Oophaga
přečtené 2060
Evangelium podle Jidáše
2014,
Simon Mawer
Na tak šťavnaté téma (exkomunikace kněze, který podlehl tělesné lásce a přestal věřit v Boha; nalezení Jidášových svitků popírajících zmrtvýchvstání) je to neuvěřitelně suchý text. Moment či postupný akt prozření nebo naopak zaslepení kontaktu s Bohem vlastně není nijak nastíněn, hlavní hrdina se jen nerozhodně potácí a ani ve své sexuální iniciaci není zrovna aktivní (toho se samozřejmě musí vždy chopit ženy). Když už nějaký zásadní čin vykoná, trpí u toho ztrátou paměti a není si dlouho jist, zda je skutečně jeho původcem (díky čemuž se ovšem fikaně vyhne trestu), ale ani jako nevěrohodný vypravěč není zrovna věrohodně napsaný. Nejzajímavější je na knize nutkavý motiv fyzického důkazu - představa, že by církev poškodil nález reálného Jidášova evangelia, ale jakmile by tento artefakt byl zničen, už by svou ničivou moc neměl, přestože by jeho obsah byl zveřejněn. Teze, že víra, která se dost pravděpodobně zakládá na něčem jiném, než na dokázaných pravdách a teoriích, by padla v prach kvůli další z nich. Který současný křesťan doopravdy vykládá bibli doslova? Což staví dost absurdní základní kámen celého díla, ale možná to něco vypovídá o lidské tendenci podepírat nehmotné a abstraktní ideje něčím hmotným a prokazatelným.... celý text
Naštěstí jde o trochu víc než o čisté parazitování na klasice (a díkybohu lépe napsané než fan fiction), jejíž znalost je ale klíčová pro pochopení "mizanscény" příběhu. Bez ní jde jen o služebnickou love story paradoxně připomínající spíše o půl století pozdější Janu Eyrovou Charlotte Brontëové, než samotnou Austenovou (ale na své si přijdou třeba i milovníci seriálu "Panství Dowton" navyklí sledování dění "pod schody", které je o poznání činorodější, než dramata probíhající v pohodlí "nad schody", k jehož hladkému chodu je potřeba spousta těžké práce). Zatímco sestry Bennetovy a zejména jejich matka trpí pocitem, že k nim život nebyl fér, neboť je neobdařil řádným dědicem ani pořádným jměním, siroty Peggy a Sára, které jim za levný peníz slouží, nemají opravdu nic. Zřejmě aby šlo o zábavnější hrdinku, obdařila autorka ústřední postavu Sáry výrazně emancipovanější myslí, než je dobově oprávněné (což ale nakonec čtenáři zřejmě ocení víc, než kdyby šlo o pasivní mátohu ve stylu Fanny Priceové z austenovského "Mansfieldského panství"). Naopak překlad se zbytečně vyžívá v obskurních výrazech, které mají svou archaičností pravděpodobně navozovat správně nostalgickou atmosféru (např. přemíra "oznobenin" namísto omrzlin apod.). I přes válečný exkurz nejsou stejně jako u Austenové mužské postavy nijak důkladněji prokreslené, nicméně současná autorka je k nim o dost přísnější, než ta původní (takže se tu vesele - leč stále celkem cudně - smilní, Darcy zůstává poměrně nadutý i po svatbě, pan Bennet má temné tajemství a Wickham je nejen prevít, ale také pedofil :)). Co totiž zůstává, je ekonomické vyznění, v němž jsou zkrátka muži v kontextu doby nesmírně zvýhodněni, přidává se však osten sociální nespravedlnosti, na který neměly hrdinky předlohy v zajetí svého příběhu tendenci ani pomyslet (pokud tedy nepomýšlely na vlastní situaci). Kompozičně je však novější kniha poněkud méně vyvážená než ta, která ji inspirovala.... celý text
