alef komentáře u knih

„Zasmušile a nevrle pozoroval přicházejícího komorníka. Byl to nepochybně dokonalý anglický sluha, vyskoký a důstojný; blížil se a na stříbrném tácku nesl sklenici něčeho bílého. …
S velkým úsilím se Smedley přinutil, napil se odporné tekutiny a zlobně se rozhlédl po krajině … Jaký já mám život?
Ano, pane.
Ani psovi bych ho nepřál!
Život je pln protivenství, pane. …"

Letošní čtenářská výzva – kniha od autora od kterého jste ještě nic nečetli – mě nasměrovala hned k několika autorům, které jsem si slibovala přečíst. P. G. Wodehouse (autor spousty humoristických románů, povídek, i divadelních her a muzikálů, a mj. zdroj inspirace pro pana Jirotku a jeho Saturnina) je jedním z nich, a tak jsem si letos o prázdninách splnila výzvu nejen tu čtenářskou, ale i svoji vlastní a do Wodehouse „symbolu staré dobré Anglie a zašlých časů“ (jak se píše na přebalu) jsem se pustila. Načasování se povedlo – musím si pochválit letošní výběr na letní dovolenou – a já se tak letos o prázdninách „mrkla“ mj. i do Hollywoodu na počátku 30-tých let, do jednoho z místních honosných sídel, kde „vládne“ čistokrevný anglický komorník.
Svým výběrem jsem určitě nešlápla vedle – bavilo mě to! Knížka je to útlá (180 str.) a od prvních stránek se příběh čte lehce – lehce, jakoby mimochodem, vklouznete do děje, objevíte se na místě a posloucháte rozhovor .. ovšem hned po několika otočeních stránky se situace začne komplikovat, přibudou nové postavy a začnete se proplétat vztahy všech zúčastněných, kteří se dostávají do různě příjemných (spíš nepříjemných) životních situací, které se snaží, dle svých možností nějak (více či méně úspěšně) vyřešit, navíc disponují porůznu informacemi, které někdo ví a někdo ne a nikdo neví, kdo co ví :-) - a přesně na tom jsou založeny různě komické situace – a přesně tohle je základem celého příběhu, celé zápletky, a jak jsem zjistila později, když jsem si o p. Wodehousovi něco přečetla, i celé jeho tvorby.
Na mě to fungovalo – doporučuji jako lehké, nenáročné čtení (třeba právě na letní prázdniny), jako příběh, který pobaví, jeho postavy jsou občas naivní a snadno zmanipulovatelné (přesně na tom totiž příběh stojí), mají spoustu nápadů, o kterých jsou přesvědčení, že je potřeba je zrealizovat, přičemž zažívají různou měrou neúspěchy, či drobné skandály, a hlavně … čekají na ten správný okamžik – kdy se štěstí otočí tím správným směrem ... v jejich prospěch :-).

„Kdyby stěny měly jazyky, jako mají uši … To jste věděl, že stěny mají uši?
Ne, vskutku?
To je jistá věc. Mám to ze spolehlivého zdroje. Jak jsem tedy řekla, kdyby stěny dokázaly mluvit, tyhlety by toho mohly vyprávět.“
...
„Dnes pořádáme velký lunch … dostaví se hromada důležitých lidí, včetně Jakoba Glutze.
Prezident ateliérů Medulla-Oblongata-Glutz? Chlápek, co vypadá jako humr?
Glutz nevypadá jako humr!
Promiň, ale Glutz je humru podobnější než většina skutečných humrů.“

78 30.07.2020

„ … jako by se chtěl té záhady dotknout, přitáhnout si ji blíž, otevřít své srdce a poznat její příběh.“

Colorado Kid byl dobrou volbou, sice trochu překvapená (v pozitivním slova smyslu) rozměrově i na počet stran nezvykle krátkou novelou (zvyklá spíš na Kingovy objemné 1000 stránkové romány, ale i většina jeho ostatních knížek nejde pod 400 stran), ale i žánrem, který lze označit za crimi-fiction. Vím (z předchozích zkušeností s autorem), že pan King rád experimentuje, takže jsem docela v očekávání otevřela příběh Colorado Kida (navíc se mi rozměrově hodila na dovolenou, něco „většího“ od Kinga bych si s sebou asi nebrala :-). Ještě si dovolím drobnou poznámku, knížka má, za mě, fakt hroznou obálku! – tahle se opravdu nepovedla, k příběhu více méně irelevantní a nic nevypovídající! (1* dolů, i když za to pan King nemůže).

Ale k hodnocení, tentokrát začnu od konce, od doslovu, který se naopak povedl a prostě ho panu Kingovi musím pochválit! Vysvětlení, které v závěrečném doslovu podal, naprosto přesně zapadlo (jako poslední dílek puzzle) do výsledného obrazu, který jsem si o příběhu udělala, resp. vlastně do té doby tak úplně neudělala (výsledný obraz byl do poslední chvíle stále trochu neostrý, teprve doslov mu přidal ty správné kontury).
Příběh, který totiž máte v ruce, není tak úplně příběhem, jak už jsem řekla na začátku, Colorado Kid je dalším z Kingových literárních experimentů. Dokážu si představit (přesně jak předvídá autor v doslovu), že ne všechny jeho čtenáře proto osloví, ale u mě to zafungovalo!

Nechci moc prozrazovat, protože v překvapení (nebo tajemství, či záhadě) tkví hlavní kouzlo téhle novelky (a taky je jejím hlavním tématem), a tak jsem dost přemýšlela co napsat. Přečtete totiž 176 stran (od začátku do konce příběhu, těsně před doslov) a zjistíte, že jste se vlastně nic nedozvěděli, přečetli jste příběh, který není příběhem, a čekali na pointu, která nepřišla … jenže, jste si tím jistí? Právě totiž v tom tkví kouzlo téhle knížky, buďte pozorní, protože nejspíš se nedozvíte nic, ale zároveň se dozvíte úplně všechno … úplně všechno, co mělo být řečeno … v téhle knížce vážně nechybí ani písmenko!

Dva sympatičtí „duchem věčně mladí“ staříci, jinak taky redaktoři, šéfredaktoři i odpovědní vedoucí, místního plátku Ostrovan, totiž opravdu mladé a po čertech chytré stážistce Stephanii řekli všechno, co mělo být řečeno … a pak už to je jen na čtenáři, a samozřejmě, na Stephanii, aby pochopila … postávajíc, posedávajíc a upíjejíc kávu na nádherné vyhlídce … „Tohle měla Stephanie na týdeníku Ostrovan nejradši a okouzlovalo ji to i po třech měsících, které strávila většinou psaním inzerátů: za jasného odpoledne jste ušli šest kroků od psacího stolu a měli jste před sebou nádherný výhled na mainské pobřeží. Stačilo vyjít na zastíněnou verandu … pravda vzduch byl cítit rybami a chaluhami, ale na Losí vyhlídce tak bylo cítit všechno. Zvykli jste si na to …“.

Takže, jestli se chcete do téhle knížky pustit, zvykněte si na to, že jste se právě stali součástí čtenářské výzvy a jestli „obstojíte“, záleží jen na vás, ale nebojte, není to žádná soutěž „chytřejší vyhrává“, je to opravdu spíš o tom, že někomu tohle sedne a někomu vůbec, pak se do ničeho nenuťte, cílem není v žádném případě řešení záhady, takže pokud přesně tohle očekáváte, raději se pusťte do „jiného“ Kinga, protože tenhle multifunkční autor má nabídku pořádně pestrou.

PS: nikdy mě nepřestane udivovat, co dokáže fantazie vykonstruovat z obyčejného novinového útržku, přesně v tom je totiž Stephen King opravdovým králem :-).

PS2: i mě ti dva "staří týpci", jak byli nazváni někde v komentářích níže, bavili :-).

78 22.07.2020

,,Jediným způsobem, jak zjistit meze možného, je odvážit se alespoň malý kousek za hranice nemožného.“ (Arthur Charles Clarke)

O vizích A. C. Clarka se říká, že jsou natolik přesné, že by se daly považovat za návod pro evoluci :-). V podstatě s tím souhlasím, teda až na Clarkův občasný přílišný optimismus směrem k technickému pokroku (u něj pochopitelný, vzhledem k době, kdy své povídky a romány psal), protože ten pomyslný vztyčený prst s varováním, si s každou pointou jednotlivých příběhů klademe spíš sami, posunuti v čase dál, a tedy pod zorným úhlem současných znalostí a zkušeností. Technickou stránku vůbec hodnotit nebudu, je jasné, že dnes to je skoro, jako byste četli Verna :-), protože, o ní vlastně vůbec nejde. To důležité, skryté v povídkách, jsou totiž myšlenky /možná by se dalo říct, často i pravdy/ o nás, lidech a směřování naší civilizace, které mě baví hledat, a které spolu s neopakovatelnou atmosférou a geniálními pointami dělají Clarkovu sci-fi literaturu pro mě zajímavou a přitažlivou …

PS: … nezapomeňte, že na začátku každého poznání většinou stojí nějaká otázka … :-)

„Mihotej se maličko,
ať vím, co jsi, hvězdičko.“
...
„No dobře, on věděl, co to hvězdy jsou. Ten kdo … otázku položil, musel být dost pitomý. Ale, co se myslí tím mihotáním?“
/kdybych na tebe zapomněl, země …/

PS2: postřehy k jednotlivým povídkám v sekci povídky.

78 25.05.2020

„Poezie nemusí okouzlovat, ale musí být pravdivá.“ (Jiří Žáček)

Co vás čeká?
Dobrodružná cesta napříč básnickým světem pana Žáčka, klíč k jeho poezii, která nepřikrášluje svět, a přesto nás nutí nad světem žasnout …

Ozvěny krásných slov … snad všechno, co mám z Žáčka nejraději, snad ze všech jeho sbírek … to laskavě něžné, to elegantně vtipné, to vážně hodné zamyšlení …

„Kdo stvořil svět? Bůh, když se božsky opil.
Kdo jsme? Jsme Sisyfové. Běžci od Thermopyl.
Žijeme v pravdě? Hlavně masochisté.
Jsou ženy z Marsu? To je víc než jisté.
Je život sen? Sen, který si sním uvnitř cizí hlavy.
Kdy zmoudříme? Až bude pozdě na opravy.
Je láska věčná? V dětech našich dětí.
Je Bůh muž? Kdeže - žena, božská, samotřetí.
Je náš svět v pořádku? Svět ano - my jsme v nepořádku.
Co bude po smrti? Vše začne od začátku.
Náš nepřítel? Náš přítel rozum - rádce, zrádce.
Čemu nás učí básně? Ptát se.“
/Návod k použití knížky básní/
...
"Můj bože chraň mě od všeho
od všeho příliš lidského
od tvrdých hlav a měkkých mozků
od usměvavých tváří z vosku
od ženských slz a mužných skutků
od nudy pravd a chronického smutku …”
/Lamentace/

78 04.03.2020

„Čas oponou trhnul a změněn svět!“ Jan Neruda

Křesadlův svět sice za moc nestojí, ale určitě to není nejhorší ze všech myslitelných světů. Totiž, abyste tomu rozuměli, ten pulsující život „radostného budování socialismu“ (o kterém vám pan Křesadlo ve svém příběhu svým typicky cynickým způsobem vypráví) pulsuje rozhodně mimo hřbitovy a vše, co s tím souvisí, a právě sem vás zavede tento příběh, na místo, „kde lze co nejlépe a nejbezpečněji ignorovat radostný dnešek“

S panem Křesadlem a jeho groteskním, parodickým, ironickým, a ve své podstatě (svou mnohovrstevností) hodně složitým, textem jsem se už potkala, takže jsem se nelekla aktuálního stavu reality, tak, jak ji příběh popisuje, tedy reality deformované hodně pokřiveným zrcadlem ...

Je to svět, který vážně za moc nestojí ... hořkost se v něm mísí s kyselostí, jako dochucovadlo téhle směsi nevalné chuti slouží jen a pouze čistý cynismus!

Páni, takhle, když si to po sobě čtu, skoro to vypadá na prostor, kam se nechcete ani mrknout, možná to dost odrazuje, ale to by byla vážně škoda! Jen zkuste nahlédnout do toho zrcadla, možná se leccos právě skrze to deformované zrcadlo, které si může leccos dovolit, dozvíte o minulosti téhle země ...

Třeba skrze Zderada a jeho ... „současnou životní situaci: "Podivné, nevýnosné zaměstnání ve Městě, unavená, mrzutá a nijak přepychová manželka, obytná rakev ve slamové čtvrti a zejména synek, o kterého se nemohli dost starat, a proto ho museli nechat napospas socialistické výchově."
Dozvíte se to ale jazykem až podivně poetickým, jakoby navzdory všemu výše vyřčenému :-) ... a to se mi na textech od pana Křesadla líbí nejvíc.

Hutně temné prázdno ...
„Vůně mokré zeleně z pohřebišť a rumišť zaléhala až sem.“
... „Večer po šichtě, až se rybník naplní hvězdami, Zderad do něj vklouzne a poplave napříč. Po teplém letním dni je tou dobou voda nejlahodnější “

Ne vážně to není nejhorší z možných světů :-) ...
ale i tak zjistíte, jak křehký je lidský život a jak bezvýznamný ...

PS: ... a taky, že ve vypjatých skutečně vážných situacích mají ženské pravidelně lepší nervy než chlapi :-).

77 11.10.2023

Nonsensová poezie pana Vodňanského mně učarovala už dávno, dávno! Říkám si, jestli se najde někdo, kdo by neznal … „Dejte mi pastelku, nakreslím pejska“ … anebo „Šlo povidlo na vandr“ … a taky třeba … „Když má ráno vyhráno“ ?

Všechny jeho texty, už od takového leporela pro nejmenší, to je hravá poetika, humor, fantazie, geniální hra se slovy - spousta uvolněných asociací, úmyslně neúmyslné ne-smysly či dvoj-smysly, všechno je povoleno, všechno se smí … hlavní je totiž, dobře se bavit a hrát si!

Knížky pana Vodňanského provázely mé děti … no od plenek :-), protože, milí, zlatí …

„svítá a ta novina,
probouzí i mimina“

... a tak honem na snídani …

„Když budíky zazvoní,
čerstvé housky zavoní.“

… a pak … celý den si hrát! …

„Táta cvičí rozcvičku,
volá na mě – človíčku“

… no není to paráda, být batoletem a objevovat svět? :-)

77 18.08.2022

„myšlenky jsou dost nebezpečný, když si je člověk nehlídá“

První, co mě na knížku nalákalo, bylo Japonsko, a samozřejmě, všechno to slibované neskutečno, které souvisí s tím, že autorka je stejně jako já, čtenářka a obdivovatelka Murakamiho :-).
Druhé, co mě zaujalo, byla informace, že se jedná o literární debut mladé japanoložky a udělená cena Magnesia Litera, oboje slibovalo, že půjde o zajímavé čtení.
A do třetice, co mě trochu odrazovalo, byla avizovaná intelektuálně-milostná studentská love story hlavní hrdinky (25ti, resp. 17ti leté) /to opravdu není můj šálek kávy/.
Zvědavost ale převážila, a tak jsem se na Šibuji přeci jen vydala a začala zvědavě sledovat hlavní hrdinku Janu, … při pátrání po záhadném japonském spisovateli Kawašitovi (bavilo mě sledovat jeho příběh – jako spojky mezi jednotlivými články příběhu), … při řešení záhady - myšlenkového uvíznutí v čase (bavilo mě sledovat leit motiv rozpolcení a s ním spojenou atmosféru – dýchnou na vás totiž pocity odcizení, osamocení a v neposlední řadě dusivý pocit vězení), a samozřejmě, i … při studentských milostných dobrodružstvích (jejích vlastních, ale i těch ostatních probíraných, české i japonské pubertální mládeže, které nejspíš měly podpořit zřejmé kulturní rozdíly).
Podle očekávání je právě tahle linie příběhu pro mě jejím nejslabším článkem, ale nebudu nijak přehnaně kritická, Janino studijně-životní dobrodružství bylo vlastně docela fajn. Jana absolvovala celkem úspěšně (na rozdíl od jiných svých vrstevníků) dost emočně složitou iniciační cestu k dospělosti, skrze poznání japonské popkultury a celkově japonské reality (plné promílajících se trendů workoholismu vs. konzervativních tradic), a tak, díky tomu úspěšně prošla vlastní vnitřní proměnou – především vystřízlivěním z ideálů :-).

PS: souhlasím s komentářem magnolie níže, i za mě má autorka můj obdiv za osobní zaujetí japonskou kulturou.

77 26.10.2020

V krátkém příběhu Stefan Zweig opět rozvíjí své stálé téma: člověk, jako živoucí bytost.
U Zweiga je to opět člověk určitým způsobem vykořeněný a různými okolnostmi odtržený od společnosti.
Hlavní roli pak hraje pomíjejícnost a zapomnění.

Začalo to náhle … „nebyl bych dovedl říci jak – jen jsem si uvědomil: tady jsem už musel před lety jednou být a k těmto stěnám, k těmto židlím, k těmto stolům, k té cizí zakouřené místnosti se určitě poutá nějaká moje vzpomínka. Ale čím víc jsem poháněl svou vůli, aby se té vzpomínky zmocnila, tím zlomyslněji a klouzavěji mi vzpomínka unikala … hluboko na dně vědomí, a přece nezachytitelná, neuchopitelná.“

Někdy se pak stane, že se vzdorovitou a svéhlavou vzpomínku podaří zachytit, že začne „třepotavě a jiskřivě … svítat“ a vaše mysl vám nakonec vydá připomínku, na někoho, kdo „v této místnosti … třicet, možná čtyřicet let dýchal, četl, myslil a mluvil … a pak stačilo, aby přešly jen tři čtyři roky, … a už se nevědělo nic … už se v kavárně Gluck nevědělo nic o Jakobu Mohlovi, o Knihomolovi.“

Díky jednomu takovému déjà vu pocitu tak máte možnost sledovat zprávu o zániku Jakoba Mohla, knihomola, který ovšem knihy nečetl kvůli jejich smyslu, nebo alespoň vypravěčskému obsahu … „jen jejich jména, jejich cena, forma jejich vydání, jejich první titulní list přitahovaly jeho vášeň … pouhý seznam se stotisíci titulů a jmen, vrytý do měkké mozkové kůry savce místo jako obvykle napsaný do katalogu knih“, a který tak v podstatě všechny projevy života, zaznamenané v knihách, dokonale sterilizoval, a tak vlastně vůbec nežil, „jen ty dvě oči za brýlemi žily a ustavičně krmily tu záhadnou bytost – mozek – slovy, názvy a jmény“ … a pak? Pak už nic – konec – „celá ta fantastická architektura jeho paměti se zřítí“ … Jakoba Mohla, jako mnohé jiné, semele válka, a pak už v té jeho „jedinečné klaviatuře paměti ... vázly klávesy“.

Po přečtení tohoto krátkého příběhu o tom, kolik jedinečného s každým člověkem ze světa zmizí, mi bylo trochu zvláštně, vliv na to měly samozřejmě zvláštní události, které v příběhu „dopomohly“ k zničení jednoho člověka, a pak, Zweig mi tak především mistrně dokázal vložit do té mé šedé kůry mozkové … neodbytné otázky ...

77 20.05.2020

„Pozdvihl jsem dalekohled a namířil … vzhůru. Rázem se proměnil v dětský krasohled, musel jsem přimhouřit oči před záplavou záblesků … ve vysokých oknech, bájivých vykládačích světla dne … Nejprve mne upoutalo okno v kapli Božího hrobu … a přišlo mi pokleknout (jako) vděk za tu krásu. Abych se ubránil dojetí, pohlédl jsem jinam, do okna Thunovské kaple, a spatřil tam … člověka zápasícího o život … výjev hrůzného majestátu … poslední soud … zachraň se, dokud je čas!“

„Viděl jsem minulost: kamenné kružby protínaly sklo v roztodivných obrazcích … šplhaly po sloupech … měly v sobě vtesánu pokoru středověkého člověka.“

Pochmurné, iracionální, romantické vize, tajemný až bizarní děj, jako výplod dekadentní mysli, jehož výsledkem je návrat ke středověku, jako kultovní záležitosti doby přelomu milénia (vzpomínáte? … vnímané jako období příslibů a hrozeb nejasné budoucnosti lidstva), tak nějak lze popsat náladu gotického románu Miloše Urbana, který je povedenou směsicí středověkého hororu, moderní krimi, romantického příběhu a filozoficko-historické úvahy o ztrátě víry a jejím znovunabytí, když k tomu pak přidáte ještě drobné paralely odkazující k Umbertu Ecovi (mému favoritovi na literárním poli), je na světě jedinečný čtenářský zážitek. Jestli jste tady na DK, určitě to znáte taky, … když otevřete knížku a příběh vám dokonale sedí a četba je pro vás komfortní záležitostí :-). Skoro jakoby navzdory temnosti příběhu, kdy na scénu vstoupí starobylé bratrstvo, Praha je ochromená a otřesená sérií podivných brutálních a krutých vražd, protože tohle je jen jedna rovina, příběh je v širokém pojetí mnohovrstevný, a navíc, psaný zajímavě různorodým jazykem, spolu s Hastrmanem (za mě) zatím to nejlepší z Urbana, … rozhodně mi bylo potěšením :-).

Doporučuji, protože jsem, krom všech výše zmíněných důvodů, přesvědčená, že Urban napsal příběh, který je dobře čitelný pro velkou škálu čtenářů, určitě si v něm může najít každý tu „svou linii“, a skrze její „optiku“ pak číst, … strhující příběh, nebo třeba „jen pouhou“ detektivku, či romantický příběh s krásnými popisy staré Prahy, nebo „erudované“ historicko-filozofické úvahy … každý, dle svého gusta :-).

„Po dny a noci jsem se … bránil pomyšlení, že v celých dějinách lidstva to byl právě člověk dvacátého století, kdo nejvíce snil a nejhůře chyboval.“

77 11.06.2019

K. H. Mácha – první romantik, zoufalý pesimista, melancholický básník, který byl nejprve kritizován a neuznáván, později objevován, a nakonec obdivován.

„Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
Spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
Jak zajde za onou za onou v obzoru skalinou,
Nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“

Předposlední sloka Máje – skrývá v sobě celý Máchův život a jeho dílo - básník lákaný přírodou a dálkami, žijící z touhy, svíraný neukojitelnou láskou, citlivý (já bych řekla přecitlivělý) romantik ...

Jeho verše jsou plné čisté melancholie, bolestných pocitů – ztráty, zmizení, dálky – vše se nenávratně ztrácí ... nikde nic pozitivního, všude jen nenaplněné city a touha, vyvolávající žárlivost, nedůvěru a nekonečné zoufalé trápení ...

No, ano, máte co do činění s typickým romantickým hrdinou, vzpomínajícím, ale především přesvědčujícím a litujícím sama sebe, přemýšlejícím o smrti, pomíjivosti života, času a o nespravedlnosti... a tázajícím se: Proč? ... proč se dostal, tam, kde se dostal, ale především: Čípak je to asi vina?

„Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl."

Máte před sebou krásnou báseň – příběh se silnými emocemi, tajemnem a skrytým poselstvím ... které ovšem každý čtenář může vnímat jinak – možností je spousta – záleží jen na vás, co se právě vás, dotkne nejvíc ...

77 08.01.2019

Je to už delší dobu (vlastně dost dlouho) co jsem četla knihy Noaha Gordona, Ranhojič a Šaman (ze série Dynastie Coleových vyprávějící o lékařské rodině díky níž „pocestujete“ napříč stoletími a celým širým světem), před časem se mi dostaly znovu do rukou, a tak jsem si je půjčila a znovu se vrátila na krátkou exkurzi ...

... s Ranhojičem do 11. století, do doby, kdy v zaostalé Evropě (nekulturní a temné Anglii, kde nad životem a smrtí vládne dost nemilosrdně církev), po pádu Římské říše surovém a nehostinném prostředí, ve kterém můžete v podstatě na veškerou, do té doby známou antickou lékařskou vědu, zapomenout, a kde zajišťovali jedinou „lékařskou péči“ potulní léčitelé a ranhojiči (bradýři, vlastně holiči, kterým se ostrá břitva občas hodila nejen na holení, ale taky k občasnému uříznutí patřičné části těla, která nesla známky nemoci, či jiného poškození a bez které se dalo žít, tedy, pokud jste daný zákrok přežili :-). Takže, veškeré v té době dostupné lékařské poznatky musíte hledat o dost dál na východ, skoro by se dalo říct na druhém konci světa (alespoň pro lidi té doby to tak jistě bylo), musíte totiž zavítat daleko na střední východ, do Persie, do tehdejšího centra rozkvětu a bohatství, a taky smyslnosti a rozmařilosti, protože právě tady se koncentrovalo také veškeré tehdy dostupné vědění, a kde vládla (díky osvícenému panovníkovi) vstřícnost k získávání nových poznatků a tedy i k rozvoji lékařství. Kde jinde byste pak chtěli hledat zakladatele moderní medicíny Avicenu, než právě tady, v centru všeho dění. Pro našeho hrdinu, Roba, je to splněný sen, učit se od mistra lékařského vědění ... pro nás, čtenáře, možnost prožít zajímavý, dobrodružný a napínavý výlet, zdroj poučení o válce a náboženském fanatismu (neodpustím si říct ... aktuální i dnes), a v neposlední řadě, možnost nahlédnout „pod ruce“ největším léčitelům tehdejší doby :-).

PS: ... romantické duše si také přijdou na své ... mezi řádky objevíte samozřejmě i příběh o lásce, touláte se přeci smyslným orientem :-) ... takže přeji poučné čtení i příjemné snění :-).

77 09.10.2018

Bítnickej, hipísáckej až mystickej život
… „Život je krásnej! Smutnej a krásnej!“ …
ve skoro fikčním světě,
kdyby ovšem nebyl,
tak je až absurdně podobnej tomu našemu …

Zajímavé, ovšem vůbec ne příjemné, čtení, které dokáže emocionálně vyždímat a je spíš zvláštním, řekla bych až zvráceným, způsobem působivé … o tom, „kde v duši tma je hustá“.

Groteskní (to jsem si musela připomínat, o co tu jde), vlastně místy až nemravně zvrhlý text do sebe vcucl „odlesky duší“ svých hlavních protagonistů, kteří se oddávají přírodě a sobě navzájem, smývajíce ze sebe tak to, čemu pohrdavě říkají „civilizační slupka“ …

Proud slov, jako „veletok lásky a souznění, který se z nich zpočátku vydral jako gejzír“ … vleče je ke dnu, „mezi šutráky, k převalujícímu se kalu“…

„Je jí tolik smutno! A tolik nádherně! Hele! A možná že přítomnej okamžik je jediný, co je …“

A každej, ani nemusíš stát zrovna po kolena v tom vulgárním marastu a bahno společnosti ti přitom nemusí klouzat mezi prsty, … stejně nakonec hledá pevnou půdu pod nohama, dno, od kterého se můžeš odrazit…

„Dyť ti říkám, že mám vystoupení! Jedeme na oslavu! Budeme hrát! Zíráš, co?
Ahá, jo, žádná změna, nic novýho, zase hrajeme, tak jó, cedí ze sebe máma, sotva se rozjedou ...
Ne ták docéla, milí móji, zubí se na ně Ivan.
Ne! Teď vy hrájete vo svůj žívot!“
… a přitom kolem sviští v rychlém sledu evropské události …
„To ste celý vy, Rusáci! Ovládnout, zničit, vyhladit!
Štože?!
Dyť to už se přece nedělá!
Dělá!
Dyť to ale nefunguje!
Fungúje!
Dyť je jednadvacátý století!
To fúk!“
…
„Scenérie vskutku upomíná na nebe doznívající v úsvitu, škubem vesmíru či snad božským rozmarem překlopené na rozrytou zemi.
Tituškové se loudají i kolem auta. Postrojení v kusech mundúrů, strakatých polních bundách, teplácích. Prsteny a řetízky, škapulíře, křížky, řetězy na šíjích. Za opaskem má leckdo strašidelnou sbírku nožů, pout, všelikých nástrojů k trýznění. Pistole i dlouhé pušky přes rameno, kalašnikovy. Nad oholenými hlavami i důstojnickými čepicemi zplihlé prapory i monstrance, v uřvaných bitkách orvané insignie pravoslavného stalinismu.“

Je to groteska!
... musím si to připomínat! - protože groteska, to je jen na oko, fakt mrazí z té ledové krusty z východu, co se, jak přituhuje, začíná rozlézat po tom blátivém marastu,
… musím opravdu bedlivě poslouchat, číst mezi řádky! - protože vyprávěná je dětskýma očima – bez příkras, všechno, co vidíš a slyšíš, bez komentáře, bez úvah, prostě a jednoduše, tak, jak se to jeví – co dělá táta, máma, bráška, i celé to procesí těch, s kým se ONI (fakt výstřední rodina) na své pouti setkají,
… musím na to myslet! – když čtu řadící se slova a věty, v poetický obraz evropské krajiny …. „Provazce deště buší do okýnek. Potůček hned u odpočívadla dostává zabrat, pění se, skáče v betonovém korýtku, struha se vlní přišlou vodou.“ – a když „vidím“ dětskýma očima …“Děťátko leží na posteli za hradbou polštářků. Něžně dýchá, vykukuje z rozepnutých, dosud celkem čistých dupaček. Ručky, nožky protahuje ve světelném reji. Sluneční paprsky rejdí po okenním skle … Kluk brášku přikryje.“ – něhu, lásku, které se v tomhle světě moc nedostává …
… musím o tom přemýšlet! – když čtu ten větší a dost drsnej zbytek týhle knížky, … „V rohu kuchyně je sprchový kout zakrytý igelitem, hned vedle sporák, na něm harampádí, na podlaze vrstva ulepených střepů a střípků, mrtvý hmyz. Kuchyňská linka z dávných časů. Gauč. Nad ním vycpaná hlava srny. Stůl, igelitový ubrus přichycený klipsnami“ … vydrápnutý bolavý slova …

76 20.06.2024

S tímhle místem je něco hodně špatně …. Otoč se a mazej pryč!
... „jeho touha zůstat naživu a mít dál všechny části těla tam, kam patří, byla rozhodně silnější než zvědavost …“

Zvědavá jsem, takže jsem četla dál, můžu vás tak ujistit, že ani slabší povahy se zřejmě příliš lekat nebudou, takže pokud očekáváte horor, kde vám běhá mráz po zádech, tuhne krev v žilách a bojíte se jít spát sami, tak příběhy strašidelných domů /Crawen Manor patří do této série a je jedním z nich/ nejsou tím pravým ořechovým. Pokud ovšem hledáte odpočinkový romantický příběh /inspirovaný takovými klasickými romantickými hrdiny jako z pera E. A. Poea, Stendhala, nebo našeho Karla Hynka Máchy/ s hororovými prvky /skoro se všemi typickými znaky romantismu/, pak je tato série pro vás naopak to pravé.

Ten dům samozřejmě vypadá, jako z nějakýho hororu, příběh od počátku zní, jako z nějakýho hororu, životem zmítaný (romantický) hrdina tu taky nechybí ani napětí, i když, možná, že je to spíš zvědavost, co vás nutí číst dál, a příjít té záhadě kolem Crawen manor na kloub . Každopádně užijete si takový v současnosti zakotvený návrat k havranům kroužícím nad sídlem, tajemnou černou kočku, prazvláštního majitele sídla, kostlivce ve skříni, a jak se dá očekávat, nějakou tu „příjemně romantickou“ duchařinu. Pokud tohle očekáváte, budete spokojení.

„Kdo by si to byl pomyslel, že budu bydlet v zahradě, kde straší… a bude mi to jedno.“

Ovšem, kdo ví, jak dlouho, pod podrážkami tu totiž křupe listí … a ještě něco …

„Jaké to asi je, žít ještě celá desetiletí poté, co uplyne vaše záruční doba?“

76 02.05.2024

Opakování je matkou moudrosti!

Staré přísloví, a jak se zdá, platí dodnes. Tak by se dalo shrnout poselství této jedné z mnoha příruček osobního rozvoje. Vlastně se nezabývá ničím přelomovým – zaměřená je (jako mnoho jiných) na produktivitu a jak jí dosáhnout, přesto si myslím, že není na škodu (právě v duchu výše uvedeného přísloví) občas si některé zásady připomenout.

Znám je, asi všechny, zhruba vím, jak na to, vím, že to funguje, a přesto je občas stejně nerespektuji, a taky si myslím, že je to tak správně – život se prostě nedá tak úplně nalajnovat, to ovšem nic nemění na tom, že jsou to pravidla užitečná a když něco opravdu, opravdicky chceš (moc po tom toužíš) – tak tahle metoda, věřte nebo ne, opravdu funguje!
Protože, tady totiž platí ještě několik dalších starých známých přísloví:

- Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!
- Co zaseješ, to sklidíš!
- Trpělivost růže přináší!
Pozn. Už jsem skoro jak teta Kateřina - pro ty, co znají Saturnina :-).

A co to znamená v praxi?
Prostě si pamatuj, že i drobné pravidelné změny v našich návycích, které nám můžou přijít třeba i nanicovaté, můžou být ve finále, pro splnění našich přání, představ, tužeb, docela podstatné – úspěch totiž často přichází po malých krůčcích, a jen zcela výjimečně nějakou dramatickou proměnou – ty se stávají totiž maximálně jednou za 10 let. Pozn. jak říká pan Chocholoušek pro ty, co znají Jáchyme, hoď ho do stroje :-).

„Naučíte-li se jeden nový poznatek, nestanete se hned géniem. Zasvětíte-li však učení celý život, odměnou vám bude zásadní transformace. Každá kniha, kterou přečtete, vás nejen naučí něco nového, ale navíc vám ukáže již osvojené poznatky v novém světle.“
Jak říká pan Warren Buffett: „Tak zkrátka poznání funguje. Hromadí se jako složený úrok.“
Jinak se tomu taky říká - kumulace produktivity, a znamená to docela jednoduchou věc – stačí, když každý pracovní den splníte jeden úkol navíc, ani si toho nevšimnete, až jednoho dne překročíte kritickou mez (po dlouhé řadě malých činů) – a přijde kýžený výsledek.

Takže nezapomeňte, že měřitelné výsledky často nejsou zrovna vidět (jde o opravdu dlouhou řadu malých krůčků) a neztrácejte vůli pokračovat :-).

A pozor! „ Vítězové a poražení mají často ty samé cíle!“ – takže výsledek vždy záleží na zvoleném postupu.

To nejzásadnější, co si z knížky asi odnáším, je pak toto připomenutí:
„Když chcete změnit své chování, musíte nejdřív změnit své myšlení.“
Krok za krokem!
Co stojí v cestě? (které moje návyky mi brání)
Co by pomohlo dostat se do cíle? (které by naopak byly prospěšné)
A teď mysli!
Prober si své vzorce chování – proč jednám tak, jak jednám a co by dávalo větší smysl.
A nezapomeň! – Je to tvůj život – tak se v něm musíš cítit příjemně!
Takže to zas nepřeháněj, buď prostě k sobě i k svému okolí jen všímavější! Často si tak ušetříš spoustu vynaložené námahy na něco, co za to nestojí, anebo si jen ušetříš spoustu práce!

76 19.04.2024

Začalo to nevinně --- na jihu:
„Upíjel jsem z malého šálku silnou řeckou kávu a díval se na hladinu Libyjského moře --- nastala hodina, v níž se každý den po zátoce rozlilo ticho, které bylo zcela jiné než ticho malátného poledne, kdy slunce žhnulo vysoko na obloze a vypalovalo v hlavě všechny myšlenky.“

A pak, stala se vražda,
přibývá podivných postav, vystupují a mizí v dramatických pózách ze scény,
ve vyprávění se prolínají --- „vypadá to, jako pohled a fotografii na které jsou vidět tváře lidí, jež na vzdáleném kontinentu postihla nějaká katastrofa.“

Kontury světa, na začátku tak jasně dané a krásně poeticky popsané, příběh úplně rozleptá – ve směs fantasknosti a melancholického smutku.
Je zvláštní zjistit, že v té pestré směsici má stále každé slovo svůj význam – jenže stejně nevíš, co si s ním počít :-).
Tak možná takovou malou radu čtenářům – buď trochu pokorný a trochu lstivý zároveň – neber pravidla příliš vážně – objevíš pak věty (v ajvazovském stylu), které v podstatě nedokážou přijmout žádný smysl, prostě se jen budeš probírat trsy téměř nesmyslných slov ---
--- pak se ale najednou něco stane, a text se ti odmění: „v melodii té věty se nezřetelně ozýval celý dlouhý, dosud neznámý děj, tak jako se na vrcholku hory otevře krajina, jejíž obrysy prosvítají mlhou.“

76 15.02.2024

Začalo to několika zmatenými okamžiky, a pak se objevil ostrov.

Jenže odměny za objev se většinou nedostává průzkumníkům, ani cestovatelům, ale těm, kdo pak své nohy dostanou co nejrychleji domů --- a když jsou ty nohy stále spojeny s tělem, je to jen bonus navíc --- a když se stane, že takových osob je víc, nastane problém --- a pak je to úkol pro Elánia.

Je totiž čas, aby někdo dostal pořádnou lekci --- a pak už nic nebrání tomu, aby se rozjel byznys se zbraněmi --- "jsou pro každého, kdo si je přeje koupit a může zaplatit"
"Bez ohledu na to, kdo, jak a kde je bude používat?"
Výrobce zbraní byl, jak se zdálo, na okamžik dost zmatený.
"Prosím? Obávám se, že --- no samozřejmě, jsou to přeci zbraně!"

Jak se tak zdá, Zeměplocha je dost podobná našemu světu ---

"Předseda Cechu právníků a advokátů sí odkašlal --- pak nastala diplomatická odmlka" --- a pak už události nabraly spád!

Budete číst, jako o život, budete přemýšlet nad významy slov, budete se smát a bude vás mrazit ---
--- někdo totiž vyhlásil válku!
"Tu dlouho a s láskou pěstovanou tradici."
Konflikt, který většinou ukončí, jen když dojdou zbraně! --- resp. když dojde kamení!

A pak se ozve TEN hlas: "MÁM TEĎ OBROVSKÉ MNOŽSTVÍ SCHŮZEK."

Pravidelní návštěvníci Zeměplochy moc dobře ví, či hlas to je!

Zbývá už jen poslední otázka, --- a na či straně jste vy?

76 23.12.2023

Zklamaní?
Možná ...
... avšak slzy ne!

"Přitom přece po klidu toužím. Celý svůj život po něm prahnu."

Tohle je alfou a omegou Bářiných momentek, vše se totiž točí kolem možných zklamání a kolem toužení po klidném životě...
...s mužem...nebo bez...

Mám Báru ráda, upřímnou, inteligentní, vtipnou, mimořádně dobrou pozorovatelku života.
Báru, která se umí zeptat:
... jak moc jsme tvůrci vlastního osudu?
... odpouštíte snadno?
... opravdu věříte, že s věkem přichází moudrost?
A také upřímně odpovědět:
... "jsem si zcela jistá, že nelze prosazovat rovnoprávnost bez kalhotek."
A tak stanovit celkem jednoznačná pravidla!

Bravo, Báro!
Tahle knížka se povedla po všech stránkách, je příjemná na dotek, úchvatná na pohled (opravdu krásně zpracovaná) a především přímá ve svých myšlenkách. Jednoznačně ji řadím mezi to nejlepší co jsem od Tebe četla.
Promiň, že Ti takhle tykám, ale já si s Tebou během četby trochu povídala, a to tykání z toho rozhovoru tak nějak přirozeně vyplynulo.
Každopádně Tvé myšlenky přetvořené v krátké příběhy jsem se zájmem sledovala, od první do poslední zaujaly...
... o prázdnu v životě, které je potřeba zaplnit,
... o slibech, upřímně daných, které je potřeba dodržet,
... o úctě, jednoho k druhému, kterou je těžké definovat,
... o bolesti srdce, kterou ani čas nevyléčí,
... o smíchu, koření vztahu, který lze tak snadno zaměnit za výsměšek,
... o láskyplné náruči, jako životní nezbytnosti, která tvoří rámec, pro naše vlastní pravidla,
... o kuráži v každé ženě, která donutí vzepřít se manipulaci.
Takže děkuji za tyto momentky - momenty hodné zamyšlení se!
"Komu bezmezně věříte?"
"Znáte své tělo?"
"Umíte se omluvit?"
... a hlavně ...
"Máte se ráda?"

76 27.07.2023

Vtipná interaktivní říkanková knížka pro nejmenší děti.
Říkadla jsou krátká, dobře zapamatovatelná, jednoduše navádějící k úplně jednoduchým přirozeným pohybovým aktivitám.
S 1,5 letou vnučkou opakujeme stále dokola a dokola a stále nás to baví ;-) ... zejména splašená "brambora" ... ta jednoznačně vede :-))).

76 27.07.2023

„Základní myšlenka plánu je správná“ … ovšem … „zákruty vojenského mozku jsou nevyzpytatelné.“

Navíc se někdy přihodí, že stejně nemáte na vybranou … a s planetárními ekonomikami to taky vypadá všelijak, většina dobytých soustav totiž není zrovna v dobré kondici … takže vás čeká spousta politikaření a dobyvatelské války ve vesmírném měřítku …

„A nemohli bychom se s nimi dohodnout?“

Shrňme si situaci, „máme potíže a víme o tom“ .
Navíc, ve vzduchu visí cosi zvláštního … Problém zní: co s tím?

Intriky a zákulisní praktiky kam se podíváš, hvězdné války jsou v plném proudu. Vesmír je strategické pole, na kterém probíhají četné vojenské manévry. Space odysea může začít …

Ještě, že tu velí Honor, superžena, jež je mimořádně schopná, hrdá, odpovědná, praktická, bez ambic oslňovat (ženskými zbraněmi), s ambicemi vítězit (zbraněmi v bitvě) a nepodlehnout (okolnostem) … a … a tak studená, se svým „poker face“ /promiňte mi to, milí Honořini příznivci, nechápejte to, jako pejorativní označení, ani jako kritiku, ona je taková přirozeně, a vlastně to k ní patří, a charakterizuje jí to, jen mně osobně tyhle typy – mé protiklady /osoby nedisciplinované, neambiciozní, s ambicemi oslňovat a bez ambicí vítězit, jež má s touto osobou společné asi jen to, že za žádných okolností nepodléhá okolnostem/ tak trochu žerou, ale ani to není myšleno v negativním slova smyslu, vážně /. Vlastně bych za to měla pana Webera pochválit, napsal její postavu tak dobře, že ve mně vzbuzuje dost emocí, takže svou práci odvedl skvěle.

Sci-fi je mým oblíbeným žánrem, ovšem na poli military sci-fi jsem spíš nováčkem, takže jsem si na tento subžánr musela zvyknout. A rovnou se přiznám, že asi zůstanu jen u občasných zdvořilostních návštěv v tomto vesmíru, a dám nadále přednost spíš filozoficky laděné scifi (a takovým hvězdám jako jsou S. Lem, R. Heinlein, či R. Bradbury a další) než akčním vesmírným střílečkám.
Což ovšem neznamená, že jsem se nebavila!

Vesmír Honor Harringtonové sice není úplně místem, kam bych se chtěla podívat, ale nakouknout občas, tak to docela ráda, jsem totiž dost zvědavá, takže mě autorovy popisy (které podle některých komentářů byly příliš zdlouhavé a hodně dopodrobna popisné) úplně vyhovovaly, a je to přesně to, co naopak oceňuji, jak už jsem řekla, jsem nováček, který se v tomhle světě potřeboval trochu rozhlédnout a zorientovat, a tak mi to přišlo úplně vhod, abych si dokázala představit, v jakém prostoru se pohybuji.
Uvítala jsem i možnost nahlédnout tak Honor „do hlavy“, zjistit, co se za tou tváří, kde se nepohne ani sval, bez náznaku emocí, které by prozrazovaly, co si myslí, skrývá, a jak uvažuje…
…. „Nikdy se nenaučila odmítnout výzvu. Jestli existuje nějaký způsob, jak … vytlouci něco proveditelného, Honor na něj přijde, bez ohledu na to, jak zle jí to bude rozdírat duši.“ … je zásadová.
… „Honor dala přikývnutím hlavy na vědomí hlášení … aniž přitom zvedla oči od svého displeje.“ … je nesnesitelná.
… „Honor nebyla ten nejlepší matematik … ale dejte ji provést manévr v reálném čase a prostoru a nebude mít potíže … útočníky dokáže zahnat na potupný útek.“ … je prostě praktik.
… „Byla sama a tak si dovolila jeden povzdech“ …ale ... „v jejích očích se objevil nebezpečný výraz.“ ... a má tah na bránu.

Zjistila jsem tak o ní (s téměř stoprocentní pravděpodobností), že i když se něco zdá dokonale nepravděpodobné, pod vedením Honor by to, zdá se, přeci jen fungovat mohlo!
Víš co, Honor, bylo to nakonec docela fajn, podívat se s tebou do vzdálených galaxií, parkovat na oběžných drahách vzdálených planet a takticky řešit milion problémů, jež nemají řešení, dokud se neobjevíš ty . Bude to možná docela dlouho trvat, než se do tohohle vzdáleného koutu vesmíru znovu podívám, víš jsem pacifista, a hvězdné války a tvrdá disciplína nejsou zrovna mým šálkem kávy, ale stejně mám takové tušení, že se ještě někdy potkáme (pořád mi vrtá hlavou, co se tobě honí hlavou ).

A ještě jedna rada na závěr, NIKDY se nepokoušejte napadnout společníka stromové kočky, když je tahle kočička poblíž … „Honor jednou viděla, jak podobné drápy rozervaly obličej člověka, který byl dost pošetilý na to, aby se pokusil napadnout společníka stromové kočky“ … věřte, že to není pěkný pohled!

76 01.12.2022

Zákon o zachování pohybu zní, „těleso, které je v pohybu se pohybuje stejnou rychlostí a stejným směrem až pokud na něj nepůsobí jiná síla.“ /Gallileo Galilei – Hobbesův současník/

I my lidé jsme součástí přírodně materiálního světa, a ten se řídí zákony mechaniky – tedy, tělesa se pohybují a vzájemně na sebe kauzálně působí – ve stejném duchu pak Hobbes, jako veskrze materialisticky založený filozof, pojal svou filozofickou vizi.

A tak je Hobbesův pojem moci motivován právě touto analogií k působení těles – „moc je dispozice účinně působit“!

A v úplně stejném duchu přistoupil i k lidským emocím (myšlenkám, činům) – „činy jsou produkovány mechanicky a spadají pod deterministické zákony“ – a tak si smyslové vnímání můžete představit jako pohyb těles směrem ke smyslovému orgánu, čímž dojde k jeho podráždění a následně vjemu; zrovna tak lze tímto způsobem vysvětlit podle Hobbese i „touhu“ – což není nic jiného než niterný pohyb směrem k objektu touhy (provázený pocity libosti, nebo nelibosti, pak můžete očekávat averzi), nebo „volbu“ – jako pohyb směrem k objektu po kterém toužíme, či „konání“ – jako pohyb k dosažení objektu touhy, a k jejímu uspokojení.
Poskládáním všech těchto premis pak Hobbes získal jednoznačný závěr – podobně, jako je základním principem pohybujícího se (materiálního) tělesa (Galileiho zákon) zachování pohybu, je „základním (a přirozeným) principem člověka zachování o ochrana jeho vlastního života“.

Podle Hobbese je tedy lidským štěstím, a přirozeností každého jedince, neustálé uspokojování svých tužeb a potřeb – tedy, pohybovat se směrem k objektu své touhy.

Odtud tedy vane vítr, pokud hledáte východiska pro Hobbesův racionální egoismus – každý jedinec přirozeně touží po uspokojení svých potřeb – a ty jsou zaměřeny čistě na jeho individuální dobro (užitek) a sebe-záchovu – a to jsou podle něj touhy, které motivují všechny naše volby a činy!

A jak že se to má s rozumem a přirozenými pudy?
Takže, vězte, že naše pudy, vášně a emoce stanovují naše objekty touhy (emoce rozhodují, po čem budeme toužit), zatímco rozum, ten ustanovuje prostředky k efektivnímu dosahovaní našich objektů touhy (najde cestičku, jak je uspokojíme), pomáhá zvažovat alternativy, jak nejlépe dosáhnout toho, po čem toužíme (nejefektivněji a s vynaložením co nejméně prostředků) – cílem je přeci sebezáchova!
Problém je, že některé lidské vášně nás lidi sice orientují k míru – jako touha po klidu, strach ze smrti, touha po pohodlném životě, po bezpečí, ale jsou tu i jiné (a ty nám jsou úplně stejně vlastní, jako ty předchozí), které nás orientují spíš úplně opačným směrem – k násilí, boji, válce … a protože jsme zaměřeni individuálně (sebezáchovně) – je přirozené (v přirozeném stavu), že se jedná o „válku všech proti všem“!
Takže, co je potřeba, abychom v takovém stavu věcí byli schopni dosáhnout svých cílů?

MOC – jako aktuální prostředek k uspokojení budoucích tužeb!
Co se totiž stane, když dva zatouží po tomtéž?
Na to pozor! Každý (je to v naší přirozenosti) má schopnost – zabít, zaútočit a fyzickou silou dosáhnout svého, nebo, pokud ji nemá, využít lsti, tedy rozumu, který poradí, s kým a proti komu se případně spolčit a tak dosáhnout svého (individuálního, sebezáchovného) cíle!

A podle toho (když tak toho Hobbese dnes čtu, až mě mrazí, jak aktuální a současné se ty jeho vize zdají), to dnes ve světě vypadá tak, jak to vypadá!
Taky vám to tak připadá, při pohledu na aktuální zpravodajství, že je „člověk člověku vlkem“? … a tedy, že naší pravou tváří, přirozeností, je bojovat „všichni proti všem“?
Že v tom našem, současném přirozeném stavu vládne přesně to, co pan Hobbes předpověděl – nedůvěřivost a nejistota – „v přirozeném stavu (totiž) nikdo není v bezpečí“ – soupeří se o hodně, o vše – o zdroje a o moc!
Problémem ovšem je, že všichni mají podobnou naději na úspěch, na uspokojení svých tužeb – a tak je výsledkem – atmosféra strachu! (kdy nejlepší obranou je útok!) … aktuálnost Hobbesových výroků si každý jistě dovodí …

… a ještě jeden dovětek si nemůžu odpustit …

„Pohrdání je znakem nedostatku moci, po které každý přirozeně touží.“ – i to máme v sobě, touhu po respektu a uznání! … výsledkem není pak nic jiného, než (a to si možná je dobré zapamatovat) že, když někoho urazíte – bude útočit! … i kdyby jen za účelem získání reputace!

„… neplatí žádné morální zákony, protože neexistuje síla (autorita), která by je vymáhala …“

… a dnešní zprávy už není třeba číst, vše bylo řečeno … už dávno!

76 09.09.2022