6493 komentáře u knih

Už dlouho se mi nestalo, že bych nějakou knihu přečetla na jeden zátah. Tady jsem si ale nemohla pomoct a celá hladová a žíznivá jsem četla a nic kolem mě neexistovalo.
Mornštajnová se tímto zapisuje mezi těch pár vyjímečných geniálních autorů, kteří dokážou vzít stokrát omleté a neskutečně náročné téma a udělat z toho zlatou třešničku na zlatém dortu. Genialita Hany nespočívá jen ve stylu psaní a ději, ale spíš úhlu pohledu, který je neotřepaný a svěží. Nechte mě to vysvětlit.
Když řeknu kniha s tématikou holokaustu a druhé světové války, každý si představí deresivní a emočně zdrcující vyprávění osvětimského vězně, ideálně v ich formě, který, i přes brutální realitu koncentráku, najde lásku, pomůže komu bude moct a přežije. Případně můžeme dostat autentický příběh někoho, kdo si koncentračním táborem skutečně prošel, o všechno a o všechny přišel a přežil, aby vyprávěl svůj příběh.
Tohle všechno je v pořádku, je potřeba takové knihy číst.
Čím se tedy Hana tak dramaticky liší? Je to halvně tím, že kniha neapeluje na líčení hrůz koncentračních táborů a ghet, nýbrž na to, s čím člověk musí žít, jakmile se z toho dostane. Háček je totiž v tom, že se z toho dostat nedá.
Další diametrální rozdíl je doba, ve které se kniha odehrává. Dostaneme tak nádherně zracovaný pohled i na dobu po 2. s.v. a především na to, jak vše vnímali lidé, kteří sami přímo postiženi nebyli. Skvělou dějovou linkou, kterou zaručuju, že si užijete, je to, jak vše vnímá Hanina rodina a blízcí.
Poslední, co musím vyzdvihnout, je dokonalé propojení všech postav v příběhu. K tomu nebudu dál nic prozrazovat, abych zbytečně nespoilerovala, ale bylo to prostě bez chyby.

36 24.05.2022

Opět neskutečný exkurz do duše, tíživé historie a lidské mysli.
Pro Mornštajnovou příznačné rozporuplné hrdinky a hrdinové, které si nemusíte oblíbit, nemusíte je ani nenávidět, ale jejich příběh budete hltat a na konci nebudete mít ani zdaleka dost.

20 24.09.2023

Vyjímečný knižní zážitek, ačkoli pokud jste plačka (jako já), nebo se divně smějete (jako já), nečtěte tuhle knihu na veřejných místech. To si takhle lidi v sedmnáctce jednou mysleli, že jsem přinejmenším schizofrenička, případně na drogách.

19 26.07.2023

Komorní rodinné drama s historickým přesahem, kde snad žádnou postavu nebudete mít rádi, ale příběh budete určitě milovat.

17 26.07.2023

(SPOILER) Věřte mi, že se mi špatné hodnocení na knihu, kterou tolik lidí miluje a vynáší do nebes, nepíše snadno. Ale včera jsem si při čtení uvědomila něco velmi zásadního a pro mě i znepokojivého , o čem se myslím v žádné recenzi ještě nemluvilo. A mně se o tom rothodně nebude mluvit lehce, ale byla bych ráda, abyste se všichni, co knihu plánuejte číst, i vy, co jste ji už četli, zpětně zamysleli a přehráli si v hlavě sexuální scény mezi Poppy a Casteelem. Domnívám se totiž, že se při téměř každém sexuálním aktu mezi těmito dvěma, jedná o určitou formu znásilnění.
Casteel je nesmírně dominantní a pudy hnaný člověk, Poppy je naivní, nezkušená a proti němu reálně bezbranná. Zkuste schválně spočítat, kolikrát mu řekla "ne", nebo jen poprosila, aby ji nechal být, slezl z ní, pustil ji a tak dále. Někomu by se mohlo zdát, že je to z její strany jen hraná zdrženlivost, zmatení v citech, nebo cokoli jiného roztomile romantického.
A tady začíná ten problém. Zkuste si samy sebe představit v její situaci, bez všech těch fantasy věcí okolo, že jste s mužem sama a on se k vám chová tímto způsobem. Já na vlastní kůži zažila pár takových okamžiků, kdy jsem se vůči muži cítila naprosto bezmocná a on byl hluchý k mým prosbám, a i když se považuji za silnou ženu, v těch chvílích jsem byla umenšená a nedůležitá.
Když si nalistujete v knize stranu 461, Poppy při jedné z takových událostí řekne: "To, že tě chce moje tělo, neznamená, že tě chci já." Přesně o tom to je.
Kdybyste někdo chtěl argumentovat tím, že on miluje ji a ona miluje jeho a tím pádem je v pohodě, uvědomte si, že se špatných věcí můžeme dopouštět i na těch, které milujeme, ale to neznamená, že je to v pořádku. Možná je to ještě o to horší.

Původně jsem chtěla psát i o ději a nových postavách, ale vlastně na to nemám chuť. To zásadní jsem ze sebe už dostala a ať si to každý přebere jak chce. Na závěr jen jednu poznámku všem mladým dívkám, které jsou primární cílovkou téhle série; neberte si tenhle vztah za vzor, ať už je váš partner sebevíc sexy a má bůhví kolik dolíčků.

Zastávám názor, že téma Holokaustu, antisemitismu a tragických událostí z 20. století se musí přípomínat a přibližovat generaci, která si minulé hrůzy umí jen těžko představit.
Nicméně, a tady přichází velké ALE, je důležité správně zvolit styl, jakým dané události vyložím. Musím si zde zavzpomínat na brilantní a mrazivý kousek Smrt je mým řemeslem, který by měl být vzorem toho, jak s touto tématikou naložit. Tatér z Osvětimi má se zmíněným dílem společnou nezůčastněnost ve stylu, s jakým autor píše. Rozdíl je ale v tom, že zatímco nezůčastněnost v Smrt je mým řemeslem pramení z narušené a pokřivené mysli hlavního hrdiny a je tak přesným obrazem nacistické povahy, v Tatérovi musím nezůčastněnost přisoudit autorce samotné. To je za mě no-go.
Zároveň, a zde budu porovnávat s jakoukoli knihou pro děti do 6ti let, je celý text psán tak, jako by byl psán pro téměr negramotné čtenáře, případně pologramotným spisovatelem. Věty jsou prosté, neinvenční, situace ploché jak žehlicí prkno a tomu celému vévodí celková hloubka příběhu, kterou by lehce překonala i louže na pražském chodníku.
Otázka je, zda je vše výše uvedené záměrem. Jedná se o způsob, jak "odlehčeně" přiblížit těžké téma neznalé generaci? Vzhledem k celosvětovým prodejům a obecné oblíbenosti knihy by člověk mohl odpovědět ano. Pokud je však odpověď ne, jaký jiný důvod má autorka k banalizaci osudů osvětimských vězňů?

15 01.02.2022

Ufff. Mám to za sebou, díky Bohu.
Tohle bylo jedno z nejnáročnějších čtení, do jakých jsem se kdy pustila. Nebylo to zapříčiněno jazykem, jak se často u takto starých knih stává. Husí kůže po celém těle mi běhala z toho, jak chladně, odtažitě a bez citu byly popsány bezkonkurečně nejtemnější události novodobé historie. Jelikož je hlavní postava, z jejíhož pohledu se příběh vypráví, naprostý psychopat, sociopat, manik a kat, ta chladná odtažitost je naprosto žádoucí a právě díky ní se tahle kniha řadí mezi naprosté vrcholy literatury.
Je to děsivé, nechutné a na zvracení, ale to je ostatně každý vhled do choré mysli fanatika.

14 31.01.2022

První přečtená biografie a nelituju. Pochopitelně jsem si knihu přečetla jen proto, že jsem na HP vyrůstala a byla jsem zvědavá, jaké to bylo vyrůstat uvnitř HP. Felton je překvapivě velice dobrý spisovatel a svůj životní příběh popsal skutečně dobře a čtivě bez zbytečných omáček okolo.
Doporučuji pro každého potteromila, ale i pro ty z vás, koho zajímá, jaké to je prožít celé dětství na filmovém place.

13 05.05.2023

Veliká paráda! Po dlouhé době kniha, která mi opravdu nedala spát. Z per českých autorů vychází spousta kvalitních knih, o tom není pochyb, ale Stehlíková se skutečně vyšvihla na úplně jiný level a mohla by se v ringu poprat i s řadou opěvovaných zahraničních autorů a vyjít z toho vítězně. Naslouchač má všechno, co by měla mít každá kniha – skvěle promyšlený příběh, silné hlavní i vedlejší hrdiny, dynamiku a neskutečnou originalitu. Bude vás to tak celé stoprocentně bavit, ačkoli já se občas musela zastavit a knihu zavřít. Ne proto, že by bylo něco špatně s knihou jako takovou, jednoduše proto, že příběh má takové grády a bez rukaviček hovoří o tématech, která nám jednoduše nejsou příjemná. Takže sem tam jsem rozdýchávala, ale nemohla jsem přestat číst na dlouho.
Smekám klobouk a všem novým čtenářům přeju příjemnou cestu!

12 31.01.2023

Další skvělá práce od Morštajnové. Silný příběh, dobře napsané postavy, znepokojivé a opakující se motivy a samozřejmě silné momenty, kdy vám to konečně celé docvakne. Jediné, s čím jsem měla problém, byla občasná rozvleklost a snad úplně poslední věta knihy, tam to bylo trochu na sílu.

11 05.05.2023

Norské dřevo od Harukiho Murakamiho je vynikající román, který utkává tapiserii lásky, ztráty a zmatených cest mládí. Vypravěčské umění Murakamiho je zde plně rozvinuté, pohlcující čtenáře v příběhu, který je stejně strašidelný jako krásný. Postavy jsou mistrovsky vytvořené, každá nesoucí své hluboké, tiše vyslovené pravdy, které rezonují s čtenářem. Pozadí Tokia 60. let poskytuje živé, a přesto melancholické prostředí, dokonale doplňující témata románu. Murakamiho zručné použití jazyka a metafor přeměňuje zdánlivě jednoduchý příběh lásky na hluboké zkoumání lidských emocí a existence. Tempo knihy je bezchybné, udržující rovnováhu, která vás pohltí od začátku až do konce. Norské dřevo není jen román; je to zážitek, který zůstává v mysli a srdci dlouho po dočtení poslední stránky. Absolutní nutnost pro každého, kdo si cení hluboce dojemné literatury.

10 28.10.2023

Na poměry Mornštajnové lehce slabší, ale jako samostatná kniha opět nadprůměrná. Jelikož jsem už příšerně zmlsaná jejím psaním, čekala jsem na nějaký ten bod, kdy se poodhalí něco šokujícho a přijde wow moment. Tady to bylo vlastně trochu předvídatelné a málo wow, tak jsem sice pořád zmlsaná, ale Listopád mi k tomu nepřidal.

10 21.08.2023

Milé čtení, docela originální a zábavné, nicméně příliš předvídatelné, s hlavní hrdinkou, kterou jsem nemohla vystát.

9 21.09.2023

Bezva námět, atmosféra i postavy. Celé je to velice dobře napsané, nenudí, hezky utíká a navnadí vás na další díl, ALE.... Chápu, že když se v YA fantasy píše o vílách, démonech, upírech a tak, všichni musí extra spicy, se svaly jako kámen, minimálně dva metry deset a celkově vypadat prostě k nakousnutí. Občas je toho prostě moc a tady by autorka mohla ubrat hlavně na tom věčném "pnutí v kalohotách", "tvrdnutí bradavek", "horkosti tam dole" a dalších. Neuráží mě to, nepopuzuju, ale nemusím to číst pořád dokola.

9 25.01.2023

Vypalte oslavné salvy, bouchněte bublinky!
Konečně jsme se dočkali fantasy světa, kde se neřeší jen to, jak má který Edward sexy vlasy, a jak se kdejaké Feyre lesknou oči vzrušením. Ne, že by na tom bylo něco špatného, asi každý si rád, čas od času, přečte o atraktivních lidech/upírech/vlkodlacích/vílách, kteří najdou osudovou lásku i přes všechny nástrahy lidí/upírů/vlkodlaků/víl.
Tady dostáváme naservírované kafe bez mléka a bez cukru, surový pohled na to, jak může fantasy svět vypadat, když spotlight není na hezkých věcech. Autor vykresuje nehostinný svět, po kterém se prohánějí šerední poloorci na ještě šerednějších prasatech, kteří bojují o svůj šeredný svět s ještě šerednějšími orky. Dočkáme se tu intrik, zrady, plot twistů jak prase a děje tak nabitého akcí, že vás nutí číst pořád dál.
Obrovským plus a nejoriginálnější částí celé knihy je však jazyk, vulgarismy se tu hází jak lopatou, slang a žargon se vám dostanou pod kůži tak, že hrozí nebezpečí, že kohokoli, kdo vás vyruší ze čtení, nazvete bez skrupulí koňomrdem.
Tuhle knihu buď budete milovat, nebo ji necháte v prachu pod mazlovými kopyty.

9 01.02.2022

Přečteno v originále a teda chtěla bych vidět tu překladatelskou hitparádu! Vsadila bych se, že u toho duo překladatelek muselo být celou dobu na plech a královsky se bavit.
*****
Mistr Kristoff zase boduje a tentokrát za sebou v haldě prachu a zapomenutí nechává veškerý upírský fantasy, co kdy vyšlo. A možná i spoustu tematicky jiných fantasy, když nad tím tak přemýšlím. Snažím si vzpomenout, které fantasy si opravdu pamatuji, a které ve mně zanechaly nesmazatelnou stopu a takhle spatra bych je spočítala na jedný ruce (HP, TOG, ACOTAR, CC, Nikdynoc). Kristoff je bezesporu stylem psaní naprosto originální, jeho schopnost tvořit fiktivní světy a postavy bezkonkurenční a hlavně se toho prostě nebojí. Z jeho knih mám pokaždé pocit, jako kdyby mu bylo totálně volný, co si kdo bude myslet, haters gonna hate a on se jen bude smát a ukazovat jim prostředníček. Takže máte na výběr dvě možnosti: za (a), milovat to, a za (b), vzít si radši do ruky Stmívání protože Kristoff je na vás too mch.
*****
Říše upíra je totální vykrádačka a opět je to Kristoffovi úplně volný a královsky se nad tím baví. Každou chvíli si tu budete říkat: "Ty jo, tohle odněkud znám." A škrábat se u toho na bradě a snažit si vybavit, který dílo to Kristoff právě rabuje. Snažila jsem se dělat si seznam toho, co jsem tam našla já a schválně pro zábavu to zkuste taky!
----- Bible (easy find), Nikdynoc (vykrádačka sebe sama, možný crossover?), Interview s upírem, The Last of Us (jedna a dva), Zaklínač, Star Wars. Vsadím boty, že při druhém čtení toho najdu ještě víc.
Geniální na tom je, že i tak je Říše upíra originální a dokonale novátorský majstrštik, který nastavuje laťku žánru fantasy hodně vysoko.
*****
Nevím, jak to po jazykové stránce vyznívá v českém překladu, ale v originálu Kristoff mistrně pracuje s jazykem. Představuje různá nářečí a dialekty, což v psané formě, kdy logicky neslyšíte přízvuk, je fakt obtížný. Taky dokázal jazykově odlišit stáří postav, hlavně to uvidíte při čtení dialogů highborn upírů a jiných postav. Geniální, i když jsem občas musela tu starou angličtinu číst třikrát.
Co tady hodně vyčnívá, a zase musím smeknout před překladatelským duem, jsou nadávky, kletby, urážky a prostě veškerý dirty language, kterého tu je jako máku. Útlocitnějším povahám se po třetím fu*k v jedné větě můžou trochu klepat kolena, ale to ke Kristoffovi zkrátka patří, jako jizva pod ofinu Harryho Pottera. Takže se připravte na pořádně sprostou jízdu, přátelé. Vlastně by se z toho dala udělat další hra, čárku za každou sprosťárnu, a jen tak odhadem začárkujete minimálně 5 áčtyřek (oboustranně).
*****
Hlavní postava je až neskutečně dobře napsaná a totálně uvěřitelná a reálná. Gabrielovi v příbehu sekunduje opravdu velké množství vedlejších postav, opět, všechny jsou dotažené do posledního písmenka a dokonale se vyvažují a doplňují. Záporáci, a že jich tu je, vám budou obracet žaludek a posílat husinu do celého těla. Samozřejmě nechybí ani spousta zvratů, a to jak v ději, tak i v postavách samotných - z dobráka se vyklube totální magor a z vraždícího monstra klaďas. Bude tedy často překvapeni a kroutit hlavou, místy znechuceně zavírat oči, ale rozhodně tu knihu nebudete chtít odložit.
*****
Poslední věc, kterou bych zmínila, je trend LGBTQ+ postav, které se poslední dobou objevují všude možně. Dost často to působí na sílu natlačené, ale Kristoff to zvládl s přehledem - dějově to funguje, charakterově taky a nebýt toho, že sex je v téhle knize hříchem a gay sex důvodem k upálení, bylo by to všechno zalité sluncem. Jenže není a příběh tím získává dalaší hloubku, která vás bude rozhodně bavit!

8 14.07.2022

Opravdu velice povedená kniha! Pokud jste fanoušky série Smrtka, určitě si tuhle sbírku příběhů nenechte ujít! Některé příběhy vám krásně doplní děj Smrtky, některé rozšíří znalost světa, ale ať tak či tak, Shustermanova novinka vás zaručeně pobaví!

7 31.05.2023

Ať se teprve rozhodujete, zda do čtení této knihy jít, nebo jste ji už přečetli, Bůh s vámi všemi!
****
Měsíční zahrady jsou bez pochyby jedním z největších počinů v žánru high fantasy a naprosto právem. Celé je to zcela originální, od světa, po pojetí magie až po postavy. Dost často se mi stává, že jsou mi postavy napříč knihami a autory tak nějak povědomé a zažívám pravidelná déjà vu. Nikoli zde, čtení Eriksona bude jako znovu se učit plavat, jezdit na kole a psát velké psací ypsilon.

Měsíční zahrady jsou taky jednou z knih, která má čtenáře na zcela opačných pólech; buď jste z toho celí hotoví a milujete to, nebo to dočtete s pocitem, že jste se místo těch dlouhých hodin strávených četbou, mohli věnovat raději něčemu užitečnějšímu, nebo se třeba naučit, jak opravit traktor. Tahle ambivalence, domnívám se, je zapříčiněná nesmírně zvláštním stylem psaní a celkovým pojetím, jak příběh čtenáři podat. Celou dobu vlastně vůbec nevíte, co se to do pr**** děje, pomalu ani kdo je kdo, kde a kdy se postavy nachází a o co jim jde. Nesnažte se nic pochopit, nic předvídat, někoho si oblíbit nebo se jednoduše jen snažit orientovat. Chvilku jsem při čtení zvažovala tři možnosti, a) buď jsem s IQ na úrovni účastníků Výměny manželek, b) autor si dělá celou dobu srandu a hledání hlubšího smyslu je marná snaha, nebo c) autor trpí závažnou psychickou poruchou a celá kniha je jen výsledkem neléčených neuróz.

Ať už budete patřit k jednomu, či druhému pólu, dříve nebo později každý při čtení zažije ten prvotní wtf moment, kde se bude lámat chleba a rozřazovat do Nebelvíru, nebo Zmijozelu. Já sama jsem Zmijozel. Ne, že bych neměla dost odvahy číst další díly, ale zcela upřímně bych raději opravovala nějaký ten traktor. Kdo však bude po prvním díle v Nebelvíru, měl by si zapnout bezpečností pásy a připravit se na neskutečně dlouhou cestu, oproti které bude Frodova cesta do Mordoru vypadat jako procházka po nedělním obědě.

7 26.01.2023

*přečteno v originále*
*****
Pokud se nezaleknete těžko vyslovitelných jmen a asi tak sto padesáti severských slov, které jsou pro našince prostě mimo, dostanete naprosto brilantní, brutální, do detailu vybroušenou high fantasy, která čekne všechny položky. Dokonale originální svět, skvělé postavy, promyšlený děj a k tomu nějakou tu magii a příšery jak ze Zaklínače. Prostě láska na první pohled!
*****
Pokud fandíte drakům, drsným bojovníkům, nabroušeným sekerám, magii, ale taky rodině a přátelství, je tohle přesně to, co byste měli vzít do ruky a přečíst. Teď hned, díky.
*****
Kdo máte v oblibě Anthonyho Ryana, tak si to přečtěte taky.

7 14.11.2022

Tak na úvod, přirovnat tohle k tvorbě SJM chce hodně odvahy a dovolím si říct i hlouposti. SJM má jedinečný styl a hlavně talent k vytvoření nádherných světů, dechberoucích situací a dokonale propracovaných postav. Což v knize z Krve a popela nenajdete. Ani jedno ze zmíněných.
*
Postavy jsou tady az neskutečně jednoduché a dost černobílé. Poppy je naivní pipka, Hawke je machistický slizák. Další postavy jsou jedna jako druhá a jejich jedinou úlohou je buď umřít, někoho zabít, nebo jen zaplnit téměř 550 stran.
Když jsem už nakousla ústřední dvojici, zatraceně hodně doufám, že v dalších dílech začnou ti dva aspoň trochu dávat smysl. Protože pokud jde o romantickou linku, která je, bohužel, stavebním kamenem příběhu, vůbec z ní nejsem nadšená. Vlastně mě dost štve.
*
Příběh je zasazen do světa upírů a vlkodlaků, něčeho jako zombíků a pár dalších chuťovek. Díky bohu, že tohle bylo v pořádku. Svět byl zajímavý, jednotlivé rasy, nebo jak to nazvat, celkem dobře zpracované a bylo to prostě fajn.
*
Pokud jde o to, jak to celé ubíhá, opravdovou akci čekejte až tak na posledních 100 něco stranách, jinak je to spíš sled smrtí, zabíjení, máchání kudlou, sundavání závoje, otvírání smyslů a nekonečných myšlenek naivky Poppy.
Ale co mě překvapilo, a furt se tomu divím, četlo se to dobře a byla to rychlovka. Nicméně, a teď možná budu kritizovat spíš překlad než spisovatelské umění autorky, některá slova mě vyloženě štvala. Tak třeba: agresivní, fascinující, dolíček, zachichotat. Kdo četl, asi pochopí.
*
Dávám tomu 3*, a to za fajn svět, ubíhající čtení, a celkově dobrý námět na psaní. A taky proto, že už mám koupený další díl a nedokopala bych se ke čtení pokračování něčeho, co mi nestálo aspoň za ty umolousaný tři hvězdičky.

7 27.09.2022