Nejnovější komentáře

„Klasika od Sandry Brown. Začátek byl takový rozvleklý, ale postupně se příběh rozběhl. Jako vždy dokázala autorka dobře nakombinovat napětí s romantikou.“
— cukrovka

„Zpočátku jsem měla problém s tím, jak příběh nemá tempo. V závěru jsem přijala fakt, že celá kniha byla v jistém flow jako má samotná hrdinka Božidara. Příběh tři generací žen a jejich vzájemném vztahu byl plný životních zkušeností a moudrosti. Jedná se o laskavý příběh, ke kterému se budu vracet. Jako bonus jsou v knize ilustrace ve formě antistresových omalovánek.“... celý text
— Alaglesia

„Tak jsem byla natěšená na další díl a dostala jsem přesně to,co jsem chtěla.Byl to krásný příběh s vážným tématem týrání a jak Andrea,tak Evan byli pro sebe stvořeni a ta chemie a jiskření mezi nimi skvěle fungovala“... celý text
— Ála1968

„Ve školách se učíme o mořeplavcích, prezidentech, panovnících, vojevůdcích, lovcích a ženy jsou vždycky tak nějak na okraji. Většinou se o nich mluví jen jako o něčích manželkách, milenkách, dcerách. Přitom jsou stejně důležité jako muži. Proto vítám každou novou knihu, která na tohle upozorňuje a umožňuje i dívkám snít velké sny a věřit ve své schopnosti.“... celý text
— dasa6360

„Přečetla jsem, co jsem si půjčila. Další díly už číst nebudu. Není to pro mě relaxační četba, ale utrpení. Všechny tři díly na mě působí strašně sterilně a ploše, žádné emoce. Navíc nemám ráda nelogické chování. Rose bych hned na začátku s chutí zabila, ostatní se občas i drží nějaké té zabijácké logiky. Taky jsem chtěla vědět, kdo je Medvěd. Ale teď po přečtení je mi to už celkem jedno. Po tak vysokém hodnocení je to zklamání.“... celý text
— KatieKuli

„Tahle série mě prostě bere s tím, že je to zase něco trochu jiného a já se k ní tímhle dalším dílem moc ráda vrátila. Autorka si opět svým stylem psaní držela plně mou pozornost. S příběhem jsme plynule navázali na konec předchozí knihy a už se zase jelo dál. Přiznávám, že tento díl není zrovna nabitý akcí, ale tvrdím, že to ani není potřeba - poznáváme nové území, zjišťujeme nové věci a objeví se i nějaký ten překvapivý moment. Právě proto můžu říct, že mě ve výsledku bavil stejně jako jeho předchůdci. Co se týče postav, jde vidět, že Ayla už si prošla jistým vývojem, ale Kaden? Ten tu byl každé dvě minuty na facku a po tom, co tu předváděl, by si zasloužil titul krále kr*ténů (samozřejmě ale pak došel k uvědomění). Naopak Jordana jsem si tu k vlastnímu překvapení celkem oblíbila a doufám, že to s ním bude takhle pokračovat. Potkáte tu i nové postavy jako Larkin a Celestu, které neměly chybu a zaujal mě i Ethan. Opět se tu vyskytují i nějaké žhavější scény - ty umí autorka napsat dobře a vkusně. Emoce ve mně v průběhu čtení pracovaly a konec je zase (neočekávaně) maximálně otevřený, takže už teď vyhlížím pokračování!“... celý text
— _Brunetka_

„Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová nezklamala ani v díle Osudové svědectví. Je perfektní vyšetřovatelka a i v jejím osobním životě nastávají velké změny.“... celý text
— Allla9

„K Medůze jsem se dostala v českotřebovske knihovně v době vršící puberty, Blanku jsem svým způsobem obdivovala a trnula nad tím, že bych někdy...nedej Bože...skončila na maloměstě a žila nudný život od pondělí do neděle. Držela jsem Blance palce, ať si život s tak ohromující láskou užije plnými doušky a u posledních řádků jsem ždímala kapesníky. Zajímalo by mě, jaký život by vedla Blanka dál, kdyby paní Loukotková pokračovala ve vyprávění. Život se s nikým nemazlí. Láska, ta prava , spalujíci, pokud odchází a vy ten odchod vnímáte ať už jste na jakékoli straně, opravdu fyzicky bolí a já dodnes nevím, má-li se člověk radovat, že tu spalující lásku v životě potkal, nebo smutnit nad jejím koncem. Proto by mě pokračování tak moc zajímalo. Ať jsem knihu četla v 17 nebo v 60 letech, pořád u ní ty kapesníky ždímu .“... celý text
— Villon

„Příběh byl nudný a žádnou z postav jsem si ani trochu neoblíbila. Zatím nejslabší kniha co jsem od něj četla.“
— Gabriela_K

„Po dvou textech jsem si vzpomněl na autorku úplně z jiného podnebného pásmu – Samantu Schewblin. Ta rovněž vytváří iluzi dobře známého světa, který však pod tlakem všemožného násilí praskne ve švech a zjeví se cosi fantastického. Eika je ale zvláštně omamný*á v tom, jak neustálou neurvalost kombinuje s momenty zvláštní něhy, chlad se v povídkách roztéká pod přívaly smyslovosti a dočasného spojenectví. Ten dojem "reálného" světa umocňuje fakt, že Eika různými způsoby nastoluje filmovou atmosféru – zpomalené záběry, ustrnutí v detailech ("Žena, zářící duhovky v očích, upustila na přechodu vodní meloun."), nenadálé střihy, které překlenují Kodaň a Bukurešť v rámci jedné věty, a náhle vsunuté okolnosti scenérií v nominativu. V určité chvíli však jako by nešlo vydržet onu obludnost světa a na scénu přicházejí imaginativní výjevy, z nichž vlastně není zjevné, jestli se jedná o prostou představu v hlavě vypravěče či o fantastický výjev určující celý fikční svět. Divoké sexuální rituály, touha po splynutí s tajemným objektem uprostřed pouště či proměna beach boyů v jakési mořské tvory však vedle zlověstností světa, které jsou spíš naznačeny než popsány, nepůsobí zas tak zvláštně či nechutně. Nechutné je především to, co Eika zobrazuje spíš v pozadí – příjemci odvykací léčby jako poháněcí motor v továrnách / svět, který se zbortil, ale systémy zahlcené atrapami a fiktivními hodnotami musí fungovat dál / mladí chlapci ovládáni nejen symbolickým sluncem na pláži, ale především podobně mocným aparátem, který se živí perverzními videy. K tomuto společensko-kritickému rozměru textů ale Eika dospívá prostřednictvím nimravých, intimních scén, které jsou plné víceznačných gest – motivace každé jedné postavy jsou zastřené, jen tu a tam tušené: obstát, vyrovnat se, získat. "Uvnitř musí být úplně prázdný", radí novému beach boyovi ten zavedený při službě. Takový komentář se nemusí vztahovat pouze ke specifickému ději (tzn. zisku osobních zákazníků), ale i jako teze společenské smlouvy, kterou veškeré postavy chtě nechtě uzavřely. (Dočasná) snaha vyvázat se z ní se projevuje různě, ale vždycky je spjata se zvláštní, komplikovanou něhou – toustová party beach boyů na vlhkém a popraskaném pokoji, popis uhrančivé jízdy na koloběžkách v Rumunsku s derivátovým manipulátorem, společné výpravy k prodeji drog na nuznou obživu. Tato něha ale nemusí fungovat jen jako (transcedentální) nástroj k tomu dostat se mimo dosah ovládajícího, ale ve své dvojsečnosti může naopak představovat prostředek k ovládnutí, protože Eikovy postavy jsou ve své osamělosti vděčné na sebemenší kapku něčeho takového. Moc se mi líbilo i různé formální experimentování, zejména ve dvou povídkách zastrčené "post scriptum", které skrz encyklopedické heslo či vložení druhé perspektivy umožňuje rozšíření či znejistění dosud performovaného. Myslím, že oproti na začátku zmiňované Schweblin se Eika rád*a utrhne z řetězu, někdy ovšem až příliš a některé surové či imaginativní pasáže jako by v knize zůstaly spíš pro rozkoš samotného autora*ky. Ale i tak je to bomba, procházet takovým světem, v němž je "přecházet mezi obývákem a ložnicí skoro to samé jako jet vlakem." "Šeptá: "Dobře víš, že nechci sahat na nikoho jiného než na tebe" a v jeho hlase je něha, ale i agresivita nebo výhružka. Od chvíle, kdy se začal vídat s francouzskou dámou se slunečními kloboukem, se přes něj přetáhlo cosi drsného, velký slunečník tvrdý jako skála, visí nad ním a vrhá mu do obličeje i na končetiny stín. Také se teď víc než v ramenou nosí v bocích. Mluví ke mně a dotýká se mě, jako by se mně snažil přiblížit a současně se ode mě vzdaloval. Je mi z toho smutno. Rozpálí mě to. Zaboří mi hlavu do písku a se smíchem se rozeběhne. Vyskočím a vyrazím za ním, chytím ho zezadu a svalíme se do moře." (s. 117–118)“... celý text
— lubtich

„O sportovcích jsem četla více knih a musím přiznat, že tahle mě až tak moc nezasáhla, jako třeba knihy od Zapaty. Samozřejmě má plus za přiblížení jiných věcí, o které se člověk příliš nezajímá, pokud se jej přímo netýkají.“... celý text
— Lil30

„5 a kdyby se dalo dám těch hvězdiček ještě víc. Pecka, ještě teď se směju. Velká převeliká škoda, že u nás nevyšlo knih od Kim Jones víc. Mimochodem na dvoulitorovou láhev Coca-coly už se nikdy nebudu dívat stejně.“... celý text
— Žampion

„Pamatujete na staré atlasy, které jsme si jako děti prohlížely u babičky v knihovně? Přesně ty mi připomíná Animálium. Dnešní dětské knihy mají tendenci křičet všemi výraznými barvami, tady vaše oči zaplesají. Ilustrace jsou opravdu nádherné, k tomu navíc velký formát a spousta nových informací, které nadchnou i dospěláky.“... celý text
— dasa6360

„Šlo to, jen to bylo takové obyčejné a všední. Žádnou chemii jsem necítila a zápletka? Ani nevím zda tam nějaká byla.“
— Artep071

„Samozřejmě famózní zakončení celé ságy, ale musím se přiznat, že jsem se čtením měl trošku potíže. nevadily mi ani tak ty tiskové chyby, jako že Petr je na začátku a pak se změní na Fedora, nebo že ten důležitý člověk je nejprve číslo 85 a pak najednou zase 75. A posléze 84. Nevím zda to tak komolil sám autor, nebo je to chyba překladu či tisku. Spíše mi vadilo to prostředí, ale nebylo ta zase tak nejhorší. Akorát, že nedám devadesát procent ale “jen osmdesát. Na této cifře bych nechal i hodnocení celého cyklu.“... celý text
— Pitryx

„Recenze vznikla ve spolupráci s CREW První část legendární série One Piece je tady! Doufala jsem, že ten hype, který kolem knihy vznikl, bude zasloužený a nebudu po přečtení zklamaná. Stal se zázrak! Po dlouhé době jsem narazila na opěvovaný kousek, který si knihomolskou pozornost zaslouží! První díl si čtenáře získá svou čtivostí a humorem. Jednotlivé stránky jsem doslova hltala a byla jsem smutná, když jsem se “brzy dostala na konec prvního svazku. Doufám, že Crew vydá všech 108 svazků, protože mám pocit, že se toto pirátské dobrodružství teprve rozjede a bude to jízda! Každý ví, že mám radši písmenka než ilustrace. Jasně, manga je na ilustracích postavena a o to více jsem byla překvapena ze způsobu, jakým je s jednotlivými okénky pracováno... ono se to nezdá... ale občas jednodušší kresba dá čtenáři víc. A nejoblíbenější postava? Jasně, že gumák Luffy! Toho kluka žeru! Jeho humor, schopnost a cílevědomost... těším se na jeho pirátské dobrodružství!“... celý text
— cestina_s_linus

„Člověk si říká, že je 21. století a že se takové věci přece už dávno nemohou v civilizovaném světě dít. A pak si uvědomí, že jeho myšlenky vycházejí z prostředí a sociální bubliny, kde žije. Stejně tak jsou formovány myšlenky Severokorejců, kteří v určitém prostředí a ideologii žijí od dětství a prakticky neznají nic jiného. Smutné je, že svět o zločinech v KLDR ví a nikdo nic nedělá. Stejně jako se všeobecně vědělo o tom, co se dělo během 2. světové války... A nejvíc mě děsí fakt, že tady něco podobného trvalo výrazně kratší dobu, přesto některým zůstala ohnutá páteř až do dnešní doby.“... celý text
— dasa6360

„Román má hodnĕ postav,zpočátku jsem se neorientovala kdo patří ke komu.Zhruba od poloviny je román velmi napínavý,má zajímavý epilog.“
— ZUZANA-123

„Knihu jsem si musela přečíst na doporučení tiktoku. Je to darkromance takže jsem čekala hodně, ale wow. Některé scénky mě teda překvapili. Co se týče mužských postav: Jacka jsem milovala hned od začátku, jako i když je to její strýc tak wow. To bylo něco. Chtěla jsem aby zůstala s ním. Noah byl takový kamarád, který neublíží ale ani nenadchne. A Kaleba jsem prostě nechápala ze začátku. Říkala jsem si že je jak zvíře (v dobrém slova smylu), pak ji skoro znásilnil ale zase se o ni staral a byl milý. Tudíž jsem nevěděla co si o něm myslet. Velmi super kniha! Plánuju přečíst i další knihy od autorky, protože se dostávám do světa darkromance a velmi se mi to líbí!“... celý text
— Damonka18

„Tak jsem přečetla druhý případ inspektora Bergmana a stejně jako první díl se mi tato detektivka líbila. Oba díly jsou spíše romány s lehkou detektivní zápletkou, ale to se mi na nich líbí nejvíc. Postavy jsou dobře popsané a každá má svůj příběh. Už se těším na další díl.“... celý text
— Katka1974

„Varování! Jestli se na Čtvrté křídlo teprve chystáte, doporučuji si počkat, až budou venku všechny díly. Protože co mám první díl dočtený, tak se u dalších knížek nemůžu pořádně soustředit a pořád se v myšlenkách vracím k Violet a drakům.“... celý text
— Hanče027

„Toto není akční thriller - je to psychologický rozbor jedné skupiny přátel .... Přátel - ale jsou opravdu přátelé - anebo něco skrývají ? Protože jejich setkání končí smrtí jednoho z nich .... Po letech dochází k opětovnému setkání .... tajemnému, v uzavřeném pokoji a plném položených otázek .... Atmosféra houstne - a v jednotlivých profilech postav se můžeme zamyslet .... Kdo je tu bez viny ? Mně se příběh líbil - a ne všechny postavy jsem odhadla ... I když to přátelství mezi ženami .... pro mě bylo překvapením .... Doporučím.“... celý text
— intelektuálka

„„Ex Luna, Scientia“ Legendární příběh mise Apolla 13, bez diskuse jeden vrcholů pilotovaných letů do vesmíru. Kniha je mimořádným svědectvím lidské odvahy, vynalézavosti a vytrvalosti. Událost je dostatečně známá. 11. dubna 1970 startuje mise Apollo 13 směr Měsíc, oblast vysočiny Fra Mauro. Ve velitelském modulu Odyssey na vrcholku rakety Saturn V sedí astronauté James Lovell, velitel, John Swigert, pilot velitelského modulu a Fred Haise, pilot lunárního modulu. Let probíhá standardně, dokud přibližně v 56. hodině nedojde z důvodu konstrukčních a výrobních chyb k explozi jedné z nádrží na tekutý kyslík. Následuje dramatická záchrana posádky, která se z umírající Odyssey přesouvá do lunárního „záchranného“ modulu Aquarius a začíná svůj boj o život. Kniha v detailu popisuje průběh letu, průběh nehody, ono ikonické „Houstone, máme problém ...“, průběh záchrany. Detailně jsou převyprávěny jednotlivé milníky letu, klíčové okamžiky záchrany, několik flashbacků se však vrací i do minulosti, např. k tragické nehodě Apolla 1, nebo k významným událostem života velitele Jima Lovella. Pozornost autorů se rovnoměrně dělí mezi astronauty a pozemní podpůrný personál, zejména dění ve středisku pilotovaných letů v Houstonu, v letovém sále řízení letu. Jako každý epický příběh, i tento má své hrdiny: již zmíněné astronauty a dále pochopitelně personál řízení letu, v čele s legendárním Genem Kranzem. Vůbec, podpůrnou úlohu armády pozemních letových specialistů, techniků, kontrolorů a dalšího podpůrného personálu, jak těch, kteří seděli v „záři reflektorů“ přímo v letovém sále, tak jejich méně viditelných, ale stejně důležitých, kolegů specialistů, nelze dostatečně docenit. Jejich výkon, navzdory enormnímu časovému tlaku, minimu spánku a extrémnímu vyčerpání, byl heroický a zcela klíčový. Bez nich by se posádka pravděpodobně nevrátila. Autoři knihy toto dávají velice výmluvně najevo. Vedle toho je pochopitelně stejně vyčerpaná posádka, bojující se zimou, nedostatkem spánku, nedostatkem vody a stejně enormním stresem. Text je parádní, čtivý, plný technických detailů letů Apollo, plný provozních detailů letových operací, plný zkratek a žargonu: TLI, EECOM, LEM, CAPCOM, GNC, GUIDO, FIDO, INCO …. Tohle mě ohromně bavilo. Z knihy je i takto nepřímo zcela zřejmé, jak složité zařízení lodě Apollo a LEMy vlastně byly. Kniha posloužila jako předloha pro film Apollo 13 z roku 1995. Film je skvělým zpracováním příběhu, od knihy se přesto v některých detailech odlišuje, ať již pro dramatizaci příběhu, nebo prostě z důvodu pochopitelného diváckého zjednodušení. Film například ani zdaleka nevystihuje extrémně stísněný prostor LEMu pro tři astronauty. Z dnešního pohledu je rozhodně též zajímavý doslov k českému vydání od Marcela Grüna, popularizátora kosmonautiky a astronomie a někdejšího dlouholetého ředitele Hvězdárny a planetária hlavního města Prahy. Tolik vizí, tolik kosmických snů a tolik nenaplněných nadějí! Knihu rozhodně doporučuji všem zájemcům o pilotované lety do vesmíru. Mimochodem, je velká škoda, že k historii Amerického programu pilotovaných letů u nás vyšlo tak málo knih. Celý program, od Mercury, přes Gemini, přes Apollo, přes lety raketoplánů a dál, je mimořádně zajímavý, jak technicky, tak lidsky. Příběhy jsou to plné naděje, víry v lidstvo a neuhasitelnou touhu člověka posouvat hranice a objevovat neznámé. Byla to rozhodně úplně jiná doba, doba výrazně vyšší ochoty akceptovat riziko, ochoty převzít zodpovědnost, slavit úspěch, a v případě neúspěchu popřípadě zaplatit nutnou cenu. V souvislosti s knihou výše bych zájemcům doporučil alespoň autobiografii dlouholetého vedoucího ředitele letů Gena Kranze, „Failure is not an Option“. Vypráví příběh pohledem pozemního personálu a umožní další hlubší náhled do operací NASA, zázemí pilotovaných letů, startů raket, apod.“... celý text
— thorir

„Moc krásné. Juraje mi bylo líto.“
— jiri4861

„Od autorky jsem již četl předchozí knihy a knihy se mi líbily. Byl jsem zvědavý také na knihu NÁRODNÍ OPRUZENÍ 2. Kniha má krátké kapitoly a na počátku každé kapitoly se nachází ilustrace. Opětovně se setkáme s hlavními hrdiny – K. H. Borovský, Johanna Rottová, Božena Němcová, J. K. Tyl, Jan Neruda. O něco více se mi líbil první díl, protože mě bavila detektivní zápletka. Druhý díl není také špatný. Závěr knihy byl velmi překvapivý. V závěru knihy se mi líbilo PODĚKOVÁNÍ, v němž autorka napsala: „Většina lidí není zlá, ale ani dobrá. Většina z nás jsou jednoduše zbabělci, kteří se bojí být vidět, vystoupit z řady, obětovat své pohodlí pro ostatní. Havlíček se na stranu dobra dokázal postavit, i když ta samá většina zbabělců jen nečinně přihlížela, jak je za to trestán. A já děkuji všem, kteří mají dnes odvahu být dobří. Všem, kteří jsou laskaví, srdeční a nápomocní. Zastávají se slabších, mluví pravdu a upevňují vztahy. Děkuji vám, hrdinové. Nikdy se nevzdávejte.“ Jsem rád, že autorka popularizuje literaturu 19. století zábavnou formou a držím pěsti při další tvorbě. Pevně doufám, že autorka časem napíše knihu PRŮVODCE LITERÁRNÍ HYSTERIÍ 2. Kniha má pěknou obálku.“... celý text
— Marekh

„„Nevím, jak začít; šlápoty ve sněhu ztrácejí přesný obrys a už je také šero. A já tu ještě čekám. Na koho? A proč? Pak trochu pršelo a bylo jaro, uběhl rok, pak druhý, třetí, a byl to celý život. A ten, kdo tu přechází, je někdo jiný, to už nejsem já.“ „Tak vracejí se zas v tom tichu bezděčném výčitky, povzdech, vzlyk, když osten vzpomínek probudí na chvilku, co ty a já.“ „Láska jsou zvony, tma a salvy děl a všechny hvězdy, co jich vůbec je na naší obloze, když noc je hluboká. A jeden vytržený vlas.“ „Jsme už téměř všichni mrtvi. Někdo víc, někdo snad trochu méně.“ „Zdráhavý šepot políbených úst, která se usmívají ano, už dávno neslýchám. Také mi nepatří. Však rád bych našel ještě slova, která jsou uhnětena z chlebové střídy nebo z vůně lip. Chleba však zplesnivěl a vůně zahořkly. A kolem mě se plíží slova po špičkách a rdousí mě, když chci je uchopit. Zabít je nemohu a zabíjejí mě. A rány kleteb duní do dveří! kdybych je přinutil, aby mi tančila, zůstanou němá. A ještě kulhají.“ „Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost.““... celý text
— RonnieSmithx

„Omlouvám se, ale takhle úchylný příběh jsem tedy nečekala... První kapitola je plná hnusu, tu klidně přeskočte, protože se vám akorát zvedne žaludek. Autor si ji mohl odpustit, není totiž o ničem jiném než o nechutnosti. Dále se střídá fabulační linie o adamitech a jakýsi faktický popis bojů, osob a výroků; takže záživný děj z obce Hory Tábor je neustále zastavován všelijakými popisy a dialogy na královském dvoře a výčtem lidí, ve kterých se leckdy i ztratíte. Čekala jsem odpočinkový příběh (klidně vymyšlený, to autorovi vůbec nemám za zlé), ale tohle dílo je velmi daleko od tohoto mého očekávání. Je to škoda, protože tahle etapa dějin je dost zajímavá a příběh adamitů je dobrý, jen kdyby nebyl takhle rozsekaný.“... celý text
— Sisi11

„Za mně lepší než film, který nebyl špatný, jenom jsem v něm nedostala odpovědi, které kniha nabízí. Takže kdo vydel film, ale něco mu v něm chybělo, doporučuji přečíst.“... celý text
— Gemma88

„Bála jsem se obsáhlosti, po minulém díle, kdy jsem byla přesvědčená, že by knize prospělo o 300 stránek méně, jsem i myslela, že se dalšího pokračování vzdám, jsem byla mile překvapená, že se četlo rychle. Příběh byl zajímavý, napínavý, do poslední chvíle jsem netušila… jenom si přijdu ošizená koncem, čekala jsem po odhalení odpovědí na mnoho otázek a to se nestalo, škoda.“... celý text
— Ada0004

„Od autorky jsem již přečetl knihu KLEKÁNICE a časem si přečtu další knihy. Autorčino motto je: „Neberte život příliš vážně, stejně z něho nevyváznete živí!“ KDYŽ ANDĚLÉ DŘÍMAJÍ je postapokalyptický román. Kniha má 4 části. Obsahuje Prolog a Epilog. Kniha má 2 dějové linie, které se postupně protnou. Hlavní postavou je praktická lékařka KRISTÝNA DOLEŽALOVÁ, která má svou ordinaci v Příbrami. Je znepokojená špatně vyvinutou vakcínou. Anotace knihy je celkem strohá a asi nemá smysl něco více prozrazovat. Nejlépe je pustit se přímo do čtení a nic bližšího si nezjišťovat. Na počátku knihy je uvedeno, že všechna jména postav a firem, jakož i celý příběh jsou vymyšlené a nemají žádnou souvislost se skutečností. Při četbě jsem pociťoval nepříjemné pocity a zpočátku jsem si nebyl jistý, jestli si chci znovu připomínat smutné události, které jsme v minulosti prožili. Tématem knihy se mi některé okamžiky připomněly a nebylo to vůbec příjemné. V minulosti jsem si řekl, že knihy s tímto námětem číst nebudu, ale s touto knihou jsem udělal výjimku. Kniha je čtivá a napínavá a zaujala mě od počátku do samotného závěru. Čtenář se může zamyslet nad spoustou věcí a vyhodnotit si to. V knize jsem našel hodně překlepů. Kniha má pěkný přebal. Citát: Důležité není to, co jste ztratili, ale to, co vám zůstalo.“... celý text
— Marekh