lidovek, MF DNES, Blesku, Sportu, Aha, Práva, cizinci, Češi, staří, mladí, ženy, muži, prostě všichni jsou strašně milí a ohleduplní. Kromě malého procenta hulvátů, samozřejmě.” Pod to se podepisuju.

18 08.08.2018

Krátké, ale hutné. Při čtení Lustigovy novely jsem si připadala trochu jako vězeň ze Sartrovy Zdi – od začátku jsem věděla, na co vlastně čekám, jak to skončí, jen jsem musela snést všechny ty strany, které k tomu pomalu vedly. Tenhle přístup, kdy čtenář/ka, na rozdíl od postav zaslepených nadějí, od začátku tak nějak ví, co se opravdu děje, mi přišel velmi poutavý. Zajímavý je zde i topos tábora, ve kterém je novela zacyklená – v táboře příběh začíná, následně se sem dvakrát, a z toho jednou fatálně, znovu vrací. Nakonec postava Kateřiny, jediná, která byla schopná prohlédnout a konat, než jenom slepě věřit čím dál více nemožnému. Je to celé velmi cynické a ironické, z pozice čtenářky jsem z toho měla intenzivní – i když nepříjemný – prožitek. Lustig nepotřebuje otevřeně popisovat všechny surovosti holokaustu, aby docílil u čtenáře/ky velmi srovnatelného efektu. Myslím, že je to obsahově i kompozičně velmi zajímavé dílo, sahající mnohem dál než jenom ke kánonu maturitní četby.

17 23.02.2021

Jako já nevim, já chápu, že je to asi celkem čtivý, ale já fakt nemám ráda, když něco takhle jednoduše útočí na čtenářovy emoce. A on to Listopád dělá. A asi mě to tolik nepřekvapilo, jako třeba to, jak strašně je to banální a hlavně - černobílý! Fanoušci Milionu chvilek by asi měli radost, chápu, liberální pravice má u nás silnou základnu, takže příběh založený na dichotomii bubák socialismus a sláva svobodě v kapitalismu s kapkou sentimentu tu uhodí na hodně strun. Ale i když pominu tohle, on ani ten příběh sám o sobě nefunguje. Téma alternativní historie může být fajn, ale potřebuje inovaci, a ne zopakovat normalizaci, trochu tomu přidat grády a šoupnout tam pár současných reálií, jo a nesmíme zapomenout na trochu tý orwellovštiny (Velký bratr, lol). Zdálo se mi, že se to snaží tvářit jako umělecká literatura (minimálně formálně - střídání časových linií, vypravěčů i forem vyprávění), ale selhává to, nejvíc na samotným vyznění, který je hrozně moralistní (midcult jak poleno). Fakt ne-e. (A vážně jsem to nečetla, jen abych to mohla shodit, normálně bych to prostě nechala minout, stejně jako většinu dalších současných autorek, ale četla jsem to na seminář, heh.)

15 10.03.2023

„A byla zima. Ach, to byla zima, zlá zima. Potoky zamrzly až na dno, ptáci padali z povětří – mrzlo, až se jiskřilo. Ach, ti broučci pod jalovcem, jestli oni to vydrží? – Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“

Jako dítě jsem Broučky měla ráda, hlavně převyprávěné na kazetě, které jsem poslouchala před spaním. Možná právě proto mě čtení knížky po letech dost šokovalo. Především první část knihy, kde je Brouček malý, pro mě byla skoro nesnesitelná přehnaným důrazem na poslušnost (udělat kvantitativní lingvistickou analýzu textu, tak 50% slov budou tvary slova poslouchat), stejně jako s tím spojeným náboženským motivem, který na mě působil taky hrozně na sílu. Celkově mi to podání myšlenky ‚poslouchat rodiče‘ přijde dosti nešťastné a já bych něco takového a takovým způsobem svoje děti rozhodně učit nechtěla. Občas to zacházelo až do morbidností, viz pohádka o koťátkách, která uhořela, protože neposlouchala – to jako vážně?
Druhá část se mi líbila trochu víc, především asi proto, že dva výše zmíněné motivy se přece jen trochu umírnily a působily o něco přirozeněji. Mám ale ambivalentní pocity z konce, který mi přijde jako popření celé knížky, když všichni ti broučkové, kteří ani nezlobili, nakonec dopadnou jako ta neposlušná koťátka a umrznou. Hlavně ale, že poslušně.

15 18.04.2019

Velmi silná kniha se silnými příběhy lidí, kteří zažili Černobylskou havárii na vlastní kůži. Příběhy žen, které se staraly o své umírající muže a nemocné děti. Příběhy mužů, kteří se snažili likvidovat následky havárie. Hlavně ale osobité příběhy Bělorusů, ze kterých můžeme nahlédnout do jejich způsobu života, který se tolik liší od toho západního. Můžeme nahlédnout do jejich duší a srdcí, které se nehodlají vzdát svého domova a žijí v zamořených oblastech přes všechna varování a příkazy k evakuacím. Lidí, pro které je problém pochopit, co se vlastně stalo. Protože se nikdy nic podobného nestalo předtím. Protože vědí, jak se mají chovat, když nastane válka, ale nevědí, jak se zachovat v takovém případě - když to vypadá, že se vlastně nic neděje, nikdo neútočí, nikdo nestřílí. Ale lidé najednou nesmějí jíst vlastní plodiny, trhat květiny nebo ležet v trávě, mají opustit vlastní domovy... A nikdo jim nevysvětlí příčinu. Protože komunistický režim zachovává vše přísně tajné, protože moc a stát je důležitější než lidé v něm. Hlavně nešířit paniku. Ale nikdo neví, jak se chránit a nikdo neví, jak je ochrana důležitá a jaké mohou být následky.

Skvělá kniha sestavená z těchto příběhů, ve které, jak jsem zmínila, nevidíme jenom obraz reality Černobylské tragédie očima přímých účastníků, ale také politickou situaci a postoj státu, ve který velká většina lidí bezmezně věřila; lidé se dobrovolně hlásili na pomoc a nikdo nelitoval ničeho, co pro to udělal, nikdo se nevzepřel, ne ze slabosti nebo strachu, ale proto, že to všichni brali jako svou povinnost. S čímž souvisí třetí "linka" příběhu, a tím je náhled do způsobu uvažování, myšlení a cítění místních lidí, kteří nejsou tak ovládáni konzumní společností, záleží jim na vlastním domovu, rodina je u nich na prvním místě, mají velký vztah k přírodě...

Černobylská modlitba je kniha, kterou by si měl každý přečíst předtím, než se bude chtít účastnit zájezdu do Černobylu. Možná o tom začnete trochu víc přemýšlet.

„No a celkom na záver cesty ponúkajú milovníkom extrémnej turistiky piknik s obedom z ekologicky čistých potravín a červeným vínom. A ruskou vodkou. Nasľubujú vám, že za deň strávený v zóne dostanete dávku menšiu ako pri vyšetrení röntgenom.
...
Navštívte jadrovú Mekku... za dostupné ceny...”

13 30.05.2018

Tohle bylo naprosto skvělé! Trochu experimentální a jazykově netradiční, a vlastně i příběhem a způsobem jeho podání velmi originální, néasi. Text orámovaný jízdou ve vlaku, který je spíše abstraktním dopravním prostředkem po dosavadním životě hlavní hrdinky. Za okny vlaku a v jeho kupé se odehrávají fragmenty jejího života, cestujícími se stávají lidé, které zná... Zlomky vzpomínek se zabývají jednak dětstvím a dospíváním protagonistky, tak jejími různými zážitky a tragickými událostmi, od nespočetných ezo přednášek po rozebírání nejrůznějších způsobů sebevražd. Celé jsem si to užívala, protože se dokážu zotožnit především se specifickým cynickým humorem, který touhle knihou, navzdory ne zrovna pozitivnímu tématu, rezonuje. Zároveň to pro mě ale ani nebylo s jistýma životníma zkušenostma úplně jednoduchý a někdy mi z toho bylo trochu nevolno. Touhle prózou mi Faulerová značně připomíná Lehečkovou a její Svatou hlavu, kterou jsem si podobně užívala a podobně mi z ní bylo zároveň tak trochu na nic a byla i podobně jazykově neesteticky vytříbená, i když zároveň úplně jiná. Obě jsou pro mě ale skvělým literárním počinem v rámci současné prózy.

12 29.04.2021

Není lehké knihu číst. Stačí jen pár stránek, aby se ve vás vzbouřila hromada emocí. Aby se vám udělalo špatně. Abyste byli naštvaní. Abyste byli smutní. Zůstanete jen nechápavě zírat na stránky, co se vám rozmazávají před očima. Vyvstane tolik otázek. Co se s člověkem stane, že dokáže mučit a zabíjet lidi a ještě se u toho bavit? V kterou chvíli z nich vymizela lidskost a svědomí? Co se z nich stalo? Vraždící stroje? Něco nelidského, co bez mrknutí oka umučí bez rozdílu kohokoliv. Je hrozné umučit muže. Je hrozné umučit ženu. Je naprosto obludné mučit dítě. Dítě, co se ještě ani nenaučilo mluvit. Dá se vůbec mluvit o štěstí, že někdo přežil a bude s sebou nést následky po zbytek života?

Autor zde syrově a upřímně popisuje průběh války, které se osobně účastnil, výpovědi místních obyvatel i obětí mučení. Kromě toho zde také vychází najevo, jak se k tomuto konfliktu postavily (nebo spíše nepostavily) ostatní státy, včetně České republiky, ze které jsem byla opravdu zklamaná.

Válka o které nechcete nic vědět, ale rozhodně byste o ní vědět měli.

„Klaus nebo Zeman, Kotleba nebo Mečiar, Orbán nebo Miloševič, Hitler nebo Stalin. Všichni jako by vypadli z jednoho hnízda. Všichni se ohánějí tím, že byli zvoleni lidem ve svobodných volbách. Všichni mají pocit, že teprve s nimi začínají dějiny. Trocha lží a slibů věčného dobrého počasí, něco otcovského kouzla, patetické kecy o jediném národě a jeho velkých dějinách. Znovu a znovu objevují se stejně upocení političtí lháři a jejich kouzlení se strachem z budoucnosti nebo naopak zářnými zítřky pouze pro vyvolené.”

12 30.05.2018

Sci-fi nepatří mezi žánry, které bych obvykle vyhledávala, nicméně z Bradburyho jsem nadšená. Jeho dystopické příběhy mají hloubku, zabývají se psychologií a společností, fantastické prvky tam jsou skoro mimochodem, ale zároveň dodávají celému příběhu skvělou atmosféru, která je v dnešní době zase mnohem méně budoucí než tomu bylo v době vzniku těchto děl.

Marťanská kronika je skvělou charakteristikou nás - lidí, kteří chtějí mít všechno pro sebe a všechno podle sebe, a zatímco dovedli ke zkáze vlastní planetu, přesouvají se na jinou, zabírají ji a začínají devastovat nanovo.
Moc se mi líbila kapitola o muži, co si nechal postavit na Marsu dům Usherů. Dokonalost.

451° stupňů Fahrenheita mi zase v mnohém připomněl Orwellův román 1984.

12 30.05.2018

"Tu partii jsem prohrál. Připadalo mi najednou, že každý tah na šachovnici je starý a byl už kdysi někým hrán. Snad i naše dějiny už byly kdysi hrány, a my taháme své figurky stejnými tahy k stejným porážkám jako kdysi."

Velmi nadčasové, stále aktuální dílo. Právě tento fragment mi přijde značně vystihující naši aktuální situaci v naší zemi.

Válka s mloky je skvělým dílem, třebaže jsem ze začátku byla trochu rozpačitá a zdálo se mi, že se stále nic neděje, všechno se táhne... Až když jsem začala dospívat k tomu, kde všechno začalo nabírat na vážnosti, tak jsem si zpětně uvědomovala ten pomalý, ale neúprosný konec, který se nezadržitelně blížil od samého začátku. První intenzivnější pocity ve mně vyvolal už popis pokusů na Mlocích, zacházení s nimi a jejich hanebné využívání jako levné pracovní síly. Postupně se vše ale začne obracet, a najednou jsou to právě Mloci, kdo napadají pobřeží a souše. Z poslední části - války - jsem měla husí kůži, když jsem si něco takového představila reálně.

A přece... právě takové věci se dějí. Nejsou Mloci, ale jsou Lidi. Lidi, co vedou zbytečné války se zbytečnými oběťmi a obrovskými škodami. My hubíme nejen ostatní, ale zároveň i sami sebe. Každý by se měl nad touto knihou zamyslet a možná zjistí, že přestože je to sci-fi, tak náš svět vystihuje mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát.

"Mučila mne pochybnost, máme-li (v přísně vědeckém smyslu) právo mluvit o svém (míním lidském) duševním životě, pokud jsme jeden druhému nevykuchali mozkové laloky a nepřeťali senzorické dráhy. Měli bychom se vlastně na sebe vrhnout se skalpely v rukou, abychom navzájem studovali svůj duševní život."

"Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy byl už nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené."

12 30.05.2018

Tohle bylo fenomenální! Opravdu zaslouženě oceněné; dát dohromady veškerý materiál a sepsat z toho 600stránkovou knihu, která je napsaná tak kouzelně a citlivě, že si dokáže udržet vaši pozornost po celou dobu, a nakonec se vám zdá ještě krátká. Už dlouho se mi nestalo, že bych takový obsáhlý román přečetla tak lehce. Myslím si, že tohle je opravdu velmi inovativní a příkladný způsob toho, jak by se mohly psát literární biografie bez toho, aby se topily v suchých faktech a odborných deskripcích. A nejde tu jenom o Blatného, kterého vám kniha ukáže vskutku v mnohem jasnějším světle než jenom jako básníka-blázna, který prožil většinu svého života v psychiatrických ústavech. Způsob, jakým autor dává celý Blatného život do širokých kulturně-politických kontextů, dělá z téhle knihy velmi srozumitelného a zajímavého průvodce českou (domácí i exilovou) literaturou druhé poloviny 20. století, kterou autor mozaikovitě, a přece koherentně vyskládal tak umně, až se zdá, že Blatný (ač většinu let daleko v Anglii) byl páteří celého kulturního života, který se mezitím v Československu a exilu odehrával. Pokud máte chuť dozvědět se něco nejen o tomto vskutku význačném a mýty opředeném básníkovi, ale také o obecnější situaci v české kultuře za války a během následného komunistického režimu, tohle je skvělá příležitost, jak toho dosáhnout, a neumřít u toho nudou nebo to nezavřít po pár stranách, protože je to pro neliteráta nesrozumitelné (jako mnoho odborných literárněhistorických publikací).

„Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu. Dramatická doba si do něj promítla, co potřebovala. Tak je to nakonec v pořádku: čím dokonaleji se příběh zbaví individuality, která mu byla předlohou, tím výrazněji přesahuje k mýtu.
Ať už byl považován za blázna či básníka, znamenalo to vlastně totéž: byl jiný.”

11 09.09.2021

„Člověk se nepozdvihuje nad zvíře tím, že dává život, nýbrž tím, že ho dovede dát v sázku. Proto také lidstvo nepřiznává nadřazenost tomu pohlaví, které rodí, ale tomu, které zabíjí.“

Beauviorová se pouští do detailního náhledu do historie postavení žen a mužů a hledá důvody, kvůli kterým na ženy bylo od prvopočátků (až na výjimky) pohlíženo jako na podřadné - jako na ty druhé. Zabývá se různými mýty, které lidstvo mělo o ženském pohlaví, o menstruaci, o panenství, o sexuálním styku. Sleduje vývoj a význam manželství a vliv jeho (ne)dobrovolnosti na psychologii ženy i muže. Kromě toho vyzdvihuje, že velkou roli sehrává markantní rozdíl ve výchově chlapce, jenž je podporován k rozvoji své osobnosti, a dívky, která je chystaná na svou největší kariéru - výhodné manželství.
Říká, že ženy často samy volí toto nečinné místo a nechávají se vydržovat, ale je důležité pohlédnout na důvody tohoto rozhodnutí - na výchovu a okolnosti ve společnosti, které nejsou svobodné ženě příznivé.
I přesto, že ženy postupem času získaly stejná práva jako muži, nelze očekávat, že toto je konečným cílem, pokud se nezmění i přístup ve společnosti a rodinná výchova.

Ačkoli je kniha pár desítek let stará, některé feministické otázky v naší společnosti zůstaly stejně důležité doposud, některé se zmírnily a nové vyvstaly. A myslím, že tato kniha je důležitým nahlédnutím do historie soužití ženy a muže, abyste pochopili situaci, jejíž důsledky stále nejsou zcela vymýceny, a fakt, že tím, že žena byla zrovnoprávněna s mužem, neznamená, že už není společností diskriminována.

11 26.02.2019

Knihu jsem četla kvůli povinné četbě, ale zaujala mě, vtáhla do děje a donutila přemýšlet nad základní myšlenkou celého díla, a to je asi to hlavní.

11 20.06.2017

- Vedomie nejakej božej prozreteľnosti alebo karmy nás zvyčajne zachraňuje od vedomia, že na nás možno naozaj nikto nedohliada. -

Šeptuchy Aleny Sabuchové jsou námětově originální a literárně vskutku vycizelovanou prózou, kterou jsem si nesmírně užila. Autorce se povedlo velmi vnímavě a působivě vykreslit tak trochu zapomenutý region na pomezí Polska a Běloruska na přelomu tisíciletí. Právě tento časoprostor je specifický tím, že se zde prolíná silná vazba k tradicím a náboženské založení s boomem západní popkultury a moderní technologie, ale nedochází k očekávanému napětí a kontradikci, obě tyto tendence se zde celkem mírumilovně prolínají a vytváří velmi specifickou atmosféru, v níž nalézá místo magie a pověrečnost i střízlivost moderní doby.
Pokud jste vyrůstali v devadesátkách a na přelomu tisíciletí, text si užijete o to víc. Dospívání protagonistek je takové, jako bylo to naše - od čtení Bravíček a sledování telenovel s Natalií Oreiro po nošení Kenvelo oblečení, kosmetiku se třpytkami a barevné melíry z krepáku.
Autorce se podařilo výchozí etnografický materiál Podlasí zpracovat do velmi působivého a umně vyvedeného příběhu o dospívání, smrti, lásce a šeptuchách, které jsou sice pouze vedlejšími postavami, provázejí nás však celým příběhem a pomáhají nám se v něm orientovat tam, kde příběh přeskakuje v čase.
Jazykově mě text uchvátil, je plný originálně poetických pasáží, které nesklouzávají k patosu, a taky plný obecných životních pravd, nad nimiž se nejeden čtenář pozastaví.
Ocenění si zaslouží i fotografický doprovod a sama významuplná obálka (slovenské vydání).

- Takto chutili sklamania. Ako nedozreté slivky z rohu našej záhrady, kde bolo plno ľudí a všetci si mysleli, že vám nemôže byť zle. Že máte bledú kožu a šťastie. Sklamanie je pocit, ako keď sa vám voda v bazéne dostane do nosa, pocit, o ktorom si myslíte, že je zbytočný, že ste si ho privodili sami. A to je na nom najhoršie. -

10 17.03.2023

Otevřme spolu jedno další společenské stigma — tzv. sexuální „úchylky“. Tenhle komiks může na první pohled působit jako jednoduchá lesbická romance, okořeněná trochou lehčího BDSM. Ale není to úplně tak. Bude se vám nejspíš líbit, i když zrovna zastánci BDSM nejste, protože v tomhle zůstává jen velmi málo explicitní a vůbec nepůsobí vulgárně. Hlavní věc, která se mi na něm líbí, je ta, že za tou na pohled jednoduchou erotickou romancí se skrývá docela slušně propracovaná psychologie postav s náhledem do myšlenek a pocitů protagonistek. Zároveň se autor snaží odstranit některé mylné představy, třeba že lidé, co mají rádi BDSM, mají nějaké trauma z dětství a tak teď potřebují někoho ovládat/někomu se podřizovat. Jde mnohem hloub než jen k sexu, ukazuje, že BDSM je především o důvěře, bezpečnosti a zodpovědnosti, že zdaleka nejde jen o zábavu. V neposlední řadě ilustruje na životech hlavních hrdinek to, jak jsou sexuální odlišnosti od většinově chápané „normy“ stigmatizovány a zavrhovány, takže mnohdy nutí jedince, aby tuto svou identitu skrýval. Tohle dílko mě vážně moc překvapilo (očekávala jsem opravdu jen tu erotickou romanci) a rozhodně ho doporučuju všema deseti (nejen) pro rozšíření obzorů.

10 18.09.2019

Neruda jako básník prostého lidu. Jako poetu ho vnímám vlastně i v dílech prozaických a Povídky malostranské mají poetický nádech, který nám přiblíží na první pohled zdající se poklidnou čtvrť malostranskou druhé poloviny 19. století. Když nahlédneme ale pod povrch tohoto zdání, narazíme na život v samé jeho podstatě - na lid prostý a jeho žití plné upřímnosti, humoru, strastí i radostí. Seznámíme se se spoustou postav, některé si oblíbíme, jiné méně, u některých svůj vztah můžeme pozměnit ještě během příběhu, ale v konečném důsledku si vlastně všechen lid malostranský nelze nezamilovat. Líbí se mi, jak Neruda dokáže brilantně vykreslit atmosféru svého rodného místa i charakteristiku postav, které nejsou jen černobílé a často nás překvapí. Povídky jsou krásné, smutné, ironické i humorné, to je jedna ze skvělých schopností autora, vyvolat v čtenáři hned několik emocí naráz. A v neposlední řadě nejde nemilovat osobitý Nerudův jazyk, který je vždy pohlazením po duši.

10 17.02.2019

„Ač se lží ještě nežijem,
jsme s pravdou rozvedeni...“

Krylovy komentáře k soudobým dějinám v předrevolučním až porevolučním období jsou skvělým úkazem jak samotných situací, tak jeho vlatních názorů a postojů v tomto období plném nadějí a velkých plánů, kdy jako jeden z mála zůstal kritický. A přestože mám ráda Havla právě pro jeho jisté snílkovství (které však šlo ruku v ruce s pokorou a rozvahou) a demokratické ideály, tak stejně tak mám ráda Kryla pro jeho kritický pohled a pragmatismus, který bohužel události předvídal mnohem lépe. Básně i písně jsou skvělé a úplně nejlepší je, když si potom všechny zhudebněné kousky zároveň i poslechnete, protože on sám, jeho styl a jeho hlas, tomu teprve dodá ten pravý zážitek z jeho tvorby.

Díky za Krylova slova, která nám stále mají co říct.

„Městem zní hymna. Národ místo nářku
v zástupu zpívá, jda si pro bolestné,
a v rohu zbrojnoš tluče květinářku:
neb v této zemi - jsou i květy trestné...“

10 25.06.2018

„...protože já si mohu dovolit ten luxus být opuštěn, i když já opuštěný nikdy nejsem, já jsem pouze sám, abych mohl žít v myšlenkami zalidněné samotě, protože já jsem tak trochu furiant nekonečna a věčnosti a Nekonečno a Věčnost mají asi zálibu v takových lidech, jako jsem já.“

Těžko hledám pro tohle dílo slova, přestože mě tak pohltilo. Anebo právě proto? Příliš hlučná samota je plná mezních „nešťastně šťastných“ pocitů a právě takové jsem prožívala i já během čtení. Hrabal ve mně vyvolal smutek nad lidmi, zvířaty a samozřejmě knihami, a zároveň svým způsobem nadšení pro jeho práci, jako jakési zachraňování všech krásných a kvalitních knih před zkázou, čtení všech těch velkých spisovatelů a filozofů a obohacování sama sebe. Kniha je dynamická nejen díky dlouhým souvětím, která na sebe však jednoduše navazují, ale také dějově, a rozhodně se zařadila mezi mé nejoblíbenější knihy a má úcta k Hrabalovi jako Spisovateli je ještě větší.

10 13.06.2018

Ludvík Vaculík, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury druhé poloviny 20. století, se ve své autobiografické próze Sekyra stylizuje do role vypravěče, který se formou neuspořádaných vzpomínek vrací do kraje svého dětství, vzpomíná na svého otce, na dobu počátků „socialistické“ přeměny společnosti a na ztracené politické ideály. Prolínají se zde různé časové i prostorové roviny, vypravěč místy nechává skrze sebe promlouvat svého otce, a to bez upozornění, takže ne vždy si hned uvědomíme, kdo zrovna promlouvá (byť i otcova promluva je z velké části spíše vypravěčova představa). Způsob narace je v tomto velmi blízký modernistickému „stream of consciousness“ (osobně mi připomíná Faulknera). Kromě dobového hlediska, které je kritikou režimu nebo třeba pozorováním přeměny vesnického života a krajiny, kde se z lesů stávají fabriky a lidé si kupují suroviny, které dříve sami produkovali, je to dojemný příběh o dětství, o složitých, ale milujících vztazích v rodině a o cestě k sobě samému.
Doporučuji vydání z roku 2003 od nakladatelství Atlantis, které vydává Vaculíkovy spisy, aktuálně čítající 11 svazků, již od roku 2001.

9 20.02.2021

Krásné, intimní, ale i naléhavé a drásavé poetické prózy z gruzínského Tbilisi. Lidské osudy na pozadí městských sídlišť i drsné kavkazské přírody. Protagonista utíkající z rodné Moravy do východní Evropy, do ciziny, ve které ale nenalézá upěvnění a opakovaně se vrací, vzpomíná, tápe. Tyhle prózy se těžko opisují, je nutné je přečíst, prožít, promyslet. Jsou to jazykově umně zachycené lyrické fragmenty lidských příběhů, které stojí samy o sobě, ale zároveň se spojují v jeden jediný a přece univerzální příběh o lidské neukotvenosti, o hledání smyslu a domova.

9 07.11.2020