AdamMez přečtené 111

Restaurant The Hills 2018, Matias Faldbakken

Zvláštní obžaloba společnosti formou naprostého mlčení. Dokonalá kritika, kterou ale jako by autor nenapsal ani na řádcích ani mezi nimi. A přesto se nedá popřít, že tam někde je. Někde v nepromítnutých a tím spíše nevyřčených myšlenkách neurotického číšníka i naivně optimistickém přijímání čehokoliv, co přijde, ničím neposkvrněnou Annou. Povrchní společností, o které ale nikdo neřekl, že je skutečně povrchní. Překladatelka v doslovu přirovnává knihu mimo jiné k Lynchovu dílu. Já bych ale šel ještě dál a dovolil bych si ji (snad trochu povrchně) přirovnat k "dokumentům" Johna Wilsona stejně vnitřně labilního jako autorova hlavní postava, který několika záběry na odpadky uprostřed chodníku zvládne obžalovat i trefně a zároveň vtipně odsoudit společnost za její ztrátu schopnosti komunikace, vítězství byrokratické formy nad lidskostí či pohodlí nad humorem...... celý text

Ticho 2022, Don DeLillo

Rozhodl jsem se své poznámky z průběhu četby neučesávat a prostě je sem překlopit, autor si s tím taky zas tolik práce nedal, ne? Starý muž sedí u psacího stroje, vší silou do něj buší a křičí: "tyhlety dnešní technológie, všichni akorát čučí do mobilů!" Přesně tak na mě kniha působí. Laciná pompézní apokalyptičnost. Sebedestruktivní chování postav vytržené z běžného rámce mezilidských interakcí. Stejné jako v Cosmopolis. A stejně jako v Cosmopolis autor dospívá k závěru, že svět se řítí do záhuby sledován pádem výdobytků moderních technologií. Nejvíc boomer závěr na světě. To, že věta na první pohled nedává smysl, ještě neznamená, že za ní musí být nějaký hlubší smysl skrytý jen pro intelektuálního čtenáře. Může to být jen plácání, že ano? Proč úplně každá postava pronáší filosofické proslovy jako profesor na univerzitě? Vlastně to působí, že většině těch věcí, kterým spílá (např. kryptoměna), vlastně nerozumí. Obraz fotbalu jako náhražky války je možná chytrý, ale moc nefunguje ve chvíli, kdy je zasazen do země, pro níž je export skutečné války do zahraničí jedním z nejvýznamnějších vývozních artiklů.... celý text

Neutěšenci 2020, Kazuo Ishiguro

Kafkův pan K. padající dolů králičí norou… Jen s tím rozdílem, že v Neutěšencích je K. (pan Ryder) vědomou součástí celého šíleného aparátu. Nestojí vně a nesleduje svůj zánik, naopak se alespoň domněle celého cirkusu aktivně účastní, ovlivňuje dění kolem sebe a bez zaváhání, i když občas v polospánku, prochází časovými skoky až k vytouženému Zámku. Promlouvající postavy se svým vyjadřováním prostřednictvím formálních zdvořilostních obratů pohybují téměř na hranici bezobsažnosti, čtenář je v duchu chytá pod krkem a třepe s nimi, aby z nich konečně vypadlo to, co skutečně chtějí sdělit, a zároveň se klaní neuvěřitelné trpělivosti lyrického subjektu, který šroubované promluvy vyposlouchává a odnáší si z nich sdělení, která ale ve skutečnosti nikdy nezazní. Jakob by měla forma výpovědi napořád dokonale nahradit obsah. (Neděje se něco takového pokaždé s vlnou úspěchu populistických stran, myšlenek a hnutí?) Autor se prostřednictvím popsaných postupů dostává až na samou hranici čitelnosti, kterou ale s až geniální přesností nepřekračuje. I když je čtenář, stejně jako hlavní postavy Tarkovského Stalkera na cestě do Zóny, dokonale ukolébám pomalým vnímáním světa ospalého lyrického subjektu, najednou se rozsype čas i prostor, lyrický subjekt si vzpomíná na detaily z minulosti postav, které potkává poprvé v životě, rozdvojuje svůj vlastní komplikovaný vztah s rodiči mezi sebe, autora (zcela zjevně), postavu syna majitele hotelu…, ztrácí se v nekonečném množství liminálních prostor, snaží se překonat nesmyslnou a uctívanou zeď zjevující se najednou uprostřed města, a pak přichází konec, který je nejspíš nejdepresivnějším positivním závěrem knihy, na který jsem kdy natrefil.... celý text

Hranice už nejsou, tati 2021, Miroslav Pech

Tak tohle opravdu ne. Psychologická kniha s hororovými prvky? Jaký je proboha rok? Autor za sebou definitivně nechává svůj jazykový talent, který prezentoval v Cobainových žácích, a raději se upatlává béčkovými vyprávěcími postupy na běžícím pásu psaných thillerů. Celý příběh stojí na pitomé a v poslední době zjevně velmi lákavé premise, že násilí je imanentní přirozený stav věci, který musí společnost každou vteřinou potlačovat, aby na těch nejméně očekávaných místech nevystupoval s animálním zadostiučiněním na povrch. A tak to naštěstí není. Nežijeme v korejském seriálu financovaném všepohlcujícím produkčním domem, ani v Rodriguezově noční můře. Lidem nedělá násilí a pritori dobře. Vezmeme-li to v potaz, nedává kniha bohužel vůbec žádný smysl. Pravděpodobně nejtrapnější je ale ten pokus (který má naštěstí jepičí život) o otevření sociálních otázek prostřednictvím úplně umělého rozhovoru otce a babičky začínajícího na str. 117. Ano, jsem otrávený a naštvaný. Nejvíc jsem pravděpodobně naštvaný na Argo, kterému jsem věřil, že mě před podobnými slinty svou ediční činností ochrání.... celý text

Běguni 2008, Olga Tokarczuk

Takhle by se měly psát knihy. A také by se tak měly točit filmy. Ale filmy se tak přecijen točí víc, než kolik se tak napíše knih. Takže i když potřebujeme víc a víc takových filmů, vlastně by se mělo psát zejména víc takových knih... a dost. Úžasná dekonstrukce knihy jako fenoménu. Vítězství metapovídky nad obsahem i formou, které by nikdy nenastalo, kdyby autorka nebyla zjevně téměř neuchopitelně chytrá. Díky knihám, jako je tahle, stále žije literatura coby umění a prostředek mentálního stimulu. A to je víc než dobře. ...a mimochodem, na rozdíl od těch mých pseudointekektuálních žvástů se kniha čte hrozně krásně, i když možná trochu pomaleji.... celý text

Boxer, brouk 2011, Ned Beauman

Jejda... ta kniha je ale opravdu strašně špatná. Omlouvám se, vím, že se shrnutí většinou píší až na závěr, já to ale ze sebe potřeboval dostat. A teď popořadě. Svým stylistickým výrazem se autor zařadil mezi takové velikány jazyka, jakými jsou Ludlum, Hailey nebo Dan Brown, místy dosahující strhující úrovně rodokapsových příběhů. Ač je kniha zoufale "plot-driven", všechny postavy jsou mírně retardované, aby příběh vůbec fungoval. A to v obou časových rovinách. To jen aby si náhodou někdo nemyslel, že jde o nějakou inteligentní podprahovou kritiku jednoho nebo druhého období. Zmíněná vlastnost ale nebrání například sběrateli fetišů, který celý život tráví u internetových chatů, aby se hravě dostal z bytu, zatímco na něj míří pistolí profesionální zabiják (ano, proboha, v té knize je "profesionální zabiják"!). Dialogy postav jsou na úrovni franchisových superhrdinů hecujících se v multikinech před nelogickou bitvou, ale ještě horší jsou vnitřní monology postav, zejména vypravěče, vysvětlující děj hloupému čtenáři („Věděl jsem, že tohle je moje poslední šance … Velšanovi přestanu být velmi brzy užitečný“). Práce s reáliemi sice svou otravností připomíná Sofiinu volbu, pravdou ale je, že řadu faktů bylo třeba pokroutit, postrčit či upravit, aby kniha zachovala svou všude zmiňovanou humornou šťávu, která působí spíše jako žaludeční šťáva vylitá ve špatné části zažívacího ústrojí (jak by pravděpodobně řekl vypravěč). Kvalita rozvitých přirovnání v knize by si ostatně zasloužila vlastní článek. Pro smíření se s dějem musí čtenář přijmout premisu, že každý potřebuje teď hned souložit, pokud zrovna někoho nemlátí do hlavy. Popsaný sexuální akt pak nemá jiný smysl, než další nepatrné posunutí děje. Žádnou katarzi, žádnou filosofii. Vrátíme-li se k postavám, nelze nezmínit freak-show jednoaktových bytostí, u nichž je jedna (humorná?) vlastnost vždy vypíchnuta tak, že potlačuje jakékoliv jiné potenciální projevy lidskosti. Namísto Millicent, Battla (komorníka), ale i místo Juliema by mohly v knize figurovat vtipně natřené věšáky na kabáty a výsledek by byl stejný. Na závěr bych chtěl poděkovat Benjaminu Slavíkovi, který mi hned po dočtení knihy svým závěrem poskytl kladnou odpověď na otázku, jestli v dohledné době budu číst něco ještě horšího.... celý text

Pan Pip 2008, Lloyd Jones

Až mi v mé často zpomalené hlavě dojde jiný důvod, proč se pan Pip pokaždé zachová jako všechny ohrožující pitomec, než pro účely posouvání děje vpřed, pokusím se znovu zvážit své hodnocení. Celá kniha nepřekročí stín bílého muže Darwinova typu píšícího o problémech "jakýchsi" domorodých kmenů. Nenávidím samoúčelné násilí a přestože autor popisuje události naprosto příšerné, jeho zvolená vyprávěcí metoda je naprosto bez literární hodnoty a není ničím jiným, než prvoplánovým útokem na city čtenáře. Na ty city, které se nepodařilo příliš pohnout dojemně naivní paralelou s klasickým dílem literatury staré Anglie.... celý text

Čerň a stříbro 2015, Paolo Giordano

Krátká esej o vlivu lidí na sebe navzájem. Brutálně přímočará i přes to, že rozpad hlavního páru je sledován v podstatě v náznacích jako vedlejší linka té "skutečné katastrofy", která ale popravdě není v knize tím nejdůležitějším. Z pohledu celosvětové literatury je podle mého názoru univerzitní román, ať už klasicky humoristický nebo ten nad budoucností protagonistů čistě lamentující, lehce vyčpělou oblastí i tématem. Na druhou stranu na sto stránkách autor nestihl příliš klišé tohoto žánru využít, a tahle má poznámka je tedy spíše takovým šťouráním pro šťourání...... celý text

Doplavat domů 2014, Deborah Levy

Knížka, které toho nejde příliš vytknout, ale také toho na ní příliš vyzdvihnout. Z celého vyprávěcího postupu je cítit určitá sterilita, jako kdyby knížka vznikla spíše pro splnění edičního plánu než uměleckou seberealizací autora. S tím je ale spojen i zdánlivě positivní fakt, že se čte příjemně, jednoduše, odsýpá... Představuje tragické zápletky, ale neuchyluje se k hysterii. Což oceňuji ještě víc než nepřítomnost potřeby systematického deskriptivního výkladu děje. V jedné větě tak postavě staví na stůl koktejl, který postava hned v další větě odkládá dopitý. Na čtenáři je domyslet si, co si postavy během pití řekly, nebo spíše neřekly, a jaký to má dopad na vývoj děje. Autorka nemá tendenci nic zásadně vysvětlovat, zároveň ale bohužel nenechává nic otevřené. Fantazie čtenáře je tak zaměstnávaná zásadně doplňováním děje, ale nemá přílišný prostor k jeho rozšiřování. Na to ho kniha drží příliš pevně za ruku. Co by se snad přeci jen vytknout dalo, je jistá genderová nevyrovnanost postav. Zatímco ženy posouvají děj v rámci svého plnohodnotného vnitřního světa vpřed, muži jsou jakýmisi samoúčelnými figurkami při nejlepším neschopnými ovlivnit svět kolem sebe vlastní vůlí, v horším případě hraničícími se schematičností. Kdyby autorka všem svým postavám přiznala alespoň trochu vlastní mentální kapacity k jakékoliv iniciativě, nejspíš by se tu muselo mluvit o velmi dobré knize.... celý text

Hledání ztraceného času III. – Svět Guermantových 1980, Marcel Proust

Slavnost bezvýznamnosti 2020, Milan Kundera

Podle mého významná kniha o bezvýznamnosti. Milan Kundera zakázal celému světu, aby ho vykrádal, a naštěstí se toho zákazu drží i on sám. V roce 2013 proto představil namísto románu jen lehké jazykové cvičení o těžkých otázkách.... celý text

Patrick Melrose I. 2019, Edward St. Aubyn

Mlíkař 2020, Anna Burns

Jako, prostě... wow. Já fakt nevím. Chtěl bych toho o té knize napsat hrozně moc, ale jednoduše nemám slova. Ta kniha má prostě všechno, vlastní jazyk, originální obsah i formu, katarzi, prospektivní přesah i historický přínos. Prostě si to přečtěte, protože tohle je fakt dobrý. Ne "myslím si, že je to fakt dobrý," tohle fakt dobrý je. Argo neomylně válí v jedné z nejlepších, i když teritoriálně omezených, edic na českém trhu a paní Žantovská má můj obdiv, i když si to musím přečíst ještě jednou v originále.... celý text

Domov 2013, Toni Morrison

Bez nadsázky lze říct, že Toni Morrison tímto dílem pokračuje v tradici velkých amerických autorů minulého století. Spisovatelka je daleko za hranicí pouhého mechanického naplnění očekávání konkrétního literárního směru, naopak vytváří vlastní cestu, nabízí k přečtení knihu, která je projevem tak velkého talentu, že diskusi, zda má text skutečnou literární kvalitu, lze v podstatě bez dalšího přeskočit a rovnou se posunout k otázce, jaký potenciál má dílo pro nadcházejících sto let literatury. Nic z toho neznamená, že knize nelze přiřknout jednoduché škatulkující nálepky. Kniha je politická, sociálně kritická, výrazně z ní vystupuje postmoderní práce s časovými rovinami, abstrakcí i introspekcí… a ano, jde o černošskou literaturu. Autorka dokázala něco, co se dnes zdá takřka nemožné, předložila rasovou otázku brutálně avšak zcela bez patosu, všudypřítomně ale bez jediného zmínění barvy pleti, přímo z dotčeného kulturního středu a při tom ve formě vysoké literatury zaměřené spíše na malý okruh náročných čtenářů. Jestli se čtenář ztratí mezi vzpomínkami a přítomností, jestli nepochopí, proč na nádraží zbili toho muže cestujícího se svou manželkou, autorka je o něj ochotná raději přijít, než aby se snížila k nějakému coelhovskému vysvětlování pro hloupé. Tím vším se ta poslední nálepka stává obsoletní. V případě Domova je totiž jedno, jestli je autorem běloch, černoch, žena nebo muž. Nejde o aktivistického A. Jafu, ukazujícího hystericky křičícím prstem na americký apartheid, nejde o pouhou artovou část BLM hnutí ani o sofistikovaný rozbor rozpadu společnosti v poválečném kapitalismu, jde v první řadě o umělecky neocenitelný počin. A právě tím podle mého názoru autorka doručí veškerá svá zamýšlená sdělení nejefektivněji.... celý text

Třígrošový román 1935, Bertolt Brecht

Tělo a krev 2014, Michael Cunningham

Coelho zbavený toho mazlavého přeslazeného nic, možná trošku Faulkner pro pseudointelektuály, bojující s jinými sociálními předsudky na o sto let novější frontě. Pochopil jsem, že autor rád vyvrací své výhradní zařazení mezi queer literaturu. Je ale těžké v tom celém najít nějaký zásadní umělecký přínos a pokusit se posunout tak knihu mimo tuto omezující škatulku. Tím nechci říct, že je kniha zbytečná. Je to politické dílo bojující s problémy, u nichž doufám, že je globalizace sama postupně vytlačuje ze společenských kruhů. Na poli umění ale kniha přináší neodpustitelně málo. Spoustu hysterie, jen slabý vhled do vnitřního světa postav, samoúčelně destruktivní jednání a ještě destruktivnější osud, spoustu velkých básnických přirovnání o nervózních světlech, šeptajících stromech a tmách přesných jako klíčové dírky, která postrádají jakýkoliv smysl, a několik laciných příslibů intelektuálna uspokojujících čtenáře šťastné, že nad knihou nemusí příliš přemýšlet (Mary a Magdaléna, jako vážně?).... celý text

Sníh 2009, Orhan Pamuk

Otec u porodu 2018, Miroslav Pech

Hledání ztraceného času I. – Svět Swannových 1979, Marcel Proust

Geniální, urputné a umanuté. Zběsilé vršení vět do souvětí ve snaze dobrat se nejen absolutní pravdy každého popisovaného momentu, ale zejména analýzy dopadu této pravdy na širší okolí lyrického subjektu, na jeho budoucnost a formování této pravdy vším, co se mu událo dříve. O co megalomanštější a ambicióznější tento autorův plán je, o to častěji se čtenář, rozptýlený kolem projíždějícím cyklistou, výkřikem z oken protějšího domu nebo vlastní vzpomínkou podnícenou některou autorovou poznámkou, musí vracet zpátky na počátek souvětí a znovu se pokoušet proniknout systémem vzájemně se rozvíjejících vět. Už v této první knize představuje autor čtenáři svou madlenkovskou teorii, která se stala v intelektuálním prostředí stejně známou a zmiňovanou jako Platonova jeskyně nebo koperníkovský obrat, milovaný to pojem naší pančitelky z gymnázia. Právě v návaznosti na Proustovu teorii asociativní psychologie je nutné říct, že je Svět Swannových zároveň nejsnáze čitelnou učebnicí, jakou jsem kdy v rámci všech odvětví společenských věd četl. Velký dík patří Michalu Rybkovi a jeho nakladatelství za nádhernou edici a krásný úvod k ní.... celý text

Alchymista 2005, Paulo Coelho
ztráta času