alef komentáře u knih

„Nechlub se zítřejším dnem, vždyť nevíš, co den zrodí.“

„Nemohl jsem s tím dělat vůbec nic a tak jsem si s tím nedělal hlavu.“
Alex alias Alec je pragmatik a kliďas …
„Jednu věc (a možná jedinou), co jsem se naučil v semináři, bylo přijímat nejstarší záhadu života v klidu a nedělat si problémy z toho, že ji nemůžu rozluštit.“
… zvlášť, když uvážíme, co všechno se mu v poslední době přihodilo.

Přestože zapálený člen náboženské sekty, je to docela sympaťák (zvlášť po TĚCH událostech). Robert Heinlein stvořil dalšího z řady mě docela sympatických hlavních hrdinů (hned jsem si vzpomněla na Dveře do léta), a mě to opět chytilo :-).

„Pomalu jsem přišel na to, že za 24 hodin můžu odvrhnout vše, co jsem se naučil za celý život.“
Alexovi se totiž zhroutí celý svět!
… „nevíme, kdo jsme nebo odkud jsme sem přišli ani proč tu jsme“ … zbývá jen pokračovat, s nově rozdanými kartami, a jednou zcela zásadní informací … zdá se, že už vás nezavazují původní morální pravidla!
Jenže, žádná nová nejsou stanovená, anebo, zatím o nich Alex prostě neví.
Něco se jen stalo … „něco, co úplně změnilo celý můj svět“!
A tak následuje dlouhé hořkosladké období, kdy jste nuceni znovu se učit a poznávat jiný svět, a když už se zdá, že jste na to přišli, že jste se v něm trochu zorientovali a začínáte chápat jeho pravidla, všechno je najednou zase jinak!

Heinlein skrze Alexe vynesl na světlo světa některé palčivé problémy, se kterými se potýkají obránci víry, a pak víru konfrontuje s filozofií i se starými pohanskými náboženstvími.
Na světlo světa se dostanou např. problémy s chronologií, nebo otázky s boží nekonečnou moudrostí, laskavostí a všemocností (zvlášť v konfrontaci s drastickým Starým zákonem, kde světu vládne „sadistický, krvelačný a genocidní ničema“ a následně s historií válek všeho druhu), protože pak už je zřejmé, že přichází konec světa/světů, jen není zcela jasné, jestli to bude Armagedon, … anebo Ragnarok!
… „za dlouhou dobu, dobu smíření, bude stvořen nový vesmír, lepší a čistší, zbavený špatností tohoto světa … a znovu nastane nové stvoření“ … je to prostě tak, že myšlenky multivesmírů jsou opravdu hodně hodně staré!
… „nic není dokončeno, nic není nikdy dokonalé a stále znovu a znovu má lidské pokolení možnost! … činit lépe než v minulosti, znovu a znovu … víš Alecu, pro mě je jednodušší věřit tomu, než samolibému uspokojení spasených a zoufalé situaci odsouzených k věčnému zatracení“.
Takže tím úplně nejdůležitějším slovem se tak stává slovo ŠANCE! … stále znovu a znovu …

Komedie spravedlnosti navíc dostála svému názvu, příběh je to nejen zajímavý svým námětem, ale i veskrze vtipný, takže jsem si mj. odnesla i základní poučku … „schopný a spolehlivý umývač nádobí nikdy hlady nezemře“ … a zjištění, že to je zcela ideální povolání pro studium filozofie, ta práce totiž zaměstnává tělo, ale mozek skoro vůbec ne, osm hodin denně tak můžete hledat odpovědi na všechny ty výše uvedené otázky … zvlášť, když si zrovna nejste jistí ničím a nemáte vůbec nic …
A teprve pak přijde čas, položit si tu zásadní otázku: „… co znamenají … ta znamení, která jsi poslal na mě?

„Není v tom ani špetka smyslu. A taky to není fér!“

Shrnuto, Alex má prostě při cestování časem a multivesmíry hodně problémů, a potíže s mluvou a penězi jsou tím nejmenším, s čím se musí potýkat, musí totiž překonat hlavně spoustu společenských tabu, a pak … sebe sama!

83 12.04.2021

"O dobrých knížkách se dá po přečtení uvažovat ... dobré knížky neprozradí všechna svoje tajemství najednou!"

Hluboký obdiv, má ode mě Stephen King za tuto knížku. Na začátku prvního příběhu jsem získala niterný pocit skrytého tajemství, který mě neopustil po celou dobu, kdy jsem putovala od příběhu k příběhu.
Příběhy se postupně zkracovaly a moje tempo čtení naopak zrychlovalo, k pomalejšímu čtení jsem se tak musela trochu nutit, protože jsem dobře věděla, že tajemství téhle knížky, je schované někde mezi řádky ... a najít ho, chce svůj čas ...
... poměrně brzo jsem tak zjistila, že v téhle knížce jsem našla úplně novou autorovu tvář, téměř dokonale skrytou za slovy ...
... našla jsem v ní totiž nejenom poctivé řemeslo (se kterým autor píše své horory), nejenom dobrý příběh (autorem opět mistrně vyprávěný, což je pro něj typické), ale i dobrý jazyk ... a myšlenku, skrytou za tím vším, myšlenku o které můžete přemýšlet ...

"...udělej mi laskvost ... přistupuj k té knížce jako k neprozkoumané zemi ... neber si s sebou mapu. Prozkoumej ji a nakresli mapu sám!"

Poslechla jsem, mapu jsem si kreslila cestou ... ze slov u kterých jsem měla pocit, že "to slovo nebo věta, sedí dokonale ..." a ujistila se tak, že "mind map" téhle série příběhů není vůbec špatná, ale právě naopak ... má zajímavý tvar, nevídané rozměry a nečekané horizonty ...

"Některé knížky se vám prostě nikdy nevykouří z hlavy."

83 03.01.2021

„Co si myslíš o Olive Ketteridgeové?“, zeptal se.
„O Olive?“ _ „Já jsem jí vždycky měla ráda.“

Olive je zpět, a stále působí jako svérázná, až bezcitná, nekompromisní stará dáma, jenže zdání klame.

S Olive se známe už nějakou dobu, z první série příběhů o obyvatelích městečka Crosby ve státě Maine, a tak vím, že to s ní fakt není někdy jednoduchý, žít vedle, nebo spíš žít s _ její nekompromisní přímostí. Někdy je vážně jak rozjetý vlak – převálcuje vše, co jí stojí v cestě, a vlastně za to ani nemůže, protože, když se dá takové soustrojí do pohybu, těžko ho zastavíš. A tak „proti ní“ – v opozici k její konfliktní a velmi složité povaze – stojí její syn, snacha, vnoučata, první i druhý manžel, a spousta dalších „nešťastníků“ v Crosby, vzájemné porozumění je často otázkou těžkých vyjednávacích taktik, a ne vždy se to povede. Každopádně každý, kdo se s Olive potká podstoupí dost tvrdou lekci sebereflexe.

Jedno je jasné, Olive je žena, kterou není snadné pochopit.
„Nemám tušení, kým jsem.“
Ale čtenář stojí ve výhodnější pozici, oproti ostatním zúčastněným, protože „vidí dovnitř, do Oliviny mysli, má k dispozici její sdílené pocity, může si tak, kromě zmíněné vlastní sebereflexe, odnést minimálně dost námětů k zamyšlení se – nad city, jako je láska, nebo třeba strach. Příběhy, ve kterých Olive hraje hlavní roli, i ty, ve kterých se jen letmo mihne, mají jedno společné, zprostředkují vcítění se do druhého, do pocitů ztráty, osamění, strachu ze stárnutí, odloučení od blízkých …

Je pravdou, že Olive se svým způsobem chování vymyká z předepsaných stereotypů, je výstřední, nezapadá do předem nalajnovaných společenských rolí, ale je taky bezpředsudečná, předsudky hází za hlavu a nic si z nich nedělá, je jí úplně fuk, jak ji lidi posuzují, je prostě přirozeně svá, za všech okolností …

Sled událostí v jednotlivých příbězích má vždy nějakým způsobem dopad na Olivin život, který tak vůbec nevypadá, že by v něm bylo obzvlášť veselo, takže se zdá skoro, že to je spíš smutné čtení, ale víte co, vlastně není! Deprese ve mně určitě nevyvolávalo, spíš, řekla bych, že dokáže vyvolat pochopení! Deziluze a skepse tu totiž nejsou stěžejní, ten pocit, o který tu jde je … důvěra! Olive je navzdory tomu, že není zrovna laskavá, že je nespolečenská a často až nezdvořilá, především hluboce lidská. Je to prostě fajn dáma - rebelka!

Asi nejlepší pak na všech příbězích je, jak každý, navzdory všem skutečnostem, končí něčím jako happy endem - nezdařené setkání, konflikt, hádka, bezútěšná situace – Olive vše přesně a detailně a naprosto otevřeně popíše – a pojmenuje chyby! Všech zúčastněných, ale hlavně ty své. Uvědomění si svých chyb totiž působí smířlivě, mile, skoro přívětivě, což je slovo, které jakoby se zdánlivě k Olive vůbec nehodilo, ale spíš je to tak, že ji naopak naprosto a zcela vystihuje – přívětivost! Je skoro neuvěřitelné, že tohle slovo lze použít v souvislosti s Olive, ale je to tak.
A pak ještě _ smíření se!
Se svými nedostatky, s realitou, se životem!

„My ale žijeme v šíleným světě!“
„Já vím. _ Řekla bych, že takový byl vždycky.“

82 23.04.2024

Okamžik,
ranní stíny,
vítr ve vlasech,
- ani minulost -
- ani budoucnost -
jen právě teď!

Asi poprvé mám v ruce knížku, mezi jejímiž řádky se prolíná TICHO! Vážně, tohle je příběh, který mlčí!
Kdybyste chtěli JEN poslouchat, neuslyšíte nic!
I když, vlastně tak úplně pravda to není, uslyšíte toho spoustu, šumění rákosí, šplouchání vody, zpěv ptáků, lidské hlasy, uslyšíte všemožné zvuky přírody, kterou Maarten nadevše miluje, navíc, je ten nejlepší pozorovatel, jakého jste mohli potkat, je přímo přeborník v pozorování přítomného okamžiku - tady a teď - v jeho podání, to je láska, k přírodě skloubená s dokonalými pozorovacími schopnostmi, Maarten má totiž jednu speciální schopnost, dokáže polapit okamžik - vteřinu časoprostoru - a pak ji téměř dokonale popsat!
Přesto je tato knížka plná ticha a téměř vše se odehraje jen v Maartenově mysli - a tak, vše, co je "řečeno" není "vysloveno" - jste pozorovatelé Maartenova příběhu, který vypráví spíš sám sobě ... je to takový opatrný rozhovor sám se sebou ...

"Nemám páru, co je být šťastný. Vím jen, že pro mě je důležité, abych co nejvíc slyšel, viděl a cítil."

... takové trochu neohrabané filozofování o podstatě existence a o funkci smyslů ...
... o podstatě štěstí, která mu uniká ...

Maarten není vůbec dobrý v sociálních interakcích (přes všechny jeho běsy, a že jich není málo, se k němu prostě štěstí nějako nedostalo), a tak mu příliš nepřeje, zdá se totiž, že je jen pro ty, kteří se baví, vypráví si, hrají si a milují se bez ostychu.

"Polapené léto" v Maartenově melancholicky a poeticky laděném podání, ruku v ruce s "všudypřítémnými běsy" v Maartenově až pateticky chmurném rozpoložení ... překvapivě vytvořily krásný a zajímavý příběh, a pro mě letní překvapení!

82 26.07.2023

„Čtení je akt přívětivé izolace.“
„Čtení potichu a pro sebe je nám nyní samozřejmostí, avšak rozhodně tomu tak nebylo vždycky.“ („tiché čtení“ totiž umožňuje ztrátu kontroly … znamená intimní vztah mezi knihou a čtenářkou)

Děkuji mým oblíbeným, 1amu a milamarus za přivedení ke krásné publikaci - dějin čtení z ženského úhlu pohledu, a představení toho, jak ženy, čtenářky, reflektuje výtvarné umění. Ukazuje totiž, jaké místo kniha zaujímá v životech žen, na malířských plátnech pak zachycuje čtoucí ženy, a s jejich pomocí objasňuje jejich čtenářské zájmy, ale taky přístup ke vzdělání v průběhu dějin, napříč všemi historickými obdobími.
Byla to opravdu zajímavá expedice, která započala přibližně někde v ranném středověku (ale zabrousila i do antiky), a představila mezi prvními Sv. Augustina: představte si, jak s údivem hledí na čtenáře (biskupa Ambrosiuse), tiše ponořeného do čtení (Ambrosius si nikdy nečetl nahlas). Svěřil se s tím ve svých Vyznáních („oči mu klouzaly po stránkách a srdcem hledal smysl, ale mlčel a jeho jazyk nehybně spočíval v ústech“), zajímavě pak o tom fenoménu dál uvažuje, proč Ambrosius nepředčítá? … „nejspíš to souvisí s nedostatkem času … nechce být rozptylován, nepřeje si být rušen a odpovídat na otázky ostatních, kteří předčítání naslouchají? … tiché čtení šetří čas, umožňuje … navázat nerušený vztah s textem, který skrývá před ostatními a činí z něj výlučně svůj prožitek.“ (Později ho propagoval i Luther … „o tiché čtení lze opřít bezprostřední vztah jednotlivce k Bohu“.)

Lidé ovšem začali svou schopnost využívat i jinak než ke čtení katechismu, začali totiž získávat nové, světské poznatky, a tak nové vzorce chování. Došlo na osobní intimitu čtení. A v tuto chvíli se do příběhu zapojují ženy, které se tehdy hromadně už naučily číst, a byly skutečně nebezpečné … získaly totiž „volný prostor“ do kterého má přistup pouze žena sama, a nikdo jiný, což samozřejmě buduje pocit nezávislosti a vlastní hodnoty, navíc, ženy si tak dovolily vytvořit si vlastní obraz světa (který se nutně nemusel shodovat s tím, který odedávna vytvářel a tradoval muž) :-).
„Náš svět konstruovali a popisovali muži. Ženy, které začaly masově a svobodně číst, stály zprvu před jejich knihovnami stejně rozpačitě jako muži u žehlícího prkna: Odkud začít?" :-)

A víte třeba, co je anarchistický akt čtení? … „Ke svobodě, kterou si dopřávala, patřilo … listovat dopředu a dozadu, přeskakovat celé pasáže, číst věty letmo, špatně jim rozumět, přetvářet je, domýšlet a krášlit všemožnými asociacemi, vyvozovat z textu závěry, o nichž text nic neví, zlobit se na něj a těšit se z něj, zapomenout ho a napodobovat, knihu, v níž stojí, kdykoli odhodit do kouta“ … dnes celkem obvyklé, že … „posledními advokáty spořádaného čtení jsou dnes už jen pedagogové a lidé zabývající se duchovními vědami“ … co si budeme povídat, dnešní slovy tak přeplněná doba si takové čtení téměř vynucuje … to jsem ovšem přeskočila staletími až do současnosti, vám to ale nedoporučuji, výlet skrz všechna ta staletí určitě absolvujte celý, vesměs se jedná o zajímavé čtení!

Za zmínku určitě stojí (jak už napsal ve svém komentáři 1amu) i skvělá předmluva Terezy Brdečkové. Zaujala mě zmínka o naší paní Boženě (Němcové) … není divu, že byla ve své době ve společnosti jako zjevení, vrcholem ženy, pisatelky, či čtenářky té doby ve střední Evropě totiž byla paní Dobromila Rettigová a její kuchařka. Ale třeba o kousek vedle, ve Francii, to bylo úplně jinak (a pro mě třeba bylo novinkou zjištění, že podobně to bylo taky tady kousek vedle, v Polsku, protože polská společnost se na rozdíl od té české, přikloněné k německy mluvícím zemím, klonila daleko víc s Francii a jejímu kulturnímu okruhu).

Výborné je také pojednání … o posteli. Všichni víme, že je samozřejmě velmi důležitou součástí lidské intimity, a všichni víme proč, ovšem má své docela důležité místo i v této knize … pokud totiž postel slouží jako místo pro intimní chvíle, je pro individuální čtení jako stvořená :-) (což dokazuje i množství obrazů věnovaných tématu – nahá žena čtoucí si knížku – viz. obrazová dokumentace, což přiznávám mě trochu mate, proč nahá žena v posteli čte zrovna knížku? … ba ne, já vím, obraz navozuje právě onen pocit intimity tohoto aktu, ale stejně :-).
Prostě důvodů, proč se podívat do téhle knížky je spousta, v neposlední řadě to jsou pak úžasné reprodukce známých malířů, taktéž napříč dějinami, které knížku samozřejmě činí ještě atraktivnější. Ze všech těch krásných obrazů (musím říct, že výběr byl skvělý, vlastně se mi líbily všechny), ale kdybych přeci jen měla vybrat tak to jsou tyto:
Franz Eybl – Čtoucí dívka (opravdu krásný, něžný obraz mladé dívky)
Jean- Jacques Henner – Čtoucí žena (krásný obraz nahé čtoucí ženy)
James- Jacques Tissot – Ticho (ticho z obrazu přímo sálající)
a Alexandr Alexandrovič Dejneka – Čtoucí žena (tak tenhle asi nejvíc ze všech … žena s knížkou a kávou, to je přesně podle mého vkusu).

PS: nedá mi to a na závěr si dovolím ještě parafrázovat jednu „scénu“ z předluvy Terezy Brdečkové:
Doba: těžký socialismus … hlavní hrdina: mladičká čtenářka … místo děje: městská knihovna … „v policích stály srovnané knihy, které jsem doma nikdy neviděla: ideologicky vhodná literatura pro děti a mládež (a protože už za sebou měla celou domácí knihovničku – od Moliéra po Shakespeara či Dickense – vrhla se naše mladá čtenářka na zdejší ideologickou literaturu) … „přečetla jsem je všechny o od té doby tvrdím, že dobrá literatura je nevinná: sovětská dětská klasika jako Timur a jeho parta, Čuk a Gek … byly sice komunistické, ale také báječně napínavě napsané. Četla jsem je stejně nadšeně jako později moje dcery Správnou pětku. … mezi vrstevníky jsem působila celkem normálně, ale doma jsem pořád byla čtenářkou, která se srazila s Moliérem … jako osmiletá“ … (na scénu přichází otec) … „Přečti si tohle, řekl mi jednou a dal mi Kafkův Zámek. Bylo mi asi dvanáct.“
Ano, takové ženy, mohou opravdu být nebezpečné!

82 05.11.2020

Po Setkání se šumavskými samotáři, jsem se těšila na další sadu rozhovorů, nejenom ze Šumavy, Aleš Palán totiž jejich příběhy tentokrát "posbíral" napříč naší zemí.
A zase to byl zážitek! Nová fotografka a její naprosto úžasné fotografie a osm životních příběhů, které stoji za to si poslechnout! Ne proto, že by životní osudy protagonistů téhle knihy byly nějak inspirativní, spíš, hodné zamyšlení, a to nad rozmanitostí příčin a důsledků, které člověka dokážou dovést, řekněme na okraj společnosti? Nebo spíš, jak jeden z nich řekl, na okraj systému. I když, myslím si, že jenom někteří z nich se tak cítí, někteří to tak asi vůbec nechápou, svůj život spíš berou čistě pragmaticky ... takhle se to stalo, touhle cestou prostě život šel, takhle to mělo být, takhle to muselo být, takhle se to prostě jen semlelo ... a proto jsem se ocitl/la, tam, kde teď jsem.
V téhle knížce máte nejspíš neopakovatelnou šanci se s několika takovými seznámit ...
"Prostě žiju, jak se dá." ... třeba s Bajzou, člověkem svobodným v tom nejširším slova smyslu, dnes už pro úřady, resp. pro společnost, pardon, systém, téměř neexistujícím, nebo spíš neviditelným, a taky s člověkem chudým v tom nejširším slova smyslu, a rovnou říkám, pro mě téměř nepochopitelně nepochopitelným.
Docela podobně je na tom i další ze solitérů, Petr Lobeč ... "Mám svoje hovězí nápady a musím je realizovat." ... původně technik, teď důchodce, který je spokojený, tam, kde teď je, protože má na rozdíl od bývalých kolegů celé dny spoustu činnosti, a večer tak padne do pelechu únavou a čte si, až z toho usne ...
"Nedokážu si představit, že bych byl celé dny zalezlý v bytovce, hledal ptákoviny na internetu a přeposílal je známým.
_Ty to raděj zažíváš, viď? To by v Praze nešlo?
Tady mi to jde líp. Už jsem v Praze nechtěl dál bejt."
Víte na co jsem si vzpomněla? Na scénu z Vratných lahví, kdy pan Svěrák říká, proč už nechce být ve škole: "Já už tam prostě nejsem rád." A takhle se stalo, že si Petr na stará, důchodcovská, kolena, všechny ty své "hovězí nápady" plní, a to je přece obdivu, či chvály hodné, že? "Pořád mě baví hrát si s věcmi, vymýšlet."
A pak tu máme jeden nádherně poetický název místa pro život, místa, kde je naprosto "liduprázdno ... hluboký les lemuje cestu skoro až na vrchol, teprve tam ustupuje a otevírá se nádherná prosluněná planina s dalekým výhledem. Uprostřed ní stojí osamělé stavení. Říká se tu na Člověčím." Přiznám se, že navzdory tomu úžasnému názvu, si neumím představit, kdo by tam, po vyslechnutí vyprávění paní Kateřiny, chtěl trvale žít ...
_"Mluvila jste o sousedech, ti jsou ale za lesem a na druhé straně kopce, není tam od vás vidět, není tam slyšet. ... Bez elektřiny tu musela být fascinující tma." Její vyprávění bylo hodně zajímavé.
Fascinující tma, čertovská, byla i u Zdeňa Sátory, jen trochu jinak ...
_"Když jsem tu byl poprvé, připadal jsem si trochu jako v čertovské kuchyni ze starých pohádek. Mýlil jsem se."
Zdeňa totiž úplně naplno prožívá každý kalíšek, gesto i každou větu, a hlavně, radostně!
_"Snad jsem ho opravdu potkal: člověka, který žije v přítomnosti."
Díky tomu je možná tak zajímavý i jeho pohled na zdraví a náš zdravotní systém :-) ...
_"Vy jste zdravý?
Su, ale nemožu za to. Co léčí, je kořalka a špek. Zuby nemám žádné, vypadaly mi a su spokojený.
_Chodil jste s nimi k doktorovi?
Ja sa doktora bojím."
Ostatně, k doktorům má podobný vztah i další "případ" ... Dobler, který asi nejvíc ze všech splňuje premisu, člověka žijícího čistě pragmatický život ...
_"Žiješ naplněný život? Blížíš se k nějaké jeho podstatě?
Člověče, to nevím. Možná ani nemám odvahu nad takovými věcmi přemýšlet. Snažím se žít správně."
PS: doporučuji zaměřit se na poslední otázku - o demokracii ... velmi zajímavý názor!
A asi nejčistší "prototyp" člověka samotáře, žijícího ne mimo společnost, ale mimo systém je Michael Stoniš, k čemuž má, stejně jako všichni ostatní, spoustu důvodů ...
"neseme totiž v sobě příliš velký nános, balvan memů, za těch deset tisíc let."
Přitom "k životu stačí strašně maličko", což se vám bude snažit vysvětlit bratr Anděl, vlastně je to jedna z mála vět, které mě zaujaly z rozhovoru s ním, a pak snad ještě ... "Bůh je láska, a kdo přebývá v lásce, přebývá v Bohu a Bůh přebývá v něm."
Až dosud jsem neměla vůbec tušení, a nikdy jsem ani neslyšela, že by v naší zemi žil nějaký poustevník, bylo to pro mě docela zajímavé zjištění, ale přiznám se, že mě bratr Anděl fakt příliš neoslovil, nebo jsem prostě jen neporozuměla jeho úsilí, které mi trochu přišlo jako promarněný život ... "Chce to pevnou vůli a pevné lidi. A srdce na dlani otevřené dokořán. Tohle dělá člověka šťastným." ... sám si totiž trochu protiřečil, nevěřím totiž že v ústraní, vyhýbajíce se lidem má člověk pro ostatní srdce dokořán, nevím, možná by, jako duchovní svou pevnou vůli mohl napřít víc, nebo smysluplněji, právě opačným směrem, a to směrem k lidem.
A pak je tu poslední, Karin, která mě přesvědčila především o tom " jak umí být člověk slepý k vlastním chybám", protože mi to přišlo, že se ze všeho nejvíc se snaží "přiblížit se /jen a jen/ co možná nejvíc sobě." To se jí povedlo tak moc, až mi její vyprávění přišlo, navzdory jejímu humánnímu postoji ke všemu živému, tak nešťastně sebestředné. Souhlasím s Alešem, i pro mě je její životní cesta v podstatě mimo limity chápání?

A právě proto mu za všechny tyhle zprostředkované cesty za hranice běžného chápání životní reality děkuji. Děkuji, že nám čtenářům připomněl, že způsobů prožívání reality je tolik, kolik je lidí na světě, protože to je čistě jedinečná, více méně nesdělitelná zkušenost, jak zakoušíme svět kolem sebe, jak ho prožíváme, je to totiž tak, že stejně ho neprožívá nikdo druhý, vždycky je to jen naše vlastní cesta a naše vlastní zkušenost se světem, a přesně tohle je dobré si občas připomenout.
Takže, ještě jednou díky a těším se na další, téměř nesdělitelné, příběhy života!

82 02.11.2020

“Bylo jednou jedno …
Tak začínají příběhy, které nás okouzlují.
Bylo jednou jedno knihkupectví …”

Příběh začal přesně tak, jak měl, a mě nečekaně rychle okouzlil a pohladil po duši :-) … začalo to názvem a pěknou obálkou, pokračovalo krásnými ilustracemi, a pak už přišel incipit kiss … “první dojem, ten bývá velmi často správný, často, ale ne vždy!” … tak tentokrát to zafungovalo, protože pak už přišlo jen naprosto příjemně plynoucí čtení, navozující pohodu a otevírající čtenářovu mysl. Podařilo se, naladila jsem se na stejnou vlnu jako majitelka tohoto knihkupectví a věřte mi, že Natálie, bývalá profesorka francouzštiny, mi byla výbornou průvodkyní světem knih, je to totiž velmi příjemná, milá a empatická dáma, která o knížkách umí krásně vyprávět, umí se do čtenáře vcítit a ví tak naprosto přesně co potřebuje!
A víte, že se mi fakt nečekaně přesně trefila do vkusu? A tak jsem si, kromě úžasně uklidňujících a příjemně strávených chvil v knihkupectví při sledování všech těch mikropříběhů jejich návštěvníků, odnesla taky docela slušný seznam nejenom francouzské literatury (v rozmezí filozofie, odborné i krásné literatury), který se přesune na přední příčky v mém seznamu chystám se číst, nebo spíš toužím číst ... jen čas mi není přátelsky nakloněn :-).

PS:
… tahle knížka je mj. taky moc pěkným vyznáním knihkupectvím a knihkupcům …

“Co je to knihkupectví?
Mnohem víc než řady polic, v nichž se prodávají literární díla.
Je to prostor … sdílení důvěrnosti … místo, které spojuje.”

… a taky kraji na jihu Francie, okolo městečka Uzes …

“Je snadné si zamilovat Uzes v zimě, když sedíte u stolu na terase a před sebou máte krajíc chleba s kozím sýrem a olivovým olejem. Malé městečko Uzes vděčí za svoji krásu historii … město bylo opraveno a vzniklo z něho to, čím je dnes – poklad renesance.”

PS2: Bylinkové náměstí hledejte v srdci Uzes. Vydejte se na procházku!
“Dá se tam dostat jedině pěšky, spletí pěkných uliček. … Náměstí je obklopené podloubímí, ve kterých jsou zahrádky restaurací. Každou sobotu a středu se tam koná velký trh.”
Tak tam bych mohla taky žít … úplně se vidím na některé z těch zahrádek … s kávou a knížkou v ruce! :-)

82 07.10.2020

„Myslím si, že něco vím, ale jak můžu opravdu vědět, že vím, že něco vím?“
(problém poznání – reinterpretace Immanuela Kanta)

„… na ten okamžik nikdy nezapomněl a více než čtyřicet let poté jej okomentoval slovy: „Musím říct, že mě to úplně omráčilo.“ Konečně opravdová filozofie … pak spěchal do nejbližšího knihkupectví a vyhrkl něco ve smyslu: „Dejte sem všechno, co máte o fenomenologii.“ Položili před něj tenký svazek napsaný Husserlovým studentem Emmanuelem Lévinasem … Sartre se za chůze na ulici pustil do čtení, byl jako Keats, když se poprvé setkal s Chapmanovým překladem Homéra:

„Tu bylo mi jak nebes zkoumateli,
když nová hvězda pluje v jeho zor …“

Poetický název + první řádek anotace: „filozofie zbavená akademických pout“ … první, co mě na knížce zaujalo (a děkuji uživateli PMR, že mě svým komentářem k ní přivedl), mj. mi splnila jedno z posledních nesplněných témat letošní čtenářské výzvy – kniha, jejíž hlavní hrdina má povolání vašich snů, ne, že bych chtěla být J. P. Sartrem či jeho přítelkyní Simonou de Beauvoir, nemám ani ambice být filozofem na plný úvazek :-), ale k filozofii mám blízko a být majitelkou nějaké takové, řekněme filozoficko-literární kavárny, je docela pěkným snem, který si ale nehodlám splnit, jen jsem se prostě tak zasnila :-).

Každopádně Sarah Bakewellová mě svou knihou překvapila a svým způsobem i ohromila, knížka je plná zajímavých, originálních a osobitých postřehů, a navíc má opravdu neuvěřitelně široký záběr, a ještě navíc, je skvělou filozoficko-historickou biografií, nejenom několika důležitých osobností tohoto směru, ale rovnou celého myšlenkového proudu – existencialismu, přičemž zároveň vypráví i krásný příběh fenomenologie. Narazila jsem tak na autorku, kterou si dávám do oblíbených a od které si toho rozhodně přečtu víc, mimochodem, je autorkou další biografie – Michela de Montaigne (i tahle kniha má zajímavý a lákavý název: Jak žít neboli Montaigneův život v jedné otázce a dvaceti pokusech o jednu odpověď).

Bylo mi potěšením … sedět u vedlejšího stolku, cítit vůni meruňkových koktejlů (ten bych fakt chtěla ochutnat :-)¨), a poslouchat a sledovat tak životní příběh J. P. Sartra, jeho přítelkyně Simone de Beauvoir i všech ostatních, kteří s nimi u stolku sedávali, protože vesměs všichni protagonisté téhle knihy a jejího příběhu jsou osoby nadané k pečlivému pozorování světa, a je na nich „vidět“ jejich zájem o vše, co kdo vypráví. Povídají si a nejsou to žádné „suché“ filozofické teorie, jejich vyprávění je živé, zabývá se totiž přímo životem a jeho prožíváním – v daném okamžiku – tady a teď! Vidíte, právě jste se tak seznámili s fenomenologií, která se nezabývá těmi prastarými tradičními otázkami, zda jsou věci skutečné, nebo co o nich můžeme s jistotou vědět?, ale rozhlíží se přímo po světě – dívá se do světa plného věcí, nebo spíš jevů, které s nimi souvisí, tedy do světa fenoménů ... „co se jak jeví“. Ovšem nemyslete si, ona ty prastaré otázky nepustila tak úplně k vodě, to zas ne, jen je prostě „uzávorkovala“ (fenomenologové tak neztrácejí čas úvahami, jestli jsou věci skutečné a místo toho radši pozorují svět), uvolnila si tak ruce ... pro „věci samé“ (známé Husserlovo heslo „k věcem samým“), a to pak co nejpřesněji popisuje. Martin Heidegger (i o něm je tahle knížka) by pak možná dodal „zaměřte se na skutečné bytí“ – tedy, nechte věci, aby prostě byly, aby se vám tak samy odhalily!

Existencialismus ve své době mnohé uchvacoval, ovšem stejnou měrou i pobuřoval. Tahle knížka je skvělou biografií převážně poválečného francouzského existencialismu, najdete v ní ovšem osobitým filozofickým způsobem popsaný celý historický vývoj existencialismu (analýza jeho zdrojů i jeho vlivu). Je to knížka, která není psaná akademicky, o to víc je možná zajímavá, a navíc, nechybí v ní ani náš Jan Patočka (měl blízko k Husserlovi i Heideggerovi), v téhle knížce je totiž hodně probíráno třeba „bytostné směřování ke svobodě“, ke které má většina z protagonistů co říct, vč. pana Patočky.

Tuhle knihu si koupím, vím, že se k ní budu občas ráda vracet, a doporučuji nejenom pro odbornou část čtenářů (není na škodu vidět, že filozofie může být zajímavá i v „light“ neakademické verzi), ale i pro laické čtenáře, kteří by si třeba rádi trochu jinak popřemýšleli o životě a samotné jeho existenci :-).

PS: Sarah Bakewellová samozřejmě s existencialismem sympatizuje, ale to neznamená, že je jeho nekritickou obdivovatelkou, vypráví velmi srozumitelně a přistupuje k němu s přiměřenou dávkou kritického uvažování.

82 04.09.2020

O Miloši Urbanovi si myslím, že je skvělým vypravěčem příběhů, ať už si vybere pro svůj příběh jakoukoliv formu vyprávění (u něj je opravdu různorodá), já tuhle jeho multižánrovost obdivuji. Přečetla jsem už spoustu jeho knížek, a přesto mě stále dokáže překvapit (a rovnou říkám, že v 9 z 10 případů, jsem nadšená).
Navíc, i přes všechnu tu různorodost, mají všechny Urbanovy příběhy něco společného, jeho předností je naprosto ojedinělá atmosféra, kdo jeho knížky čte, tak ji pozná, z každého z příběhů na vás dýchne, poznáte ji, ať už se jedná o magickou přítomnost, nejistou budoucnost, nostalgickou minulost, nebo fantaskní bezčasí, ať už na vás dýchne poetika starých časů, nebo hororová tíseň, a nebo erotické chvění … prostě ji poznáte.

U Michaely budete mít tentokrát co do činění s dost kontroverzním tématem, v ruce totiž máte eroticko-hororovou, trochu i detektivní, novelu (a co mě hodně zaujalo, taky trochu inspirovanou pohádkami), která navíc zpracovává biblické téma a ještě k tomu dost balancuje na hranici pokleslého žánru, čímž mám na mysli, že erotika místy sklouzává až k pornografii.
Řekli byste, že toho je moc? A víte, že ne! Ono to fungovalo. Bavil mě styl vyprávění, kdy, navzdory tomu, že právě stojíte před branou dost zvrhlého kláštera, navíc před tou branou s vámi stoji nebezpečný zločinec, přesto příběh zní vyloženě pohádkově nevinně … „Popošel k suchému stromu, ohmatal kmen, nalezl větev a vytáhl se na ni. Uvelebil se, opřel se o kmen a zkusil se soustředit. Promnul si oči. Pohlédl do tmy nad horskou strání. Neuměl odhadnout, jak daleko světýlko může být. Houpalo se. Sláblo a sílilo. Ale bylo tam.“
A bavilo mě odkrývat děsivé tajemství, které zdi kláštera ukrývaly, skoro se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se pohádka změnila v erotické řádění, které ve své finální, nebo rovnou řekněme, vrcholné, apokalyptické scéně, přešlo v drsný, a na můj vkus dost krvavý, horor se spoustou obětí.
V pohádkách vždy vítězí dobro nad zlem, tenhle příběh ale zas až tak pohádkový nebyl, boj dobra a zla, který tady budete sledovat, nemá totiž šťastný konec, on vlastně nemá vůbec žádný konec, a přesto nemůžu napsat, že je věčný, protože není, on totiž stojí a padá s člověkem, je v nás, a dokud tu budeme, bude tady taky, ale pak … šlus, konec, ámen!

„,Vítej v domě Páně.'
,Jsem tedy v klášteře... Nebyl jsem si jist.'
,Přiveden s Boží pomocí, kde jinde bys měl být?'“

PS: Dejte si pozor na dveře! Nejenom, že vás uvádí do prostoru, do středu dění, ale často se za nimi skrývá NĚCO … co běh událostí pořádně zamíchá, a nebo přímo změní!

82 27.08.2020

Co je skutečné? Co je iluze a výplod fantazie?

Někdy to může být dost těžké, možná až téměř nemožné, se v tom vyznat. Zvlášť, když najednou pro vás svět zničeho nic přestane být logickým a začne vám připadat spíš jako výsměch jakémukoliv smysluplnému vesmíru. Navíc, všechny hodnoty a morální zásady, na kterých byl ten váš svět postavený, jsou najednou ty tam ... a ještě navíc, najednou nevíte ... bylo, nebylo, někde jinde, někdy jindy, ale hlavně, nějak jinak?

"Spatřil jsem mnoho aspektů reality o nichž jsem neměl ani ponětí. Vyšel jsem z ní s novou perspektivou."

Takže, připravte se na to, že hned na začátku hlavnímu hrdinovi (mimochodem Hamilton je sympaťák :-), události pořádně zamíchají s jeho způsobem života ... "celou řadou návyků, žebříčkem hodnot, kterým věřil a považoval za samozřejmé", a to by dokázalo vyvést z míry asi každého. Hamilton, jako uznávaný vědec, samozřejmě brzo přijde na to, že "něco je špatně a všechno ostatní s tím nějak souvisí".

"Každý svět má své zákony. Jde jen o to, přijít jim na kloub."

A tak se do toho Hamilton se svým trochu "zvrhlým" humorem a navíc s osobitými názory na americkou politickou situaci (která vzhledem k tomu, že jsou 60. léta 20. století, zahrnují hysterii a strach ze špionáže, z levičáků, nebo z fanatických patriotů) pustí, a rozjede šílenou hru s halucinogenními vizemi a s realitou, aby zjistil, jak snadné je, aby se vám rozpadl celý svět ...

"To něco uvnitř mě se dívalo ven a zjistilo, že svět nezapadá sám do sebe."

Jak pokus o vyrovnání se s mnohoznačností reality, ale taky s politickým pozadím a společenskými konvencemi, dopadne, už musíte zjistit sami ... můžu jen doporučit!

Mimochodem, v 60. letech bylo v Americe velmi populární i téma paralelních světů.

82 26.03.2020

Tahle knížka je o těle, ale ještě spíš o duši, „ono totiž jedno bez druhého není nic“… a zázraky se mohou dít jen, „když tělo duši poslouchá“.

Tahle knížka je o životě, ale ještě spíš o lásce a přirozenosti, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když se opětovně spolehneme na přirozenou ochranu „bez ní totiž jsou lidé tělesně i duševně mnohem zranitelnější“.

Tahle knížka je o vášni, ale ještě víc o přiměřenosti, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když se zamyslíme nad dnešní situací, „kdy se člověk stal mírou všeho“, ono totiž „nelze usilovat jen o to, aby byl každý den příjemný“, daleko důležitější je, aby člověk nebyl „životními událostmi vláčen, ale aby se podílel, … aby méně odsuzoval, a spíš se snažil být soudný“.

Tahle knížka je vysvětlením, ale ještě víc je o změně pohledu, ono totiž jedno bez druhého není nic … a zázraky se mohou dít jen, když přestaneme hledat poruchy a soustředíme se na jejich příčiny… daleko důležitější je tedy „probuzení“...

„Předěl nastal, když se ochrnuté svaly přestaly znehybňovat sádrovým krunýřem, ale mobilizovat pohybem! … probouzením svalové aktivity!“

Děkuji Renatě Červenkové i profesoru Kolářovi za jejich povídání, bylo to totiž rozhodně zajímavé setkání s inspirativním člověkem, který mi je mnohými svými profesními i životními postoji dost blízký, vidí svět, podobně :-), ... a pokud se vrátím k přirozenosti pohybu, tak tam to platí téměř 100%.

82 08.10.2019

Kdysi mocný rod Offermanů čelil nevyhnutelnému,
jejich továrny se staly tichými svědky změn – které přinesla moderní doba,
a tak nakonec museli přijmout fakt, že éra jejich slávy je nenávratně pryč!

V srdci Moravského Manchesteru, kde se vlákna osudů splétají s nitkami historie, se rodí příběh ... od chudého vlnařského odborníka po textilní barony, jejichž práce proměnila Brno ve světovou metropoli. Každá z tkanin, která opustila brány fabriky v sobě ukrývá příběh … boje o přežití v bouřlivém 19. století.

S příběhem rodinným je v knize pevně spojený ještě jeden příběh – výstavy Brno – moravský Manchester, která odhaluje slavnou textilní minulost města, a která přinesla svědectví právě o době, kdy látky a sukna z brněnských textilek zaplavovaly celý svět, o době, kdy se Brno stalo sebevědomým centrem průmyslu.
Příběh navíc ozvláštňují fotografie a další artefakty z brněnských archivů, které oživují vzpomínky na jednu zaniklou éru … plnou optimismu průmyslové revoluce, ale i obětí v podobě utrpení dělníků (pracujících ve 12ti hodinových směnách, dětech pracujících v nebezpečných podmínkách), nemocí a vyčerpávající dřiny … jako připomínku lidské ceny za průmyslovou revoluci!

Příběh Fabriky je příběhem živé historie – příběhem, který by se měl stát součástí osnov dějepisu.
Příběhy Kateřiny Tučkové (a podobně i Karin Lednické) považuji za ty z nejlepších, ze současné české literatury – v těchto příbězích totiž ožívají dějiny … Kateřina Tučková je pro mě pozoruhodná svou schopností empatie, jak dokáže propojit historická fakta s osobními příběhy – schopností vytvořit autentický dojem (velkých dějinných událostí) a schopností s fantazií odvyprávět přitom osobní (zapomenuté) příběhy těch, kteří tehdy žili …

81 03.09.2024

Poprvé v osmnácti, a pak se vracíš … za vzpomínkami, dobrodružstvím, odpověďmi …
„Nevím, nevím, nevím. Já prostě nevím. Proč …“

Když v životě nevíte, co, jak, proč, je camino volbou, možností, způsobem hledání … „Tady neví nikdo. Proto jsme se na tuhle cestu také vydali.“

Překvapilo by mě, kdyby známý cestovatel, jako je Ladislav Zibura, si právě tuto cestu neprošel, to, že ho, jako 18ti letého mladíka, nasměrovala k dalším cestám a dobrodružstvím, bylo naopak jen potvrzením toho, jaký obrázek jsem si o něm udělala (z částečných informací, protože jsem od něj dosud nic nečetla, a dlouho už se na to chystala). Byla to tedy pro mě v podstatě šťastná volba, začít touto poslední (částečně vzpomínkovou) knihou – navrátila se totiž k počátkům, a tak jsem vlastně přeneseně začala tam, kde to všechno začalo, kdy čerstvě dospělý mladík podniká své camino … „Camino je jako takový dětský tábor pro dospělé.“
A pak následovaly další (třeba s rodiči), nebo tato vzpomínková … plná zážitků poutníků z celého světa, které Ladislav potkal na své cestě, plná informací o historii navštívených míst a celé pouti, a taky, abych nezapomněla, plná krásných popisů krajiny, a v neposlední řadě (jak to u správného cestopisu má být) vyprávění o místech, kde se poutníci ubytovávají - o jídle, jak se cestou stravují, o počasí, které je cestou někdy povzbuzuje a někdy dost sužuje … to vše vyprávěné s humorem a příjemným nadhledem, navzdory tomu, že tahle cesta není žádná procházka, ale plnohodnotný horský trail, který je pro tělo jistě výzvou, a pro mysl příležitostí … vystoupit z toho každodenního koloběhu událostí, starostí, nutností a ze své komfortní zóny … jdete, abyste se vyhnuli vyhoření, jdete, abyste si promysleli svou složitou životní situaci, jdete, abyste se rozhodli, kterou cestou se váš život bude ubírat, jdete, prostě jen tak, protože můžete, protože na to máte dost sil, protože máte možnost …

Na caminu se vydáváte za společností lidí, které spojuje stejný cíl – vykonat pouť, ale také trošku za samotou – být sám se sebou … „poutníci osobní prostor druhých respektují. Právě tohle je ostatně jeden z důvodů, proč si dávám kávu v každé vesnici. Když jdu s někým, kdo už chce být sám, jednoduše pokračuje dál. Když si chce povídat, dá si kávu se mnou.“

„Do Santiaga vedou desítky různých tras a místní tak mohou jenom hádat, odkud ten který člověk s velkým batohem vyrazil. … Upřímně obdivuji trpělivost lidí, kterým se od jara do podzimu prožene pod okny alespoň stovka poutníků denně, a oni jim ještě přejí šťastnou cestu …“

Takže „buen camino“ /pokud dáváte přednost španělštině/ … případně „bon chemin“ /pro ty, co dávájí přednost francouzské variantě/ …

A jen tak pro zajímavost … „co se týká středověkých poutníků … do tohohle kopce se nevláčeli … Pyreneje překonávali nedalekým průsmykem, kde cesta nestoupá tak vysoko Po hřebenech kopců se zkrátka chodí až dnes. V době, kdy se máme tak dobře, že si můžeme záměrně komplikovat život.“

… krom toho se ale taky … „můžete rozhlížet po okolí a pozorovat stáda ovcí pasoucí se všude kolem vás. … připadáte si povznesení nad celým světem … fyzicky i metaforicky. A také svobodní! Máte pocit, jako kdyby se všechny vaše starosti rozplynuly spolu s ranní mlhou v údolí. … Kolik svobody a radosti vám přinesou další týdny? Je jediný způsob, jak to zjistit: jít dál.“

„Žádné posvícení netrvá věčně. Všechno jednou skončí! Všechno.“
…
„Kdysi … věřila, že svět a život jsou sice navenek drsné a nehezké, ale na samých hranicích mikro- i makro- škály je vše harmonické a krásné. … Nyní však začalo vycházet najevo, že všední život je naopak krásnou ulitou a mikrosvět uvnitř, jako i makrosvět, který ji obklopuje, je ohyzdný a chaotický.“

Vesmír je totiž nebezpečným místem pro život.
Vesmír, tak, jak si myslíš, že ho znáš, ve třech dimenzích, je temný les …
… každý další vyšší stupeň pak pozře ten nižší – to je princip!
Protože vesmír to nejsou jen „naše“ tři dimenze, jsou i další, a už hned v té čtvrté, zdá se, není NIC, a tak i temný les tu ztrácí svou podstatu, své opodstatnění – je jen bezmezná prázdnota … „jsem hrobka“!
Člověk při pohledu ven ze „svých“ tří dimenzí ztrácí VŠE – svět, existenci, sebe!
A bytí se stává absurdním!
Naivní lidstvo!
... věky se přerodilo v téměř feminní svět, kde princip temného lesa už nemá své místo, a tak se řítí ke svému mrazivě velkolepému finále!
A s ním i celá Země …
Odstraníte-li totiž z povrchu zemského parametry života a podíváte-li se, jak by se Země vyvíjela bez něj, zjistíte … „Co je to?“ … „Země, bez života.“ … „Ale…kde jsou oceány?“ …“Nic, ani řeky, celý povrch je suchý jako troud.“ … „Chcete říct, že bez života by na Zemi neexistovala voda?“ … „Úplná pravda je ještě extrémnější … život je jen tenký zranitelný povlak na povrchu planety ….“
Jak by asi vypadal vesmír bez života?
„Kdysi jsme přistáli na Měsíci? … a co z toho? Akorát hovno.“
Válečné éry se pravidelně střídají s časem rozkvětu, jak tomu je už od úsvitu lidských dějin, navzdory technologickému rozmachu … i když už lidé vypouštějí sondy do hlubokého vesmíru, cestují časem do vzdálených galaxií, technologický výzkum akceleruje … stejně to je všechno jen zoufalý pokus!

„Dnes je ale krásný večer, dnes se bude dobře vzpomínat.“

Četba to není zrovna odpočinková, lidské dějiny – minulé i budoucí nejsou zrovna procházkou růžovým sadem, ale naopak trnitou cestou skrze kruté události … v příběhu se proplétá co bylo a co bude, nemůžete si být jistí, co je právě teď, a jestli vůbec je, nějaké právě teď. Každopádně vše, co se stalo i co se teprve stane ovlivňuje jedno druhé a zdá se, že události nemají žádné hranice …
A tak je možné snadno detekovat všudypřítomné pocity – hrozby, strachu, úzkosti, deprivace, ale, skoro překvapivě, i eufórie, bezbřehého optimismu a naděje?
Vzpomínka na Zemi je tak ještě mnohem víc, než předchozí dvě části, existenciálním příběhem - hlavně o lidské naivitě!
Důležitou roli tu totiž hrají vesmírné mimikry – kdo nejlépe zvládne umění úskoku a klamu – vyhrává? A dá se vůbec vyhrát? Dá se alespoň přežít?
… kolaps vnějšího kosmu … existenci na nezávislé časové ose … zhroucení do singularity … nový velký třesk …
Dá se vůbec přežít odhalení skutečné povahy vesmíru?

V časopisu Respekt jsem se dočetla, že autor v poslední knize řeší „věci určené bohům“ … s tím můžu jen souhlasit.
Vesmír je totiž, zdá se, opravdu dost šíleným temným lesem …

„Copak tebe nejímá úžas, když se v noci podíváš na hvězdy?“
„Já se v noci na nebe nedívám.“
….
„Většina lidí miluje jen iluzi.“

81 03.05.2024

Páni Čapkové opět vmetli "bídnemu lidstvu" do tváře krutou obžalobu!
S jejich příslovečnou hravostí a jejich specifickým humorem nám čtenářům vykreslili obraz lidstva - odsouzeného k ve smyčce probíhajícím dějinným konfliktům, jejichž výsledky jsou nejisté --- těžce a bolestně na ně doplácí člověk!

A tak budete svědky zkázy!
Na svět zaútočí pusto a prázdno!
A rázem může být celý vesmír bez lidí!

Byl stvořen špatně?
Byl špatný stvořitel?

Adam je přesvědčený, že by ho stvořil od základu jinak - a líp!
A tak se stane tvůrcem - z vlastní vůle - odsouzen vyšší mocí - překonat vše, co bylo ---
"zlomit pouta malicherná,
rozrazit předsudků krunýř".

V přímém přenosu tak budete svědky božské inspirace, nekonečných možností, lidské slabosti i všeobjímajícího zmaru - skepse i optimismu --- celého stále se opakujícího lidského dramatu!

Vznikne nový lepší svět?

Na velmi malém prostoru mi páni Čapkové opět ukázali proč každé slovo, které kdy napsali, pozlatit. Další dokonalý text!
Dokonalá tečka za uplynulým rokem - varující i přívětivá!

"Je čas!"
Adam stvořil svět! Nezbývá než se v něm naučit žít!
Je slyšet pokřik a smích ---
HLAS BOŽÍ: Adame, Stvořiteli!
ADAM: Zde jsem.
HLAS BOŽÍ: Ty to tak necháš?
ADAM: Ano. Ano!
HLAS BOŽÍ: Tak já také!

81 01.01.2024

Snová krajina podstatou nepřirozenosti.
"Vzhůru do života, snílku!
Vítej ve světě masa a kostí!"
... kde pro morálku není místo.
"Není bezpečnějšího místa než Scion,
... ale spíš by tam mělo být napsáno není bezpečné místo!"
Co jsme to provedli se světem? Jak je kvůli nám křehký!
"Bylo by po právu, nechat nás vyhynout."
Jenže pak jsme najednou zvýšili své šance.
"Otevřelo se spojení s éterem."
A už 20-tý Kostičas je tu!

Poněkud chaotický začátek drsného příběhu krajinochodkyně, jež nemůže vystát uniformy, ani dogmata, ovšem zdá se, že nemá na vybranou...

Pokoušíte se to rozlousknout,
tu záhadu mysli.
Tělo a duše dvě věci jsou...
"byl to talent"?
"byla to zbraň"?
... i tak lze vnímat sny.
"krajinářka pronikla do snové krajiny".

Propracovaný a dopodrobna promyšlený svět, je veskrze atraktivním prostředím...
jako třeba nečekaná a dost zajímavá podoba Londýna 2059.
4* vtělené do éteru za příjemné překvapení.

"Myslíš, že znáš realitu?
Zapomeň na to!
... Nakonec to prostě vzdáš."

81 31.01.2023

„Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin, sjíždí pomalu dolů až do mé pusy.
Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala.
Jméno je k smrti vyděšeno, volá samo na sebe: „Celino!“
Háček ho zasekne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.
Vidím Celinu, svoje Jméno, jak letí vzduchem … jak letí vzduchem na vlákně slin Plavčíka Kruťase.“

„Vedle zídky
Vzduch je řídký
Tma se snáší
Slova zháší
Mluvit se nedaří
Všechno se uškvaří …“

Poezie v textu Eleny Ferrante (i text samotný) je temná ... příběh se neodehrává ani tak v noci, ale spíš ve špinavě černočerné tmě!
Ani panenka Celina, zdá se, není žádná „hodná holčička“, duše zahozené a zhrzené panenky je stejně temná, jako tma kolem …
„Nemám toho kocoura … ráda, vlastně ho nenávidím. … Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene.“
… zhrzená panenka totiž na první pohled prostě není zrovna příjemnou postavičkou, ovšem na ten druhý, už uvidíte něco trochu jiného … nejspíš uvidíte smutnou vystrašenou panenku, ve které strach probudil skryté negativní já, které není zrovna milé a přívětivé, mluví z něj totiž ... zoufalství.
Pokud pak ještě do příběhu přidáte slizkého Plavčíka Kruťase … budu souhlasit s názory, že tento příběh je příběhem víc pro dospělé, ani ne tak kvůli užívaným sprostým, nechutným, či jinak nevhodným výrazům, ani kvůli hororovému podtextu příběhu, ale hlavně kvůli negativní energii, která z příběhu jen prší …
„Oheň všechno pálí, spálí i mě. „Ohni,“ žadoním, „… nepal mě.“
Oheň se ke mně okamžitě nakloní a mlaskne rudým jazykem: „Ham!“
…
„Pomoc, vlno!“
Vlna vší silou narazí do břehu. „Chlamst.“
... ledová sprcha vás promočí až na kost!

Příběh sice nakonec nabere něco jako drsnější pohádkový ráz, mj. „oživený“ slovy jako třeba „flus“ (a že právě o slova tu docela hodně jde, a panenka za ně statečně bojuje, řekněme … všemi prostředky), přesto je to příběh víc nepohádkový, vypráví totiž hlavně a především o emocích – o tíživých emocích, které vás naplní až k uzoufání. Příběh se tak stává příběhem alegorickým, a poučným víc pro nás, dospělé …

„Jazyk useknu
…
Jména seberu
…
City živím se
…
Do srdce bodnu tě
Zajdeš na úbytě!“

… ale nebojte, končí, … no jako správná pohádka :-).

81 14.02.2022

„‚A duch se mě ptal, kam jdu?‘“

Velmi jednoduchým stylem sepsané podobenství s o to složitějším, lépe řečeno mnohovrstevnatějším, obsahem … ověnčené zvláštním kouzlem černé Afriky a jejích legend.
Tajemně magické vyprávění kde se střídají surrealistické obrazy vyvolané místními … duchy? Šamany? Tradicemi? Kdo ví? Tohle místo starých legend je opravdu hodně tajemné, a potkat tu boha, či nějakou nadpřirozenou bytost, sílu, moc je celkem běžnou událostí /v tomto směru mi to trochu připomínalo drsné biblické příběhy z úsvitu dějin/ …
„Tak nás (to dítě) potom zaklelo, aby nám oči osleply, a opravdu, jak to řeklo, hned nám oči osleply; ale přesto jsme se nevrátili a nevzali ho s sebou, uháněli jsme stále dál, a když dítě vidělo, že se nevracíme a nebereme ho s sebou, zaklelo nás znovu, ať nemůžeme dýchat, a my jsme opravdu nemohli dýchat. Když jsme se nemohli ani nadechnout, ani vydechnout, vrátili jsme se a vzali jsme ho s sebou…“

A navíc, co si budeme povídat, africká buš už sama o sobě /zvláště pak ta z dávných časů/ nahání dost strachu, i bez záhadných nestvůr, které číhají, aby vás odvlekly a podrobily své moci…

„Tenkrát však bývalo všude hodně divokých zvířat a všude byl les a hustý buš. Města a vesnice nebyly ke všemu ještě tak blízko u sebe jako dneska, a když jsem tak chodil bušem i pralesem, cestou necestou celé dny a měsíce, spával jsem mnohokrát ve větvích stromů, abych se chránil před duchy atd., kteří tam spávali také a dělali mi tam společnost, a taky to trvávalo dva nebo tři měsíce, než jsem se dostal do nějakého města nebo do nějaké vesnice. Obyčejně jsem se tam zdržel takové čtyři měsíce, abych se důkladně vyptal všech lidí, co tam bydlí, na svého sběrače palmového vína, jestli tam snad nedošel. Pak jsem šel zase dál, do jiného města nebo jiné vesnice. Když uplynulo sedm měsíců, co jsem odešel z rodného města, došel jsem do jednoho města, a tam žil jeden děda. Ten děda nebyl obyčejný člověk, byl to bůh, a když jsem tam přišel, zrovna seděl se ženou u jídla.“

Výsledkem byl mozaikově poskládaný plastický obraz (karikatura?) místního folkloru a řekněme modernější Afriky, a přiznávám, že mě přímo okouzlil (možná že ty tajemné síly zapůsobily) … a tak mi nevadily, naopak, spíš mě pobavily, autorovy „prohřešky“, které vlastně vůbec žádnými prohřešky nebyly - primitivní sloh, gramatické „chyby“ či spíš novotvary, apod. – jako celek totiž tohle vše nabylo dokonale originální podoby.

A tak byla procházka po Tutuolově záhadném světě veskrze … zajímavá a zábavná!

„Býval jsem pijákem palmového vína už jako desetiletý kluk. V životě jsem neměl nic jiného na práci než popíjet palmové víno. Tenkrát jsme neměli jiné peníze než kauri, a tak bylo všechno moc laciné a můj otec byl nejbohatším mužem ve městě. Můj otec měl osm dětí a já jsem byl mezi nimi nejstarší. Všichni ostatní těžce pracovali, ale já jsem se vyznal jen v pití palmového vína. Popíjel jsem ho od setmění do svítání a od svítání do setmění.“

81 28.01.2022

Na začátku nebyla žádná velká očekávání – lockdownový víkend a sluníčko venku mě vyhnaly na zahradu, kde jsem v přestávce mezi hrabáním starého listí usedla v jarně studeném, ale krásně slunečném dni s kávou na terase (krása po dlouhé zimě) a začetla se do připravené odpočinkové četby.

A čtenář z vlaku v 6.27 si mě fakt získal!
Svou klidnou atmosférou … „dvacet poklidných minut, během nichž se v něm na povrch dral život“ … až se mu to podařilo! Život si totiž vždycky cestu najde :-) … protáhne se i skrz zatuchlé roury „Velkého drtiče příběhů“, aby dal šanci jednomu úplně obyčejnému člověku, prožít téměř neobyčejně dobrodružné hledání … vlastního štěstí!
Během 173 stránek mezi námi vzniklo téměř důvěrné pouto, filozofovali jsme a klábosili s jeho letitými i nově získanými přáteli … prostě, o všem možném! A mě přirostli k srdci všichni ti nejobyčejněji obyčejní lidé, které (podobné) normálně bez povšimnutí míjíte venku na ulici, se kterými se běžně setkáváte, a nevíte o tom … jako třeba lehce přehlédnutelná, a přitom velmi přátelská, kadeřnice v obchodním centru, dvě velmi, velmi staré dámy z domova pro seniory na cestě do města, za nějakou nezbytnou záležitostí, které každé ráno cestující vlakem v 6.27 jen, aby si poslechly zvláštně neodolatelného čtenáře, vrátný recitující na potkání básně v alexandrinech, stařík venčící každé ráno svého ještě staršího psa, či nezlomný a nezlomený invalida na vozíku, hledající své nohy o které přišel, a taky, jedna mladá filozofující „hajzlbába“ :-). Zdá se vám to, jako zvláštní seskupení? Nedejte na první zdání, uvidíte, že vás příběh překvapí, až objevíte souvislosti, mezi tak zdánlivě nesourodou skupinou prachobyčejně působících osob, či spíš, věřte nebo nevěřte … zajímavých osobností!
Takže, musím potvrdit anotaci, jako mávnutím kouzelného proutku mě na začátku obestřelo zvláštní poetické kouzlo … nečekaného, nečekaně křehkého příběhu plného … čistých duší.

81 08.03.2021

Rusticalia – vesnický, baladicky epický, osudový román - je bezostyšnou a jízlivou parodií nabitou vynalézavě bizarními situacemi, narážkami a parafrázemi, přetékající ironií od prvního písmenka do poslední tečky. Nebere si servítky s ničím a konfrontuje vás se vším … „od Boha až po hnůj“ :-).
Se sarkasmem a nadsázkou popisuje a zveličuje deformovaný svět - v groteskních situacích zesměšňuje brutalitu a násilí vesničanů, sexuální úchylky a praktiky (je hodně znát, že autor je mj. klinický psycholog, takže je většina postav buď negramotná, mentálně narušená, anebo to jsou úplní šílenci :-), jak říká autor „praxe v psychiatrickém zařízení mi ukázala, co všechno v lidech je“).
Hned na začátku mě nadchnul originální lingvistický úvod v podobě uceleného jazykovědného výkladu použitého nenapodobitelného dialektu – podtuřínštiny, následovaný historicko-místopisným vysvětlením původu oblasti, ve které podtuřínský zemědělský lid žije .
Všechny potřebné indicie tedy máte, a pak už se v klidu můžete pustit do příběhu, ve kterém se místní v klidu věnují vylepšování svých zemědělských metod a triumfům svých pěstitelských snah (vytvoření – vyšlechtění ovibose /případně můžeš použít ovibova/ – téměř univerzálního domácího zvířete) …
Tradiční, lokální či regionální, zemědělská krajina, specifické chování jejího obyvatelstva, mezilidské, rodinné a generační vztahy – to všechno jsou témata, která v příběhu vystavěném až ad absurdum, naleznete – na mušku se autorovi dostaly stereotypy vesnického života, paroduje snad všechny rysy venkovského románu (jaké byste našli třeba u bří Mrštíků, Karolíny Světlé, K.V. Raise, Jana Holečka, a dalších).
A tak v téhle fiktivní vesnici žijí naši furianti … lakotní sedláci a vypočítaví majitelé gruntů, hloupé i vypočítavé děvečky, ale taky hospodský, lidový písmák, místní blázen, či kočovní cikáni, a další.

Při čtení si budete asi muset trochu zvyknout na pořádně květnatou podtuřínštinu, ale řekněte, není tohle úžasná květomluva?
„Morydydy, bejku, cásk sis to, járku, na mne vymyslel? Tysíc šajnůch sem za tebe dal a ty chceš íčko zhebnout.“

Jo, a taky na černý humor :-) …
… příkladem budiž tragická smrt Regora Kybernáta, kterého donutil bratr Gonza vypít láhev rosolky, čímž ho vlastně zabil. Shodou okolností či osudu se na umírajícího Regora dívá jeho žena Gelena, která souloží s Regorovým otcem - starým Kybernátem.
Tento pohled Gelenu škodolibě potěšil: „Geč, Regori, geč, neuglídal si mne,“ říkala si v duchu, „ležíš tam dole jako gadrovej panák, vožralej jako govado a zatým já tady s tvým pantátou – geč – geč – geč!“
„Já ty dám rezat, já ty dám uvazovat, já ty dám zamykat – Regori blbej, bel-bej-belbej-bel-bej!“ Nevydržela to a dělila své pozorování s Kybernátem: „Pantáto, támgle leží Regor, je vožralej!“ Kybernát se nahnul dopředu a stranou. Namotě, byl to Regor!
„Ale nyc,“ pomyslel si i jeho otec, nechtěje si kazit požitek, „dyž je vožralej, nebude aspon nyc tušit ani vědet. – Regor je belbej. Je po mámje, a ne po mne, to Gonza je chytřejší.“

81 04.02.2021