Nejnovější komentáře

„,,Rozrazila jsi tyhle dveře a pro mě bylo nemožné se nezamilovat." Pro mě tatim nejlepší co jsem od autorky četla. Miluju když na sebe zprvu štekaji a pak si uvědomí, že je ten druhý neskutečně přitahuje. Blair byla jako dívka z minulých let aspoň teda vizáží, za to Ronan byl pro ni jako hispter co má víc svalů než něčeho jiného. Neskutečně jsem se bavila.“... celý text
— petulkapeta

„Dobrá detektivka z prostředí šíbrů a úplatných soudců. Také jsou zde složité rodinné vazby a animosity, jak jinak vzhledem k autorce. Soukromý detektiv je vždy oživení v sále, zvláště pokud je tak trochu ožrala a bez ženy. Řadím někam do nejvyšší třetiny tohoto žánru u nás.“... celý text
— čef

„Kniha splnila, co jsem od průvodce čekala a je to kapesní velikost, takže na cesty ideální. Obsáhla cele Japonsko a také praktické tipy a rady. Za mě určitě doporučuji.“... celý text
— Toledo

„Ráda chodím do knihovny. Nejsem člověk co si kupuje knihy. Jenže tuhle knihu v knihovně neměli..ve fakt velký knihovně..ale fakt jsem stála o to si ji přečíst a tak jsem si řekla, že si ji koupím. A jsem fakt ráda, že jsem to udělala, protože tohle za to stálo. Lia mi neskutečně přirostla k srdci. Tou povahou a svým chováním mi byla hrozně sympatická a nejvíc se mi na ní líbilo jak i ve fakt vážných a nebezpečných chvílích nedokázala držet jazyk za zuby a vždycky to nějak zabila. Co se mi neskutečně líbilo byl celkový koncept knihy. Princ a nájemný vrah se vydají hledat princeznu, která utekla, ale nevíme který je který. Od začátku to vypadalo, že je to jasný, kdo je kdo, ale mně pořád hlásek v hlavě našeptával, že co když právě to je záměr autorky, abych si myslela, že vím kdo je kdo...a nakonec hlásek měl pravdu. Ale i přesto jsem si do poslední chvíle nebyla vůbec jistá kdo je kdo. A strašně mě to bavilo. Škoda jenom, že to skončilo jak to skončilo, protože nemám po ruce druhý díl, abych hnedka mohla navázat. Ale hrozně se na něj těším.“... celý text
— kotoulek

„V přednášce proslovené na Pražském hradě vysvětluje Otto Dietrich, že II. světová válka není válkou národů, nýbrž světonázorů. Přitom světonázor Británie – jediného protivníka, který v lednu 1941 zbývá – podle něj netvoří žádný komplexní systém. Zato Německo šíří nové paradigma, nastolené „kopernikovskou revolucí ducha“ (dr. Dietrich vskutku přirovnává NS ke Keplerovi, Galileovi, Brunovi atd.), přičemž těžiště německé Weltanschauung podle něj spočívá v nazření, že „svět se netočí kolem jednotlivce, nýbrž kolem pospolitosti“. K tomuto poznání prý dospívají národy z dějinné nutnosti, před polovinou 20. století visí ve vzduchu: „Myslím, že tyto myšlenky jsou správné, protože odpovídají jak zákonům logiky, tak i citu a dynamice naší doby.“ Následně dr. Dietrich, který si předtím pečlivě prostudoval britskou propagandu publikovanou za rok 1940 (jistě velká zábava), odpovídá na britské námitky proti NS. Není to prý Říše, kdo se chová imperialisticky, nýbrž Británie, zasahující do kontinentálních záležitostí na základě balance of power (to ona vyhlásila válku Německu, ne naopak). A opačně: není to Británie, kdo je demokratický, nýbrž Říše, neboť Vůdce byl dosazen lidem a NSDAP operuje spíš uprostřed národa než v parlamentu. Jedině Říše také dospěla k autentickému socialismu čili svornosti nerovných, nikoli fiktivně rovných: „Všem stejné možnosti, ale jen zdatným úspěch“. Pokud něco garantuje mír mezi národy, pak je to podle autora nastolení rovných podmínek pro všechny a zodpovědnost každého člena společenství vůči celku: jedince přece nelze myslet bez kolektivu. Dr. Dietrich dokonce říká, že nositelem lidských práv nejsou individua, nýbrž národy (!). Přednáška je – celkem očekávatelně – místy trochu nefér. Určitě není pravda, že liberalismus Francouzské revoluce přerval pouta jedince k pospolitosti, aniž by nastolil nová (co jakobínský nacionalismus a kosmopolitismus/humanismus?). Právě tak určitě není pravda, že Británii vděčí svět pouze za různý intelektální mor jako hospodářský materialismus či utilitarismus (ale no tak, utilitarismus je fajn... a ekonomické názory Adama Smithe také nejsou neslučitelné se zodpovědností vůči kolektivu, Smith jako kompenzační mechanismus kapitalismu vyzdvihuje soucit!). Celkově přednáška shrnuje leitmotivy NS myšlení a propagandy, není nijak inovativní, což si jistě ani nekladla za cíl. Líbí se mi naprostá absence oportunismu, dr. Dietrich je skrz naskarz idealista hluboce přesvědčený o pravdě svých slov, nemůže jinak: „Právě znalost těchto věcí mne zavazuje, abych je jednou vyslovil veřejně.“ Zajímavý průhled do 40. let.“... celý text
— JulianaH.

„Podle přebalu jsem se obávala že to bude taková holčičárna. Nakonec mě překvapil velmi napínavý příběh který má dost slušný spád.“
— estrius

„Já miluju retelling na jakoukoli pohádku, proto bylo úplně jasné, že si přečtu i Zlatou, a musím říct, že to rozhodně nebyla chyba. Nevím jestli to je tím, že už jsem dlouho žádný nečetla, ale tohle je opravdu skvělý příběh. Autorka tuto "pohádku" pojala opravdu úplně jinak, než jsme na ni zvyklí, tudíž velký padouch je vlastně někdo úplně jiný. Chápu, že se kniha nemusí lidem tolik líbit, protože je psaná dosti popisně a možná až místy zdlouhavě, ale já to fakt hltala. Hlavní hrdinka je opravdu dobře napsaná (anti)-hero postava, které vlastně přejete celou dobu jen to nejlepší. Zlat jako hlavní mužská postava je snad ještě lepší a opravdu to nabralo úplně jiný směr než jsem očekávala. Když jsem dočítala poslední stránky a zjistila, že příběh není dokončený.... Byla jsem lehce ve stresu, protože jsem do teď netušila, že existuje druhý díl. Naštěstí už vyšel i u nás , tudíž si ho co nejdříve pořídím a přečtu. Za mě jedno velké ano a určitě doporučuji.“... celý text
— Sixtinka144

„Mysteriózní „murder mystery“, v níž oběť hledá svého vraha v kulisách dekadentního Londýna, někdy těsně před apokalypsou? Takový román míchá tolik mých oblíbených propriet, že u mě musí přeci být předem odsouzen k úspěchu! Tajuplná Nicola Six, nadaná darem vidět do budoucna, hledá v současném Londýně muže, který ji zabije. Bude to podvodníček a grázl Keith, nebo spořádaný Guy, čestný muž a otec rodiny? Nebo to celé dopadne ještě jinak? Když jsem příběh takto zjednodušeně vyprávěl některým ze svých přátel, setkal jsem se s docela nadšenými ohlasy a výkřiky typu „to si musím taky přečíst“. Tak proč jsem měl potřebu své kamarády před knihou varovat a doporučit jim, ať to vlastně spíš nečtou? No, hlavně proto, že i přes slibný noirový háv a zaobalení do sympatického žánru temné satirické detektivky se jedná o jedno z nejsložitějších čtení, co jsem absolvoval. Dokonce už jsem kdysi dávno tuto knihu jednou odložil po asi 180 stranách. Vrátil jsem se k ní asi proto, že nerad věci vzdávám, kvůli Čtenářské výzvě a kvůli tomu, že jsem sháněl stylové čtení na svůj výlet do Londýna. A taky mě, přiznám se, dost zajímalo, jak to vlastně celé dopadne... Čtení mi nakonec zabralo pět měsíců (duben - září) a během té doby jsem dočetl asi čtyři jiné knihy, protože Amisův styl je složitý a na Londýnská pole musela být vždycky docela specifická nálada. Občas jsem myslel, že se nudou ukoušu a vzápětí se zase stalo něco, co mě ke knize připoutalo… Celkově tedy hodnotím průměrně. V čem ale tkví ten hlavní problém? Takhle - já mám vlastně moc rád, když je autor chytřejší než čtenář a trochu si ho vodí. Ať už to je Nabokov (mimochodem Amisův velký vzor), Salman Rushdie nebo třeba Agatha Christie. Ale způsob, jakým na mě chytračí Martin Amis, jak se na mě vytahuje a schválně mi čtení komplikuje, mě spíš irituje než baví. Občas mám pocit, že za sebe dává prostě jen slova, co hezky znějí a působí efektně; ve skutečnosti ale nic neznamenají. Konkrétní příklad - když zhruba v polovině knihy vypravěč musí odletět do Ameriky… Četl jsem opravdu důkladně, ale i tak nevím, jestli se tam nakonec vydal, setkal se se ženou, nebo zůstal jen na letišti, kolik dní byl pryč… O tomto „výletu do Ameriky“ vypráví například tato zcela náhodně vybraná pasáž, na které chci demonstrovat své zmatení (v závorkách): „Ukryl jsem se na dohled. (před kým?) Vydal jsem se v loďce na vodu. (proč? a kdy? potom, co se někde ukryl? jak dlouho potom?) Zpočátku obloha vypadala jako jedna z darwinovských teplých louží, obloha přeslazeně modrá, kde nevyhnutelně musí vzniknout život; jenže rybník sám je unavený. (jak souvisí unavený rybník s darwinovskou oblohou?) Neměl už v té chvíli moc času, když oceán bušil do dun na východě a každý týden se o několik metrů přibližoval. (kdo neměl moc času? rybník? nebo ten muž v loďce?) Vesla klouzala hladinou s ornamenty z mrtvých bruslařek. (mrtvých - jako že se v tom rybníku utopily? nebo že už je to dávno pryč?) Vykřikl jsem, když jsem uviděl, že klan kajmanek se nachází pořád ještě v zajetí a tísní se v rákosí. (tak jsou v zajetí nebo v rákosí? a proč vypravěč vykřikl, když spatřil želvy?) V dobách své slávy, když oplývaly disciplínou a espritem, vypadaly jako přerostlé helmy korejské pořádkové policie. (ty vypadaj jak?) Dnes se ty, co přežily, jen bezmocně a líně povalují: ušpiněné misky v kuchyni s polévkou. (co?) A já sám starý kuchyňský otrapa s vyhrnutými rukávy. (proč? kvůli umytí misek s polévkou?) To jsem popsal své myšlenkové pochody u ani ne půl stránky. A stránek je 560, takže je myslím dost jasné, jaký to je boj. Po dočtení jsem si připadal jako po zdolání Everestu. Proč nás má zajímat vztah Nicoly k dinosarům? Nevím, ale je tomu věnována stránka... Proč jsou různé výbuchy vzteku neskutečně příšerného dítěte Marmaduka popisovány stále znovu a znovu? Ano, chápu, proč obecně v románu je - krásný kontrast, že vyvrhel Keith má andělskou dcerku, zatímco slušňák Guy synka z pekel. Ale proč se autor na mnoha a mnoha stranách vyžívá v tom, kam všude Marmaduke svého otce kopnul, kousnul, co komu rozbil a vytrhnul… A vůbec, proč to divné jméno Marmaduke? A proč Hope, Talent, Shakespeare, autor s inicálami M.A.... Jsou to všechno asi symboly něčeho, ale jako skutečné postavy to působí docela rozpačitě. Proč se služka jmenuje Incarnation a kam na konci zmizí? A co všechny ty Keithovy ženy, co jsou nám v jedné kapitole dost detailně představeny; ty se poděly kam? Přitom je ovšem potřeba přiznat, že ta hlavní čtyřka postav (Nicola, Sam, Guy, Keith) je dost senzační a skoro nezapomenutelná. Ale tak je to v tomto komplikovaném díle se vším: Skvělá atmosféra utopená ve slovní ekvilibristice; pár geniálně vykreslených postav a vedle nich spousta podivných a nedotáhnutých; napětí, které ale nevydrží 600 stran (během toho dlouhého čtení si samozřejmě představujete různé podoby konce - uvažoval jsem i o tom, že zemřou všichni nebo nikdo… pointu samozřejmě neprozradím, ale, no… zkrátka vás to napadne). A vlastně trochu smutný pocit, že kdyby tu bylo tak o 25 odboček a 200 stránek míň, příběhu by dalo šanci daleko víc lidí a kniha by se jistě stala větším kultem. Potenciál na to má.“... celý text
— Cimr

„Čtvrtý díl série ve mně nechal lehce smíšené pocity. Začátek knihy mě dosti bavil, stejně tak i úplný konec (kde byla jedna akce za druhou). Bohužel to stejné nemůžu říct o prostředku knihy, kterého je samozřejmě nejvíc. Přijde mi, že se autor neskutečně opakuje... A už je to opravdu unavující, snaží se knihu natáhnout na co nejvíce stran a pak čteme pořád to stejné dokola, nudné pasáže o ničem, přitom je mohl věnovat úplně jiným věcem. Celý ten svět je opravdu skvěle vybudovaný, tudíž je to velká škoda, že zde autor nevyužívá jeho potenciálu naplno. Také se bojím závěrečného dílu, protože je zde tolik rozpracovaných linek, tudíž si neumím představit , že by je všechny dokázal v Jádru vyřešit, ale uvidíme. Čtvrtý díl hodnotím 3,5/5 a myslím, že byl o chlup lepší než třetí díl (i když jsou zde také velké rezervy).“... celý text
— Sixtinka144

„Velmi milá a čtivá kniha pro knihomoly jako dělaná. Hlavní postava Sloane se začne starat shodou okolností o Arthura, který je obklopen knihami a kolem sebe jen kope. Přidá si i sousedka od naproti a čtenarsky klub je na světě. Každá postava si řeší své problémy a útěchu nachází u knih. Postavy nás pomalu vedou k myšlence, že co hledáš najdeš v knihách a Arthurova kapitola ke konci je nejlepší. Vše vysvětluje hlavně i to, proč je skvělé si podtrhávat v knihách řádky a proč je takový jaký je teď (starý morous). Moc doporučuji a přeji si číst další knihy od autorky. Tato zahřeje u srdce“... celý text
— booklover_mili

„Neskutečné, strhující, překvapivé, velkolepé - to je jen pár slov, která mě napadla při dočtení této knihy, která ve mně bude ještě dlouho rezonovat... Doporučuji k přečtení a kdybych mohla, tak nedám jen 5 hvězdiček, ale aspoň 7!“... celý text
— gabra03

„Stručný úvod do doby zániku antiky a v druhé části výběr dobových dokumentů, dokreslující tehdejší společenské problémy. Velmi dobrý úvod do hlubšího studia v tlustších svazcích.“... celý text
— Hobo

„Ne, ani tenhle pocin Trhlinu neprekonal. Namet dobry, se zpracovanim bych problem taky nemela. Zaver povedeny, ten jsem fakt necekala. Karika mozna mohl lip zpracovat dusevni pochody hlavni postavy. Chapu, ze pro tenhle typ pribehu je to stezejni, ale nejake pasaze (hlavne o jeho tatovi) se opakovaly mozna az zbytecne casto. Celkove se to necetlo spatne, melo to atmosferu, ale presto to povazuju za slabsi odvar Trhliny.“... celý text
— Biba_with_Book

„O sériích Skleněný trůn a Dvory jsem slyšela, ale ještě se ke mě nedostaly. To že Půlměsíční město napsala stejná autorka, jsem přehlédla :-D. Jak už někteří zmiňovali, je těžké se dostat přes prvních cca 170-200 stránek, pak už to je jiná ;). Nemám srovnání s předchozími, za mě toto pecka, fantazie jela na plné obrátky. Někdo by řekl, moc zdlouhavé - mě to nevadilo, jinak by zase něco nedávalo smysl. Určitě se vrhnu na další díl.“... celý text
— Evkaha

„Ja nevím .. dlouho nic, spousta teorií a trochu aj nudy .. pak chvíle adrenalinu a na konci jedna šílená magořina .. DÍK!“
— Termina

„Nebyla jsem si jistá, jak mi sbírka knižních komiksů sedne - a jsem mile překvapena. :) Ne že bych se snad za břicho popadala na každé stránce, ale nejednou jsem se zasmála či souhlasně pokývala hlavou. A hlavně - ono je tam toho o dost víc než jen ty stripy... ;) Celkově je to milé čtení, při kterém se člověk milující knihy zachumlá do příjemného pocitu "Ano, tomuhle přesně rozumím, a mám to stejně." Jsem ráda, že ji ve své knihovničce mám. :)“... celý text
— Hobitka

„Už osm let si k Corbenovi hledám cestu a pořád nevím, jestli mám jeho práci rád, anebo jestli ji nesnáším. Možná je na čase smířit se s tím, že tu cestu nikdy nenajdu. Když pominu jeho dobrou práci na Hellboyovi, tak jsem byl docela spokojený s Bohem krys. U Šerosvěta je můj dojem opět velmi rozpačitý. Napsat proč ale není vůbec jednoduché. Nejde to smáznout jednou větou, že je to škaredě nakreslené, anebo že je ten příběh nudný. U Corbena je všechno velmi specifické a svérázné. Pokusím se to rozvést. První, co vás na Šerosvětu zaujme, je kresba. Corben umí velmi dobře kreslit ošklivost a rozklad. Také jeho anatomie obličejů a žen celkově je velmi svérázná. Ale na to se dá přistoupit v rámci jeho stylu a nadsázky. Větší problém mám s tím, že není konzistentní. Jednak nejsou obličeje pořád stejné a taky nejsou všechny panely stejně pečlivě prokreslené. Na jednom panelu se kocháte prokreslenými a skvěle vystínovanými svaly s vystouplými žílami, a na vedlejším panelu máte obrázek postrádající detaily, či je obličej deformovaný jinak než předtím. Navíc Corben zde často používá velmi extrémní úhly, divnou perspektivu a agresivní stíny, takže je někdy těžké na první pohled poznat, na co se díváte. Co se týká příběhu, tak je to velmi jednoduché fantasy, které ale má, bohům žel, velmi nepravděpodobné zvraty. Navíc, když se zamyslíte nad detaily, ten příběh drží pohromadě jen velmi těžko. Nedá se říci, že v příběhu chybí humor. Neustále to pracuje s nadsázkou. Chybí tomu ale humor dost výrazný na to, aby vykompenzoval to, co se mi na ději nelíbí.“... celý text
— Norri

„V době, kdy Rusko bojuje proti Ukrajině se mi to čte přeci jen jinak, než kdyby byl klid zbraní... Na knize mi vyhovoval záběr od příběhů před válkou, až po válečné proměny hlavních postav. Celkově dobré a mezi tím dobrým, kvalitním několikrát ještě špičky. Ještě lepší než to dobrý. < < Máte to také tak, že v knize hledáte nějakého hrdinu, se kterým se můžete ztotožnit? Já ho našel i v tomhle kaleidoskopu postav - je jím poručík Greene.“... celý text
— kacaabba

„Sbírka obsáhla běžné každodenní úkony. Činností je méně, než jsem čekala, jelikož např. ke koupání či uspávání je básniček hned několik, na druhou stranu to čtenáři umožňuje vybrat si, co se mu nejvíce líbí. Většina básniček je pěkně rytmická a dobře zní. Oceňuji i nastínění vývoje dítěte v úvodu knížky. Z této série máme doma 3 tituly a tento se mi líbí nejvíc. Teď se ještě básničky naučit.“... celý text
— Ctirada

„Lidská psychika je velmi křehká a pohrávání si s ní v takovém levelu jako u Cass,to nejednoho srazí na dno. Velmi manipulativní, paranoidní a napínavý příběh,který jsem zhltla na dvakrát. V závěru jsem se tetelila a jen si mnula ruce nad jednáním Cassandry a můžu říct,že past lží skutečně sklapla.“... celý text
— fis.rena

„No do prdele! Tohle mě dostalo a asi nemám víc slov. Prostě doporučuji. Fakt je to dobrý.“
— Zuzunda

„Tak tenhle byl asi nejhezčí. Krásná romantika“
— havrmoni

„No teda! Naprosto obdivuji fantazii, nápady a hloubku autorova myšlení! Ano, je to úplně jiný příběh než na jaký jsem byla zatím zvyklá. Ano, není to lehké čtení. Ano, příběh vás nutí přemýšlet. A ano, myšlení někdy bolí. Chvilku to trvalo než jsem pochopila oč tady vlastně běží. Některé proměny se mi četli lépe, některé hůře a byli chvíle kdy jsem váhala zda mám pokračovat. Čím více se ovšem blížil závěr příběhu zvyšovalo se i mé vnitřní napětí a touha knihu dočíst a plně pochopit. Asi jsem ráda, že jsem to nevzdala, ale taky si musím říct, že jsem čekala víc. Tak snad příště.“... celý text
— cérka

„Rozhodně se jedná o jednu z nejlepších knižních sérii, kterou jsem za poslední dobu četla. "Vždy řekni, co máš na srdci a nikdy se neomlouvej za to, co cítíš!"“... celý text
— NicaCola

„Tohle je jedna z dalších knih, na kterou jsem se do Dobrovského chodila jen dívat a stále zvažovala, jestli se do ní pustit, až jsem se nakonec rozhodla kladně. Z reakcí a recenzí jsem věděla, že to bude náročné čtení, ale takto depresivní nálož jsem nečekala. Pro mě, jako pro člověka, který trpěl sebepoškozováním, byly pasáže o tomhle tématu neskutečně obtížné na psychiku. Rozhodně bych tohle čtení nedoporučila každému a už vůbec ne lidem trpícím psychickými nemocemi nebo pokud byli v dětství zneužíváni. Při čtení na mě mnohokrát padla tak obrovská vnitřní tíha, že jsem musela knihu na pár chvil odložit a myslet na něco jiného. Když už přece jen vysvitne kousek naděje, vždy mě příběh znovu přesvědčil o závažnosti a neskutečném utrpení hlavní postavy (fyzické i psychické). Autorce se podařilo mistrovsky vylíčit charaktery postav, avšak postava Juda pro mě i po přečtení zůstává velkou záhadou. Kniha se mi vryla hluboko pod kůži a donutila mě přemýšlet nad vlastním životem a zčásti jej i ovlivnila. Stále je to ale nejlepší kniha, co jsem kdy četla.“... celý text
— Zanda96

„Tahle knížka si zaslouží plný počet hvězdiček. Asi bych na ní jen tak nenarazila nebýt kamarádky, která hodila na svůj fb odkaz na její recenzi, která mě opravdu zaujala. Jedna z nejlepších knih, kterou jsem za delší dobu četla a musím přiznat, že po přečtení mi tekly slzy. Kniha je skvěle napsaná, bavil mě styl psaní i to jak byla jednotlivá postava popisována od útlého věku po dospělost. Byla tam láska, byl tam smutek i štěstí i závažná témata. Bylo to čtyřech maminkách a jejich životě. Závěr tomu sedl jak zadek na hrnec slušně řečeno. Nejčastější aktivitou v životě je hodnotit a kritizovat druhé lidi jejich život, jejich vzhled, jejich chování a v mateřství jsou ženy tento věcem vystaveny dvojnásobně. O tomhle tato kniha je a autorka to dokázala popsat absolutně perfektně. Těším se na další knihy a tahle je u mě na poličce mezi top knihami.“... celý text
— Kristulda

„Upřímně nechápu takto nízké hodnocení, protože osobně bych knihu označila jako povinnou četbu spokojeného člověka. Hluboké zamyšlení nad vlastním prožíváním života a nacházení pohodlí v nepohodlí.“... celý text
— SladkaK

„Opisovat komentář od marlowe nebudu. Ale… Jakkoliv se v pohledu na počiny mé milované autorky většinou lišíme, tentokrát bych to musela vzít komplet přes kopírák. Prvotní nadšení z originálních nápadů, humoru i zápletky začalo trochu brzy packat o kvapem přibývající postavy, zájmy, politické šarády, ekvilibristiku s předměty doličnými, identifikaci mrtvol a postupně odtajňovanou sbírku domnělých i skutečných zástupců zákona. Vršily se krkolomné zvraty, bujely vášně i bonmoty, až jsem měla pocit, že nikdo už nepromluví normálně, a uslyším-li ještě jednou “princ tenaten", dopustím se násilí. Celá ta přemrštěná věc vyústila do stejně přepáleného finále a popisného epilogu. Do Chimneys se už zaručeně nevrátím. Poslouchala jsem výborného Petra Kubese, který mi pomohl dobrat se konce.“... celý text
— milary

„Někdy je velmi těžké napsat hodnocení ke knize, která ve vás vyvolá řadu pocitů. U knih Corin Bomann se mi to stává často. Tentokráte je příběh inspirován skutečnými událostmi a to ve mně ještě více umocňuje atmosféru, sílu a energii příběhu. Už teď se moc těším na pokračování.“... celý text
— cérka

„Prvotiny z pera Kotlety neboli Leoše Kyši. Musim uznat, že kratke povídky hezky odsipaly a bylo to vlastně fajn. Ve dvou delších povídkách je znát, že to nebylo tou dobou to prave ořechové. Ukázka ze série Spad ke konci byla vylozene editořina jak vysita. Prosím, tenhle typ diletantizmu není třeba. Rozhodne délka knihy ani "ukazka" jak na konci Marvelovky neni duvod proc knihu kupuji. Lepší by bylo vylepšit cover art a přidat obcas stránku s artem. Dávám zaslouzene 3* # Předmluvy k povídkam jsou super Každopádně, stoji si za to přečíst.“... celý text
— Rousax