Nejnovější komentáře

„Kniha dobře začala, bavila mě ale čekala jsem trošku jiný konec. Minimálně vysvětlení, co a proč se to stalo. Nevim, takhle mi to přijde celkem nedotažený.“
— sinfulka

„Série mě naprosto uchvátila, doufám, že bude brzy třetí díl. Z prvního dílu jsem byla úplně unešená, ve druhém to pokračovalo, ale ten závěr byl takový... nevím, asi jsem čekala něco jiného a byla jsem z toho trošku zklamaná. Ale zhruba 3/4 knihy byly super, za mě teda ten závěr to trošku pokazil (ani nevím proč) a proto dávám jen 4*. Každopádně ta atmosféra, prostředí, Alex a spol. Skvost, miluju to.“... celý text
— TessieB

„I tento díl se mi moc líbil, četla jsem s větším rozestupem od prvních 3, ale krásně to zapadalo. Bella mi přesvědčením někdy moc nesedla, ale Rafe byl úžasný.“... celý text
— hlavajda93

„Tohle je snad ta nejnudnější verneovka, kterou jsem kdy četla - nebo už jsem na to moc stará. Vernea jsem měla ráda jako náctiletá, teď po letech jsem zkusila audio Vynálezu zkázy, který jsem tehdy v ruce neměla, a jsem fakt zklamaná. Rozvleklá nastavovaná kaše, která by příběhově stačila tak na večerníčka, všechny informace desetkrát, dvacetkrát, padesátkrát pořád dokola. Na slovní obrat, kdy se vypravěč strachuje, aby se někdo nedozvěděl, že není hlídač, ale inženýr Simon Hart, jsem chytila alergii už v první půli knihy, popis ostrova se opakuje několikrát úplně stejnými frázemi apod. Je vidět, že autor byl placený od slova. Sentimentální nejsem, takže jedna hvězda za děsivý vynález a jedna za načtení audioknihy. Víc opravdu dát nemůžu.“... celý text
— Galadwen

„Americký politický filosof Michael Walzer představil dílo zabývající se teorií spravedlivé války v roce 1977. Jelikož je již padesát let stará, je potřeba brát s rezervou některé závěry a neočekávat, že se kniha věnuje posledním válkám nebo novým podobám válek. I proto jsou nejčastěji uváděny příklady válek, ve kterých byly do té doby zapojeny USA (druhá světová válka, Korejská válka, válka ve Vietnamu). Nečekejte tedy ani nějaký přehled dějin válek a jejich hodnocení. Naopak kniha přináší teoretický popis typů válek dle mezinárodního práva a válečné konvence. Popisuje rozdíly mezi agresí, intervencí, kontraintervencí, masakrem, občanskou válkou, partyzánskou válkou, terorismem apod. Ty pak konfrontuje s určitou podobou morálky a etiky v kontextu principu "války coby pekla". Kniha tak je nejvíce příspevkem do debat o roli etiky ve válce a morálního hodnocení válečných aktů.“... celý text
— memphisz

„Na knihu jsem se velmi těšil a koupil ji, i když je k dostání pouze jako e-kniha (důvody proč chápu). Samotný její námět jsem považoval za velice atraktivní a jiné knihy autora se mi líbily. Přesto jsem poněkud zklamán a nadšení těch, co hodnotí 100%, nesdílím. Je to dobrodružné, exotické, místy hororové, krve potoky a mrtvol je nepočítaně. Děj pádí k finále. Je tam přidáno opravdu dost záhadologických ingrediencí (kromě olgoje chorchoje tibetská mystika, záhadné kotle na Sibiři, Ďatlovova výprava, kvantová teorie, narážka na zánik dinosaurů a Chicxulubský asteroid). Ale také geopolitika současnosti v nitru Asie, dokonce potomek bolševiky vyvražděné ruské carské rodiny, nechybí špionážní motiv, až vražedná antipatie dvou českých hrdinů, odvíjející se od tragédie v minulosti, je tam odkaz na Draculu, začíná to ve stylu Indiana Jonese na paleontologickém nalezišti v Mongolsku, jsou zde scény jako z Vetřelce ze známého filmu, jsou tam i proradní Číňané a nakonec se jakási teorie, co to vlastně olgoj chorchoj je zač, také objeví a dosud jen skromné zmínky doplní. Ovšem, kde se vzal, zda je to skutečně vedlejší produkt evoluce na Zemi nebo opravdu „mimozemšťan“ rozhodnuto není. Přesto jsem čekal trochu více (moje chyba), snad, s ohledem na námět, zatím nejlepší autorovu knihu. Tou tedy bohužel není. Navíc, jako ostatně u autora vždy, musí čtenář přistoupit na autorův styl vyprávění, kde hrdiny na poslední chvíli, než se dostanou do další prekérní situace (které mnohdy nahrávají až hloupým jednáním), zachrání deux ex machina, což je pak už trochu únavné. A na českého „hrdinu“, původně jakéhosi prodejného žoldáka, lumpa, který nakonec zachrání dokonce celý svět. Napsal, autor, knihy podle mne lepší. Přesto se na jeho, na letošek už oznámenou, novou knihu (bude ale?) o nacistech a admirálovi Byrdovi zase těším. Jsem asi nenapravitelný. Ale kniha mne alespoň inspirovala k zopakování si všech mně známých knih (v textu ostatně připomenutých), které olgoje chorchoje zmiňují – od základní a první stejnojmenné povídky Ivana Jefremova přes Ivana Mackerleho, který po něm skutečně pátral (a snad to byl i on, kdo ho dostal do povědomí ve světě), Součka (který ovšem mu věnuje jen málo a nic svého, originálního, nepřidal) až po zmínky v knihách tehdy mladých autorů, bratrů Strugackých. Z jejich líčení boje s podobnými stvůrami na Marsu v románu Tachmasib letí k Saturnu autor Smrtícího červa ovšem asi hodně čerpal.“... celý text
— Arminus

„Úžasné dobrodružství Úžasné zeměplochy. Proč jsem se k tomu dostala až tak pozdě... Navíc tyto novější díly obohacené o krásné ilustrace. Těším se na další díly.“... celý text
— YildizKorelidis

„Zmatek nad zmatek, spousta postav, každou chvíli vypráví někdo jiný a někdy to chvíli trvá, než čtenář zjistí, kdo vlastně vypráví. Divný jazyk. Výsledný dojem? Všichni, kdo mají velký majetek jsou buď podvodníci nebo jejich rozmazlené dětičky a měli by být pokud možno smeteni z povrchu zemského. To je trochu moc.“... celý text
— Julka5259

„Jel jsem v New Yorku příměstským vlakem. Spolu s dvěma mladými Číňany. Byli pečlivě oblečeni a hrdě mi hlásili: - Teď už jsme Američané. Bylo jim tak 30. Roth v Americké idyle nemilosrdně odhaluje, co to je v Americe být Židem nebo Irem. A to generace zpět. V Americe je totiž každý odněkud, až na původní obyvatele. Můj PEN friend u kterého jsem pobýval, přibyl do Států v 60.letech z Irska. Když něco upil, začal mluvit rachtavou Irštinou a pravil, že se za něj jeho vlastní potomci stydí. Kvůli tomu, jak mluví... Charakteristické je, že Levova fanatická dcera pochází až ze čtvrté generace přistěhovalců. Její předkové neměli na něco takového čas, museli bojovat o přežití. Jí zabezpečil bezstarostný život tatínek-továrník. Američan by v knize jistě objevil více. Je velmi důkladná a rozsáhlá. Možná vám přiblíží Ameriku z druhého pólu. Ale Američané nemají zkušenost s totalitou jako my. To je jejich plus i mínus. Ostatně: zabít bombami několik lidí a pak se dát na džinismus je hodně pokrytecké… nebo ne?“... celý text
— Pablo70

„Některé autory budu obdivovat kvůli nim samým spíše než jejich dílo. Jako když víte, že před vámi je profesionál každým coulem, ale buď to neumí podat nebo se vy nemůžete právě naladit.... Možná díky kráse růže, kterou každý člověk vnímá po svém má tento přenesený vjem i tato kniha. Každý pak překonává rozsáhlé pasáže různě (včetně přeskakování:-) - od filozofie přes teologii (může za to autor výběrem biblických pasáží nebo naše národní "znalost"?) a historii (středověk detailněji a precizněji než kdo jiný) až po detektivku.... Mne zaujaly komentáře Annicka + betička + Sisssi a také se díky dalším výhledově kouknu po audio-verzi. Docela mne zajímá i slovenské vydání komiksu této knihy... V každém případě si po této spisovatelově profesionální náloži musím dát na jeho další dílo 'Ostrov včerejšího dne' delší, delší, delší pauzu ;-)“... celý text
— Josh

„...desátá kniha, dobré zpracování příběhu staví proti sobě dva nejchytřejší mozky, Folter a Hunter v intelektuálním jako i krvavém souboji...“
— ...Máca...

„Kniha tu má celkem velice slušné hodnocení. Současné hodnocení. Nepopírám, že v době té zoufalé kulturní bídy socialismu, přes to, že jde o typickou literaturu sovětské „nejzazší hranice“ ve „vědecko-fantastické literatuře (jak se sci-fi tehdy říkalo), sehrála ve své době u nás svou kladnou roli. Dalo se to číst, ono moc jiného nebylo a lepšího vůbec ne. Dnes je to ale už 70 let… (Jefremov mne ovšem vůbec nenadchl ani svou, také dodnes někým velice ceněnou Mlhovinou v Andromédě. To až jeho další román Hodina býka považuji za stále velice dobrý.) A právě povídka o olgoji chorchoji je originální a vlastně vytvořila novou, dodnes pro někoho otevřenou „záhadu“. Použili ji například i bratři Strugačtí, o její rozšíření ve světě se prý zvláště zasloužil český dobrodruh a praktický záhadolog Ivan Mackerle. Povídka Olgoj chorchoj - první vydání celé sbírky povídek je z roku 1953 - je už dokonce z roku 1942. Je také z celé knihy zdaleka nejlepší, je v ní dobře zachycena atmosféra daleké asijské pouště a všech nebezpečí a zde tedy i záhad, které se tam mohou skrývat. Z ostatních povídek ujde ještě historická část vyprávění o „Bílé skále“, a snad ještě první, nejrozsáhlejší povídka Návštěvníci z hvězd – tehdy téma u nás v Československu nové a neokoukané. Autor zde docela moderně představuje jakéhosi reptiliána – plazího „člověka“ z hvězd, na „nejzazší hranici“ slušný odvaz. To je ale vše, a vše pochopitelně naředěno neuvěřitelnými žvásty socialistického realismu. Včetně dialogů, pěkně ovšem ukazujících tu celkovou zblbělost doby, projevující se i u významných vědců: „… tohle je mi ale úpadková, zahnívající intelektuálština, rozzuřil se ihned Davidov, takto profesor geologie…“ Doba byla ale asi už přece jen „liberální“, před pár lety by mohl za to partner profesora Davidova také skončit v Lubljance. Strana ovšem měla vše stále pevně v rukách: „Černooká Marusja, preparátorka expedice, nedávno zvolená za stranického důvěrníka …“ viz povídka Stíny minulosti. Ve vědecko-fantastické literatuře jistě pro děj velice podstatné sdělení. Při tom autor fantazii určitě měl – viz jeho nápad v povídce Měsíční hora, že posun ker zemské kůry má na svědomí samovolná jaderná reakce, kdy náhodným přemísťováním hmoty se vytvoří shluky nejtěžších prvků jako uranu a může dojít k mohutným řetězovým reakcím … které způsobí přesuny v zemské kůře. Tyto reakce mají na svědomí i hromadná vymírání ještěrů vlivem mocného záření, které pak proniká na povrch ... (tato hypotéza o zániku dinosaurů je skutečně originální a ve výčtu všech, které vyhynutí dnes vysvětlují, nebývá uvedena). Tedy něco dobrého i dnes (jako historický dokument jistě), ale celkově nemohu dát více než 3*.“... celý text
— Arminus

„Přesně podle mého gusta,protože ráda chodím. Hlavně Svatojakubské cesty,které Stezku Českem často protínají. Úplně jsem sdílela některé pocity, ať už desky,hlad,diskomfort....“... celý text
— Runinka

„...devátá kniha o nic brutálnější než předchozí, stejně tak o nic míň čtivá je víc než příběhem, je doslova uměleckým dílem a to hodně zvráceným...“... celý text
— ...Máca...

„Zajímavé čtení pouze z toho pohledu, pokud se člověk chce přesvědčit, jak moc se naše myšlení liší od myšlení lidí středověku. Mocných lidí. Je možné, že dnešní mocní se zase tak moc neliší, možná jenom v tom, že se necítí vyvolení Bohem, ale vlastní "výtečností". Stylově, pokud se ovšem o něčem takovém dá mluvit, jde víceméně o strohý archivní výčet některých událostí raného Karlova života. Nejčastěji válečná tažení s nějakou bitvou nebo obléháním, když se nezdařilo, tak alespoň s několikatýdenním pleněním okolí. Občas zmínka o nějaké smlouvě, před Bohem uzavřenou na věčné časy, které ovšem trvaly jen tak dlouho, dokud se všem zúčastněným hodilo. K tomu několik věroučných úvah. Překvapivé je, jak moc se tento největší Čech (?) vlastními slovy liší od představ, které jsme si o něm pod vlivem obrozenců udělali. Jestliže chtěl Karel dát svým následovníkům rady k moudrému vládnutí, já je tam nenašel. Pokud tedy se tou moudrostí nemyslí lstivost a proradnost ve vztahu k ostatním mocným. Jinak z podaného svědectví spíš vyplývá, že to moudré vládnutí spočívalo v tom, mít nějaké vize a jejich realizaci nechat na vhodně vybraných správcích.“... celý text
— vlkcz

„Literární práce po jazykové stránce určitě perfektní, autorka velmi citlivě, vnímavě popisuje osudy jedné volyňské rodiny během minulého století. Zároveň se příběhem táhne taková ta jakoby východní odevzdanost osudu, pasivita a beznaděj, která mu spolu s popisy ukrajinských lidových zvyků a pověr dává zvláštní příchuť. ".....Líza je opět na konci,zahnaná k východní zdi,za níž se může všechno stát. Třaskavá směs komplexů méněcennosti a velikášství,strašidlo celého jejího života. Cítí se jako malá myška,před kterou se tyčí veliký medvěd. Myška piští:"já bojus " A medvěd se kymácí ze strany na stranu a dobrotivě praví "Něbojsa, ty privykněš "....“... celý text
— tonysojka

„Kniha se zabývá Abwehrem a jeho zvláštními oddělením Amstgruppe Ausland, zahraniční odbor, který měl filiálky po celém světě. Čím více se blížil začátek druhé světové války, činnost agentů byla usilovnější. K úkolům patřilo získávání důvěrníků, zvláštní zaměření bylo na emigrantské organizace a inflitrace německých agentů ve významných firmách v zahraničí. Místy je kniha čtivá, místy nuda a pasážím tipu: heroický boj milionů komunistů po celém světě proti fašismu se taky nevyhnete, kniha vyšla v roce 1971. V druhé části knihy je strohý přehled nejdůležitějších špionážních a diverzních akcí od roku 1933 až do května 1944 pak přehled končí.“... celý text
— vvikingg

„Moje druhá kniha autorky, která mě velmi zaujala, mám totiž kromě knih ze sportovního prostředí (série Hřiště lásky) ráda i knihy, kde hraje velkou roli hudba. S hlavními hrdiny jsem to měla dost odlišně. Daniela jsem si oblíbila hned, muzikant, a ještě takový skoro až hodný ňouma, kterému chybělo více sebevědomí a myslel si, že všichni kolem něj jsou lepší než on. Na druhou stranu k Emmě jsem si cestu hledala delší dobu, ze začátku mi přišla protivná a rozmazlená, ale po čase jsem si k cestu našla, a i ji jsem si oblíbila. Kniha se četla úplně sama, příběh mi velmi rychle utíkal. Ze začátku to vypadalo, že jde mezi hlavními postavami vše rychle, ale pak autorka zatáhla za ruční brzdu a poté se vztah mezi nimi vyvíjel postupně a chvílemi, možná i díky pochybnostem obou, postupoval dopředu velmi pomalu. Malinko mi mezi nimi chybělo trochu více jiskření, ale jinak se mi vývoj jejich vztahu líbil. Emmy mi bylo líto ohledně jejich rodičů, každopádně to, jak se tato část příběhu vyřešila jsem rozhodně nečekala a dojalo mě to. Moc se mi líbil i epilog, který byl krásným vyústěním krásného příběhu. Co musím rozhodně ocenit je krásné grafické zpracování knihy a perfektní nápad je vložení QR kódů do textu, kdy si čtenář může velmi jednoduše pustit ke čtené píseň, kterou zrovna Dan hraje, s tímto jsem se ještě nesetkala a moc se mi to líbilo. Rozhodně to není poslední kniha autorky, kterou jsem četla. Ze série Hřiště lásky mám přečtenou teprve Haku za lilii, takže to musím brzo napravit a přečíst si další dva díly, které na mě čekají. Hodnocení 4*/5*“... celý text
— Lovana

„...kniha osmá je knihou čtivou, hledající své oběti na sociálních sítích... ...tím je nám brutální příběh bližší a naše noční můra může začít...“... celý text
— ...Máca...

„Hodně jsem propadla audioknihám a jsem moc ráda, že i populárně naučné knihy jsou takto zpracované. Moje první kniha od pana Vondrušky na sebe tedy nenechala dlouho čekat. Při sběru jablek a natírání zahradní branky jsem se pak trochu dovzdělala a poučila sousedy. Holt jsem neměla sluchátka a ti, kteří procházeli okolo, se na mě pokřiveně dívali, když slyšeli pana Šťastného mluvit o prostitutkách a intimní hygieně, ale co už...“... celý text
— Mooneylan

„Já asi nenapíšu nic nového, nicméně: do poloviny mě kniha bavila moc. Líbilo se mi, že postavy a jejich postoje byly vykreslený tak, že jsem dovedla navnímat, proč to tak mají a se všemi třemi jsem byla víceméně v míru. Jasně, dědův román byl extrém, ale prostě člověk tak nějak dovedl pochopit jeho perspektivu. I když se neztotožňoval. Druhá půlka byla to samý dokola, ale ok. Vložená kapitolka z minulosti - wow! A ten všemi zmiňovaný konec... přišlo mi to takový blbě našroubovaný na celej ten příběh. Něco řešíme celou dobu a pak bez varování střih a jsme o staletí dál. To mě nějak nenadchlo.“... celý text
— VerStetinova

„Před těmi dvanácti lety, kdy kniha vyšla, jsem na ni narazila v knihkupectví v sekci dětské literatury, kde jsem hledala dárek pro vnučky. Tedy ohledně obálky se asi není až tak co divit, přestože je viditelně označena jako krimisérie. Rozhodla jsem se to zkusit a celých dvanáct let tu u mě ležela na poličce. Je to klidné, jednoduché čtení s nádechem humorného pohledu. Nijak zvlášť mě to neohromilo, ale ani neurazilo. Možná si ze série, až budu mít potřebu něčeho opravdu jednoduchého, ještě něco přečtu.“... celý text
— iška

„Je trochu s podivem, že tato poéma Jany M. Bauerové vyšla v kalichovské edici Poezie undergroundu, která jinak zahrnuje soubory či výbory z děl básníků, kteří v undergroundu skutečně působili. To autorka i s ohledem na její rok narození není. Cesta její prvotiny do této edice pravděpodobně vedla skrze přátelství s dcerou Ivana Martina Jirouse, nicméně nepokládám to za šťastné. Pochopitelně si nedělám iluze, že český nakladatelský trh funguje převážně asi na principu osobních vazeb a známostí, což není ideální. Zároveň však nechci tvrdit, že je špatně, že kniha vyšla, jen ji myslím měli naložit mimo tuto ediční řadu. Do ní totiž časově, osudem autorky ani svou poetikou zkrátka nezapadá. A nepřináleží k ní ani osobností editora, jímž byl v ostatních případech znalec undergroundu Martin Machovec. (Zde je v tiráži uvedeno jen to, že redaktorem byl Jan Šulc, nicméně úroveň redakce je tu mnohdy jemně řečeno problematická.) Ke skladbě samotné mohu napsat asi tolik, že vydat dnes knižně novou a původní poému je hodně netypické (navíc jako debut), tohoto nápadu si cením. Provedení, hlavně z formálního hlediska, už je trochu rozpačitější. Jazykově je poměrně konvenční, místy vysloveně neobratná (právě tam měl redaktor Šulc zasáhnout), podivné je i nakládání s pravopisem – interpunkce v ní chybí a zpočátku ji zčásti suplují aspoň velká písmena na začátku větných celků (tedy jen na začátku některých veršů), v prostředních částech skladby však neznámo proč zničehonic začínají velkým písmenem všechny verše (jako to známe třeba z poezie francouzské), tj. i tam, kde jde o jednoznačné pokračování věty z předchozího verše. A postupně se to zase vrací k původnímu řešení, tedy velká písmena jen občas, víceméně podle vět. A to už nemluvím o části IX. (s. 24), kam se omylem dostalo písmo dvou velikostí, a to i do latinské číslice v nadpisu. Jde o formality, ale bohužel neklamně svědčí, že autorský ani redakční přístup nebyl nejpečlivější. A tak je to i v závažnějších rovinách: Sloh poémy svědčí o tom, že autorka v době jejího vzniku (ač podle všeho psala odedávna a hodně) nebyla ještě zcela vypsaná, nad čímž by člověk s ohledem na její tehdejší věk (23 let) i přivřel oko. Horší je, že se jí zkrátka nedostává citu pro slovo, nadání nezbytného k básnické tvorbě (i když třeba prozaizované jako zde). A nezachrání to ani občasné pasáže, kde se snaží koncentrovaněji pracovat s rytmem či nedejbože rýmovat (část XIII., s. 38). Rozhodně je literárně šťastnější a autorce samotné nejspíš vlastnější, když setrvává u prozaizovaného jazyka a verše. Přesto si myslím, že se poému vyplatí přečíst. Vlastně i obrazností je to romantismus, leckdy konvenční, ba na hranici kýče, ale člověk se postupně začte a drsný, ledovatý, severský svět jej pohltí. Má atmosféru dávnověkých mýtů, tajemných bájí, nelze mu upřít, že na čtenářovu představivost působí silně až uhrančivě. Současně je v něm elementární zápas: Dne a noci, světlé a temné strany, pokorné naděje a neuspokojivé samoty. Zápas do značné míry schizofrenní, dvoupólový, ostatně i rytmus kompozice celé skladby je jaksi maniodepresivní. V příběhu zůstalo mnoho nejasného a občas jsem v něm trochu bloudil, těžko říct, kdy se to dělo vinou autorčinou (nedotaženost a nedomyšlenost), a kdy vinou mou (nedostatečné soustředění, zapomenutí motivu již zmíněného). Ale celkový dojem z četby to nijak zvlášť neruší. Doslov autorčiny kamarádky Františky Jirousové čtenáře, obávám se, příliš neobohatí. Je vcelku dlouhý, leč klidně by se dal omezit na první a část poslední stránky (navíc ani tam nelze s interpretací Jirousové souhlasit, protože závěr poemy nesvědčí o tom, že „svět je místo nádherné – místo zachráněné“, nýbrž spíš o vidině věčného potýkání s temnotou, jež je i v sluzích božích, bez naděje na konečné vítězství). Zbytek totiž tvoří jakýsi „manifest“ literární formace Katolická dekadence, kterou Jirousová s Bauerovou založily a tvořily. Teze jsou to značně nespojité, text je nezáživný a nicneříkající. I sama autorka o něm záhy po vydání napsala na stránky Katolické dekadence toto: „Kniha by byla ovšem lepší bez doslovu, který jsem psala před několika lety a teď se mi nezdá nijak podařený.“ Nabízí tedy otázka, proč byl do knihy vůbec zařazen? Já bych na jeho místě uvítal spíše biograficko-interpretační studii, jak jsem to psal k jednomu z dalších svazků edice. Závěrem si lze postesknout, že kniha nejspíš nevyvolala prakticky žádný ohlas: Recenze dohledat nelze a jediné dosavadní slovní hodnocení zde na Databázi knih patrně psala sama Františka Jirousová. Přitom za přečtení a zamyšlení poéma bezesporu stojí.“... celý text
— V_M

„Dobré pro rychlé zopakování jedné z nejlepších (a nejslavnějších) detektivek Agathy Christie. Zdá se, že kresba je silně ovlivněna stejnojmenným filmem z roku 1974, Hercule Poirot je ovšem kreslen podle vzhledu Davida Sucheta (ve filmu ho hrál Albert Finney). Další detektivka bude následovat, asi koupím. Slušné.“... celý text
— Arminus

„O bitvě o Midway, rozhodující pro vývoj 2.světové války v Pacifiku a snad celé války vůbec, mám a četl jsem několik knih. A je tu i výborný film s Charltonem Hestonem z roku 1976. Nemít tuto průpravu, tak bych z tohoto komiksu moc moudrý nebyl. Nejhorší je, že snad kvůli rozsahu, do kterého se komiks musel vejít (nebo že komiks pro zpracování podobného příběhu prostě není vhodný), zde vlastně úplně chybí ta nejzajímavější a rozhodující část celé krvavé zápletky, to, co činí tuto bitvu i dnes napínavým válečným thrilerem, totiž, jak se lstí, špatnými rozhodnutími japonského velení i šťastnou shodou okolností podařilo Američanům natolik zmást Japonce, že, nemaje spolehlivé údaje o svém nepříteli, jeho síle ani poloze, naprosto nesmyslně přezbrojovali svá letadla v době, kdy je zoufale potřebovali ve vzduchu k ochraně svých letadlových lodí a tím umožnili jejich zkázu (která je v komiksu v podstatě odbyta jediným obrázkem s textem „... téměř ve stejnou chvíli Japonci ztrácejí svou čtvrtou letadlovou loď Hirjú“). Anotace komiksu upozorňovala na to, že autorem scénáře je oficiální malíř francouzského námořnictva. No, moc prostoru zde nedostal. Letadlové lodi, japonské i americké, jsou například zobrazeny jen velice zdálky bez jakýchkoliv detailů. Kresbu bych hodnotil jako průměr a celý komiks také. Vzhledem k tomu, že Midway údajně zahajuje řadu komiksů o slavných námořních bitvách od stejných autorů, asi už další díly o bitvách ve vzdálenější historii nekoupím. To raději knihu The Marine Art of Geoff Hunt anglického malíře historických bitevních lodí, která se prodává i v Česku.“... celý text
— Arminus

„V tomto městě se všichni snaží navzájem zabít, naprostá absence hygieny, smrad, splašky na ulicích, milony masařek, nebýt rakije všichni by v tom městě pomřeli na různé nemoce. Takový byl postřeh a dojem rakouského kata Aloise Seyfrieda, když byl roku 1908 jmenován vrchním katem v anektované Bosně a Hercegovině Rakousko - Uherskem v Sarajevu. Úkolem Seyfrieda bylo očistit zemi od zbojníku a hajduků. Bosna a Hercegovina podle jeho názoru byla země kde i kámen nemá rád jakoukoliv moc. Při výkonu svého zaměstnání se setká s bývalým tureckým katem, který prováděl exekuce před ním a smrt oběšením považuje spíše za vysvobození , on při výkonu řemesla prováděl kruté středověké praktiky. Kat Seyfried je historicky doložená postava, v roce 1916 oběsil 3 srbské atentátníky, kteří se podíleli na atentátu v Sarajevu v červenci 1914, kde byl zabit František Ferdinand ď Este. V roce 1916 věšel vzbouřence v Černé hoře. Seyfried zdokonalil i způsob věšení, zavedl šibenici s propadlem. Autor vplétá do smýšleného příběhu, historicky doložené události , je špatné že zde je kat pojmenován Seifried, jestli záměrně nebo chyba překladatele. Anexí Bosny a Hercegoviny Rakouskem - Uherskem začala islamizace rakouských zemí, příliv islámských přistěhovalců zvlášť do Vídně donutil mocnářství přijat islámský zákon, který upravoval podmínky islámského náboženství v Rakousku - Uhersku.“... celý text
— vvikingg

„Román pro ženy o tchýni, kterou nikdo opravdu nechce:-) přečteno za jeden večer. Čte se dobře, ikdyž občas je to na sílu....“
— xena2711

„Jestli si chcete doplnit svou denní dávku emocí, sáhněte po této knize. Jo brečela jsem u některých pasáží, u některých jsem byla rozčilená, ale člověk nemůže spasit všechny hrůzy světa, může o nich jen číst, přemýšlet, nebo se rozčilovat a brečet. Na začátku jsem čekala román o dvou stárnoucích ženách, omyl, jsou to úvahy, postřehy a tak pravdivé, že najednou stojíte v tom domě a jste toho účastni. Pro mě silná kniha.“... celý text
— lalela

„Další kniha autorky, která je odlišná od předchozích knih hlavně v tom, že mezi minulostí a „současností“ je rozdíl jen pár let a hlavní postavou je stále Alix. Jinak je kniha opět velmi čtivá, seznámí nás s tím, co se za druhé světové války dělo v Itálii a ve Švýcarsku. Do toho se opět podíváme k Diorovi (a kdo má přečtené i předchozí knihy autorky, tak na něj čeká jedno milé pomrknutí) a na nádherné šaty, u kterých jsem opět nemohla jinak, než si je vyhledat, zejména teda ty plesové šaty, to je opravdu nádhera. Bavily mě obě časové roviny, dobře se prolínaly a mě velmi zajímalo, jak teda vše bylo. Některé věci z minulosti jsem postupně odhalila, ale rozhodně ne vše a to, jak to nakonec vše bylo mi zlomilo srdce. Nicméně trochu více jsem čekala od té „zlé“ osoby, tam mi to přišlo nakonec vyřešeno velmi rychle. Hlavní hrdinku Alix jsem si velmi oblíbila a líbila se mi její spolupráce s Anthonym a jejich popichování. Za mě osobně je tato kniha o malinko slabší než předchozí knihy autorky, ale stále je to krásné čtení, které má navíc přidanou hodnotu v ne tolik známých informacích o druhé světové válce. Tak jako u každé předchozí knihy autorky velmi oceňuji přítomnost reálných postav a událostí v knize (přestože někdy musí být pro potřeby příběhu některé detaily pozměněny) a zejména záverečné Slovo autorky. Již teď se těším na další knihu autorky Zmizení Astrid Bricardové. Hodnocení 4,25*/5*“... celý text
— Lovana

„Jde o jednu z mých prvních knih, kterou jsem (asi, už ani nevím) dostal koncem čtyřicátých let od strýce, který měl malinký antikvariát, než mu ho komunisti ukradli. Jde o chlapecký román, ovšem něco jako Foglar to rozhodně není. Spíše taková chlapecká červená knihovna i s nezbytným happyendem. Přečetl jsem si po dlouhých létech znovu ze dvou důvodů: jednak se odehrává ve třicátých létech z větší části na Slovensku, což byla tehdy pro obyvatele Čech a Prahy prázdninová destinace již exotického charakteru. Zajímalo mne, jak jsou v knize popsány vztahy Čechů a Slováků. A pak autorka, manželka malíře Otakara Štáfla, byla asi dobrá horolezkyně, žili s manželem na chatě v Tatrách a část děje jsou dobrodružství ve Vysokých Tatrách, kde jsem kdysi také dělal vysokohorskou turistiku – když jsem nemohl do bližších Alp. Hrdinou je budoucí tercián, který z rozhodnutí rodičů (otec továrník, matka v domácnosti) má strávit, místo ve skautském táboře, prázdniny na Štrbském plese s rodiči v nóbl hotelu. Z nechtěného pobytu se ovšem vyklubou zajímavé prázdniny, plné dobrodružství, prožitých se slovenským chlapcem, se kterým se náhodou potká hned první den. Zažijí strašlivou tatranskou bouři, výstupy na tatranské hory… Hrdinu to natolik rozhodí, že v následujícím roce premiant třídy v pololetí propadá, uteče v pololetí z domova – samozřejmě do Tater za kamarádem, zažije další dobrodružství, tentokrát v zimních Tatrách, a nakonec vše končí dobře, vysvědčení na konci školního roku opraveno a jede se na letní prázdniny, už samozřejmě znovu na Tatry. O životě za první československé republiky se moc čtenář nedozví (jen zmínky, například jak sekundán jde v červnu pro vysvědčení oblečen v plášti, s kloboukem a rukavicemi(!) - oč jednodušeji oblečeni, už za pár let, šli žáci pro vysvědčení v pionýrském kroji...), ani o vzájemném vztahu Čechů a Slováků (nebo cikánů, i ti tam vystupují). Děj tedy prostinký, zajímavé jsou ale popisy tatranských výstupů – autorka je měla bezpochyby zažité (i když používá někdy místní názvy, které v dnešních mapách nejsou nebo poplete Ladový štít a Popradský Ladový štít). Pan továrník nakonec se rozhodne i finančně podpořit chudého slovenského kamaráda svého syna, aby mohl také studovat. Zde na konci knihy je pro mne nejzajímavější scéna, kdy se oba chlapci, Čech i Slovák, těší, že budou za pár let vojáci čs. republiky, a budou spolu, když bude třeba, hájit vlast. S tou obranou to doslova za pár let dopadlo tak, jak každý ví. O tom zda slovenský hoch skončil někde v Hlinkově gardě nebo Rychlé divizi nemohla, pro čechoslovakismus nadšená, autorka samozřejmě mít ani tušení. Stejně tak o tom, jak byl slovenský hoch nakonec, když se na Slovensku lámal chleba, „vděčný“ za podporu českého továrníka… Smutný je ovšem vývoj od té doby: kolik chlapců by se dnes těšilo na vojnu a obranu vlasti, když nadpoloviční většina dotázaných v anketě by dnes nebyla ochotna tu vlast, ani při napadení, bránit … Tedy Foglar ne, pokus o zprostředkování podobných vznešených ideálů chlapcům (snad i děvčatům) ano. Jaký dopad to mělo na tehdejší mladou generaci nevím. Pro mne za 3,5.“... celý text
— Arminus